obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915265 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39351 příspěvků, 5725 autorů a 389629 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Domovina ::

Příspěvek je součásti workshopu: Bez kapky krve
 autor Leontius publikováno: 27.11.2011, 23:10  
Po dlouhé době zase něco vkládám do WS a snažím se znovu rozepsat, nevím jak se mi to podařilo, tak posuďte sami a dejte mi vědět ;-) Buďte kritičtí...
 

Zaparkoval jsem své auto na kraji lesa a chvíli uvažoval. Pravou ruku jsem měl stále položenou na řadící páce a očima neklidně pozoroval úzkou pěšinku. Sbíral jsem odvahu k osamělé a zapovězené výpravě za poklady minulosti.
Nakonec jsem zastavil motor a z přihrádky vytáhl několik doma vytisknutých listů papíru a chvíli si je procházel. Jedna turistická mapa, satelitní snímek a pak ještě kopie mapy někdy z počátku dvacátého století. Turistická mapa se proti té sto let staré dost lišila. Zatímco na fotokopii zažloutlého papíru byla poměrně velká vesnička s německým názvem protnutá cestou, na současné mapě již zaznačena nebyla.
Nic zvláštního v těchto končinách. Takový byl osud většiny vesniček v Sudetech po druhé světové válce. Odsun německých starousedlíků byl brutální a bezohledný. Sedm let příkoří vyvolalo děsivou vlnu nenávistí, která neodlišovala vinné od nevinných. Národnost, ten uměle vytvořený pojem, se stal měřítkem dobra a zla.
Spousta vesniček tak zůstala opuštěných. Některé jsme osídlili, jiné upadly a zchátraly. Některé pohltily lesy, jiné uvízly za hranicemi vojenských prostorů, jako tato.
Vystoupil jsem z vozu a začal vytahovat své nástroje. Byl jsem oblečený do maskáčů z armádního výprodeje, sám jsem však vojákem nikdy nebyl. Vlastně bych tu neměl nic dělat, a dopouštěl jsem se něčeho nezákonného. Ale to patřilo k mému koníčku.
Příliš velký batoh jsem sebou netáhnul. Něco málo na pití, trochu jídla, drobnou lopatku a velkou, avšak tupou kudlu. Nakonec jsem vytáhl v plátěném pytli zabalenou nejdůležitější část své výstroje a vyrazil po lesní cestičce.
Stačilo podlézt směšnou závoru, občas zkonzultovat mapy a nebylo se kde ztratit. Vesnička už nebyla daleko, jen se začínalo pomalu ochlazovat. Byl už konec listopadu, většina stromů byla holých, ale sníh pořád nikde. Do jisté míry mi to vyhovovalo, jen kdybych se lépe oblékl.
Zastavil jsem se a sundal plátěný pytel. Věděl jsem, že dnes je většina vojáků pryč na cvičení, takže tohle pískoviště je celé moje. Přesto jsem se zde nechtěl dlouho zdržovat a byly už tři hodiny odpoledne.
Z pytle jsem vytáhl kovovou rukojeť s malou krabičkou, na níž bylo ovládání a displej, a poté ji spojil se zbytkem přístroje, jenž se skládal z nezbytného „talíře“ s cívkou. Zapnul jsem přístroj a ten se ozval povědomým zapípáním. Otočným knoflíkem jsem ztišil hlasitost a začal talířem máchat pár centimetrů nad zemí. Prostý detektor kovů.
Věděl jsem, že mě tu nebudou obtěžovat ve velkém množství otravné kousky alobalu, zašlapané do hlíny, ze kterých detektor vždy šílí, stejně jako že zdejší „zapovězený prostor“ je takříkajíc pole neorané.
V minulosti bylo v pohraničí hodně živo. Německé osídlení jsme si ve středověku v podstatě vyžádali sami. Za těch pár set let po nich zůstalo mnoho artefaktů. Mnoho z nich v zemi samozřejmě.
Nešlo mi ani tak o rezavé hřebíky, zlomené podkovy a další zbytečnosti. Ale takové poztrácené mince či šperky… Dovedl jsem už rozeznat pískání svého přístroje podle druhu kovu, na který jsem narazil. Hlubší tón u železa a vysoký, nepříjemně písklavý u stříbra.
Po nalezení asi tuctu různorodé munice jsem přístroj znovu vyladil. Cesta lesem pak ubíhala mnohem rychleji, když jsem se nemusel co pár metrů shýbat a kudlou hrabat v tuhé hlíně jen proto, abych našel vystřelenou kulku.
Obloha už nabyla barvy chladnoucího popela a světla taky rychle ubývalo, když se mi konečně podařilo dorazit k vesničce. Nebo alespoň k tomu, co z ní za téměř sedmdesát let zbylo.
Z prostých obydlí, která zde udržovalo kdoví kolik generací původních obyvatel, zbývaly povětšinou už jen osamělé zdi se zvrásněným povrchem a hromádky suti. Zdálo se mi, že některé budovy musel zachvátit požár a zčernalé trámy to jen potvrzovaly.
Smutné procesí domků lemovalo zašlou, téměř zasypanou cestičku táhnoucí se uprostřed. Cítil jsem se jako dítě na pouti.
Na chvíli jsem se zastavil a napil se čaje z termosky. Když jsem ji vracel do batohu, vytáhnul jsem z postraní kapsy čelovku. Sice jsem nečekal, že se zde zdržím takhle do tmy, ale chtěl jsem být připraven na vše. Brzký soumrak by touhle dobou neměl překvapit.
Nejprve jsem se věnoval okolí silnice. Věděl jsem, že nemá cenu ztrácet mnoho času přímo v sutinách, kde můj detektor najde kdeco. Již po hodině hledání jsem už musel pracovat se zapnutou čelovkou, ale pomalu se plnící kapsy mě celkem uspokojovaly. Pár stříbrných mincí lehce pokrytých zelenou patinou a s datací někdy k první polovině 17. století nepatřilo mezi běžné úlovky.
Snažil jsem se soustředit jen na kopání v zemi a pečlivé prohrabování vykopané hlíny. Nechtěl jsem se příliš rozhlížet, neboť stíny, které díky mé svítilně nezbedně skotačily po okolí, mě znervózňovaly. Najednou bylo v mrtvé vesnici nějak moc rušno.
Postupoval jsem pomalu chladnou noci mezi baráčky, které ve tmě vypadaly jako znesvěcené mohyly, minul jsem stavení, ze kterého zbývaly jen dvě stěny a pár ztrouchnivělých trámů a po krátkém výstupu do kopce jsem před sebou uviděl zbytky něčeho, co muselo být starým vesnickým kostelem.
Patrně taky podlehnul plamenům, ale někdo se kdysi postaral, alespoň o nějakou připomínku. Před troskami byl vztyčený dřevěný kříž s podobiznou Ukřižovaného. Vše bylo vyřezáno z jednoho kusu hrubé dřevěné desky a pomalováno. Barvy už sice dávno vybledly, ale pohled na křiž z profilu mi přišel zvráceně odpudivý. Díky tomu, že šlo jen o desku, vypadalo to, že člověka na kříži nejprve přejel parní válec.
Chtěl jsem už jen rychle obhlédnout okolí kostela, zda zde nějací věřící neztratili sváteční tretky a rychle zmizet. Obešel jsem s detektorem kostel a strnule hleděl pouze pár metrů před sebe, abych nedráždil posměvačné stíny.
Najednou můj přístroj vydal povědomý pisklavý zvuk. Stříbro. Poklekl jsem před velkým kamenem a začal rychle kopat nožíkem v zemi. Třásl jsem se zimou a chtěl odsud rychle zmizet. Stále jsem však nic nenacházel, tak jsem si tedy vzal na pomoc lopatku.
Najednou se v černé hlíně něco zabělalo a já uviděl jakýsi květinový vzor na patrně stříbrném prstýnku. Uchopil jsem ho do prstů a pokusil se ho vytáhnout. Zdálo se mi, že je zaklesnutý o nějakou tenkou větvičku, tak jsem pořádně zatáhnul, až větvička praskla.
Zběžně jsem si prohlížel prstýnek, když v tom jsem koutkem oka něco zachytil. Nahromaděný stres, únava a tísnivá atmosféra spolu s tím, co jsem teď viděl, mě dokázaly panicky vyděsit.
Rychle jsem vyskočil nohy a utíkal bezmyšlenkovitě pryč. Světlo a tma se bláznivě střídaly před mýma očima a já vnímal jen ten děsivý kaleidoskop. Nevšiml jsem si však zbytků železného oplocení a zakopnul o čouhající kovovou tyč. Tvrdě jsem upadl na zem s veškerou svou bagáží a udeřil se do hlavy. Tupá bolest mnou projela od čela po zátylek a já jen lapal po dechu.
„Chovám se jako hlupák,“ řekl jsem sám sobě a málem se poděsil vlastního hlasu. Každého by napadlo, že vedle kostela pravděpodobně bude hřbitov a posuvy půdy na kopci nejspíše rozdrtily rakve a ostatky pak vypadly. Nestává se často, že by člověk narazil na lidské kosti, ale není to nic, co by mě mělo rozhodit.
Pomalu jsem se vyhrabal na nohy a nahmátl čelovku. Nesvítila. Prstem jsem ve tmě nahmátnul plastovou krytku a byla rozbitá. Skvělé.
Téměř poslepu jsem scházel z kopce a uvažoval, jak se dostanu zpátky. Pokus o svícení mobilem nebyl příliš úspěšný, pouze jsem si povšiml, že zde není signál. Byl jsem tedy v noci uprostřed vojenského prostoru, bez světla a bez pomoci.
Klopýtal jsem už nějakou chvíli a dostal se na rovinku. Náhle jsem po své levici uviděl slabé mihotající se světlo. Věděl jsem, že nemám co ztratit a musím už za každou cenu zůstat v klidu. Hysterie mi nepomůže.
Pruh světla vypadal jako by vycházel z pootevřených dveří. Po pár krocích jsem před sebou zahlédnul obrys malé chatrče. Na rozdíl od všech ostatních se zdálo, že je pečlivě udržovaná, má střechu a dokonce i dřevěnou ohradu. Dvorek i psí bouda však zely prázdnotou. Nestál zde pouze pobořený domek, když jsem šel nahoru?
Než jsem se však stačil zamyslet, dveře se otevřely a stanul v nich jakýsi zarostlý muž. Nohy se mi roztřásly a jen stěží se mi povedlo odvrátit myšlenku na útěk.
„Guten abend,“ pozdravil mě netrpělivě neznámý a zkoumavě si mě prohlížel. Očima se zaměřil na mou hruď a zamračil se.
Došlo mi, že nejspíše hledí na výšivku s českou vlajkou na mé maskáčové bundě. V hlavě jsem si promítl, jak asi vypadám. Pobledlý, vystrašený, ve vojenském oblečení, v jedné ruce detektor a v druhé velký nůž.
„Dobrý večer,“ pronesl muž celkem dobrou češtinou se silným přízvukem dříve, než jsem se stačil vzpamatovat.
„Dobrý večer, omlouvám se…“ odpověděl jsem rychle a nervózně schovával tupý nůž, určený ke kopání, do pouzdra. Ruce se mi třásly a nedařilo se mi pouzdro zapnout.
„Už jsem se obával, že se dočkáme zase další násilí,“ komentoval to unaveně muž.
„Ničeho se nemusíte bát, pouze jsem zabloudil a nedokážu se tady zorientovat…“ blekotal jsem bezmyšlenkovitě a uvažoval, co to vše má znamenat. Jakýsi stařík žijící uprostřed lesa ve zničené vsi? Sakra, vždyť tohle je vojenský prostor! Chtěl jsem utéct, rychle odsud zmizet, ale neměl jsem se čeho chytit…
„Jmenuji se Hermann. Prosím klidně pojďte dál, vidím, že se třesete zimou.“
Nejspíš si to špatně vyložil, nebyla to zima, ale hrůza. Pouze jsem přikývnul a pomalu vešel do světnice. Moje nohy byly jako dva dřevěné špalky.
Interiér nepatřil mezi nejčistší obydlí, co jsem kdy viděl, ale bylo jasné, že zde někdo trvale bydlí a má prostředky k jeho udržování. Nechyběl bytelný nábytek, pár těžko rozluštitelných mazanic na zdech a povlečená postel.
Pokynul mi rukou k dřevěné židli vedle stolu. Na stole ležel bochník chleba a zapálená svíčka. Kolem ní poletovalo několik múr.
Nejistě jsem se usadil a prohlížel si svého hostitele. Přes svůj zanedbaný vzhled vypadal sympaticky a příjemně. Byl sice zarostlý, ale měl veselé a oči a usmíval se. Na sobě měl prostý oděv, ručně ušitý.
„Přinesu vám něco na pití,“ prohlásil rezolutně a zamířil k žebříku na půdu. Když se otočil, povšiml jsem si jakési hrubé namodralé linky kolem jeho krku. Odvrátil jsem nejistě zrak a nepřítomně hleděl na desku stolu. Uslyšel jsem škrtnutí zápalky a vrzání dřeva. Hermann lezl na půdu.
Zvedl jsem obličej a znovu se rozhlížel. Omítnutý pokoj, povlečená postel, svíce… Tohle není žádný špinavý squat, tohle je prostě vesnický domek! Nic nedává smysl. Co to ten chlap říkal? Další násilí?
Vrzání na půdě. Kroky.
Je to nejspíše Němec a umí česky. Co tu vůbec dělá? Nějaký německý sudeťák, co se vrátil do svého rodiště?
Další vrzání a kroky. Chvíli ticho následované údery.
Ale to by ten domek nebyl tak zařízený. Přece tenhle stařík nechodí pěšky do civilizace a netahá sebou vše potřebné k živobytí.
Vrzání dřeva se podivně změnilo. Dušený chrapot.
Hypnotizuji bezmocně omítku, mám pocit, že žloutne a před mýma očima opadává. Prostěradlo na posteli se trhá a hnijící chleba nepříjemně páchne. Poletující múry popadaly na desku stolu.
Přerušovaný chropot. Vrzání. Zajíkání.
Na zem, na stůl, na mé klepající ruce usedá prach. Stoletý prach a popel. Svíčka na stole se rozpouští přímo před očima. Omítka obnažila zčernalé cihly.
Chropot utichl. Zbývá jen pomalu utichající vrzání.
Vyskakuji ze židle a běžím k žebříku. Rychle lezu na půdu po trouchnivějících příčkách. Obhlížím prostor.
Staré bedny a poličky. Na jedné bedně leží svíčka a vedle se houpe na provaze lidské tělo. Odporně mrtvolná modrá barva v obličeji, skelné bělmo a otevřená ústa s hnijícím jazykem, pach výkalů a moči.
Žebřík se rozpadá pod mýma nohama, stejně jako vše dřevěné kolem. Vybíhám na poslední chvíli z hroutícího se domku. Stojím na ulici.
Kolem pobíhají vyděšení obyvatelé a hledí na hořící domek za mými zády. Odkudsi se ozývají výstřely a řev. Ženy berou děti do náručí a utíkají. Spousta domů je v plamenech. Najednou si na mne začínají lidi ukazovat a křičí po sobě německy.
Odkudsi se vynořili dva urostlí chlapi. Jeden nese starou loveckou pušku a druhý vidle. Míří mým směrem a výhružně se smějí.
Nevím, co chtějí, nevím, kde jsem, nevím, co mám dělat. Klopýtám tmou a běžím lesem neznámo kam. Křičím o pomoc. Zakopávám o kořeny, padám, zmítám se na zemi a rychle zase vstávám. Batoh jsem někde zahodil. Zoufale jsem z pouzdra vyprostil svůj nůž.
Jsou mi v zádech, ale budu se jim bránit! Ale dá se bránit proti duchům? Jejich těla jsou už dávno pryč, nejspíš ani nejsou pohřebeni na hřbitovech svých předků. Ale jejich duše tu zůstaly, i po těch sedmdesáti letech vyhnanství.
Už ho vidím! Vysoká postava přede mnou! S výkřikem pozvedám nůž a řítím se kupředu.
Oslepí mě světlo baterky přidělané ke zbrani. Postava drží moderní útočnou pušku a dříve, než zazní výstřely, zahlédnu ještě výšivku na uniformě. Tak bolestně podobné té, kterou mám na sobě já.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.4 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 17 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 70 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Lišče 05.12.2011, 10:00:15 Odpovědět 
   Zdravím, Leontie.
Přibližně rok jsem tu opět nebyl a toto tvé dílko jsem si zvolil za první věc co si přečtu po návratu. Podle anotace to chápu tak, že sám jsi měl taky pauzu minimálně v psaní.

Nyní tedy k tvému příběhu. Celkově to na mě působí chvílemi možná až moc strojově, rutinně. Je znát, že tohle ti je vlastní. Přehled v historii a převod jejich reálií do svých textů. Vždy jsem ti říkal, že ve tvých textech se dají prakticky vždy najít věci související nějak s vírou. Toto není výjimkou.

Sám jsem ve vojenských prostorech nějaký čas pobyl, i jsem prošel pár starých rozpadajících se vsí, i jsem nacházel dost různé munice včtně protitankové miny. Tudíž mi to bylo v něčem blízké povědomé. Jen mi přijde, že ty jsi možná něco takového neabsolvoval, nevím jen dojem. Protože mi to přijde takové jakoby z povzdálí.

V okamžiku kdy se na scéně objeví větvička a cenný nález vedle kostela, už to začíná sklouzávat do fantazie a v té chvíli už je to dost předvídatelné. Do toho momentu jsem netušil, co by mohlo přijít, co na čtenáře chystáš. Pak už to jelo a jelo a závěr mě tím pádem nepřekvapil.

Popis návratu ve vizích do minulosti, dost dobře možná způsobeny všemi těmi věcmi, které si hlavní postava nabrala a na něž bylo navázáno mnoho vzpomínek jejich původních majitelů. To bylo pěkné, ale možná až moc svižné. Přišlo mi to trochu hrr.

No a konec, beru jako pokračování fantazie v zpětném vnímání reálného světa. Je to prostě úlet, takový ten se snahou o to šokovat, zaujmout, vyhrotit, vygradovat závěr. Podle mě, ne zrovna ideálně zvoleno.

Toť jen mé postřehy můj, názor. Snad tě to nějak nenaštve, přece jen jinak zde panuje skoro čirá spokojenost, jak jsem četl ostatní komentáře. A chybky v textu spísenky a čárkmi, ty já nevidím, takže na ty máš jiné znalce :)

P.S. Předpokládám, že si pamatuješ co jsem vlastně zač.
 ze dne 05.12.2011, 12:25:21  
   Leontius: Ne, nenaštve, koneckonců jsi vypsal to, co jsem si sám o textu celou dobu myslel :-D

Původní námět vznikl, když jsem se tak před třemi lety kolem půlnoci v zimě (někdy mezi Štědrým dnem a Silvestrem) po podobné rozbořené vsi procházel. Vyhořelý kostel, kříž, hřbitov, rozpadající se domy jsou popsány tak, jak si je pamatuji. Ona reálná vesnička je však stále částečně obydlená, převážně chataři a přespával jsem tam v bývalé vesnické škole.

Celou dobu my jen vrtalo hlavou, jak do tohoto prostředí uvést hlavního hrdinu. Co by v také vsi dělal? Jen jsem musel obětovat zimní prostředí a zvolit koníček "hledač poklad". Jednou jedinkrát se mi poštěstilo na takovém celodenním výletě být. Je docela rozdíl potulovat se po těchto místech před lety a být tam dnes s moderní technikou.

A stylisticky? Povídkou jsem si nebyl moc jistý a už vůbec ne spokojený. Proto jsem překvapený vstřícným přijetím.
Začátek jsem psal suše a metodicky, protože tak nějak hrdina dle mě v danou chvíli uvažoval. Konec byl rychlý, možná lehce zmatený a horečnatý, zkrátka vystupňovaný stres proměněný v absurdní hrůzu.
No a objev lidských ostatků? :-D Co jsem slyšel, tak u tohoto koníčku nejde o nic nemožného :-D

Každopádně díky za zastavení a vystižný komentář. A samozřejmě si pamatuji :-)
 salvator 30.11.2011, 11:06:05 Odpovědět 
   Příjemné a barvitě vylíčené. Tvoje příběhy jsou stále velice zdařilé. Tak, aby jeden vtáhnul čtenáře do děje, že zapomíná kde vlastně je, to je to správné psaní, které má smysl.
Zdravím tě, Leontie.
 ze dne 02.12.2011, 8:08:20  
   Leontius: Díky za komentář a zastavení. Jen musím přiznat, že po té dlouhodobé odmlce jsem se při psaní cítil celkem neohrabaně, takže si sám s kvalitou nejsem zdaleka jist :-D
 Yontalcar 30.11.2011, 0:37:00 Odpovědět 
   Zpočátku jsem si myslel, že půjde o takového drzého hledače/zloděje, který se neštítí ničeho. Ale byl jsem mile překvapen, když hlavní hrdina ukázal více svých lidských stránek. Výlet do minulosti byl velice dobrý nápad. I ten Hermann mi připadal jako reálná postava. Rovněž se mi líbilo, jak jsi popsal rozklad všech věcí a s tím spojené vzplanutí domku a chaos. Konec byl také povedený. Vše působilo celistvě a uvěřitelně. Těch pár překlepů, co tu bylo zmíněno nestojí za řeč. Opravdu nevím, co bych mohl vytknout. Dávám ti za jedna :)
 ze dne 02.12.2011, 8:07:22  
   Leontius: Díky za zastavení a komentář :-) Holt po dlouhé době pokus něco napsat a ještě po delší době pokus o horor :-D
 Aini 29.11.2011, 13:58:19 Odpovědět 
   Tedy dobré čtení. Pár chybiček (Rychle jsem vyskočil nohy a…- chybí „na“, anebo psací chybička pohrebeni namísto pohřbeni), ale šlo by jen o slovíčkaření. Takže lze pominout bez výčitek. Konec je silný v myšlence: „dokud neprožiješ osobně, nepochopíš." A proto sepsat tento příběh bylo těžké dvojnásob. Zaslouží si hodnocení na výbornou.

Co se týče Sudet, tak je tato otázka dnes otevírána a pojímána docela jinak, než tomu bylo v historii. Konečně vždyť i ten hledač pokladů s detektorem si hodlá pomoci ekonomicky. Z vyprávění mé babičky vím, že kdo tehdy chtěl, mohl zůstat. V opačném případě si odvézt s sebou do Reichu jen to, co unesl… Někteří odcházeli rádi a dobrovolně, jiní zůstali tam, kde se cítili být doma. Rodiny byly takto trhány ve svých vazbách. Mnozí si vybírali nový domov pocitově očekáváním lepšího.
Vždy bylo něco na úkor něčeho. „Časy" se také stále mění. Tyhlety již nikdy, pokud možno.
 ze dne 02.12.2011, 8:06:35  
   Leontius: Díky za zastavení a komentář :-)

Sudety.. holt je to specifický problém. Já sám jsem prostý Ostravák a k německu jsem nikdy kdovíjaký vztah neměl. A co se odsunu samotného týče? V různých místech nejspíše probíhal různě, ale nemohu soudit...
 Lyrie 29.11.2011, 11:35:46 Odpovědět 
   Velmi přitažlivě napsáno, prostředí i koníček hlavního hrdiny jsou zajímavě a věrohodně přiblíženy čtenáři. Chvílemi jsem měla pocit, že tam jsem spolu s hrdinou, tak naplno to na mě zapůsobilo. Popisy míst i hrdinovy myšlenky jsou přesvědčivé, závěr vynikající. Podle mého názoru je tenhle příběh jedním z nejlepších v tomto ws-ku.

Chybí a nebo přebývá pár čárek, jinak jsem si nevšimla žádných nesrovnalostí :-)
 ze dne 02.12.2011, 8:04:28  
   Leontius: Díky za zastavení a komentář. Co se koníčku týče, sám jsem měl jednou jedinkrát možnost se projít po horách s detektorem a popsaná vesnička je inspirovaná chatou od kamarádky :-D
 čuk 29.11.2011, 9:45:11 Odpovědět 
   Atmosféra i prostředí děje vylíčeno velmi sugestivně, stejně jako průhled na retro. Je reálné a dokonce historicjy spjaté s předchozí "hororovou" dobou. Duch minulosti jak by na našeho hrdinu čekal. Hrůza z představy smrtí se tady mění v paniku a ve smrt hrdinovu, jako paralela k dřívější smrti, Jako by se povědomí zločinu a trest přenášely časem, Horor je pravděpodobný, zakotvený do reality. Vlastně druhý reálný horor byl vyvolán prvým, jakýmsi mementem. Tahle vazba se mi líbí, vede to k zamyšlení. Trochu smutný hrdina už nepromluví, a tak to bývá. I detaily jsou velice přesvědčivé a dávají obrazům plastičnost.
 ze dne 02.12.2011, 8:02:48  
   Leontius: Díky za zastavení a povzbudivý komentář.
 čertíček244 28.11.2011, 21:45:49 Odpovědět 
   Ahoj,
musím říct, že pro člověka, který celý svůj život sídlí v Sudetech jako já, je tenhle příběh hodně mrazivý.
Snad to není tou atmosférou, kterou jsi mimochodem vystihl dosti dobře, ale tím, že si nad ním člověk uvědomí, jaká zvěrstva páchali ti tzv. dobří, aniž by si uvědomili, že se chovají úplně stejně, jako ti, proti kterým bojovali...
I když: Člověka mnohokrát napadne, jestli ti, kteří vraždili obyvatele Sudet ve jménu republiky za ní bojovali i na frontě, nebo svoji sílu (nebo snad slabost?) ukazovali až, když už neměli co ztratit. Kdo ví?
Dobře napsaný příběh... jen ve spojení postupoval jsem chladnou nocí ti utekla čárka nad i.
Krásný večer přeji. Čírtě
 ze dne 02.12.2011, 8:02:07  
   Leontius: Jsem rád, že jsem atmosféru vystihl dobře :-D Kamarádka má v Sudetech chatu, ve vesničce, kde před válkou bylo zhruba 800 obyvatel a dnes je tam zapsáno nějakých 20. Byl jsem se tam v zimě večer projít a bylo to docela působivé. Teď už šlo jen o to, jak tam dostat hrdinu :-D

Díky za zastavení a komentář ;-)
 Jackie Decker 28.11.2011, 10:05:18 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jackie Decker ze dne 28.11.2011, 9:28:26

   Dobrá nejsem velký znalec historie v tomto směru ale docela dost mě to zmátlo a přemýšlení nad touto otázkou mi pak vzalo zbylý požitek z četby, tak jalko tak, ale nelituji pročteného času, líbily se mi všechny povídky ve WS :)
 Jackie Decker 28.11.2011, 9:28:26 Odpovědět 
   Další Ich formou psaný textík. Zdejší hrdina je trochu dobrodruh, pohybující se na hranici zákona, ale vlastně je to jen hledač pokladů :) Líbilo se mi to. zápletka, děj i konec. Akorát tedy by si měl autor ujasnit v jakémže období se to pohybuje. Nejprve se zmiňuje o sudetech a násilí, které bylo pácháno na němcích. Vzápětí ale říká že o německé osídlení jsme si ve STŘEDOVĚKU řekli sami a za STOVKY LET se tu naschromáždilo spoustu artefaktů. Nakonec se ale dozvíme, že vesnice byla opuštěná 70 let. Jako čtenář jsem tím byla místy trochu zmatená, ale dějově je to hezky napsáno. hlavně se i líbily myšlenky hlavního hrdiny když zakopl a upadl. Jak si uvědomil že lidské tělo, zde není ničím čeho by se musel bát... :)
 ze dne 28.11.2011, 9:37:01  
   Leontius: Inu potíže s datací moc neshledávám, snad to bylo jen příliš zmatené :-D Sudety jako takové byly kolonizovány ve středověku. Tudíž český král pozval němce z okolních zemí, aby pohraničí osídlili. Čili osídlení existovalo možná od třináctého století. Teprve až poválečná nálada ve století dvacátém vyvrcholila odsunem sudetský němců, kteří nějakých 700 let žili v této oblasti. Pokud s příběh odehrává v tomto roce uplynulo od vysídlení 66 let. Čili zaokrouhleně 70. A ve zkrácené verzi jsme si před sedmi sty lety němce opravdu pozvali, celou dobu tu žili a ztráceli věci a pak jsme je před 66 lety vyhnali.

Doufám, že jsem zodpověděl vše :-D

Díky za zastavení a komentář.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Není to blízko
Chci jen něco sdělit
Domov
Tekato
Bezhotovostní p...
markus
obr
obr obr obr
obr

Dokola
Martianno
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr