|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Lokál pro ztracené ::
 Lyrie |
publikováno: 28.11.2011, 18:06
|
| Příspěvek do WS |
| |
|
|
Zase tam seděla. Na nároží v hospůdce umístěné v tom starém, ošumělém domě, který jistě nezbourali jen díky neochvějné víře památkářů ve státní dotace. Drobně mžilo, nebe bylo šedé, na holých městských stromech přešlapovaly hladové vrány a ona seděla u svého stolečku s výhledem na prázdnou ulici. Nepřítomnýma očima bloudila po zdech bez obrazů, po zažloutlých lustrech a zaprášených parapetech.
Všiml jsem si jí pár dní po té, co jsem se sem přestěhoval. Nikoho tu neznám, po pravdě vlastně ani nevím, kde jsem tu vzal já sám. Z nemocnice jsem šel rovnou sem, jako by mě to sem nějak táhlo, výčepní mi natočil pivo a pak přede mě beze slova položil klíče od bytu číslo šest. Musel jsem vypadat opravdu bídně, když i úplně neznámý člověk poznal, že si nic nepamatuji, že nemám kam jít, že nemám doklady a že si už vůbec nevím rady se životem. Nevzpomínám si na nic, co bylo předtím, než jsem se tu objevil. Pouze si pamatuji, jak procházím nemocniční bránou a mé kroky míří sem.
Přitáhl jsem si k sobě noviny, ale pozoroval jsem „ji“. Nenápadně, samozřejmě, přesto jsem měl pocit, že o mě ví, ale že ji nijak zvlášť nezajímám. To se mě trochu dotklo. Nevím, jak jsem to měl dřív s ženami, ale něco mi říká, že jsem nebyl žádný ztroskotanec, o kterého by si neopřely ani kolo. Odstrkuji noviny stranou, aniž bych si přečetl třeba jen jeden článek. Vrchní přede mne staví další pivo, jí nenese nic, třebaže před sebou prokazatelně nemá žádnou sklenici ani hrníček od kávy. Proč tu tedy sedává, když nic nepije? Nejí, nemluví, jenom sedí a cosi si kreslí do malého sešitku.
Odsunul jsem židli a chtěl jsem se k ní vydat, ale vrchní výmluvně kroutí hlavou. Nerušit. Nech ji bejt, mladej. Sedám si zpátky na rozvrzanou židli s pocitem naprosté frustrace. Nikdo krom nás tří tu není. Co tu vlastně dělám ve společnosti mlčenlivého vrchního a podivné mladé ženy? Nechápu to. Dopíjím pivo, chci zaplatit, ale vrchní vrtí hlavou. Napíše mi to na lístek.
Venku je mlhavo, ale žádná zima, která by zalézala pod nehty. Přesto si přitáhnu límec kabátu ke krku a vydávám se zbůhdarma ulicemi. Nemám pojem o čase, ale musí být odpoledne, šedivý dav naprosto šedivých lidí se ve vlnách přelévá z ulice do ulic, vchází do nezajímavých opršelých obchodů, vychází obtížen nákupy, hrne se do tramvají, zvláštní jednolitý dav anonymních tváří, ve kterých jsou vepsány uštvanost a spěch. Kam všichni jdou? Do práce, domů? Kde já mám práci a kde nějaký dům, přece musím mít dům, nemohl jsem dosud žít na ulici… Nebo snad ano?
Šíleně mě rozbolí hlava. Vzteky bych řval. Proč si nic nepamatuji? Panebože, jak je možné, že mě propustili ze špitálu? Co je to za doktory! Pak mi hlavou proběhne podivná myšlenka. Co když… co když jsem utekl? A byla to vůbec nemocnice? Nebyl to spíš blázinec?
Mrazí mě, na ulici už nemám stání. Musím pryč, musím se vrátit zpátky do toho lokálu v oprýskaném činžáku, který musí už brzo zbourat, jinak hrozí, že se zřítí. Snažím se nahmatat v kapse klíče od pokoje, ale pak si uvědomuji, že jsem je odevzdal vrchnímu. Cesta zpátky mi trvá sotva pár minut. Mladá paní – nebo slečna – tu už nesedí. Vrchní nezúčastněně leští sklenice a na můj zvědavý dotaz jen krčí rameny. Odešla, co má být? Však ona zase přijde. Přikyvuji, beru si klíče a vydávám se přes lokál k točitému schodišti. V druhém patře je byt číslo šest. Můj nynější byt. Zvláštní, mám pocit, jako bych v tomhle baráku byl úplně sám, ale není to pravda. Zrovna včera jsem potkal takového udělaného chlápka, kožená bunda, holá lebka, vyhaslý výraz. Ploužil se do bytu číslo sedm. Když jsem ho pozdravil, jenom něco zamumlal. Měl jsem dojem, že někde dostal nakládačku, byl schlíplý a do značné míry nervózní, ale než jsem se ho stačil zeptat, jestli něco nepotřebuje, zmizel v temnotě svého bytu jako stín.
Pak jsem tu potkal dvě asi desetileté děti. Klouzaly se po zábradlí a pouštěly míč po točitých schodech až dolů k lokálu. Zahlédl jsem vrchního, jak jim zakutálený míč s nečitelným úsměvem v očích podává. Divný vrchní. Jiný by jim už dávno vynadal, tenhle je snad v té jejich hře ještě podporuje. Děcka zapištěla smíchem, který ještě dlouho rezonoval v tmavých útrobách domu, a pak zmizela v některém tichém bytě, ze kterého nikdy neunikl ani jediný typicky domácí zvuk. Nehrála tu ani televize ani rádio. Snad se tu ani nevařilo, protože chodba byla cítit vším možným, jen ne jídlem.
V pokoji je nazelenalé přítmí. Došátrám se k posteli, nemám hlad, nechce se mi spát, nechce se mi dívat, jsem nervózní a nevím proč. Napínám uši do ticha a zoufale si přeji, abych něco zaslechl, ale dům je tichý jako jedna velká hrobka. Vstanu a otvírám okno, ale není nic vidět. Inverze opět pohltila město, všude se válí mlha, která tlumí veškeré okolní zvuky, znemožňuje výhled a nutí mě zalézt do vnitřku pokoje a snažit se aspoň na chvíli usnout.
Zase tu sedí. Je mladá, snad kolem dvaceti, na hlavě má směšný klobouček a pod ním světlé vlasy, oblečená je v kostýmku jako úřednice, žádné šperky, žádný prstýnek, na nohách praktické, pohodlné střevíce… Vlastně je úplně obyčejná, ale tady se vyjímá jako nějaké exotické zvíře. Sedám si ke svému stolu, vrchní mi nese kávu a nějaké pečivo, cítím, jak to voní, ale nemám na to vůbec chuť. Přes dva stoly vedle usedá onen chlápek v kožené bundě. Mlčí, civí z okna, občas se podívá na mladou ženu, ale pak stáčí pohled k oknu, jako by pohled na hladové ptáky byl tím nejzajímavějším na celém světě.
Do lokálu se vkutálí barevný míč a přistane dívce u nohou. Vzápětí dovnitř vběhnou obě děti, rozhlížejí se, pátrají po míči a když ho objeví, rozběhnout se k jejímu stolku. Fascinovaně sleduji, jak zvedá míč a jak pokynem ruky vyzývá obě děti, aby si k ní přisedly. Poslechnou, jsou trochu rozpačité, ale když se na ně usměje, uvolní se. Neslyším, co jim říká, pouze vidím, jak bere jejich ruce do svých, s jak něžným pohledem je objímá, snad jim něco šeptá a ony se usmívají, berou si od ní míč a chytají se za ruce a pak se rozbíhají přímo na ulici. Vyskakuji za židle, prokrista, vždyť tam jezdí auta, ještě je něco srazí, ale když se vyřítím ven, už je nikde nevidím. Asi odběhly za roh. Kroutím hlavou, zdá se mi to celé jako nesmysl, na jejich matku by měli zavolat sociálku! Copak to je normální, aby nechodily do školy a hrály si po hospodách s míčem?
Vracím se dovnitř, vrchní mě sleduje špičatým pohledem. Chlápek vedle se ani nepohnul. Zmetek jeden, je mu úplně jedno, kdyby ty děti srazilo auto. A „jí“ jí to je jedno taky! Mrcha jedna, beztak je na tu ulici poslala sama! Naštvaně se obracím, abych jí od plic řekl, co si o ní myslím, ale je pryč. Jak to? Kde je? Kudy mohla odejít? Ve vchodě stojím já, proklouznout nemohla. Šla tedy do baráku? Znamená to, že tady bydlí? Srdce mi poskočilo nadějí, možná, když se za ní rozběhnu, jistě ji někde na schodišti zastihnu, ale vrchní opět vrtí hlavou. Ne, nebydlí tu, jako by odpovídal na mé skryté myšlenky. Ne, nevím, kde bydlí. Jděte si lehnout, vypadáte vyčerpaně.
Ne! Nechce si mi ležet, nechce se mi do toho tichého neosobního bytu se zelenými stěnami, nejradši bych odsud vypadnul, vypařil se, prostě nebyl. Tohle je šílené! Co mám dělat? Kam jít? Za kým, když si nepamatuji kdo jsem a odkud jsem přišel. Zdrceně si sedám zpátky na židli a skládám hlavu do dlaní. Takhle mizerně mi snad nikdy nemohlo být. Musím zjistit pár věcí. Vždyť jsem bez peněz, žiji tu na dluh, bůhví, kdy mi vrchní vystaví účet. Musím… Najednou jsem věděl, co udělám. Musím se vrátit zpátky do špitálu. Tam přece vědí, kdo jsem, mají tam kartotéky a počítače, jistě si mě někdo pamatuje a vysvětlí mi, co se to vlastně děje. Dají vědět rodině – pokud nějakou mám – že jsem se našel. Tedy pokud jsem se ztratil. V opačném případě mi o mé rodině něco prozradí.
Není nijak snadné tu nemocnici najít. Hledám ji pěšky, do autobusu se bojím vstoupit, aby mě nechytil revizor. Nechci problémy, i když připouštím, že policie by mi určitě pomohla vypátrat, kdo jsem. Jenže teď se mi zrovna nechce vysvětlovat nějaké uniformě, že jsem bez dokladů a prakticky bezdomovec se ztrátou paměti. Na tohle je vždycky času dost. Půjdu tam, až vyčerpám všechny možnosti.
Tak to je ona. Asi. Šedivá, nevlídná budova obklopená ostrůvky zhnědlé trávy. Modrý nápis na bílém pozadí. Okresní nemocnice. Beru za kliku, abych se dostal k recepci, ale dveře nejdou otevřít. Chvíli jimi lomcuji, ale nikoho to nevzrušuje, patrně jsou tu na problémy s klikami zvyklí. Nakonec to zkouší nějaký uspěchaný mladík a světe div se, normálně otevírá. Děkuji mu, ale neodpovídá. No jo, aby se ti náhodou něco nestalo. Na recepci je plno, každý něco chce, sestry hledají v počítačích, telefonují, na tohle vážně nemám čas. Vydávám se tedy dlouhou chodbou najít nějakého lékaře. Kolem mne se šourají zranění a nemocní, sestry a uklízečky, všichni viditelně někam spěchají, lhostejní, rezignovaní štvanci. Prosím vás, prosím vás… Ignorují mě, ale chápu to, kdopak se dneska dá s někým do řeči? Všichni mají svých problémů až nad hlavu.
Vůbec to tu nepoznávám, nevím, kam a za kým jít, tak se potácím po chodbách jako přízrak a hledám aspoň nějaké poznávací znamení. Přece jsem tu ležel, ne? Je mi trapné nahlížet do pokojů a pátrat po nějakém předmětu, který mi připomene, kdo vlastně jsem. Možná jsem ve špatném špitále. Ano, tak to bude, normálně jsem se spletl, to se přece stává. S jistou úlevou se tedy vydávám na cestu z nemocnice, když mě upoutá postava na sesterně. Je ke mně zády, mladá sestřička, cosi odměřuje do stříkačky, opatrně ji pokládá na tác a pak se ke mně obrací. Na malý okamžik oba strneme. To je přece ona! Ta z toho lokálu v ubohém domě, kde mám nyní bydliště!
„Vy jste přece…“
„Vraťte se,“ zašeptá naléhavě. „Prosím vás, vraťte se.“
„Kam se mám vrátit?“ Snažím se ji chytit za ruku a ona neuhýbá. Je teplá a v mé studené dlani se skoro ztrácí. „Nechci zpátky do toho domu.“
„Musíte se vrátit, slyšíte? Musíte!“ Opatrně se mi vysmekne, předtím mě ale ještě pohladí. Jako ty děti. Pak někde zazvoní pacient a ona s omluvou odchází. Nechápu to, přesto mi něco říká, abych ji poslechl. Opouštím tedy nemocnici a vracím se do prázdného lokálu. Vrchní na mě zírá, jako by už nevěřil, že se kdy vrátím. Asi se bojí o prachy za pivo a nocleh. No, neboj se, ještě nikdy jsem nikomu nebyl dlužný.
Ráno. Mlhavé, šedé, pošmourné, ráno, kdy by ani psa nevyhnal. Jsem rozhodnutý vydat se na policii a zjistit, kdo jsem. Scházím do lokálu, muž v kožené bundě sedí u okna, žvýká zápalku a co chvíli si povzdechne. Uvědomuji si, že jsem už pár dní neviděl ty dvě malé děti. A ji. Vrchní mi přináší čaj a nějaké koláče, ale nemám na to chuť. Zvláštní, nemám hlad. Nepamatuji se, kdy jsem naposledy jedl, ale nijak mi to nechybí. Ale chybí mi „ona“.
Jako bych ji přivolal, je zase u svého stolku. Ve starodávném kloboučku a v úřednické uniformě, ani v nejmenším nepřipomíná sestřičku z nemocnice. Sbírám odvahu a sedám si k ní. Vrchní se trochu nahrbí, je okamžitě připravený zakročit, kdykoli bude mít pocit, že ji obtěžuji. Ona však nevypadá rozzlobeně. Jen nesmírně unaveně.
„Kdo jste?“ ptám se jí, ale neodpovídá. Místo toho bere obě mé ruce do svých. Pak se mi zpříma podívá do očí. Jsou modré, uvědomuji si. Průzračně, nekonečně modré. Mám pocit, že se v nich topím, že padám kamsi vzhůru, všechno se kolem mě začíná točit, ale není to nepříjemné, spíš konejšivé, úleva mě obklopuje jako měkká bublina, všechno je najednou jasné, ano, vždyť jsem to kdesi uvnitř věděl, celou dobu jsem to měl na očích, bloudil kolem toho, nebyl jsem schopný si uvědomit, přiznat si, že…
„Na to vůbec nemysli,“ zašeptá skoro něžně, pak mě jednou rukou chytne za rameno a druhou prudce udeří do hrudníku. Má sílu, sotva lapám po dechu. A znovu mě udeří. Znovu. A znovu. Krucinál, proč mi to dělá, proč? Vždyť vypadá jako docela milá holka. Poslední rána mě však s šílenou rychlostí katapultuje zpátky do nemocnice.
„Vítejte zpátky, pane Janečku!“
*
„Dáš si čaj, Miriam?“
„Ne, děkuji, Huberte. Mám tu práci.“
„Ještě pořád tě neoslovil?“ Kývl hlavou k utrápenému muži v kožené bundě, který čím dál zmateněji zíral z okna. „Jak dlouho mu to bude ještě trvat?“
„Nevím. Není to tím, že bys ho odrazoval, jak to s oblibou děláš, myslím, že o to nestojí. Už několikrát jsem se ho snažila potkat i jinde, než tady, ale nemá zájem.“
„Možná bys to měla ukončit.“
„Asi máš pravdu. Sednu si k němu sama.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 29 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 46 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
