|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: V míru a bolesti ::
| Někdy je těžké nalézt pravý smysl budoucnosti. Někdy se nám nedostává sil. Tíží nás minulost a nutí k tonutí ve výčitkách. Dokážeme je sice skrýt, dokážeme je umlčet, ale jen vyslovená pravda od druhého člověka nás může osvobodit. Často je to bolestné, ale nutné, pokud chceme dál žít. V míru a bolesti lze nalézt mnohé odpovědi, ale zároveň také přízraky. Vítané? Nevítané? To záleží pouze na nás, jak se k nim postavíme. |
| |
|
|
,,Ahoj. Jak se máš? Dneska vypadáš fakt hrozně, blbečku,“ promlouvám sám k sobě do zrcadla. Naškrobený úsměv probouzí ve tvářích křeče. Jen s obtížemi jsem schopen se ho zbavit. Bedlivě se sleduju a divím se nad sebou. Je zázrak, že ještě žiju. Na hlavě se mi rýsuje pleš, šediny už taky pomalu přichází a o propadlých tvářích a vráskách už ani nemluvím. Stárnu. A je mi to jedno. Držím se pevně umyvadla a pozoruju kolik věcí se událo a kolik zrad i úspěchů se mi vtisklo do obličeje. Jako odkaz, jako připomínka, že ještě všechno nekončí. Může to tak opravdu být? Nebo je to jen další klam? Nevím a nezajímám se o to. Jednou rukou projíždím skrz černý plnovous, zatímco druhá se teprve probouzí k činnosti. Nanáším si na bradu a líce hustou vrstvu pěny. Musím to ze sebe dostat pryč i se všemi pochybami. Zůstal jsem z nás dvou jediný. Teď leží zodpovědnost jenom na mě. Nesmím zklamat. Hra světel a stínů prohlubuje mé výrazné rysy. Žiletka hladce sjíždí po tváři jako po másle. Vše se zdá být tak snadné. Další tah střídá další. Umyvadlo zaplňuje proud vody odstraňujíc zbytky vousů. Teď trochu kolínské a zase z tebe bude fešák, Jamesi. A jak to vypadá, tentokrát se ti to povedlo. Oholil ses bez jediné kapky krve. Že by se ti po dvaceti letech přeci jen dostal do ruky ten správný švich.
,,Tatíííí!“
,,Co se děje, Amy?“ volám na svou dceru trochu podrážděně. Dneska s ní šijou snad všichni čerti. Nedokáže chvíli posedět. Nemám ponětí, co to s ní je.
,,Poď sem, tatííí! Rychle!“
,,No jo, vždyť už jdu!“ zavolám na ni z koupelny a naposledy se zahledím do zrcadla nad umyvadlem. Mírně ve mně hrkne, když se pečlivěji zadívám. Nebýt těch šedin, přísahal bych, že jsem omládl.
,,Blbost,“ ujistím nahlas sám sebe a mírně se ošiju v ramenech. Snažím se setřást stín minulosti, hloupou připomínku. Rychle se odvracím a vypínám světlo. Vše rázem utichá do tmy. Procházím chodbou, kde všechny věci čpí čistotou. Možná tolik uklízím jen proto, abych smyl něco ze sebe. Nemám ale sebemenší ponětí oč jde... nebo nechci mít?
,,Tak povídej. Co jsi dneska zase provedla?“ snažím se soustředit jen a jen na přítomnost, jakmile vejdu do posledních dveří. Obývací pokoj je jedno velké bitevní pole. Všude jsou rozházené hračky a staré fotografie. Teprve teď mi dochází, proč se Amy dneska tak neposlušně chovala. Ve světle ztlumené televize se pozorně dívám na červený koberec, jenž není skoro vidět. Všude jsou fotografie z našeho rodinného alba.
,,Tatííí! Poď sem, prosííím. Pomoz mi najít naši fotku z minulých Vánoc,“ mne si ruce v prosbě a já nemám to srdce ji odmítnout. Jak se na ni dívám, všechny problémy jdou stranou. Malá holčička s tyrkysovýma očima a hnědými vlásky, jež sahají na drobná ramínka. Malá holčička milující a nechápající věci, které se kolem ní dějí. Je plná nadějí, nadšení a nevinnosti. Je to má dcera a jsem na ni právem hrdý. Jak společně usedáváme na koberec a hledáme střípky rodinného štěstí, vše se obrací k lepšímu. Mluvíme spolu o věcech minulých a smějeme se vzpomínkám až taky na mě dosedá naděje v plné síle. Jenže ze vzpomínek se žít nedá. A ona to musí vědět dřív než bude pozdě.
,,Amy,“ oslovuji ji vážněji než zamýšlím, ,,já vím, že ti maminka chybí. Ale s tím se nedá nic dělat. Odešla od nás za jiným pánem a já nemůžu zůstat sám. Zkoušel jsem to dost dlouho, ale samota je zlá, to přeci víš, že ano?“
,,Jo, taky jsem nerada sama.“
,,No, vidíš. A to samé je se mnou. Chci ti jen říct, že se může jednoho dne stát, že si sem přivedu jinou maminku, rozumíš?“
,,Takže vy se k sobě už nevrátíte?“ vyslovila jasnou otázku a já jí to nemohl zazlívat, ačkoliv to bolelo. Stále mě k Mary něco poutalo, ale odpověď byla nutná a to nejen pro Amy.
,,Nejspíš ne. Maminka mě totiž nemá ráda,“ odpověděl jsem hodně mírně. V duchu jsem dobře věděl, že mě nenávidí. A už to tady bylo zase. Minulost se ke mně vrací jako bumerang, aby mě skolila k zemi. To se ale nestane – nesmí!
,,Tak mě napadá, co kybychom se na něčem dohodli, co ty na to?“
,,A na čem?“ zbystřila Amy a oči se jí rozzářily, jako kdyby měla dnes slavit narozeniny.
,,No, pokud tady uklidíš všechen ten nepořádek, mohl bych udělat výjimku a znovu uvařit špagety alá Italiáno a večer bysme si zahráli tu novou stolní hru. Pokud teda budeš chtít?“
,,No, jasněěě!“ zajásala radostí a vykouzlila ten nejkrásnější úsměv, jaký dokáže jen dítě. Nakazila mě tím nadšením. Zvedl jsem se z koberce a vrátil zpátky do chodby. Po obou stranách mě míjely dveře do ložnice, do dětského pokoje a do mnohých dalších místností. Tenhle byt je vskutku rozlehlý. Koupili jsme ho, protože jsme věřili, že budeme mít hodně početnou rodinu, což se nesplnilo. Chtěl jsem ho sice prodat, to ano, ale nějak ke mně přirostl.
,,Tak jdeme na to,“ pohodil jsem odhodlaně hlavou, jen co jsem vstoupil do kuchyně. Tady byl můj azyl, rajón, útočiště. Je jedno, jak se to pojmenuje, důležitější je to, co vám to dá. Dřevěné obložení vyzařovalo zvláštní jistotou, kterou jsem znával z mého raného dětství. Poličky byly stařičké stejně jako kuchyňský kout. Kořenky se schovávaly ve skříňkách, nože byly pověšené na malých držácích k rychlému sejmutí a většinu pokrmů chránila v chladném objetí lednička až na konci kuchyňské linky. Pánve a hrnce jsem našel snadno ve spodním kredenci. Recept jsem znal nazpaměť, nepotřeboval jsem nápovědu z kuchařek. Nebyl to ani tak italský recept, jako spíš můj poupravený. Vymyslel jsem ho kdysi dávno na koleji. Bylo to v ranných začátcích, kdy jsem se seznámil s mojí budoucí láskou Mary. Všechno se nám zdálo tak přívětivé, snadné a jasné – co to je? Dneska přece žádnou návštěvu nečekáme. Zapátral jsem bedlivě v paměti, když se od vstupních dveří ozval zvonek.
,,Já tam letím, tatííí!“ zaslechl jsem Amy, ale zavčasu jsem vyšel z kuchyně, abych ji zastavil.
,,Kdepak, kdepak, na to zapomeň, miláčku. Koukej uklidit v obýváku všechny ty hračky, jak jsem ti řekl. Máme přece dohodu,“ připomněl jsem jí laskavě a s úsměvem na ni mrknul. Trochu zaraženě postávala na konci chodby a dívala se na mě, jak jdu otevřít.
,,Amy, no tak nezlob,“ snížil jsem hlas prosebně. Okamžitě mě poslechla a vrátila se do obýváku. Nikdy jsem na ni nevztáhl ruku, i když jsem k tomu mohl mít důvod. Nikdy, poněvadž jsem dobře věděl, jaké to je. Otec mě bil za každou prkotinu a já si v pubertě odpřísáhnul, že se stanu jeho pravým opakem. Povedlo se mi to? U Amy ano. Dlouhými kroky jsem došel až ke dveřím a otevřel je – zbytečně. Nikdo za nimi nebyl.
,,Haloooo! Je tady někdo?“ zavolal jsem do prázdného prostoru. Odpovídalo mi jen tiché šelestění stromů. Noc se jevila klidná a vlídná. Na nebi zářily drobné tečky naděje a vzduch švitořil své uspávající trylky. Uklidňovalo mě to, ale zároveň zdržovalo od vaření. Zavřel jsem dveře a vrátil se do kuchyně. Pánev jsem měl už položenou na sporáku. To jediné jsem stihl. Vyndal jsem ze šuplíku prkýnko a ze spižírny kbelík s cibulí. Sejmul jsem z řady držadel nůž s nejmenší čepelí a pustil se do loupání. Uběhlo to rychle. Nůž byl ostrý, nebyl problém cibuli rozkrájet na jemno. Všechnu jsem ji vysypal na rozpálenou pánev. Na řadu mělo přijít další krájení a tentokrát anglické slaniny, ale najednou – dimdam, dimdam.
,,Zatraceně, kdo to může bejt,“ projela mi hlavou nedůtklivá myšlenka. Znovu jsem byl donucený opustit kuchyň. Zamířil jsem ke vstupním dveřím a znovu jsem je otevřel, abych nikoho v nich nespatřil. Mírně rozladěný jsem je opětovně zavřel a dal se na odchod. Avšak sotva mé nohy udělaly pár kroků znovu se rozezněl zvonek. Znovu, znovu a znovu! To už bylo na mě moc. Naštvaný na neznámého vtipálka jsem vyrazil kupředu a ve vzteku rozrazil dveře... nic. Zhola nic. Nikdo tam nestál, ani neutíkal, aby se schoval do ústraní. Přesto jsem to nemohl v sobě dál dusit. Dal jsem vzteku průchod s úmyslem neznámé vetřelce trochu zastrašit.
,,Ještě jednou zazvoníte, vy grázlové, a buďte si jistý, že si to s váma vyřídím! A to osobně!“ zakřičel jsem do liduprázdného okolí. Odpovědi, ani formou výsměchu, jsem se nedočkal. Listí stromů dávalo na odiv svůj údiv. Šeptání a téměř bezhlasné chvění se dotýkalo inkoustově černé noci a víc už ani ozvěny nenapovídali. Zavřel jsem dveře a byl zcela rozčarován.
,,Proč jsi křičel, tatííí? Stalo se něco?“ vykoukla ze dveří obýváku Amy.
,,Ne, nic se nestalo. Jdi uklidit pokoj, ano?“
,,Už mám uklizeno.“
,,Dobře, tak si jdi hrát. Večeře bude za chvíli,“ odvětil jsem nepřítomně. Rozmrzelost si mě podmanila a dotírala na mé myšlenky jako neodbytný podomní prodejce. Pokusil jsem se navázat na ztracenou nit. Rozpomenul jsem se, že jsem dal cibuli na pánev.
,,A kruci!“ naštěstí nebylo pozdě. Cibule sice byla hnědá, ale poživatelná a to bylo hlavní. S výdechem úlevy jsem si promnul čelo. Cítil jsem se nějak jinak. Něco bylo jinak. Ale co?... kašlu na to. Na tom nesejde. Ruce otevírají šuplíky a hledají další kuchyňské nástroje, když tu najednou začne světlo lustru poblikávat. Opatrně se narovnávám a krátkou, velice krátkou chvíli cítím na zátylku něčí dech. Ledový a vláčný jako sametový dotek. Světlo bliká zuřivěji a zuřivěji. Bolí mě z toho oči, ale ne dlouho. Za hlasité rány se kuchyň noří do neprostupné tmy.
Nevím, co mám teď dělat. Pokud je tu se mnou nějaký zloděj nebo zločinec, jak se mám sakra zachovat? První a taky jediné, co se mi dostává na mysl, je nůž. Pomalu a opatrně rukou se přesouvám po lince. Prsty lehounce se vznáší a dopadají na hladký povrch. Marně hledají věc, jež by mi mohla zachránit život.
Přesouvám ruku dál a dál, ale rozum mi radí, že je to nesmysl. Tak daleko jsem nůž neodložil. Kde tedy potom je? Odpověď přichází rychleji než bych mohl doufat. Vražedné svištění prořízlo nezvyklé ticho. Vzduch s ledovým ostřím projel těsně podél hlavy. Jen pár vlasů bezmocně spadlo na zem přesně ve chvíli, kdy se nůž zabodl do dřevěného obložení. Ten zvuk při zářezu mě paralyzoval. Hrůzná pravda se mi uhnízdila v hlavě jako morový oblak. Někdo se mě právě pokusil zabít. Musím utéct, ale nemůžu. Pohyb pro mě neexistuje. Zůstala jen tichá panika, okamžik věčného mrazení.
,,Tatíííí! Už budeš hotovej?“ Amyin hlas mě rázně probouzí z pasivity. Ochromení ustupuje do pozadí.
,,Amyyy!“ volám na ni orosený strachem. Dávám se do pohybu. Hledím na dveře jako na spásnou věc. Brzy jsem však vrácen do krutosti reality. Jediný únikový plán je zmařen. Dveře se sami zavírají a zamykají – počkat! Tohle přece není možné. Jak by mohly dveře– nestačím ani myšlenku dokončit. Jsem sražen k zemi. Tupá rána do boku mě přiměla k poslušnosti. Klesám na zem v bolestech, když ke mně přivane prázdno další ránu a o poznání důraznější. Nemůžu se ovládnout, ačkoli se snažím. Vykřiknu a rychle zatínám ruce v pěst. Zmatený dalším úderem do břicha se kroutím jako zubožená housenka.
,,Co seš zač? Co po mně sakra chceš?“ volám do prázdné kuchyně. Odpověď nepřichází, zato mě dochází, že jsem možná někoho - ne, Něco! Musím si to konečně připustit. To Něco zazvonilo a já jsem to vpustil dovnitř. Otázky o možném a nemožném musí jít stranou. Tady teď jde o přežití. Napínám svaly v těle, snažím se vstát. Oči těkají ze strany na stranu v neutuchající obavě. Nikde nic nevidím a přesto jsem si jistý, že je tu ta Věc se mnou. Pozpátku se šourám ke dveřím. Rukou za zády šmátrám po klice. Vítr se prohání po kuchyni, ale to je další šílenost. Okna jsou zavřená. Jsem si tím naprosto jistý a přeci vnímám, jak si neviditelný násilník hraje s noži, jež visí nad linkou. Jako by to byla jen zvonkohra. Jemně do nich strká, popohání je ke kolíbavému pohybu. Záblesky se lámou s chladnou písní.
Připomíná mi to varování, rozsudek. Okamžitě mi dochází k čemu se schyluje. Usilovněji nabádám ruku ke spěchu a úspěšně. Ruka se dotýká kliky. Rychle klesá níž. Prsty objevují zázrak vysvobození. Klíč je v zámku, ještě není nic ztraceno. Chvatně odemykám. Nezdržuju se otevíráním a hned kopnutím nohy dozadu, rozrážím dveře právě včas. Zvonkohra nožů se ustálila v tichou sekundu šedé seance, aby bez varování pětici čepelí uvrhla v let. Držím se blízkosti dveří. Opisuju s nima stejnou osu, jak se bleskurychle otevírají a dobře dělám. Vražedný svist roztíná můj sluch, ale tělo ne. Ledová ostří se zabodávají do protější zdi. Dochází mi, že tohle nebude mít rychlý konec. Tenhle boj je teprve na začátku.
,,Amyyyy!“ volám na dceru a běžím za ní do obýváku v naději, že je v pořádku. Možná jich tu je víc, zvonili přece třikrát! Ach, Bože! Nedopusť, aby se jí něco stalo. To bych si nikdy neodpustil.
,,Amyyyy!“ volám a bez rozmyslu rozrážím dveře, abych záhy zůstal stát jako opařený.
,,Co se děje, tatííí?“ ptá se dcerka. Asi si to nepřipouští, možná neví, co dělá. Já to ale vidím zcela jasně. Nechápavě pootvírám ústa, jak se na ni dívám.
,,Ccc-co-co to děláš, Amy?“ zakoktávám se jako malý kluk.
,,No, hraju si. Řekls mi, abych si hrála, tak to dělám. Je ti špatně, tatínku?“ ona se mě ptá, jestli je mi špatně. Ona mě? Copak to nevidí. Copak jsem zešílel? Mnu si rukama oči. Doufám, že je to jenom halucinace, ale vidím to stejně jasně jako Amy. Vidím, jak háže míček. Modrý míček, jež se samovolně zastavuje metr nad zemí a svévolně se vrací k Amy.
,,S kým si – řekni mi to. S kým – sakra! S kým si to hraješ, Amy?“ nedokážu se souvisle vyjádřit a bez jediného zamrkání sleduji dráhu míčku. Jak se zastavuje a vzlétá do oblouku, aby přistál přímo v Amyiných ručičkách.
,,Přeci s Dannym. On se k nám vrátil. Pošeptal mi spoustu věcí. Řekl, že se vrátil kvůli tobě. Je to pravda?“
,,Přestaň s tím, Amy. Já tě varuju.“
,,Ale proč? Copak ty nechceš, aby se Danny vrátil?“
,,Danny je mrtvý! Nemůže se vrátit. A ty přestaň blbnout a jdi do svého pokoje!“
,,Ale tatí-“
,,Poslechni mě, Amy. Já nežertuju!“ asi jsem to přehnal. Vyhověla mi, ale se slzami v očích. Proběhla kolem mě a zmizela s dusotem na horním schodišti. Jen ať se vybrečí. Hlavně, že je nahoře a v bezpečí. O zbytek se postarám já a začnu hned tady.
,,Ty nejsi Danny. Nejsi, tak odsaď koukej i se svýma šílenýma kamarádíčkama vypadnout!“ křičím na vznášející se míček. Ten se chvíli chvěje a pak letí přímo proti mně. Úder do obličeje není bolestivý, zato rána do slabin ano.
,,Libujete si v zákeřné hře, co? Ale já se milerád přizpůsobím!“ volám na ně a slyším najednou dětské polohlasé sténání. Že by mě Amy neposlechla? To není možné. Na to, aby mi vzdorovala je ještě příliš malá a dobře vychovaná. Určitě v tom mají prsty ti neviditelní.
,,Já se vás nebojím!“ křičím a opatrnými kroky postupuju chodbou. Rázně otvírám každé dveře, jež mi přijdou pod ruku. Žádný další útok se však nekoná.
,,Tak vylezte! Přece se nebojíte někoho jako jsem já! Nebo že by vám už došla kuráž?“ zkouším je vyprovokovat, ale nejspíš zbytečně plýtvám silami. Mírně zklamaně hledím do prázdné chodby a zády se opírám o zeď. Noc vztahuje své drápy do útrob domu. Elektrické světlo je pohlceno neznámými přízraky. Dávají tím prostor pochybám. Vzduch uvnitř houstne. Neobdarovává, ale dusí. Celý dům pohlcuje obří tlama trpělivé a lačné Bestie. V doprovodu spásných údivů a bezohledných iluzí se budoucnost tříští pod tíhou prvého procitnutí. Má se to snad zopakovat? Je snad Danny opravdu naživu?
,,Danny?“ zmámen úzkostí se oddávám již čemukoliv.
,,Danny, pokud to seš opravdu ty, dej o sobě prosím vědět,“ rozmlouvám s nicotou a vtiská se mi do tváře grimasa bezradnosti. Začínám z toho bláznit. Nejspíš šlo jen o krátký zkrat... jenže, jak by mohl zkrat vědět, co se má za chvíli stát? Doplouvá k vědomí zvuk tekoucí vody. Dveře do koupelny jsou otevřené. Čekají jen na mě. A já se bojím.
,,Danny,“ šeptám opatrně a noha nohu mine ještě opatrněji. Kachlíkové prostory jsou osvícené světlem lustru. Vzbuzuje to ve mně nedůvěru. Vstupuji dovnitř a pohledem přejíždím od umyvadla k vaně, jež se rychle napouští. Kohoutky jsou otočené až nadoraz. Pevný proud teplé vody mi připomíná onen osudový večer. Tehdy se vše změnilo k horšímu.
,,Danny, nedělej to, prosím. Už to nechci znovu-“ prožít. Dokončuji v duchu a nevědomky si k vaně klekám. Rozdíly mezi minulostí a přítomností se mažou jedním tahem. Jsem donucený prožít vlastní hřích podruhé. Vidím, jak si ve vaně vesele hraje malý klučina s mokrými, jindy kudrnatými vlásky. Vše vypadá tak nevinně, ale není. Voda se napouští, přetéká a chlapec ve vaně hopsá, kolébá se. Z obýváku je slyšet televize:
,,...ano, dámy a pánové. Tohle byl výtečný gól. Na takový se jen tak nezapomíná. Naši fotbalisté jsou v mimořádné formě. Uvidíme, jak si povedou v druhém poločase...,“ a chlapec stále hopsá a plácá ručičkami do vody. Vana přetéká po porcelánové stěně v pramenech. Podlaha se rychle mění v jednu velkou kaluž. A chlapec se raduje. Hopsá a skáče. Kolébá se a raduje. Hopsá a skáče. Kolébá se a raduje až skáče a nechtěně mu ujíždí nožičky. Sklouzává pod vodní hladinu a vyděšeně kope kolem sebe. V uchvacujícím šoku není schopen dostat se nad hladinu. Voda jako přítel i nepřítel dobývá životadárné plíce. Naplňuje je stejně rázně jako koupelnu. Poté... nadchází ticho.
,,Co tu zase provádíš?“ promlouvám hlasem z minulosti i přítomnosti. Objevuji se ve dveřích jako mladý muž.
,,No tak, přestaň blbnout,“ kárá ho netrpělivě mé mladší Já, zatímco to současné slova opakuje zhrzeně.
,,Danny?“ mladík přistupuje k vaně a dívá se na kloučka mrtvolně se převalujícího. Opatrně se ho dotýká a opožděně mu dochází k čemu došlo. Mládím propletená lehkovážnost je pryč. Zděšení zaplavuje nevěřící oči. Mladík pokleká do podoby staršího muže. Teprve teď jsou jednotní. Společně činí stejné pohyby i vzdechy. Rukama se noří do vody, aby jemně ochopili mrtvé tělíčko. Pomalu, velice pomalu jej pozvedají a hledí do bezduchých očí. Potlačené vzlyky nedokáží zmírnit bolest. Z hrdla minulosti i přítomnosti se dere bolestný skřek. Mladík se mění v muže, muž v mladíka. Podoba střídá podobu pod tíhou selhání rychleji, rychleji a rychleji až –
,,...a je to tam, vážení přátelé! Další góóóól!“ zní nevědomá a škodolibá slova televizního komentátora. Pak se hlas minulosti vytrácí a zůstává hořké poznání.
,,Danny, jsi to ty, že mám pravdu?“ obrací se mé současné a teď také jediné Já k neviditelnému chlapečkovi po pravém boku. Klečím ve vodě a snažím se na něj pohlédnout. Vím, že je to on. Jsem si tím naprosto jistý.
,,Ano,“ odpovídá mi podivně zkresleným hlasem. Vzbuzuje to ve mně dojem, jako by promlouval skrz tekoucí vodu z kohoutku. Určitě sem zavítal z velice vzdáleného místa.
,,To ty jsi třikrát zvonil. Třikrát jako každý den, kdy ses vracel ze školy, je to tak?“ svítá mi opožděně.
,,Ano.“
,,Zaútočil jsi na mě?“ ptám se bez náznaku záště.
,,Ale nechtěl jsem ti ublížit. Jen vystrašit, protože jsem na tebe měl hrozný-“
,,Vztek,“ domluvím za něj a vůbec se mu nedivím. ,,Jo, to docela chápu. Taky bych byl naštvanej na někoho, kdo se měl o mě postarat a vykašlal se na to.“
,,Ale já nechci-“
,,Jen se neboj a pusť se do mě. Choval jsem se jako lhostejný blbec, protože jsem byl lhostejný blbec. Zapomněl jsem na přísahu, kterou jsem sám sobě dal. Zapomněl jsem na všechny ty rány a ty si mi je všechny připomněl. Dobře si udělal.“
,,Ale tohle jsem nechtěl!“ vzkřikl až se voda z kohoutku popuzeně rozprskla. ,,Poslouchej mě chvíli, prosím. Já nemám moc času. Dnešek se rychle krátí.“
,,Den tvého úmrtí, proto ses vrátil právě dnes.“
,,Správně. Vyčkával jsem na tuhle chvíli, bál jsem se jí, hledal odvahu-“
,,Ale k čemu? Ten kdo by se měl bát, jsem já. To já jsem ten hajzl, to já jsem vinen!“
,,Přestaň, tati!“ přerušil mě rázně, až jsem spolkl všechna slova. To bylo vůbec poprvé, kdy mě takhle oslovil. Nebyl to můj pokrevní syn, jenom Maryin. Po tom, co se mu stalo, mě žena zavrhla a požádala o rozvod. Ani jsem se nevzmohl jí vzdorovat. Byl jsem tehdy rád, že jsem dostal jen podmínku za zanedbání rodičovské péče.
,,Tys mi řekl, tati?“
,,Jsi můj táta. Jsi jediný, kterého jsem poznal.“
,,Nezasloužím si to.“
,,Ale ano, víc než si myslíš. Odpouštím ti, tati. Odpouštím,“ vyřkl Danny vlídně těch pár zázračných slov. Zapůsobily na mou duši jako balzám. Vše se uklidnilo, vodní hladina se ustálila. Kohoutek se sám zavřel a vzduch protnul jemný vánek. Polekaně jsem sebou škubl, když mi po levé tváři přejel neviditelný dotek. Prsty dětské ruky mi věnovaly pohlazení smířenosti.
,,Děkuju... děkuju,“ na víc jsem neměl sil. On to ale jistě pochopil. Na svůj věk již tehdy byl velice bystrý. Prostor koupelny ovanul přízrak a vytratil se do ztracena. Poznal jsem to podle zuřivě blikajících světel, jež se probrala k životu po celém bytě. Bylo po všem a mně to nedocházelo. Nebo spíš jsem si to nechtěl připustit. Doufal jsem, že to nikdy neskončí. Ponořený do němého světa za oponou jsem nehnutě klečel a zíral na svůj vodní odraz. Nerozumněl jsem tomu. Jak mi mohl tak snadno odpustit? Dozvěděl se snad po smrti něco, co ho přesvědčilo o marnosti zatvrzení? Vybuchl vztekem, aby mi dal najevo, že je také člověk? Nechal mě v tom samotného, abych umírnil sám sebe? Měl jsem se ho na to zeptat, ale v tu chvíli mi přišlo všechno ostatní zbytečné. On mi odpustil. To je to hlavní. To je ten skutečný dar. Jen proto se vrátil, abych mohl dál žít. Danny si nepřál, abych se utápěl ve věčném ohlížení a skrývání. Věděl, že to nikam nevede.
,,Děkuju ti, děkuju,“ obracím se k němu, ačkoli vím, že tu už není. Vzhlížím ke kohoutku a okamžitě se mi vybavuje vše, co mohlo nadejít, ale neuskutečnilo se. Naposledy se nořím do minulosti – naposledy.
,,Tatííí!“ napůl doufám, že je to Danny, ale ve dveřích koupelny spatřím jenom Amy.
,,Neříkal jsem ti, abys zůstala ve svém pokoji?“ ptám se jí omluvně a posmutněle.
,,Chtěla jsem vědět, jestli seš v pořádku. U mě v pokoji bez přestání blikala lampička a lustr. Bála jsem se, ale jestli chceš, tak já odejdu.“
,,Ne, nikam nechoď, prosím. Pojď sem ke mně,“ nabízím jí obě ruce. Vítám ji ve svém objetí. Nalézám v ní skutečný poklad a se studem přiznávám pravdu:
,,Promiň mi to, Amy. Nemýlila ses. Danny tu dnes večer doopravdy byl.“
,,Vážně?“ praví rozjařeně a já ji k sobě tisknu o to víc.
,,Byl tady a otevřel mi oči. Změnil své úmysly, vnesl do mého života novou šanci. Nikdy bych něco takového nečekal od malého kluka.“
,,Ale Danny byl přeci vždycky chytrej. Chápal spoustu věcí, kterým jsme nerozumněli.“
,,Jo, vzpomínám si na to. On věděl, tušil, vnímal. Moc se neprojevoval, ale uvnitř pokaždé. Byl to skutečně můj syn,“ dopověděl jsem klidně a nechal slzy volně kanout. Tisknul jsem při tom Amy k sobě tak pevně, jak jsem mohl. Potřeboval jsem cítit něčí blízkost. Kéž by tu teď místo ní byla Mary. Kéž bych objímal teď ji...
a vlastně, proč ne? Tohle možná byl skutečný Dannyho úmysl. Moje sebevědomí a cíl se propojily. Konečně to dávalo smysl. Nesdělil mi to přímo, ale jinou skrytou myšlenku jsem v tom nenašel. Rodina bude zase kompletní. Vynasnažím se Mary přesvědčit, abych také od ní zaslechl vlídné:
,,Minulost zůstává minulostí, miláčku. Jen utváří nás samotné, naše pády, naše vzestupy, naši cestu. To nejhorší je za námi.“ Potom má duše nalezne přislíbený klid. Noc bude protržena přívalem brzkých paprsků a pochopení neznámého nastolí odevzdanost a vstřícné úkroky. Teprve potom opustím ostrov starých trosek a vyhořelých mraků...
snad se toho dožiju.
Věřím v to.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
