obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915265 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39351 příspěvků, 5725 autorů a 389629 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Příliš divoká země-2 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příliš divoká země- Poslední batalion
 autor Iserbius publikováno: 04.12.2011, 1:01  
Vzpomínková část, která se zabývá minulostí hrdinů. Pokračování mého pokusu o post-apo sci-fi. Pokouším se o deníkový styl. Snad se vám tu bude líbit. Přeji pěkné počtení. :)

PS: Snad se to bude líbit i věčně kritické kuličce. :)
 

2 kapitola
1 říjen 2012
Politické špičky se na ranním jednání dohadovali na zvýšení daní a zmražení důchodů. V sále byl klid a panovala klidná atmosféra.
Dveře do sněmovny se rozrazily a dovnitř vtrhli vojáci v kuklách. Ochranka v tu chvíli rezignovala a položila zbraně. Každého poslance, nezáleželo na straně vojáci spoutali a odvedli ven.
Vešel menší, šlachovitý padesátník v generálské uniformě a rozhlížel se po vylidněném parlamentu. Přišel k němu jeden z vojáků a řekl:
„Situace pod kontrolou.“
„Děkuji,“ odpověděl generál.
„Pane,“ oslovil ho voják. „Mohu se vás na něco zeptat?“
„Klidně.“
„Myslíte, že je po všem?“
Generál se rozhlédl po sálu.
„Obávám se, že tohle je pouze začátek.“


15. Říjen 2012
Někdo zazvonil. Pomalu šla ke dveřím. Opatrně otevřela, avšak nikoho neviděla. Přede dveřmi byla pouze jakási sportovní taška. Přišla k ní, sebrala ji a vrátila se dovnitř. Uvnitř ji otevřela. Byla v ní hromada bankovek v balíčkách a dopisová obálka. Otevřela obálku. Byl v ní dopis. Ten zněl: Utíkej, dokud můžeš. Obsah tašky by ti měl pomoci.
Zahleděla se dovnitř a chtěla tašku prohlédnout podrobněji. Při vyndávání bankovek našla pistoli v pouzdře a dvě krabičky nábojů.

XXX

„Je to tak správný,“ řekl Krejcar za mými zády.
„Souhlasím,“ odvětil jsem a típl viržinko. „Ona se odsud dostane a přežije. Aspoň někdo, když už nemáme rodiny.“
Krejcar pohřbil svoje rodiče před dvěma dny. Já včera. Když začalo rabování, tak se lidi začali mezi sebou bezdůvodně zabíjet. Tudíž jsme už neměli nikoho. Já měl alespoň ji. Takový malý ideál, který dokázal ohřát mé srdce vždycky, když jsem doufal, že jsem se zbavil všech emocí.
Ty peníze, které jsem jí dal, pocházely z jedné bankovní pobočky. Okamžitě po převratu armáda obsazovala banky a odvážela veškerou hotovost. Nás přidělili k jednomu z konvojů. Ale jak to v české republice chodí, všude se krade. A tak se ztratilo auto plné peněz přímo z vojenského skladu. Druhý den se našlo prázdné bez peněz. Inspekce hodně pátrala, ale neexistovaly jakékoliv důkazy. A to bylo jenom dobře. Teď si budu muset nějak zodpovědět ztrátu služební pistole.


25. Únor 2018
Vůně držkové polévky. To bylo to, co přilákalo moji pozornost k putu s jídlem. Lim si zašel do tajných zásob a udělal nám něco jiného než nudle nebo instantní polévku do hrnku. Vzal si jednu misku a lžíci. Dlouho si jí míchal a drobnými úsrky konzumoval.
V dáli hučel generátor a občasné zapípání oznamovalo, že bude nutné opět doplnit benzín. Toho jsme měli celkem dost, protože se nám před časem podařilo zčořit jednu cisternu neonacistům. Tehdy to byla tvrdá přestřelka, ale nevíte, jakej je to krásnej pohled, když holá hlava dostane zásah. Teda krásnej byl aspoň pro mě.
„Beztak je to divný,“ řekl Krejcar a posadil se.
„Mě ne,“ zalhal jsem. „Amíci jsou prostě banda čůráků, co si o sobě hodně myslí. Čím víc mrtvých, tím líp.“
„Pán se nám nějak rozohnil,“ popíchl Levrys.
„Ne,“ odsekl jsem. „Konstatuju fakta.“
Nutno uznat, že mě to divné přišlo také. Amíci si nechali zmasakrovat další hlídku. Docela se divím, že neměli ani blbý vysílačky nebo jakoukoliv jinou podporu. Prostě je tam vysadili a hotovo. Prostě záhada. Proč to udělali? Vždyť to byly větší paka, než já s Krejcarem v bitvě o Prahu.
Bitva o Prahu. Kdykoliv se o ní někdo zmíní, nebo si na ní vzpomenu, tak mě pekelně zabolej záda a pravé rameno. Dodnes je mi více méně záhadou, kdo mě odtamtud tehdy dostal, ale už mi to bylo tak nějak jedno.
Dveře bunkru se otevřely a vešel Mikula. Odhodil škrabku do kouta k dalšímu nářadí a šel se také najíst. No, až příště se udělá led na satelitu, tak jsem se škrábáním na řadě já. Satelit, díky kterému jsme měli internet a televizi, měl tu špatnou vlastnost, že v zimě se na něm tvořila námraza a my potom měli po ptákách, dokud to nikdo neseškrábnul.
„Jak to vypadá venku?“ zeptal jsem se, aniž bych odvrátil zrak.
„Furt stejně,“ odvětil Mikula.
Pak si taky sedl a dal si svoji porci. Já se vrátil do svého kutlochu a svalil se na postel.


29. října 2012
Na hlavním nádraží zastavil nákladní vlak se spoustou kontejnerů. Byl dlouhý jako celé nástupiště. První vojáci k němu klidně došli a otevřely první kontejnery. Začaly vyndávat bedny se zbraněmi. Já byl jeden z nich. Nosili jsme některé bedny do připravených náklaďáků a dodávek před nádražím, které je pak rozváželi na předem určená stanoviště. O zbylé bedny se staralo metro. Na každé stanici jsme měli opevněnou pozici. Po městě vyrůstaly barikády a všichni vojáci se připravovali na válku. Bundeswehr společně s US army byl připraven na hranicích a jen čekali na rozkaz po nás skočit. Do celého světa proudili zaručené zprávy, že tu zuří občanská válka a jsou ohroženy životy civilistů.
Hranice byly zavřený a část naší armády na nich. Zbytek se barikádoval v Praze a čekal. Bylo nás prostě málo na tu sílu, co se na nás valila.

1. Listopadu 2012
„Toto není pomoc spojeneckému státu, toto je regulérní útok proti suverénnímu státu!“ hřímal Vávra z televize.
Tak se stalo to, čeho jsme se všichni báli. Dneska ráno překročil Bundeswehr společně s několika jednotkami US army naše hranice. Zahájili „mírovou operaci.“
Bylo nás všeho všudy jen šest tisíc v Praze a dalších pět různě po republice. No a Bundeswehr měl několika násobně více. Samozřejmě, nešli na nás všichni, ale i tak to bylo hodně. Plus slavná US army. Takže nám zbylo jediné. Co nejvíce se zakopat a doufat, že si na nás vylámou zuby. Bylo docela zajímavé pozorovat, jak se hromadí spousty dobrovolníků, kteří nám chtěli pomoci s obranou. Prostě jsme začali rozdávat zbraně civilistům. Ti si vzali bílou pásku na rameno jako znak příslušnosti a už to jelo. Armáda během jednoho dne musela ustoupit nebo zmizet z povrchu zemského.

3. Listopadu 2012
První výsadek amerických vojáků dopadl katastrofálně. Pečlivě schováni v budovách a v tunelech jsme jim sestřelili pár vrtulníků. To je donutilo se stáhnout. K večeru dorazily první tanky do Prahy a bitva začala naplno. Já a Krejcar jsme byli přiděleni ke skupině bránící stanici metra Florenc. Bylo nás zhruba dvacet plus padesátka dobrovolníků. Naši výzbroj tvořily převážně staré osmapadesátky a pár zbraní z vlaků. K tomu jsme měli hromadu starých rpg určených k likvidaci tanků.
Večer jsem pozoroval ohňostroj na obloze. Začali s bombardováním a snažili se nás dostat z děr. Přiznám se, měl jsem tehdy velký strach.


24. Ledna 2013
Tak už jsem zůstal sám. Z mé jednotky na počátku války nezůstal nikdo. Florenc padla a mě se podařilo utéci a schovat se v tunelu metra. Krejcar se mi nějak ztratil z očí, tudíž jsem nevěděl, jestli je po něm nebo ne.
Tři měsíce. Tak dlouho trval náš odpor. Od začátku nás bombardovali a celou Prahu díky tomu proměnili v trosky. To, co nezničily bomby, dodělala pozemní vojska. Všechny památky a důležité budovy byly prakticky zarovnány do země. Byl to marný boj. Přesila, letecká a dělostřelecká podpora, to jim hrálo do karet. A co jsme měli my? Odhodlání a hromadu po většinu starých zbraní.
Pomalu jsem po tmě našlapoval a mířil dopředu osmapadesátkou. Měl jsem poslední zásobník. Byla mi zima. Kabát jsem měl proděravěný a já tiše doufal, že najdu jakoukoliv náhradu.
Za záhybem tunelu jsem spatřil světlo. Pomalu a opatrně jsem se k němu blížil. To, co jsem považoval za díru ve stropě, se změnilo na zborcenou část tunelu. Trosky byly naštěstí tak, abych mohl vylézt nahoru. Přehodil si pušku přes rameno a pomalu jsem se začal drápat nahoru. Prsty mě klouzaly po zasněžených částech a několikrát jsem měl namále, abych nesletěl.
Vylezl jsem jakémsi opuštěném areálu. Padala taková ta směsice deště a sněhu a to na zemi vytvářelo pořádnej humus. Opatrně jsem se rozhlížel a snažil se pátrat po jakémkoliv protivníkovi. Nikde nikdo. Obloha byla potemnělá díky kouři z okolí.
Pak jsem vystrčil hlavu naplno a našel si kryt. Urychleně zalezl a pak se nadechl. Vystartoval jsem a přeběhl do spadlé velké roury. Oddychoval jsem a vzal si pušku do ruky. Pak jsem celý postup opakoval. V boji v městské zástavbě je pár dost důležitých pravidel. Třeba to, že se člověk má vyhnout otevřeným prostranstvím. No a teď jsem ho porušil, takže se divím, že mi někdo neustřelil palici.
Zaběhl jsem do hromady trosek, které byly kdysi domem. Tím, co zbylo ze dveří jsem vešel. S puškou napřaženou se opřel o zeď a rozhlížel se. Mrzly mě prsty a těžko jsem se soustředil. Opatrně jsem našlapoval po střepech a kouscích zdi. V blízkém okolí bylo ticho. Jen v dáli jsem zaslechl pár výstřelů.
Vešel jsem do další místnosti a spatřil na zemi ležícího vojáka Bundeswehru. Kolem krku krvavý kruh naznačoval, že ho někdo podřízl zezadu. Obešel jsem ho a vnímal každé šustnutí okolo. Pořád ticho. Další místnost, která vypadala jako hlavní chodba domu a otevřené dveře do sklepa. Před těmi dveřmi leželi další dva. Ale ti zemřeli při přestřelce. Opatrně jsem nakoukl do sklepa a spatřil schody vedoucí dolů. Matně jsem viděl něčí nohu.
„Haló?“ špitl jsem a okamžitě si zanadával do kreténů.
Nahoře se něco ozvalo. Slyšel jsem něco připomínající kroky nebo šustění. Pak tu byl opět můj přítel ticho. Ještě dlouho jsem mířil na poničené schody mířící nahoru. Pak se vydal do sklepa zjistit majitele nohy. Noha patřila jednomu z našich. Za ním bylo pět dalších. Jeden z nich byl důstojník. Podle označení kapitán. Každého z nich jsem prohlédl, jestli není naživu. U toho kapitána jsem si myslel, že by mohl, ale to jen do chvíle než jsem mu pootočil s hlavou. Jeho levá tvář chyběla. To bylo jediné zranění, které měl. Jinak byl neporušený.
Jeho kabát mě zajímal. Byl v pořádku, na rozdíl od toho mého a ostatních. Ten můj byl zničený za ty tři měsíce. Dostal jsem tu mrtvolu z kabátu a sundal si ten svůj. Opět jsem doplatil na svoji debilitu. Za mnou cosi cvaklo a mě okamžitě došlo, že mi někdo míří na palici.
„Ani se nehni!“ zavrčel dotyčný.
Bylo mi jedno, jestli je to čech, či ne. Prostě jsem se ohnal a chytil hlaveň. Strhl ji a pak vší silou vystartoval dozadu a narazil s dotyčným na zeď. Zakřupalo to a zbraň dotyčnému vypadla z rukou. Otočil jsem se a namířil na něj.
„Krejcar?“ prohlásil jsem překvapeně.
„Máš štěstí,“ zaskučel, zatímco jsem mu pomáhal na nohy. „Myslel jsem, že je po tobě.“
„To bylo vzájemné,“ odvětil jsem a oblékl si kapitánův kabát.
„Tys povýšil?“ ušklíbl se.
„No a?“ odvětil jsem suše. „Je mi zima. Mimochodem, jak jsi se dostal z Florence?“
„Když na nás naházeli pár bomb,“ vysvětlil. „Zůstal jsem pod trámem nějakýho domu. Když jsem přišel k sobě, bylo po všem. Popadl jsem pušku a snažil se odplížit. No cestu zpátky si nepamatuju. Párkrát mě naháněli. Tak jsem se schoval v tomhle baráku. Pak jsem našel tebe. Ty?“
„Já byl v metru, a když se dostali na nástupiště, tak jsem zdrhnul. Bylo to neudržitelný. Ještě že tunely zatím nemají obsazené. Poslední stanici, kterou jsem prošel, byly Kobylisy. Takže jsme někde poblíž.“
Okamžitě jsme zpozorněli, protože se nahoře něco ozvalo. Znělo to jako hlasy a kroky. Někdo něco řekl a na schodech někdo byl. Oba jsme se přitiskli ke stěně a já vytáhl nůž. Nyní jsem zřetelně slyšel němčinu. Po schodech dolů scházeli dva vojáci Bundeswehru. Krejcar si také připravil kudlu. Byli jsme schovaní v rozích u vchodu, tudíž nás nebylo vidět. Oba jsme mlčeli a čekali. Jeden nakoukl a spatřil Krejcara. Já po něm skočil a zabodl mu nůž do šíje. Škubl s ním, stáhl ho k sobě a Krejcar si podal toho druhého. Mrtvoly hodily k ostatním a já rychle našel další dva zásobníky do osmapadesátky. Pak jsme se vydali nahoru. Já měl v levačce pořád připravený nůž a čekal jsem dalšího protivníka.
A dočkal jsem se. Byla tam dvojice fritzlů. Jeden se otočil a spatřil nás dva, jak se škrábem do schodů. Vystřelil jsem dávku a měl jsem co dělat abych neupustil samopal. Pustil jsem kudlu a pokropil okamžitě toho druhého a vyšel opatrně ven. Tam už nebyl nikdo. V dáli jsme slyšeli německou hatmatilku a ta zesilovala.
„Co kdybychom zmizeli, kapitáne?“ řekl Krejcar a jízlivě se při tom usmál.
„Dobrý nápad,“ zněla moje odpověď.

XXX

Do večera toho dne jsme se skrývali a snažili se odplížit z Prahy. Nakonec jsme se schovali v jednom pobořeném domě a hodlali tam přečkat noc. Bohužel nás vyhmátli a nám nezbylo nic jiného, než začít zdrhat. Nastala divoká naháněčka troskami města. S Krejcarem jsme se rozdělili.
Zahnali mě do jednoho domu a já nemohl najít cestu ven. Otočil jsem se a rozhodl se bojovat. Bohužel jsem si nějak nestihl uhlídat záda. Dvě rány do zad mě poslaly k zemi. Pohled se mi zalil krví a já padl na záda. Poslední, co jsem spatřil byla čtveřice hlavní mířící mě do obličeje.


 celkové hodnocení autora: 94.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 04.12.2011, 1:01:11 Odpovědět 
   Zdravím.

Určitě nejsem schopnej nahradit Šímu, co se redaktorskej poznámek a jejich množství týče, ale během jeho (snad krátký) redaktorský absence Ti snad moje postřehy nebudou nijak vadit.
:)

Věřím tomu, že zrovna Ty bys mohl potvrdit, že Saspi není serverem, kde se všichni vzájemně plácáme po zádech a rozdáváme si jedničky na požádání :)

Každopádně jsme tu od toho, abychom si vzájemně nějak pomáhali jít dál a třeba se zbavovat nějakejch nedostatků, nebo aspoň na ně upozorňovat. V každým případě ovšem výtky směrem ke stylu ber spíš jako moje postřehy, co bych osobně zlepšil, a ne jako pravdu pravdoucí, kterou se musíš řídit.

Gramatiku jako takovou je určitě třeba dodržovat, pokud si to autor neumí sám opravit, nebo si neumí najít korektora, v případě nakladatelskejch aktivit prostě končí - a ne že ne, mluvím z vlastní zkušenosti. Korektoři jsou mizerně placení a navíc nejsou od toho, aby opravovali každý slovo.
Takže
× špičky se dohadovalY
× "Mně ne," zalhal jsem... + Mně se podařilo utéct... (= 3.pád => mně)
× první vojáci došli a otevřelI, začalI...
× zprávy proudilY
× Čech s velkým čé, prosím! A nemusím bejt gólman :)
atd.

Na gramatice bych doporučil opravdu zamakat, a to z jednoho jednoduchýho důvodu, kterej se dočteš níž ;)


Co osobně si myslím, že je třeba pořádně protáhnout, je popis, charakterizace, práce se slovem. Prostě takový ty obvyklý blbiny, který tak nějak říkám všem :)
Popis by měl bejt plynulej, nenápadnej a přitom výstižnej. Tvoří prostředí, ve kterým se děj odehrává. Potom totiž nevyniknou postavy, resp. se nezvýrazní jejich charakterová absence. Ty postavy jsou nějaké v Tvojí hlavě, ale na papír se Ti nepodařilo je dát přesně tak plastické, jak by sis představoval. Pomáhá tomu spousta věcí a úplně nejvíc časté psaní a čtení :)
Když je prostředí, čtenář vnímá i prostředí a zapomíná na nedostatky.
Příklad: Náš hrdina se s Krejcarem někde setkává. Naprosto není poznat kde, kdyby se to odehrálo v dřevěný haciendě, čtenář o tom nemá ani šajnu. Nenápadně. Cihlovej barák. Vylezl jsem a rozhlédl se kolem. Prázdná hala nebo co, oprýskaný zdi, z nichž trčely oranžové cihly a ušpiněné omítky s prasklinami po bombardování. Všude prach, bláto a stopy koženejch výsadkovejch bot. Šedavý světlo z venku sotva pronikalo ušmatlanejma okenníma tabulkama, na který kdosi načmáral černým sprejem divný znaky.

Nebo tak nějak. Chápeš?

Co se postav tejče, osobně bych to volil takhle:

"Krejcar?" zvedl jsem levé obočí. Nezněl jsem ani moc překvapeně, tahle pojebaná válka mě naučila se už ničemu nedivit, ale i tak to bylo trošku... překvapivý. "Myslel jsem, že seš tuhej, ty vole."
"Máš štěstí," usmál a podal mi ruku. Z plic mu vyhrkl divnej zvuk, když jsem mu pomáhal na nohy. "Taky jsem tě měl za mrtvolu, kámo."

Chápeš? Nejen z popisů živ je člověk a autor i čtenář. I dialog samotnej pomáhá udělat postavy plastický, dáváš jim nějakou řeč a třeba i nějaký vlastnosti. Schválně, jak bys hodnotil mě s mým hovorovým projevem?
;)

A stejně tak nějak hodnotí potom čtenář Tvoje postavy.
Chápeš.




Ten důvod, proč bys měl zamakat - podle mě - je jednoduchej. Takovýhle texty v českým prostředí chyběj. Militantní, sci-fistický, s nádechem crossu i třeba do postapokalylptickýho subžánru. Osobní dramata, krev, válka, to všechno má českej čtenář rád, ale vychází toho málo.
Makej a když se zlepšíš, garantuju ti, že jednou vydáš knihu přesně tohohle ražení.
Protože prostě nejsou :)
Třeba jsi objevil díru v knižním trhu, a rozhodně by byla škoda toho nevyužít.
Ne?


Zlom vaz do příště. Příběh se mi líbí, jen je potřeba dotáhnout nějaký věci. To se rozhodně nepodaří do příštího dílu, ale postupně z tohohle příběhu můžem vytřískat velký divadlo.
A ne že ne!

:)


P.S. Sorry za dýlku komentáře. Třeba Ti něco dal .)
 ze dne 04.12.2011, 11:01:25  
   Iserbius: Zdravím
No četl jsem již v noci, ale jaksi jsem nebyl schopen ti odpovědět (společenská únava.) :-) Přiznám se, překvapils mě. Nyní díky tobě mám chuť mám toto dopsat alespoň do plánovaného konce. Všechny výtky si zkusím vzít k srdci a poučit se. Jak jsi řekl, tyhle knížky chyběj, ale upřímně, Archon je moje řekněme srdcové dílo (no zajímal by mě tvůj názor na něj) a tohle beru prostě jako takovou odbočku. Takže dodělám tenhle příběh (i s oběma plánovanými konci) a uvidíme. Zatím díky za noční překvapení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Vlakem k Lině
Charles
(Nes)Prostá
Polly
Půlnoční stíny
maja3
obr
obr obr obr
obr

Dokola
Martianno
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr