» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141701

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Tár Snoriga - 3/3 ::

Sakora	publikováno: 28.11.2011, 17:24

... a závěr.


	Úpatí sopky, u kterého konečně zastavili, bylo pokryto šedohnědou hlínou, ztvrdlou do pevné krusty. Žádná tráva - jen kameny, prach a dech ohně, páchnoucí po smrti a zmaru. Pokroucené trsy mechů představovaly jedinou známku života. Jotan zoufale zatoužil po moři. Po šumění hladiny, po kráse i zuřivosti vln i po vůni, smíchané z mořské pěny a ranní brízy. Ta ironie! On, suchozemská krysa, a nejraději by se viděl na palubě dogru. Na slovo skoupý vousáč strhnul rybáře ze sedla. Jotan zavrávoral a upadl, spoutanýma rukama jen trochu zmírnil pád. „Nesahej na mě!“ ohradil se vztekle. Jezdec vraníka se jen pohrdavě zasmál. „Být tebou, chovám se zdvořile,“ poznamenal Magnus, který se nepozorovaně vynořil zpoza semknuté skupiny předáků. Rokující muži patřili mezi bohaté svobodné sedláky a významné obchodníky, ale Dán byl tím, kdo z moci svého bratra kontroloval situaci. Upřel zamyšlený pohled na mladíka a opět se vrátil k hádajícím se Islanďanům. „Proč bych se měl chovat slušně, co?“ volal za ním Jotan rozhořčeně,“ Stejně mě zabijete!“ „Marně tu plašíš křikem bohy, tenhle ti nepomůže.“ Skalto obracela oči v sloup nad naivitou zrzavého rybáře. „Tobě tak budu věřit.“ „Magnuse zajímáš jen kvůli rituálu Vzývání Kjalara, jasné? Snaží se udržet rovnováhu mezi bohy, lidmi a zeměmi, jejichž mocenské zájmy se protínají u břehů Islandského moře. Státní povinnosti přenechal bratrovi, Olaf by nikdy nevyměnil úřad za svobodu.“ „Znáš ho dobře. Vy dva...“ „Nic pro tvé uši, drzý Angličane.“ * „Skalto! Spěchej. Už ses poradila s runami?“ ozval se záhy Magnus. „Runy jsou má starost, Olafe. A já svou část dohody splním.“ „Tví lidé už rozhodli. Obětní kameny vhodí do obřího jícnu cizinec.“ „Cože? Nikdy! Vzývání Kjalara se nepodaří, když ho provede hloupý Angličan. Ničemu nerozumí!“ „Kjalar taky nerozuměl. Dokud jej málem nezahubila Vingolfova zrada a slabost mladé obryně. Pán větru a ohně je i vládcem moře, nezapomeň. A právě to jej s cizím rybářem spojuje. Ten ryšavec přežil Tár Snoriga. Je výjimečný. Možná vstoupil na Islandskou zemi právě proto, aby zde vykonal památný čin a zemřel. Ásové rozhodnou.“ „Neumí slova písně. Copak jsem jediná, kdo to vidí? Přivoláme na sebe hněv bohů a dokonce i...“ „Opovaž se znovu zmínit Ragnarök! Konec světa zatím hvězdy nepředpověděly. Možná už sama na vzývání nestačíš. Otupila tě bolest, přemohl strach? Rozhodni se.“ Jotan oba upřeně pozoroval. Ta divoženka Dánovi snad vyškrábe oči! Nakonec se Skalto opanovala a uraženě odrázovala pryč. Magnus se spokojeně zasmál. Mladík jej od té chvíle z nepochopitelného důvodu nesnášel. Rychle zvažoval své šance. Utéct? Ale kam? Moře je odsud nekonečně daleko. I kdyby tam na něj nakrásně čekala loď, jako že jistě nečeká. Koně nevšímavě postávali kolem a ryli nozdrami v hlíně. Dokázal by na jednoho naskočit a ostatní splašit? Z plných plic se nadechl naděje... a pak uznal, že je to nesmysl. Předáci místních, sedící na zemi v poradním kruhu, se souhlasným mručením vstali a něco významně podávali Dánovi. Zase ten jeho povýšený úsměv. Jotan ztěžka polknul, teď to přijde. „Mám ti předat vzácné runy, Angličane. Za hlasitého vyslovení prosby je vhodíš do propasti sopky. Modlitbu, tam nahoře, odříkáš slovo po slovu, jak ti vědma přikáže. Radím ti, nenech ji zpívat. Je šílená. A co se týká tebe, jestliže uhasne pekelný oheň v kráteru, klidně se vrať. Na ostrově budeš oslavován. Pokud Kjalara neprobudíš, tak... stejně se vrátit nestihneš. Tór tě opatruj!“ „Vůbec tomu nerozumím. A vaši bohové, Ásové, nebo jak se jmenují, jsou mi ukradení!“ křičel mladík, beznaděj už přerostla meze strachu a pokory, „Když ani jeden z vás není schopen zachránit vlastní ostrov, dobře, já půjdu. A tomu Kjalarovi nahoře nezapomenu vyřídit, jací jste zbabělci!“ Tentokrát se Olaf nesmál, jak si Jotan se zadostiučiněním všiml. Ale rozumně nečekal, až světlovlasý jeho plamennou řeč přetlumočí skupině zaražených Islanďanů. Vykročil směrem ke kráteru. Akorát včas, ze Skalto zahlédl sotva vlající vlasy, jaký kus už před ním měla náskok. * Škrábal se do kopce, přeskakoval kamenitá koryta, dral se prasklinami, které kdysi dávno vyryla do tváře země žhnoucí láva. Pořád dopředu, za vlajkou urousaných vlasů barvy noci. Sakra! Nohy mu ujely na kluzkém mechu. Po zádech sjel z nevysokého kopce. Prsty si cestou rozedřel do krve o výstupky kamenů, kterých se pokoušel zachytit. Očima sledoval vzdálenou postavu na cestě. Nezastavila, neotočila se. Kam ta ženská šílená letí? Přinutil se vstát a pokračovat. Kožený vak si hodil na záda. Runy ho tížily. Víc v hlavě než na rameni. Co zmůžou proti síle sopky? Z kráteru stoupal žlutošedý dým. Čím víc se Jotan blížil vrcholu, tím odpudivější sopka vydechovala zápach. „Peklo. Nic jiného tam nečeká. Nikdy se mi nepodaří se vrátit. Neuvidím moře, ani domov. Měl jsem se víc modlit, chodit ke zpovědi, nepít, nebrat jméno boží...“ mumlal si Jotan pro sebe. V rytmu kroků přiléval do ran jed marnosti. „No konečně,“ ozvalo ze stínu vysokého kamene připomínajícího medvěda na zadních. „Ááá, vyděsilas mě.“ „Vážně? Slovutného zachránce Islandské země?“ Skalto opovržlivě ohrnula rty. „Já...“ otevřel mladík pusu a zase ji zavřel. Co se jí bude zpovídat? Byl to snad jeho nápad? Je šílená, říkal Magnus. Sedí na zemi. Proč? „Jsi zraněná?“ „Ne, nechtěla jsem na tebe nahoře čekat, tak jsem ti běžela naproti...“ odsekla, „jasně, že jsem zraněná.“ „Kotník? Koleno? Zlomenina? Děda rovnal nohy chromým koním, vyznám se.“ „Opovaž se na mě sáhnout!“ „Dobře, jak chceš. Vzdáme to? Zapomeneme na ten směšný obřad? Příroda si stejně dělá, co chce. Jako na lodi, chápeš? Můžeš se modlit k samotnému Poseidonovi od rána do večera, ale když nemáš štěstí, jdeš ke dnu. Poctivej nebo zloděj. Angličan nebo Dán. Moře nedělá rozdíly.“ „To nemůžu! Jednoho dne přijde Ragnarök, zánik světa, konec vlády bohů. Ale do té doby...“ „Ať je tedy po tvém,“ souhlasil Jotan. Nesmyslnost situace ho opíjela rychleji než Bernasova kořalka. Bezdůvodně se usmíval. Jeho duše najednou nevážila nic. Uletěl strach, rozum i nejistota. Tváří tvář slabšímu narostla Jotanovi křídla odvahy. Smířený s osudem pobaveně hleděl, jak si Skalto opatrně vyhrnuje sukni. „Koleno,“ špitla. Vrásky na čele jí propůjčovaly naštvaný výraz. Ale počítal, že je to spíš pečlivě udržovaná maska. Odhadoval ji na starší, než byl sám. O tři, možná o pět let. Vědmy stárnou rychleji. Ale žijí prý dlouho. Pravé koleno ve vlněné punčoše otékalo a bolelo. Skřípala zuby bolestí, ale byl si jist, že při zlomenině by takhle statečně nedržela. Chtělo by to... „Škoda, že tu nerostou stromy. Vyrobil bych ti hůl ze silné větve. Divná země, ten váš Island. Kdybys viděla lesy u nás doma! No nic, obejdeme se i jinak.“ „Jak?“ Blbě, pronesl v duchu a pomohl ženě vstát. Když ji poprvé chytil pod rameny, vyškubla se mu. Nenaléhal, odvrátil hlavu. Ironický úšklebek si nechal pro sebe. Nezúčastněně pozoroval mračna, strašidelně se vlnící nad jícnem sopky. Zanedlouho mu Skalto sama stiskla ruku. Váhavými kroky vyrazili. * Ke kráteru se přibližovali jen pomalu. Nohy se jim na cestě smýkaly, zelenkavý mech zakrýval kluzké plochy skalisek. Pod podrážkami bot se drolily drobné kameny, památky na dávné časy lávového pole. Skalto se celá scvrkla, shrbená vyčerpáním se pokoušela udržet krok s rybářem. Hlavní je nepolevit, nezastavit, nelitovat se. Nedat najevo slabost. Udýchaný Jotan naštvaně hleděl z vrchu na její zátylek. Kam spěchá, sakra? Kulhá jak postřelená kachna, ale stejně ho vleče za ruku vpřed. Potřebovala by si odpočinout, ale to ne. Co jí pořád žene? Pitomá povinnost? Je šílená, kladl mu na srdce ten namyšlený Dán. Spíš zaslepená. Jo, přesně. Jak koně od povozu. Klapky na očích a na zádech bič. Kdo jí ho tam drží? „Už tam budeme. Nechceš mi konečně povyprávět tu vaši legendu?“ „Nemusíš ji znát, předstírat, že jsi místní. Ásové vědí.“ „Ať umřu chytřejší.“ Skalto pokrčila rameny. Jotana bodlo u srdce. Proč mu nevyvrátila pravděpodobný konec jejich putování? Rozhodl se na to nemyslet. „Do Snorigy, dcery obra žijící vysoko v horách, se zamiloval jeden z Ásů jménem Kjalar. Větrovladáce, který tiší moře, ovládá oheň a hlídá spánek sopky. Snoriga souhlasila. Po svatbě však chtěla dál žít v obydlí otce, uprostřed kamenné pustiny. Kjalar ale nemohl být bez moře, bez obzoru, rozprostírajícího se do všech stran. Dohadovali se, ale ani jeden neustoupil. Kjalar tedy aspoň svou ženu přicházel každý měsíc navštívit. Jednoho dne se do hor zatoulal jarl Vingolf. Zraněný z boje mezi místními kmeny. Snoriga válečníka ošetřila a zamilovala se do něj. Prosila ho, aby s ní zůstal. Souhlasil. Ne však kvůli její lásce. Když mu vyprávěla o svém božském choti, zatoužil muž získat slávu a moc samotného větrovládce. Namluvil dceři obra, že ji Ás využil, aby získal přízeň obrů. Prý sám často vídal Kjalara na břehu moře laškovat s lidskými kráskami. Ten hloupý lhář! Uražená Snoriga Vingolfovi vyzradila tajemství. Klidné moře znamená, že Kjalar spí. Zrádce si vyčíhal okamžik, kdy se zdál Ás bezbranný a těžce ho zranil. Žádný smrtelník však nezabije boha, víš? Oni zemřou až v den Ragnaröku. Tak Vingolf zklamaně odtáhl. Rozčarovaná Snoriga mu za týden porodila syna. Obr, otec nešťastnice, ve své pomstě probudil hřmění vulkánu. Oslabený Kjalar nezadržel výbuch v kráteru a padající láva zabila synka mladé obryně. Zoufalá matka od těch dob roní své horké slzy, Tár Snoriga, jako předzvěst chrlení sopky.“ „V tom případě jdeme špatným směrem, ne?“ „Cože?“ „Kjalar sídlí na dohled moře a my se ho chystáme přivolat na svahu kráteru.“ „Tak praví legenda. Modlitební runy se musí vhodit do jícnu sopky.“ „Provádíte to často?“ zeptal se Jotan a významně zachřestil vakem s runami. „Ne! My si bohy usmiřujeme. Ale když nějaký blázen poruší neměnná pravidla...“ „Vhodíte to do kráteru?“ „Možná by to na Kjalara zapůsobilo lépe než starověké runy. Měl to být návrh?“ „Není to jedno? Hřmění je čím dál silnější a země se pod nohama úplně třese. Ten váš větrovládce zřejmě chrápe. Umřeme tady.“ Skalto se na mladíka upřeně zahleděla. Poprvé ji napadlo, že bez jeho přítomnosti by putování za jedním z Ásů mělo mnohem trpčí příchuť. Dokonce si ledabyle shrnula neposlušný pramen vlasů za ucho. Naklonila hlavu k rameni a chystala se mu vysvětlit proč... Ale bohové měli s příští chvílí jiné plány. * Ozval se strašlivý jekot týrané země. Chvěla se, praskala, trhala na kusy. Nebe se zatmělo, snášel se černý popel, jež v okamžiku pokryl vše živé i neživé. Ptáci umírali v letu, mech zešedl, temná noc se snesla na ostrovní zemi. Z puklin hory se vylévala láva jako dravá rudá řeka. Lačně pozřela, co jí stálo v cestě. Její cestu lemovaly nově vytvořené malé krátery. Studny do samotného pekla. Plál v nich oheň a jeho jiskry se ve vzduchu třpytily místo hvězd. * Jotan zkusmo otevřel oči. Žije? Zemřel? Prach ho šimral v krku, lepil se na patře. Tak tedy život. A co když jen pomalejší smrt? V pravé noze mu ostře pulsovalo, bolest se vracela v každém nádechu, tepu srdce. Levačku necítil. Její prsty ležely na šedém povrchu kamene jako mrtví ptáci. Měl by se asi vyděsit. Měl by určitě... „Skalto?“ Ozvěna se šířila mrtvou krajinou. Za chvíli ji přehlušilo nové burácení z jícnu vulkánu. Hlomoz padající suti donutil rybáře sklonit hlavu k zemi. Ta jako by mu něco šeptala přímo do ucha tajnou řečí obrů. Copak on, cizinec, může rozumět? Zašmátral pravou rukou kolem sebe. Kožený pytel s runami nenahmatal. No a co? Čert je vem! Stejně byly k ničemu. „Skaltooo!“ Mátožně vstal. Nohy ho sotva poslouchaly. Zkusmo pohnul prsty levé ruky. Šlo to. Nevesele se zasmál. Vždyť se třese víc než země pod jeho nohama. První krok. Druhý. Každý další stokrát těžší než ten předcházející. Hlavní je nepolevit, nezastavit, nelitovat se. Tak by to řekla ona, ne? „Skaltooo!“ Napínal uši. Mhouřil křečovitě oči skrz mlhovinu popílku. Přece se nepropadla pod zem? Přece ho tu nenechala samotného! Klidně mu vypráví legendu a v příští minutě si umře? Co má asi sám dělat? Křičel, ztěžoval si, modlil se. Marně. * Kde není naděje, zbývá ještě cesta. Vířící prach ho oslepoval, ale zvedající se terén jej vedl správným směrem. Čím výše stoupal, tím hůře se mu dýchalo. Určitě je ten popílek jedovatý. Jenže - koho to zajímá? Udýchaný námahou a vše spalujícím horkem strhnul ze sebe kabátec. Odhodil ho jako nepotřebné závaží. Zbavil se všeho, co mu překáželo. Jako první - strachu. Na kraji hluboké propasti, ze které prýštil oheň a smrt, se zastavil. „Hej! Kjalare. Ty větrovládče a hlupáku. Kdo udrží na uzdě naráz moře, vítr i oheň? Nikdo, ani bůh. Zapomeň na dávné pověsti, slyšíš? Když se neprobudíš, když nezasáhneš, celý Island půjde k čertu. Nikdo tě už nebude vzývat, tvé jméno zmizí navěky, nikdo si na tebe nevzpomene. Zadrž chvění země a zastav řeku lávy! Už jednou tvá neschopnost vzala někomu život,“ překřikoval Jotan burácení vulkánu a dodal, „a ta moje - taky.“ Doufal, že se runy někde v puklinách sypou zemi do jejích ran. Svíral v dlani ohlazený kus čediče. Už se nedozví, co znamenají na něm vyryté značky. Zamrzelo jej to. Měl se zeptat, dokud bylo koho. Opuštěná slza smyla z kamene nános prachu. Byl čas. Jotan se rozpřáhl a hodil. * Islanďané vyprávějí mnoho legend, celá historie jejich ostrova je jimi protkána jak vzácný šál stříbrnými nitěmi. Jedna z nich říká, že Kjalara probudil zakletý kámen. Čedič, v němž tepala krev, proudily slzy, svírala bolest a jako obruč jej svázala lidská víra. Ás pozdvihl svou ruku a uhasil žár sopky. Země se schoulila v náruči moře, vlny jí zpívaly ukolébavku a vítr odnesl nebeský popel do daleka. Všichni bohové povstali, aby lidem pomohli vrátit do krajiny pokoj a klid. Aspoň do doby, než opět vzplanuly šarvátky kvůli právu lovit tresky u islandských břehů. * V pověstech není místa pro dvě kulhající postavy, sestupující v pevném sevření z kráteru dolů. Pokryti popílkem podobají se spíš kamennému sousoší než lidským bytostem. Jedna z nich zpívá a druhá se směje.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Zacharias	29.11.2011, 22:18:45

Zajímavé, severská tématika se mi líbí. Téma pojetí historického psaní je na první pohled velmi přitažlivá, ale pozléze přeci jen občas upadá to takového neurčitého marasmu, ovlivněného našimi dějepisnými znalostmi. Bohužel to díla tohoto typu lehce degraduje, ale přesto to ve výsledku ujde.


ze dne 29.11.2011, 22:31:09
Sakora: Díky za zastavení a komentář. Upřímně - z vlastních dějepisných znalostí nečerpám, to by to dopadlo :-) ... ještě že je tu odborná literatura. Povídka není zdaleka ideální, prostě takový další schod... no a někde na dalekém vršku schodiště třeba jednou zvládnu slušně spojit atmosféru hisotrické doby s poutavým příběhem.

m2m	28.11.2011, 17:24:18

Ahoj! Dneska tu byly nějaký drobky v přímý řeči, ale budiž. Sliboval jsem svůj názor, proč se Tár Snoriga umístila na devatenáctý fošně (což je rozhodně i tak dobrej výsledek, když vezmem v potaz, že Eky skončila níž :D ). Přiznám se, že se ke mně ještě Srdce Gurundu nedostalo (asi se dostane až v knižní podobě), ale obvykle to u soutěžních textů bývá jednodušší právě v tom ohledu, čím jsou víc fantasy. Tím nechci nějak strhávat kvalitu ostatních příspěvků, ale tam, kde já mám přejedeno, tak českej čtenář stále vrní blahem. Víceméně se dá říct, že ačkoliv rok od roku se objevují noví autoři, kteří si získávají přízeň poroty, samotnej žánr se mění velice málo. Čím víc "high fantasy", tím líp. Čím víc hlubší text, tím líp. Mně osobně to tak nevyhovuje, fantasy chápu jako zábavnou literaturu, ale zábavnou ve smyslu opravdové zábavy, a nikoliv mistrně popsaných psychologických vazeb a filozofických mouder. Nevím, jak vypadá Srdce Gurundu ani ostatní "vítězné" povídky. Vím, jak píše Lucka Lukačovičová, Ludmila Mullerová nebo Jan Žlebek. Všechny tyhle autory znám a nikdy - opakuji NIKDY - jsem u nich nepostřehl ani náznak crossu do jinýho žánru, nebo nedejbože snahu oživit žánr. Možná kromě Lucky Lukačovičový, která už crossovala několikrát, ale málokdy v soutěžích. Předpokládám tedy, že vítězné texty jsou víc high fantasy, na což porota ráda letí. Kdysi dávno jsem samotnýmu nakladateli řekl, že už mi v české fantastice chybí opravdu klasické béčkoidní heroic fantasy. "To máš pravdu, mně občas taky," řekl mi. Od té doby na jednom takovým pracuju, ale je to běh na dlouhou trať. Čím hloubš do nitra fantastiky se dostáváme, tím víc se přibližujeme nějakýmu ideálu, kterej byl nastolenej kultovním autorem, a drtivá většina lidí jej považuje za ideál. A v soutěžích to tak vypadá. Stačí se podívat na výsledky CKČ, za poslední tři roky tam nebylo fantasy, které bych si vychutnal. Kdežto když se podíváš na Kočas, který vybírá Jiřka Vorlová, texty jsou tam pro mě mnohem zajímavější, protože překračujou nějak ten ideál a třeba budují i základy novýho subžánru, kterej v Česku prostě třeba není. Kdysi dávno s Martinem Antonínem přišla nová krev do český fantastiky. Těšil jsem se jak malý děcko, že strhne nový autory. Nestalo se. A pokud ano, jejich díla se ke mně nedostávají. Čímžto chci říct, že bych nehledal za "horším" výsledkem Tár Snorigy kvalitu textu. Ten text je kvalitní, ne že ne. Podle mě by potřeboval řádně rozšířit, aby vynikl ten svět, a protáhnout opravdu postavy i samotný prostředí. Ty postavy jsou jen takový, že jsou, ale jejich plasticita zmizela společně s rozsahem díla. Tak si to teda představuju já. Větší rozsah by tomu opravdu - podle mě - řádně pomohl. U historických fantasy prostě nastává takovej problém, že když je to správný historický fantasy, autor potřebuje znát reálie. A když je zná, potřebuje to umět prodat. A když to umí prodat, ten svět působí jako málo fantasy. Úplně nejvíc geniálně to podle mě zvládl Gemmell, jehož příběhy ze starý Anglie nebo třeba o Alexandrovi, měly prostě všechny propriety. Ne nadarmo řadím Gemmella ke svým nejoblíbenějším autorům. Ve výsledku tak chci vlastně říct, že Tár Snoriga je podle mě na české poměry velice ojedinělé dílo, málo autorů takovouhle fantasy napíše, a tudíž je málo populární i v řadách porotců. Neumějí si s tím poradit. A když si s tím neumějí poradit, je asi potřeba je popostrčit něčím ostrým. Postavami, prostředím, plasticitou vyprávění a charakterizací. A pokud to nevyznělo z tohohle komentáře, i přes všechny tyhle nedostatky, který tam cejtím, ale sám bych je nedokázal napsat, se mi Tár Snoriga líbí opravdu moc a jsem zvědavej, až ti Žoldnéři vyjdou, na to Tvoje Srdce :) No a třeba příští rok se tam sejdem :)


ze dne 28.11.2011, 18:48:11
Sakora: Ahoj - vážně díky za tak obsáhlý komentář (a vůbec nezní moc kriticky) a vůbec tvůj názor. Super. Historická fantasy - to je taková droga, návyková... jak mě něco zaujme, začnu sbírat reálie, atd. a nevím, kdy přestat... teď, když si čtu Tár Snoriga zpětně, tak to vidím - jak by to chtělo vzít do hloubky - když už, tak pořádně. Tohle je jen napůl cesty. Takže to asi není moc vhodné pro soutěže. Ale jsem ráda, že jsem to zkusila - zkušeností není nikdy dost. Srdce Gurundu - fakt není nijak High fantasy - ostatně to já myslím ani neumím - naopak je to jednodušší příběh, přehlednější, částečně z vojenského prostředí... a ano, zas takový experiment :-) je psán v Ich-formě a mužském rodě. (Hodně mě potěšilo, když mi organizátor ŽF, vydavatel a porotce v jednom :-) řekl, že dokud nerozlepil obálku, tak si nebyl jist pohlavím autora.) S CKČ mám jen málo zkušeností, ale u mě to funguje tak, že když napíšu výjimečně scifi, pošlu ho do CKČ. Ehm, takže já crossuju (hezký výraz :-) asi hlavně proto, že mě pokaždé "chytne" něco jiného. A opravdu mě MOC těší, že se tobě Tár Snoriga líbila.


ze dne 28.11.2011, 17:58:42
m2m: Teď si to po sobě čtu, a zní to fakt kriticky, a hlavně jsem u CKČ jaksi nedodal důležitej prvek - kategorie krátká povídka :) Sakra.