obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915732 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39651 příspěvků, 5807 autorů a 392671 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Piková dáma (15.kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Piková dáma
 autor Jackie Decker publikováno: 07.12.2011, 13:58  
Evan a Joice se nakonec sešli. Evan se nachází v hrozném stravu a Joice je jeho stavem značně škována. Přesto se však rozhodne jej vyslechnout. Dokáží přijít na to jak se Karty dostaly z Evanova trezoru na vesmírnou loď jeho otce k Paullu Grahamovi?
 

Dárek na rozloučenou


Joice mlčela. Nebyla schopná ze sebe vypravit jediné slovo, jak na ní působil Evanův vzhled a ponurost vypnutého, do tmy ponořeného, domu. Nemůžeš rozsvítit? Chtěla se ho zeptat, ale Evan se na nic takového nechystal. Stáli si tváří v tvář a dělila je vzdálenost sotva jediného kroku. Díval se jak se její oči lesknou ve tmě, která je pohltila a cítil své vyschlé rty. Přitom se ovšem bál učinit ten jediný krok aby ji objal, přivinul k sobě a políbil. Ne. Teď ještě ne…

„Pojď nahoru,“ řekl, vzal ji za ruku a vedl velmi opatrně po schodech. Nechala se. Byla zvědavá a ustaraná. Cítila svůj strach a jen nedokázala říct, jestli se víc bojí Evana a tohoto domu, nebo o něj…

Cesta do patra byla strastiplná a pomalá. Jejich propletené ruce tvořily most, který jim měl pomoci přenést se přes všechno to zlé, co si za poslední čas prožili. Překonat týden odloučení a strachu, ale ani tento dotek nedokázal zahnat chmury z jejich srdcí.

Evan zavedl Joice do svého pokoje a teprve tam rozsvítil, jakoby se bál udělat to dříve. Z čeho přesně však pramenil jeho strach Joice nevěděla. Dívala se na něj. Teď v matném světle umělého osvětlené, které skýtalo trochu jiné barevné spektrum než sluneční světlo, nevypadal její přítel tak hrozivě, jako spíše zuboženě. Vše podkresloval i jeho pokoj, který podle všeho toho harampádí připomínal spíše skládku z dvacátého století než obytné prostory.

„Evane…“, vypravila ze sebe starostlivě kroutíc nevěřícně hlavou.

Sledoval ji. Každý její pohyb, pohled plný obav. Slyšel své jméno z jejích úst. Připadala mu jako sen. Jako by se bůh ze čtrnáctého století smiloval a seslal mu anděla. Objal ji. Věděl, že ji potřebuje. Chtěl odolat tomu nutkání, ale ona byla jediná, kdo mu rozuměl, komu se mohl svěřit a říct vše. Tedy skoro vše…

„Co se tu stalo? Tak povídej. Nenapínej mě. Do videofonu jsi mluvil hodně zmateně…“ začala. Evan si povzdechl. Vlastně si dříve neuměl představit, kde by měl začít. Jak by jí měl vysvětlit, co všechno zjistil a co od ní teď potřebuje. Povolil své objetí a jako tělo bez duše přešel ke svému stolu shrnul z něj vše nepotřebné což s dutých žuchnutím dopadlo na imitaci koberce, kterou měl v pokoji, a odsunul židli aby se mohla posadit ke konzoli, což byl jediný zapnutý přístroj zde.

Chvěla se. Netušila jestli je to dobrý nápad. Jeho mlčení jen zvětšovalo její niterní obavy. Evane… neodvážila se znovu hlesnout. Byla teď stejně bledá jako on, když usedla na nabídnutou židli a on ji otočil čelem k sobě a zaklekl.

„Joice…,“ vydechl a skousl si ret.

„Jde o Karty, že?“ zeptala se a on mohl jen přikývnout.

„Povídej. Pomůžu ti…,“ nabídla se. Evan cítil jak do něj skrze její oči a dotekl dlaní, které mu položila na tvář, vstupuje teplo. To překrásné teplo, které cítil jen s ní.

„Je to zmatené. Nemůžu na nic přijít, jako bych měl odpověď nadosah a nedokázal po ní hmátnout.“ Vstal, aby ze sebe setřásl její ruce i pohled. Ne, že by si nepřál v jejím objetí utonout, ale právě proto nesměl. Musel se teď soustředit, měl-li jí vysvětlit svůj problém.

„Karty zmizely. Nevím, jak se to stalo. Nechápu to. Ale našel jsem něco jiného. Celý poslední týden jsem pátral po důkazech a sledoval soudní proces s jakýmsi Paullem Grahamem, který byl obžalován z otcovy vraždy. Věděl jsem, že už jsem to jméno někde slyšel, ale pořád nemohl přijít na to kde, až pak jsem si prohlédl video-vzkazy od otce a našel v tom úplně prvním od něj zmínku o jeho spolubydlícím, který se prý Paull Graham jmenoval. Otec o něm mluvil jako dobrým parťákovi, který má mezi ostatními úctu a důvěru.“ Jak mluvil, jeho hlas nabíral na síle i intenzitě.

„Nechápal sem proč by někdo takovej chtěl sabotovat loď, proč by otce zabíjel. Podívej…“ Sáhl po konzoly a rychle cosi zmáčkl, až se na obrazovce objevil dokument, kde měl uložené všechny údaje ze soudního procesu, co kde našel. „Neměli jedinej přímej důkaz!“

Joice ale přelétla pohledem údaje jen krátce, než se znovu otočila na Evana stále stojícího ve stejné pozici s jasně znatelným napětím, vepsaným ve tváři. „Ale co to znamená?“ Nechápala, kam tím míří.

Evan jí pohled opětoval jaksi dotčeně. „Co to znamená? Jak to myslíš, co to znamená?! Třeba se spletli! Co když je ten člověk nevinnej?“ naléhal. „Je několik možností. Buď Graham chtěl sabotovat loď a táta mu to chtěl překazit, nebo to bylo obráceně. Jenže proč by to otec dělal? To nedává smysl. Taky to mohli udělat oba. Opět. Proč?! A nebo taky ani jeden…“ Joice se otřásla. V první chvíli se bála, že se na ni opět rozkřičí, ten lesk v jeho očích nevěstil nic dobrého, ale nakonec se spokojil jen se zvýšením svého hlasu a naléháním. Zamyslela se nad tím.

„Dobře, ale… I kdyby, co to změní? Jak do toho zapadají Karty?“

Evan se opět otočil k monitoru, nalistoval v dokumentu kýženou stránku a kývl na ni, aby si to přečetla, což dívka nakonec bez řečí udělala. Nejprve si přečetla nadpis, který hlásal:

Záznam z výslechu Glena Morrise IdČ: 148/210251/*PT-4


A pak přeskočila až na pasáž, kterou jí kurzorem Evan označil.

…ODPOVĚĎ: „No a pak ten večer, jsme hráli poker. Tedy měli sme hrát. Ne o peníze to je zakázaný, prostě jen tak pro zábavu. Jenže Deny Trullin nepřišel. Pravda říkal mi, že mu není dobře, ale myslím, že v tom bylo něco jiného. Už to mi připadalo podezřelé, krom toho byl Paull první, kdo se na něj zeptal. A pak taky přinesl tu krabičku s kartami…“
OTÁZKA: „Jakou krabičku?“
ODPOVĚĎ: „Nevim, byla dřevěná a karty uvnitř byly hodně staré. Napřed nám to nechtěl ani ukázat a pak když už se odhodlal tak vzal za víko a v tu chvíli zbledl. Ptal sem se ho co mu je a on vzal krabičku a utekl s ní na záchody…


Joice zbledla asi stejně jako tehdy Paull Graham a znovu se na Evana ohlédla. „C-co myslíš, že to znamená…?“ Oba věděli jaké Karty to Paull Graham měl.

„To kdybych věděl,“ povzdechl si Evan. „Nedává to smysl. Ten Graham sloužil na BLACK-HOLE co ji poslali do vesmíru. Nikdy sem ho neviděl. Otec ho poznal taky až tam, tak jak by se k němu dostaly karty z mýho trezoru?“

Joice četla dál:

…OTÁZKA: „Jak byste popsal jednání Paulla Grahama ten den?“
ODPOVĚĎ: „Jako by měl halucinace, něco jako lehká psychóza, nebo tak něco.“


Vzpomněla si na své první setkání se Senešalem v Evanově těle. Věděla přesně jak takový člověk působí.

***


Běžela jako o závod. Po tom co do ní Evan tak nevybíravě vrazil jí ani nic jiného nezbývalo. Měla o něj starost a nic nechápala.

„Evane!“ zakřičela na něj, když už se jí ho konečně podařilo doběhnout na místě, kde se zastavil a z nějakého důvodu tam čekal. „Zbláznil ses? Co to proboha vyvádíš?“

„Nerouhej se!“ okřikl jí a Joice zůstala stát asi tři metry od něj a zcela šokovaně na něj zírala, neschopna jakýchkoliv dalších slov.

Dívala se do jeho očí, které byly a nebyly Evanovy. Ta chvíle, kdy oba jen mlčely, byla prostoupená strachem jich obou a nepochopením. Zdálo se, že snad bude trvat věčně. Samotný fakt, že jí okřikl, byl zarážející, na tož ještě jak ji okřikl. Zatřepal hlavou jako by se ze sebe pokoušel něco setřást.

„Evane, jsi v pořádku?“ vypravila ze sebe starostlivě. Pohlédl na ni. Vypadalo to, že sám v sobě svádí jakýsi vnitřní boj než nakonec pokýval na souhlas a podíval se do země, jakoby se styděl. Nechápala to.

„Tak co se děje? Proč jsi utekl? Tví rodiče si dělají starosti,“ našla v sobě novou dávku odvahy a promluvila k němu. Neodvážila se však pohnout ze svého místa. Stál tam jako podivná socha. Taková ta nepohyblivá, které kdysi dávno lidé tesali do kamene. Na Joice padlo zoufalství. Chtěla to pochopit. Tu změnu, která se v Evanovi odehrála.

„Ehm, říkala jsem, že si o tebe tví rodiče dělají starosti,“ zakoktala se.

Evan se začal rozhlížet všude kolem sebe, jakoby pátral po zdroji něčeho, co vidí, nebo slyší jen on sám. Srdce se jí sevřelo úzkostí.

Zastavil se ve svém počínání a zavřel oči.

„Evane, prosím,“ To už se jí zlomil hlas a nemohla pokračovat ve své větě. Ze strachu o svého kamaráda se rozplakala.

„Joice…,“ začal Evan a popošel blíže k ní. Vzhlédla k němu a bojovala se svým pláčem, neskonale vděčná za to, že si alespoň pamatuje její jméno, když už jí připadal jinak jako smyslů zbavený. „Bylo mi ráno trochu špatně… M-musel jsem jen na čerstvý vzduch, abych si ujasnil pár věcí, ale už je mi lépe. Neplač, prosím,“ zašeptal a sledoval její tvář.

Jenže pro ni to nebylo vůbec jednoduché. Pokusila se o starostlivý zoufalý úsměv a vrhla se mu kolem krku. Znovu se rozplakala a tiskla se k němu jak nejpevněji a přitom nejněžněji dokázala. Opřela se hlavou o jeho rameno a tiše vzlykala.

Nevěděla, jak dlouho jen stála, než se jí podařilo získat zpět ztracené sebeovládání a odtáhnout se od něho.

„Bála jsem se o tebe, Evane. Tohle už prosím tě nedělej, jasné?“ Kamarádsky ho šťouchla do ramene. Oči měla ještě od slz, ale na rtech jí zářil úsměv.

„Takže, půjdeme?“ protrhla znovu ticho Joice a čekala na jeho reakci. Vlastně ani nevěděla, na co přesně čeká.

„Kam?“ optal se jí zmateně.

„Domů, k tvým rodičům,“ řekla jako naprostou samozřejmost, ale ve tváři se jí už opět zračilo podezření.

„Ach tak,“ přitakal zmateně. Ještě si ho důkladně prohlédla, ale když se pokusil o úsměv raději to vzdala a vykročila směrem k Migennesovým…

***


Bylo to tehdy bláznivé setkání, díky němuž teď snáze chápala slova pana Morrise.

Povzdechla si.

„To právě nevím. Vzpomeň si. Neměli ste nějakou návštěvu? Nepřišel nikdo cizí? Nemohl ten tvůj trezor někdo vykrást? Kdo všechno znal kombinaci?“ Snažila se na něco přijít. Evan ale jen nesouhlasně kroutil hlavou.

„Ne… To určitě ne. Kdyby ho někdo vykradl, poznal bych to. Sejf potřeboval taky otisk palce a ověřit hlas, ne… Nikdo krom mě by ho jinak než násilím neotevřel. Krom toho táta ani máma by mi do trezoru nelezli. Kathlin byla malá…“

„Ale podle toho popisu to na Karty docela vypadá a tvůj balíček je pryč.“ Upozornila ho.

„Já vim. A to je taky to co nechápu. Proto sem chtěl mluvit s tebou. Chci to pochopit! Nevím ale kde začít…“ Joice se zamračila, jak se usilovně snažila na něco přijít.

„Takže…“ začala. „Máme tu balíček karet, který byl uzavřený ve tvém trezoru a tentýž balíček karet v rukou Paulla Grahama. Jediným pojítkem mezi těmi místy byl tvůj otec. Jak se k němu ale dostali, aniž bys je ty vyndal z trezoru? A další věc. V balíčku zbývala poslední Dáma, ne? Říkal si že Dámy plní přání a jedna tam zbyla. Bylo chování pana Grahama důsledkem přání tvého otce? Nebo balíček použil někdo jiný? A použil už ho vůbec někdo? Kde by mohl být teď?“ začala se probírat otázkami, které jí situace poskytla. Evan zatím mlčel.

„Neříkal tvůj otec něco? O kartách nebo tak? Posílal ti přece videovzkazy…“ naznačila. Doufala, že by v nich mohla najít nějaké rozuzlení. Evan se otočil do místnosti, kde poházená média zanechal a Joice ho pohledem následovala.

„Tohle…?“

„Jo. Tohle všechno… Všechny sem je viděl a slyšel několikrát. Taky mě to už napadlo, ale nic. Nic o kartách, a vlastně ani nic bližšího o tom Grahamovi. Nic o tom, že by plánoval sabotáž. Měl se už vrátit domů, Joice…“ Dívka ho vzala za ruku. Byl to konejšivý dotek plný porozumění. Vstala a pohladila ho po vlasech jak nejněžněii dokázala.

„Tak víš co? Podíváme se na ně spolu, ano? Víc hlav víc ví, krom toho jsem je ještě neviděla a vidím věci zase jinak. Třeba si všimnu něčeho co jsi přehlédl…“ navrhla. Evan se jen beze slova sehnul pro médium ležící úplně na vrcholu hromady a podal jí ho.

„Tady mluvil o tom Grahamovi. Půjdu se osprchovat, už sem to viděl mockrát a nechci se na to dívat znovu…“ Přikývla. Bylo jí více než jasné, že sprchu potřebuje. Pach potu z něho přímo čpěl.

Osaměla.

V rukou držela malý disk, který několikrát jen přetočila v rukou. Přemýšlela co asi Evana vede k tomu, že už tady týden takto prodlévá, ale nakonec se raději otočila, vložila disk do připravené čtečky a usadila se na židli aby si mohla vzkaz přehrát.

Nejprve se ukázala úvodní strana a proužek načítání až se obrazovka rozzářila a na pozadí kosmické lodi se zjevila Carlova tvář. „Drahá rodino. Je pro mě těžké tu být bez vás. Stýská se mi. Konečně jsem dostal možnost také vám něco poslat a tak doufám, že když už jsem si s tím dal takovou práci, že to alespoň trochu oceníte.“ Carlova tvář na monitoru se srdečně usmála. Vypadal zvláštně s tou oholenou hlavou, kterou museli mít v posádce všichni. „Rachel, dej za mě pusu Kathlin, ano? A ty Evane moc nezlob, víš moc dobře, že se to dozvím a ani žádný dárek na rozloučenou ti nepomůže.“ Odmlčel se a díval se jako by snad mohl svou rodinu spatřit skrze monitor. „Start jsem přežil bez obtíží a teď letíme vstříc hvězdám… Vlastně je to úžasné, ale to víte, výhledu si tu zrovna v šachtách moc neužiju. Kajuty jsou po dvou, ale Rachel nemusíš se bát, se mnou tu bydlí nějaký chlap. Jakýsi Paull Graham. Je to docela fajn člověk, ani se nevyptával proč mě sem převeleli. Je tu mezi údržbáři něco jako kápo před seržantem, který má celý sektor na starosti a všichni si ho tu váží. Je to sice docela fajn chlap, ale chlap, takže se neboj, že bych se snad mohl zamilovat.“ Tentokrát se Carl rozesmál nahlas. „No tak já už musím končit, nebo mi tu parťák opaří kafem, že mu okupuju mašinu, tak se uvidíme za pár let… Nezapomeňte mi taky něco poslat, a to hodně brzy!“ zvedl káravý prst ale pak se zase usmál. „Rachel, nezapomeň, miluju tě.“

Obrazovka zčernala a objevil se nápis: Konec vzkazu.

Joice ucítila slzy na tvářích. Neviděla Evanova otce od toho dne kdy odjížděl a teď když se na něj dívala ze záznamu starého několik let jí bodlo u srdce. Už chápala proč si to Evan nechtěl pustit znovu. A to už to kolikrát viděl…

V mysli si probírala všechno co slyšela, když uslyšela tiché šoupání dveří. Ohlédla se. Evan tam stál, oholený, učesaný, ve studijní kombinéze, která těsně obepínala jeho tělo a odhalovala tak jeho nejintimnější křivky. Usmála se. Tak ráda by mu řekla, že na něco přišla, ale zdálo se, že měl Evan pravdu. Nic tam není…

„Tak co…?“ zeptal se rádoby ledabyle. „Nic, že jo?“

Přikývla. „Zdá se, že nic moc. O tom Grahamovi mluvil dost obdivně. Možná byli i přátelé…“ odmlčela se a vyndala disk ze čtečky. „Je to smutný. Mluvil s tebou ještě jako se svým malým synkem. Prej nezlob a žádnej dárek na rozloučenou ti nepomůže…“ hlas jí selhal při novém přívalu smutku.

Evan byl v tu ránu u ní. Konečně mu to došlo. Díval se na to. Znal otcův vzkaz skoro nazpaměť, ale až do teď si to neuvědomil.

„Mám to!“ vykřikl. „Joice seš úžasná, mám to, ale… to přece…“ Vzal od ní médium, znovu jej vložil do čtečky a spustil záznam aby se přesvědčil.

„Říká: žádnej dárek na rozloučenou ti nepomůže. Ale Joice. Já mu žádný dárek na rozloučenou nedal! To musely bejt Karty. Ten dárek.“

Dívka ho sledovala a nevěděla co cítí. Smutek vystřídal údiv a spolu s ním se dostavil i strach. Evanovy planoucí oči ji děsily svou fanatičností a jeho hlas svou naléhavostí…

Polkla.

„Ale pokud si mu ty Karty nedal a on přesto tvrdí, žes mu je dal…“

„Znamená to, že mají vlastní vůli, že tak jako přišly Dámy, může z balíčku vystoupit i někdo jiný a to i bez zavolání člověka a taky, že Karty můžou mít podobu kohokoliv…

„Ale proč? Kdo a proč by chtěl, aby tvůj otec…“

„To nevím… To opravdu nevím! Mohl bych se vydat na Mars za tím Grahamem a pokusit se zněj něco dostat. Taky mě teď napadlo, že pokud mu byly karty zabaveny tak budou v budově soudu ve skladišti důkazů. Mohl bych se tam vloupat a…“

„Evane!“ napomenula ho přísně. „To nemyslíš vážně,“ vlastní hlas ji zklamal, jak z něj čišely obavy. „Ale máš pravdu. Byly by zabaveny…“ Musela uznat, že na tom co říká něco je, ale nebylo to něco, co by mohla jen tak schválit. Přece ho nemohla pochválit za nápad vloupat se do budovy soudu… Stále ji provázel ten podivný pocitu úzkosti, který ji doprovázel jako stín už od Evanova telefonátu. „Proč je vlastně hledáš? Není snad jedno, kde skončily?“ pokusila se zeptat.

Evan tu otázku čekal. Předem ale nebyl schopen říct, jak odpoví až se ho zeptá. Chtěl jí to říct. Říct jí, že by možná Karty mohly vrátit život jeho otci, ale bál se, že by nesouhlasila. Teď když se díval do jejích podezřívavých očí, věděl, že to neřekne.

Uhnul pohledem.

„Chci je zničit…“ vydechl zkroušeně. „chci je zničit, aby už nikomu nepřivodily neštěstí. Měli jsme to udělat už tehdy, pamatuješ? Myslel sem ale, že sejf bude stačit, ale jak se zdá, sem se mýlil a teď… Nechci, aby se to ještě někdy opakovalo!“

Nechtěl být tak příkrý. Prostě mu to vyklouzlo. Nenáviděl ty karty a přece věděl, že je potřebuje, pokud už je někdo nestihl použít dříve než on.

Dívka ho propalovala pohledem. Chtěla mu věřit. Z celého srdce by si přála mu věřit, ale stín pochybností jí hlodal na duši a ona se přistihla, že to nedokáže.

„Dobře…“

„Jenže nemám čas. Zítra se musím vrátit do práce a ke studiu. Napadlo mě, že bys… Že bys mi pomohla předstírat nemoc.“

„Cože?“ Nemohla tomu uvěřit. Jak vůbec může něco takového chtít?


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 07.12.2011, 15:41:13 Odpovědět 
   Napíšu Ti to tak jednoduše, jak jen umím.

Obecné schéma:

"PŘÍMÁ ŘEČ."
- nejjednodušší varianta - přímá řeč je samostatná věta v uvozovkách. "DNESKA JE FAKT HNUSNĚ." Eva jen přikývla.
- na následující větu nemá přímá řeč žádný vliv po gramatické stránce, jsou to dvě věty, pouze ta první má určitého mluvčího. Obě věty stojí samy o sobě.

(OS) "PŘÍMÁ ŘEČ," uvozovací věta.
- zde je přímá řeč normální větou, začíná velkým písmenem, je však ukončena čárkou, třemi tečkami nebo vykřičníkem či otazníkem. Po přímé řeči následuje uvozovací věta, která je na přímé řeči gramaticky i logicky závislá, tudíž začíná malým písmenem a je ukončena normálně tečkou. "TO TEDY JE HNUSNĚ," souhlasila Eva.

(OS) Uvozovací věta: "PŘÍMÁ ŘEČ."
- zde je uvozovací věta normálně větou, čili začíná velkým písmenem, je však ukončena dvojtečkou, za níž následuje mezera a po ní uvozovky a přímá řeč. Přímá řeč je zde logicky závislá na uvozovací větě, tudíž by měla nějak logicky na uvozovací větu navazovat. Začíná velkým písmenem.
Eva se usmála a řekla: "ALE I TAK BYCHOM MOHLI JÍT VEN."

(OS) "PŘÍMÁ ŘEČ," uvozovací věta, "PŘÍMÁ ŘEČ."
- nejhorší varianta, přesto jednoduchá. Přímá řeč začíná uvozovkami, velkým písmenem a je ukončena čárkou nebo jiným znaménkem, ale nikdy ne tečkou. A stejně jako v případě druhém, POUZE jedním znaménkem. Následuje uvozovací věta, která gramaticky i logicky vyúsťuje z předcházející přímé řeči, tudíž jako v případě druhém začíná malým písmenem, je však ukončena čárkou, neboť přímá řeč nebyla ukončena a je rozdělena uvozovací větou (logicky rozdělena).
"ALE JAK JSEM ŘEKLA," pronesla Eva šeptem, "POKUD SE TI NIKAM NECHCE, JÍT NEMUSÍME."


Měj na paměti, že tři tečky je interpunkční znaménko jako každé jiné, tudíž za tři tečky NIKDY nemůžeš dát další interpunkční znaménko, resp. čárku. To bys rovnou mohla dávat za čárku nebo otazník další čárku.
Přímá řeč je vždy v uvozovkách, a jakmile máš uvozovky nahoře, nikdy po nich nenásleduje interpunkční znaménko, resp. čárka. Přímá řeč je totiž již v uvozovkách ukončena nějakým znaménkem, a tudíž bys dávala zase dvě interpunkční znaménka za sebe.



Úplně nejvíc nejlepší je si otevřít nějaký román a poctivě si všímat přímých řečí. A třeba si různé příklady vypisovat stranou na papír.

Takže tak.
 m2m 07.12.2011, 13:58:01 Odpovědět 
   Ahoj!
Dneska asi jen v rychlosti:

× nějakej ten překlep:
umělého osvětlené = osvětlení

× TOHLE SI ZAPAMATUJ!!
„Joice…,“ = „Joice…“ = ŽÁDNÁ ČÁRKA PO TŘECH TEČKÁCH, NIKDY!
obdobně tady: „Evane…“, vypravila ze sebe... = žádná čárka po třech tečkách, nikdy, natožpak za uvozovkami :)
(to nemá s disporuchami co dělat, takže bacha na to)

× Sáhl po konzoly... = Sáhl po růži => konzoli!

× čárky a jiné obvyklé chybky :)



Co si myslím, že by Ti měl muž otlouct o hlavu, je ta přímá řeč. Sedněte si a nadrť se to. Taky jsem to tak musel udělat, ale funguje to a čím je člověk starší, tím hůř se učí a tím víc opakuje chyby, které se naučil dělat jako mladý.

Po příběhový stránce naprosto super, až na jednu výjimku. "Dárku na rozloučenou" jsem si všiml už i já kdysi dávno a myslel jsem, že opravdu prostě Evan ty karty tátovi dal. A tady v týhle kapitole z toho uděláš ohromný haló, ačkoliv Evan ten vzkaz viděl hodněkrát. Čili Evan je buď hloupý nebo nepozorný, obě varianty jsou zlé, ačkoliv nepozornost můžeš omlouvat šokem ze ztráty otce nebo tak, ale ve výsledku v kombinaci s předcházejícími kapitolami to z Evana dělá opravdu nevyrovnanou postavu.
Bacha na takový nějaký drobky.
Mně osobně to tam hodně drhne, je škoda, že se asi nějakýho většího čísla názorů nedočkáme.


Po stylistický stránce mám taky jeden drobek, a tím jsou ruce propletený v most a tak dál, prostě ten odstavec plnej klišovitejch frází a obratů. Nepasuje mi to k Tobě, ani k tomu příběhu samotnýmu :)


Jinak veskrze velká spokojenost, fantazii máš, umíš vyprávět ve dvou i třech rovinách a jsem zvědavej, kam víc se ještě umíš vytáhnout.
 ze dne 07.12.2011, 14:50:40  
   Jackie Decker: Ano ohledně dárku jsem tu udělala moc velký halo, už mi to říkaly holky co píšou z Balíčku, ale... (Ne není to výmluva :d) Chtěla jsem poukázat na to, že za prvé Evan je nevyrovnaná postav a za druhé, o dárku se psalo už na začátku. Každý předpokládá, že Evan dal Karty svému otci. A já potřeboval dát nějak k důrazu, že on to nebyl a je z toho hrooozně překvapený, navíc mohl být rovněž značně nepopozorný. Beru to podle se,e já když se soustředím na něco, nevšimnu si jiných detailů, ale ještě se nad tím zamyslí ma uvidím co půjde...

PS: díky za názor, přípomínky i rady, ale osobně už nějak přestávám chápat kde dělám v přímé řeči chybu, takže... Uvidíme v příštím díle, no :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Celeste - 3. a ...
KuroHaru
Smrt
Máquè (Vrabčák)
NA KOPEČKU - &q...
Oskar
obr
obr obr obr
obr

Láska není pro všechny
feelMorefreedom
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr