|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Útěk ::
 Werika |
publikováno: 06.12.2011, 10:46
|
| Já mám takový nepříjemný zvyk nechávat ležet rozepsané povídky a nevrátit se k nim. Takže tohle je výjimka. Započato 9. srpna, dokončeno dnes. |
| |
|
|
Namáhavě se proplétal stísněnými uličkami a dával si pozor, aby nešlápl do žádné z nesčetných blátivých skvrn, neboť věděl, že jim stačí jediná stopa. Snažil se našlapovat co nejtišeji – to by mu tak scházelo, aby se i ta proradná ozvěna obrátila proti němu. Cítil ji v každé prasklině, v okapech, mezi dveřními rámy. Zákeřně vyčkávající na příležitost, jeho neopatrný krok. Sebemenší pochybení a prozradí jim, kudy právě proběhl.
Zaťal zuby a ze všech sil se pokoušel udržovat tempo. Bolavá žebra mu to nijak neulehčovala a stěží popadal dech, i když to pro něj možná bylo dobře. Vyhnul se tak aspoň z části onomu zatuchlému, tlejícímu pachu, který se v téhle části města prakticky nevytrácel. Raději se ani nepokoušel identifikovat jednotlivé složky odéru, v části mysli mu však probíhaly záblesky – rozpáraná krysa, převrhnutá popelnice, zvratky. Část z nich možná bude jeho, když vzal v úvahu, kolikrát už se tahle situace opakovala. Jako zaseknutá páska. Kolotoč. Neptali se, zda si žádá další jízdu, prostě ho nenechali vystoupit.
„Ještě kousek… Už jen pár kroků…“ zasípal. I když byl poměrně vytrvalý, nohy ho pomalu, ale jistě zrazovaly, pletly se tam, kam neměly a tep mu zběsile bušil do uší. I přesto je slyšel. Doháněli ho. Na vteřinu se ohlédl, ale do jeho zorného pole se ještě nedostali. Částečně tomu napomáhala i hustá noc. Ale ne. Ještě ho nechytili. Stále má jistý náskok. Nevěděl však, zda je dostatečný.
Tmu prořízl pronikavý výkřik. Rozechvěl se. Našli snad jeho otisk? Vyloučeno! Nemohli, už prostě proto, že by si v tom případě klidně mohl začít kopat vlastní hrob. Ne, v tom muselo být něco jiného. Blafují. Možná ho chtěli vystrašit, znepokojit, vyvést z míry. Dát mu najevo, že nemůže utíkat navěky. To si ovšem odmítal připustit.
Prudce zabočil doprava a rozřízl si dlaň o ostrou hranu cihly, které se původně zamýšlel přidržet. Zaťal ruku v pěst, až mu před očima probleskly barevné kruhy bolesti. Jen matně se vynořovaly racionální myšlenky. Tady, za touhle barabiznou znovu vpravo a pak už se k němu nedostanou!
Noha mu podklouzla na nějaké odporné hmotě. Udržel rovnováhu, ale ztratil tím drahocenné sekundy. Nedaleko za sebou už slyšel klapání tvrdých podrážek. Kdepak, nejsou dost blízko! Posbíral roztříštěné vědomí a tu trochu vůle přežít, která mu zbyla, a v nadsvětelné rychlosti překonával zbývající metry.
Rozrazil zchátralé vstupní dveře a konečně vpadl dovnitř. Doslova vpadl, jelikož se jeho tvář důkladně seznámila s rohožkou. Jakýmsi zázrakem se mu podařilo nohou udeřit do dveří a tím je zabouchnout. Pak si jeho kompletně vyčerpané tělo konečně řeklo dost a poslední, co ještě vnímal, byla čerň tmavší než půlnoc venku.
•••
Probudilo jej štípání v dlani. V pokoji se vlnil nahořklý pach dezinfekce, kterou mu kdosi nanášel na rány. Nevěděl, kde přesně se nachází – víčka jakoby mu někdo sešil k sobě –, ale měl o tom poměrně jasnou představu. Rozhodně už neležel na podlaze a dotek čísi ruky k němu přinášel podivně povědomý pocit. S nejvyšším vypětím doširoka rozevřel oči. Zpočátku vnímal jen špinavě bílou omítku na stropě. Na ní se do stran rozbíhaly jako pavoučí nohy drobné praskliny. Chvíli si hledaly cestu do jeho zamlžené paměti – a pak všechno zacvaklo do sebe. Ano, jsou to ty samé jako vždy. Kde jinde by se mohl ocitnout? Tudíž, jeho ošetřovatel musel být…
„Nazdar, Sofio,“ zachrchlal a vyplivnul trochu krve. Otravná tekutina. Všudypřítomná. Proč jí musí mít člověk tolik? Ušklíbl se na vysokou ženu, když si otíral rozseknutý ret. Netušil, kdy k němu přišel, snad když se zřítil ve dveřích.
Sofia mu škleb nevrátila. Rozpoznával v její tváři mnoho emocí, ale k jeho úžasu žádnou úlevu nebo radost. Jen vztek a smutek, za kterými probleskávalo – zdálo se mu to neuvěřitelné – zklamání. Beze slova se otočila, sáhla po obvazech na otlučeném stolku a ve stejné tichosti mu začala omotávat poraněnou ruku.
Nedostatek jejího nadšení ho deprimoval a mátl. „Prosim tě, tváříš se jak na pohřbu! Jenom čekám, kdy vytáhneš kapesníčky! Já jsem jim zdrhnul! Zase! Kapišto?“ Zdravou končetinu sevřel v pěst a prudce jí udeřil do tenké matrace.
Postřehnutelný účinek to rozhodně mělo. Naklonila se blíže a podívala se mu přímo do očí. Chvíli ho propichovala tvrdým pohledem, než jej prudce chytila za rameno a zavrčela: „Tobě to pořád ještě nedošlo? Nikomu jsi neutekl… Schováváš se zbytečně…“ Pustila ho, ale dále na něj zlostně zírala.
„Co tím sakra myslíš?“ Hrubě se zasmál, z části však proto, aby zakryl nepochopení. Co mínila tím, že nikomu neutekl? Myslela tím snad, že přijdou znovu?
Semkla rty do tenké čárky. Poznal, že za nimi zatíná zuby. „Chceš to pochopit? Tak já ti to ukážu!“ sykla. Zmizela za dveřmi. Slyšel její kroky stáčející se vpravo. Po chvíli se staly tlumenějšími, ale za okamžik už spěchaly zpátky. Když vstoupila do dveří, tvář měla stáhnutou potlačovanou zlostí. Ruku držela sevřenou v pěst a na chvíli si bláhově pomyslel, že mu snad chce uštědřit ránu, ale pak otevřela dlaň a spatřil je.
Drobné bleděmodré tobolky, sněhově bílé prášky i blátivě hnědé pastilky. Pro nezasvěceného stěží pozoruhodnější než obvyklá léčiva, která propagují v pestrých televizních reklamách. On však okamžitě věděl, která uhodila. Nasucho polkl. Bouřily se v něm dvě protichůdné emoce, pocit viny a proti němu vzdouvající se zlost. Nahlas nic nevyslovil, jen se s obtížemi snažil uchovat nechápavý výraz a sledoval, jak mu Sofia vysypala všechny pilulky do klína.
„Vysvětluj.“ Její obličej zůstával nehybný, bezvýrazný jako kamenná maska. Stěží pohnula ústy. Ale ten hlas! Nepohodlně se ošil. Ten tón plný tichého zklamání a rezignace, bodal ho jako tisíc špendlíků. Pocit, že klesl v jejích očích na lháře, ho dusil. A přece jí to potřeboval vysvětlit, vyložila si to všechno úplně špatně, potřeboval jí to říct… Najednou se mu nedostávalo kyslíku. Zalapal po dechu.
„Ty… to nechápeš…“
Obočí se jí stáhlo téměř do souvislé linie. „Tak nechápu? A co je na tom podle tebe k nepochopení? Myslíš si snad, že zase vyvázneš s nějakou lacinou výmluvou jako předtím, jen aby ses nemusel trochu namáhat a spolknout pár prášků? Tak na to zapomeň. Už se nenechám obalamutit. Ne tentokrát. Abys věděl, skončila jsem s tebou. Když se chceš dobrovolně zničit, nehodlám ti stát v cestě. Ať tě ty tvé noční můry doženou – a to co nejdříve.“ Plynulým, hněvivým pohybem smetla léky z postele. Rozprskly se po podlaze jako nějaký zvrácený ohňostroj. Znechuceně se na ně podívala a spodní ret se jí třásl. Vyběhla z místnosti bez jediného dalšího slova.
Chvíli jen bezvládně ležel. Jenomže nicnedělání ho ničilo, protože Sofiina slova do něj pronikala hloub a hloub s každým nádechem. Nadzvedl se, a i když ho to zabolelo, nakonec se dokázal vymotat z peřin a položil chodidla na studené dlaždice. Toužil za ní běžet, povědět jí, že je úplně na omylu, takhle to přece není… Věděl, že by mu nevěřila. Nemohl jí to mít za zlé. Snažila se mu pomoci a on se urputně bránil. Některé léky spláchnul do záchodu, jindy nabral plnou hrst a vyhodil je z okna do rozbahněného pozemku za domem. Občas je schovával do krabičky cigaret, kterou pak strkal do nočního stolku. Stejně je vždycky nakonec našla a rozpoutala peklo. Proti své vůli však musel obdivovat její schopnost ho pokaždé odhalit. Jenže ho stejně nikdy nepochopí.
Bos se došoural přes pokoj k zrcadlu. Bylo už napůl osleplé a plné prasklin (a také by zasloužilo vyčistit), ale stále v něm dokázal rozeznat své rysy. Bože, jak jen se změnil! Zíraly na něj unavené, zapadlé, krví podlité oči. Pod levým se skvěl čerstvý monokl. Strhané rysy, stroužek červené tekoucí z dolního rtu skrz několikadenní strniště. Na čele se mu i přes jeho nízký věk začínaly rýsovat první vrásky.
Musíš na sebe být pyšný, zašeptal ironický hlas kdesi ze vzdáleného místa. Pyšný! posmívala se ozvěna. Pyšný! Někdo šíleně, pronikavě zavřísknul. Nadskočil a vyděšeně se ohlédl přes rameno. Oči těkaly z rohu do rohu. Místnost zela prázdnotou, jak jinak. Když se obrátil zpátky k zrcadlu, pohled mu opětoval jen jeho maniakální výraz.
Přesto cítil, že jsou s ním. Vždy byli a vždy zůstanou. Nezáleží na tom, jak moc se bude bránit, kolik prášků spolyká, ani jak rychle bude utíkat.
Nakonec ho stejně dostanou.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
