obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Archon- Epilog ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Archon
 autor Iserbius publikováno: 20.11.2011, 16:06  
Krátký epilog uzavírající osudy naší posádky.
 

Epilog



Nejvyšší kancléř Adam Gifter seděl ve svém luxusním křesle ve své bohatě vyzdobené kanceláři. Díval se na západ Lasgreichského slunce. Slunce zalévalo luxusní čtvrti planety svoji zvláštní namodralou září. Kancléř čekal. Dnes byl onen den. Den skoncování s KAVS. Dnes jeho jednotky společně s Božími bojovníky rozdrtí ty rudé bestie okupující lidskou domovinu. Usrkl ze sklenice s likérem a dále si s ní v ruce pohrával.
Ozvalo se zaklepání. Hlavní velké dubové dveře se otevřely a dovnitř vešel jeho asistent. Kancléř neviděl, jak je zpocený strachy.
„Přinášíš zprávy o vítězství?“ řekl Gifter.
„Ne… pane…“ zakoktal asistent.
„Co se stalo?“ zpozorněl Gifter.
„Přečtu vám zprávu od admirála Straatmana,“ dostal nakonec ze sebe. Četl pomalu a zadrhával.
„Sorren nedobyt. Louskač zničen. Papež a zbytek velení kromě mě zabiti. Ztráty přibližně 70% na naší straně. Ustupuji zpět na naši stranu hranice. To je vše, veliteli.“
Kancléř se otočil a prudce vstal. Sklenička spadla a rozbila se. Zbytky likéru se rozlily po drahém koberci.
„COŽE!?!“ vykřikl.
Oběhl stůl, vyrval asistentovi papír a přečetl si jej. Po jeho přečtění zrudl ještě více.
„VYPADNI!“ zařval znovu a asistent urychleně zmizel.
Kancléř několikrát bouchl do stolu a pak se otočil k oknu. Slunce zapadalo nad celou OSDK.



XXX


Bitva o Sorren byla nejkrvavější bitva v dějinách lidstva. U OSDK se ztráty vyšplhaly na téměř 18 miliard a KAVS na 2,5 miliardy. Ztráty na civilních životech se ustálily na dvaceti milionech.
Obě strany byly nyní ve stejné situaci. Stáhly se na svoji stranu hranic a snažili se nabrat síly. Spousta továren na Sorrenu byla poškozená nebo zničená, ale díky houževnatosti techniků a množství šrotu na orbitu planety se vše vracelo pomalu do normálu. Bylo potřeba opravit spoustu lodí a ještě větší množství znovu postavit. Lodě akrediánů byly do jedné rozebrány a jejich technologie okopírována. KAVS čekalo období náhlého technologického skoku.
U OSDK nastala doba obviňování. Kancléř Gifter sestavil komisi, která měla zanalyzovat bitvu krok po kroku a najít viníka. Komise určila jednoznačnou dvojici viníků, Barona Kroegera a Papeže Benedikta. Bohužel, oba byli posmrti tudíž se musel urychleně najít živý viník, který by pykal za hříchy někoho jiného. Tím obětním beránkem se stal Straatman. Byl zbaven hodnosti a uvězněn. Paradoxem je, že nyní nebyl ve flotile OSDK nikdo na vysokém postu s dostatkem bojových zkušeností.
Následujících šest let se neslo ve znamení podivného příměří. Obě strany nabíraly dech a nezávislé světy udržovaly OSDK na své straně hranic.
Nyní se zaměřme na hlavní aktéry. Admirál Josif Kamarov po této bitvě odešel na odpočinek. Na jeho místo nastoupil jeho admirál Karl Drecker.
Velitel bojového svazu nezávislých světů Julian Sorrel jako zázrakem přežil. Jeho loď byla vážně poškozena, ale nebyla zničena. Zůstal v troskách svého můstku. Julian přišel o nohu a ta byla nahrazena protézou. Po třech měsících se vrátil do aktivní služby.
Admirál Paul Kane se stal členem nejvyššího velení a zůstal v aktivní službě. Byl vyznamenán řádem čestné stráže.
Admirál Iserbius Gracky byl veřejně prohlášen hrdinou KAVS a obdržel řád čestné stráže. Navrhl spoustu nových taktik boje mezi loděmi a až do konce života zůstal v aktivní službě.
A Matt? Ten byl in memoriam vyznamenán čestným křížem za statečnost. Avšak zprávy o jeho smrti bylo po čase nutno vyvrátit…

XXX


„Sektor Gamilan, pane,“ řekl navigátor, jakmile vystoupily z hyperprostoru.
„Zahajte standartní hlídku,“ prohlásil Paul a opět se přestal věnovat okolí.
Od bitvy uběhly už dva dny. Modráskové se stáhli a opozdilce stíhali likvidovat. Paul musel přemýšlet nad tím, co se stalo. Jakmile nalezli kapitánskou jachtu, byl rád a doufal, že Matt přežil. Bohužel na lodi nebyl a zpráva, kterou měl jeho první důstojník vyřídit, se ukázala jako marná. V sektoru Desla nic nenašli. Iserbius prohledal ten sektor třikrát. Nic. Podle všeho měl Matt v plánu utéci, ale zřejmě to nestihl.
Nyní nastal další problém. Povědět o tom Anne. Tento problém se vyřešil sám, protože den po bitvě nějaký chytrák získal informace o ztrátách a zveřejnil je na meziplanetární síti. A ne, že by seřadil lodě podle velikosti od nejmenší po největší, jak se to dělávalo, ale seřadil je podle abecedy. A Archon byl na prvním místě. U přeživších byl napsán pouze počet a nejvyšší hodnost s umístěním.
Když zavolal Anne, aby jí o tom řekl, tak mu pouze odsekla: „Už o tom vím,“ a třískla s hovorem.
Vždycky se chtěl s ní setkat a poznat vnučku, ale nyní na to nebyla vhodná příležitost. O Anne se musel někdo postarat, aby neskončila na dlažbě. S Mattem nebyli manželé, a proto neměla nárok na jakoukoliv rentu. Iserbius slíbil, že to zařídí.
Is se během tří dnů dočista změnil. Byl posedlý zabít co nejvíc modrásků než stihou odletět. Honil je po sektorech a nebral zajatce.
„Pane, máme kontakt,“ ozval se radista.
„Modráskové?“ zpozorněl Paul.
„Ne, pane,“ zadíval se do přístrojů radista. „Náš. Je to náš stíhač. Teda nevím. Vysílá to náš nouzový signál, ale počítač ten stroj není schopný identifikovat.“
„Co se děje?“ zamračil se. „Pošlete mi obraz.“
Na jeho panelu se ukázala stíhačka, která až na pár detailů připomínala těžkou dvě stě sedmdesátku. Tento stroj měl kachní plošky. O tom, jaký měl nátěr se dalo pochybovat, protože zůstala akorát šedivá příď. Zbytek byl spálený a směrová kormidla chyběla úplně.
Paul se zamyslel. Kdepak jsem jí jenom viděl. A pak mu to došlo.
Příď nebyla šedá, měla být bílá. Nátěr byl pouštní maskáč. Projekt SU-370. Kvůli vysokým nákladům byl ten projekt zrušen. Zůstal však jeden prototyp. A ten prototyp dostal Matt, i když správně měl jít na šrotiště.
„Okamžitě tu stíhačku dostaňte do hangáru!“ vykřikl a všichni se lekli. „Lékařské týmy na hangárovou palubu! Dělejte!“
„Provedu, pane,“ řekl první důstojník.
Paul vstal z křesla a vydal se rázným krokem do hangáru. Ke konci sprintoval.
Stíhačka už byla v hangáru. Ležela na břiše, podvozek zatažený. Kabina otevřená a prázdná. Paul se zarazil, ale pak spatřil skupinku postav opodál, jak u někoho stojí. Běžel k nim.
Na zemi ležel Matt. Dvojice mediků mu obvazovala ruku a obličej.
„Jak je na tom?“ vyštěkl Paul.
„Ošklivě popálený na ruce a dehydrovaný,“ podal hlášení jeden z mediků. „Ale měl by být v pohodě.“
Medici vzali nosítka, zdvihli je a dali se na odchod s bezvládným Mattem. Ten však najednou prokoukl, zjistil kde je a jeho ruka chytla Paula za kabát.
„Vyhráli jsme?“ zeptal se chraplavě.
Paul ho chytil za ruku a odpověděl: „Ano, vyhráli.“



XXX




Ještě než Matta uložili na ošetřovně, tak Paul volal Iserbiusovi. Iserbius okamžitě otočil loď a zamířil zpět na Sorren, kde si domluvili sraz. Modráskové stejně utíkali. Takže druhý den se ti dva sešli u Mattova lůžka.
Matt měl vážně popálenou levou ruku. Vypadala, jako byla spálená až na kost. Kůže se díky jeho mutaci hojila rychleji, avšak zůstal šedý pigment. Kosti byly prodloužené, takže celá ruka nyní vypadala tak hubeně a nepřirozeně.
Matt přišel k sobě, pozvedl hlavu a prohlásil: „Tak vysoký šarže kvůli mně… Čím jsem si to zasloužil?“
„Jak se cítíš?“ zeptal se Is.
„Mám hlad, že bych sežral prdel mrtvýho nosorožce,“ odvětil Matt.
Ti dva se na sebe podívali a najednou řekli: „Bude v pořádku.“
Is obešel postel a sedl si na židli vedle ní.
„Víš, co se ti povedlo?“ prohlásil. „Za ten kousek dostaneš metál.“
„Zabít papeže?“ pozdvihl obočí Matt.
„Nejen to,“ vysvětlil Is. „Ty jsi zlikvidoval celé vedení flotily OSDK. Teda až na admirála Straatmana.“
Matt dlouho nechápavě mlčel. Jestli je to pravda, tak se musel tiše smát. Modráskové si byli tak jisti svým vítězstvím, že porušili téměř všechny bezpečnostní protokoly ohledně frontového velení.
„Pořád je to málo… za Archon,“ dodal nakonec kysele.
„No,“ usmál se Iserbius. „Kolem Sorrenu poletuje tolik šrotu, že si z něj postavíme fungl novou flotilu. Takže pokud budeš chtít loď, stačí říct. Nějakou seženem.“
„Spíš mě trápí, co Anne.“
„Ta je v pořádku,“ odpověděl rychle Paul. „Jen si myslí…“
„Co?“ vyhrkl Matt.
„Že je po tobě,“ dodal Paul. „Oficiálně tomu tak je. Z Archonu se zachránilo jen pár členů a nejvyšší šarže byl první důstojník. Nějakej kretén se naboural do sítě a zveřejnil naše ztráty.“
„Ta mě zabije,“ zhroutil se Matt na postel. „Tohle si budu žehlit hodně dlouho.“
„Budeš mít dostatek času,“ usmál se Iserbius. „Jen nám pověz, jak ses dostal z lodi.“


XXX

Jakmile si byl jistý, vyskočil z křesla a utíkal z hořícího můstku. Nosná konstrukce lodi se pomalu začala bortit. Za Mattem padaly přepážky a vybuchovala potrubí.
Ač běžel, jak nejrychleji mohl, stejně neunikl. Těsně před hangárem se propadla jedna příčka a spadla přímo na něj. Přimáčkla ho k zemi. Okamžitě začal vytékat z potrubí hořící olej. Marně se snažil vyprostit.
„Je to ironie, co?“ řekl Black stojící nad Mattem.
„Drž hubu a neotravuj!“ okřikl ho Matt, jemuž právě začala hořet levá ruka.
„Ještě hodně věcí nevíš,“ usmál se Black a jeho ruce se natáhly k přepážce. „Pomoz mi!“
Společnými silami se jim podařilo odhodit přepážku. Matt se poté zvedl a držel se za spálenou ruku. Ze všech sil se belhal ke svému stroji. Black mu chvílemi pomáhal se udržet na nohou. Měl štěstí. Stroj neutrpěl žádnou závažnější škodu. Black mu pomohl do stroje a sám zůstal stát před strojem.
„Ty nejdeš?“ zeptal se Kane, když se zavíral kokpit.
„Ne,“ odpověděl Black s úsměvěm. „Tam kam letíš, pro mě není místo. Zůstávám tady. Navíc, já už mrtvý jsem.“
Matt jen kývl hlavou a řekl: „Bylo mi ctí, admirále,“ a zasalutoval.
Black mu jeho zasalutovování opětoval. Poté Matt pravou rukou přidal plyn a zapnul hyperpohon. Nestihl však nastavit koordináty a prostě jen skočil. Ve stejný okamžik se Archon srazil s Louskačem.

XXX

Po jeho vypravování se ti dva dali k odchodu.
„Iserbiusi, počkej,“ zastavil ho Matt.
„Ano?“ řekl jakmile Paul odešel.
Matt si sedl do tureckého sedu na posteli a spustil: „Víš, když jsem byl ve stíhačce, měl jsem čas přemýšlet a na něco jsem přišel.“
„Na co?“ zarazil se Iserbius.
„Když jsi mě vytáhl z vězení,“ začal Matt. „Letěl jsi s Novou Moskvou. Sice mi to tehdy přišlo divný, ale nezajímalo mě to. Kvůli jednomu vojákovi celou velitelskou loď? Až po čase mě napadlo se podívat na výzbroj. Jako první loď měla ve výzbroji chemické hlavice. Pak jsem si prošel nevyšetřené útoky z nezávislých sektorů. Víš, kam mířím?“
„Kiana Septimus,“ odpověděl chladně Iserbius. „Sto patnáct tisíc obyvatel. Hraniční kolonie OSDK.“
„Někdo ji vybombardoval pár dní před tím, než jsi mě vytáhl z basy,“ dodal Matt. „Takže mě napadá otázka: Začali jsme to my? Začala KAVS tuhle válku tím, že jsme modráskům vypálili kolonii, abychom ukázali sílu?“
Iserbius se důkladně rozhlédl po chodbě, aby se ujistil, zda nikdo nejde.
„Víš,“ vysvětlil. „Tehdy nás nezávislé světy požádaly o pár našich lodí, které by pomáhaly s hlídkami ve sporných sektorech. Ztratily se nějaké ty korvety a modráskové to házeli na piráty. Prostě jsem řekl dost. Za jednoho našeho, tisíc jejich. Bylo mi jedno, jestli civilové, nebo vojáci. Byla to ukázka síly. Oni to tehdy ututlali. Ale dostali strach.“
„No,“ vstal z postele Matt. „Před TLP bych asi protestoval, ale teď… teď ti řeknu jediné. Tisíc je málo. Měl jsi jich sejmout víc.“
Admirál se na něj nechápavě podíval. Matt se jen usmál a nechal svoji kůži zešednout.

XXX


Od bitvy uběhl víc než týden. Venku se vše pomalu vracelo do normálu. Avšak Anne nevěděla, co dál. Matt byl mrtvý a ona neměla odvahu říci Kate, že táta se už nevrátí. Když se náhodou podívala na fotografie, které měla u postele, rozbrečela se. Kate nechápala, proč pláče. Objala ji a společně dlouho seděli na posteli.
Zazvonil zvonek. Pro obě to byl šok. Anne popadla pistoli, co měl Matt v nočním stolku. Pořád totiž trvalo varování před sestřelenými piloty a vojáky OSDK, kterým se podařilo dostat na planetu.
Přišla ke dveřím, odložila pistoli a nakoukla kukátkem. Bylo prasklé, takže jediné co viděla, bylo něco rudého na druhé straně. Opatrně pootevřela dveře.
Spatřila mohutnou ruku, jak svírá obří pugét rudých růží. Zpoza dveří se vynořil Matt. Levou ruku měl ovázanou a přes oko obvaz, ale jinak byl celý.
„Omlouvám se,“ řekl po chvíli podivného ticha. „Nechtěl jsem tě vystrašit.“
Anne okamžik nechápavě zírala a pak vší silou Mattovi vlepila pořádnou facku. Teď zíral nechápavě zase Matt.
„No,“ připustil. „Přesně tohle sem čekal.“
Anne skočila Mattovi kolem krku. Po tváři jí stékaly slzy. Matt ji opatrně objal.
„Tohle,“ šeptla. „Tohle mi musíš vysvětlit.“
„Myslím, že na to budete mít dost času,“ odpověděl zpoza Matta nenápadně příchozí.
Dotyčný byl nápadně podobný Grackymu. Byl však vyšší a starší.
„Anne,“ prohlásil Matt. „To je můj táta.“
Následujících pár hodin se neslo v duchu klidného rodiného setkání. Anne se seznámila s tchánem. Kate s dědečkem a Matt konečně zakopal pomyslnou válečnou sekeru. S otcem se usmířili po téměř patnácti letech hádek. Vypadalo to, že Matt dostane svůj zasloužený klid, protože jeho pětiletá smlouva s flotilou vypršela a on byl převeden do neaktivních záloh.

XXX

Matt kráčel dlouhou bohatě zdobenou chodbou. Slavnostní uniforma byla nažehlená a on si v ní připadal poněkud těsně. Zůstal stát před velkými dubovými dveřmi.
„Víš, Matte,“ řekl za ním stojící Voss. „Black nikdy netušil, že bys byl víc, než jen nějaká podržtažka na štábu. Podle něj jsi neměl budoucnost. Podle ostatních taky. Byls jen synáček vysokýho důstojníka, který chtěl jít v otcových stopách. Ty ses však přes ten punc přenesl. Šel jsi nakonec svoji vlastní cestou. A to je dobře. To nás dovedlo k tomuto okamžiku.“
Dveře se otevřely a ti dva vstoupili. Byli v hlavním jednacím sále Ústředního výboru strany. Sál to byl obrovský s tvarem amfiteátru. Všude byli reportéři, kameramani a politici. Ti všichni s potleskem sledovali nástup dvojice hrdinů.
U pódia si podali ruce s hlavními představiteli KAVS a vrchní zástupce strany jim připl dvojice medailí. Matt to všechno vnímal jen okrajově. Hlavní věcí, kterou vnímal, byl potlesk. Byl to potlesk uznání. Avšak nemohl přestat myslet na Jamesova slova.




XXX


O šest měsíců později:

Matt stál na balkóně a pozoroval hvězdy. Pokuřoval. Přemýšlel. Za ten více než půlrok se v jeho životě stala spousta pamětihodných událostí. Oženil se s Anne. Přestěhoval se na Tychos 2 do nádherné vilky situované na pobřeží zdejšího moře. Žil poklidný život šéfa bezpečnostních složek planety zbohatlíků. Práce to byla klidná, ale také nudná. Jediným rozptýlením bývaly návštěvy u doktora Millerse, který se definitivně rozhodl pověsit armádní službu na hřebík a věnovat se soukromé praxi. Pravidelně do něj pumpoval lék avšak včera přišel den, který očekával. Nemoc přešla do druhého stádia. Nyní už sám pociťoval důsledky lenivění. Slábl a tak to doháněl posilovnou ve sklepě. Jeho levá ruka, kterou musel mít skrytou v rukavici kvůli jejímu poškození byla dalším důkazem. Prsty se znatelně protáhly a nyní vypadaly zrůdně. Halucinace sice neměl a Black se taky neozval. Od útěku z Archonu se neukázal. Žádná halucinace ani špatná nálada. Pouze špatné sny. Každý spánek trávil v té podzemní kryptě plné dívek. Všechny je postupně zabíjel více či méně odporným způsobem. Ale vždy ten sen končil stejně. Na mučidlech se objevila Anne. Té nemohl ublížit. Nikdy by jí nedokázal ublížit. I kdyby ho podvedla, nebo opustila, vždy tu pro něj bude hranice říkající: „Ona ne!“
To ho trápilo. Věděl, že to je pouze dílo viru, který měl v krvi. Proto udělal to, co musel. Tajně napsal Iserbiusovi vzkaz, v němž ho žádal o přidělení k jakékoliv jednotce. Iserbius dlouho neodpovídal, ale nakonec se ozval. Měli se setkat na Nové Moskvě v jeho kajutě. Datum bylo stanovené na zítřek.
Matt přemýšlel, jak to vysvětlit Anne. Napsal dopis a ten jí dal na noční stolek. Byl to sice zbabělý způsob, ale všechny představy klidného řešení z očí do očí končily tím, že Anne popadla pistoli a ustřelila mu hlavu.
„Zase si nespal?“ zeptala se Anne a Matt úlekem poskočil.
„Nějak nemůžu usnout,“ odvětil.
„Aspoň mě vysvětlíš tohle,“ řekla a ukázala mu dopis.
Matta zamrazilo. Tak to nevyšlo, řekl si v duchu. Příliš se zdržoval, až se Anne probrala a chytila ho na odchodu.
„Četlas ho?“ vysoukal ze sebe.
„Ano,“ odpověděla naštvaně. „Když jsi odešel tak jsem si na něj posvítila. Navíc, to tvé nenápadné balení věcí bylo docela slyšet.“
Matt si sedl na zem. Lépe řečeno se sesul ze zábradlí. Anne si sedla vedle něj a opřela se o jeho rameno.
„Vysvětlíš mi to nějak?“ řekla tiše. „Protože já to pořád nechápu. Odcházíš, protože tě Iserbius znova povolal? To ti vážně nevěřím. Spíš jsi na něj zatlačil. Potichu odcházíš z našeho domu bez jediné předchozí známky. Napadá mě jedno, proč?“
„Víš, Anne,“ začal vysvětlovat. „Já už dál nemůžu. Na jednu stranu jsem tu šťastný, na druhou… už prostě nevím. Každou noc se budím. Ne proto, že by mě honily noční můry, ale proto, že čekám na to, až se roječej lodní sirény ohlašující útok. Říká se tomu bojový stres. Jsem tím nasáklej do morku kostí. Každou chvíli očekávám, že se to kolem mě začne rubat.“
„To věčný snění o válce tě zničí,“ špitla.
„Vím,“ odpověděl. „A mrzelo by mě, že by se to stalo před tvýma očima. Prostě jednou z toho zešílím. Jen nechci, abys to ty nebo Kate viděla.“
„Ale můžeme ti pomoc,“ začala na něj tlačit. „Můžeš tu zůstat. Nikdo tě nevyhání. Já ti chci pomoci. Nic z toho se nemusí stát.“
„Je ještě jedna věc, která mě nutí odsud odejít.“
„Jaká?“
„Umírám. Ten virus mě likviduje.“
Anne vyskočila na nohy. Nechápavě na Matta zírala. Nevěděla, co ji děsilo víc. Zpráva, že její manžel umírá, nebo to, jak to řekl. Chladně, tiše, jakoby mu to bylo i jedno. Jen šedá kůže lesknoucí se v odrazu měsíce svědčila o opaku.
„Jak dlouho to víš?“ zeptala se nakonec.
„Víc jak třičtvrtě roku,“ postavil se. „Od té doby, co jsme se vrátili z Ovidiusu na Archon. Věděl jsem to dřív, než jsem tě požádal o ruku.“
„A proč jsi nic neřekl?“
„Protože nejprve bylo podstatné dostat tebe a Kate do bezpečí. Plus pár další maličkostí. Navíc jsem nechtěl, aby to někdo věděl. Bohužel, nemoc je už ve druhém stádiu...“
„Kolik těch stádií je? Tři?“
„Ano.“
Anne si k němu opět sedla. Ještě dlouho spolu hovořili a ona čím dál více chápala jeho odchod. Štval ji, ale nemohla s tím nic dělat.


XXX


„Zdravím, Isi,“ řekl Kane a přichozívšího admirála tím zaskočil.
„Myslel jsem, že tu budeš později,“ posadil se do svého křesla Gracky.
„Letěl jsem už v noci. Doma jsem všechno ukončil. Definitivně. Je to tak lepší.“
„Aha,“ povzdychl si Is. „No nic, Matte. Chtěl jsi práci, tak ji pro tebe mám.“
„Nejdřív mě řekni, jaká je situace. Ať pak nevejrám jak puk.“
„Není dobrá,“ připustil Gracky. „Modráskové nám sice dávají padla a flotila se dává rychle do kupy, ale je tu jiný problém. Máme spoustu vnitřních odpůrců a ideová policie to prostě nezvládá.“
Gracky podal Mattovi papírovou složku a Matt ji otevřel. Matt pozdvihl nechápavě obočí.
„Myslel jsem, že mě pošleš na nějakej zaprděnej torpédoborec, ne tohle.“
„Přečetl sis to pořádně?“
„Ano!“ vyhrkl Matt. „Znovu založit UTO, vycvičit elitní válečníky. Zajímalo by mě, kdo mi bude velet.“
„Nikdo,“ odpověděl Gracky zatímco naléval panáky whisky. „Ty tomu budeš velet. Zařídit ti hodnost komandéra už nebude problém. Řeknu to takhle, Matte. Nepotřebuju elitní válečníky. Potřebuju někoho, kdo dokáže být neortodoxní. Někoho, kdo neváhá zabíjet bez slitování. Někoho, na koho se nebudou vztahovat válečné konvence. Někoho, kdo bude nad zákonem. Někoho, kdo se bude zodpovídat jen mě. Myslím si, že se na to hodíš.“
„A já chtěl dostat loď,“ odfrkl si Matt. „Ne si hrát na gestapáka.“
„Neboj,“ usmál se Gracky. „Všeho dočasu. Pojď sem.“
Matt vstal a přešel k oknu, z něhož zíral admirál. Podíval se tam, kam ukazoval prstem.
„Stačila by tahle?“ zakřenil se admirál.


XXX


Finální vzpomínka: Jak to všechno začalo
- Před 5 lety:
Admirál vrazil do své kanceláře a práskl za sebou dveřmi. Vytáhl se šuplíku láhev skotské a nalil si.
Soud dopadl lépe, než čekal, ale i tak ho výsledek mrzel. Matt byl zbaven hodnosti a propuštěn z armády. Nakonec dostal doživotí ve vězení v nezávislých sektorech. Mohlo to dopadnout i hůře. Mohl jít rovnou ke zdi, ale to se naštěstí povedlo díky Kamarovovi odvolat.
Usedl do křesla a přemýšlel. Něco mu na tom nesedělo. Kdyby Mattova výpověď nepodporovala výpověď těch dvou ve všech bodech, tak by se to obešlo bez problému. Matt těm dvoum bezmezně věřil. Peter Ford a Jim Black. Ta jména mu zněla pořád v hlavě.
Někdo zaklepal. Vešla jedna poručice a nesla papírovou krabici.
„Věci poručíka Matthewa Kana,“ řekla. „Dle vašich rozkazů.“
„Děkuji,“ uskrl ze skleničky. „Můžete jít.“
Jakmile zabouchla dubové dveře, vstal a nahlédl do krabice. Vyndal psí známky, doklady a uniformu, kterou měl na TLP. Přišla mu podivná. Byla až moc čistá. Teda na ten krvavý flek na levém rameni. Navíc byla důstojnická a podle výpovědi dělal Kane před sestřelením manipulačního důstojníka na korvetě, takže by spíše měl mít uniformu technika.
Prohlédl si ji důkladněji a na boku, kde měla být nášivka z továrny našel něco, co hledal. Nebyla tam továrna, ale vzkaz. Ten zněl: „Splnil úkol, Seamus.“
Iserbius se usmál a vrátil uniformu zpět. Jeho starý přítel Seamus ho z té planety dostal. Nevěděl jak, ale svým způsobem ho zachránil. Nyní bylo na Iserbiusovi ho dostat z vězení. To však bohužel nepřicházelo v úvahu. Bidwellova místa se zmocnil Stransky. Iserbius toho arogantního parchanta nesnášel už od pohledu. Navíc si udělal mazánky z těch dvou a dal jim metály. Black dokonce dostal návrh převzít velení na Vendetě. To pravděpodobně přijme.
Zaplašil myšlenky na ty dva parchanty a vrátil se k probírání věcí. Našel jeho peněženku. Otevřel ji. Trocha hotovosti a nějaký zmuchlaný papír v malé kapsičce. Vytáhl ho a rozevřel. Byla to fotografie. Černovlasá dívčina s modrýma očima. Půvabná, tajemný úsměv. Zajímalo ho, kdo to je. Vzal ji a přešel ke svému stolu. Zapl komunikátor a vyhledal spojení na tajnou službu.
Na obrazovce se po chvíli zjevil vyhublý obličej generála Josefa Zekeho. Už od pohledu bylo vidět, že dotyčný je rozený intrikán a špeh.
„Zdravím, Isi,“ pozdravil a Iserbius mu pozdrav opětoval. „Co se děje?“
„Zdravím, Zeky,“ spustil. „Potřeboval bych laskavost.“
„Nebudu ti ho kouřit,“ usmál se.
„To fakt ne,“ odfrkl si Iserbius. „Potřebuju, abys mě někoho prověřil.“
„Koho?“ zeptal se Zeky.
„Pošlu foto,“ řekl Iserbius a vložil fotografii do skeneru.
„Vidím ji,“ prohlásil Zeky po chvíli. „Pěknej kousek. Něco vydoluju. Vydrž.“
Obrazovka pohasla a Iserbius se protáhl. Na obrazovce se opět objevil Zeky.
„Ták,“ řekl klidně a bylo vidět, že je překvapený. „No musím říci, nečekal jsem to.“
„Povídej, co máš,“ zabubnoval prsty o stůl Is.
„Tak je to pěkná průserářka,“ začal. „Jmenuje se Anna Sullivanová. Otec Herman Sullivan. Bývalý důstojník flotily. Po rozdělení konfederace otevřeně bojkotoval stranu a byl za to propuštěn z armády a perzekuován. Škodí, kde může a máme na spis jako prase. Matka Anna, ekonomka, to samé, co manžel. Ideová policie si na ně sem tam došlápne za to, že neuměj zavřít hubu. Tak teď k tý holce. Má vysokou, literatura a historie. Kvůli rodičům měla problémy a má zakázáno dělat ve vystudovaném oboru. Proto maká na Ovidiusu v jednou baru. S rodiči se nestýká. V poslední době byla několikrát viděna v blízkosti tvého synovce. Proto máme spis i na něj. Podezření z vynášení informací. Poslyš, Isi. Ta holka je učiněnej průser.“
„Proč? Rodiče?“
„Přesně,“ vysvětlil Zeky. „Jinak sama nedělala žádnou protistátní činnost. Je apolitická. Její rodiče jí to zkurvili. Jestli s ní tvůj synovec něco má, tak potěž koště. Říkám ti to jako příteli, ne jako kolegovi páč tohle může vyznít jako střet zájmů.“
„Rozumím,“ kývl hlavou Is.
„Ještě něco.“
„Co?“
„Je těhotná,“ prohlásil klidně a čekal reakci. „Synovec se asi činil.“
„Cože?“ nadskočil Is. „Otec?“
„S vysokou pravděpodobností… tvůj synovec.“
„Ok… dobrá,“ vychladl Is. „Udělej mi ještě jednu laskavost a tu holku smaž. Totálně... prostě se postarej, aby ji ideová policie nějak nebuzerovala. Já se za ní zastavím. Osobně. Tohle jde na moje triko.“
„Jak si přeješ, ale budeš to mít drahý,“ vypl kanál Zeky.
Iserbius si nalil dalšího panáka a přemýšlel. Matt se asi činil. Nyní mu nemohl pomoci, ale té holce mohl. Napil se a vstal. Matt byl někde mezi hvězdami a on mu nemohl nijak pomoci. Matt bude muset nějaký čas vydržet v base. Nyní se dala udělat jen jediná věc. Postarat se, aby ho po návratu čekala rodina.



XXX

- Současnost:
Na obrazovce na zdi pořád běhaly náborové spoty. Většina z nich využívala Kana. Dávali ho za příklad snad ve všem. Jen nikdo neřekl, že už je dávno na odpočinku a válí si šunky u rodiny. Pro ideovou policii to byl ideální materiál. Částečný mutant, ctící stranu a věřící v ideály komunismu.
„Mohli by s tím čůrákem přestat prudit,“ zavrčela Michele a nalila Jamesovi panáka. Někteří se po ní jen vztekle ohlédli. To, co nyní řekla, znamenalo, že si sem brzo najde cestu ideová policie. Ale Michel to bylo jedno. Díky jeho rodině, která plně ovládla velení flotily se bohaté manželky vysokého důstojníka stala prostitutka, o kterou téměř nikdo nejevil zájem. Nyní musela pravidelně tanec u tyče, aby si alespoň trochu vydělala a uživila malého syna. Případný zájemce se musel dlouho lovit, aby si dal říci. Konkurence mladých děvčat byla příliš vysoká.
James hodil do sebe panáka a řekl: „Já ho znám…“
„Odkud?“ zeptala se a naklonila se k němu tím způsobem, aby jí bylo vidět za podprsenku. „Taky vás dostal do tohohle bordelu?“
„Do tohohle bordelu jsem se dostal sám,“ odpověděl James a prohlížel si skleničku. „Sloužil jsem s ním.“
To přivolalo pár zvědavců.
„Kde jsi s ním sloužil?“ zeptala se opět a přivinula se k němu. Vypadala ještě docela dobře. Předváděla se před Jamesem a myslela si, že by to mohl být zákazník na pokoj.
„Já jsem býval první důstojník na Archonu,“ hodil do sebe panáka James.
To, co řekl vyvolalo menší pozdvižení. Archon bylo jméno propírané snad všude. Každý chtěl slyšet o legendární lodi a jejím veliteli, kteří zničili jedním náletem zlověstný Louskač.
„No,“ odtáhla se. „Moc vás z tý lodi nepřežilo. Jak říkám je to kretén.“
James ji odšoupl svoji robotickou rukou a při tom jí dal jasně najevo, že nejeví sebemenší zájem jít s ní na pokoj.
„Matt dělal, co musel,“ odpověděl po chvíli. „Znám ho delší dobu a vím, čeho je schopný. Je to sice magor, ale když šlo do tuhého, vždy se z toho dostal. Mnohdy i ostatní.“
„Mě kdysi chtěl,“ zavrčela naštvaně. „Ale když jsem mu dala jasně najevo, že Major Stransky je mnohem větší chlap než on, tak se nasral a dělal problémy. Ještě, že se pro mě můj Myšáček vrátí,“ dodala zamilovaně.
„Ty vážně věříš, že se pro tebe vrátí?“ vyprskl James. „Tvůj milovanej je dávno za hranicemi a tady se vážně neukáže.“
Na další nadávky se Michele nezmohla. Zůstala nevěřícně zírat kamsi za Jamese. V baru se najednou rozhostilo podivné ticho. Všichni se otočili směrem ke dveřím. Jen James ne.
„Zdravím, Kane,“ řekl, aniž by se otočil.
Dlouhé těžké kroky šli přímo k němu. Kane si sedl na barovou stoličku a opřel se zády o bar. Nyní se James ohlédl a už se nedivil proč všichni mlčí. Černá uniforma bez označení a pohublý ďábelský zjev.
„Michele,“ zavrčel. „Vypadni.“
Michele na něj pořád nechápavě zírala.
„Padej, krávo blbá!“ zařvala barmanka a vlepila ji pohlavek. „Seš líná a jen tu vysedáváš!“
Teprve potom Michele odešla.
„A ostatní,“ rozhlédl se Matt po osazenstvu, zatímco vytahoval peněženku. „Jedna runda na mě!“
Po těchto slovech si každý šel pro svůj drink a každý si chtěl přiťuknout s celebritou. Jen James mlčel a neradoval se. Když se všichni usadili a začali se věnovat předchozí činnosti.
„Nikdy bych neřekl,“ řekl Kane. „Že tě najdu v baru, kde probíhalo moje loučení se svobodou. Pamatuješ, co se tu stalo přece ne?“
„Jo,“ usmál se Voss. „Moc dobře. Těch pět echáčů, jak se do nás navezli, že flotila dělá hovno a že ty jsi vylízanej sráč. Ta bitka byla dokonalá. Zmlátit během deseti minut tři echáče… to jsem nikdy neviděl.“
Matt se usmál a pohlédl na něj.
„Co ruka?“
„Už nebolí,“ zamával robotickou protézou James. „Proč jsi vlastně přišel, plukovníku Kane?“
„Už nejsem plukovník,“ zazubil se Matt a nadzvihl límec. Měl tam označení komandéra. Podobné schovávaní hodností pod límcem měla pouze jedna jednotka. UTO. „Máš pravdu, nepřišel jsem se tě zeptat, co děláš, proč ses rozešel s Letty a ani proč tu šmelíš s vdovou po majoru Stranskym. Přišel jsem s nabídkou.“
„To by mě zajímalo s jakou.“
„Místo prvního důstojníka na bitevním křižníku. Křižník bude patřit UTO. Gracky dostal nápad to po tom fiasku znova zkusit.“
„Vážně?“ podivil se James. „A ty tomu budeš velet že?“
„Áno,“ kývl hlavou Matt a pozoroval Michele tancující u tyče.
„Neříkej mi, že by sis jí zaplatil,“ odfrkl si James. „Co by ti na to řekla Anne.“
„Tý by to bylo jedno,“ odpověděl Kane. „Nejsme spolu. Odešel jsem. Z bezpečnostních důvodů.“
„Aha,“ přisvědčil. „Takže teďka jsi zase volnej a chceš si jí pozvat na pokoj, co?“ rýpl si.
„To vážně ne,“ odpověděl kysele Matt. „Na její úroveň vážně neklesnu. Ale slyšel jsem, že tu ve sklepě maj dobrou mučírnu… tak mě napadlo ji na ní otestovat.“
„Ty si debil.“
„Ty větší,“ vrátil urážku Matt. „Víš co? Pojď ven. Čekají tam další členové posádky.“
Zaplatili, rozloučili se a vyšli ven. Tam Jamese čekal menší šok. Přede dveřma stála Letty a Jake. Ti dva se usmívali. Matt to celé plánoval. Chtěl dát do kupy zbytky posádky z Archonu. Podle Jamese se mu to dařilo na výbornou.
„Vy se už asi znáte,“ rýpl si Matt a nasadil si důstojnickou čepici. „Nyní bychom si dali výlet do doků. Něco vám tam ukážu. Jake pilotuje.“


XXX

Transportér kličkoval mezi buňkami suchých doků. Téměř v každé byla nová, téměř dostavěná loď. Avšak všechny je míjeli.
„Podařilo se zrecyklovat téměř devadesát procent šrotu,“ vysvětloval Matt. „Lidské ztráty to sice nenahradí, ale s pomocí těch robotů bude potřeba menších posádek. Ty lodě, které jsme přitáhli sebou, byly rozebrány a technologie se montuje jak na staré, tak na nové lodě. Za čas můžeme mít flotilu velkou jako modráskové.“
James ho moc neposlouchal. Seděl vedle Letty a držel ji za ruku. Po dvou měsících od bitvy se rozešli. Prostě si nerozuměli. Nyní to vypadalo, že se dají opět do kupy.
Transportér udělal výraznou kličku a zamířil do posledního doku. James překvapením vstal. Ta loď vypadala téměř stejně, jako ta, kterou zničili před šesti měsíci. Jen byla ještě z části nedostavěná a stříbrná barva měla spoustu černých fleků. Na bocích však ještě chyběl název a sériová čísla.
„Nové vybavení,“ pokračoval Matt. „Technologie Akrediánů plně zabudovaná. Torpédomety na přídi nahrazeny plasmovými kanóny. Nový druh štítů a rychlejší motory. Napadá mě však jediná otázka.“
„Jaká?“ zeptal se překvapený James.
„Jaké dostane jméno?“
Všichni se pousmáli a James prohlásil: „No to je snad jasný ne?“

XXX

- O 200 let později:
Ibrahim se s tetou dohodl na menší pauze. Tím, že se k ní přestěhoval na její rodnou planetu, kdysi zvanou Ovidius hodně pomohlo. V jejím bytě šli práce mnohem rychleji. Teta mu však přišla zde záhadnější. Každé ráno odcházela a on ji z okna svého bytu pozoroval. Jednou mu to nedalo a vydal se za ní. Zjistil, že nosí květiny na hřbitov na opuštěné straně planety. Po dvou dnech se rozhodl zjistit, čí hrob navštěvuje. Počkal si až odejde a pak se vplížil starou kovovou bránou. Většina hrobů byla zašlá, avšak jeden byl stále udržovaný. Nápis byl sice zašedlý, ale bylo vidět, že hrob je navštěvován.
Přišel k němu, poklekl a černou rukavicí očistil nápis. Poté zůstal klečet, neschopen slova.
Na hrobě bylo:

Zde leží
Komandér Matthew Iserbius Kane
(2318-2377)
a jeho milovaná žena
Anne
(2323-2359)

Pod jmény a daty byl ještě jakýsi citát: Nevím, kdo jsem,čí jsem,kam jdu,čí jsem posel,čeká mě smrt nebo spása,ale i tak se usmívám...
„Táta měl ten citát rád,“ ozvalo se za ním a Ibrahim se pomalu zděšeně otočil. „Měl ho na své stíhačce.“
Teta tam stála v béžovém kabátě. Lehký vítr si se spodní částí pohrával. Vlasy měla černé a stříbrná hříva byla pryč. Vypadala o hodně mladší než ráno. Ibrahim málem omdlel.
Pohlédl do jejích rudých očí a nyní mu konečně došlo, kdo před ním stojí.



Konec první části


 celkové hodnocení autora: 94.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.11.2011, 16:05:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Epilog jsem přečetl na jeden zátah. Tak nějak jsem podvědomě věřil, že by ses svého hrdiny jen tak lehce nevzdal a měl jsem pravdu (jeho stíhačka - prototyp - hovořila za vše). Při pročítání jsem se také v duchu ptal, kdo že začal onen konflikt a která strana mohla za vypuknutí tak rozsáhlého krveprolití. Epilog je směsicí "momentek" z různých časových "rovin" (co se stalo před i po hlavní dějové lince). Na první pohled může tento způsob dovyprávění této části vyznívat poněkud nepřehledně, ale pozorný čtenář si snad dokáže slepit poslední střípky tohoto příběhu. Nechybí ještě nějaké? Zajímalo by mě, jaké osudy potkaly Anne a její dceru. I když Ibrahimova teta také v mnohem dokáže napovědět. Zakončení příběhu na hřbitově je takovou tečkou za "krátkým" ale zato "bouřlivým" životem našeho hrdiny a jeho rodiny v boji za svobodu a světonázor. Doufám, že v příběhu budeš pokračovat, ať už půjde o prequel, nebo pokračování, sám jsem opravdu zvědav, kam naše hrdiny vítr zanese (stejně tak nový Archon)!

Všiml jsem si:

-- „Sektor Gamilan, pane,“ řekl navigátor, jakmile vystoupily z hyperprostoru. -- vystoupili (kdo? lodě? lidé?)

-- Ten však najednou prokoukl, zjistil kde je a jeho ruka chytla Paula za kabát. -- procitl (namísto prokoukl)

-- Okamžitě začal vytékat z potrubí hořící olej. -- (slovosled) -- Z potrubí začal okamžitě vytékat hořící olej.

-- Black nikdy netušil, že bys byl víc, než jen nějaká podržtažka na štábu. -- podržtaška ???

-- Halucinace sice neměl a Black se taky neozval. Od útěku z Archonu se neukázal. Žádná halucinace ani špatná nálada. Pouze špatné sny. -- (pozor na opakování již známých faktů, nebo příliš složité vysvětlování)

Občas jako by byla znát ona "horká jehla", ale vcelku se text drží své laťky... Hezký večer přeji! ;-)
 ze dne 20.11.2011, 16:46:30  
   Iserbius: Zdravím
Díky za rychlou publikaci. Jsem rád, že se příběh o Archonu zalíbil a proto se budu dále snažit jej vylepšit. Pokud jde o pokračování, tak se asi vrhnu na 2 díl, který se bude odehrávat pár let poté. Mám už pro něj definitivní název- Tichá válka. Pokud jde o prequel, tak nevím, kdy se k němu dostanu, ale už pro něj mám název- Zrození. Takže zatím... asi se na nějaký čas odmlčím.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na V. 1
Stanislav Klín
Cesta, která ni...
Larkin
Gladitáor
Casstial
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr