|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Narozeninový tanec ::
Tak jsem napsala horor... tedy nevím, jestli v tom pravém slova smyslu, ale snad se budete, alespoň trochu bát. Předem se omluvím za chyby, korekce textu dělám několikrát, ale oči jsou potvory a občas mě zradí (což mě, samozřejmě nijak neomlouvá :o) )
Předem děkuji za komentáře. Ať už pochvalné, nebo kritické. Přeji příjemné počtení... |
| |
|
|
Byl listopadový večer. Na dveře klepal advent a větve stromů zdobil mráz. Zina naštvaně procházela ztichlým parkem. U nohou jí poskakovala Bella, ale ani dovádění tohoto malého pejska Zině náladu nezlepšilo. Adam zase nedorazil včas na slíbenou schůzku a jí pomalu docházela trpělivost. Dnes to měla být jejich chvíle… slavila narozeniny a svátek zároveň. Těžko by hledala tak příhodný okamžik na novinu, kterou se mu chystala sdělit. Po tváři jí přeběhl úsměv a rukou si jemně pohladila bříško.
Byla těhotná a doufala, že to Adama potěší stejně, jako ji. Před měsícem by pevně věřila tomu, že ano, ale teď si už nebyla tak jistá. Bella zakňučela a netrpělivě cukla vodítkem. Zina odepla karabinu, ohnula se pro klacek, který ležel na cestě, a hodila jím do tmy. Fenka vyrazila jako střela a během chvilky se své paničce ztratila v mlze. Zina ji pomalým krokem následovala.
Šla asi deset minut, když ji někdo jemně zatahal za rukáv. „Bello, kolikrát jsem ti říkala, že…“ nedořekla větu. Překvapeně zírala na malou holčičku. Rozhlédla se kolem, jestli neuvidí někoho dospělého, ale v parku, kromě ní, nikdo nebyl. Rozpačitě přešlápla.
„Kde máš rodiče?“ zeptala se po chvíli ticha.
Holčička pokrčila rameny a dál Zinu sledovala velkýma modrýma očima.
„Ty ses ztratila? Jak se jmenuješ?“ Znovu žádná odpověď. Zina začínala být bezradná. Co s ní mám dělat? běželo jí hlavou. Nechat ji tu nemůžu, zmrzla by. Znovu se na malou podívala. Dobře, odvedu ji na policii, oni si už poradí, rozhodla se nakonec.
„Pojď se mnou, odvedu tě někam, kde ti pomůžou,“ řekla mírně a natáhla k holčičce ruku. Ta se jí váhavě chytla.
Zina vykročila směrem k východu z parku. Na půli cesty si vzpomněla na Bellu. Zapískala a chvilku čekala. Pes se však neukázal, a tak zkusila písknout ještě jednou.
Kde jen může být? Vždycky poslechne okamžitě, uvažovala. „Počkej tu na mě, musím se jít podívat po své fence. Nebude to trvat dlouho, slibuju,“ pronesla směrem k holčičce. Ta se jí však nechtěla pustit. Z ničeho nic vyrazila někam do středu parku a táhla Zinu za sebou. Udivilo ji, jakou má sílu.
„Kam mě to vedeš? Tady v té části parku nic není, musíme na druhou stranu. Slyšíš?“ zeptala se po deseti krocích.
Holčička na ni pohlédla se zvláštním leskem v očích a její stisk ještě zesílil. Zina pocítila záchvěv paniky. Nebuď blázen! Vždyť je to jen dítě, nabádala samu sebe.
Mlha kolem nich zhoustla. Zina najednou neviděla nic jiného, než svoji průvodkyni. Klopýtala za ní a snažila se jí přesvědčit, aby se vrátily. Marně, byla jak z ledu. Sebrala všechny své síly a zkusila se vytrhnout malé ručce. Nešlo to. Měla pocit, jako kdyby ji k ní poutal neviditelný provaz. Čím víc se snažila utéct, tím pevněji se stahoval kolem jejího zápěstí. Teď už se opravdu bála.
Najednou se zastavily. Zina šokovaně hleděla na tepanou mříž, která otevírala vstup do zahrady, v níž stál velký starý dům. Netušila, kde se tu vzal. Žila v tomhle městě od narození a nikdy v parku žádná stavba nestála. Začala se třást.
Holčička se na ni usmála, pustila její ruku a beze slova odběhla ke dveřím. Zina se otočila a chtěla rychle odejít. Jenže neměla kam. Všude kolem byla bílá hradba, která zakryla všechny cesty. Sotva Zina udělala krok od brány, mlha ji zatlačila zpět.
Začala volat o pomoc, ale nikdo ji nemohl slyšet. Park byl úplně opuštěný. Bezmocně se otočila zpět k domu. Holčička stála u otevřených dveří a pohybem ruky ji volala k sobě.
„Ne, nepůjdu!“ vzepřela se Zina, ale přišlo jí, že nemá na vybranou.
Holčička pokrčila rameny a vstoupila dovnitř. Ve stejnou chvíli se parkem rozezněla tichá pomalá hudba. Zina cítila, že nad sebou přestává ztrácet kontrolu. Chtěla si zacpat uši, ale ruce ji přestaly poslouchat. Hudba zesílila a jako magnet vtahovala Zinu blíž a blíž k domu. U dveří sebrala poslední zbytky sil k tomu, aby se vzepřela, ale už bylo pozdě. Nohy jí vypověděly poslušnost a, samy od sebe, udělaly poslední krok.
Sotva se ocitla v prostorné hale, hudba ztichla. Zina se vystrašeně rozhlédla. U paty středového schodiště uviděla vítězně se usmívající holčičku.
„Cos mi to provedla? Odveď mě, prosím, domů,“ požádala.
„Na to už je pozdě,“ ozval se jí za zády tichý hlas.
Zina sebou leknutím trhla a otočila se. Bázlivě sledovala mladého muže, který se k ní pomalu blížil.
„Vítám tě v mém domě, Zino,“ řekl po krátké chvíli, během které si ji zálibně prohlížel.
„Kdo jste? A jak to, že znáte mé jméno?“
„Nepotřebuješ to vědět, Zino,“ odvětil mladík chladně. Otočil se na holčičku a gestem ruky ji naznačil, že může odejít. Ta rychle vyběhla schodiště a zmizela za masivními dveřmi.
„Musím uznat, že mám spolehlivé služebníky,“ zašeptal a mrazivě se usmál.
Zina se otřásla. Musím pryč, proběhlo jí hlavou. Rozběhla se k otevřeným dveřím. Ty se však těsně před ní zabouchly.
„Nikdy odtud neutečeš, Zino!“ zaznělo jí těsně u ucha rozzlobeně. „Takže neplýtvej svýma ani mýma silama. Nemám na to náladu!“ dodal a bolestivě trhl Zině rukou.
„Nechte mě odejít,“ zašeptala Zina prosebně. Do očí se jí nahrnuly slzy.
„Z mého domu nikdy nikdo neodešel a ty nebudeš výjimkou, kočičko. Neboj se, brzy si zvykneš!“ Mladík se chladně zasmál.
Zinou ten zvuk projel jako nůž. Panebože, zachraň mě a moje dítě, prosila v duchu.
Někde v domě odbily hodiny. Muž sebou trhl a jeho stisk ještě zesílil. „Ztrácíme tu čas!“ zavrčel. „Pojď, provedu tě po svém království.“
„Nikam s vámi nepůjdu!“ vykřikla Zina hystericky. Srdce jí bilo jako splašené a v bledé tváři se jí zračil nesmírný úděs.
Muž se na ni podíval. „Nenuť mě ti ukázat, jak trestám neposlušnost.“ Zamračil se a v černých očích mu hrozivě zablesklo. Řekl jsem: „Pojď!“ Zatáhl Zinu za ruku a vykročil k nejbližším dveřím.
Zina zaváhala. „Adame, pomoz mi,“ zašeptala zlomeně.
„Nebudu to opakovat podruhé!“ Mladík už byl opravdu rozzlobený.
„Ne!“ Zina se vzmohla na poslední odpor.
„Jak myslíš! Když to nejde po dobrém…“
Dívka se zachvěla a s hrůzou sledovala muže před sebou. Ten mávl rukou ke schodišti a Zinu obklopil hlouček odporných stvoření. Z očí jim šlehaly zelené plamínky a vydávaly skřeky, při kterých šel po zádech mráz.
„Odveďte ji do sálu!“ poručil jim pán. „A než přijdu, tak si s ní můžete trochu pohrát.“ dodal a zmizel.
Zina osaměla se stvůrami, které se po ní začaly sápat a tlačily ji k největším dveřím v hale. Chtělo se jí zvracet, když cítila dotyk jejich pařátů na svém těle.
Křídla dveří se před nimi otevřela a oni se ocitli v nádherně vyzdobeném sále. Stvůry ji dotlačily až do středu místnosti a začaly kolem ní divoce tančit. Při každé otočce se jí víc a víc dotýkaly. Zina se chvěla odporem. Nejradši by utekla, ale strachy se nemohla vůbec pohnout.
Adame, volala v duchu. Myšlenky se jí obracely k jediné osobě, kterou kdy milovala. Hrozně moc se jí chtělo křičet, ale hlasivky neposlouchaly pokyny mozku.
Stvůry najednou zmizely. Před Zinou se objevil pán domu oblečený do večerních šatů.
„Jak se ti líbilo ve společnosti mých přátel?“ zeptal se jízlivě. Zina mu neodpověděla. Vytřeštěnýma očima sledovala každý jeho pohyb.
„Vím, že to nebylo nic příjemného, zlatíčko. Ale varoval jsem tě!“ Naklonil se k Zinině tváři a jemně ji pohladil. Jeho ruka studila jako rampouch.
„Nechte mě jít,“ zkusila ho Zina obměkčit. Po tváři jí znovu začaly stékat slzy.
„Tohle na mě nezkoušej. Pláčem si nepomůžeš.“
„Prosím.“ Zina vzlykla a instinktivně si zakryla bříško. Nevěděla, co ji ještě čeká, ale z černých očí hostitele šel mnohem větší strach než při jejím nedobrovolném příchodu.
Sálem se rozezněla tichá hudba. Mladík k Zině natáhl ruku. „Zatančíme si, krásko?“ zeptal se mile. Z jeho hlasu však zněla skrytá hrozba.
Zina tušila, že nebude mít na vybranou. Potřebovala získat čas. Doufala, že už ji někdo postrádá, že ji hledají.
„Neumím tančit,“ odpověděla nejistě. „A i kdybych to uměla, s vámi bych nikdy netančila!“ dodala ostře.
„Ale, ale, kočička začíná vystrkovat drápky, to se mi líbí. Jen si myslím, že je na to už trochu pozdě, zlato!“
Hudba zesílila a Zina cítila, jak ji začíná pohlcovat. Znovu nad sebou ztrácela kontrolu. „Už ne, prosím,“ zašeptala malátně.
„Nic se ti nestane, miláčku,“ řekl pán domu sladce. Jemně ji uchopil za pravé zápěstí a přitáhl si ji k sobě blíž.
Zina ztuhla, ale byla tak slabá, že se nakonec jeho doteku podvolila. Co to dělám, proběhlo jí omámenou hlavou. Přestala vnímat okolní svět. Slyšela jen hudbu, která teď zněla v každém póru jejího těla.
„Za chvíli už budeme spolu navěky, krásko,“ zašeptal jí mladý muž do ucha. „Staneš se nesmrtelnou, tak jako já. Nikdo nás nerozdělí.“
„To nej…“ chtěla mu Zina odporovat, ale už nedokázala jasně uvažovat.
Hudba kolem nich vířila v neviditelných kruzích a vtahovala je hloub a hloub do svého středu. Zina omámeně pohlédla na svého tanečního partnera. V černých očích měl zvláštní lesk a na tváři vítězný úsměv. Cítila, jak si ji přitáhl ještě blíž k tělu. Pomalu ztrácela rovnováhu. Připadala si, jako kdyby padala někam do neznáma. Na tváři se jí objevil odevzdaný úsměv a ona zcela podlehla kouzlu hudby i svého společníka. Poslední, myšlenka, která jí proběhla hlavou, patřila dítěti. Doufala, že i pro ně se, v jejím novém domově, nejde místo.
*
„Stůj, dál nechoď!“ pronikl k ní známý hlas doprovázený psím štěkotem.
„Ada…“ chtěla zavolat, ale nevyšla z ní ani hláska.
Cítila, jak ji někdo bere do náruče. Neměla sílu vůbec k ničemu, jediné, co chtěla, bylo spát. Zavřela oči.
„Neusínej mi, lásko. Nesmíš spát, slyšíš!“ prosil jí ten hlas.
Přinutila se otevřít oči. Uviděla nad sebou vystrašenou tvář. „Adame,“ zašeptala vyčerpaně.
Pak sebou trhla a podívala se mu přes rameno. Všude byla jen tma a prázdnota. „Kde je?“ zeptala se tiše.
„Kde je kdo?“
„Ta holčička a ten dům…“ odpověděla Zina a roztřásla se.
„Nikdo tu není a nebyl.“
„To není možné, byla jsem uvnitř. Musí tu…“ nedořekla Zina. Přepadla jí náhlá slabost a ona omdlela.
*
Adam sledoval, jak jí odváží sanitka. Byl pěkně vystrašený, ale doktor ho ujistil, že se Zina uzdraví. Podíval se na psa u svých nohou.
„Díky, Bello,“ zašeptal a podrbal ji za ušima. „Bez tebe by to špatně dopadlo,“ dodal a otočil se k jezeru, ze kterého před chvílí vytáhl Zinu. Znovu ji tam viděl stát, po kolena ponořenou do mrazivé vody, otřásl se.
Vykročil ven z parku. Bella pobíhala někde vpředu a on se pomalu loudal za ní. Věděl, že na tom, co se stalo Zině, nese vinu, protože nebyl s ní. Chtěl jí všechno vynahradit hned, jak se uzdraví.
Zvedl oči a setkal se s pohledem malé holčičky. Z jezera za ním se začala zvedat mlha, kterou doprovázely tiché tóny neznámé skladby…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 22 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
