|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Kapitán Smrt - kapitola třináct ::
 Siggi |
publikováno: 09.12.2011, 13:34
|
|
| |
|
|
Holandská flauta spustila kotvy v Port-au-Prince na Francouzské Hispaniole. Zatímco její posádka nakládala tabák, z její paluby vystoupil jeden cestující a zamířil do kanceláře správce přístavu. Její dveře však byly zavřené. Mladík vojenského vzezření se rozhlížel. Pak uviděl staršího prošedivělého muže s několika lejstry v rukách, kterak spěchá k němu.
„Přejete si, monsieur?“ řekl, sotva stanul před pasažérem holandské lodi.
„Vy jste správce přístavu?“ Francouz přikývl a hned se představil.
„Monsieur Barré, jmenuji se Hayden a hledám loď, která by mne dopravila na Tortugu.“ Správce povytáhl obočí.
„Mohu se zeptat, co hledáte v tom pirátském hnízdě?“ Angličan se ušklíbl.
„Tortuga je přeci kolonií francouzského krále a ten by se snad s piráty nebratříčkoval.“ Francouz pochopil ironii. Ukázal na dvoustěžňovou šalupu s francouzskou vlajkou.
„Syrene odplouvá zítra. Ta vás tam doveze. Její kapitán se jmenuje Jean Chérac. Najdete ho v krčmě U mořské panny.“ Hayden se otočil a šel hledat udanou krčmu. Přístav Port-au-Prince působil teskně. Na jedné straně výstavní domy bohatých obchodníků, na druhé straně špinavé chatrče indiánů a přístavní chátry. Přístav byl plný lidí. Obchodníci s otroky hlasitě vychvalovali své zboží. Byli zde nejen černoši z Afriky, ale i běloši. Většinou se jednalo o dlužníky, nebo hugenoty. To Haydena nějak nepřekvapovalo. Když se v Anglii zmocnil vlády Cromwell, vypadalo to v anglických koloniích podobně. Ti, co zůstali věrní králi, šli na plantáže. Nová královská administrativa na ně však po svém návratu k moci nějak pozapomněla a koloniální plantážníci neměli v úmyslu na to upozorňovat. Konečně kapitán našel onu špeluňku. Příliš se nelišila od jiných podniků svého druhu. Vysedávali tu námořníci, kteří tu propíjeli své mzdy a hýřili s prodejnými ženami. Hayden se rozhlížel po tmavém lokále a hledal někoho, kdo by mohl vypadat jako kapitán lodi. Viděl zde spoustu existencí, hlavně takových, kteří by spíše měli být v šatlavě, ale kapitána žádného. Oslovil tedy hostinského. Ten vyslechl Angličanovu prosbu, hadrem odehnal mouchy, a pak ukázal na muže s jedním okem.
„ Támhleten kyklop. Je to Bretonec, a dost prudký. Tak ho nenaštvěte. Nerad bych volal stráže.“
„Tak mu přineste sklenku rumu.“ Hostinský se ušklíbl.
„Říkal jsem, abyste ho neštval. Možná tak džbánek. Bude to stát dva louisdory.“ Hayden odevzdaně pokrčil rameny a kývl. Hostinský mu vrazil džbánek do ruky.
„Ale…“
„Vy po něm něco chcete. Vy mu ho donesete.“ Pak se otočil, jako že je hovor ukončen. Angličan zamířil ke kapitánovi Syrene. Postavil džbánek před námořníka. Ten se svým jediným okem podíval na příchozího. Pak se zahleděl na rum.
„Co chcete?“ zavrčel.
„Jmenuji se Hayden a chci na Tortugu. Vaše loď, Syrene, tam prý pluje.“
„A za mnou tě poslal kdo, holobrádku?“ Hayden se napružil.
„To je jedno. Vezmete mě tam, nebo ne?“ Bretonec se opět podíval na džbánek s rumem před sebou. Pak se mu oko rozjasnilo a zhluboka se napil. Utřel si vousy a s úšklebkem řekl:
„Zaplať moji útratu a zítra v šest večer na palubě. Pokud přijdeš pozdě, tvoje smůla. Pak se dohodneme o podmínkách.“
„Dohodneme se teď!“ Kapitán Syrene se na Haydena podíval.
„Zítra na lodi. Ber, nebo nech ležet.“ Poté vstal a vyvrávoral ven. Přitom zvrhl džbánek. Byl prázdný. Ten pirát pije jak duha, pomyslel si Angličan a odporem se otřásl. Když platil kapitánovu útratu, třásl ještě víc, ale zlostí. Chvíli i přemýšlel, že by si našel jinou loď, ale toto po chvíli zavrhl. Musí se dostat na Tortugu. Rozkaz je rozkaz a on je voják. Tak se stalo, že druhý den v šest večer stál na palubě šalupy, která připomínala cokoliv od shnilé bečky od rumu po káď na špinavé prádlo. Jediné co nepřipomínala, je spořádaná loď. Jenže u Francouzů si jeden nemůže vybírat.
„Vida, holobrádek nezaspal,“ přivítal ho kapitán.
„Dobrý den, pane. Dostavil jsem se včas,“ odvětil Hayden a rozhlížel se po palubě. Okolo postávalo několik námořníků a nebyli nepodobní svému veliteli. Kam jsem to jen vlezl, pomyslel si Angličan.
„Jo, to vidím,“ zavrčel Bretonec. Pak zařval na okounějící námořníky:
„Co čumíte, vy vilejši?! Máme cestujícího a je to pán, tak ho koukejte pozdravit a chovat se s úctou! A teď si táhněte po svý práci!“ Námořníci cosi zabručeli a rozešli se po palubě. Kapitán se poškrábal ve vousech a pak zabručel:
„Jak že jste říkal, že se to jmenujete?“
„Hayden.“
„Dobrá, pane Haydene. Dostanu od vás dubllon za každý den plavby, plus za stravu. Jestli tedy nechcete být o hladu.“ Této větě se Francouz zachechtal, neboť ji považoval za vtipnou.
„Dubllon?? Vy jste se zbláznil!“
„Takhle se mnou na mý lodi mluvit nebudeš, holobrádku! Jsou tu nebezpečné vody. Samí piráti se tady plaví. Takže zaplať, nebo běž přes palubu. Vyber si, ale vybírej rychle, jelikož máme dobrý vítr a já potřebuji vyplout.“ Hayden rezignovaně svěsil hlavu. Na Tortugu se dostat musel a tohle byla jediná loď.
„Takže, abych pokračoval, pane Haydene. Plavba potrvá asi týden. Dostanu od vás sedm dubllonů. Teď a tady. Co kdybyste během plavby náhodou zemřel, že ano. Jak bych pak své peníze dostal? To bych vám musel vybrat kapsy a to se příčí mému svědomí. Jsem přeci poctivý námořník. Máte u sebe tolik peněz?“
„Jistě,“ procedil Angličan vztekle mezi zuby. Kapitán se usmál a natáhl dlaň. Hayden sáhl do opasku a vytáhl peníze. Odpočítal patřičný obnos a dal ho na ruku kapitánovi. Pak přidal ještě jednu zlatou minci.
„To je na stravu. Nehodlám být o hladu.“ Francouz shrábl peníze a zkoumavě si Angličana měřil.
„To nosíte u sebe normálně tolik peněz? Co jsi za ptáčka, holobrádku? Neutíkáš před šibenicí?“
„Do toho vám nic není.“ Francouz mávl rukou.
„Jo, není. Jestli se na tebe bude někdo ptát, neviděl jsem tě a neznám tě.“ Chystal se odejít, ale Hayden ho zadržel.
„Co chcete?“
„Kde budu spát?“
Kapitán ukázal bradou na dveře vedoucí do zadní nástavby.
„Tam je kajuta. Spím tam já a můj kormidelník. Vy se tam vejdete taky. Večeře je v sedm. Tak nezmeškejte.“ Kapitán začal udílet rozkazy posádce a po chvíli Syrene vyplula na moře.
* * *
Hayden si plavbu opravdu užíval. Po první noci v kajutě společně s kapitánem se rozhodl, že bude spát raději na palubě. Počasí bylo krásné a svěží mořský vzduch mu dělal dobře. Jen na jídlo chodil do kajuty dále, i když s jeho kvalitou spokojen nebyl. Pochopil ale, že veškeré protesty jsou stejně k ničemu, tak se rozhodl ten týden nějak přetrpět. Jediný, s kým se dalo na této lodi nějak vyjít, byl její kormidelník, jménem Lafosse. Byl to málomluvný, větry ošlehaný mořský vlk. Celkem by zapadl do posádky, kdyby neměl jednu zvláštnost. Nikdy nepil. Leckdy i ke kapitánovu vzteku. Zrovna dnes večer se ho kapitán pokoušel donutit, aby se s ním jeho kormidelník napil. Neuspěl, což ho velice rozladilo. Následky byly stále slyšet. Z kajuty se ozývalo nadávání a klení. Občas i nějaká ta rána. Pan Lafosse stál u kormidla a dělal, že nic neslyší. Zato Hayden slyšel vše a bylo mu to velice nepříjemné.
„Hej, holobrádku!“ ozvalo se z kajuty náhle. Hayden zpozorněl. „Tak kde jsi, když tě volá kapitán. Dáš si se mnou rum!! Nebo půjdeš přes palubu!!“ Angličan se rozhodl, že bude dělat mrtvého brouka.
„Být vámi, tak tam jdu,“ ozval se najednou kormidelník.
„Proč?“
„Protože jinak vás opravdu hodí přes palubu.“
„Vám, pane Lafosse také takhle vyhrožoval…“
„Jenže mě potřebuje, přítelíčku a ví to. Sám by tyhle necky neuřídil. To by musel přestat chlastat. Ty jsi mu už zaplatil. To byla hloupost. A druhá hloupost byla, že jsi mu ukázal peníze. Každý suk na této lodí ví, že máš spoustu peněz. To je lákadlo i pro menší vyvrhele, než je tahle posádka. Hlídej si záda. A teď jdi. Nechci ho mít na palubě. Dáš si s ním jednu sklenku a on odpadne. Je už stejně na mol.“
Z kajuty se ozvaly rány a hlasité klení snášející se na hlavy všech a hlavně Haydena. Angličan vstal a sešel pomalu dolů.
„Dal sis na čas, holobrádku. Podej mi rum!“ kapitán stál široce rozkročený vprostřed kajuty a držel se stolu. Ačkoliv bylo moře klidné, silně se kymácel.
„Ty vlny jsou dnes nějak vysoké,“ zablábolil a svalil se na podlahu. Natáhl ruku k Haydenovi.
„Pomoz mi vstát, holobrádku!“ V Haydenovi se vzbouřila krev.
„Nejsem žádný holobrádek. Jsem kapitán Jonathan Hayden, voják Jeho Veličenstva!“ Vzápětí na to by si za tato slova nejraději ukousl jazyk. Francouz zpozorněl. Pak se ušklíbl:
„Tak proto jedeš na Tortugu. Jedeš tam špehovat!“ Vytrhl z opasku dýku a vrhl se na Haydena. Voják se útoku obratně vyhnul a jeho pěst naplno zasáhla Bretonce, který se poroučel znovu na zem. Ne na dlouho. Čepel nože opět mířila na Angličanovo tělo. Hayden se pokusil krýt útok židlí, jenže měl smůlu. Ta byla pevně přišroubovaná k podlaze kajuty. Na poslední chvíli uskočil od stolu ke stěně.
„Nejdu tam špehovat!“ vykřikl. „Chci mluvit s Kapitánem Smrt!“ Francouz vytřeštil oči a pak se s uplivnutím pokřižoval.
„O tomhle ďáblovi na mé lodi nemluv!! Slyšíš, holobrádku!!“ A zase se vrhl na Angličana. Dýka se zabodla do stěny kajuty a kapitán inkasoval další ránu pěstí, po které narazil břichem na stůl. Hayden si všiml, že dýka zůstala vězet ve stěně, proto se otočil a napřáhl na kapitána. Ten už stál a škodolibě se usmíval. V ruce držel pistoli.
* * *
Spustili jsme kotvy pod zdmi Tortužské pevnosti. Kotvilo zde několik lodí převážně francouzských, ale i některé známé, patřící pirátům. Slunce se opíralo do paluby s místní příslovečností. Posádka uvazovala ráhnové otěže a chystala se na břeh. Kapitán se objevil na palubě, perfektně oblečen, jak je jeho zvykem.
„Pane Frederiksone, posádka má volno. Rozdělte služby a hlídky podle potřeby.“ Poddůstojník smekl klobouk se slovy:
„Dle rozkazu, kapitáne.“ Pak se nad palubou nesly jeho povely.
„Panové, doprovodíte mne na břeh. Oba.“ Tento povel patřil nám, důstojníkům. Posádka spustila jólu a ta i s veslaři čekal jen na nás. Po chvíli se začaly spouštět i další čluny a muži se nedočkavě naloďovali, aby zaplnili místní nevěstince a krčmy. Však si z téhle plavby přinesli malé jmění. Za pár dní nebudou mít nic a zase se pokorně vrátí na palubu, jelikož Přízrak jim byl vlastně domovem. Jako i mě.
* * *
Viviane spustila kotvy. Rodrigo Bardas byl lehce nervozní. Blížila se jeho chvíle. Opustí tuto loď a nechá se najmout na jinou. Na tu, které velí Capitán Muerta. Obhlížel přístav a přemýšlel, která z lodí by to mohla být. Kotvilo zde několik plachetnic různých typů, většinou pod francouzskou vlajkou, ale žádná, která by mohla být Přízrakem. Bude muset čekat. Kapitán s několika muži odjeli na břeh dojednat obchody. Poslední podnik se vydařil a Rodrigo věděl, že i na něj čeká tučný podíl z kořisti.
„Co furt tak čučíš na břeh?“ ozvalo se za ním. Rodrigo se otočil. Námořník, jehož jednu ruku nahrazoval hák, vybroušený do smrtící zbraně, se naň upřeně díval. „Dočkáš se. Už tě svrbí v kalhotech, co? Černá Kitty je ta nejlepší ženská na ostrovech. Dočkáš se, ale až po mně.“ Námořník se zachechtal.
„Která je Přízrak?“ zeptal se ho Bardas. Pirát naň udiveně vykulil oči.
„Přízrak? To nevím. Já raději živou. Nesmrděj a spolupracujou.“
„Nemluvím o děvce, ale o lodi,“ odpověděl Španěl, po té co mu došlo, že jeho druh stále mluví o ženských.
„Ty myslíš tu černou fregatu? Toho Angličana? Není tu. Zatím. Poznáš, až se vrátí. Je to ten nejhorší a nejstrašlivější ďábel, co se kdy po mořích plavil.“
„To je ten, co se mu říká Capitán Muerta?“ Francouz pokrčil rameny.
„To nikdo pořádně neví. Lodi, které vyplenil Kapitán Smrt, byly nalezené s mrtvou posádkou. Plovoucí hřbitovy,“ a Francouz se pokřižoval. „Říká se, že to je on. On to nevyvrací a ani nepotvrzuje. Jestli chceš k němu na loď, tak si to raději rozmysli. Říká se, že ta loď je prokletá. Že je to loď z pekel. Jeho muži jsou také prokletí. Největší vyvrhelové, co se kdy plavili po moři. Museli upsat duši ďáblu. Slyšel jsem, jak se mu několik mužů vzbouřilo. Sám vzpouru potlačil a ty chlapy zaživa stáhl z kůže a sněd. Pobil je všechny sám“ Bardas se zahleděl na Francouze.
„A to jsi slyšel kde?“
„V krčmě U zlomenýho stěžně.“
„Po třech pintách rumu, co?“ ušklíbl se Bardas. Slyšel už mnoho povídaček o tom anglickém pirátovi, ale nevěřil jim. Viděl, jak černí otroci čarují to svoje woo-doo a pak je postihl bič pána a plamen hranice, kam je poslali mniši z kláštera. Nevěřil na kouzla a magii. Francouz se uraženě otočil a odešel.
Večer se vrátil kapitán. Po chvíli k lodi přirazilo několik veslic a odtáhly ji k molu. Začala vykládka zboží, které piráti ukořistili na poslední plavbě.
Náklad ze španělské lodi vynesl jmění. Rodrigo stál na břehu a v kapse mu cinkaly zlaté mince. Tolik peněz ještě nikdy neměl. Zamířil proto do nevěstince. Ten Francouz měl pravdu. Ženu neměl již dlouho. Bordel vedla tlustá černoška zvaná Mamá Zöe. Kdysi uprchla nějakému plantážníkovi, který si kupoval i otrokyně k uspokojování svých podivných chutí. Na své uprchlické pouti se dostala až sem, do tohoto pirátského hnízda. Tady se na její minulost nikdo neptal. Každý tu nějakou měl. Každý byl někde štvancem. Ona a její děvčata zde přinášely potěšení námořníkům a za zlato jim dávaly okusit něžnou náruč. Rodrigo vstoupil do dveří, hlídané dvěma obrovitými černochy. Každý měl za pasem dvě pistole a ještě mačetu. I když při jejich postavě nic z toho nepotřebovali. Rána jejich pěsti, která připomínala kovářské kladivo, byla jistě smrtící pro většinu populace na tomto ostrově. Jeden z nich se na Rodriga zašklebil. Asi to měl být úsměv. Asi.
Za dveřmi už bylo veselo. Byl zde cítit tabák, rum a pach těl. Mamá Zöe byla nepřehlédnutelná. Stála u schodů jako mocná obryně a cenila na každého své bělostné zuby. Rodrigo se rozhlížel. Několik dívek, z různých končin světa sedělo okolo stolu a hrálo karty. Další si po schodech odváděla nějakého námořníka zpitého touhou do němoty.
„ Vítej, cizinče. Ještě jsem tě tu neviděla. Jsi tu nový?“ Poněkud vyžilý ženský hlas vytrhl Španěla z rozjímání. Otočil se. Ani vrstva šminek, nedokázala naplno zakrýt věk ženy, která stála za ním. „Přišel jsi sem stát u dveří, nebo se pobavit a ukázat nám, jaký dovedeš být muž?“ Rodrigo se zahleděl do čokoládově hnědých očí, do kterých jako by se slila barva vlasů, které lemovaly ženinu tvář.
„ Ano, jsem tu nový. Jmenuji se Rodrigo.“ Žena se usmála.
„ Já jsem Lili. Tak pojď, Rodrigo. Jen doufám, že máš peníze. Nejde o mě, ale Mamá Zöe v těchto věcech nedělá žerty. Když někdo nechce zaplatit, ty dvě opice ho pěkně podrží a ona mu ukousne ucho. To je pro začátek. Když by to zkusil ještě jednou, ukousne mu něco jiného. Ale to se asi ještě nestalo.“ Rodrigo polkl.
„Ano, mám peníze, ale asi půjdu na vzduch. Tady je docela hustý.“ Vytrhl se té ženě, která ho držela za ruku, a vyběhl ven. Na ostrov zatím dolehla tropická noc. Vlahý mořský vítr ovíval Španělovu tvář. Měsíc prosvítal korunami palem. Podíval se na něj. Připomínal tvář smějící se smrti. Podivný pocit, který Rodriga držel už od vylodění z Viviane, zesílil. Musí najít Fleuryho. Zamířil do ulic městečka. Nejlépe se doptá v nějaké krčmě. Procházel mezi domy. Na ulici byli lidé, někteří opilí, někteří ne. Ti co nebyli, se snažili zmizet z dosahu těch, kteří byli. Na několika místech došlo ke rvačce, ale to nikoho nezajímalo. Guvernér do těchto míst své vojáky neposílal. Nepotřeboval to. Tady se pohybovali ti, ze kterých tato kolonie žila. Španěl zamířil do jedné z putyk. Byla to špeluňka té nejhorší kvality, ale to mu nevadilo. Pohyboval se vždycky mezi spodinou. Kdosi do něj strčil. Rodrigo ucítil známý hmat na opasku, kterak se ho někdo snaží připravit o peníze. Rána pěstí poslala onoho muže na stůl, který se pod ním rozložil na součásti, ze kterých byl složen. Výkřiky a nadávky se nesly klenbou. Okolní povaleči se rozestoupili do stran. Ve světle loučí se bleskla čepel. Zloděj, který ji držel v ruce a chystal se provést Rodrigovu pitvu za živa, se náhle zarazil a vytřeštil oči. Měl pro to pádný důvod. Nůž, který trčel z jeho hrudí, mu na životě zrovna nepřidal. Španěl se ušklíbl. Nic ze svého vrhačského umění nezapomněl. Vtáhl zkrvavenou čepel z těla svého soka. Zaslechl, jak zaskřípěla o kosti, neboť mrtvý se zhroutil tak nešťastně, že nůž sevřel mezi žebry. V lokále nastal po tichu opět ruch. Bylo už po boji a dál to nikoho nezajímalo. Chmaták Pierre dostal, o co si dlouho koledoval.
„Všech rohatých! Kdo bude ten svinčík uklízet!!“ ozvalo se mohutné zahřímání. Hostinský, jehož postava odpovídala hlasu, stál nad mrtvolou. Bardas se otočil.
„No mluvím na tebe!! Je mi jedno, proč jsi ho zabil, ale odnes si ho!! Za chvíli začne smrdět a přitáhne to sem mouchy!!“ hulákal krčmář dál a hadrem se oháněl, aby zaplašil obtížný hmyz. Bardas si povzdechl a vzal mrtvého pod pažemi, aby ho odtáhl.
„Počkej, má pěkný boty,“ ozval se jeden z přihlížejících a už se je chystal stahovat. „Teda, jestli je nechceš pro sebe.“ Rodrigo mávl rukou. Mužík je rychle stáhl, ale Španěl ho chytil za límec.
„Počkej! Pomůžeš mi s ním! Chytni ho za nohy. Hodíme ho do moře.“ Jak řekl, tak i udělali. Temné vlny u přístavní hráze pohltily tělo do své mokré náruče. Rodrigo se otočil na svého pomocníka.
„Znáš zdejší lidi?“ Mužík se zkoumavě podíval a odpověděl:
„Přijde na to, kdo se ptá a na koho se ptá. Tady musí bejt jeden vopatrnej.“
„Hledám Pierra Fleuryho.“ Mužík se ušklíbl.
„Koukám, že vo starýho Pierre je velikej zájem. Si v tomhle tejdnu už druhej co ho hledá. Copak mu chceš?“
„Takže ho znáš.“
Mužík se postavil a zahleděl se do Španělových očí.
„Nikdy jsem to nepopíral. Co mu chceš?“
„Promiň, kamaráde, ale to mohu říct jen jemu. Mám mu něco vyřídit.“ Mužík se ušklíbl. Popotáhl a rukávem si utřel nos.
„Ale Chmaták Pierre měl pěkný boty. Jak jsem viděl, s jakou zručností jsi ho voddělal, tak marně přemejšlím, co asi chceš starýmu Pierrovi vyřídit.“ Rodrigovi konečně došlo, o čem mužík mluví.
„Nechci ho zabít. Potřebuji od něj pomoct.“ Mužík se opět zkoumavě zadíval.
„No, nevím. Nevím, jestli by starej Pierre souhlasil. Musil bych se ho voptat, že jo. A to chvíli potrvá. A nevím, co na to ten druhej. Jak pak se jmenuješ?“
„Rodrigo Bardas. A jsem z Havany. Víc ti říct nemůžu. Tak jestli ho znáš, tak mne k němu zaveď.“ Mužík našpulil rty, jako malé dítě. Celkově v jeho projevu bylo něco dětinského. Byl neustále napružený, jakoby čekal ránu. Ani vousy, které mu hustě lemovaly tváře, nedokázaly přidat jeho obličeji více mužnosti. Jen oči. Oči měl zvláštní.
„Ten druhej je také z Havany. A také má něco důležitýho. Ale vo tobě nemluvil.“ Rodrigo horečně přemýšlel, kdo jiný tady ještě je? Koho sem guvernér poslal? Komu dal stejný úkol? Mužík najednou skočil do tmy a než se Bardas vzpamatoval, zmizel.
„K čertu,“ zaklel, ale mužíka nehonil. Vrátil se do krčmy, kde oslovil hostinského a zeptal se na Pierra Fleuryho. Hostinského odpověď ho přizemnila:
„Odešel jste s ním. Ten chlapík, co vám pomáhal odnést tu mrtvolu, byl Pierre Fleury.“
Pazourek křísl o ocílku a na pánvičce to zasyčelo. Tak to je konec, blesklo Haydenovi hlavou. Očekával záblesk a pak strašlivou bolest, ale nic se nestalo. Pistole nevystřelila.
„K čertu!“ zaklel Bretonec. K dalšímu se už nedostal. Hayden vytrhl dýku ze stěny a vrhl se na kapitána. Ten jen zachrčel a z úst se mu vyvalila krev. Čepel nože projela jeho hrdlem. Rudý proud pocákal Angličanovu tvář.
Hayden vyšel na palubu. Kormidelník se naň úkosem podíval.
„To připíjení bylo docela drsné. Běžte se umýt. Jste celý od krve.“
„Vás to nepřekvapuje?“ zeptal se Angličan udiveně. Kormidelník lehce zavrtěl hlavou.
„Pokusil se mě zastřelit. Naštěstí ta pistole nevystřelila.“ Kormidelník se jen ušklíbl.
„Ani nemohla. Není nabitá. Vysypal jsem mu z ní prach. Už je to docela dlouho. Občas s ní šermoval i přede mnou a tak jsem nechtěl riskovat.“ Hayden na námořníka nevěřícně zíral. Ten se jen opět ušklíbl a přendal si dýmku z jednoho koutku úst do druhého.
„Tělo hodíme v noci přes palubu. Nikomu nebude divné, že se kapitán ztratil. Byl, jako obvykle, na mol. Jen doufejte, že udržím mužstvo na uzdě. Asi projeví zájem o váš opasek. Předpokládám, že máte nějakou zbraň. Jestli ne, tak si ji rychle opatřete.“
Když se posádka Syrene, dozvěděla, že její kapitán v noci zmizel, zahučelo to v ní. Její předák se postavil před kormidelníka se slovy:
„Pane Lafosse, co bude dál? Kapitán nám nevyplatil mzdu a je mrtvý. Vy jste tu kormidelník. Řekněte, co bude dál?“
„Dál? Poslouchej, Křivá hubo, či jak ti říkají, dál bude to, že budete makat, až se z vás bude kouřit. Peníze dostanete, až přistaneme v Tortuze a vyřídím to, co bych stejně vyřizoval. Jasný? A teď se vraťte do práce. A pohněte, jelikož od teď jsem tady kapitán já.“
„A co kdybych byl kapitán já?“ ozval se veliký černoch sedící na sudu u jednoho z několika malých děl, které tvořily výzbroj Syrene. Několik hlasů mu souhlasně přizvukovalo, což tomu ebenovému gigantovi dodávalo odvahy. „Rozvaloval bych se v kajutě a chlastal rum. A Křivohubej Pete by mě nehonil do práce.“ To už vstal a Hayden viděl, že je ho pořádný kus.
„Vrať se na místo, Mongo,“ řekl Lafosse varovně.
„Proč?“ zavrčel černoch teď už bez úsměvu a udělal krok k zádi.
„Protože jinak bude tvůj černej mozek rozstříknutej po celý palubě, jestli ho ovšem v tý tvý makovici, co ti ucpává krk, aby ti do něj nepršelo, máš.“ S těmito slovy naň kormidelník namířil jednu ze svých pistolí, které si pro tuto příležitost strčil za pás.
„Chceme vidět peníze už teď! Chceme mít jistotu, že nás neoberete, jako kapitán!“ ozvalo se opět z posádky. Rumuchtivý černoch si raději zas sedl. Netoužil mít o jedno oko navíc. Lafosse se otočil na Haydena:
„Pane Haydene, byl byste tak laskav a sešel do kajuty a přinesl kapitánovu truhličku? Jsou v ní peníze. Ukažte je mužstvu, ale jak na ní někdo sáhne, ustřelím mu palici.“ Angličan poslechl. Vzpoura visela na vlásku a bylo nutné ji zažehnat. Když posádka viděla truhlu s penězi, začala se tlačit k Haydenovi. Nad palubou zaburácel výstřel. Námořníci ztichli. Lafosse se ani nehnul ze svého místa, ale oblak dýmu, který byl odnášený větrem od jeho ruky, byl dost výmluvný.
„Peníze jste viděli, tak hybaj do práce! Na Tortugu doplujem a pak se dohodneme co dál.“ Muži se po krátkém zaváhání rozcházeli po své práci. Hlavně je k tomu přesvědčila druhá pistole, kterou kormidelník držel v ruce.
Kapitán Thorn, když už měl všechny obchody zařízené a náklad z Přízraku byl ve skladech místních kupců, stanul na náměstí. Pak na nás kývl. Ukázal nám několik měšců naditých zlatem. Bylo toho dost.
„To je jen závdavek. Ty hlavní peníze nám vyplatí zítra bankovní dům. Teď můžeme jít, jestli nemáte nic proti.“ Kapitán se vítězně usmál a vykročil. Pan Brotherhood se ale omluvil a šel si po svých záležitostech. Já a kapitán jsme zamířili ke Zlomenému stěžni.
Rodrigo Bardas chodil každý den do krčmy, aby Fleuryho opět nalezl. Marně. Třetí den se do krčmy nahrnula hromada námořníků s kapsami plnými peněz. Chovali se velice vyzývavě. Bardas si je nenápadně prohlížel. Nakonec chytil hostinského za rukáv a ukázal na ně.
„Kdo je to?“
„Řekl bych, že ti, které hledáš.“ Bardas se prudce nadechl, ale hostinský už zmizel z jeho dosahu. Španěl vyšel z hostince ven. Musel najít Fleuryho.
Syrene spustila kotvy pod zdmi pevnosti v Tortužské zátoce. Kormidelník Lafosse krotil s pistolí v ruce posádku, aby se hned na vše nevykašlala a nerozeběhla se na pevninu.
„Nejprve vyložíme náklad, pak se buď postaráme o další, nebo loď prodáme a rozdělíme se! Do té doby se nikdo z paluby ani nehne! Kdo uteče, je bez podílu! Jasné?!“ Námořníci na něj hleděli s nevolí, ale těžká pistole v jeho ruce byla značně výmluvná. Pak se otočil na Haydena
„Pane, jsme v Tortuze. Teď půjdeme do kajuty a provedeme vyúčtování.“
Kapitán Hayden stanul na molu, kam ho zavezl člun ze Syrene. Štítivě se rozhlížel po tomto brlohu lidského odpadu. V duchu pohrdal piráty a i Francouzi, jejichž to byla půda. Přemýšlel, co vlastně má udělat. Lord Whitby si přál dostat kapitána Smrt na šibenici. To se lehko řekne a hůře udělá. Pokud půjde rovnou za tím pirátem, riskuje, že to bude to poslední, co ve svém životě udělá. Cesta musí vést jinudy. Náhle zpozorněl. Cítil něčí upřený pohled. Rozhlédl se, ale nic podezřelého neviděl. Jen jednoho postaršího mužíka, oblečeného v námořnických šatech, který se prodírá davem a snaží se zmizet. Asi nějaký chmaták. Ještě než si ho přestal všímat, zahlédl, jak toho skřítka nějaký muž chytil za límec.
Ten cizinec, co se dnes vylodil z té shnilé bečky věčně ožralého Chéraca upoutal jeho pozornost. Byl to příliš velký elegán. Pierre pečlivě sledoval každého, kde sem připlul. Najednou se za ním mihl stín, který ho pevně uchopil.
„Fleury, posledně jsi mi utekl, ale teď už ne. Don Diego Garcia mi řek, že mi pomůžeš a ty to uděláš.“ Mužík se poplašeně ohlédl. Byl to ten Španěl, kterému posledně pomáhal uklidit Chmatáka.
Rodrigo Bardas držel mužíka, kterého tak dlouho hledal a který se mu úspěšně vyhýbal.
„Přízrak připlul a já chci do jeho posádky. Lépe řečeno, chci vidět jeho kapitána. Ty mi máš pomoci. A kdo je ten druhý, co tu má být od dona Diega?“ Fleury viděl, že tentokrát už asi neunikne. Ten Španěl ho děsil. Nakonec se ale rozhodl spolupracovat.
„Dobrá. Deme ke mně domů. Tady bysme byli moc na vočích.“ Bardas se naň výhružně podíval.
„Neuteču. Mám se rád a ty bys mě asi zabil, že jo?“
Stanuli v jednom malém domku, hned u městských hradeb. Páchlo to tu močkou, ale bylo to tu dosti zastrčené. Fleury se usadil na lavici a vytáhl láhev rumu. Zhluboka se napil.
„Tak ty hledáš kapitána Přízraku? Proč? Proč tě sem havanský guvernér poslal a kapitán Ramirez o tobě nic neví?“ Bardas sebou trhl. Kapitán Ramirez.
„On je tady i Ramirez? Co tu chce? Nic mi o tom neřekli. Doufám, že tu není proto, aby …“ konec věty zůstal viset ve vzduchu. Fleury se na Bardase zkoumavě podíval.
„Kapitán Smrt leží Španělům hodně v žaludku, co? No, možná se ani nedivím. I někteří kapitáni z Bratrstva ho nemusejí. Moc dráždí španělského krále a jeho guvernéry. To se nelibě odráží na jejich protiakcích. Už pár dobrých chlapců popíjí rum s Davy Jonesem. Jenže on tu je a kdoví, jestli to není Mořský ďábel sám. Pár kapitánů ho nemá rádo, ale nepůjdou proti němu. Příliš se ho bojí a také vědí, že spojenectví s ním je pro ně výhodný, že jo. Tebe sem poslali, abys ho zabil. Kapitán Ramirez je caballero, každým coulem, ale tys na tu špinavou práci jak dělanej. Není to tak?“ Fleury se škodolibě uculil. Bardas se nadechl.
„Do toho ti nic není. A je mi jedno, co tu má Ramirez za práci. Můj úkol je jasnej. Jen se pak potřebuju odsud dostat. V tom mi pomůžeš. Najdeš mi někoho, kdo mne odsud odveze a hezky nenápadně. A doufám, že si nikde nepustíš pusu na špacír. Nebylo by to pro tebe zdravé.“ Fleury se opět uculil.
„Kapitán Přízraku teď bude u Zlomeného stěžně, nebo na své lodi. A to je pravděpodobnější. Přízrak je ta fregata, co kotví u první věže pevnosti. V přístavu najdeš dost člunů, nebo si tam doplav. Je mi jedno, jak to uděláš. Když se do rána vrátíš, najdu ti loď, která tě odsud odveze. Když se nevrátíš, jsi mrtvej. A teď zmiz. Za chvíli bude večer. Za tmy máš daleko větší šanci.“
Bardas stál u mola a díval se na moře. Proti světlému obzoru se rýsovaly siluety lodí, které zde kotvily. Jeho ale zajímala jen jedna. Ta fregata, která tak znepokojovala Španělsko, kotvila trochu opodál od ostatních. Její poziční světla matně ozařovala záď se zlacenou galerií. Jinak vypadala mrtvě. Pak si všiml, že tu není sám. Na tuto loď hleděli ještě dva muži. Oba oblečeni do dobrých šatů a s vojenským vzezřením. Pak Bardasovi zatrnulo. Jednoho znal z Havany. Tak, vida. Kapitán Ramirez osobně. Kdo je ten druhý seňor, ho tak moc nezajímalo. Ale na druhou stranu, oba měli zájem o stejnou loď jako on. Bardas si upravil své zbraně a zamířil ke Zlomenému stěžni. Před hostincem bylo živo. Několik námořníků si tu vyřizovalo své spory. Jeden z nich vrazil do Bardase. Rána pěstí piráta, či kdo to byl, uspala. Nebyl to tak velký problém. Z větší části na tom měl podíl rum, který mu koloval v žilách. Španěl vešel do krčmy.
Kapitán Hayden stál u mola a díval se na moře. Kotvila tam loď, na kterou neměl dobré vzpomínky. Nemohl zapomenout, jak ho kapitán té lodi zesměšnil. Kapitán Thorn zemře, i kdyby ho měl vyzvat na souboj. O jiné možnosti ani neuvažoval. Najde ho a zkříží s ním meč. Pak si ale uvědomil, že ten pirát, bude mít okolo sebe své muže. Je potřeba něco udělat. Ten muž byl nebezpečný. Po chvíli si všiml, že tu není sám. Byli zde ještě dva muži. Jeden byl drban, neurvalého vzhledu, ale druhý vypadal jinak, než většina obyvatelstva tady té díry. Hayden z jeho postoje vycítil něco známého. Držení těla, přímý pohled. Ten muž byl určitě voják a to důstojník zvyklý velet. Onen drban pomalu zmizel. Pak si teprve Hayden uvědomil, že už ho viděl. Bylo to ráno v přístavu. Byl to ten, co se potýkal s tím mužíkem. Jistě, poznal ho. Angličan obrátil zrak na druhého muže, který zůstal na molu. Ten se také chystal k odchodu, ale bylo vidět, že pod jeho ušlechtilým čelem se honí myšlenky jako o závod. Hayden to nevydržel a oslovil ho. Nejprve to zkusil anglicky, ale pak přešel na francouzštinu. Na tu ten druhý zareagoval.
„Vidím, monsieur, že vás zajímá stejná loď, jako mne. Mohu se zeptat proč?“ oslovený se pousmál.
„Dle čeho tak soudíte? Ale máte pravdu. Je to krásná loď.“
„Jen krásná? Je to loď toho největšího vyvrhela, co znám,“ odvětil Hayden. Druhý muž zvážněl.
„Není to loď vyvrhela. Je to loď samotného Antikrista, Madre de Dios.“ Angličan zpozorněl. Ten muž byl Španěl. Jestli to byl navíc voják, tak to mohlo znamenat dvě věci. Buď je to zběh a snaží se dostat do posádky, nebo je to opravdu voják a pak tu má možná stejný úkol, jako on.
„A vy chcete na její palubu? Já tam už byl.“ Španěl se ohromeně podíval.
„Vy patříte k jeho mužům?“ Ruka mu maně sjela k boku, kde se leskl koš vojenského kordu. Hayden se pousmál. I ta zbraň ho prozrazuje.
„Ne, nepatřím. Byl jsem tam služebně, ještě když ten muž byl…když ještě nebyl pirát.“ V duchu si blahořečil, jak dokázal zažehnat nebezpečnou situaci.
„Opravdu? Ten zlosyn někdy nebyl pirát? I já ho viděl. A není to tak dlouho, co jsem mu hleděl do tváře a nemohl nic dělat.“ Ruka ze Španělova kordu ale nezmizela. Hayden se pousmál.
„Nebylo to při tom přepadu Havany?“
„Služebně? Kdo jste?“
„Jmenuji se Hayden. Jonatan Hayden a jsem z Jamajky.“ Španěl se na něj pozorně zahleděl. Nakonec se uvolnil.
„Seňor José Ramirez. Z Havany. A měl jste pravdu seňor Hayden. Bylo to tehdy. Znám tvář Kapitána Smrt. Viděl jsem ho tak zblízka, jako vidím teď vás, Madre de Dios. A přísahám, že jeho krev poteče po mém meči!“
„To nevím, jestli je moudré, seňore. Ne že bych s vámi nesouhlasil, ale víte sám, že okolo toho člověka není něco v pořádku.“
„Jestli je to vůbec člověk,“ zašeptal Ramirez.
Bardas si konečně našel člun. Udělá to tiše. Tiše a hlavně rychle. Na co se nechat verbovat do posádky? Už už nasedal do člunu, když zahlédl stín postavy. Strnul. Ve světle oken někdo šel pomalu k molu. Bardas si připravil nůž. Ona postava došla až skoro k molu. Vzala z držáku jednu z pochodní, které se snažily osvětlovat uličku a zamával s ní. V jejím světle Španěl spatřil i tvář. Černé oblečení se ztrácelo ve tmě, jen ten bledý obličej byl vidět. Muž znovu zamával pochodní a z té černé lodi mu někdo odpověděl. Bardas se ušklíbl. Že by sám ďábel stál na jeho straně? Pomalu si nachystal nůž v ruce. Měl krásný výhled ze tmy do světla louče. Pak se ale zarazil. Co když je to jen jeden z důstojníků?
„Už jsme tady, kapitáne,“ ozvalo se z moře. Tak je to jasné. Rodrigo už neváhal. Ruka se mihla a čepel hvízdla vzduchem. Nemohl minout. Pochodeň spadla na zem a za ní padlo do písku i tělo. Španěl vyšel ze svého úkrytu, aby se podíval na své dílo. Stanul nad svou obětí, z jejíchž prsou trčela rukojeť nože.
„A je to. Kapitán Smrt je po smrti. Děs Karibiku a zabít ho bylo tak snadné,“ smál se tiše. Pak si uvědomil, že se blíží člun z Přízraku a tak zmizel v uličce. Rychle vytáhl z hrudi své oběti nůž a z krku zároveň sňal medailon jako důkaz. Běžel rovnou k Fleurymu. Zítra bude na cestě na Kubu a pak? Najednou se zarazil. Pokud se vrátí, asi ho nečeká bohatství ale oprátka. Nebo spíše dýka zezadu. Teď musí ale k Fleurymu. Tam přečká noc a pak zmizí. Proběhl mezi chatrčemi a několika domky, až stanul přede dveřmi, ze kterých večer vyšel. Zaklepal a vešel. Mužík seděl za stolem a mžoural do světla svíce.
„No?“ Bardas se ušklíbl.
„Hotovo. A nebylo to těžké. Zítra chci zmizet.“
„Zmizíš ještě teď. Jestli 's ho vopravdu zabil, tak bude mumraj. Najdi v přístavu loď Syrene a přihlaš se do posádky. Její novej kapitán má trochu nedostatek lidí. Bude rád za každého muže. Tak jdi.“ Bardas se ale posadil.
„Neslyšels? To je jediná cesta jak nenápadně zmizet. Syrene vyplouvá s nočním odlivem. Tak si pospěš. Pochybuju, že's ho zabil.“ Bardas se otočil ve dveřích a jeho obličej zbrunátněl.
„Byl mrtvý!“
Pierre Fleury jen pokrčil rameny.
„Doufám.“
To už ale Španěl neslyšel. Ráznými kroky odcházel k přístavu. Chtěl se nalodit co nejdříve a vypadnout. Dříve nebo později, by tady nebylo pro něj zdravé povětří. Pak si vzpomněl na Viviane. Mohl se pokusit najít jejího kapitána. Fleury jistě dá zprávu do Havany a i kterou lodí bude odplouvat. Rozhodl se. Najde kapitána Viviane. Zamířil proto k bordelu. Tušil, že tam najde podstatnou část posádky.
Prošel opět okolo obou černošských strážců a vstoupil. V lokále se rozvalovalo několik námořníků a laškovali s děvčaty. Mamá Zöe hlídla své stádečko, jako obvykle. Nic se tu nezměnilo. Bardas se rozhlédl. Neviděl nikoho, koho by znal. Ale přeci. Na schodech se objevil Krátkonoska Travailler. Španěl naň kývl. Kormidelník ho sice přelétl zrakem, ale pak si uvědomil, že ho zná.
„Tak jsi sem zabrousil, co?“ zahalekal. Bardas kývl.
„Hledal jsem kapitána, nebo vás. Chci zase na Viviane. Kdy odplouvá?“ Krátkonoska vykulil oči.
„Ho hó. Před chvílí jsme připluli a ty už chceš zase odplouvat? To už jsi prochlastal celej podíl?“ Španěl zavrtěl hlavou.
„Chci na moře.“ Kormidelník mávl rukou.
„Přijď tak za týden. To by se o něčem mohlo uvažovat. Nebo to zkus na Přízraku,“ dodal s přimhouřeným okem. „Říkali, že ses po něm sháněl. Je tady a myslím, že brzy odpluje. Jeho posádka má vždy kapsy plné zlata.“ Bardas sebou trhl.
„Ani se mi snad nechce. Slyšel jsem ledacos a jde mi z toho mráz po zádech.“ Kormidelník se ušklíbl.
„Jestli nemáš kde spát, tak se vrať na loď. Já to už loďmistrovi vysvětlím. Ale až ráno. Teď si jdu ještě užívat. Jdi taky. Zdejší dámy jsou luxusní.“
Týden uplynul jako voda. Bardas se neustále schovával v podpalubí Viviane. Tak mu uniklo, že Přízrak odplul. A odplula i Syrene. Tentokrát měla na palubě pasažéry dva. Po týdnu zvedla kotvy i Viviane. Bardas stál u pažení a sledoval vzdalující se zemi. Usmíval se. Kapitánův pestrý šátek vlál ve větru u kormidla a na lodi byl celkem pohoda. Pluli na západ do průlivu Windward. Bardasovi bylo úplně jedno, kam vlastně plují. Hlavně pryč. Nechtěl ani pomyslet, co by se stalo, kdyby se dostal do rukou posádky Přízraku. No, nejdůležitější je, že Capitán Muerta je mrtvý. Měl i jeden důkaz pro guvernéra. Medailon, který mrtvému ještě stihl strhnout z krku. Opět se na ten kousek zlatého plíšku podíval. Byl zde obrázek nějaké ženy a okolo ní nějaký anglický nápis. Nad tím však Bardas moc nepřemýšlel. Tohle bylo postačující.
Ráno Španěla kdosi neurvale probudil. Podle houpání lodi to vypadalo na plavbu pod plnými plachtami
„Hej, vstávej. Všichni na palubu! Kapitánův rozkaz!“ Námořník, který ze sebe chrlil ta slova, vypadal ustaraně. Rodrigo rychle vyběhl z podpalubí ven. Na palubě se do něj opřel čerstvý vítr. Příď lodi krájela vlny a jejich vrcholky skrápěly přední nástavbu vodní tříští.
„Hej, co se děje?“ chytil za rukáv jednoho z okolo běžících námořníků. Než mu stačil odpovědět, už Bardase zasáhl konec koženého řemínku, který v ruce držel bocman.
„Co tady okouníš?! Hybaj k dělům!“ Bardas se zmateně rozhlédl. „Na pravobok, ty škeble!“ Rodrigo raději uposlechl. Nechtěl se zbytečně potýkat s někým na lodi. Viviane letěla jako blesk a evidentně před někým prchala. Všichni se ohlíželi dozadu.
„Co se děje?“ zeptal se Španěl znovu.
„Co? Přízrak. A dohání nás!“ Bardas se naklonil přes bort a strnul. Spatřil fregatu, na kterou se ještě před dvěma týdny chtěl sám nalodit. Proč ale honí zrovna je? Kdo ví, že je tady? Fleury!! Ten bastard ho zradil! Ale vždyť nikdo neví, že se nalodil na Viviane. Myšlenky běžely Španělovou hlavou jako o závod. Přetrhl je až výstřel. Nad přídí Přízraku se zvedl obláček kouře. Gejzír vody se zvedl kousek od přídě brigy.
„Chtějí, abychom zastavili, kapitáne,“ řekl Krátkonoska Travailler.
„To vidím!“ odsekl kapitán a dodal: „Jako že se Jean Fontaine jmenuju, tak nebudu tancovat, jak si nějakej Anglán pískne!“ Pak zařval k posádce: „Povolte hlavní plachtu! Ať lépe táhne!“
„Kapitáne, má převahu lidí i kovu. A za chvíli nás mají!“
„Ani mě nehne, Krátkonosko! Budeme se bránit!“
„Zbláznil jste se?! Jednou salvou nás pošle ke dnu! Jestli chcete bojovat, tak tu máte vzpouru! Máme šedesát chlapů! On jich má čtyřikrát tolik! Šestnáct děl na boku proti našim sedmi! Nemáme šanci, kapitáne!“
Druhý výstřel z přídě Přízraku zvedl sloup vody těsně za zádí Viviane.
„Stáhnout plachty!“ křikl kormidelník. Kapitán zbrunátněl a vrhl se na Krátkonosku. Ten ho ale srazil ranou pěstí a namířil naň pistoli. Posádka přihlížela s otevřenými ústy.
„Chlapi! Rozhodněte sami! Kapitán chce bojovat s Přízrakem! Nás je šedesát, jich hodně přes dvě stě. My máme na bocích sedm děl, oni šestnáct! Zatím na nás nestřílejí, jen chtějí, abychom zastavili! Co chcete vy? Bojovat a zemřít, nebo zjistit co vlastně chtějí? Moc času už ale nemáme!“ Bocman se podíval na posádku, pak na kapitána a na kormidelníka.
„Při vší úctě, kapitáne, zastavíme. Nemáme proti nim šanci!“ Z posádky se ozvalo souhlasné mručení. Kormidelník zasunul pistoli za pás. Kapitán vstal a rozhlédl se po posádce.
„Jestli to chcete, tak budiž. Plachty dolů! Loď proti větru!“ Posádka začala plnit rozkazy.
„Ještě jednou, Krátkonosko, se mi postavíš a zabiju tě. Pamatuj si to,“ řekl potichu, ale tak, aby to kormidelník uslyšel. Jejich pohledy se střetly.
Fregata zastavila asi sto yardů od Viviane.
„Spouštějí člun, kapitáne.“
„Tak se na ně připravíme. Vy dva,“ a kapitán ukázal na dva piráty stojící u pažení, „nabijte tu sokolnici. Kartáčovou střelou a čekejte. A vy ostatní, nabít pistole. Muškety nechte ležet. Uvidíme, co nám ten nafoukanec chce.“
Člun z Přízraku doplul k boku brigy. Na jeho zádi seděl muž v černém oblečení se širokým kloboukem na hlavě. Nebylo mu vidět do tváře. Povstal a pohlédl vzhůru.
„Jsem kapitán Thorn a žádám o povolení vstoupit na palubu."
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
