» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141700

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Bolest ::

taxikus	publikováno: 21.11.2011, 13:29


	Proč brečíme? K čemu, v jakési podivné logice evoluce, byla maličkost, že brečíme. K ničemu to není. Jen dává najevo naši bolest. Cesta z práce byla stejná, jako každá jiná. Lidé ve vlaku posedávali na zastíněné straně a sborově poslouchali mp3. Já si na truc sedl přímo na slunce a užíval si teplých paprsků na tváři. Naproti mně se posadila tmavovlasá žena. Měla krásně modré oči a piercing nad pravým okem. Miluji piercingy. Usmála se na mně a pohladila mně po noze. Jako vždy. Jako vždy? Neznám ji. Nebo ano? Ne, nikdy jsem ji neviděl, tím jsem si jistý. Ale takhle mně hladí vždy. Když uviděla můj zmatený výraz, zesmutněla. V tom k ní přišel nějaký muž a začal jí táhnout pryč. Křičel na ni. Já dělal, že je nevidím. Seděl jsem jako vždy. Spokojený s neznalostí. Proč cítíme bolest? Proč bylo zapotřebí něčeho jako je bolest? K ničemu to není. Jen vede k pláči. Cesta z vlaku byla stejná, jako každá jiná. Až na tu maličkost, že mě někdo sledoval. Nějaká žena. Černovláska. Otočil jsem se a šel rovnou k ní. Dělala jako že jde jiným směrem. Chytil jsem ji za ramena a praštil s ní o zeď. Měla krásně modré oči. A piercing nad pravým okem. Já miluju piercingy. Dlouze se mi zadívala do očí. Miluju když se mi takhle kouká do očí. Miluju? Vždyť jsem ji v životě neviděl. Ale přesto, tento pohled znám. Ale odkud? Ta dívka začala plakat. Slzy se ji řinuly po tvářích a s těžkými vzdechy dopadaly na zem. Nechápal jsem. Ustoupil jsem. Ta žena se zoufale podívala na mně. „Ty mě stále nepoznáváš?“ Jen jsem zoufale zakroutil hlavou. Dívka vytáhla zpod bundy nůž. Já zvedl ruce a začal pomalu ustupovat. Pak si ho namířila na břicho a bodnula. „Petro!“, zakřičel jsem a chytil ji pod rameny. Z břicha jí tekla spousta krve. Všechno se mi vrátilo. Před půlrokem jsme měli autonehodu. Já a Petra, moje přítelkyně. Petra, která tu teď krvácí a umírá. Kolem nás nebyl nikdo, nikdo kdo by slyšel moje volání o pomoc. Po tvářích mi tekly slzy a já je utíral rukama od krve. „Vždy ses mně ptal, k čemu je bolest,“ zašeptala z posledních sil, „tady vidíš, že bolest ti pomohla si vzpomenout.“ „Petro neboj, dojdu pro pomoc.“ Cesta z vlaku byla stejná, jako každá jiná. Akorát jsem měl na rukou nějakou krev. Asi jsem se musel o něco otřít. Nesnášel jsem cesty vlakem. Na zemi tu ležela nějaká tmavovlasá žena a kolem ní byla natažená policejní páska. Byla nádherná. Měla díru v břiše. Chuděra, byla mladá. Neviděl jsem jí do tváře, ale někoho mi připomínala. Kdoví koho. Raději jsem rychle vykročil domů. Když jsem ji viděl, uvědomil jsem si, k čemu je bolest? K čemu je pláč? Nejběžnější lidské emoce, které jen zraňují. Podíval jsem se na ni ještě jednou. Bolest i pláč? Dělají nás nešťastné. Dělají nás zranitelné. Dělají nás lidmi.


celkové hodnocení autora: 84.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 25		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Mathew	25.11.2011, 16:06:38

Zajímavé. Jeden citát říká, že "méně moudrosti bez bolesti by bylo zbytečné". Já s tím souhlasím. Samo o sobě je krásné když lidé přemýšlejí o sobě a svém vztahu ke světu a naopak. Většinou z tohoto "filosofování" vychází to nejlepší, co člověk světu dal. Často je motorem tohoto přemýšlení bolest, nebo alespoň nějaký druh nespokojenosti. Tím vším plácáním tady chci vlastně jen říct, že je mi tvé dílko blízké, byť si dokážu představit, že se dá celkový obraz lépe dotáhnout. I tak je to ale dobré a jsem rád, že dílo není jen přímočarou plochou výpovědí, neboť i tak mohlo být dozajista napsáno. Velmi slušivý kabátek, abych tak řekl. Nebudu předstírat, že je to stylistický skvost. Ale líbí se mi dost na to aby to byla jednička. V podstatě bych rád dal 1-, ale když to nejde, tak...


ze dne 11.01.2012, 2:31:19
taxikus: Bolest je každému blízká, bohužel. Právě protože vím, že stylistický skvost nikdy nenapíšu, tak se snažím dát svým textům nějakou hloubku. A jsem rád, když mi někdo potvrdí, že se to alespoň zčásti povedlo. Děkuji za komentář.

marika01	24.11.2011, 20:45:19

Zaujímavý článok. Na niektoré otázky sa odpoveď hľadá len veľmi ťažko. Môže sa zdať, že to nebolo dotiahnuté do konca, ale ja osobne dávam prednosť príbehom, kde autor necháva miesto na čitateľov vlastný úsudok.

Siggi	22.11.2011, 17:38:51

Mně osbně to přišlo lehce zmatené. Vzpomněl si, nebo ne? Nejprve ano, pak zase ne. Poznal onu dívku? Nebo ne?


ze dne 24.11.2011, 19:57:44
taxikus: Najdi si na netu "porucha krátkodobé paměti" :)

Šíma	21.11.2011, 13:27:33

Zdravím. Náš hrdina jakoby byl určitým způsobem odosobněný. Člověk bez citů a paměti, který si žije ve svém vlastní světě. Krátká epizodka psaná malinko neurčitě (napadl mě snový svět), kdy se jednotlivé obrazy spolu smíchávají, či jsou zpřeházeny jak se jim zachce (výsledný obraz nemusí být zřetelný, ale také zahalen do oné mlhy). Proč cítíme bolest? Proč pláčeme? Určitě je to důležité, nejen pro naše tělo a fyzickou kondici, ale také pro psychiku. Jsme lidé zmítání emocemi, ať chceme, nebo nechceme. Dostali čtenáři odpovědi na vyřčené otázky? Stačí jediná odpověď: protože jsme lidmi? Kdo ví... Můžeme ubližovat sobě i druhým a může nám to činit i potěšení. Zvrácenost je další stránkou našeho lidství. Ať si každý udělá takový obrázek, jaký chce, nemá cenu moralizovat. Měl jsem také pocit, jakoby text klouzal po obsahové stránce malinko po "patosu" (viz vyjádření oné pocitové stránky). Jak jinak však oddělit lidi od zbytku světa, či čehokoliv jiného? Chvílemi jsem měl pocit, že je hrdina robotem, nebo snad i zemřel a jako duch se nechává vozit vlakem sem a tam (a snaží se vzpomenout na to, co že se vlastně tehdy stalo)... No, nějak jsem se na poměrně krátký text rozpovídal. Pardon! P.S. - Dělala jako že jde jiným směrem. - (před "jako" bych vrazil čárku). Dalších kaněk jsem si nevšiml... Mohl být text více vymazlený, nebo stačí, že je takový, jaký je? Nechám prostor dalším čtenářům...


ze dne 21.11.2011, 18:22:19
taxikus: Já děkuji za obsáhlý komentář. Cílem bylo napsat text, který bude dávat smysl, a přesto v něm každý najde jiný příběh. Evidentně se to alespoň zčásti povedlo.


ze dne 21.11.2011, 13:28:37
Šíma: Dodatek: -- „Petro!“, zakřičel jsem a chytil ji pod rameny. -- čárka mezi přímou řečí a uvozovací větou je nadbytečná. A já mizím, než ještě něco najdu a můj komentík bude delší, než samotný text... Hezký den přeji.