obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391373 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: We are the greatest III., kap. 4 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: We are the greatest
 redaktor Nancy Lottinger publikováno: 27.11.2011, 23:29  
We are the greatest III., Kapitola 4. Konfrontace

Lepší už to nebude. Je 21. listopadu 2011 (nabírám několikaleté zpoždění, wow :-)), zase uteklo pár (hodně) měsíců od publikace poslední kapitolky. Je to asi poprvé, co prošla takovými úpravami, především dějovými, potřebovala jsem opravdu hodně času si to v hlavě urovnat.

Dnešní kapča už si zase začíná hrát s časovými rovinami, pro změnu přidávám i datumy (i když v předchozích částech chybí). Myslím, že se zorientujete. Pro připomenutí: Jana je po souboji s démonem a po setkání s lovcem, který si ji "označkoval" (pokračování viz druhá část). V první části vytvářím novou dějovou linku.

To the rest of my readers: Enjoy this chapter, darlings :-* A nestyďte se komentovat, fakt mě to potěší :-)
 

      We are the greatest III., Kapitola 4. Konfrontace

       Čtvrtek, 6. listopadu 2008

      Muž strnul a zaposlouchal se do náhlého rachotu ozývajícího se odněkud z horních pater. Vteřinu nato si uvědomil, že je to jen výtah, a v duchu si vynadal. I jeho kolega se nervózně ohlédl přes rameno. Oba se ale rychle vzpamatovali a už poněkud klidnější se vrátili k práci.
      Marek si přistrčil černé brýle ke kořeni nosu, přikrčil se k zámku dveří a soustředěně pokračoval v jejich odemykání. Potůčky potu se mu v zádech slévaly v jednu divokou řeku a každou chvíli si musel otřít orosené čelo, což ho trochu zdržovalo.
      Jeho kolega Martin na tom nebyl o moc lépe. Mířil na zámek baterkou, ale protože Martina neustále něco znervózňovalo, úzký kužel světla nepatrně kmital ze strany na stranu. Bystrýma očima těkal od odolného zámku bezpečnostních dveří k výtahu. Kabina co chvíli projela kolem, ale nikdy nezastavila v jejich patře. Nemuseli se bát příliš zvědavého souseda, který by je přistihl, jak se snaží vkrást do cizího bytu. Lidé byli neuvěřitelně slepí a nevšímaví i bez použití ochranné magie. Proto jim stačilo vyčarovat jen obyčejný závojíček odpoutávající pozornost.
      Co tedy stálo za jeho roztěkaností, když ne strach z odhalení? Nemohl se dopočítat, kolikrát se úspěšně vkradli někomu do bytu a nepozorovaně odtamtud zase zmizeli. Vždy si přitom počínali klidně a s naprostou samozřejmostí dosáhli svého cíle. Tentokrát ho ale něco rozčilovalo. Celou dobu se mu ježily chloupky v zátylku, jako by někdo v blízkém okolí neopatrně pracoval s energetickými výboji. Slabými, ale citelnými. V tomhle směru byl extrémně citlivý. Snáz než ostatní zachytil přítomnost cizí energie, ať už patřila děcku, co o svých schopnostech nemělo nejmenší tušení, nebo zkušenému člověku, který s energií pracoval na precizní úrovni.
       „Pohni s tím,“ zasyčel Martin podrážděně. Pro tento okamžik se rozhodl svůj šestý smysl ignorovat. Zdrojem mohlo být cokoliv a on nepředpokládal, že by jim někdo křížil cestu. Přesto se toho mrazení v zádech nedokázal stoprocentně zbavit.
       „Už to skoro mám,“ protáhl Marek. Bylo na něm znát, že také není zcela ve své kůži.
       „Kdyby sis ty brejle sundal, viděl bys na to líp,“ dorážel na něj Martin a několikrát přešlápl, čímž opět zatřásl baterkou. Vysloužil si tím od kolegy téměř neslyšnou a sprostou nadávku.
      Konečně se ozvalo kýžené cvaknutí a dveře povolily. Z obou mužů rázem spadla nervozita a okamžitě zapomněli na svou rozepři. Neobratně vytvořená ochranná bariéra bytu je propustila bez většího odporu dovnitř. Obyčejné lidi dokázala odpudit úspěšně, ale dvěma zkušeným mágům, navíc s poměrně vysokými energetickými zásobami, se při přímém kontaktu poddala okamžitě. Přenést dovnitř se samozřejmě nemohli, jinak by neztráceli čas s tak piplavou a únavnou prací.
      Marek v naprosté tichosti vešel do poměrně prostorné předsíně a pokynul bratrovi, aby ho následoval. Jakmile Martin překročil práh, polila ho horkost; zachytil o poznání větší únik energie, jehož zdroj nedokázal vystopovat. Jejich cíl nedisponoval téměř žádnými schopnostmi, zásoby jeho energie se pohybovaly jen lehce nad průměrem. Únik tedy rozhodně nepocházel od něj.
      Podle vstupních dveří z nádherného dubového dřeva zevnitř potaženého kůží by se dalo očekávat, že se ocitnou v přepychově zařízeném bytě, ale zdání klamalo. Byl to obyčejný byt tři plus jedna postavený zhruba před pětadvaceti lety, na jehož vybavení si majitel nedal příliš záležet. Očividně neměl bohatou fantazii a ani netoužil po útulném domovu. Původní tapety za dlouhá léta zežloutly, stěny zely prázdnotou, nikde ani žádné stopy po světlejších místech, kde by třeba v minulosti visely obrazy, dokonce ani jediný zatlučený hřebík. Na starém nábytku se usazovala tlustá vrstva prachu a zemi pokrýval ošklivě oranžový, ošoupaný koberec. Jedinou známkou toho, že tu doopravdy někdo bydlel, byl svazek klíčů položený na stolku vedle oprýskaného telefonu.
      A ještě vůně - těžká, zatuchlá, nepříjemná. Ke člověku mužského pohlaví se naprosto nehodila. Byl to pronikavý pach starého člověka, který se za dlouhá léta usadil v samotných zdech domu.
      Martin za sebou zavřel dveře, poněkud hlasitěji, než zamýšlel, čímž si vysloužil velice tiché zasyčení svého bratra. Do očí mu přes černá skla neviděl, nemohl si ovšem nevšimnout zamračených vrásek, co se mu kolem nich usadily, a nakrčeného čela. Instinktivně uhnul pohledem, i když právě nepropustná skla brýlí ho perfektně chránila před jakýmkoliv nežádoucím zásahem. Zdroj Markovy síly sídlil právě v jeho očích.
      Z obývacího pokoje se ozývaly tlumené zvuky a přes průsvitné sklo dveří viděli puštěnou televizi. Cíl se nacházel tam a zdálo se, že spí. Jeho energetický výdej byl téměř nezaznamenatelný, přesto vyšší než u obyčejného člověka. Tím se Martin jen přesvědčil, že cítí ještě další, rozpoznatelně odlišnou energii. Kde se tam ale vzala? Komu patřila? Nikdo neměl nejmenší důvod se zajímat právě o tohohle podřadného člověka s chabou schopností nashromáždit trochu té energie do zásoby. On sám si možná ani neuvědomoval, odkud se bere jeho um donutit slabší jedince dělat přesně to, co on chtěl. A především mladé holky, které by na něj za normálních okolností nesáhli ani dvoumetrovou tyčí. Možná neměl nejmenší zdání o existenci dalších lidí, jako byl on sám.
      Každý nahlédl do jednoho pokoje. Čisto, kývli na sebe beze slov a posunkem si rozdělili zbylé dvě místnosti. Podle plánů bytu by měla být kuchyň průchozí s obývacím pokojem, takže každý přijde z jiné strany. Tenhle chlápek stejně neměl ani tu sebemenší šanci na útěk. Nanejvýš by se mu mohlo podařit dostat se na balkon, kdyby zareagoval dostatečně rychle. Ale skokem z desátého patra by si příliš nepomohl, jen by tím klukům ušetřil práci, protože tu smrt by si za zneužívání holek jenom zasloužil.
      Marek se postavil ke dveřím do obývacího pokoje a Martin ke dveřím do kuchyně. Nechtěli cíl zneškodnit, ale pouze paralyzovat, aby ho mohli odvést k výslechu a následně rozhodnout o jeho osudu. Marek si ještě v rychlosti sundal tmavé brýle a zastrčil je do kapsy. Nepředpokládal, že by je cíl mohl zaskočit nějakými neočekávanými schopnostmi, přesto se cítil jistější, když měl okamžitý přístup ke zdroji svých sil. Dalším kývnutím vydal povel k synchronizovanému vstupu do pokojů.
      Před televizí seděl asi čtyřicetiletý, obtloustlý muž s vystrčeným pupkem, oblečený jen ve starých špinavých slipech. Nečekaný hluk ho probudil. Polekaně sebou trhnul, když si uvědomil přítomnost cizího elementu ve svém bytě. Plechovka piva, kterou držel v ruce, mu vyklouzla z ruky a po dopadu na zem se rozlila.
      Měl hrubou, neoholenou tvář a malá zapadlá černá očka, nad nimiž se klenulo husté černé obočí. Vystouplé čelo zdobilo několik vrásek a pokrývalo ho chmýří jen vzdáleně připomínající vlasy. Také nepříjemně zapáchal, evidentně ho taková samozřejmost jako denní hygiena nezajímala.
      Jediný pohled do vodových a nepřívětivých očí prozradil, že se rozhodně nejednalo jen o obyčejného lenocha, jehož zajímalo, kde sežene nejlevnější pivo. Ne nadarmo se říkalo, že oči jsou studny do duše.
      Neměl nejmenší šanci se jakkoliv bránit. Bylo až překvapující, že zvládl ochránit svůj byt, i když se jednalo o bariéru snadno proniknutelnou.
      Muž hlasitě zavřískal, když se pohledem setkal s Markem. Skoro to znělo jako zakvičení prasete, od něhož se vzhledově příliš nelišil. Ne nadarmo nosíval v civilu Marek tmavé brýle. Člověka si podmanil okamžitě, slabší jedince se schopností shromažďovat nadbytečnou energii zlomil bez problémů, silným čarodějům byl rovnocenným protivníkem.
      Muž, paralyzován šokem a strachem, si ani neuvědomil, že po něm Marek mrsknul slabým energetickým výbojem, kterým ho okamžitě zbavil vědomí.
       „Precizní práce,“ zaradoval se Martin v okamžiku, kdy se zasažený bezvládně sesul na gauč, a nevinně dodal: „Možná trochu silnější dávka.“
       „Aspoň nebude moc protestovat, až se probere,“ odbyl ho Marek, přesto automaticky, i když se značnou nechutí, došel k nehybnému tělu zkontrolovat puls. Zdál se klidný a pravidelný, ačkoliv srdce tepalo pomaleji. Zase se rychle napřímil; závan s pootevřené pusy, z níž stékala slina, se mísil se silným pachem potu a jemu se okamžitě zvedl žaludek.
       „Jak se z našich můžou stát takový prasata,“ zalitoval nahlas. Všiml si, že se Martin drží v povzdálí, přešlapuje a nenápadně sklápí pohled k zemi.
       No jistě, já zapomněl, vynadal si a vytáhl z kapsy tmavé brýle. Neměl nejmenší důvod Martina provokovat svou nadřazeností, protože i jeho Markův pohled dokázal ovlivnit.
      Martin měl už ale jiné starosti. Cizí energie, kterou doteď jen tušil, se v jediné vteřině stala hmatatelnou. V následujícím okamžiku se vstupní dveře s ohlušující ránou rozrazily dokořán a předsíň se rychle zaplnila několika lidmi. Na první pohled bylo znát, že všichni znají dispozice bytu dokonale, protože dva muži se bez přemýšlení neuvěřitelně rychle dostali přes kuchyň za Martinova záda. Někdo ho chytil za vlasy a třískl s ním o zeď. Úder nebyl tak silný, aby ho omráčil, ale dokázal ho vyvést z konceptu. Pak s ním smýkl na zem a vzápětí ho něco slabě štíplo do krku, nejspíš jehla injekční stříkačky. Chladivá tekutina se mu rozlila do krevního oběhu a účinek se dostavil okamžitě. Tělo přestalo poslouchat příkazy. Snažil se ze sebe dostat alespoň ochranný štít, k jehož aktivaci nepotřeboval použít ruce. Objevila se namodralá blána, chabě zablikala a směšný závojíček zhasl.
      To Marek zareagoval pohotověji. Dokonce si stihl prohlédnout, co měli příchozí na sobě - na černém sportovním oblečení zaregistroval červené pruhy. Nemohl se ubránit znepokojivé představě, že je to oblečení patřící nějaké tajné organizované skupině…
      Přiskočila k němu mladá dívenka, neřekl by jí víc jak šestnáct let. Byla to rusovláska s velkýma zelenýma očima a na rozdíl od ostatních měla jen obyčejné černé šortky a tričko. Oblečení odhalovalo její křehkou dětskou postavu; beztak se k příchozím perfektně hodila, i když nepůsobila příliš sebejistě. Její pohyby se zdály nepřirozené a trhané, jen v očích jí zářilo odhodlání.
      Marek okamžitě odhodil brýle, které obloukem doletěly za gauč. Ozvalo se nezaměnitelné křup.
      Takovou rybu odzbrojí okamžitě, stačilo se do ní jen pořádně zavrtat pohledem a stane se loutkou na provázku. Ti ostatní budou tvrdší oříšek.
      Dívce se v obličeji usadil soustředěný výraz. „Tohle je akce Řádu ve věci zadržení Josefa Kratochvíla,“ vyhrkla vysoko posazeným tónem. „Vzdejte se a nebude vám ublíženo.“
      I tahle kratičká věta prozradila ledasco. Text zněl naučeně a nepřirozeně. Začátečník bez zkušeností z terénu. Ruku držela připravenou k útoku a paradoxně tahle konkrétní póza působila věrohodně, což se naprosto neslučovalo s jejím vystrašeným hlasem.
      Marek se musel zasmát, čímž jí jasně odpověděl bez boje ne.
      Jako na povel zvedla ruku a prudkým pohybem po něm mrskla jasně zářivým, do žluta zbarveným energetickým výbojem. Se svištivým zvukem se hnal ke svému cíli. Marek, s větším úspěchem než bratr, aktivoval ochranný štít. Jakmile výboj narazil na překážku, rozzářil se, ale štít ho bez větší námahy pohltil. To už se k němu řítily další dva - jeden telekineticky odklonil stranou. Zakousl se do prázdné knihovny. Okamžitě se vzňala nepřirozeně bílým plamenem a pokoj se zaplnil štiplavým kouřem. Druhý výboj jako by se rozhodoval, koho poslechne, na kratičký moment zůstal viset ve vzduchu jako zavěšený na neviditelné niti, až se nakonec otočil a zamířil zpět ke své vyslankyni. Mezitím už dívenka stačila vyslat čtvrtý. V očekávání přicházejícího nárazu se všichni přítomní instinktivně vrhli k zemi. Společně s výbuchem zazněla ohlušující rána. Tlaková vlna vysklila okna a skleněné tabule skříní se roztříštily. Dosud v pozadí hrající televizi okamžitě vypověděla službu a s dalším hlasitým křup se odporoučela do nebe.
      Lidé jsou lhostejní, budou si jen myslet, že si někdo moc nahlas pouští v noci televizi, pokud si vůbec něčeho všimnou. Ve vzduchu se vznášelo tolik energie, že je stejně odpuzovala. A bílé světlo budou považovat jen za záblesky přicházející bouřky…
      Dívka se nenechala zastrašit a pohotově vyskočila na nohy. Skoro to vypadalo, že si s Markem musí poradit sama, protože zbylí dva muži měli očividně za úkol zasáhnout jen v případě, že se jí nebude dařit.
      Tak proč už dávno něco nepodnikli? Ti dva tam stáli v předsíni jak tvrdá y, což ho značně iritovalo. Kdyby se jednalo o jeho kolegy, ihned by jim přispěchal na pomoc… Mají navrch, Martina drželi pod kontrolou, ale i tak jim nehodlal ustoupit. Jedním krokem překonal vzdálenost, co je dělila, stiskl ji pevně za pravé rameno a přitáhl si ji do těsné blízkosti. Dovolil jí tak vstoupit do jeho ochranného pole, ale zároveň věděl, že ji okamžitě vyřadí z boje. Donutil ji opětovat jeho pohled, vpil se do jejích nevinných světle zelených očí plných očekávání a zlomil ji.
      Byla slabá. Moc slabá na to, aby se mu vůbec pokusila vzdorovat. Vzdorovala jen vysláním stříbrných a velice slabých paprsků připomínajících nitě pavučin. Vedly z jejích prstů levé ruky a zabodly se mu do těla s naprostou lehkostí, ačkoliv bez kýženého efektu. Marek sebou jen nepatrně trhnul a dál sál energii z jejích očí.
      Nechápal, proč ho ještě nikdo nezastavil. K útoku se uchýlil ze zvyku, převaha pět na dva znamenala jistou prohru. Teď, když si dívku pustil k tělu, mohli ho bez větší námahy zneškodnit. Dívka se mu poddávala s naprostou samozřejmostí a stěží se držela na nohou. Bylo vidět, že se ze všech sil snaží, četl z jejích pocitů jako z otevřené knihy, toužila po tom stoupnout v očích příchozích a dokázat jim, že není tak slabá. Čím víc se o to snažila a bránila se, tím víc z ní čerpal energii do vlastních zásob.
      Ani ho nepřekvapilo, že zachycuje jen její stav mysli. Ti čtyři měli solidní obranný systém a u ní bylo z vystupování zjevné, že je začátečník s nulovou ochranou. Někteří jednoduše nedisponují dostatečnou vůlí k vytvoření firewallu, co by ostatním zamezoval volný přístup k jejich mysli. Jiní si neuvědomují nezbytnost takového opatření. V tomhle případě by to tipoval na naivní důvěřivost k lidem všeobecně.
       „Tak už dost!“ ozval se do nastalého ticha další ženský hlas, o poznání starší. Marek jako na povel odtrhl od dívenky oči, protože věděl jen o přítomnosti čtyř mužů a nezachytil žádnou stopu dalšího člověka. Muži zůstali naprosto klidní, příchod dalšího člověka je vůbec nepřekvapil. Čekal, že se odněkud objeví stará, zkušená čarodějka, na první pohled autorita. Proto mu spadla brada, když se kolem mužů v předsíni protáhla další mladá holka. Plavé vlasy měla svázané do přísného drdolu a oblečená byla do trička a šortek se dvěma červenými pruhy na lemu. Všiml si malé vybledlé jizvy na stehenní tepně a ihned mu hlavou proletěla myšlenka, jak to přežila. Musela to být hluboká rána…
       Té je určitě přes dvacet, napadlo ho při pohledu do jejího obličeje. Pak ho zaujaly oči - vypadaly jako rozbouřený oceán. Koukala z nich zkušenost, přesto by ji dokázal zlomit a vysát do dna, kdyby se mu dostala pod ruku a měl dost prostoru k jejímu zpracování. Pohled upírala na zesláblou dívku, on ji ani trochu nezajímal. S nevraživostí v očích sledovala, jak se dívka potácí a mdloby oddaluje jen překvapivě silnou vůlí.
      Vyslala proti němu o dost silnější stříbrné paprsky než její svěřenkyně, zakously se do něj a vytvořily spojení mezi ní a Markem. Teď teprve bolestivě zaskučel, dívenku pustil a všímal si jen sebe. Chňapl po stříbřitých nitkách ve snaze si je z těla vytrhnout, ale jakmile se jich dotkl, znovu vykřikl. Popálil se o ně a dlaně měl teď zarudlé.
      Dívka zatáhla za stříbřité provazce jako zkušený loutkař a strhla ho k zemi. Marek sebou nadále němě škubal, jako by dostával silné elektrické šoky.
       „Nemáš tu co dělat a už vůbec jsi neměla zasahovat, Jano,“ osočil ji jeden z přihlížejících.
       „A tys ji zase neměl nechat zabít, idiote,“ zasyčela na něj skrz zuby a přiběhla k ochablé dívence. Ruku s provazci držela stále pohotově připravenou, i když už to nebylo potřeba. Marek rychle ztrácel síly, ovšem ne tak rychle, aby upadl do komatu, a Martin už se spánku poddal dávno.
       „Mirko?“ přidržela ji a opatrně posadila na křeslo. Pohledem přitom zavadila o cíl, totiž muže v bezvědomí silně zapáchajícího potem. Otřásla se hnusem.
       Ten by si zasloužil zhebnout, napadlo ji při pomyšlení na důvody, proč si pro něj přišli.
       „Tohohle přeneste,“ ukázala na nechutného chlapa, „a tyhle dva-“ kývla hlavou k mladíkům, „tu nechte, jen jim změňte paměť,“ zavelela. „O Mirku se postarám sama, když jste tak bezohledný.“
      Dvojice, která doposud celé akci jen přihlížela, si bez většího přemlouvání došla pro cíl. Každý ho z jedné strany chytl v podpaží. V přenosu z bytu jim už nic nebránilo, prolomená bariéra se podvolila jejich energii a propustila je ven.
      Jana usoudila, že už žádné větší nebezpečí od útočníka nehrozí, a proto povolila otěže. Stříbřité paprsky se poslušně pustily Janiných prstů a jako hadi se obmotaly kolem Markova těla, kde bez vnějšího zdroje energie vyhasly a zmizely. Jeho tělo sebou přestalo škubat a zůstalo bezvládně ležet na zemi obličejem k zemi. Mirka mezitím usnula vyčerpáním, což nebylo při takovém energetickém výdeji překvapivé. Tělo si prostě muselo dočerpat zásoby, a když se v blízkosti neocital žádný vhodný dárce, vyřešilo to tím nejjednodušším dostupným způsobem.
       Oni by ji vážně nechali vysát! rozčilovala se v duchu a letmo si prohlédla zdevastovaný obývací pokoj. Odmyslela si všechny škody napáchané soubojem a napadlo ji jediné a výstižné slovo - brloh.
      Martinova mysl se už vypořádávala s úpravou paměti. Jeden ze zbylé dvojice - pokud si dobře vzpomínala, jmenoval se Jirka - ho donutil na celou událost zapomenout. Zabere to jen pár minut, vzpomínku mu zatlačí někam hluboko do podvědomí. Nemohl ji zničit úplně, ale uměl zařídit, aby ji jeho mozek vytěsnil. Musel si jen dát pozor, aby ho nenávratně nepoškodil a aby se u toho sám příliš nevyčerpal, protože to byl proces energeticky velice náročný.
      K Markovi se líným krokem došoural druhý, jehož jméno také lovila hluboko v paměti. Aleš ho otočil na záda, aby k němu měl lepší přístup. V tu samou chvíli Marek pohotově zareagoval. Vykopl nohu a zasáhl obličej. Kolem se rozstříkla krev ze zlomeného nosu. Aleš se instinktivně chytl za krvácející ránu a s bolestivým zaúpěním se odtáhl. Marek neváhal a kopl ho znovu. Zakřupalo to a všem došlo, že zaskóroval. Tentokrát se mu podařilo nalomit čelist a vyřadit tak protivníka okamžitě z boje.
      Jistě, Jana ho zbavila energie potřebné k magickým úkonům, ale aby ho dovedla do stavu, v jakém se nacházela Mirka, k tomu by ještě nějakou chvíli potřebovala.
      Povzbuzen svým úspěchem se teď vrhl na ni. Jana mezitím vyskočila na nohy ve snaze ho zpacifikovat, ale jeho dobře mířený kop zasáhl bránici. Jana sletěla na dřevěný konferenční stolek. Deska povolila a zlomila se. Zaúpěla. Tvrdý náraz odnesla záda. Pak ucítila pevný stisk na noze. Odtáhl ji z prasklé desky jako pytel brambor, odřel jí přitom spodní část obou paží a teď se jí chystal zlomit nohu. Musel by vynaložit obrovskou sílu, aby se mu podařilo zlomit stehenní kost. S takovou bolestí by se jen tak nevypořádala.
       „Ty debile, tu nohu budu potřebovat!“ zařvala na něj. Částečně kvůli vzteku na své spojence, částečně doufala, že ho tak vyvede z konceptu.
      Jana měla jednu výhodu, o níž protivník netušil - boj na zemi ovládala vždycky lépe. Vší silou se mu vytrhla, přece jen ho předtím dost oslabila, jinak by se o to ani nesnažila. Tentokrát ho chytila za lýtko ona a škubla. Praštil se zátylkem o rameno gauče, ale vypolstrování ránu utlumilo. Stejná síla úderu o dřevo by mu nejspíš roztříštila lebku, takže měl velké štěstí.
       Jana k němu dolezla po čtyřech a koleno mu přimáčkla ke krku. Zasípal. Stačilo přidat na síle, sliznice hrtanu by se spojily a ona by ho udusila…
      Povolila stisk. Nechtěla ho zabít. Neváhala by zasadit smrtící ránu, kdyby šlo o nutnou sebeobranu, ale teď už se k takovému řešení uchylovat nemusela. Měla ho pod kontrolou. Znovu.
      Ruka se jí rozzářila, jak mu do těla vlévala ničivou energii. Při té příležitosti zavadila pohledem o Aleše, jehož obličej Marek změnil k nepoznání (musely to být silné údery, když mu dokázal zlomit jak nos, tak čelist…), a o soustředěného Jirku, který se ještě skláněl nad tím klukem a měnil mu paměť.
      No jistě, docvaklo jí se zpožděním. Při boji se po něm sháněla. Nedošlo jí, že proces zapomnění musí být celistvý, jinak hrozilo poškození mozku.
       „Jděte,“ vyzvala oba. „A ty mu pomoz,“ kývla na Jirku, který už zjevně dokončil svou práci. Věnoval jí jeden omluvný pohled (promiň, měl jsem tu práci), ale v zápětí se zachmuřil: „A co jeho paměť?“ a posunkem ukázal na Marka.
      „No obávám se, že nic,“ procedila skrz zuby. Aleš i Jirka byli energeticky indisponovaní a Jana tuhle schopnost neovládala. Neměla nejmenší ponětí, jak někomu implantovat nové vzpomínky, natož mu vzít ty staré. Na druhou stranu si svou mysl dokázala perfektně chránit, když už nic jiného.
      Pokrčil rameny. Podebral Aleše pod ramenem a pomohl mu vstát. Nebyl na něj hezký pohled. Obličej měl celý zakrvácený a dolní čelist trčela nepřirozeně do strany. Jana rychle ucukla pohledem a oddychla si, když se ti dva odhmotnili a zmizeli.
      Pomalu jí docházela energie. Marek měl hodně silnou slupku. Vrtěl se, vzdoroval, značnou část Janiny energie dokázal zadržet a nepustit dovnitř, takže ji Janě vracel a to byl proces náramně bolestivý. Zpětný chod nikdy nezažila - vždy buď energii jen přijímala, nebo naopak jen předávala. A navíc ty jeho oči, sice už podstatnou část své síly vyčerpaly, ale stále ji to lákalo se k nim přilepit a nechat se vysát, nebo se stát loutkou, jakou byl před chvílí on sám. Ještě chvíli a oba se odporoučí do mdlob.
       Teď, nebo nikdy! Jana se přiměla vyhoupnout se na nohy a přiskočit ke klidně spící Mirce. Měla jen chviličku, Marka sice hodně vyčerpala, ale vsadila by se, že na nějaký útok by se ještě zmohl. Chytila něžně Mirku za paži, zhluboka se nadechla a donutila se ponořit do svírajícího prostoru nekonečna umožňujícího přenos. S tím, že si ten kluk všechno pamatuje, si bude lámat hlavu až později. Netušila, že se mu podařilo na její kůži zahlédnout černě vyvedené oko uzavřené do trojúhelníku.


***


       Čtvrtek, 30. října 2008

      Jana dlouho do noci ležela na posteli s otevřenýma očima a přemýšlela. Myšlenky míhající se hlavou spolu souvisely jen vzdáleně, od jedné k druhé se dostávala díky šňůře asociací, jíž byl nadřazený Řád. Když se začala soustředit na detaily, určité díly skládanky do sebe přestaly zapadat, obraz se tříštil na malé kousky, a ať se snažila sebevíc, nedokázala je už znovu poskládat dohromady. Po nitkách tahala z podvědomí dávno zapomenutá fakta, mermomocí se je snažila udržet v mysli a pracovat s nimi. Na povrch vyvstaly nezodpovězené otázky, ale cestu k nim nenacházela. Vždy se dostala do slepé uličky a musela se z ní složitě vymotávat, aby si vůbec vzpomněla na podstatu problému.
      Kolem třetí hodiny ranní to vzdala a výslovný zákaz Nicka vracet se domů uprostřed noci obešla jednoduše tak, že se dovolila Andrého. Ten nic nenamítal, proto se s velkým sebezapřením ponořila do nekonečného a zároveň svazujícího prostoru umožňujícího přenos. Nicota ji s velkou ochotou přijala do sebe a ohlušila ji dokonalým tichem. Vnímala ho všemi smysly a snažila se ignorovat pocit bezmoci. Silou vůle se přiměla zaměřit cíl přenosu. Teď už stačilo jen projít bezpečnostní prověrkou a ochranná bariéra ji vpustí do bytu.
      Trvalo to déle než kdy předtím. Blána se zdála nepoddajná a energie, ze které byla vytvořena, cizí. Nakonec se Janě podařilo ji zdolat, a když pod sebou ucítila pevnou zem, připadala si vyčerpanější než obvykle.
      Snad každý člověk alespoň jednou v životě pozná ten prazvláštní pocit něčeho už dříve prožitého. Tomuto stavu se říká déjà vu, neboli falešná paměť. Zmocní se vás a vy ho nedokážete setřást, dokud sám přirozeně neodezní.
      Ale u Jany ten stav přetrvával. Instinkt jí nikdy nelhal a ona se mu za ta léta naučila naslouchat a bezmezně důvěřovat. Tělo zareagovalo neuvěřitelně rychle - srdce se divoce rozbušilo a ve spáncích začala tepat krev.
      Ruka po vypínači sjela intuitivně zpátky dolů. Jana se dokázala dobře orientovat i po tmě a v tuto chvíli se zdálo nevhodné rozsvěcet. Napjala se. Dojem, že je sledována, se zintenzivnil. V bytě panovalo nepříjemné ticho, jen z kuchyně se ozývalo slabé monotónní bzučení lednice a pravidelný tikot nástěnných hodin.
      V jednu chvíli pomyslela na návrat na základnu. Při představě nepovolné blány chránící byt jí naběhla husí kůže. Řád ji několikrát ujistil, že dostat se přes ni opravdu nedokáže ani Elita. Dokud nevědí, kde přesně Janu hledat, neměli šanci ochranu zdolat. Fungovalo to jako u GPS - jestliže neznáte přesné souřadnice, navigace nemůže zaměřit cíl.
       Jenže co když to démonské znamení právě teď Elitě vysílá potřebné údaje…? nedokázala zahnat neodbytnou a dotěrnou myšlenku.
      Koncentrovala síly se snahou zaznamenat zvýšené množství energie. Nic. Ani v bytě, ani v samotné bytovce. Řád se postaral o to, aby sousedi byli jen obyčejnými a pokud možno nudnými sousedy nestrkající nos do cizích záležitostí.
      Ještě než vzala za kliku svého pokoje, jako elektrický proud jí projel nevysvětlitelný záchvěv nejistoty a na kratičký okamžik se nechala ovládnout strachem. Ochladilo se. Pocit déjà vu se závratně stupňoval a s ním rostla i nervozita smísená s nepochopitelným vzrušením.
      Dveře s tichým cvaknutím povolily. Strčila do nich prstem a ony se se zavrzáním otevřely dokořán.
      Pokoj ve své nehybné strnulosti tonul v téměř dokonalé inkoustové tmě. Úzkou štěrbinou pootevřeného okna dovnitř pronikal tlumený svit měsíce a podzimní chladný vítr rozvlňoval závěs. Tikot nástěnných hodin se nesl prostorem s podivnou ozvěnou až sem a Janě se nepodařilo potlačit zachvění. Rostlo v ní přesvědčení z cizí přítomnosti. Oči si na příšeří rychle přivykly a Jana bez úspěchu zapátrala po lidské siluetě.
      Váhavě překročila práh. Stále tam něco nesedělo a cítila se napjatá, přesto ji ani v nejmenším nenapadlo vyčarovat ochranný štít nebo se vrátit na základnu. Rozvážnými kroky došla k zrcadlu, v němž se odrážela část pokoje a dělala ho tak větší, a nezapomněla přitom sledovat dění za sebou. Místo ještě proskenovala, jestli nezaznamená známky neoprávněného vniknutí, ale i tento test ukázal negativní výsledky. Vnitřně se uklidnila, i když nervozity se zcela nezbavila.
      Chtěla se vysprchovat a smýt ze sebe zaschlou krev sebe i zneškodněného démona. Chvíli přemítala o osudu lovce, mladičkého vojáčka vyslaného do téhle nekonečné války, bojujícího s vervou a odhodláním a nerozlišujícího svou kořist. Démon jako démon, pro něj ten pojem znamenal jediné: zabij, znič, smeť z povrchu zemského do horoucích pekel. Jana upřímně zadoufala, že se s ním už nikdy nesetká.
      Sundala si Nickovo tričko a obloukem ho odhodila na zem. Stála tam jen ve spodních kalhotkách a ve vteřině se jí znovu zmocnil intenzivní pocit, že je pozorována. Zježené chloupky už zase stály v pozoru a v ústech jí vyschlo. Přimhouřila oči a pohledem se přilepila k zrcadlu.
      A pak to spatřila.
      V zrcadle se mihly dva nepatrné zářivé body. Připomínaly miniaturní lampiónky. Střelhbitě se otočila, aby se přesvědčila na vlastní oči.
      Nic.
      Jak se objevily, tak také zmizely. Pokud ji ovšem nešálil zrak. Možná ji jen klamala světla právě projíždějícího auta, která se odrazila od nějakého předmětu. Jenže tam nebylo nic, co by to mohlo způsobit, jen holá stěna a na ní podélná polička na knihy. Žádný rámeček s fotkou, žádná zvonkohra ani keramická nebo skleněná výzdoba. Prostě nic.
      Teď už srdce tlouklo do žeber o sto šest, jako by se snažilo je zpřelámat. Každé malé dítě by si na Janině místě rozsvítilo, protože přece vědělo, že světlo zahání tmu. Jenže ona si rozsvěcet nechtěla; už dávno dospěla a teď se chovala paranoidně. Však za sebou měla vyčerpávající noc a ještě nenasbírala potřebnou energii zpět.
       Prostě se uklidni, napomenula se a donutila se věnovat svým hojícím se zraněním. Zarudlé znamení démona - mystické oko uzavřené v trojúhelníku - si už prohlédla snad stokrát, takže znala jeho každičký detail. Dokonce si všimla, že vrchol trojúhelníku byl na kůži nedokonale obtisknut.
      Zakroutila si špinavé a slepené vlasy do drdolu, aby měla lepší výhled, a pootočila se k zrcadlu zády. Ve svitu měsíce nevyhlížely rány tak děsivě. Tenké rudé jizvičky se táhly od krku až ke kříži a vůbec nebylo znát, že ještě před několika hodinami rány rozedřené do masa krvácely. Po Nickově zásahu to vypadalo, jako by se už pár týdnů hojily, kůže stačila srůst a vytvořit stroupky, přestože zranění ještě štiplavě bolela. Za chvíli jizvy zmizí úplně, nebo alespoň z velké části. Záleželo na tom, jak moc se Nick snažil. A proč by se měl zrovna on přetrhnout, když to dělal pro ni a ne pro sebe?
      Teď, teď to viděla znovu!
      Dva zářivé body, svítící ve tmě jako smaragdové kočičí oči, odrážely měsíční světlo. Zůstaly ve vzduchu viset bez viditelné opory jen o setinu vteřiny déle, než měly. A Janě to okamžitě docvaklo.
      Pohltila ji panika a srdce se roztepalo tak mocně, že ho v tom tichu téměř slyšela tlouct. Málem zapomněla hnát kyslík do plic. Proč by se zrovna teď měla zaobírat něčím tak nepodstatným, jako je dýchání…?
      Oči měla rozšířené zmatkem, třásla se rozčílením a zvažovala své možnosti. Dospěla k jedinému a nejjednoduššímu řešení, které se v tu chvíli naskýtalo. Uteklo pár drahocenných vteřin, během nichž mohla utéct neopakovatelná příležitost, než sebrala veškerou odvahu a věru ji hledala déle než kdy dřív.
       „Retgere?“ zašeptala. „Vím, že tu jsi.“


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 21 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 58 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Svetla 09.12.2014, 22:24:16 Odpovědět 
   Hmm, tak Retger přišel na návštěvu, jo? Kocourek jeden.

Ty časové linky jsou v pohodě, orientace bez problémů. Jo, líbilo.
 ze dne 10.12.2014, 22:55:59  
   Nancy Lottinger: Retger a kocourek? Vrrr, jo, to sedí. Zdaleka není dokonalý, ale pro mě jo :)
 Makii 07.11.2014, 16:42:25 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Makii ze dne 03.11.2014, 17:10:00

   Rádo se stalo :) Jo, tak to je velice možné - mám pocit, že jsem si jí po publikaci tady znovu nečetla, i když si vybavuji, že jsi říkala něco o velkých změnách.

To si piš, že tě budu buzerovat :D :))
 ze dne 07.11.2014, 18:36:13  
   Nancy Lottinger: Děkuju předem :)
 Makii 07.11.2014, 16:38:13 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Makii ze dne 03.11.2014, 16:38:53

   Tak to nevím, co si myslet o tom, že tě tam vůbec přijali :D :P
 Makii 03.11.2014, 17:10:00 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Makii ze dne 03.11.2014, 16:38:53

   Paradoxní je, že ačkoliv je to (vyjma té 5.) poslední kapitola, asi si jí pamatuji nejméně. Řekla bych, že to bude silným zážitkem z Marka a Martina ;) A toho, že jeden z nich následoval sám sebe, měli pistoli s tlumičem ("puf!) atd.

Mám taky pár takových poznámeček a návrhů:
- spojení "na precizní úrovni" mi přijde takové podivné
- stejně tak "vodových a nepřívětivých očích"; já jsem snad vždy, když už, viděla "vodnatých"
- neříká se náhodou "oči jsou okny do duše", ne "studny"?
- "To už se k němu řítily další dva - jeden telekineticky odklonil stranou." tady mi přijde, že ti uniklo nějaké skloňování, nebo jsem blb a nepochopila jsem to :D
- "bezvládně ležet na zemi obličejem k zemi" přišlo by mi lepší vynechat to "na zemi", docela mě to opakování praštilo do očí
- "přesvědčení z cizí přítomnosti" nebylo by lepší "o cizí přítomnosti?"

Kapitolka je to rozhodně zajímavá, i když v ní nedostaneme žádnou odpověď, spíš samé nové otázky - což u tebe není nic nového :P ;)

A že by, že bych se ještě dnes dostala k nové kapitolce? Hmmm? :))
 ze dne 06.11.2014, 21:46:13  
   Nancy Lottinger: Děkuji především za návrhy. Asi si ji pamatuješ nejméně, protože už na mě šla krize a četla jsem vám ji jednou, když byla ještě v hodně pracovní verzi, posléze prošla značnými úpravami.

No jo, však jsme teprve na začátku (i když po 4 letech :D), musíš být zmatená a mít aspoň milion otázek a to je účel. Tak.

Patří ti mé velké poděkování za všechny komentáře. Doufám, že mě budeš trochu buzerovat, abych si pohla s publikací pokračování...
 Makii 03.11.2014, 16:38:53 Odpovědět 
   Ty jedna bohemistko! "Datumy"? :D
 ze dne 05.11.2014, 11:22:26  
   Nancy Lottinger: musi me omluvit fakt, ze tu bohemistiku jsem touhle dobou teprve zacla studovat :D a trvalo mi to dalsi ctyi roky...
 Šíma 28.10.2014, 20:59:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Všiml jsem si, že mám ve Tvém seriálu ještě nějaké resty. Dovolím si půjčit poslední repliku a napsat: "Vím, že jsem na tento díl zapomněl..." Co napsat více? Zajímavé čtení s dialogy a popisy "k věci". Na pokračování jsem zvědavý. Mezi námi, musel jsem se kouknout na předchozí díly, přestože jsi v perexu páté části napsala svou "rešerši" na předchozí děj, jeden je rád v obraze...

šíma (hříbek)
 ze dne 28.10.2014, 22:55:07  
   Nancy Lottinger: Ahoj Šímo,

to víš, ještě bych si to mohla brát osobně, že ty, takový sečtělec, sem nezavítáš... Přiznám se, že k napsání tohoto konkrétního dílu mě nakopla jedna z tvých povídek. Ale - a s dovolením si též vypůjčím jednu repliku - zabij mě a nevzpomenu si jakou.

Děkuji ti za pochvalu, ale beru i kritiku! ;)
 Petr.6.Suchy 20.09.2012, 22:48:12 Odpovědět 
   Když sem to včera čet, jedna otazka mě napadla. Ale zab mě a neřeknu ti to. Taky sem si musel připomenout, o čem byly předchozí díly. Žem zvědavej, kdy vydáš další díl,když tu nic nevidim. Pošli mi to příště na mail, byly doby,kdy mě to tu bavilo, což už taky moc neplatí:)
 ze dne 20.09.2012, 23:25:28  
   Nancy Lottinger: Uf, já jsem si říkala, co to je za rychlovku. (Proč jsi nezanechal komentář už včera?) Celkem by mě zajímalo, co tě napadlo. Další díl je zatím v nedohlednu, něco rozpracovaného mám, ale zatím to za moc nestojí. Raději pomalu a stylově :) Až to bude hotové, máš to mít.

Měj se fajn :)

Nancy
 Lotrinka 08.03.2012, 2:11:34 Odpovědět 
   No tak tohle bylo parádní, a už se zase pohybujeme v časech. Takže jsem trochu ztracená. Ale pokud to dobře chápu, první část se odehrává o týden později než i předchozí kapitoly, Jana má už tedy to znamená, kterého si ten kluk všiml. A druhá půlka je zase z ,,přítomnosti" a a je to tedy těsně po událostech s démonem. No a Retger - aaa, měl by dostat rozhodně více prostoru.
 ze dne 08.03.2012, 11:38:16  
   Nancy Lottinger: Mas v tom celkem jasno, myslim v tech casech. A nezapomen, ze ona si jen mysli, ze je to Retger :-) Zase se zastav :-)
 Zacharias 29.11.2011, 22:14:26 Odpovědět 
   Není to špatné, jen někdy by to chtělo trošku barvitější slovník a více představivosti.
 ze dne 04.12.2011, 15:57:37  
   Nancy Lottinger: Ahoj, díky za zastavení a především za přečtení. Je to fuška, když to bylo 10A4, co? Vzhledem k tomu, že se chci samozřejmě zlepšovat, zajímalo by mě, kde se ti to třeba četlo hůř, kde ti to přišlo vez nápadu, se stereotypní slovní zásobou? Budu ráda za odpověď :-)

Nancy
 Charlotte Cole 28.11.2011, 18:48:10 Odpovědět 
   Četlo se to dobře, části, na které jsem si stěžovala, jsou lépe vysvětlené, srozumitelnější a líp „učesané“. Jen tu tak trochu postrádám tu scénu v zasedací místnosti (bude v příští kapitole?), i když je pravda, že to kapitolu zkrátilo, což překvapivě vnímám pozitivně.

------------------

„Ne nadarmo se říkalo, že oči jsou studny do duše.“ – tohle jsem popravdě nikdy neslyšela, ne v téhle kombinaci. „okna do duše“, to jsem slyšela, ale „studny do duše“...

„Jedním krokem překonal vzdálenost, co je dělila, stiskl ji pevně za pravé rameno a přitáhl si ji do těsné blízkosti. Dovolil jí tak vstoupit do jeho ochranného pole, ale zároveň věděl, že ji okamžitě vyřadí z boje. Donutil ji opětovat jeho pohled, vpil se do jejích nevinných světle zelených očí plných očekávání a zlomil ji.“ – opakování ji/jí

„Uteklo pár drahocenných vteřin, během nichž mohla utéct“ – uteklo/utéct

------------------

1.
 ze dne 29.11.2011, 14:15:53  
   Nancy Lottinger: Ahoj Teri:-)

Ty jsi jedna z mála, která ví, co to u mě znamená překopávat kapitolu. To vznikne jedna verze, pak druhá, pak se ty dvě skloubí, pak z nich všechno vyházím, doplním, vyškrtám, dopíšu, pak ti to desetkrát pošlu (dobře, tak většinou jen jednou až dvakrát :-)), pak něco vezmu, vyhodím, dopíšu, pak pošlu znovu, znovu si to přečtu, a pak, když už mám pocit, že by to šlo, to stejně ještě tady na saspi při vkládání na poslední chvíli měním :-D Takže správně, scéna v zasedačce chybí, myslím, že je na ni ještě moc brzo. Sice spoileruju (snad to přežiješ :-)), ale zrovna na tohle je ještě dost času. Nevím, jestli to využiju přesně v téhle podobě, já mám tolik tolik moc nepoužitého materiálu, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby se tyto informace na světlo vynesly jinak :-) Toť vysvětlení. A navíc jsem si taky říkala, že ta kapča už je dlouhá i na mě (jako začinala jsem na dvou a půl stránkách A4 a najednou 10? Ehm...

Oči jsou studny do duše není tak okatý, jako okna, i když se to neříká tak moc. Mně se to líbí :) Jinak děkuji za všechny další připomínky. A za ty předchozí samozřejmě taky. Vždy tak nějak cítím, že to ještě není ono - tedy myslím to tak, že když máš hodně připomínek, většinou překopávám i děj, když jich máš míň, tak už tolik ne :-) Jsem ti zapomněla poděkovat v perexu, tak tady dodatečně :-D
 Ekyelka 27.11.2011, 23:28:11 Odpovědět 
   Zdravím, po tak dlouhé době.

Tuším, že to byl m2m, kdo mne za tebe prosil o vydání do konce měsíce. Uff, stihla jsem to :)
A nejspíš to bude znít překvapivě, ale: dobře napsáno. Mám sice drobnou výhradu ke změně úhlu pohledu při vyprávění ke konci první části (z Marka to sklouzlo na Janu, přitom se dalo trochu čarovat a hnát popis děje dál skrze Marka), ale jinak dlouhá pauza prospěla - všemu. Nezaznamenala jsem jedinou hrubku, akční scény byly uvěřitelné, děj promyšlený, text krásně čitelný a plynulý. Jak se mi zpočátku nechtělo se začíst, protože jsem si procházela aspoń předchozí kapitoly, ke konci jsem už jen spokojeně pokyvovala hlavou.
Jop, ten velký kus práce je skutečně vidět.
 ze dne 29.11.2011, 14:06:38  
   Nancy Lottinger: Ahoj Eky!

Tušíš správně. Prosila jsem ho o takovou malou protekci, protože mi moc záleželo na tom, aby to vyšlo konkrétně v listopadu (takže moc děkuju :-)). Sice kapča byla víceméně hotová už v září, ale říkala jsem si, že nějakých pár dnů navíc jí uležení vadit nebude... Vlastně koukám, že se to celé nějak nesnažím uspěchat, u mě je důvod konkrétně kvůli dějové lince. Protože to celé stejně bude muset projít ještě pořádnou revizí, a to od začátku do konce. Sama cítím, že to ještě není úplně to, s čím bych sama byla na sto procent spokojená (i když to asi nebude nikdy :-))

Takže - jsem polichocena, že tohle slyším zrovna od tebe. To už je totiž co říct a člověka to tak nějak nakopne, že to nemá vzdát a vydržet, protože to asi jde vypilovat :-) A ještě jednou díky za zrychlenou publikaci ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
Jsi láska, jsi ...
J.K
ETAPA ŽIVOTA
KlaraViznerova
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr