|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: DEVONINY KAMENY - 29. kapitola ::
| *** |
| |
|
|
Kapitola 29.
Zvláštní sen
***
Stála u otevřeného okna a vyhlížela ven. Kam oko dohlédlo, byla vysoká tráva, táhla se jako nekonečný oceán až kamsi za obzor, do hájemství temnoty. Měsíční svit stříbřil štíhlé, křehké stvoly, jež se synchronizovaně vlnily a přelévaly v poryvech větru a budily dojem neklidné vodní hladiny. Sledovala tu živoucí trávu strnulým, netečným pohledem.
Pak pomalu, velmi pomalu, jako by to bylo téměř nad její síly, odlepila oči od pláně a pozvedla je k obloze. Plul po ní bílý měsíc, jehož kontury se v mlžném oparu rozpily do ztracena. Nebe bylo temné, bezhvězdné, jen ten měsíc vrhal zvláštní, mdlé světlo na travnatou plochu pod sebou.
Mraky nebylo vidět. Jen jeden, jediný... černější, než temná obloha. Vypadal spíš jako kouřová šmouha, či máznutí obrovským štětcem. Eliška ještě nikdy takový mrak neviděla. Visel na obloze kolmo k horizontu a přetínal zamlžený měsíc na dvě téměř stejně velké poloviny. Jako nějaké zlověstné znamení.
Opět sklonila hlavu. Něco stalo. Travnaté moře se rozestoupilo a nyní se přímo jeho středem klikatila pěšina, podobající se štíhlému tělu stříbřitého hada.
Oslňující záblesk! Eliška instinktivně zamhouřila oči před bodavým, palčivým výbojem a když je opět otevřela, místo trávy tu bylo kvetoucí řepkové pole. Měsíc stále zářil, už ale nebyl tak matný a mlhavý. Jeho barva postupně nabývala na sytosti, aby se nakonec ustálila na příjemném, oku lahodícím odstínu temně žluté.
Cesta připomínala nyní v té kvetoucí záplavě pěšinku ve vlasech nějaké zlatovlasé krásky. Rovnoměrně rozptýlené paprsky se začaly sbíhat do jednoho bodu a pole postupně, směrem od stran mizelo v temnotě, která si z něj symetricky ukrajovala stále více a více. Nakonec zůstal kužel koncentrované záře soustředěný do jediného místa na cestě. Jako by měl za úkol přivítat na scéně hvězdu večera, jedinou živou bytost široko daleko. Byla jí elegantní kočičí dáma, sedící uprostřed pěšiny přímo v záři bizarního měsíčního reflektoru. Moudrým, upřeným a naléhavým pohledem pozorovala dívku v bílé noční košili, stojící u otevřeného okna v prvním patře.
Jako by se náhle probrala, seběhla Eliška po schodech, rozrazila vchodové dveře a zůstala stát mezi nimi, na okamžik oslněná záplavou světla. Scéna se mezitím opět proměnila. Cestu teď lemovaly suché, pokroucené stromy s holými, ulámanými větvemi a vykotlanými kmeny. Z jejich nitra ji pozorovaly žhnoucí oči jakýchsi drobných živočichů.
Rezavá kočka už na cestě neseděla. Byla daleko vpředu, kráčela líně a nonšalantně, co chvíli se po Elišce ohlédla s netrpělivým mňouknutím. Pobízela ji k následování, o tom nemohlo být pochyb. A dívka šla, i když přitom měla pocit, že to ne ona, ale krajina ubíhá kolem ní v pomalém, plynulém pohybu.
Alej odumřelých stromů znenadání končila. Vše znehybnělo, kočka Elišce zmizela z očí. Zahlédla ji znovu až po chvíli. Stála na úpatí pozvolna se zvedajícího, holého a plochého kopce, jehož vrchol jako by odřízl nůž nějakého pohádkového obra. Pěšina spirálovitě stoupala vzhůru kamenitým a nehostinným úbočím.
Eliška se ohlédla. Těsně za jejími patami se počala v kamenitém povrchu cesty tvořit trhlina. Rozšiřovala se a rozestupovala, až se v rozšklebeném středu objevila hluboká průrva, z jejíchž útrob vycházel takový žár, že jí málem ožehl vlasy. A zvětšovala se stále dál. Nejbližší stromy už zmizely s praskotem uvnitř, měníce se během pádu v planoucí pochodně. K tmavé obloze jako ohňostroj stoupala hejna žhavých jisker a skřeky upalovaných zvířat se Elišce zarývaly až do mozku. Křečovitě přitiskla ruce na uši. Obrátila se zády k propasti a se stále zacpanýma ušima utíkala, co nejrychleji mohla, pryč od té hrůzy.
Začala stoupat nahoru do kopce. Tušila, že kočka už tam na ni bude čekat. Ještě pořád cítila v zádech žár z toho pekelného propadliště, ale už to nevnímala. Soustředila se jen na cestu vpřed. Je to tak určeno. Na tom nemůže nic změnit. Sotva tohle pochopila, cítila se daleko lépe, i když odněkud zezadu slyšela čísi zoufalý hlas, jak ji volá, zapřísahá ji, ať nechodí dál, tam vpředu že je jen hladová nicota a čeká na ni, aby ji pohltila. Neohlédla se, nevěřila!
Pokládala jednu nohu před druhou v neochvějně pravidelném rytmu strnulé chůze dřevěné loutky. Cosi ji postrkovalo kupředu, tam, kde se nahoře na okraji plošiny stolového kopce jako ornament proti nebi rýsovala honosná tepaná brána. I na tu dálku vyvolávala dojem opuštěnosti a konce. Eliška si se zachvěním připomněla onen varující hlas, ječící něco o nicotě. Budiž, jestli má takto skončit, nedá se nic dělat. Věděla, že se nezastaví, že tou branou projde. Musí to tak být.
Když se přiblížila o něco více, všimla si na horní straně mříže jakéhosi chaotického nápisu ze starodávných ozdobných písmen, uspořádaných původně do pravidelného oblouku. Jenže některá z nich chyběla úplně, jiná byla vzhůru nohama a zbytek se jí zdál jaksi proházený. Ať se snažila sebevíc, nedokázala nápis rozluštit.
Kočka seděla vpravo vedle brány a pohledem jí říkala: „Jsi na místě. Dál už musíš sama!"
A rozplynula se v proužek dýmu, který vystoupal vzhůru k modročerné obloze...
Se skřípěním se křídla brány počala rozevírat. Eliška vstoupila do prostoru, plujícího v husté, nízko u země v chuchvalcích se převalující mlze. I její nohy v ní zmizely, jako by je od kolen dolů někdo odřízl. Stejně jako spodní části keřů, roztroušených všude kolem.
Na samém konci zahrady stála zahradní besídka, subtilní stavba na čtyřech štíhlých sloupcích, podpírajících kopulovitou stříšku s věžičkou. Plula v mlze jako baldachýn přízračné gondoly osudových milenců, mířících ruku v ruce, bok po boku do podsvětí, aby už navěky zůstali spolu.
Uprostřed besídky kdosi stál. Neviděla tomu člověku do obličeje, splýval se stíny, ale připadal jí známý. Když se znovu objevil do této chvíle za mraky skrytý měsíc, z temnoty se vyhoupla i jeho tvář. Patřila Alexovi!
Hlas ji zradil, když na něj chtěla zavolat. Křičela celým svým srdcem, zoufale, bez zvuku, beze slov. Nedíval se na ni, byla pro něj neviditelná. Upíral oči přímo před sebe, a byly to náhle cizí oči, tvrdé a odhodlané. Přestala se snažit o křik a zírala nyní v šokovaném zmatku, jak se Alexovy rysy začínají měnit. Cosi je zevnitř stíralo, degradovalo a mrzačilo. Zpod jeho kůže se dralo na povrch něco beztvarého a neurčitého. Z Alexe se stal na okamžik muž bez tváře. Stal se malířským plátnem, jehož bělostnou celistvost dosud nenarušil jediný tah štětcem.
Ale potom, jako by si malé dítě hrálo s plastelínou, začaly rysy obličeje opět vyvstávat. Podivně, groteskně pokroucené a nepravidelné, zdeformované a... už nepatřily Alexovi! Možná ani žádnému člověku.
Tentokrát se na ni to stvoření dívalo. A v tom pohledu bylo šílenství a vražda.
Neviděla jeho nohy, ty měl ukryté v mlze, co ale viděla, bylo to, že se pohnul a začal se zvolna a plynule přibližovat k ní. Zakryla si rukou oči, nemohla ten pohled vydržet. Ještě chvíli a byla by paralyzovaná. Stejně jí ten vražedný pohled stále vězel v mozku jako vypálený cejch. Začala před ním poslepu couvat, ale už jí bylo jasné, že mu nemůže utéct.
Vydal se na lov a ona byla kořistí...
***
Elišce se konečně vrátil ztracený hlas. Hrůzou a úzkostí začala ječet. A ječela tak dlouho, dokud do jejího pokoje nevběhl k smrti vyděšený otec a nezačal s ní prudce třást. Trvalo mu dlouho, než ji vzbudil z těžkého, bezvědomí připomínajícího spánku, z její děsivé noční můry.
Konečně začala zase vnímat a zvolna se vracet do reality. Trvalo ale ještě pěknou chvíli, než se zcela zorientovala a ta chvíle byla pro Adama jako věčnost. Houpal ji v náručí, jako když byla malá holčička a trápil ji zlý sen, hladil její rozcuchané vlasy a konejšil ji: „Už je to v pořádku, Eli. Pššš... byl to jen sen, už je to pryč... jen ošklivý sen."
Když se v jeho náručí přestala třást, požádala ho uslzeným a roztřeseným hlasem:
„Tati, prosím tě, buď tady se mnou, já se bojím."
„To víš, že tady s tebou budu. Počkám, až usneš, dobře?"
A usnula kupodivu brzy. Naposledy ji pohladil a pokrývku přitáhl až k bradě. Malou noční lampičku vedle postele nechal svítit a tiše za sebou zavřel dveře.
Do rána už spala klidně a netušila, že se na parapetu jejího okna uvelebila zrzavá kočka s bílou náprsenkou a až do rána ji skrze sklo sledovala nehybným, jantarově žlutým pohledem.
***
To, že znovu nabyl svého těla, mělo jen jediný důvod: co největší a nejintenzivnější bolest ve víru nekonečného trýznění. A on ji přijímal pokorně, neboť pochybil a trest zasluhoval. Byl za to utrpení dokonce vděčný. Věděl, že mu přináší další šanci. Není zatracen, ne úplně!
Bylo mu dovoleno odpykat trest a to bylo dobré. Potřeboval zocelit a zpevnit pokleslou vůli. Musel získat novou motivaci. Poznal příští oběti. Rozsudek nad nimi byl vynesen.
Co znamená několik pozemských dnů ve srovnání s věčností?
Den Marbaxovy transformace byl oddálen, ale ne ztracen. Jednou bude i on nezávislý. Nebude muset spoléhat na lidskou slabost a vrtkavost a na neschopnost boje. Nebude se muset obávat síly lidských citů a zábran. To vše ho velmi vyčerpávalo a znevýhodňovalo. Až bude oproštěn od závislosti na hostitelském těle, bude se moci konečně vyvíjet, růst, sílit a čerpat životodárnou vitální esenci bez nejmenšího omezení.
Neměl ponětí o délce svého pobytu v očistné sekci. Byly to chvíle takového utrpení, že občas přece jen upínal zmučenou mysl k touze definitivně zemřít. Ale to nešlo. Jeho věčným údělem je sloužit. Dobře sloužit, nebo krutě trpět. Nic mezi tím. Tady neexistovala smrt. Jen služba, utrpení, služba, utrpení...
Teprve po dlouhé a dobré službě může čekat nějaký posun, nějaké privilegium.
A čas na nápravu jeho selhání nastává právě teď. Už je čas.
Nejprve skoro neznatelně a potom stále silněji a silněji cítil, jak je postrkován jakousi neviditelnou silou, až byl nakonec stržen rotujícím proudem žhavého povětří, které ho neslo pustinou žáru a zmaru. Byl v absolutní moci té síly... stejně, jako zrnko písku nemůže vzdorovat pouštní bouři. A byl jí nesen cestou, která ho přivedla sem. K jeho soukromému portálu, za kterým čekaly nové úkoly. Jak se k němu blížil, provizorní tělo se vytrácelo, průhlednělo, atrofovalo a když dosáhl brány, byl z něho opět pouhý nehmotný duch.
Jen už zase o něco silnější.
***
„Tak co? Můžem?"
Tomáš si všiml povědomého předmětu v Alexových rukou hned, jak jeho kamarád vyšel z ložnice.
„Sice nevím, jak to vysvětlím našim, ale vem to čert. Nechci s tím být pod jednou střechou už ani minutu."
Alex vypadal rozhodně a nesmlouvavě. Zabalil dřevěnou schránku do pevné igelitové tašky a ovázal syntetickým motouzem. Uložil balíček do batohu a vyrazili společně s Tomem tichou Jasmínovou ulicí dolů k náměstí. Těsně před ním odbočili na nepříliš frekventovanou vedlejší silnici, vedoucí ven z města, do polí, směrem k řece, vzdálené asi tři kilometry.
Alex nechtěl jet autem a Tom usoudil, že k tomu jeho kamarád zřejmě bude mít nějaký důvod. To se mu potvrdilo, když zahnuli na úzkou polní cestu s hlubokými brázdami od těžkých zemědělských strojů. Ještě pořád se v nich držela voda.
„Sakra, taky jsi mi mohl říct, že si mám vzít holínky!"- reptal Tom.
„Nepřeháněj, zas tak hrozný to není." Alexův výraz byl neproniknutelný. Tom opatrně našlapoval, snažil se vyhýbat nejhorším úsekům. I tak ale jeho boty vypadaly po chvíli dost zbědovaně.
„Mohl bys mi prozradit, proč tam nemůžeme dojít normálně po silnici? Hej... jsi tam?"
Ticho. Tom zavrtěl hlavou. Alex je dneska nějaký divný. Možná ho tak sebrala návštěva té senzibilky. Moc toho od té doby nenamluvil a Tom nechtěl vyzvídat. Věděl, že až bude vhodná chvíle, Alex mu všechno poví. Ale vrtalo mu to hlavou.
Kus před nimi stála vedle cesty stará hrušeň. Byla obsypaná černými ptáky, jejichž krákání zvláštně ladilo s pochmurnou atmosférou zamračeného odpoledne, blátivé cesty a liduprázdné krajiny. Jak se ale blížili ke stromu, postupně polevovalo, až utichlo úplně. A když hrušeň míjeli, letmý pohled Tomovi potvrdil to, co mu prolétlo hlavou, když se to ticho vplížilo do jeho uší. Černí ptáci seděli nehnutě ve větvích a očima jako korálky je upřeně pozorovali. Mimoděk se zachvěl a pomyslel si, jak je celý tenhle výlet podivný. Jako začátek nějakého špatného snu. Alex pořád mlčel a zdálo se, že si svého okolí vůbec nevšímá.
„Alexi? Jsi v pohodě? Nechceš se radši vrátit? Můžeme to udělat jindy."
„Promiň, Tome. Dneska asi nebudu zábavný společník. Mám hroznou náladu. S tebou to ale nemá nic společnýho, tak si to neber osobně." Alex se pokusil o omluvný úsměv, ten ale vyšel spíš jako úšklebek.
Tom pokrčil rameny a povzdychl si. Že je jeho nejlepší kamarád podivín, to už věděl dávno, takže se s chabou omluvou spokojil a doufal, že ta špatná nálada nebude trvat až do večera. Najednou mu celá situace přišla hrozně absurdní. Čvachtají se blátem na opuštěné polní cestě, sledováni ptáky, kteří jako by sem přiletěli rovnou z Hitchcockova filmu, a to jen proto, aby mohli na nějakém nepřístupném místě vhodit do řeky falešný náhrdelník po nějakém šíleném čaroději. Alex si vzal do hlavy, že je přitom nesmí nikdo vidět. Kdyby to záleželo na Tomovi, jednoduše by tu věc zahodil někam do popelnice a víc by to neřešil. Jenže Alexovy myšlenkové pochody byly občas trochu zvláštní.
Kolem bylo stále pusto a mrtvo. Teprve když se dostali přes úzký pás rozbředlé oranice k vysokým a šíhlým topolům na břehu, uslyšeli hukot mírně rozvodněné řeky. Nahnědlá voda se hnala kupředu a nesla sebou ulámané větve a drny, které odervala z podemletých břehů.
Zůstali stát na místě, položeném dost vysoko nad hladinou a hleděli dolů, do valícího se proudu, až se Toma zmocnil pocit závrati. Trochu se zapotácel. Alex si toho nevšiml. Zíral do vody a přitom si něco pro sebe mumlal. Tom sledoval směr toho pohledu a zřejmě zapracovaly jeho napjaté nervy, protože měl v jednu chvíli pocit, že na něj z hlubiny zírají čísi oči. Jako by tam pod břehem číhala na svou kořist nějaká příšera. Strašlivý, uhrančivý pohled! Když se ale podíval znovu, spatřil jen vodní vír, strhávající pod hladinu chomáčky špinavě bílé vodní pěny.
Alex vyndal z batohu skříňku, zabalenou v igelitu a bez nějakého dalšího otálení ji odhodil co nejdál do zpěněného proudu. Zřejmě ji doma ještě něčím zatížil, protože dřevěná schránka nevydržela na hladině ani okamžik a ihned klesla ke dnu. Alex to sledoval chladným pohledem. Pak se obrátil k Tomovi: „Tak, a je to! Teď už snad konečně budu klidně spát!"
A opravdu vypadal lépe, jako by z něj spadlo veliké napětí. Ta změna byla opravdu markantní.
„Díky, že jsi se mnou šel. Je mi jasný, že tohle není zrovna ideálně strávený odpoledne. Ani nevím, jak ti to oplatit." Usmál se na Toma a už to byl zase ten Alex, kterého znal a měl rád.
„Co bys mi oplácel? Kdybych nechtěl, tak to nedělám. Snad jen..."
„Co?" Alex na něj zvědavě pohlédl.
„No že bys mi mohl konečně aspoň naznačit, jak jsi pořídil s tou jasnovidkou. Fakt by mě to zajímalo."
Alex se nepatrně zachmuřil. Téměř ihned mu ten výraz z obličeje zmizel, ale Tom si ho přesto všiml. Jeho podezření se potvrdilo. Něco tady nehraje, jinak by s tím Alex nedělal takové tajnosti.
„Není co vyprávět. Neřekla mi nic, co bych už nevěděl. Mám dojem, že ji ten tvůj docent dost přeceňuje. Nakonec jsem si stejně musel pomoct sám. Ale teď už bude všechno fajn!"
Alex mluvil až moc rozjařeně a nedíval se přitom Tomovi do očí. Tomu to stačilo. Ne, není to v pořádku, i když zdaleka netuší, co se tady děje.
Během rozhovoru došli zpátky na cestu. Havrani už na stromě neseděli, holé větve byly opuštěné a tiché. Jak se blížili k městečku, uvědomil si Tom, že za celou tu dobu neprojelo po silnici jediné auto, nespatřili živou duši. Honily se mu hlavou podivné myšlenky. Jako že třeba uvízli v nějakém časovém úseku, který se zastavil a oni jsou odsouzeni k bloudění v nehybném světě bez života.
Nečekaný zvuk za jejich zády ho rychle vrátil do reality. Prudce se otočil. Asi deset metrů od nich stál na silnici vychrtlý, zbědovaný pes. Tulák, to bylo naprosto zřejmé. Zcuchanou, dredovitou srst měl plnou lopuchových kuliček, hlavu skloněnou mezi vystouplé kosti lopatek, zanícené a uslzené oči upřené přímo na ně. Temně a hrdelně vrčel, přičemž s výhružně ohrnutými pysky cenil zažloutlé, nebezpečně vyhlížející zuby.
Tom měl z cizích psů fobii od té doby, co ho jako pětiletého ošklivě zřídil do té doby mírumilovný a klidný ovčák přátel jeho rodičů. Tenkrát strávil několik bolestivých týdnů ve špitále, kde mu dávali dohromady zle potrhanou nohu. Zahojila se, ale vzpomínka na ten zážitek ne. Ta byla dosud živá a nyní jako hladový krokodýl opět vyplula na povrch, aby se mu zahryzla do tlukoucího srdce.
Tento zubožený kříženec měl sice do vlčáka daleko, ale jeho napružený a odhodlaný postoj přesto naháněl hrůzu. Tom si byl jistý, že se chystá zaútočit. Ten určitě nebude očkovaný proti vzteklině.
Zatímco se mu hlavou honily pochmurné myšlenky, Alex, stojící dosud nehybně vedle něj, se zvolna otočil čelem k psovi. Nyní se navzájem upřeně pozorovali. Tom jako by pro ně přestal existovat. Čas se snad opravdu zastavil, bylo to jako věčnost. Jako zápolení kdo s koho. Kdo první uhne pohledem.
Tiché zaskučení označilo poraženého. Pes se přikrčil ještě více a s ocasem staženým mezi nohy začal couvat, nespouštěje oči z Alexe. Zuby už necenil. Alex stál naprosto nehnutě a sledoval psa, který se po dosažení bezpečné vzdálenosti otočil a s ocasem stále mezi nohama, uháněl pryč, jako by ho honil nějaký predátor.
Alex se obrátil na zkoprnělého Toma, který netušil, co si o tom má myslet.
„Tak co je? Můžem jít? Nebo tady budeme nocovat?"
Aniž by čekal na odpověď, rázným krokem opět vyrazil kupředu. Tom ho po chvilkovém zaváhání následoval.
Odněkud z pole se do ticha ozvalo srdceryvně žalostné psí zavytí.
***
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
