|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Poslední člověk ::
|
| |
|
|
„A seš si jistá, že je na to vhodná doba?“ zeptal se Jára klidně. Nemínil se hádat, byl připraven trpělivě vyslechnout argumenty své choti, přemýšlet o nich a nakonec se střízlivě rozhodnout na základě společné diskuze. Jak vidno, vztah naší dvojice byl postaven na striktně demokratických základech. Jára seděl a čekal. Namísto přívalu slov však naslouchal hrobovému tichu doupěte, v němž oba mladí manželé žili a přežívali. Snad jen odněkud zezhora zaznívalo temné hučení elektrického generátoru – tento vytrvalý zvuk se stal neodmyslitelnou kulisou jejich krytu.
Nína mlčela. Nenacházela správná slova. Nenacházela žádná slova. Věděla, že před válkou by si početí dítěte obhájila raz dva, za daných okolností si však nebyla jista ničím. „Nevím,“ pípla nakonec. Hleděla do země, jakoby se styděla za svou nejistotu. Trápila se tichým zádumčivým způsobem a nemělo smysl mučit ji dalšími otázkami. Tento stav byl pro Nínu charakteristický, v těžkých situacích se propadala kamsi do hlubin své bolavé duše. Vždy se však jednalo o relativně krátká nejvýše několikadenní chmurná období, jindy bývala Nína veselá a upovídaná. Nyní ale nemluvila již třetím týdnem. Nic nemohlo zlepšit náladu v podzemním bunkru. Snad jen dítě, o němž Nína před válkou tak ráda a často hovořila.
„Uvidíme,“ šeptl Jára. Pohladil Nínu po tváři a pak zmizel v malé zaprášené komoře. Vrátil se s náručí vyřazených elektronických obvodů a starých součástek. Nína se lehce pousmála, shrnula ubrus ze stolu a pak se věnovala úklidu a vaření. Jára se usadil, rozestavěl si po dřevěné desce stolu obvody, listoval v potrhaném katalogu, cosi si čmáral do výkresu, počítal a zapisoval, třídil součástky, jednotlivé hromádky pak dále přeskupoval a převracel. Nebralo to konce.
Byl to zázrak, že ti dva válku přežili, a to díky Járovi, jenž vše jakýmsi nepochopitelným způsobem předpověděl. Nína nevzala jeho předpověď na lehkou váhu. A tak začali ti dva žít v malém bunkru odloučeni od okolního světa – od světa, jenž se mezitím rozpadal na kusy a ve smrtelné křeči usmrcoval vše živé. Na zemi se válčilo rychle a efektivně, zato v podzemí se Járovi a Níně žilo celkem spokojeně (tedy až do chvíle, kdy Nínu ovládl smutek).
Návrh probíhal pomalu. Ukrutně pomalu. V krytu se nenacházel počítač, jenž by Járovi ulehčil numerické výpočty či syntézu dílčích bloků. Bylo nutno vystačit si s papírem, s tužkou a se školní kalkulačkou. Jára by si jistě nepomyslel, že bude kdy pracovat v takto primitivních podmínkách. Po několika dnech bylo schéma kompletní. K smrti vyčerpaný muž ulehl do postele a upadl do hlubokého spánku. Nína poté uklidila všechen nepořádek a s posvátnou bázní urovnala výsledný stoh papírů, schémat a malůvek.
„Jak jsi to všechno věděl?“ ptala se Nína Járy na samém počátku jejich života v odloučení. Hleděla na malou vypouklou obrazovku starého televizoru, jenž byl součástí krytu. Obraz plný šumů, poruch a krvavých válečných výjevů. „Jak jsi mohl předvídat takovou hrůzu?“ ptala se a Jára stručně odvětil, že to má cosi společného s jeho prací. Jára kdysi býval zaměstnancem společnosti zaměřené na vývoj síťových technologií. Jeho činností byl návrh logických obvodů a jemné elektroniky.
Po dlouhém spánku si z komory přitáhl nářadí: sytě oranžovou pájecí pistoli, sadu šroubováků, několik měřičů, štípací kleště, svazek drátů, klubko cínu a mnoho dalších nezbytností. Pracoval soustředěně, nespěchal.
Netrvalo dlouho a televizor se stal zbytečným harampádím, neboť v éteru se již nenacházel žádný televizní signál. Přístroj byl odklizen do kumbálu mezi další nepotřebné smetí. A do stejného koutu byly odloženy také životní sny a touhy mladých manželů.
Posledního dne přinesl Jára zaprášenou obrazovku, jejíž úzké hrdlo bylo zakončeno svazkem vodičů. K vodičům Jára postupně přiletoval patřičné vstupy a připojil také další obvody, které pak vzájemně propojil barevnými dráty. Na výsledné zařízení byl vskutku bizarní pohled. Husté chomáče součástek odstávaly do všech směrů a nebezpečně se kývaly při sebemenším doteku. Tak či onak – práce byla u konce. Dílčí komponenty Jára již otestoval i odladil. A funkčností složeného celku si byl jist. Jára věřil, že systém nebude třeba složitě oživovat. Jeho víra měla kořeny v jakési neurčité pověrčivosti.
Nína zanechala práce a zasedla ke stolu. Jára zkontroloval nastavení několika spínačů a poté přiložil svorky vstupního napájení. Na vypouklé obrazovce se objevil náhodný šum. Šum se ozýval také z malého reproduktoru, jenž byl součástí onoho podivného stroje.
Jára stisknul první spínač. „Plus deset let,“ pravil. Šum na obrazovce se přeléval, mozaikovatěl a znovu se rozpadal, pozvolna mizel. Reproduktor ztichl. Po chvíli se objevil poměrně ostrý obraz. Obraz místnosti podobající se té, v níž se Jára s Nínou nacházeli. Místnost to tedy byla nehezká a šedivá. U stolu seděla tříčlenná rodina. Otec třímal podomácky vyrobenou kytaru o třech strunách a cosi s úsměvem drnkal. Járovi chvilku trvalo, než pochopil, že hledí na sebe samého zestárlého právě o jedno desetiletí. Matka se činila s jehlou v ruce. Snad látala ponožky či potrhané triko. Pracovala pečlivě, při práci podupávala nožkou do rytmu a broukala jakousi neurčitou melodii. Nejvíce pozornosti na sebe však strhávalo rozjařené děcko, které třískalo do malého bubínku, smálo se a vřískalo svým dětským hláskem. A z chraplajího reproduktoru se linul výsledný mišmaš zvuků, jenž vytvářel cosi překrásného, upřímného a radostného. Po několika minutách se obraz vytratil, přelil se do náhodného šumu. A Nína se rozplakala dojetím.
Jára stisknul druhý spínač. „Plus padesát let,“ pravil. Šum se opět přeléval v mozaikovitých vlnách a pozvolna mizel. U stolu seděl muž středních let v nevzhledných hadrech a cosi kutil. Patrně stavěl model jakéhosi kostela či chrámu. Počínal si pečlivě a s rozvahou. Husté vousy mu pokrývaly tvář. I přes vousy však bylo zřejmé, že muž se mile usmívá ve své poklidné spokojenosti. Jára si povšimnul, že jedna ze stříšek chrámu byla tvořena oranžovým krytem pájecí pistole a že na zdi visela dvojice otřískaných kytar, bubínek a několik dalších věcí, které nebyl schopen určit. Nína plakala a konečky prstů se dotýkala obrazovky. Tvář se pomalu vytratila, nahradil ji šum.
Jára vypnul oko do budoucna a poté se na několik dlouhých minut zahleděl do očí své milované. Křenili se na sebe, neboť věděli, že je čeká mnoho šťastných let.
Ještě téhož dne začal Jára přístroj rozebírat a odnášet do kumbálu. Na stole si ponechal pouze několik cívek, jejichž dlouhá vinutí by se dala použít namísto kytarových strun. Nína si cosi pohvizdovala a po dlouhé době byla opět veselá. Nakonec se jim přece jen nežilo tak špatně.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
