obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915544 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39810 příspěvků, 5772 autorů a 391771 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Piková dáma (13.kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Piková dáma
 autor Jackie Decker publikováno: 26.11.2011, 11:47  
Evan se ošklivě nepohodl s Joice. Zjištění, které učinil v den obdržení úmrtního oznámení, jej šokovalo. Nemohl tomu uvěřit, nešlo to pochopit... A přece to byla pravda. Snažil se něco zjistit, najít nějaké rozřešní celé té věci, ale nic... Nezbylo mu než zavolat Joice a poprosit jí aby přišla. Ale odpoví dívka, kterou miluje, na jeho volání o pomoc po tom jak se k ní zachoval?
 

Téměř opuštěný dům


Ten dům číslo 508/46 v Sullysové ulici města Wulliengham vypadal opuštěně. V žádném z oken se nesvítilo. Sklo bylo zabarveno do černa, takže i kdyby se svítilo do ulic by tamní světlo téměř nedoléhalo. Ruch okolních ulic jako by se tohoto místa ani netýkal. Několik vznášedel se prohnalo ulicí a pak bylo opět ticho. To zlověstné ticho, které onen dům obestíralo již několik dní, rušené jen hučením všudy přítomných strojů, které snad jen v tom domě nebyly zapnuty.

Z okna v patře se i přesto dívaly oči. Hnědé oči pátrající po někom kdo měl brzy přijít. Nerozsvítil si. Nezapnul jediného robota. V pokoji kde seděl vládl nepořádek stejný jako v den, kdy se jeho život už po několikáté obrátil naruby.

***


Cítil se zcela bezmocný. Plačící matku objímal pevně, ale sám se tak silný vůbec necítil. Nečekal to. Ano měl toho dne divný pocit už od rána, ale tohle? Copak už toho špatného nebylo dost? V mysli si přehrával vše od chvíle, kdy zakoupil balíček karet. Když se vrátil ze 14. století, doufal že už je po všem, že teď už se nic zlého nemůže stát… A pak přišli s tím, že se otec dopustil v práci jakéhosi pochybení a převeleli ho na vesmírnou loď BLACK-HOLE s tím, že pokud budou jeho pracovní výsledky dobré, bude mu umožněno aby si znovu našel práci na Zemi. Jen velmi nerad se s otcem loučil a o to horší to pak měla jeho matka Rachel také kvůli Kathlin, Evanově tehdy čerstvě narozené sestřičce. Přesto to nakonec přenesli přes srdce a otec pravidelně posílal video-vzkazy. Jenže teď byl všemu konec. Teď když už měl být Carl Migennes doma. Jak se měl s něčím takovým smířit?

„T-to bude dobré, Evane, myslím že bys měl jít za Joice.“

Matčin hlas ho vytrhl ze zamyšlení. Povolil obětí a hleděl jí do modrých očí, které stále poukazovaly na hluboký smutek, ale už neplakaly. Věděl, jak moc přemáhání ji musí stát aby ho teď poslala pryč. Sám se musel přemáhat, aby nedal průchod svému zoufalému vzteku. Nejraději by do něčeho praštil, něco rozmlátil.

„Vážně?“ zeptal se ještě zastřeným hlasem. Rachel jen přikývla.

Než by dál jen postával na místě raději se vydal po schodech nahoru. Po cestě se musel vyhnout robotovy, který právě čistil koberec a ulevilo se mu až když se dveře do jeho pokoje opět zavřely.

Rozhlédl se kolem sebe a připadalo mu, že sem nepatří. V první chvíli se jen opřel o dveře a díval se. Pak už to ale dál nevydržel. Sáhl po první neupevněné věci, která ležela na rohovém stolečku vedle dveří, metronomu, a mrštil jím proti digitální hifi věži, která se okamžitě rozblikala několika barevnými světélky a spustila systémovou muziku rádia Tech-mania. To Evana jen více popudilo. Zrovna tento styl hudby neměl vůbec rád a ještě k tomu si uvědomil, že metronom dopadl mnohem hůře než věž, kterou se původně pokoušel rozbít. Rázným krokem došel až k hifi soustavě, kde sáhl po vypínači.

Svezl se k zemi. Sám sebe přistihl při pomyšlení, že by se nejraději nikdy ze 14. století nevrátil, ale pak tyto myšlenky okamžitě zahnal. „A co přesně je špatně? Dostal jsi zprávu od otce? Nebo snad…?“ pohledem sklouzla k podlaze, kde měl zabudovaný svůj osobní sejf, kam před lety, když se vrátil, uložil kouzelný balíček karet. „Ne… Karty jsou bezpečně zavřené. Popravdě nevím… Od otce jsem žádnou zprávu nedostal už asi dva týdny, ale měl by brzy přijet. Myslím, že BLACK-HOLE měla včera zakotvit v doku na oběžné dráze a minule říkal, že přijede domů hned jak to půjde. Nejspíš jen byly všechny včerejší transporty plné tak ho čekáme dneska…“

A tehdy ho to napadlo. Co kdyby je vyndal? Jedna dáma přeci ještě v balíčku zůstala a ta by mu možná dokázala ještě jedno přání splnit. Byla to zoufalá myšlenka, že pomocí karet by mohl otci vrátit život, že by snad dokázal zvrátit konečnost smrti a přesto, možná právě proto, byla tak opojná a vábivá. Karty mu vzaly část jeho života. Pro své první přání obětoval mnoho, neměly by mu to snad nějak vynahradit? Nemá snad právo alespoň na trochu štěstí? Vstal a odrhnul koberec z prostředku pokoje. Na displayi sejfu zářila zelená světélka oznamující, že musí vložit vstupní kombinaci čísel pomocí malého číselníku hned vedle. Evan nemusel přemýšlet. Ta čísla si pamatoval velmi dobře. Byl to letopočet ve kterém se sám ocitl. Letopočet, kdy francouzský král poslal své vojáky vyvraždit Temple, 1307... Další vstupní zkouškou bylo zvukové heslo s ověřením pravosti hlasu a pak už jen otisk palce.

Pneumatické zařízení si odfrklo a vypustilo své vzduchové ventily až dvířka lehce nadskočila. Byl to už starý trezor, Evan si ani nepamatoval v kolika letech mu ho sem otec dal zabudovat. Dvířka se začala pomalu otevírat a odhalovat tak poklady uvnitř uschované.

Evan nedočkavě nahlížel dovnitř ještě než byl trezor zcela otevřený, ale po balíčku karet jako by se slehla zem. Věděl, že karty uschoval do starožitné krabičky na doutníky. Dostal ji od Joice, která jí koupila na jednom z těch bleších trhů. Byla jimi unešená, on sám by je ale v té době nejraději dal zakázat. Jenže jediné co viděl byla sbírka odznáčků z dětství, stará ještě papírová knížka Zvoník u Matky boží, sada všech možných kostek a několik posledních papírových bankovek, které už sice dávno neplatily, ale za to měly obrovskou historickou hodnotu. Po krabičce od doutníků a kartách v ní však nebylo ani stopy. Nemohl tomu věřit. Všechny uložené poklady z trezoru vyndal aby se přesvědčil že karty tehdy neuložil hlouběji než si pamatoval, ale nic. Sejf byl prázdný…

Dveře Evanova pokoje se otevřely a v nich stála Joice. Nejprve otevřela ústa, chtěla mu říct, že Kathlin už se uklidnila a je v pořádku, ale zarazila se. Pohled na zoufalého mladého muže sedícího nad otevřeným trezorem jí prozradil, že je zle.

***


Nenamáhal se uklidit. Roboty ve svém pokoji nezapomněl vypnout, aby ho nerušili. Jen malé hodiny na budíku ukazovaly čas.

21:25

Když jeho matka s Kathlin druhého rána od úmrtního oznámení odjeli k dědovi s babičkou na sídliště, on se rozhodl zůstat pod záminkou práce a toho dne vyřadil z provozu všechny stroje, které považoval za zbytečné a otravné. Ponechal jen hodiny a počítač, který hojně využíval k získávání informací. Chtěl vědět všechno. Všechno o BLACK-HOLE a trestním řízení ohledně sabotáže s jakýmsi Paullem Grahamem. Dlouho musel z počátku přemýšlet kde už to jméno slyšel ale pak si vzpomněl, že se o něm otec zmiňoval v jednom ze svých video-vzkazů. Při prohledávání pokoje a zkoušení jednotlivých médií, kde že to vlastně slyšel. Samozřejmě, že to musel být až ten poslední disk, který vyzkoušel, takže se všechna prozkoušená média válela všude kam se podíval a nepořádek v pokoji se tím jen zvětšil.

„Drahá rodino. Je pro mě těžké tu být bez vás. Stýská se mi. Konečně jsem dostal možnost také vám něco poslat a tak doufám, že když už jsem si s tím dal takovou práci, že to alespoň trochu oceníte.“ Carlova tvář na monitoru se srdečně usmála. Otec vypadal zvláštně s tou oholenou hlavou, kterou prý museli mít v posádce všichni… „Rachel, dej za mě pusu Kathlin, ano? A ty Evane moc nezlob, víš moc dobře, že se to dozvím a ani žádný dárek na rozloučenou ti nepomůže.“ Odmlčel se a díval se na ně jako by je snad skrze nahrávku mohl vidět. „Start jsem přežil bez obtíží a teď letíme vstříc hvězdám… Vlastně je to úžasné, ale to víte, výhledu si tu zrovna v šachtách moc neužiju. Kajuty jsou po dvou, ale Rachel nemusíš se bát, se mnou tu bydlí nějaký chlap. Jakýsi Paull Graham. Je to docela fajn člověk, ani se nevyptával proč mě sem převeleli. Je tu mezi údržbáři něco jako kápo před seržantem, který má celý sektor na starosti a všichni si ho tu váží. Je to sice docela fajn chlap, ale chlap, takže se neboj, že bych se snad mohl zamilovat.“ Tentokrát se Carl rozesmál nahlas. „No tak já už musím končit, nebo mi tu parťák opaří kafem, že mu okupuju mašinu, tak se uvidíme za pár let… Nezapomeňte mi taky něco poslat, a to hodně brzy!“ zvedl káravý prst ale pak se zase usmál. „Rachel, nezapomeň, miluju tě.“ Stále si v mysli ten vzkaz přehrával. Připadalo mu, že to nedává smysl. Vždyť jenom když porovnával výpovědi u soudu. Dá se říct že neměli ani jeden přímý důkaz a přece toho Grahama odsoudili. Ne, že by Evanovi tak úplně záleželo na vinně či nevinně nějakého cizího muže, ale chtěl znát pravdu o smrti jeho otce. Kdo je tedy vlastně vrah? Ten Graham, nebo někdo jiný?

Ve škole se omluvil a v práci, kde pomáhal jako praktikant, také. Nemohl by teď pracovat a rýpat se v historii, když mu přítomnost nadělila takovou ránu. Nedali mu zrovna mnoho času, dostal jen týden a to se tak sotva odehrál soud. Zítra se měl vrátit na své místo, ale to nemohl. Pořád ještě přeci nevěděl to nejdůležitější. Zda jeho otec opravdu spolupracoval na sabotáži a kdo přesně ho zabil. Také stále nenašel svůj balíček karet…

21:30

Zpoza rohu vyšla do ulice jakási postava. Z tohoto úhlu ji Evan nemohl zahlédnout. Ne, že by se snad pokoušela skrývat. Šla rychle a neohlížela se. Teplá přiléhavá kombinéza jí nijak nebránila v pohybu. Od toho dne kdy se její přítel dozvěděl o smrti svého otce zde téměř nebyla.

***


„Evane,“ vydechla zděšeně. Rychle k němu přiskočila a dveře do pokoje se za ní téměř neslyšně samy zavřely. Díval se na ni. Cítil její něžný dotek, když ho vzala za ruku. Ale ani její přítomnost nepřehlušila vlnu zoufalství, která ho polila.

„Co se děje, lásko? Hledal jsi je? Kde jsou?“ rozhlédla se.

Její slova slyšel jakoby z velké dálky. Jen těžko si klestila cestu k jeho vědomí. Tak rád by jí objal, ale nedokázal to. Mezi nimi cosi stálo. To něco co nedokázal nikdy pojmenovat.

„Evane!“ zpřísnila svůj hlas i pohled. Když ani to nezabralo vlepila mu políček aby se konečně trochu vzpamatoval. Teprve teď ji začal doopravdy vnímat.

„C-co-že?“ hleděl na ni jako vytržen ze sna.

„Hledal jsi ty karty, že jo? Kde jsou?“ hlas se jí třásl. Evan se rozhlédl. Znovu přejel pohledem všechny ty věci z dětství až ho bodlo u srdce. Tohle pro něj mělo kdysi velkou cenu. Tak velkou, že si to uschoval do trezoru… Teď se to ale zdálo tak nicotné, zbytečné a prázdné. Klidně by se toho všeho vzdal jen aby měl ten balíček. Byl si tak jistý tím, že se k němu nikdo nedostane…

„Nevím… Nechápu to. Dal jsem je tam. Byla jsi u toho. Přece si mi na ně dala tu krabičku od doutníků, pamatuješ? Od té doby sem ho neotevřel. Měly tu být!“ Těkavě přejížděl pohledem z Joice na prázdný sejf a naopak až jeho hlas zněl téměř vztekle.

Takového ho neznala. Vypadal zoufalý, na dně, téměř jako šílený… Viděla už mnoho. Nemohla zapomenout na své první setkání s Williamem de Sablé v Evanově těle. Tehdy byl pohled těch očí podobný tomu, který viděla nyní. A přece to bylo jiné. Tehdy to nebyl Evan, ale kdosi z minulosti, kdo se tak díval. Teď se však bála, že jeho pohled je předzvěstí něčeho co by se asi raději nemělo nikdy stát.

„Jo, byla jsem tu. Dávali sme je tam spolu. Nemohl je někdo vyndat?“ zkoušela držet svůj hlas na uzdě aby se příliš netřásl.

„Někdo vyndat…? A kdo podle tebe, hm…?!“ On se oproti ní krotit ani nesnažil.

„Já nevím!“ odsekla mu a vstala. Bolelo ji to, ale chtěla aby si uvědomil s kým mluví aby věděl, že si k ní nemůže dovolit všechno co se mu zlíbí. Chápala, že mu zemřel otec a že se lidé v takových chvílích chovají jinak než obvykle ale tohle tedy nemusel.

„Pročs je vůbec hledal?! Chtěls vědět jestli nemohou za smrt tvého otce? Třeba on, co ty na to? Nemohl je tvůj otec vyndat z tvého trezoru?“ pokoušela se najít nějaké racionální vysvětlení. Tak nějak tušila, že karty mají vlastní vůli ale nenapadlo ji, jak by se jejich hmotná podstata mohla dostat z bezpečně uzavřeného trezoru.

Díval se na ni. Jindy by tak jako vždy když se zlobila obdivoval přísnost jejích zelených očí tenkou linku rtů, které tak rád líbal. Jenže teď to nedokázal. Připadala mu jako by byla cizí. Copak jí mohl říct co chtěl doopravdy udělat? Že chtěl mít další přání? Nikdy by s tím nesouhlasila. Fantóm z minulosti, kterého cítil, že se musí zbavit, ho teď lapil do pasti a on z ní nedokázal najít únikovou cestu. Joice se mu vzdalovala. Nebo spíše on se musel vzdálit jí, aby konečně dokončil co měl udělat už dávno. Ale má tedy balíček karet zničit? Nebo jen najít a přát si život svého otce. Jakou cenu by musel zaplatit tentokrát?

„Měla bys jít…“ hlesl.

„C-co-že?“ vyblekotala tentokrát ona. Čekala, že se vzpamatuje, že jí všechno vysvětlí a začne se její domněnkou zabývat, ale on se jen smutně zadíval do země.

„Měla bys jít.“ Zopakoval.

„Ale Evane,“

„Jdi už!“ rozkřikl se.

To už bylo na Joice příliš. Vydržela hodně ale neměla důvod na sebe nechat křičet. Chtěl aby odešla a tak se uraženě otočila a šla. Stále o něj měla strach, ale uznala, že pokud bude chtít, tak jí dá vědět. Zavolá, nebo za ní třeba přijde. Nechtěla ho takhle opustit ale měla svoji hrdost. Chtěla mu přece pomoct. Neměla zapotřebí aby na ni křičel.

***


Zastavila se až u dveří. Ten dům vypadal zcela opuštěně. Skoro nevěřila, že tam opravdu je. Na druhou stranu to jak mluvil do telefonu a tma která zakrývala na obrazovce jeho tvář ji přiměli aby přeci jen přišla. Omluvil se jí za to jak se k ní choval. Říkal, že má něco důležitého a že s ní potřebuje mluvit. Jeho chraplavý hlas zněl prosebně a zoufale. Ještě něco tam ale slyšela. Co přesně však neuměla říct. Chtěla ho vidět. Celý týden se jí neozval a i pro ni bylo těžké nepodlehnout té touze zavolat mu, i za cenu ztráty vlastní hrdosti. Kdyby to dnes neudělal on, zavolala by mu sama.

„Oh, to jste vy krasavice…? Škoda jen, že jsem pouhý vrátný a nepřísluší mi opěvovat vaši krásnu, madam. Oh, kdybyste věděla, jak mizerný to mám život. Být uzavřen do malého hloupého stroje, který ani nechápe potřeby osamělého muže… nu což, kvůli mým steskům zde asi nejste, že? Tedy dobrá, koho mám ohlásit, madam, to víte náš pán nemá zrovna dobrou paměť na jména.“ Zasmál se z reproduktoru skřípavý hlas známého komika Radana Holowitze. Každý majitel domu si mohl vybrat z široké nabídky hlasů, kterými bude příchozí vítán. Joice se vždycky líbilo jak mluvil vrátný u Migennesů. Dokonce i teď jí zacukaly koutky v drobném úsměvu.

„Joice Cooperová.“ Oznámila po chvilce nostalgického vzpomínání na svou první návštěvu u svého kamaráda. Věděla, že právě v tento okamžik se v domě ozval zvonek a dole v hale, nebo pokud si to Evan nechal přepojit tak nahoře, i její jméno. Nemusela dlouho čekat a dveře se otevřely. Klapnutí zámku a pohyb mechanických částí, až se objevila malinká škvírka a v ní dvě oči.

„Evane?“ zachvěl se jí hlas.

Mladý muž otevřel dveře více aby návštěvnice mohla zahlédnout celou jeho tvář a ustoupil aby mohla vejít. Joice otevřela ústa do široka. Takhle Evana ještě nikdy neviděla. Rozcuchané hnědé vlasy ztrhaný výraz bledého obličeje a těkavý pohled těch jeho očí.

Zaváhala. Nemohla nepostřehnout začínající strniště na jeho tváři a celkově neudržovaný a nedbalý vzhled, který u něho neznala. Byl vždycky velice pečlivý. Srdce jí bušilo rychleji. Poprvé se bála do toho domu vejít. Co jí asi chce tak důležitého říct? A nepošle jí zase hned pryč jako minule? Pojednou dostala nepochopitelnou chuť utéct. Rozhlédla se po liduprázdné ulici, kde jediný život představovala světla vznášedel a letounů, osvětlení ulic a všudypřítomné hučení strojů. Kam by šla? Kamkoliv. Stačilo by se jen rozběhnout a zmizet z tohoto místa. Jenže to nedokázala. Byla už přeci až tady. Chtěla pochopit co se s jejím přítelem stalo a jedinou možností bylo vejít. Vejít a stát se součástí všech podivností, které nejspíše budou následovat. Už jednou byla součástí hry karetního balíčku. Bála se to prožít znovu a přece věděla, že je ochotná to pro Evana podstoupit. Znovu se vrátila pohledem do útrob domu a vešla.

Dveře se za Joice zavřely s tichým, rádoby bezvýznamným klapnutím.


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 06.12.2011, 13:52:12 Odpovědět 
   Jojo, ta Evanova linka je dobře udělaná, nezbržďuje, nebrání, podněcuje...
 Šíma 26.11.2011, 11:46:28 Odpovědět 
   Zdravím.

S každým pokračování se příběh rozestupuje (doširoka či do více dějových linek), vcelku je čtivý a stále zajímavý. Škoda jen chybek, na které může potencionální čtenář (přeji Ti jich co nejvíce) narazit, ať už jimi jsou chybějící čárky, chybky v psaní ji/jí, nebo opakování slůvek v souvětích jdoucích za sebou. Ať je to jak chce, těším se na pokračování a přeji mnoho zdaru ve vychytávání blech a much z textu! ;-)
 ze dne 26.11.2011, 12:22:56  
   Jackie Decker: Chyby mě mrzí i to opakování slov, bohužel se nedá nic dělat... už mi uklouzly. Jsem ráda že je to alespoň čtivé a dějově zajímavé. Ano příběh se větví, rozvrstvuje a rovnou říkám, bude hůř.

Na druhé straně každá dějová linka, každá nová postava a tak... Dávají příběhu hloubku a realističnost. Úhel pohledu jedné postavy zkrátka na něco takvého nestačí a stačit nemůže...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Zapomenout 5.dí...
Ksara
PŘÍBĚH O VZNIKU...
Domčuška@liasPoppy
Úvod
BioHazard
obr
obr obr obr
obr

Štěstíčko v pyžamu
Radher
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr