» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2141701

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Status Moriendi - Prolog + První Kapitola ::

Pump	publikováno: 27.11.2011, 19:56

Mé první "dílo", které bohatě oplývá chybami a nedostaky všeho druhu.


	Temná mračna pomalu a zlověstně plula po šedivé obloze jako obrovské přízračné koráby křižující nekončící moře. Předzvěstí bouře bylo i hřmění, které otřásalo lidmi jdoucími večer po velmi špatně osvětlených ulicích domů. Každý z nich se alespoň jednou úlekem zastavil, podíval se na zamračenou oblohu, ale hned zase sklopil zrak a pokračoval ve své cestě k teplému krbu, jenž se skrýval za bezpečnými kamennými zdmi. Bez jakéhokoliv varování začalo hotové vodní peklo. Z oblak se řinuly proudy vody a nemilosrdně smáčely lidi, kteří se včas nedostali do bezpečí. Jedním z nich byl i doktor O'Toole, který spěchal k náročnému porodu jisté paní MacLaughlinové. Liják mu ale cestu nijak neusnadňoval. Do domu MacLaughlinových to měl z ordinace kousek, avšak i během té chvíle stihl pořádně promoknout. Dům už byl jen kousek před ním. Doběhl ke dveřím a i přes neustávající déšť slušně zaklepal a nechal se vpustit dovnitř. Strhl ze sebe promočený černý kabát, pod nímž měl pouze bílou košili. Chvilku ho přelévala slast z tepla ve vyhřátém domě, ale tu si dlouho neužil. Během chvíle totiž uslyšel bolestný křik rodičky a ihned ho přepadla starost. Paní MacLaughlinová už totiž nepatřila k nejmladším ženám a porod pro ni byl opravdu nebezpečný, hlavně po nemocech, které prodělala. Také to byl její první porod. Žádné další děti s manželem neměli. Když uslyšel další bolestný sten, probral se z myšlení a rozeběhl se po schodech do ložnice. Tam už na posteli ležela ta ubohá žena. Ubohá, protože když jí spatřil, nevěřil vlastním očím, že je to opravdu ona. Ta dáma i přes svůj věk vždy vypadala mladší a plná elánu. Ale když teď na ní pohlédl. Modročerné kruhy pod očima, plných slz a potu, který tekl proudem z jejích rozcuchaných vlasů a v pravidelných intervalech vyráželi nové a nové stružky řinoucí se po reliéfu vrásek, jenž nikdy v jejím obličeji nezahlédl. Nevěřil, že to může přežít, ať už ona nebo dítě, ale udělá vše proto, aby se tomu tak nestalo. Po pár hodinách náročného porodu byl doktor vyčerpán a vypadal snad hůř než paní MacLaughlinová. Avšak s výsledkem byl spokojen. Dítě i matka žily a nyní si vzájemně užívaly přítomnosti jeden druhého. Akorát ho překvapilo, že u porodu nebyl otec, i když to ho vlastně překvapovat nemuselo. Pan MacLaughlin byl obchodníkem, a aby zaopatřil ženu, nyní i s dítětem, hodně cestoval. Sám sobě si vynadal, že už zase moc přemýšlí. Naposled tedy prohlédl dítě, rozloučil se a odešel. Zde začíná můj příběh. Příběh Connella MacLaughllina, i když během svého dlouhého života jsem byl znám pod více jmény. Narodil jsem se v Irsku, roku 1852, a myslím, že nejlepší by bylo začít úplně od začátku. Tedy od mého dětství. Vzhledem k stavu své matky jsem se narodil o trochu slabším, než byli ostatní děti. Projevilo se to ve škole, kde jsem byl šikanován a ponižován. Proto můj otec, který pro mě chtěl jen to nejlepší, i když jsem ho skoro nikdy neviděl, zařídil domácí výuku. Ten den, kdy jsem se seznámil se svým učitelem, si pamatuji do dnes. Vyhlížel jsem ho už od rána ze svého okna v pokoji, byl jsem nedočkavostí bez sebe, kdo mě to bude vlastně učit. A pak jsem ho uviděl. Vysokého muže s dlouhými černými vlasy, jenž měl vzadu stažené do ohonu. Jeho obličej nabýval ostrých aristokratických rysů a z jeho hrdé vysunuté brady trčela krátká bradka. Náhle jsem dole uslyšel klepadlo. Seběhl jsem dolů a viděl matku, jak otvírá dveře a zdraví se s tím tajemným mužem. Potom se oba dva otočili a vydali po chodbě mým směrem. „Conne je dobře, že jsi přišel dolů. Ráda bych tě seznámila s tvým novým učitelem… “ začala. Byla však přerušena hlubokým hlasem. „Nebude vám vadit, když se chlapci představím sám?“. Matka se nejdříve trošku zarazila, ale přikývla a odešla beze slova do kuchyně. Cizinec jí chvíli sledoval, pak ale upřel svůj pohled na mě. V té chvíli jsem byl naprosto pohlcen jeho očima, i když byli šedé jako podzimní obloha a života v nich bylo tolik asi jako v temné kobce, sršela z nich nebezpečná inteligence a moudrost, která by předčila i toho nejučenějšího profesora na jakékoliv škole. Do té mladé šlechtické tváře vůbec neseděly, nepatřily tam a ani patřit nemohly. Ten pohled, snad starý jako svět sám, mě vystrašil, ale zároveň uchvátil. Přišlo mi, že od chvíle, kdy se na mě podíval, uběhly minimálně dvě hodiny. Pak ale promluvil a jeho hlas prolomil to hypnotické strnutí vyvolané naším očním kontaktem. „Těší mě, chlapče. Tvé jméno je Connell, že ano?“ zeptal se, abych pravdu řekl, lehce žoviálně. „A-ano pane“ vykoktal jsem ze sebe. Usmál se, dal mi ruku na rameno a pravil: „Toho pána si můžeš nechat pro někoho úctyhodnějšího než pro mě. Byl bych rád, kdybychom si navzájem tykali. Mé jméno je Don Aviana, takže mi můžeš říkat Done.“ Ten muž mě čím dál tím víc udivoval. Od někoho, kdo vypadal, jako on jsem čekal rákosku nebo ještě lépe bičík a strohé chování bez kousku citu. Ale jeho vystupování mě natolik povzbudilo, že jsem se na něj také usmál. „Tak to bychom měli. Teď by mě ale spíše zajímalo, kde společně budeme studovat, a kde snad ukojíme tvou touhu po vědění.“ Chvíli jsem přemýšlel, ale na mysl mi přišel pouze můj pokoj nebo sklep. Můj pokojík byl menší a neměl jsem rád, když někdo narušoval můj soukromý kousek světa. Proto jsem mu navrhl sklep. Ani jsme v něm nic neskladovali. Byla to jednoduše veliká místnost pod domem, ideální k nerušenému studiu. „Možná by byl sklep dobrým místem, je tam klid“ navrhl jsem mu tedy. „No tak mě tam doveď, ať vím, kam se mám nastěhovat.“ Odpověděl po krátkém zamyšlení. „Vy tu… tedy… Done, ty tu s námi budeš bydlet?“ Zeptal jsem se překvapeně. „Ano.“ Nechtěl jsem se nechat odbýt jednoduchou odpovědí, ale on jakoby věděl, že se chci zeptat, pokračoval. „Tvůj otec mi nic nemusí platit, jsem tu pouze za byt a za stravu.“ „To ti opravdu stačí? Ty nepotřebuješ peníze?“ zeptal jsem se možná dosti hloupě. Namísto odpovědi jsem se dočkal otázky. „Proč by se vše mělo točit kolem peněz, Conne?“ podíval se na mě zamyšleně. „Cožpak člověku nemusí stačit pouze něco teplého do žaludku a nějaká postel v teple, na které se dá spát?“ Nevěděl jsem, co mám odpovědět a on vida mě zmateného se znovu usmál. „Neboj. Na všechny tyto otázky společně najdeme odpověď. Nezastávám totiž tu učitelskou metodu, naučit se vše nazpaměť. Lepší bude, když to zažiješ, a když budeš přemýšlet o podstatě věci a ne, že se ji pouze tupě naučíš.“ Ten člověk se mi líbil. Poprvé jsem se těšil na to, že se naučím něco nového. „Pojďte se najíst!“ ozval se z kuchyně matčin hlas. „Půjdeme? Sklep mi ukážeš potom.“ zeptal se mě Don. Přikývl jsem a oba jsme vyrazili úzkou chodbou za tou vůní dušeného masa. Matka stála u kamen, a když jsme vešli, zrovna nandávala jídlo na talíře. „Tak co Conne, představili jste se s panem učitelem?“ „Ano mami.“ „To je dobře, takže se teď můžeme najíst.“ „Z té vůně se snad zblázním.“ Ozval se Don. „Tak to počkej, až to ochutnáš!“ „Conne! Jaktože panu učitele tykáš?“ okřikla mě matka. A přitom začala dávat talíře na stůl. „To je v pořádku paní MacLaughlinová. Jsme tak s Connem domluveni, že si budeme tykat. Bude to pro oba lepší.“ Vysvětlil jí Don a pustil se do jídla. „Opravdu? Tak dobrá, pokud jste mezi sebou uzavřeli takový pakt. Budu ho respektovat.“ „Ale prosím vás, to není žádný pakt, jen jsme se s Connem dohodli na určitých pravidlech, a jak budeme studovat.“ „Dobrá, dobrá, plně tomu rozumím. Ach, vy muži.“ Musel jsem se zasmát, alespoň potichu. Moje matka byla vždy zvláštní a miloval jsem ji. Don se na mě podíval a zasmál se také. „Uklidněte se chlapci a jezte!“ Rychle jsme tedy dojedli, chvilku ještě plni výtečného oběda poseděli a potom jsem Dona odvedl do sklepa. „Budu sem muset pořídit nějaký nábytek.“ Řekl, když viděl prázdnou místnost. „Ty? Nemůžeš přece utrácet peníze za výbavu našeho domu. Řeknu matce.“ „To není nutné, Conne. Teď tu budu bydlet s vámi a tak snad nevadí, když tuto místnost vybavím.“ „Dobře.“ souhlasil jsem, i když trošku nechtěně. „Budeš chtít s něčím pomoct?“ „Ne, snad ne, ale děkuji, že se ptáš. S výukou začneme zítra v osm hodin přesně. Ano?“ „Ano, s čím začneme?“ byl jsem nedočkavostí bez sebe. „To se dozvíš až zítra, můj milý studente.“ Odpověděl se záhadným úsměvem. „Musím teď jít zařídit ten nábytek. A několik dalších věcí nezbytných pro studium. Takže zítra v osm, zde!“ s těmito slovy se otočil a vyšel ze sklepa. Já jsem ještě chvíli zůstal a přemýšlel, čím asi bude chtít začít. Pak jsem ale také vyšel a zamířil do svého pokoje a přes to, že bylo ještě relativně brzo, jsem si lehnul a pokoušel se usnout, abych se rychleji dočkal zítřka. Nevím, jestli to bylo mou touhou usnout anebo únavou, ale po chvilce neklidného převalování jsem usnul hlubokým spánkem.


celkové hodnocení autora: [ - ]		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	27.11.2011, 19:56:23

Zdravím a vítám na SASPI. Předem se musím zamyslet nad Perexem. Ono totiž "mluví" (či vyjadřuje) naprostou pravdu a tudíž mne i napadá, proč jsi jako autor s těmi nedostatky a chybami něco neudělal, pokud o nich víš a publikoval jsi text v tomto stavu??? Stačilo by jej nechat na čas uležet, nebo jej dát přečíst betareaderovi (někomu, kdo ovládá mluvnici a stylistiku lépe a dokáže poradit - ono to není žádná ostuda, nechat si svůj text přelouskat někým dalším - víc očí více vidí). Tak... V zásadě zatím nejde příběh nijak zvlášť charakterizovat. Prolog v mnohém napoví (nejen o těžkém a zdárném porodu, ale také o nesnadném životě našeho hrdiny, na kterém pánbůh malinko šetřil - tedy ušetřil klučinovi na zdraví a on se tak stal předmětem šikany a posměchu). Vlastní první část sice čtenáře seznámí s hlavními postavami, ať už jde o samotného chlapce, jeho matku, či učitele, který má hocha vyučovat, ale jinak se děj nikam výrazně neposunul (jeden by snad od první části ani nic víc neočekával). Ať je to jak chce, zdá se mi tato část poněkud "šitá horkou jehlou" a mohla být nejen stylisticky, ale i logicky dopilována (například u pasáže, kdy seznamuješ čtenáře s podobou učitele ještě dříve, než vůbec dorazil, dohromady se nic neděje, ale jeden by čekal, že budou popisy s dějem na sebe navazovat a jedno nebude předcházet druhé). Napadá mne, zdali by učitel navázal hned na počátku se svým žákem tak úzký vztah a do jaké míry je toto pojetí uvěřitelné... Ohlédnu-li se ještě za prologem, místy se mi zdá také malinko "šroubovaný", ale nevypadá zase tak špatně, má svou "bouřlivou atmosféru", opět bych však doporučil text dopilovat! A vrhneme se na stránku gramatickou... Vypíšu jen ty největší nedostatky (nechce se mi vypisovat všechny pasáže, ve kterých máš tu či onu chybu, můj komentář by se nejspíš pěkně natáhl): - pozor na chybějící čárky ve větách a souvětích, zejména u oslovení, to má být striktně odděleno od zbytku věty, například: "Oslovení, zbytek přímé řeči." "Přímá řeč, oslovení, zbytek přímé řeči." "Přímá řeč, oslovení." - když jsme u přímé řeči, nenechávej jednotlivé "repliky" svých hrdinů za sebou v textu i s popisnými větami, nevypadá to hezky a čtenář se pak může ztrácet, kdo co řekl a udělal, příklad: "Přímá řeč prvního hrdiny," uvozovací věta. "Přímá řeč druhého hrdiny," uvozovací věta. nikdy ne takto: "Přímá řeč prvního hrdiny," uvozovací věta. "Přímá řeč druhého hrdiny," uvozovací věta. - pozor na překlepy a nedoklepy, narazil jsem na nesprávné slovní tvary, zde budu muset nejspíš vypsat alespoň jeden příklad: -- Conne! Jaktože panu učitele tykáš? -- Jak to, že panu učiteli tykáš? -- Pak jsem ale také vyšel a zamířil do svého pokoje a přes to, že bylo ještě relativně brzo, jsem si lehnul a pokoušel se usnout, abych se rychleji dočkal zítřka. -- Pak jsem ale také vyšel a zamířil do svého pokoje, a přestože bylo ještě relativně brzo, jsem si lehnul a pokoušel se usnout, abych se rychleji dočkal zítřka. - poslední věcí, kterou bych chtěl zmínit je buďto chybějící interpunkce na konci přímé řeči, nebo nesprávná návaznost a velkost počátečního písmene na začátku uvozovací věty za tím (či oním) interpunkčním znaménkem, viz "Přímá řeč." Uvozovací věta. "Přímá řeč," uvozovací věta. "Přímá řeč!" uvozovací věta. "Přímá řeč?" uvozovací věta. "Přímá řeč..." uvozovací věta. "Přímá řeč," uvozovací věta. "Pokračování přímé řeči." "Přímá řeč," uvozovací věta, "pokračování přímé řeči." Popisný text: "Přímá řeč." (poznámka: přímá řeč = slovní vyjádření Tvého hrdiny či hrdinů, viz vzájemný dialog; uvozovací věta = navazuje na přímou řeč a blíže popisuje, co pronášející dělal, nebo co si myslel, když svá slova vyslovil; popisný text = text vyjadřující děj, nebo popisující postavy či prostředí děje). Snad se v těch příkladech neztratíš. Pokud jsem něco přešel, určitě se ozvou další čtenáři. Hezký den přeji, múzám zdar a nespěchej (práce chvatná..., však víš).