» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 2141702

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: 28.11.11 ::

Hanulka222	publikováno: 29.11.2011, 7:47

Blbůstka, jež se nezasloužila ani název, jen hloupou dataci s hloupou anotací.


	Nebylo jí ještě ani dvacet, když jí řekli: „Možná budeš navěky sama. Mužů je méně než žen. Začni se podle toho chovat.“ Zahodila tedy naděje a plně se oddala iluzím. Vybrala si podivnou postavu z ještě podivnějšího seriálu, vytáhlého nesměle se usmívajícího tehdy ještě kluka, zbláznila se a rozhodla, že se za něj provdá. Splňoval všechny podmínky dokonalého muže – hezký, ale zase ne moc (bylo jí jasné, že si musí vybrat někoho, ke komu se nebudou vztahovat téměř žádné konkurentky a zároveň někoho, s kým by mohla příležitostně dva až třikrát za život počít), na první pohled intelektuálně založen s možností se do ní bezhlavě zamilovat (dle všech bulvárních plátků prozatím svobodný). Pro potvrzení svých domněnek si vyhledala veškeré jeho fotky a především datum narození. Dle odborné publikace Partner podle hvězd se dozvěděla, že pokud bude o několik let starší než ona (byl), mohlo by při velké dávce tolerance jejich manželství fungovat. Když ho seriálově ve čtvrté řadě zavraždili – krev z něj stříhala přinejmenším pět minut, jelikož byl odhodlán svěřit své vyvolené, jak moc ji od začátku jejich setkání miluje a vše, co dělal, bylo jen a jen pro ni (ano, jako kdyby si scénárista půjčil Škvoreckého), běžel městem až do jejího bytu, aniž by byl poté schopen říct cokoliv z toho, co měl na srdci – rozhodla se mu napsat velmi dojemný a povzbuzující dopis a nezapomněla v něm dodat, že pokud bude chtít, půjčí mu ze Zlatovlásky živou vodu, aby mohl hrát dál. Bohužel neuměla dost dobře anglicky a nikdo si nechtěl vzít na triko překlad jejích utkvělých představ, takže dopis několikrát politý její voňavkou zůstal ležet někde mezi punčochami a už nenošenými kalhotkami (bílé a béžové, s náznaky seprání). Nevzdala se. Založila si účet na Google+ a rozhodla se počkat, až si on najde ji. Denně sdílela omezeně vnitřnosti své lásky a vášně, často se vyjadřovala k barvě tkaniček jeho bot, což bylo nejčastější místo, kam se vůbec odvážila podívat, pokud nepočítáme rozcuchané vlasy a mírně se třesoucí ruce, ty však přičítala lehké nervozitě z nenatáčení, nikoli drogám, jak naopak naznačovaly zprávy senzacechtivých reportérů. Jednou napsala: „Budu tě milovat až do konce svých dní. Koupila jsem kočku, jmenuje se jako ty. Vím o tom jen já, dva Rusové, kteří sdílí mé kruhy a nyní i ty. Nic nás nerozdělí. Náš osud se již brzy propojí v jeden a kruh tvé lásky obkrouží ten můj.“ Přibližně v té době už o ni nejevili zájem ani ti nejposlednější z nejposlednějších, avšak vzhledem k situaci jim to nemůžeme vyčítat. Byli totiž velmi chytří a prozřetelní, unikli spárům její blouznivosti dřív, než by je dovedla k šílenství nebo je donutila přísahat, že se za něj neprovdají (neuzavřou registrované partnerství, i když možná tato volba nebyla tak dramatická, neboť tu existovala možnost, že by s ním mohla sdílet postel za účelem zplození jeho potomka) a neshlédnou znovu série, ve kterých se nápadně často vyskytoval. Nárokovala si ho dnem i nocí. Její matka mlčky sledovala, jak se její dcera uzavírá stále víc do sebe. Sama prožívala těžké období, netušila, zda se má nechat pohřbít do země či spálit – kde by ji pak vysypali? Její dcera by byla schopná vyhodit urnu z okna na dvůr a mohlo by se stát, že by ptáci klovali do míst, která dřív znamenala úsměv, oči či nedejbože orgány. Představa vrabců, jak se perou o její imaginární játra a střeva jí naháněla husí kůži. Chtěla si o tom promluvit s dcerou, se svým jediným dítětem, ale nepovedlo se jí to. To podivné nic, co jí kdysi vyšlo z těla, reagovalo dalším streamem na své stránce: „Má lásko, kolik je to už dní a ty stále nikde! Matka mezitím zestárla tak, že ji na ulici klovou ptáci. Pospěš si, ať mám při svatebním obřadu alespoň kousek své tváře.“ Vrátil se v osmé sérii. Nadchlo ji to i rozplakalo zároveň. Nějakým způsobem se mu podařilo přežít svou smrt a zůstal svobodný, protože vody se pohnuly a kola otočila a všichni se posunuli, zatímco dámy u televize nestačily mezi díly sušit či dokupovat kapesníčky, jenže už měl vyhlédnutou novou lékařku, jež byla na základě pohovoru přijata na jeho oddělení. Znamenalo to však, že bude opět časově vytížen a těžko nalezne její profil. V polovině třetího dílu se zadíval velmi upřeným pohledem do kamery. Zarazila se. Jeho oči v sobě neměly ani kapku lásky, ani kapku jakéhokoliv citu. Udivilo ji to. Ještě několikrát si ten záběr přehrála (vše si nahrávala na staré videokazety, které ji jednou pod stromeček věnoval některý z jejích nevlastních otců) a nakonec usoudila, že nemůže milovat někoho, kdo se dívá tímto bezcitným pohledem. Vypnula televizi a rozhodla si smazat svůj profil. Cítila, jak se jí tělo trhá v potlačovaných křečích, ale rozhodla se jim nepoddat. Když se rozmýšlela, zda svou identitu opravdu pohřbí v internetovém tichu, vzpomněla si, že se sedmou řadou mihla nová postava. Ještě ne zcela zralý muž, hezký, ale ne moc, na první pohled intelektuálně založen s možností se do ní bezhlavě zamilovat. Přemýšlela, pak napsala: „Ještě mě neznáš, ale já jsem tu a budu na tebe čekat až do konce svých dní. Koupím si psa a dám mu tvoje jméno. Budeš tak mít další důvod, abys mě našel.“ Spokojená sama se sebou vypnula počítač a uložila se ke spánku. Táhlo jí na třicet a její matka ve vedlejším pokoji k křečích umírala na rakovinu a netečnost své dcery.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 21		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 46		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Dědek	03.12.2011, 11:08:03

Dobře se mi četla. Ten konec je smutný, ale netečnost lidí i vlastních dětí je bohužel až moc častá.


ze dne 04.12.2011, 10:08:27
Hanulka222: Díky moc za tvou návštěvu! Ten konec je možná trošičku přehnaný, když se na to zpětně dívám, ale šlo mi hlavně o ten kontrast.

Siggi	01.12.2011, 18:49:05

Není to špatné, ale jen se tě na něco zeptám. Když si přečtu anotaci, kde už své dílko shazuješ, tak proč číst dál?


ze dne 03.12.2011, 8:20:50
Hanulka222: Blbůstka je pro mě mazlivá zdrobnělina a řekla bych, že text je moc krátký na to, aby si zasloužil delší označení. Hloupá datace proto, že mě nenapadl pořádný název a hloupý perex, že to vůbec píšu. Jinak je to moje dítě a nikdy bych ho neshodila :) Díky moc za návštěvu!

kulkul	30.11.2011, 11:38:10

Je to takhle: 1) když se ti podaří, třeba na základě vidiny vzít si slavnou postavu z televize, odkrýt hrdinku celou, její skutečnou povahu a zřejmě i bídu nebo naopak vyjímečnopst, vedoucí k takovým úletům, když to uděláš s citem a pozorností tak, aby čtenář užasl jak známá a blízká mu je a takřka spoluprožíval její situaci, když to napíšeš tak aby UVĚŘIL - tak budeš frajerka a obhájíš tím i ten způsob psaní jako "ze špendlíků". Dokonce to vyjde jako výborná metoda a šťastná trefa. 2) Pokud se živou postavu vytvořit nepodaří a čtenář nevěří, že se tu mluví o lidech, tak je pak všechno marné. Rozozhodující pro výsledek je tvůj vztah k postavě.


ze dne 30.11.2011, 20:31:13
Hanulka222: Řekla bych, že není rozhodující můj vztah k postavě, protože se v tomto bodě názorově rozcházíme. Pro mě reálná je.

Lyrie	30.11.2011, 11:24:39

I přes všechny hrdinčiny komentáře a zvláštní pomatenost je příběh ve své podstatě velice smutný. Je o osamělosti, virtuální realitě, kdy hrdinka "žije" hledáním lásky k představiteli jakési seriálové role. Vymýšlí si vlastní svět a je v něm v podstatě spokojená. Když jí nevyjde jeden "vztah", nijak netruchlí, prostě si demonstrativně zavzdychá a najde si jinou postavu. V protikladu je pak zcela živá, ehm, reálná matka, se kterou jsou však zpřetrhány veškeré vazby. Pro hrdinku je mnohem skutečnější onen virtuální svět, než svět, který leží a umírá jen kousek vedle.


ze dne 30.11.2011, 11:33:28
Hanulka222: Tos řekla pěkně, díky. Zatím jsem se nenaučila psát nic víc než jen pomatené postavy ve vlastním pomateném světě. Nebo jsou normální a ti kolem ujetí :) Nebo jsem divná já? :) Každopádně moc díky za tvou návštěvu a komentář a vůbec :)

kulkul	30.11.2011, 7:43:06

2 m2m: však taky jsi redaktor na saspi, to je něco úplně jiného než čtenář


ze dne 30.11.2011, 10:29:21
Hanulka222: Neřekla bych... spíš je to čtenář s bonusem.

Zacharias	29.11.2011, 22:26:16

Přijde mi to trošku přitažené - trošku jako když po třech propitých nocích přemýšlíme o Osudu.


ze dne 30.11.2011, 10:25:03
Hanulka222: Na(ne)štěstí bych po třech propitých nocích byla pravděpodobně mrtvá, takže... :) Díky za názor!

animovaný medvídekPú	29.11.2011, 16:42:00

Líbí se mi, jak si postupně přešla od vtipného žánru k vážněji laděné situaci. Jenom se mi nelíbily poslední dvě věty (až moc vykonstruované nebo jak to říct). Každopádně mě to bavilo číst.. píšeš celkem uvolněně, ale nebojíš se použít náročnější prvky a situace v textu, jakožto i samotný příběh. Je prostě z toho cítit, že se u toho PŘEMÝŠLÍ a to mi připadá fajn :-)


ze dne 30.11.2011, 10:28:26
Hanulka222: Konec moc toužící dotáhnout to do roviny pointy, kde matka se zrácí někde v dálce, zatímco její dcera stále ještě nedospěla a žije dál svými utkvělými představami... Já vím, není to moc dobrý. Ale zase jsem to tam nechtěla napsat takhle :) Díky moc za návštěvu, upřímně doufám, že přes Vánoce ti ji stihnu oplatit :D

m2m	29.11.2011, 15:41:30

:) Mám jen jednu jedinou drobečkovitou věc: "Její matka mlčky sledovala, jak se její dcera uzavírá stále víc do sebe." = Její matka ji mlčky sledovala, jak se uzavírá... nebo: Matka mlčky sledovala, jak se její..." Ale víc se mi líbí mít předmět v první větě a z něj v druhý udělat podmět, takže třeba "Matka mlčky sledovala svou dceru, jak se..." Víš jak. Podle mě je to charakterově mnohem víc propracovaný, než řada zdejších děl, a to nejspíš díky těm (sebe)ironickým poznámkám. Ale o příběhu bych tu vůbec nemluvil. Ten text je stavěnej tak odtažitě, že si myslím, že každej člověk v tom uvidí trochu jinou hloubku, ačkoliv veskrze se většina upne k tý závěrečný pointě. Jen je škoda, že už pak díky těm úvodním třem souvětím tak nějak nevynikne to, co v tom vidím já :) A-


ze dne 30.11.2011, 10:22:01
Hanulka222: Hups, tak to jsem přehlídla pěknou kravinu. Co v tom vidíš ty? :)

kulkul	29.11.2011, 11:32:59

Jako že člověk žije furt... virtuálně a pak... jako... nestihne vlastní život? Aha... no... asi... teda... výborná anekdota. Hmmm... jo... Nápad dobrý, název chybí, podání uspěchané a příliš opakuje všechno, co se tak nějak domněle při seznamování myslí a odehrává, ale ve skutečnosti to podstatné není. Tuze povrchně a překotně jsou tu zveličené nepodstatné maličkosti, takže postava na těch rozsypaných špendlíkách nemohla vzniknout. Čtenář k hrdince nemá vztah a autorčino ironické postrkování ani nestačí vnímat.


ze dne 30.11.2011, 10:45:48
Hanulka222: Jenže každodenní život je o maličkostech, které se proměňují ve velké věci. Mohla bych tu začít vyprávět o tom, jak třeba týden kupuju pastu na zuby... takže proč by hrdinka nemohla propadnout někomu z televize? Proč by z maličkostí nemohla udělat střet svého světa, když v jí v něm chybí ony "velké" věci? Člověk má tendenci zaplňovat prázdná místa a hledat to, co má většina lidí. A navíc - co když větší roli hraje fakt, jak je to napsáno (ano, i s tou ironií) než téma? Když teď prohlásím, že si jednoho krásnýho dne vezmu třeba Simona, protože má fakt dost dobrou schopnost, znamená to, že neexistuju nebo že jsem špendlík? Jinak díky za návštěvu a komentář.


ze dne 29.11.2011, 15:37:26
m2m: Proč říkáš, že já jako čtenář nemám k hrdince vztah? Proč relativizuješ subjektivní věci? Nemyslím si, že máš pravdu. Myslím si, že bys měl začít mluvit o čtenáři o sobě, a ne o všech. Ne všichni sdílí touž pravdu, kterou tu hlásáš. Sorry za spam. Ale tak snad to neva :)

čuk	29.11.2011, 7:46:34

Spáry blouznivosti přicházejí z TV ale její počátky začaly v mylném výkladu prvních tří vět. V špatném nastavení parametrů přístupu k životu a lidem. Fixace na imaginární svět a současně velká samota. Němá tvář, nejprve kočka, pak pes, přebírá imaginární jméno a je malou citovou náhražkou (v próze je jen naznačeno).První rovina je vtipně humorná, druhá je smutné. Už jenom smutná je samota a bezmocnost druhé postavy děje: matky. Příběh postav je politováníhodny. Je vypreparován z reálii, jaksi ve skleněné věži, v níž dochází ke ztrátě identity obou postav Úsměv je hořký, snad před tím skleníkovým virtuálním světem i světem bez dalších vazeb (u matky) chtěla autorka varovat. Docela se mi líbí doplňky a částečné vysvětlivky v závorkách, mohlo jich být víc a mohly vytvořit druhý imaginární svět: pozorovatele, který vidí a nejedná, a i tím zvyšuje osamělost. Příběh je až příliš laděn do komorna a jaksi sám do sebe uzavřen pod matnou slupkou. Ale dojem i smysl se neztrácí. Naopak možná že tím víc zapůsobí.


ze dne 30.11.2011, 10:32:35
Hanulka222: Velké díky za publikaci! Ten nápad utvořit druhý svět v závorkách vůbec není špatný, ale myslím, že bych asi nebyla osobně schopná ho dotáhnout do detailů. Většinou mám závorky jen na kratší poznámky, vytvořit druhou linii příběhu jsem v tom ještě nezkoušela. Šlo by to vůbec, aniž by se mezi rovinami setřely rozdíly? Nejsem si jistá...