» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141704

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Caligo - 4. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Caligo

Miky	publikováno: 27.12.2011, 22:22


	Když otevřel – s mírným odporem, který kladly zrezivělé panty – veliká vrata, ovanul je zápach, který mu znovu připomněl zatuchlý, čímsi podivným načichlý hřbitov. Nasál nosem směs pachu připomínajícího tlející listí a (ať už to bylo jakkoli podivné pojmenování) dětské bláto. To, které před, jak se mu teď zdálo, mnoha a mnoha lety tvořil se svými kamarády na pískovišti ze směsi vody a písku. Udělal krok dopředu a rukou pomalu odtáhl těžký, tmavě zelený závěs visící na kovovém rámu za dveřmi a pohlédl před sebe. Neviděl toho příliš a už vůbec to neviděl jasně, byl si však jistý tím, že je to velké, možná obrovské. Roztáhl plicní sklípky hlubokým nádechem a udělal další krok vpřed. Podlaha tvořená litým betonem končila asi dva metry od něj, z jejího okraje se zvedalo zábradlí a za ním byla jen černočerná neprostupná tma. I přesto, že v podstatě nic neviděl, byl si jistý tím, že stojí na hraně velikého, člověkem vytvořeného kráteru. Propast, která zůstala zahalena v temném neviditelnu, přemosťovala konstrukce vycházející z úrovně betonové podlahy. Na stejném místě, jen o několik metrů výše, se klenul stejný most s dírou uprostřed a množstvím kabelů, které u otvoru končily a jejich konce propadaly kovovou konstrukcí podlahy dolů. Čněly jako mrtví hadi, každou chvíli připraveni zvednout hlavu a uštknout toho, kdo po mostě přejde. Na druhou stranu. „Nechoď tam!“ vykřikla Helena, když Daniel stoupl na okraj konstrukce mostu. Strach z výšek v něm přebýval, ale chvíli měl pocit, jako by zvědavost byla mocnější. Pak ustoupil o krok zpět a vrátil se ke zdi budovy. Chlad mu vlézal pod oblečení, zapnul si mikinu až ke krku a otočil se ke stěně. Viděl na ni krabici, která mu připomínala rozvodnou skříň, vedle ní stočenou požární hadici popraskanou věkem, starou lékárničku, ze které se olupovala barva, a několik velkých pák, které vypadaly jako systém přehazování výhybek na kolejích z počátku dvacátého století. Opatrně sáhl na jednu z pák a až když se na ni pověsil oběma rukama, povolila a opsala ladný půlkruh, čímž se dostala do obrácené polohy; držadlo teď mířilo dolů. „Nic,“ hlesla Helena a koukala do tmy. Pohled jim oběma naháněl hrůzu, ten pocit, že za zábradlím není nic; propast kamsi do neznáma se otvírala a čekala. Čekala. „Tohle nepomůže,“ konstatoval Daniel ve chvíli, kdy spustil všechny páky. „Pochybuju, že je tady zdroj elektřiny. Heleno?“ otočil se a zjistil, že ji nikde nevidí. „Heleno!“ Přitiskl pravou ruku na stěnu a popocházel podél ní dál; pruh světla, který dovnitř dopadal skrz otevřené dveře a starý závěs, pomalu mizel a několik kroků poté Daniel narazil na roh, kde se ledová zeď stáčela doprava, mimo pravidelný půdorys budovy. „Heleno?“ ozval se znovu nejistě. Po několika dlouhých nadechnutích a příliš hlasitém výdechu (jako by ses snad před někým skrýval, hlupáku) se před ním objevilo světlo. Leknutím se zastavil; viděl, že stojí v krátké chodbě s jedinými dveřmi nalevo od něj, ze kterých vycházelo světlo. Uslyšel několik cvaknutí a zvuk, který mu připomínal přetáčející se magnetofonový pásek. Nakoukl do místnosti a s úlevou poznal, že před mnoha obrazovkami, stoly s tlačítky a monitory stojí Helena. Kolem nohou se jí válelo několik časem zašlých deníků v černé vazbě; přes kancelářskou židli byl přehozen bílý plášť a několik metrů rozmotaného filmového pásu. Největším překvapením však byla dvě světla zakrytá mřížemi na betonovém stropě – na rozdíl od světel, které, jak předpokládal, byla v hale, tato svítila. Helena tiskla jeden po druhém knoflíky pod obrazovkami a pokaždé si všechny monitory prohlédla, nic se však neobjevilo. Lesklé plochy hleděly do prostoru místnosti jako mírně vypouklá zrcadla. Daniel se rozhlížel po místnosti a všiml si, že po jeho levici kryje většinu stěny veliká, tmavě modrá roleta. Zatáhl za kovové kolečko na spodní straně těžké látky a mírně s ním trhnul; když povolil, roleta vyletěla vzhůru a za ní se objevil veliký pult s nekonečným množstvím tlačítek, pák a různobarevných malých žároviček. Za pultem bylo místo stěny prosklené okno vedoucí přímo do haly s kráterem. „Ničemu tady nerozumím,“ zamumlala rozmrzele a naštvaně v jednom Helena, skloněná nad všemi tlačítky. Daniel se sehnul a z podlahy zvedl videokazetu, která se zdála nejméně poškozená. Vysvobodil ji ze zajetí jiných kinofilmů a audio pásků a opatrně ji vložil do otvoru pod obrazovkami. Zajela dovnitř a dvířka se za ní zavřela. Stiskl tlačítko ВИДЕО. Uslyšel vysoký, pro dospělé neslyšitelný tón, který slýchával, když doma zapnul televizi – obrazovka několikrát zašuměla, projelo jí několik rozmazaných a chvilkami naopak ostrých černo-bílých čár a šmouh, až se obraz ustálil. Z obrazovky na ně koukal výjev, ze kterého čišela atmosféra běžného pracovního dne – lidé v pracovních pláštích, někteří v ochranných helmách a velikých brýlích, chodili po místnosti, rozmlouvali spolu, zastavovali se. Navzájem si ukazovali zápisky připnuté na tvrdých deskách, někteří jen záběrem prošli a šli dál. Někteří se zastavili u spínačů na stěně a stiskli je, četli hodnoty z ciferníků. Byl by to běžný pracovní den, kdyby se uprostřed veliké haly do země nezarývala mohutná tyč, po které se jako psí víno plazily kabely a dráty, která se točila a mířila stále níž a níž pod zraky všech přítomných. „Co to vrtají?“ naklonila se Helena k obrazovce blíž. „Proč by někdo na takovém místě… vrtal do země? Má to vůbec smysl?“ Vrták, procházející od stropu haly skrze most klenoucí se nad kráterem se pomalu zastavil. Několikrát sebou ještě škubnul a přestal vrtat nadobro. Lidé se pomalu seběhli k okraji kráteru a hleděli dolů, kde však na videozáznamu nebylo nic vidět. Na most vběhla trojice dělníků, seskupili se kolem vrtáku a začali se prohrabávat složitou kabeláží. „Na něco narazili,“ řekl Daniel se zatajeným dechem. „Něco je zastavilo.“ S hrůzou v zádech zjistil, že stojí několik metrů od místa, které vidí na obrazovce. „Podívej,“ poťukala Helena prstem na obrazovku. Jeden z mužů v bílém plášti se otočil, zvedl hlavu vzhůru a koukal přímo do kamery; něco křičel, záznam však postrádal zvuk. Mohutně se rozmachoval rukama a v obličeji se mu začal objevovat nervózní výraz. Ještě několikrát němě vykřikl a obraz zmizel. Kazeta se s tichým vrčením přetáčela dál, na obrazovce se však nic neobjevilo. Helena stiskla knoflík, popadla kazetu a položil ji na stůl; do přehrávače vložila jednu, která ležela na židli. Byla prázdná, přestože její označení ukazovalo datum, které Daniel nestihl přečíst. „Myslím,“ zvedla Helena pomalu ruce ze stolu, založila je na prsou a nadechla se, „myslím, že bychom měli jít. Měli jsme tady hledat něco, čím zavolat pomoc.“ „Co se to tam dělo?“ zamračil se Daniel. „Co se to tady dělo? Kam všichni ti lidi odešli?“ Helena najednou ustoupila o krok od židle, když pohledem spočinula na bílém plášti, ledabyle přehozeném přes opěradlo. „Co je?“ pootočil Daniel židli a v momentě ruku strhnul zpět; límec, který nebyl na první pohled vidět, byl nasáklý zaschlou krví, jejíž temně rudá barva přecházela na okrajích v hnědou až žlutou, jako by se mísila s lidským potem. Daniel v duchu doufal, že plášť nepatřil muži, kterého viděli na videu. „Panebože,“ hlesl. V další vteřině projel silnými stěnami chřaplavý, neskutečně se táhnoucí jekot, svištěl jim pod nohama, a když se Daniel otočil ke skleněné výplni, zdálo se, jako by se nafukovala a cosi neviditelného se tlačilo dovnitř. Sklo se nemůže prohýbat, pitomče. To je ono. Rozmotané filmové pásky na zemi se pohnuly, jako ukazující snahu srolovat se zpět, ani Helena nebo Daniel však necítili vítr nebo jinou hybnou sílu. Nebylo to ve vzduchu, nebylo to kolem nich, bylo to v těch věcech, i v tom skle, tam ale pohlédl sám do sebe, a kdyby koukal ještě chvíli, vybuchlo by. Vybuchlo. Všechno během dvou vteřin ustalo. Všiml si, že drží Helenu za ramena a ona se k němu pevně tiskne; s tichým zasvištěním ho zabolela hlava. Něco ho praštilo zezadu do hlavy; ozvěna bolesti se mu nesla od temene až po čelu, odrážela se a mířila zase zpátky. Několikrát vykřikl; pustil Helenu a otočil se směrem ke skleněné výplni. Než ale otočku dokončil, cosi ho popadlo za zablácený límec mikiny a přirazilo ke zdi; cítil alkohol a odporný dech. Zdálky zastřeně slyšel Helenu křičet a matně, jako přes silně orosené brýle ji uviděl, jak máchá rukama. Zdála se stejně bezmocná jako tehdy (není to tak dlouho), když pěstmi tloukla do dveří letadla. Hlava ho bolela a něco jej drželo natisknutého ke zdi. Ne, byl to někdo, rozpoznával tvář a ten hnilobný odporný dech, který se tomu linul z úst. „Pusť ho!“ zakřičela Helena a snažila se postavu z Daniela strhnout. „Co to děláš? Nech ho být!“ Postava se vzdálila; Daniel poznal mužský obličej, měl hrubé rysy a tvář porostlou strništěm, oči hluboko zapadlé, hlavu pokrývaly nakrátko střižené hnědé vlasy. Nejvýraznější však Danielovi připadaly mohutné kruhy a váčky pod očima; při pohledu na ně se zdálo, že je do mužovy tváře vryl sám čas. „Co tu sakra děláš?“ otočil se muž na Helenu a Daniel v první chvíli nedokázal pochopit, odkud zná její jméno. Koukal na ni s pohledem, ze kterého vyzařovala arogance a povýšenost, smíšená s urputnou snahou zůstat stát na nohou. „Běž ode mě pryč,“ ustoupila Helena dozadu. „Ptám se tě…“ zamumlal muž a zdálo se, že má na jazyku uzel. „Ptám se tě, co tu děláš? Co tady s ním děláš?“ natáhl ruku a ukázal za sebe na Daniela bez toho, aby se otočil. Helena se znovu posunula dozadu. „Chtěli jsme zavolat pomoc,“ odpověděla roztřeseným hlasem. Chytila se pultu za sebou. „Tak zavolat pomoc?“ pokusil se o ironický tón. Daniel stál neschopen pohybu, netušil, kdo muž je, ani kde se tam vzal a už vůbec neměl ponětí, odkud Helenu zná – v téhle opuštěné krajině. „Tak já ti něco povím. Neřekl jsem ti snad dost jasně, že nemáš nikam chodit?“ Mlčela. „Neřekl?!“ rozkřikl se muž. Držel se na nohou, ale byl příkladem typického člověka, který vypil příliš na to, aby rozumně uvažoval; otázkou zůstávalo, zda i mimo tyto stavy dokázal rozumně uvažovat. Mlčela a věděla a vzpomínala a cítila. To vše v jednom okamžiku, na hlavě cítila směs toho všeho, jako by u stropu, přesně vedle chladné zářivky, visel kýbl toho všeho. Cítila, jak je nasáklá ve zlosti a znechucení, jak se do ní přes vrstvy oblečení zarývají drápy chuti po odplatě namočené v hořkosti vzpomínek. „Jsi opilý,“ řekla po dlouhém hlubokém nádechu. „Zase. Neřekla jsem ti, abys to už nedělal? Nepomohlo to, vidíš.“ (zase měla v očích ten ztrápený výraz; bušení do dveří letadla se ozývalo tichem) Přistoupila k němu, pozvedla bradu a podívala se na něj. „Jak můžeš mluvit o tom, co se má dělat a co ne?“ Danielovi se zdálo, že na muže zírá celou věčnost, pohledem do jeho zpitých očí ho doslova vybízela k tomu, aby něco udělal. „Nechceš mě praštit? Udělej to. Prosím,“ sykla. Zářivka na stropě zamručela jiskřivým zvukem a mírně zablikala. „Prosím,“ opakovala Helena. „Dej mi záminku. Jenom jednu jedinou záminku. Dostala jsem jich už dost, ale na tomhle místě to bude jiné. Cítíš to ve vzduchu? Možná kdyby se tvůj dech nepodobal žumpě…“ Přesně v okamžiku, kdy nestihla větu dokončit, se stalo několik věcí. Mužova ruka vystřelila a vťala Heleně políček, ta se ale ve stejné vteřině na muže vrhla a vší silou s ním mrštila o pult těsně vedle Daniela. Muž se udeřil do hlavy o kovovou hranu a svezl se až k zemi. Helena se na něj vrhla, posadila se mu na hruď, chytila ho za špinavou košili a začala s ním třást. „Nechej toho!“ vykřikl Daniel a snažil se ji od muže odtrhnout. „Ty odporný… špinavý… hajzle… ještě pořád to chceš? Ještě pořád?!“ Ruku, kterou se muž snažil ze sebe Helenu shodit, mu přisedla kolenem; ozvalo se nechutné křupnutí, jak se mu v lokti kosti posunuly nesprávným směrem. Zařval bolestí. „Tak ho pusť, Heleno! Slyšíš?“ „Řveš jako malá holka, ty srabe! Taky jsem tak řvala! Zajímalo tě to? Zajímalo?!“ „No tak Heleno!“ chytil ji Daniel pod pažemi a vší silou škubnul. Oba se svalili na záda, muž ležící před nimi. Helena se pořád zmítala, křičela a částečně brečela, vynakládala veškerou sílu na to, aby se dostala zpět k muži. „Chci, abys tady zdechnul! Přímo tady, uprostřed ničeho. Tak dělej! Zdechni! Ta tvoje špinavá odporná krev poteče okapy!“ (snad toho kostela s deníkem a lustrem a dřevěnými lavicemi a lidskou rukou) „Heleno, prosím!“ chytil ji Daniel ještě pevněji se strachem, že jí zlomí ruce, kterými bezmocně mávala a drala se dopředu k muži na podlaze. „Proboha nechej toho!“ Byla by to normální narozeninová oslava. Horko, slunce se odráželo od azurové hladiny bazénu. Sekačka na trávu, vychlazené koktejly pod slunečníkem. Holky ze školy poskakovaly po zahradě jako hejno vrabců, hnaly se za míčem s vtipnými špičatými čepičkami na nedbale upravených vlasech. Stál na verandě, opřený o zeď vedle okna. Otřel se o muškáty, zasraný smrad. Pak vyšla dveřmi z příjemně chladného domu, na sobě letní bílé šaty, vlasy rozpuštěné, spadající na ramena. Na rukou nesla stříbrný podnos, měla nádherné ruce. Vzpouzející se, rebelské, to jim ale neubíralo na kráse. Tak jemné. Večer, až ji bude mít, by mohla být v dobrém rozpoložení, nebo možná unavená. Nebude mít sílu nic dělat. Bude jako pěšák poslouchající rozkazy. Hned po tom si udělá úkoly. Prvouka je náročný předmět.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Zacharias	28.12.2011, 0:30:52

Hodně dobrá práce, četlo se to jako malina.

Ekyelka	27.12.2011, 22:21:27

Zdravím. Předně bych se chtěla omluvit za dlouhou čekací dobu k publikaci. Snad ji vynahradí mé nadšení a zcela nepokryté spokojené vrnění nad velice dobře, ba výborně napsaným textem. Je v něm všechno - emoce, atmosféra, děj i náznaky příštích i minulých dějů, zvrat. Caligo je velice zvláštní příběh a mozaikovitě poskládané vyprávění mu jen prospívá. Dokonce se ani nemusím před publikací nového dílu vracet dál než jeden díl nazpět (a občas ani to ne). Je to radost si podobné texty číst.


ze dne 27.12.2011, 22:56:04
Miky: Děkuju moc za publikaci a ještě víc za komentář, který mě neskutečně potěšil :) Jsem rád, že je na Caligo pohlíženo právě takhle, protože já sám mám k němu hodně zvláštní vztah. Ještě jednou díky!