obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Příliš divoká země-1 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příliš divoká země- Poslední batalion
 autor Iserbius publikováno: 26.11.2011, 13:00  
Takový můj pokus o post-apokalyptické sci-fi odehrávající se na našem území. Úplný opak redforců, který má stejné některé hlavní postavy. V podstatě moje vize toho, co by se mohlo stát, kdyby se tato situace vyvíjela stále tímto směrem. Moje definice: Post-apo sci-fi, kde největší zrůdy jsou obyčejní lidé.
PS: Doufám, že se o tu jehlu nikdo nespálí. :-)
PSS: Vzhledem k ději a některým událostem může být dílo pro někoho kontroverzní a rasistické.
Přeji pěkné počtení :-)
 

„Naše krev, jež tekla ulicemi Prahy, byla dobrovolně zaplacenou obětí.“

Kulky zabušili o omítku nade mnou. Instinktivně jsem se přikrčil a pokračoval po schodech. Dům se otřásl a zeď za mnou zmizela. Zůstala jen obrovská díra ve zdi. Rychle vyběhl schody a tam pokosil dvojici ruských snajprů v hejkalech, kteří ztěžovali život hochům u velitelského stanoviště. Dům se opět otřásl po zásahu tanku schovaného v sutinách baráku naproti. Doufám, že se o toho zmetka postará někdo s raketometem. Další zásah a dům se začal bortit. Po schodech jsem jít nemohl, musel jsem jinudy. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než vyběhnout na balkón a skočit z druhého patra přímo na ulici. Tvrdě jsem dopadl a jen tak tak to ustál. Dvojice raket mi prolétla těsně nad hlavou a opálila mi helmu. Tank dostal přímý zásah, ale bohužel to ustál. Salva kulek zatancovala u mých nohou a já sprintem přeběhl ulici. Tam jsem se na chvíli skrčil a vydýchal. Slunce pálilo jako zběsilý a já se potil jako dobytek. Bylo na čase vyhledat nějaký stín. Chýše kousek po ulici vypadal ideálně. Rozhodl jsem se to vzít přes jeden téměř rozstřílený dům. Vyběhl jsem a rozstřílel poslední dveře, které ještě zůstaly. Bohužel jsem si nevšiml technika s brokovnicí a já rychle vyletěl tou samou cestou ven.

XXX


„Zmrde,“ zavrčel jsem na Levryse a zvedl hlavu od počítače. On se jen usmál a lehce si prohrábl svoje třídenní strniště. „Ale jinak… dobrá rána,“ dodal jsem.
Battlefield. Ta hra mě udržovala více méně při smyslech. Pravidelně jsem s Levrysem. Jeho jméno bylo Jan Levra, ale já mu prostě říkal Levrys. Nevypadal, že by mu to vadilo.
Vstal jsem a protáhl si svoje ztuhlé končetiny. Promnul si oči a ještě chvíli chodil kolem počítačů. V dáli hučela dvojice ventilátorů, která nebyla schopná odvětrat pach potu a čínské omáčky a nudlí.
Celý tenhle starý bunkr tím smrděl. Žárovky pověšené na drátě u stropu, hrubě opracované šedé stěny, drobný kuchyňský kout a pár místností pro postele. Hlavně, že tu byla plazmovka s playstationem a satelit.
Pak jsem se opět posadil a pokračoval ve hraní. Dveře do bunkru se otevřely a vešel Krejcar. SV-98 přehozenou přes záda, ušpiněný a hodně utahaný. Určitě zase obešel celou Čáslav, debil jeden. Dělal to už delší dobu. Vždycky se vydal na dvanáctihodinovou hlídku a vrátil se až za den a půl. Napoprvé mě nenapadlo nic chytřejšího, než popadnout svoji G-36 s hromadou doplňků a jít toho vola hledat. Nehledal jsem dlouho. V podstatě jsem šel na jisto. Vrátil jsem se do garáže, kde jsem měl Seata Chorobu po rodičích. Tajně jsem to auto udržoval v provozu pro všechny případy. Doplnil jsem nádrž a vyrazil směr Kutná hora. Ta byla také liduprázdná a já našel Krejcara v jeho bývalém domě. Seděl na místě, kde míval postel a čuměl do blba. Už tehdy jsem věděl, že to není naposled. Krejcar byl svým způsobem chudák. Když začal celej tenhle bordel, přišel o všechny své známé během dvou dní. Dům, rodina, přátelé, to všechno bylo pryč.
„Jak to jde venku? Něco nového?“ zeptal se u dveří sedící Tomáš. Jeho drobná, hubená postava se za pultíkem u dveří téměř ztrácela.
„Hovno, vole!“ zavrčel, flákl s puškou na postel a šel si sednout do naší jídelny.
„No jo, zas má krámy!“ zařval s úsměvem Levrys moji hlášku. Já jsem mlčel.
„Ty drž hubu!“ zařval vztekle a hodlal se vrátit pro pušku.
Na to jsem se do začínající bitky vložil já. Postavil se mezi ně a zařval:
„Tak dost! Uklidněte se! Oba! Levrys přestane rejpat a ty si dej něco k jídlu! Lime! Hoď po něm nudle!“
Jakmile jsem to řekl, přispěchal Lim Hoc. Drobný a hubený, stejně jako většina asiatů, co jsem kdy viděl. V ruce nesl malou misku čínských nudlí. Krejcar se otočil a s díky ji vzal. Nakonec si sedl na barovou stoličku u našeho provizorního pultu.
Lim se vrátil za pult a donesl mu plechovku piva. Lim nebyl voják a ani nepatřil povstalcům. Byl to obyčejný asijský kluk, který vyrostl v česku. Když začal tenhle bordel a neonacisti začali lovit každého, kdo jim nepřipadal evropsky, přišel o rodinu a o malou restauraci.
Naše první setkání se odehrálo asi následovně. Utíkal korytem potoka a za ním se hnala čtveřice holejch lebek, jak jsme náckům přezdívali. Měli palice a nože. Ten kluk byl vystrašenej a nakonec stejně zakopl. Zůstal ležet v ledový vodě a žebral o milost. Nevím proč, ale tehdy se ve mně hnulo svědomí a ty čtyři jsem pokropil. Dva zůstali ležet na místě a zbylá dvojice zdrhala. Pak jsem se k němu dobelhal a on mě pomohl do tehdejšího úkrytu. No, a od té doby je s náma.
Krejcar dojedl a pak se i s plechovkou odebral do své ubikace. Tenhle bunkr byl dělaný pro třicet lidí, ale nás tu bylo pouze pět. Proto měl každý z nás vlastní místnost, kde si žil.
„Dáš mi taky misku?“ zeptal jsem se Lima a sedl si k baru.
„Ano, pané,“ řekl tou pověstnou vietnamskou češtinou.
Nudle mi přistály těsně pod nosem a ochutnal. S díky jsem se zvedl a odešel jsem do své ubikace.
„Dneska už nehraju,“ mávl jsem na Levryse a zavřel za sebou dveře.
Na hlídku šel tentokrát Mikula. Vzal si svoje malé ákáčko a vyšel ven. Já se mezitím svalil na spodní část dvoupatrové postele. Setřepal boty a uvelebil se i s nudlemi. Nakonec to dopadlo stejně jako vždycky. Dojedl jsem nudle a pak dlouho pozoroval fotky zastrčené v mřížkách na horní palandě. Rodiče, bývalá třída a holka, kterou jsem kdysi miloval. Nyní už z těch lidí zůstaly jen fotky a vzpomínky v mé hlavě. Protože až na to děvče nikdo nebyl naživu. A ani u něj jsem si tím jistý nebyl. Nakonec jsem usnul jako špalek pohroužen do svých vzpomínek.
Další dva dny se nesly ve stejném duchu. Po jednom jsme chodili na osmihodinové hlídky. Teda až na Lima. Ten se nikdy z bunkru neodvážil vystrčit nos. Nevyčítali jsme mu to. Protože to, co nemohl dělat venku, plně nahrazoval službou uvnitř. Vařil, pral, uklízel a v zimě topil. Měli jsme perfektní zázemí a to jen díky němu. Pravda, zásoby jsme stejně museli přinést sami, ale to nebyl problém. V hlavní části bunkru jsme měli schovanýho pandura a malý náklaďáček, který stačil na převoz z Čáslavskýho letiště.
„Vstávej!“ zaklepal se mnou Lim. „Prosím, proberte se!“
Prudce jsem vystartoval a namířil mu pistoli k obličeji. Když mi došlo, kde se nacházím, s omluvným gestem jsem vrátil pistoli za polštář a posadil se.
„Co se děje?“ zeptal jsem se, zatímco si nasazoval boty.
Opět jsem byl totálně ztuhlej a lehce promrzlej, protože se mi povedlo shodit ze sebe deku a jaksi si zapomenout pustit topení.
„Pan Krejčík se nevrátil,“ řekl ustrašeně Lim. Bylo vidět, že má o Krejcara obavy.
S mírným zavrčením ve smyslu: Už zase, jsem se zvedl a začal strojit. Hodil na sebe kabát a šel do velící místnosti. Původně to bylo jedno ze dvou skladišť, ale díky tomu, že nás tu bylo jen pět jsme si mohli dovolit z něj udělat velící místnost. Spousta počítačů, kam na které byly napojeny kamery a senzory pohybu. Díky tomuto malému výkřiku techniky jsme měli dokonalý přehled o všem v okruhu pěti kilometrů od bunkru.
„Hele,“ spustil Levrys na Mikulu. „Ty to vezmeš směrem Golčův Jeníkov a já prolezu Čáslav. Až přijde Klíma…“
„Už tu jsem,“ přerušil jsem ho. „Co se děje?“
Ti dva se na mě podívali a ukázali na stůl uprostřed. Tam jsme měli rozloženou mapu okolí a na ní vyznačeno kde se nachází naše kamery, snímače pohybu a pastičky, které vymyslel Levrys.
„Krejcar je už dvacet hodin na hlídce,“ řekl Levrys trochu nervózně. „Na žádným senzoru žádný pohyb. Poslední známky ukazují, že šel směrem Čáslav.“
Přehlédl jsem mapu. Udělal to zas. To mě bylo jasný.
„No nic hoši,“ řekl jsem. „Dejte si padla a nevyšilujte. Lime, ty připrav něco k jídlu. Já ho najdu.“
„Ale šéfe,“ odporoval Mikula. „Možná je raněný, a když nás ho bude hledat víc, tak pokryjem větší plochu.“
„Raněný není,“ uklidnil jsem ho. „Navíc vím přesně kde je. Už to asi dvakrát udělal. Pamatujete? Prostě šel domů. Stavím se za ním a vezmu ho sem.“
To je uklidnilo. Zdejší okolí jsme znali nejlépe já s Krejcarem. Levrys byl Pražák a Mikula z nějaký prdele za Brnem. Ti dva si tedy sedli na zadek, avšak zůstali pro jistotu ve výbavě.
Já na sebe hodil veškerou nutnou výbavu. Taktickou vestu, neprůstřelnou vestu a přes to si hodil dlouhý zimní kabát. Na hlavu si vzal starou důstojnickou čepici. Do pouzdra na stehně si dal pistoli vzor 52 a přes rameno si přehodil svoji G-36. Pak teprve vylezl ven.
První, co mě praštilo do obličeje byla zima. Nasadil jsem si rukavice a tvář omotal palestinou. Prošel jsem kolem našich vozidel a vyšel na malý plácek před bunkrem. Sněhu bylo málo, tak pět centimetrů. Docela hlasitě křupal pod botami, až mě to štvalo. Vytáhl jsem empici a pustil si hudbu. Nebezpečí mi nehrozilo, protože v Čáslavi už stejně nikdo nežil. Všichni buď zemřeli, nebo utekli. Klidným krokem jsem prošel lesní pěšinkou až na hlavní silnici vedoucí od Drobovic. Byl jsem jen pár kroků od křižovatky, kde se cesta z města napojovala na obchvat.
Rozhlédl jsem se. Město bylo pobořené a jeho dominanta, stará kostel Petra a Pavla neměl půlku své věže. K tomu byly podél cesty vyskládané hromady opuštěných aut. Ta pomalu rezla. Vize jak z apokalypsy. Do toho mě hrála v uších kapela Škwor, konkrétně jejich slavná písnička Stíny a mráz. Když jsem poprvé procházel těmi pobořenými domy, z nichž měla spousta zabarikádovaná okna i dveře, tak mě mrazilo v zádech a já se pořád rozhlížel s puškou napřaženou. Nyní už to nebylo potřeba. Věděl jsem, že tu nikdo není. U pár let tu nikdo nežil, kromě naší pětice samozřejmě.
Starý komplex garáží v Břízkách byl až pár garáží celý vyrabovaný. Rozmlácená vrata, volně povalující se hadry a kusy tu byly běžné. V jedné z mála nevyrabovaných garáží jsem měl schované auto po rodičích. Starýho Seata Cordobu, rok výroby kolem 2004. Potají jsem ho udržoval v chodu. To, že ho nikdo nerozsekal na kusy, nebo neukradl, byl v podstatě malý zázrak. Moje garáž zůstala uchráněná rabování hlavně díky tomu, že do vrat narazilo auto, ale neprorazilo dovnitř. Zůstalo před vraty a já ho z bezpečnostních důvodů pravidelně odtlačoval. Vždy po návratu jsem ho vracel na původní místo.
Ten rachot vraku byl docela slyšet a já se jako vždycky na chvíli schoval a čekal, jestli se někdo neukáže. Jako obvykle nikdo. Otevřel jsem vrata a zkontroloval svoje auto. Bylo v pořádku. Vždycky, když jsem šel na hlídku, tak jsem se stavoval v garáži a kontroloval ho. Díky tomu bylo pořád v dobrém stavu. Pravda, chvíli trvalo startování, ale nakonec se motor rozjel a po chvíli zahřívání bylo teplo i uvnitř. Vyjel jsem ven, vystoupil a zajistil garáž. Pak jel směrem Kutná hora. Zase jednou. Krejcar mě s těma svýma návratama docela štval. Ale co, jednou je to můj přítel a podřízenej, tak se o něj musím postarat.
Projel jsem městem až na přejezd u Kalabousku. Na kolejích stál vlak, ale ne na přejezdu. Semafory jsem kdysi ulomil, když jsem se tu prohnal v transportéru. Církvice jsem jen prosvištěl. Cestu jsem znal skoro nazpaměť.

XXX

Nyní se asi ptáte, co se vlastně stalo. Proč jsou města a vesnice ve středočeském kraji prázdná a vypadají jak po soudném dni. Nyní je podle mě čas vám to povědět.
Všechno začalo docela nenápadně v roce 2012. Byl jsem tehdy běžný kluk, který chtěl jít na vysokou. Bohužel Česká republika měla ve vládě voly a ti zavedli školné na vysokých, později i na středních školách. Plus další hromadu krávovin. Jejich zákony a chování vneslo do země pořádnou vlnu chudoby. V podstatě jsme se rozdělili na dvě strany. Bohatí a chudí. Já byl bohužel zástupcem druhé kategorie.
Jediná možnost, jak se tehdy dostat na vysokou bylo přidat se k ozbrojeným složkám a sloužit u nich minimálně rok. Já šel k armádě, která byla spíše v Afghánistánu než doma. Povinné mise byla další libůstka naší vlády.
Bohužel po půl roce u armády přišla další jobovka. Poslanci změnili zákon a mě už byla služba armádě k hovnu. Prostě školné se platilo a nedalo se to nijak obejít. Bylo jasné, že nepotřebovali chytré lidi, natožpak vysokoškoláky. Přemrštěné školné, vysoké daně, to vše dělalo z ČR nesnadné místo k životu. Já musel zůstat v armádě, abych se aspoň nějak uživil. Krejcar byl tehdy můj hodně dobrý přítel a tak nebylo divu, že jsme drželi spolu i v armádě.
No, měli jsme štěstí. Skončili jsme jako údržbáři na Čáslavském letišti. Oba nás čekal afghán, ale to mělo přijít za půl roku. Jednoho dne k nám přišel náš nadřízený, Lomič se jmenoval a zeptal se, jestli jsme spokojeni se současným stavem republiky. Samozřejmě, nebral jsem to vážně a pěkně si zanadával. Později jsem toho litoval. Myslel jsem, že nás jen zkouší, nebo nás chce poznat, ale jednoho dne za náma přišel a zeptal se nás, jestli s tím chcem něco udělat. Já ho tehdy poslal do prdele, že tyhle fóry poslouchat nepotřebuju. Nevěřil jsem, že by někdo něco mohl změnit.
Ani nevím jak, ale během dvou dní vtrhla do všech úřadů naší vlády armáda pod vedením Generála Vávry a naše milé, zkurvené zákonodárce vyvedla ven a v postraních uličkách je všechny postřílela. Využil docela perfektního momentu překvapení a uměl to správně načasovat. Dvakrát za rok se měnily turnusy vojáků a to byla jediná chvíle, kdy byla celá armáda v naší zemi. Okamžitě jsme uzavřeli hranice a snažili se ten natropený bordel uklidit. To bylo prvního října roku 2012. Vávra to musel připravovat hodně dlouho a dneska mám dojem, že už tehdy měl podporu Ruska. To ale nevím jistě.
Ačkoliv byla situace v hlavním městě pod kontrolou a hranice byly uzavřený, stalo se pár událostí, které tehdy změnili názor okolí, a vedly k dalším mnohem horším událostem. Neonacisti využili menšího zmatku a pokusili si taky ohřát polívčičku. To vyústilo v masakry v romských ghettech různě po republice. Téměř měsíc jsme se snažili urovnat situaci v republice, protože se našlo spousta příznivců ať té, či oné strany.
Evropa zůstala podezřele ledově klidná a USA taky. Bohužel, jen do chvíle, než Vávra přestřelil. Oznámil výstup ČR z Evropské unie a NATO. Během dne USA a EU rozhodlo o mírové operaci na našem území. Pod tím pojmem si představte nahrnutí do cizí země a masakr tamního obyvatelstva v jejich vlastním zájmu. Hlavním argumentem byly výše uvedené násilnosti na nebohých civilistech. Je zajímavé, že do té doby, než ČR vystoupila z těch organizací, tak si toho nikdo nevšímal. Ale potom… prostě jsme jim přestali lézt dostatečně do prdele a už se na nás vrhli.
Vávra se to snažil za každou cenu odvrátit, ale nešlo to. Na hranicích se zorganizovaly jak americké, tak německé jednotky a vyrazili přímo na Prahu. Slováci s Polákama si hlídali hranice a nechtěli se do toho jakkoliv vměšovat. Pár dní před tím však dorazily tajně zbraně a další vojenský materiál. Byl to různý mišmaš celosvětové výroby, ale většina pocházela z Ruska. Tajně nás podporovali, ale nechtěli nakrknout amíky. Tak nám aspoň poslali hromadu zbraní a doufali, že si poradíme sami.
Týden se dařilo Američany zdržovat a my se mohli v pohodě zakopat v Praze. Když dorazili do Prahy, rozpoutal se pořádný kolotoč. Tu bitvu někdy později popíšu, ale nyní řeknu. Šli jich na nás snad desetitisíce a nás bylo pouze pět tisíc. Pět tisíc zoufalých obránců. Byl to marný boj, a přesto jsme bojovali. No a při tom boji jsme proměnili Prahu v hromadu trosek. Na to, jak jsem se odtamtud dostal se mě neptejte, protože to nevím sám.
Důležité je, že po bitvě o Prahu si Amíci a Němčouři utrhli pořádnou ostudu. Nechytili Vávru, ani jeho společníky, navíc našli vyrabované banky a veškeré sklady. Ale hlavně, zemřela spousta civilistů. Tvrdili, že to byla práce Armády. Kecy! Když jsme zjistili, že nás je málo, tak jsme jednoduše rozdali dobrovolníkům zbraně. Prostě kdo chtěl, ten bojoval. A že nás bylo hodně.
Když padla Praha, země se začala drasticky vylidňovat. Naši „zachránci“ to zase totálně podělali a výsledkem byl další masakr na hranicích. Uprchlíci nakonec museli zůstat na hranicích. Armáda obsadila všechny naše bývalé základny a pátrala po aktérech povstání. Po několika dosti brutálních akcí od partyzánů se rozhodli zůstat na hranicích a nevstupovat do vnitrozemí.
Od té doby se já a společníci schováváme a sem tam Američanům nadzdvihneme mandle. Snad jsem to dobře vysvětlil….


XXX

Auto jsem schoval v troskách mostu, který kdysi spojoval Kutnohorskou část zvanou Malín a vesnici Nové dvory. Vyšel ten kopeček klidným krokem a směřoval hlavní ulicí dolů do centra. Dvě uličky před mostem přes koleje do města jsem odbočil. Ten most jediný stál, což se docela divím. Našel jsem Krejcarův dům, byl to jeden z prvních u kraje. Vrata byla zavřená, ale to nevadilo. Krejcar mívával pokoj v přízemí. Nakoukl jsem do něj. Nic jsem neviděl a rozhodl se jít vedlejší místností. Co kdyby se lekl a ustřelil mě palici?
Vlezl jsem rozbitým oknem dovnitř a střepy jen zapraskaly. Kdysi sem hodil někdo zápalnou láhev, která mu zabila rodiče.
„Dupeš jak slon,“ ozval se Krejcar do ticha. Zněl přímo od sebe z pokoje.
„Můžu vejít, aniž bys mě zastřelil?“ zeptal jsem se.
„Jo, pojď,“ zazněla strohá odpověď.
V klidu jsem vešel dovnitř. V jistém přítmí nebyl téměř vidět. Byl v pravém rohu místnosti opřený o zeď.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Na základně jsme si o tebe dělali starost,“ řekl jsem a opřel se o ohořelý stůl. „Víš hochu, poslední dobou se chováš divně. Furt chodíš sem, nebo se někde touláš. Vrčíš jak pes u boudy a když se tě někdo zeptá, tak ho málem zastřelíš. Proč to neřekneš, co tě sere? Uleví se ti. Věř mi.“
„Neuleví,“ zavrčel. „Víš, co mě sere? Ty. Děláš, jakoby se nic nestalo. Po tom všem, co jsi udělal se dokážeš smát. To tě tohle všechno baví? Přišli jsme o všechno a ty se snažíš pořád bojovat. Já už jen nemůžu.“
Pak jsem spatřil pistoli v jeho ruce. Pohrával si s ní.
„Chceš se zastřelit? Nebo mě?“
„Uvažoval jsem o tom,“ usmál se Krejcar.
Prudce namířil pistoli na mě a já tasil tu svoji. Nevím, jak dlouho, jsme tam stáli a mířili na sebe. Jen nás zachránila náhoda. Uslyšely jsme něco, co nápadně připomínalo rotor vrtulníku. Sklonili zbraně a já vykoukl z okna.
Přímo nad hlavou nám přeletěla americká UH-60. Zakroužila nad mostem, shodila lana a po lanech začali sjíždět dolů vojáci. Bylo jich nakonec pět. Pak se nakonec vrtulník otočil a zmizel. Na most jsme sice neviděli, ale něco mi říkalo, že bychom měli uskutečnit operaci kramle.
„Co kdybychom,“ začal jsem pomalu a ujistil se o Krejcarově pozornosti. „Odložili naše problémy na později? Pár amíků si přišlo právě pro svoji dávku olova.“
„Souhlasím,“ odpověděl a už zase měl ty své ohníčky v očích. „Zdrhneme zadem.“
Popadl pušku a vyrazil za mnou. Oba jsme vyšli na bývalou zahrádku a já přistoupil ke zdi, která oddělovala zahrady.
„Udělej kozu,“ rozkázal jsem, protože jsem nebyl schopný se vytáhnout.
„Mééé,“ zavtipkoval Krejcar a pomohl mi přelézt do zahrady.
Pak se přetáhl taky. Takto jsme se přes zahrady dostali až na vzdálený konec ulice. Krejcar byl vždycky lehčí a mrštnější, zatímco přede mnou utíkaly zdi. Když jsme přelezli poslední zeď, tak jsem nakoukl na křižovatce zpoza domu do ulice. Těch pět amíků se rozhlíželo po domech a jako na potvoru šli naším směrem.
„Škoda, že nejsme v Kolíně,“ povzdychl jsem si.
„Jak to?“ zeptal se Krejcar hlídající má záda.
„Kdyby se tam takhle objevili,“ vysvětlil jsem. „Tak by z nich byl během dvaceti minut bůček pro vychrtlíky.“
Vychrtlíci byli skupina lidí, kteří kdysi patřili k nepřizpůsobivým členům společnosti. Bezdomovci a všelijaká jiná pakáž. Nepatřili ani k jedné straně a hlavně měli lufta z neonacistů, kteří si z nich udělali lovnou zvěř. Stačilo, abyste byli ukrajinec, asiat nebo rom a už po vás šli tvrdě a nemilosrdně. Vychrtlíci však měli jednu krásnou vlastnost, které se báli zejména Američani, a ta vlastnost byl důvod, proč se báli postupovat do vnitrozemí. Kanibalismus. Tlupy vychrtlíků napadaly i ozbrojené konvoje a vojenské hlídky. Prostě se nebáli na nepřítele vyběhnout se sekáčkem, nožem nebo vidličkou jen proto, aby si z něj kus ukrojili.
„To je vážně škoda,“ usmál se Krejcar. „Co budeme teda dělat?“
„Popíchneme je sami,“ odvětil jsem a vykoukl.

Zrovna si prohlíželi jeden pobořený dům a mě si nevšimli. Lehce jsem povylezl, abych byl od nich jasně vidět a zařval: „Tady jsem! Pojďte si pro mě, hajzlové!“
Pak jsem vypálil a jeden Amík se skácel s několika zásahy k zemi. Já rychle zalezl. Jen tak tak, protože kulky zabušily o roh domu, kde jsem se schovával.
„Védle!“ zařval jsem hned, jakmile jsem posolil druhého amíka. Krejcar za mými zády najednou nebyl. Šel to oběhnout. Znal to tu líp.
Situace se opakovala. Kulky zabušily o roh.
„Zase vedlé!“ doprovázené mým vypláznutým jazykem muselo dotyčné asi hodně naštvat.
Ti tři postupovali roztažení po obouch stranách ulice, ale nikoho nenapadlo, že by za nimi nemohl být někdo další. Šli prostě pouze po mě.
Padl výstřel a ten nejvzdálenější se skácel. Já vykoukl a zastřelil toho nebližšího. Prostřednímu se opařila hlava o sekundu později. Celé nám to zabralo zhruba pět minut. Pět minut, pět amíků, docela dobré skóre ne?
Ten, kterého jsem sejmul jako prvního se zacukal. Ještě žil. Asi stárnu, protože tohle se mi dříve nestávalo. V klidu jsem došel k němu. Snažil se doplazit k pušce opodál. Lehkým klopýtnutím jsem ji mimoděk odkopl. V tu chvíli sáhl k opasku a vytáhl pistoli. M9, standartní výbava. Jediným kopancem jsem mu poslal ruku k zemi a pak na ní jednou silně dupnul. Kosti zakřupaly a on tu pistoli upustil. S puškou přehozenou přes rameno jsem se sklonil a sebral pistoli. Prohlédl si ji a namířil mu na hlavu. Byl zhruba stejně starý jako já. Možná mladší. Nikde jsem neviděl nějaké hodnostní označení. No, teď už to bylo jedno.
„Doufám, že sis užil pobyt v České republice!“ usmál jsem se a vystřelil.
„Začínáš bejt čím dál tím brutálnější,“ ozval se Krejcar za mými zády.
„Je to to jediné, co si ty svině zasloužej,“ odsekl jsem. „Nenecháme je tu ležet. Obereme je a uděláme ještě jednu chuťovku.“
„Vrtulník se může vrátit každou chvíli, ne?“
„Nemyslím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Máme tak půl hoďky čas. To bude stačit na to je hodit na most a obrat o všechno důležité. Auto je pod mostem. Jdu pro něj.“
„Ok,“ řekl a začal sbírat zbraně a munici.
Byli jsme celkem dobře zásobeni ze shozů, ale nebylo nad to, když jsme mohli použít americké zbraně. Prostě jejich zbraně použité na nich. Ideální stav.

XXX

Za hodinu se vrtulník vrátil a hodlal vyzvednout hlídku. Dlouho kroužil nad mostem a nikoho neviděl. Při obletu mostu spatřili pětici mrtvých těl pověšených za nohy. Vrtulník se vrátil na základnu a o této události si američtí vojáci vyprávěli několik dní. Dostali zase strach, co je čeká ve vnitrozemí a dobrovolníků na hlídky ve středočeském kraji značně ubylo.

XXX

Po návratu jsem si našel čas a vytáhnul Krejcara ven a důkladně jsme si promluvili. Nakonec jsme se usmířili, ostatně jako vždycky. Na jednu stranu jsem se mu nedivil, že mě nenávidí. Díky mě zemřela většina jeho přátel během prvních dní občanské války. Moje chyba, žralo mě to, ale já si to vybíjel na amíkách.
Díky tomu jsem se dostal na jejich karty. V každé jednotce nosili balíček karet a na nich naše fotky nebo podobizny. Jen nechápu, proč já musel bejt žaludové eso. Krejcar se tam dostal taky a byl kulové. Jeden čas jsme si z toho dělali legraci
Dlouho do noci jsem pařil po netu s Levrysem. Z počátku jsem se bál, že nás to neustále připojování na net prozradí. Levrys tehdy udělal takový menší zázrak a nějak nás zamaskoval. Nevím jak, ale za pět let schovávání nás amíci ani jednou nenavštívili.
Té noci se ozval po roce Vávra. Lépe řečeno, jeden z jeho zástupců a ten mi oznámil nový shoz zásob na čáslavském letišti. Obvykle se ozvali pomocí krátké textové zprávy označující čas a místo shozu, ale tentokrát to bylo jinak. Osobně riskovali hovor a pád utajení. Něco mi říkalo, že tento shoz nebude ledajaký. Ostatně, bordel ve světě předpovídal další válku.


 celkové hodnocení autora: 94.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 26.11.2011, 16:21:33 Odpovědět 
   Ahoj.

Všechny výtky níž od Šímy si vem k srdci.

Já bych jen doporučil, aby sis přečetl nějakou knihu o vojenský taktice. V městskejch knihovnách se obvykle dá nějaká najít.

Za všechno mluví přílet vrtulníku pro hlídku.
Sám říkáš, že to trvalo pět minut, ale ani jeden z americkejch vojáků se neobtěžoval vysílačkou spojit s velením (dneska průzkumný jednotky už nemají batohy s vysílačkou na zádech, takže to netrvá minutu). A vrtulník se neobtěžoval první vojáky zavolat.

Žádný satelitní pokrytí, žádný letecký pokrytí, nedejbože dělostřelecký pokrytí, manévry jak z počítačový hry, kdy celý město jde prozkoumat pět vojáků.

Ne, sorry.
Jako idea je super a líbí se mi.
Ale prostě to chce podle mě načíst něco o vojenský taktice.
A to jako vážně.

Pak je totiž příběh neuvěřitelnej, a tudíž ztrácí polovinu úspěchu.


Takže tak. Se na mě za to nezlob.
 ze dne 29.11.2011, 15:28:28  
   m2m: Jsem nikdy hranatej nebyl. Dycky jsem byl kulatej.
 ze dne 29.11.2011, 14:21:49  
   Iserbius: Zdravím
Dlouho jsem přemýšlel o odpovědi. Takže.. Fajn máš pravdu a ty výtky si beru k srdci. Zrovna čtu příručku na boj ve městské zástavbě takže by to na další kapitolu měla bejt dobrá průprava. :) Vůbec se na tebe nezlobím, jen se nemůžu zbavit dojmu, že jsi ztratil hrany. :) Uvidíme se u další kapitoly :)
 Šíma 26.11.2011, 13:00:26 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak, avizovaný text je zde, nuže do něj, ať odletují písmenka na všechny strany. Nejdříve se nejspíš vrhnu na gramatiku a stylistiku (možná i typografickou stránku věci), protože mi hned u prvního souvětí (lépe řečeno věty) vlétla do očí pěkná kaňka! Pozor na shodu podmětu s přísudkem, je to ostuda, přestože proti chybám není imunní nikdo! ;-) Takže... Všiml jsem si také opakování slůvek (mnohdy to nevadí, ale čeho je moc, toho je i příliš), pozor také na psaní ni/ní, interpunkci (například jen tři tečky) a stylistiku (ona horká jehla je v textu znát, zapomínáš dopsat myšlenku, nebo se ti povede to či ono pěkně zmastit a podat danou skutečnost v poměrně málo stravitelné formě). A beztak jsem i něco přehlédl, nebo přešel...

Příběh... "Postapo" sci-fi... Těžko zařadit toto vyprávění do jiné "škatulky". Jeden by řekl, že může jít o jisté military sci-fi (čili zcela fiktivní příběh se zcela osobitou "verzí" budoucností, jednoho z "možných scénářů", jak se může naše budoucnost vyvíjet). Co se vojenských vychytávek týče, nejsem vojákem, mám modrou knížku, takže nemůžu kritizovat tuto stránku věci (přestože se mi zdají naši hrdinové pěkně nezničitelní a jejich protivníci pěkní blbci, jako bys nadržoval našim). Ono nejen Rusové, ale i Američané dostali v různých částech naší planety v různých dobách pěkně "na prdel", takže... dejme tomu, žes čerpal z této skutečnosti. Uvěřitelnost je jednou z mnoha faktorů, které dělají dobrý příběh, musel jsem se zamyslet nad jednou věcí... Odkud bral bunkr energii (elektřinu)? Odkud město, ve kterém stál, odkud okres a kraj? Pokud se někdo nestará o výrobu a dodávky energie, kde se tam vzala? Je-li většina měst zničených, co továrny, elektrárny, vodárny, sklady a další? Co spojení se světem prostřednictvím internetu? Nejspíš by to schytaly i serverovny. Chápeš, kam tím mířím? Chybí mi tam vysvětlení některých faktů, které lze brát jako samozřejmost ve víceméně dobře fungujícím státu (či společnosti), ale padne-li infrastruktura, kde jsou vymoženosti moderní doby? Spojení přes satelit a vlastní generátor? Tož tak...

Co mi padlo do oka?
=============

-- Kulky zabušili o omítku nade mnou. -- zabušily (TY kulky)

-- Dům se otřásl a zeď za mnou zmizela. Zůstala jen obrovská díra ve zdi. -- (zeď vs. ve zdi, chtělo by to opsat, aby nedošlo k opakování podobných slůvek)

-- Rychle vyběhl schody a tam pokosil dvojici ruských snajprů v hejkalech, kteří ztěžovali život hochům u velitelského stanoviště. -- (chybí podmět, vyprávíš v první nebo třetí osobě?)

-- Nenapadlo mě nic chytřejšího, než vyběhnout na balkón a skočit z druhého patra přímo na ulici. Tvrdě jsem dopadl a jen tak tak to ustál. -- (kdybych skočil z druhého patra na chodník, nejspíš bych si zlomil obě nohy - v čem je ta finta? parakotoul? nebo něco jiného? chce to lépe popsat)

-- Rozhodl jsem se to vzít přes jeden téměř rozstřílený dům. Vyběhl jsem a rozstřílel poslední dveře, které ještě zůstaly. -- (rozstřílený dům vs. rozstřílel)

-- Battlefield. Ta hra mě udržovala více méně při smyslech. Pravidelně jsem s Levrysem. Jeho jméno bylo Jan Levra, ale já mu prostě říkal Levrys. Nevypadal, že by mu to vadilo. -- (stylistika - zkus si tuto pasáž přečíst nahlas - něco tam chybí, jako bys zapomněl dokončit myšlenku)

-- V dáli hučela dvojice ventilátorů, která nebyla schopná odvětrat pach potu a čínské omáčky a nudlí. -- (stylistika) -- V dáli hučela dvojice ventilátorů, neschopných odvětrat pach potu, čínské omáčky a nudlí.

-- Ti dva si tedy sedli na zadek, avšak zůstali pro jistotu ve výbavě.
Já na sebe hodil veškerou nutnou výbavu. -- (znovu opakování slov v souvětích po sobě, někteří čtenáři jsou na toto doslova vysazení)

-- Tu bitvu někdy později popíšu, ale nyní řeknu. Šli jich na nás snad desetitisíce a nás bylo pouze pět tisíc. -- (chce to lépe spojit to, co chceš říci jako vyprávěč čtenářům s tím, že to nyní řekneš, chápeš? + deseti tisíce ???)

-- Snad jsem to dobře vysvětlil…. -- (jen tři tečky, vysvětlení mohlo být krapet podrobnější, ale což)

-- „Co kdybychom,“ začal jsem pomalu a ujistil se o Krejcarově pozornosti. „Odložili naše problémy na později? Pár amíků si přišlo právě pro svoji dávku olova.“ -- (zkus lépe spojit rozpojenou přímou řeč) -- „Co kdybychom...“ začal jsem pomalu a ujistil se o Krejcarově pozornosti. „... odložili naše problémy na později? Pár amíků si přišlo právě pro svoji dávku olova.“

-- Jediným kopancem jsem mu poslal ruku k zemi a pak na ní jednou silně dupnul. -- na ni

Psaní zdar!
 ze dne 26.11.2011, 13:28:21  
   Iserbius: Zdravím
Díky za rychlou a bezproblémovou publikaci. Hlavně díky za vypsání některých logických nedostatků. Přiznám se, že jsem se hodně bál, jestli je toto vůbec publikovatelné až jsem prostě některé věci nedomyslel do zprávného konce. Takže ještě jednou díky a já se jdu pustit do další kapitoly. Celkem by mělo být takovýchto částí asi pět, plus dvojice epilogů (Dílo bude mít dva konce :) ) Takže zatím :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
***
Betwithell
Bolesti
M. Daněk
Šťastný den...
Droom
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr