|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Mstitel (kapitola 1 - Setkání) ::
Dvoudílný román "V divokých lesích severu". První díl "Mstitel". Nejedná se o pokračování Příšery (Vítr z hor), ale o začátek úplně nového příběhu. Příšera zůstává mým hlavním "projektem", nevykašlal jsem se na ni, tohle píšu jen na odreagování, je to drsnější a syrovější, více do braku až hororu. Žánr je sword and sorcery fantasy rádoby v nejlepším duchu a tradici Roberta E. Howarda s přidáním mého vlastního stylu a pohledu :)
Hlavní hrdina Nar je mimojiné i pokusem o syntézu Conana a Solomona Kanea. |
| |
|
|
Ondřej Zahradník
V DIVOKÝCH LESÍCH SEVERU
dvoudílný fantasy román
Díl prvý – MSTITEL
Kde leží hranice mezi dobrem a zlem? Kdo ji určuje?
KAPITOLA 1 – SETKÁNÍ
„Na hrubý pytel hrubá záplata.“ staré přísloví
Řinčení zbraní. Nářek zraněných mužů a křik žen. Země nasáklá krví a pokrytá těly tisíců mrtvých válečníků. Obloha zahalená štiplavým kouřem z vypálených vesnic. Před sebou přesila nepřátel, davy zkušených bojovníků tlačící se jako vlna rozbouřeného moře. Zjizvená monstra svírající v rukou štíty a sekery. Tohle už nebyli lidé, ale zvířata vycvičená k vraždění. Národ nájezdníků. Barbaři…
Bylo mu strašné horko. Pot ho štípal v očích a pod drátěnou košilí mu z něj tekly potůčky. Nejraději by tu košili serval ze sebe, ale věděl, že by to byla jistá smrt. Ztěžka oddychoval a znovu a znovu zvedal svůj těžký obouručný meč a sekal… Vyčerpání bylo již značné, už několik hodin se prosekávali nepřátelskou armádou, jejíž zásoba bojovníků se zdála být nevyčerpatelná. Ruce se mu třásly, jak dostával stále častěji křeč do unavených svalů. Jílec meče mu klouzal v dlaních, protože mu do nich z ostré čepele neustále stékala lepkavá teplá krev protivníků. Mužům vedle něj se nevedlo o moc lépe.
„Už se dlouho neudržíme, jsou jich tisíce a přicházejí stále další. Jsme v pasti!“
„Potom jich s sebou do pekla stáhneme co nejvíc!“ zařval a s nelidským křikem dál rozděloval na kusy těla nepřátel pomocí ostří své zbraně. Jeho společníci nezůstávali pozadu, probíjeli se stále dál, nohy se jim bořily do bahnité půdy pokryté rudými kalužemi nebo klouzaly po částech mrtvých těl. Zalití potem, po kolena v krvi, ale se vzrušením v srdci. Tohle byl jejich život, pro boj se narodili a byli vycvičeni, pro boj žili, jiný smysl jejich život neměl.
Se svými druhy tvořili vždy přední linii v každé bitvě. Byli ti nejlepší. Elitní bojovníci a vycvičení zabijáci. Bývalí gladiátoři. Jejich král věděl, proč za ně zaplatil tolik peněz, aby je vykoupil z otroctví. Představovali dobrou investici. Král si od nich hodně sliboval a nebyl zklamán, vyhrávali mu každou bitvu a rozšiřovali jeho moc do všech stran. Hýčkal si je za to. Moc dobře věděl, jak je odměnit; zahrnoval je bohatstvím, vínem a ženami. Každá bitva pro ně byla koupelí v krvi, ale ihned po ní ji vytřídala koupel ve víně. Jejich panovník jim vše dovolil, hlavně když mu vybojovali vítězství. A oni vítězili rádi, zabíjet nepřátele bylo krásné, ale nic nebylo sladší, než po bitvě zneuctít jejich ženy… Byli jako zvěř. Už dávno nebyli lidé. Stala se z nich monstra horší než ta, která posílali k zemi zbavená života.
-----
Zapadající slunce hladilo krajinu posledními paprsky toho dne a zahalovalo část oblohy do krvavých mraků, které jako by zrcadlily vše, co se odehrávalo na zemi pod nimi. Do bahna se sesula poslední těla protivníků a za nimi zůstala jen volná večerní krajina. Žádné další posily, nic. Bitva byla u konce. Bojovníci stáli, ruce se zbraněmi svěsili dolů a unaveně dýchali. Opět unikli smrti, dnes si pro ně ještě nepřišla. Naopak to byli oni, kdo poslal na druhý břeh celou armádu vojáků. Jejich král bude spokojený a štědře se jim odmění, znovu mu položili k nohám další barbarskou říši, kterou si může podrobit.
Poprvé v tom dni se otočili a pohlédli za sebe. Spatřili pole pokryté mrtvými těly, která se zkroucená a propletená táhla až k horizontu, takže nebylo možné dohlédnout místo, kde byl tomuto hrůznému koberci konec. Nad celou scenérií poletovala hejna supů a krkavců, jež se snášeli k zemi a klovali z rozsekaných válečníků kusy masa a vnitřností.
Setřeli si z čela směsici potu a krve, pohlédli vzhůru, namířili meče vysoko k nebi na znamení díkůvzdání pohanským bohům války a vydali ze sebe zvířecí řev, který přešel do nepříčetného smíchu. Ani se neumyli a šli si ihned vybrat svou odměnu. Každý si odvedl některou z žen, které zajali při plenění vesnic. Bojovníci popadli ženy nepřátel za vlasy a vedli si je do svých stanů, aby s nimi prožili noc, která jim dá zapomenout na námahu a válečné běsnění předchozího dne.
Vybral si půvabnou mladou tmavovlásku, která se vystrašeně krčila v rohu veliké klece pro zajatce. Sevřel její paži a odvlekl ji do svého stanu, kde ji položil na lůžko z kožešin. Svlékl si drátěnou košili i oděv nasáklý krví Barbarů a odhalil tak své mladé a velmi urostlé tělo, v němž se rýsoval každý sval bez nejmenší vrstvy tuku. Jeho kůže byla zvrásněná množstvím starých jizev po nejrůznějších ranách.
Poklekl na svoje lůžko nad ležící dívku a prudce roztrhl její šat. Třásla se strachem a plakala. Do šera zasvítilo její bílé nahé tělo a dvojice drobných ňader. Sklonil se nad ni a políbil ji na ústa. Jeho vlastní tvář byla zbrocena ještě čerstvou krví mrtvých válečníků a dost možná ta krev patřila i manželovi dívky, kterou měl nyní pod sebou…
„Neboj se, maličká, neublížím ti. K ženám jsem něžný,“ šeptal jí do ucha a hladil její vlasy, aby ji uklidnil.
Zalehnul ji svým tělem a líbal její rty s rostoucí vášní. Tohle byla jeho dnešní odměna a on si ji s uspokojením bral. Dívka ho objala a její ruce ho hladily po zádech.
Najednou však svůj stisk zesílila a zaryla nehty do jeho kůže. Škrábala jeho záda a působila mu bolestivé rány, její sevření sílilo stále víc, až se jí nebyl schopen bránit. Vší silou zakousla své zuby do jeho rtů a trhala z nich kousky masa. Teď měl tvář prozměnu plnou vlastní krve. Pokušel se z dívčina sevření vymanit, ale nešlo to, byla silnější než on, drtila ho ve svém objetí, rvala mu kůži na zádech a vřískala u toho ječivým smíchem. Její vzhled se mezitím proměnil, už to nebyla mladá vystrašená žena, ale jakýsi démon, jehož tělo modře svítilo do tmy. A ten přízrak ho chtěl zabít, ostrými zuby se mu zakusoval do tváře, mačkal ho svými pažemi s nadlidskou silou a probodával jeho tělo ostrými drápy…
-----
Nar otevřel oči a prudce se posadil. Byl celý propocený, srdce mu v hrudi skákalo šílenou rychlostí a on nemohl popadnout dech. Seděl přikrytý kožešinou kdesi uprostřed hlubokých lesů, na jasné obloze svítily hvězdy a svěží vítr hýbal větvemi starých stromů a čechral jejich listí. Zíral do černé tmy a pomalu se uklidňoval. Znovu ty děsivé sny plné dávných vzpomínek na minulost. Kdy to skončí? Neskončí to nikdy, pomyslel si. Je prokletý kvůli všem těm strašným věcem, které kdysi jako mladý dělal…
Najednou tmu prořízlo modré světlo a na Nara zaútočil démon z jeho snu. Byl i zde. A po něm další a další, přiletěly jich desítky. S příšerným křikem se na něj snesli jako hejno hladových krkavců, škrábali ho po celém těle, kousali a chtěli ho roztrhal na kusy.
Nar vyskočil na nohy, do rukou popadl štít a meč, opřel se zády o strom a pokoušel se útoky démonů odrážet. Byli opět zde, jako už tolikrát. Duše mrtvých. Duchové všech lidí, které kdy zabil, nyní bezcílně bloudili světem jako ve vyhnanství a nenacházeli klidu. Pronásledovali ho v jeho snech a přicházeli se mu mstít, když byl sám.
Útočili na něj ze všech stran, trhali mu vlasy, zakusovali se do jeho rukou i nohou, zařezávali se mu do kůže ostrými drápy. Na jeho těle to sice nezanechávalo žádné viditelné stopy, protože útočníci byli nehmotní, ale všechny rány Nar cítil, jako by byly skutečné, provázela je stejná bolest.
Odrážel přízraky štítem a další rozsekával mečem. Pokaždé, když se jeho zbraně dotkly některého z duchů, nehmotné tělo zasyčelo a vznítilo se jasným plamenem. Démon ječel a svíjel se ve strašných bolestech, dokud neshořel úplně a nerozplynul se ve tmě. Jeho místo však okamžitě zaujali další, byly jich kolem tisíce a všichni se tlačili na Nara s nenávistnou touhou zabít ho. A když nebylo možné, aby mu skutečně fyzicky ublížili, snažili se alespoň vybít na něm svoji zlost a způsobit mu co největší bolest.
„Narrrrre!“ ječeli na něj skřípavě. „Tvůj čas vyprrršel, brrrzy už budeš jenom náááááš!“
S kmenem rozložitého buku za zády, nohama pevně zapřený v bojovém postavení, oháněl se štítem a sekal mečem do chladného vzduchu černé noci. Prudce oddychoval a údery svých zbraní doprovázel úlevnými výkřiky a občasným řevem. Kdyby ho pozoroval jiný člověk, brzy by nabyl přesvědčení, že má co do činění s bláznem, protože nikdo jiný duše mrtvých neviděl, ne ty, které útočily na Nara. Byl to jeho boj a pouze on viděl přízraky, které stvořil, když je svými zbraněmi kdysi dávno poslal pryč ze skutečného světa. Tohle prokletí patřilo pouze jemu.
Zápas trval několik hodin, než mu daly duše mrtvých pokoj. Vyčerpaně se svezl po kůře stromu dolů k zemi, kde zůstal sedět. Celý se třásl vypětím sil a především bolestí způsobenou přízraky. Jeho srdce tepalo v šíleném rytmu. Byli pryč. Spoustu jich zasáhnul mečem a ostatním tak nahnal strach, tudíž je přešla chuť útočit. Věděl však moc dobře, že ti, které dostal, nezemřeli. Jak by mohli zemřít, když už byli dávno mrtví a jejich duše nesmrtelné? Dotek jeho zbraní je pouze dočasně vyřadil a na nějakou dobu jim způsobil spalující bolest. Asi stejnou jako působili oni jemu. Bolest za bolest. Bylo to vždy kdo s koho, kdo komu způsobí víc bolesti. Věděl moc dobře, že příští noc přijdou opět s novou silou. Všichni – i ti, které dnes rozsekal a vyřadil z boje. Dělo se tak každou předešlou noc, kdy byl sám, a bude se tak dít až do jeho smrti.
Pomalu si sbalil své věci, rozhodnutý vydat se na další cestu, i když byla ještě noc. Nemělo smysl pokračovat ve spánku, už by své zápasem rozbouřené smysly nepřinutil znovu usnout. Moc toho s sebou neměl, pouze kožešinovou přikrývku, plášť, vak na vodu, pečené maso s trochou dalšího jídla a zbraně, které tvořily hlavní a nejdůležitější část jeho zavazadel. Největší pozornost na první pohled vzbuzoval obrovský obouručný meč, který mu visel v koženém pouzdru na zádech spolu s toulcem plným šípů a dlouhým loveckým lukem.
K tomu měl na rameni pověšený kruhový kovový štít, který vypadal velmi zašle a obyčejně. Neměl žádné ozdoby ani ornamenty, jeho plochá strana byla jednoduchá a hustě posetá pouze škrábanci a rýhami od zbraní nepřátel. Při bližším prozkoumání by však byl každý překvapen, neboť Narův štít se od většiny ostatních lišil jednou věcí. Celý jeho okraj byl pečlivě vybroušen do ostří, takže štít se v rukou zkušeného bojovníka proměnil ve smrtící zbraň, jež nesloužila jen k obraně, ale splňovala funci jakéhosi dalšího meče s čepelí ve tvaru kruhu. Nar si nikdy žádného člověka nepustil k tělu natolik blízko, aby si štít stačil prohlédnout a nepřátelé skrytou vlastnost jeho zbraně pocítili vždy až příliš pozdě na to, aby s tím mohli něco udělat… Za pasem měl potom v odřených kožených pouzdrech zasunutou dýku a krátký jednoručný meč, jehož čepel však byla široká a dvojí ostří neustále pečlivě udržované v nejvyšší ostrosti.
Nar rozkopal ještě teplé uhlíky z ohně, na němž si předchozího dne upekl ulovené sele, a vykročil do tmavého porostu před sebou. Prodíral se severským pralesem tvořeným mohutnými, mnohdy vykotlanými smrky, občas promísenými s majestátnými buky a štíhlými břízami. Nohama opatrně rozhrnoval nízké keře a snažil se co nejvíce splynout s přírodou kolem sebe. Do nočního ticha pronikaly výkřiky ptáků a občasné zavrčení samotářské šelmy na lovu. Byl součástí divočiny, další osamělý dravec, který se ubíral krajinou, posedlý touhou lovit kořist. Aniž si to uvědomoval, ve svém nitru nežíznil po krvi o nic méně než horský tygr.
Nacházel se v rozlehlých nekonečných lesích chladného severu, v neobydleném území nikoho, kam se většina lidí neodvažovala ani vkročit. Byla to země démonů a zlých čarodějů, kteří je vyvolávali na svých hradech v horách, aby jim tam zlí duchové sloužili. Prales se též stával útočištěm zločinců, zlodějů a tlup hrdlořezů, kteří zde nacházeli bezpečnou domovinu. Podnikali odtud své výpravy do obydlených území, kde plenili vesnice a rodiny rolníků, loupili, znásilňovali ženy a vraždili jejich muže. Byly to zlé a kruté časy utopené kdesi v zapomenuté minulosti, v níž všechna jižní království sváděla nelítostné krvavé války o každý metr svého území a kdy ocel meče měla vyšší cenu než lidský život.
Jen zřídka se v severských lesích rozkládalo nějaké souvisleji osídlené místo, jednalo se především o malé vesničky odvážných zlatokopů a hledačů drahých kamenů na úpatí hor. Místy byly v hlubokých údolích pralesa roztroušeny osamělé sruby lovců zvěře, kteří zde žili se svými rodinami a jednou za rok putovali na dalekou cestu do některé z jžních zemí, aby tam na trzích prodávali kožešiny.
Nar se už dlouhé měsíce prodíral severskými lesy jako jedna ze samotářských šelem slídících po kořisti. Vyhýbal se však všem obydleným osadám. Vyhýbal se lidem…
-----
Narodil se před třiceti lety jako nejmladší z dětí v rodině lovce jelenů někde daleko na opačném konci Severního lesa. Otec s matkou kdysi dávno odešli do divočiny, kde si postavili srub v jednom zapomenutém údolí, oba byli lovci a samotáři s divokou krví a žili z prodeje kožešin, které jednou za rok putovali prodat na jižní trhy. Nar měl dva starší bratry a dvě sestry, všechny své sourozence miloval, tvořili nerozlučnou partu a prožili společně mnohá dobrodružství v divokých lesích, kde vyrůstali v neposkvrněné a lidmi nedotčené přírodě. Otec často brával své děti s sebou na lov, naučil je zacházet se zbraněmi a oni dospěli ve zdatné a zkušené lovce. Nar vzpomínal na své dětství často a velice rád, bylo to nejkrásnější období jeho života, plné lásky a harmonie, rodiče je vychovávali laskavě a se vší pozorností. Pro Nara to vlastně byla jediná krásná etapa v dosavadním životě, protože ihned po ní přišlo peklo…
Jednoho dne, Narovi bylo osm roků, se u jejich srubu utábořila tlupa psanců, vraceli se z úspěšné výpravy, obtěžkáni uloupeným majetkem, zásobami a sudy vína. Byli zpití, nenasytní a zvířecí; nestačilo jim, že vyplenili vesnici, vtrhli i do srubu rodiny lovců.
Matka stihla zavřít malého Nara do sklepní jámy, která byla vyhloubena ve skále pod srubem a navazovala na krátký jeskynní systém končící slepými chobami, kde měla rodina uskladněné zásoby masa. Do srubu vtrhli ozbrojení hrdlořezové a začali se zajímat o obě dcery, z nichž byly již překrásné dospělé dívky. Zbývající bratři, silní mladíci ve věku šestnáct a dvacet let se chopili mečů a bránili své sestry. Psanci je oba zabili sekerami. Poté, až všichni učinili zadost svému chtíči po Narových sestrách, probodli i obě dívky meči. Otce s matkou, které mezitím spoutali, a kteří se museli na smrt svých dětí dívat, oběsili na stromě před srubem. Těsně před svým odjezdem potom celé stavení zapálili.
Malý Nar vše viděl škvírou mezi prkny podlahy, tekly mu slzy bolesti a strachu, chtěl svým blízkým pomoci, ale nevěděl jak, cítil se naprosto bezmocný. Když mu psanci podpálili srub nad hlavou, utíkal se skrýt do jeskynního systému, kde zůstal skrčený celou noc a plakal hrůzou.
Ráno se odvážil vyjít ven a tam se mu naskytl pohled, který se mu nesmazatelně vtisknul do paměti a poznamenal ho na celý život. Ve spáleništi srubu ležela ohořelá těla jeho milovaných bratrů a sester a na mohutném starém dubu, který svými větvemi vždy obdarovával stínem jejich srub a na němž měli se sourozenci vždy pověšenou houpačku, se nyní v lehkém větru houpala těla jeho rodičů. Byla obklopena hejnem hladových krkavců, kteří se mezi sebou s křikem rvali o místo na mrtvolách, z nichž ostrými zobáky trhali kusy masa a vnitřností. Nar svým rodičům pohlédnul do očí, ale oni už žádné oči neměli, vyklovali je nenasytní ptáci. Na malého lovce se dívaly jen prázdné krvavé důlky.
Chlapec se roztřásl zoufalým pláčem a v jeho nitru se jednou provždy něco změnilo, snad mu od té chvíle temný mrak nenávratně zahalil rozum a Nar zešílel. Ať už se v něm událo cokoliv, jedno bylo jisté, chlapec v jediném okamžiku dospěl a v osmi letech se změnil z dítěte v muže. Jeho tělo bylo stále ještě dětské, ale svým duchem byl již muž. Tenkrát před svými mrtvými rodiči přísahal smrt všem násilníkům a utiskovatelům.
„Přísahám, že celý život zasvětím zabíjení vrahů a zločinců. Dokud budu žít, nepřestanu a očistím zemi od všech psanců!“ křičel stále dokola se slzami v očích.
Následující měsíce přežíval v jeskyních, které kdysi vedly do jejich srubu. Pohřbil rodiče i sourozence, uklidil spáleniště, shromáždil v jeskyních nářadí, zbraně a všechny předměty, které nebyly požárem zasažené. Vzal do rukou meč nejstaršího z bratrů a zkoušel se s ním učit zacházet. Dosud uměl jen střílet z luku a lovit koroptve, do umění ostatních zbraní ho otec ještě nestihnul zasvětit. Bratrův meč byl na malého chlapce zatím příliš těžký, ale osmiletý Nar se přesto pokoušel zvyknout si na něj.
Zimu přežil v jeskyních, ale na jaře už mu nezbylo nic ze zásob, které tam měla jeho rodina uskladněné. Musel se proto častěji vydávat stále dál do lesa, stopoval a lovil zvěř, stala se z něj malá šelma a bratr vlků, s nimiž soupeřil o kořist a jejichž smečky musel často od sebe mečem a šípy odhánět. Několikrát se s vlky i popral holýma rukama a pokousal je hůř než oni jeho. Po nějakém čase ho smečka přijala mezi sebe a považovala za jakéhosi svého samotářského člena. Také skoro jako vlk vypadal, oblečený v kožešinách, zanedbaný, špinavý a umouněný, dlouhé vlasy nečesané, rozcuchané, slepené blátem a plné listí.
Jednoho dne narazil Nar v lese poprvé po dlouhé době na lidi. Byla to ozbrojená skupinka několika mužů, s největší pravděpodobností zločinci. Nar je sledoval jako malá šelma a pozoroval z nedalekého podrostu. Okamžitě se mu vybavily vzpomínky na hrdlořezy, kteří pověsili jeho rodiče na větev starého dubu. Roztřásl se hněvem a rozhodl se začít naplňovat svoji přísahu. Natáhl tětivu svého luku a namířil šíp na nejbližšího muže. Byl bezchybný střelec a lovit zvěř dokázal znamenitě, ale nyní se mu roztřásly ruce a dostal strach. Zabít člověka bylo úplně něco jiného než zasáhnout koroptev. Ještě nikdy nemířil na druhé lidi. Přesto po chvíli váhání tětivu pustil.
„Auuu!“ zařval muž a vyskočil, skrze stehno mu trčel vstřelený šíp. „Někdo po nás střílí! Přepad!“ volal na své druhy a odkulhal se skrýt za široký kmen jedle, odkud se pak ozývaly samé nadávky a bolestivý nářek.
Muži uchopili zbraně a rozutekli se na všechny strany do lesa, až Narovi všichni zmizeli z očí. Chlapec se pomalu plížil zpátky, když v tom ho čísi veliké ruce popadly za krk a vyzdvihly do výšky.
„Ale, tady máme toho střelce, je to jen nějaký usmolený spratek!“ zakřičel jeden z mužů a nesl Nara na prostranství, kde tlupa tábořila. Ostatní bojovníci se vrátili z lesa a shromáždili se kolem chlapce.
„Nikdo jiný v lese není.“
„Vylez, Ha-sire, už se nemusíš schovávat, dostal tě malý kluk.“
Všichni psanci se hlasitě chechtali a posmívali postřelenému společníkovi, který dokulhal mezi ně. Muž, který nalezl Nara, ho stále držel ve vzduchu. Chlapec sebou zuřivě házel, vykopával nohama na všechny strany a divoce vrčel jako zvíře. Zničehonic se prudce zakousnul do ruky, která ho držela, až bojovníkovi vytryskla z rány krev. Psanec kluka uhodil, hlasitě zaklel a mrštil s ním o zem, až mu vyrazil dech. Malý divoch zůstal ležet na prostranství obklopený kroužkem mužů, škubal sebou a snažil se znovu nadechnout.
„Ten parchant!“ řval bojovník zasažený šípem. Byl bez sebe vzteky. „Dejte mi ho! Já ho napíchnu na meč a opeču nad ohněm jako sele na rožni! Třeba tak bude i chutnat.“ Ostatní ho drželi a uklidňovali.
„Co jsi zač? Kde máš rodiče, co?“ zeptal se velitel tlupy chlapce. Ten však neodpovídal, jen na něj cenil zuby a vrčel jako vlk.
„Jak se jmenuješ?“ pokračoval muž v otázkách.
„Narrrrr,“ zavrčel kluk.
„On neumí ani mluvit, vždyť vypadá jako mládě vlků, jen vrčí jako šelma,“ pronesl další z mužů.
„Už mi ho dejte, ať ho zabiju,“ trval stále na svém postřelený.
„Počkej, mám lepší nápad,“ kroutil hlavou velitel. „Lakor nám za něj dobře zaplatí, copak nevidíte, jak je bojovný? Je jako zvíře! Přesně takové Lakor hledá, aby si z nich vycvičil ta svá vraždící monstra do arény.“
Muži souhlasně pokývali hlavou, spoutali Nara a přehodili ho přes sedlo jednoho z koní obtěžkaných nákladem. Zraněný muž ještě chvíli cosi namítal a tiše nadával, ale po chvíli se uklidnil, vidina zisku u něj zvítězila nad touhou po pomstě.
Asi za měsíc dovezli dva psanci Nara do jedné ze zemí pod horami k sídlu bohatého obchodníka a otrokáře Lakora. Ten byl z chlapce nadšený a chtěl ho okamžitě koupit.
„Jak se jmenuje?“
„Nevíme, neumí mluvit. Našli jsme ho nahoře v lesích, pobíhal tam jako vlk, ale s lukem a šípy to umí,“ pousmál se jeden z mužů. „Říkáme mu Malý vlk.“
Lakor je štědře odměnil měšcem zlatých mincí a přijal chlapce mezi své otroky. Všichni od té doby Narovi říkali Malý vlk.
Chlapec vyrůstal jako otrok v tvrdé gladiátorské škole bohatého otrokáře. Lakor byl fanatický milovník soubojů v arénách, každoročně se jeho muži účastnili snad všech turnajů v království. Zápasy gladiátorů byly v zemi více než oblíbené, znamenaly vždy velkou společenskou událost a sešly se u nich všechny vrstvy města – od nejchudší spodiny až po ty nejváženější občany a správce s jejich rodinami. Vítězství v turnajích navíc znamenalo vysokou odměnu ve zlatě, kterou vždy vypsalo pořadatelské město, ale kromě toho se mezi všemi lidmi uskutečňovaly ještě i sázky na jednotlivé zápasy. Lakor sbíral malé sirotky a děti z ulice a od malička z nich vychovával zabijáky, neboť byl přesvědčený, že mají-li být jeho zápasníci úspěšní a vyhrávat mu turnaje, musí se začít s jejich výcvikem od nejútlejšího věku.
Děti určené pro arénu byly zařazeny mezi ostatní otroky a sdílely s nimi jejich povinnosti a práci, ale v mnohém se jejich úděl odlišoval. Jako jediní mezi otroky dostávali budoucí gladiátoři plnohodnotné příděly jídla, aby byl zajištěn jejich zdravý růst a tělesný vývin, ale zároveň s tím dostávali zase tu nejtvrdší práci, jaká jen existovala. Museli dobývat železnou rudu v dolech a těžit stavební kámen v lomech, nosili v rukou těžké balvany, táhli za sebou na lanech kvádry žuly, palicí odsekávali bloky skály z masivu, přičemž dozorci měli za úkol pozvolna jejich zátěž zvyšovat a nakládat jim stále větší břemena. Rovněž měli dozorci za úkol jednat s nimi ještě krutěji než bylo obvyklé, poháněli je bičem a od malička je uvykali na bolest. Na rozdíl od ostatních otroků nedostávali malí gladiátoři večerní osobní volno, v tomto čase jim probíhal výcvik boje. Zkušení mistři je učili zacházet s nejrůznějšími zbraněmi, učili je boji muže proti muži a umění zápasu. Z malých dětí se brzy stala divoká krvelačná zvířata. Vše dobré, co do nich kdysi dávno jejich rodiče zaseli, bylo nyní přebito krutostí tvrdého výcviku a nemilosrdného zacházení.
Lakor byl šílený a jeho vášeň pro zápasy neznala míru, obětoval turnajům vše, byl to jeho život a to nejdůležitější na tomhle světě. Chtěl z vyrůstajících malých zápasníků vyždímat všechno, donutit je existovat za hranicí svých sil, aby uměli překonávat omezení svého těla. Mnoho z dětí výcvik nepřežilo, ale s tím si Lakor nedělal těžkou hlavu, ulice byly plné sirotků a malých žebráků, bylo stále odkud brát nové. Ti však, kteří výcvik přežili, stali se těmi nejlepšími z nejlepších, drtili své soupeře v arénách, trhali jejich těla na kusy za extatického potlesku všech diváků, jež je oslavovali téměř jako bohy. Lakorovi svěřenci vyhrávali zápas za zápasem, turnaj za turnajem, a šířili slávu svého pána daleko za hranice království. A v neposlední řadě mu plnili truhlice zlatem z vypsaných odměn v turnajích a z vyhraných sázek.
Nar výcvik přežil a dospěl v muže i tělesně. Jeho tělo vyrostlo do úctyhodné výšky, proto se ho už dlouho nikdo neodvážil oslovit jako Malého vlka. Měl dokonalou postavu bez sebemenší trochy tuku, všechny svaly zocelené výcvikem a tvrdou dřinou. Navíc i v obličeji byl pohledný a každá otrokyně se ohlížela po jeho dlouhých černých vlasech a blankytně modrých očích, v nichž se zračila svoboda letního nebe, divokost severských hor a kouzlo tajemných dálek jižních moří. Kdyby jen otrokyně, ohlížely se po něm i svobodné ženy. Kdejaká vysoce postavená dáma a manželka městského hodnostáře by neváhala ani okamžik a vyměnila by několik chvil v Narově náruči za celý život strávený vedle svého ulepeného, tukem obtékajícího, funícího muže, který jako muž nevypadal ani se jako muž nechoval.
Ale především se z Nara stal jeden z nejlepších gladiátorů, jaké kdy lidé v aréně viděli. Jeho zuřivá divokost a žízeň po krvi nepřátel ho předurčovala k tomu, aby vyhrával jeden souboj za druhým a procházel turnajem neporažený až na vrchol slávy. Zůstávaly za ním kaluže krve a rozsekaná těla protivníků. Vyšvihnul se mezi gladiátorskou elitu výjimečně mladý. Stál v aréně proti starým zkušeným bojovníkům, kteří už v sobě neměli nic lidského, byly to mohutné zjizvené stvůry a živé nástroje na zabíjení, přesto padaly jedna po druhé k Narovým nohám za skandování šílícího davu v hledištích.
Potom však znenadání celé království zahalil temný mrak války. Země byla napadena armádou barbarských národů ze západu, nájezdníci plenili pohraniční vesnice a zabíjeli jejich obyvatele. Král proti vetřelcům vyslal vojsko, ale to bylo brzy rozmetáno a zástupy Barbarů pronikali stále blíž k hlavnímu městu a podmaňovali si větší a větší kus království. Byli to divocí a neobyčejně krutí bojovníci. Žili jen pro válku a sloužili temným bohům a mocnostem zla, kterým obětovali těla nepřátel. Zajatce zaživa upalovali na hranicích, pili krev svých zabitých protivníků a jedli jejich syrové maso při pohanských rituálech.
Zoufalý král nechtěl připustit, aby jeho země padla do rukou takových divokých zvířat a vložil naději do poslední možnosti, která mu ještě zbývala. Vyprázdnil královské pokladnice, za veškeré zlato a drahé kameny nakoupil od otrokářů a obchodníků všechny jejich gladiátory a vybudoval z nich novou armádu. Vojsko gladiátorů zastavilo průnik barbarských hrdlořezů a rozmetalo jejich řady, byla to ta nejkrvavější válka, jakou kdy Kontinent pamatoval. Aby gladiátoři vítězili, museli se stát ještě krutější než Barbaři, kteří bojovali jako dravá zvěř, bez slitování, se vší surovostí. Zápasníci arén drtili nepřátelské vojáky a pronásledovali je hluboko na jejich vlastní území, za nimi zůstala jen pole pokrytá krví a kusy rozsekaných těl nájezdných válečníků. Král slavil úspěch a s pomocí gladiátorů si podrobil celou barbarskou říši na západ od svých hranic, prozměnu to teď byl on, kdo nařídil plenit osady nepřítele, zabíjet muže a odvádět do otroctví ženy a děti.
Jedno vítězství mu však nestačilo. Do jeho srdce vstoupila pýcha, byl opojen mocí, když si uvědomil, jaké navídané možnosti mu najednou armáda gladiátorů nabízí. Byl přesvědčený, že má nyní to nejsilnější vojsko na světě, kterému se žádná jiná armáda nevyrovná, měl vojsko, se kterým si mohl podmanit celý svět. Zaútočil na sousední země na východu i na jihu a podroboval si je jednu za druhou. Po několika letech válčení mu ležel u nohou téměř celý Kontinent.
Jeho říše se však rozložila zevnitř. Velká moc s sebou přináší i velkou závist, pletichaření a zradu. Král byl zavražděn vlastním bratrem, který si však vládu také příliš dlouho neužil a padl pod mečem nájemného vraha poslaného radou ministrů. Poté se říše rozpadla na mnoho menších území, začaly nekonečné občanské války o moc, boje jednotlivých frakcí pod vedením vlivnějších či méně vlivných knížat, vojenských generálů, otrokářů nebo bohatých obchodníků, z nichž si každý nárokoval místo vládce alespoň malé oblasti. Většina Kontinentu byla uvržena do anarchie, zmatku a násilí a tento stav trvá do dnešních dnů.
Armáda gladiátorů padla do léčky a byla z velké části zničena v krvavé bitvě v jednom z nepřátelských jižních království. Ti, kteří přežili, byli zajati a uvrženi do kobek hlubokého podzemního vězení. Před popravou je zachránila pouze skutečnost, že představovali příliš cenné zboží; byli živými zbraněmi, které se daly kdykoliv v budoucnu využít. Panovník jižní země byl brzy zabit a na jeho místo nastoupil jiný, na gladiátory mezitím všichni zapomněli, takže zbídačení bojovníci dlouhé měsíce hnili zaživa v nejhlubších kobkách temného žaláře. A určitě by tam dříve či později shnili úplně, kdyby se jim pod Narovým vedením nepodařilo uprchnout na svobodu. Poté se bývalí otroci rozprchli po celém Kontinetu a každý se vydal na vlastní cestu pokoušet osud jako svobodný muž.
Byl to pro ně však nezvyklý pocit být svobodní. Konečně dosáhli toho, po čem celý život toužili a co pokládali za pouhý nesplnitelný sen. Většina jich proto neuměla se svobodou nakládat, byli zvyklí mít nad sebou neustále biče otrokářů nebo generálů, a tak se jich mnoho přiklonilo na cestu zla. Stali se z nich zloději, nájemní vrazi, psanci a ti nejnebezpečnější zabijáci. Vstupovali do služeb všech boháčů, kteří potřebovali odklidit nepohodlné nepřátele, a pokud uměli dobře zplatit, bývalí gladiátoři pro ně vykonali jakoukoliv špinavou práci.
Nar byl jiný. Protloukal se světem jako samotář, a když mu nyní bohové darovali svobodu, znovu se rozpomenul na svou přísahu, kterou složil jako osmileté dítě před svými mrtvými rodiči a sourozenci. Vzpomněl si, že přísahal zbavit zemi všech vrahů a zločinců, přesně takových, jací vyvraždili jeho rodinu. V mysli se mu opět objevil obraz jeho rodičů s vyklovanýma očima od krkavců a on znovu pocítil ten mrazivý pohled prázdných důlků. Začal tedy naplňovat svoje poslání, které sám sobě určil a vykročil na cestu, z níž nebylo návratu…
Vzal spravedlnost do svých rukou a zvolil sám sebe za soudce i kata. Dlouhé roky putoval světem a snažil se očišťovat zemi od všeho zla, odsekával vše zkažené, morálně nemocné, vytrhával a spaloval společenský plevel, zbavoval zemi nečistot a hnisu. Narodil se jako syn lovce zvěře, k lovu byl vychován a nyní se sám stal lovcem. Jeho kořistí však byla lidská zvěř. Zabíjel psance, násilníky a vrahy, pronásledoval každého, kdo škodil zemi a ubližoval slabým a nevinným. Stal se záchranou všech obyčejných zbídačených lidí, kteří strádali pod jhem tyranů a utiskovatelů. Byl rytířem, jenž zasvětil svůj život boji za spravedlnost, čest, dobro a lásku. Svůj život každodenně nasazoval pro všechny trpící a bezbranné, pro něž představoval jedinou naději, útěchu a jediného ochránce, který se jich byl ochoten v tehdejším šíleném a temném světě zastat.
Pověst o něm se rozšířila do všech zemí a pouhé jeho jméno dokázalo zločincům nahnat takový strach, že se ihned dávali na útěk, jakmile zjistili, že Nar projíždí někde poblíž. Zúročil vše, co se v minulosti naučil, všechny své válečné zkušenosti, tvrdý výcvik a umění boje. Býval nejlepším z gladiátorů a miláčkem publika, nyní se stal postrachem všech psanců, přízrakem považovaným za démona, za nímž zůstávala jen krev a mrtvá těla jeho kořisti. Nikdo se mu v boji nevyrovnal a nedokázal ho porazit ani zastavit.
Postupně při svém válečném tažení proti zlu potkával své bývalé druhy z arény a armády. A jelikož oni se připojili k temné straně, stál proti nim nyní jako jejich protivník. Svedl s nimi stašné zápasy jako za starých časů, kdy gladiátoři dosahovali své největší slávy. Jenže nyní nestáli v aréně a neskandovaly kolem nich tisíce diváků. Jejich bojištěm byly tmavé páchnoucí uličky v zapadlých čtvrtích měst a jediným publikem jim byly krysy nebo zpití žebráci. Bylo to kdo s koho, přežít mohl vždy jen jeden, stejná pravidla jako v turnaji. A Nar vítězil. Posílal bývalé gladiátory k zemi, jejich krev se vsakovala do písku spolu s močí opilců a jejich rozsekaná zohavená těla mizela v městských stokách plných splašků. Nar dál žil turnaji, ty se však přesunuly do městských ulic a on stoupal stále výš po pomyslných schůdcích postavených z mrtvých těl jeho nepřátel.
Lidé v něm viděli strašlivou zrůdu, ale on byl jen produktem doby. Stal se jakýmsi jejím vedlejším účinkem, který musel přijít poté, co se ve světě stále více šířilo násilí, nespravedlnost a útisk. Považovali ho za stvůru, ale on nebyl nic víc než jen monstrum stvořené tehdejším světem a lidmi…
Ale přesto, že Nar válčil se zlem, byl v této válce osamělým bojovníkem a jeho síly nestačily na všechnu temnotu, která podobna černému mraku zahalovala celý kontinent. Nemohl být na všech místech současně, na rozdíl od zločinců, kteří byli všude. Jednotlivé země byly zmítány bezvládím a topily se ve zmatku nekonečných válek a násilností. Odlehlé oblasti ovládali a tyranizovali krutí čarodějové a služebníci zla a černé magie, kteří zotročovali prosté obyvatele, používali je k dosažení svých temných cílů jako živé oběti a tělesné schránky, do nichž uzavíraly ty nejstrašnější démony vyvolané z hlubin podsvětí. Obyčejní lidé zůstali zcela vydáni na pospas psancům, plenitelům a vrahům, jejichž potulné tlupy drancovaly a vypalovaly vesnice a osady.
Byla to krutá doba temna, pohřbená v dávno zapomenutých dějinách, jež si nikdo nikdy nechtěl připomínat ani uchovat sebemenší zprávy o nich. Časy, kdy ve světě řádilo zlo utržené ze řetězu a ocel měla vyšší cenu než lidský život. Byla to doba nestvůr, černých kouzel, barbarů a hrdinů…
Po třiceti letech svojí životní pouti se však Nar proměnil. Už dlouhé měsíce se vyhýbal všem osídleným místům a skrýval se v pustých severských pralesech. Neodvažoval se mezi lidi, protože se bál, aby jim neublížil. Zabíjení se mu vymklo z rukou, už nedokázal rozlišit, kde leží hranice mezi dobrem a zlem. Naposledy se mu stalo, že zaslepený hněvem a nenávistí zmasakroval oddíl bojovníků, které omylem považoval za zločineckou tlupu, jenže se pak ukázalo, že to byli obyčejní vojáci, kteří měli někde ve městě své rodiny, manželky a děti. Toužil očistit zemi od zla, ale zlo ho samotného ovládlo a on se stal jeho nástrojem.
Poslání, jež si zvolil, mu přerostlo přes hlavu a semlelo jeho duši, ztratil kontrolu sám nad sebou. Cesta spravedlnosti, kterou zpočátku viděl tak jasně, se postupem času stále více a více pokrývala krví, až se v ní zcela utopila. Už svoji cestu neviděl a nerozeznával správný směr, ztratil se po kolena v krvi, která pod jeho rukama tekla všude, kam vstoupil. Stal se stvůrou v lidském těle, byla z něj bestie mnohem horší než všechny ty, které sám lovil. Neunesl to a musel utéct pryč od lidí, utéct sám před sebou a skrýt se v pustých lesích.
-----
Nar zvolna kráčel skrze černou tmu nočního lesa, zaposlouchaný do hukotu větru v korunách vysokých smrků. Ten zvuk ho vždy uklidňoval a léčil jeho potemnělou duši. Miloval vítr. Miloval divočinu se všemi jejími majestátnými stromy, ptačím zpěvem a divokou zvěří.
Najednou v dálce spatřil drobné mihotavé světlo. Zastavil se, přitiskl ke stromu a uvažoval. Obydlí to být nemohlo, spíš jen rozdělaný oheň a u něj tábořili nějací lidé. Co to mohlo být za lidi, bylo Narovi hned jasné, nikdo jiný než zločinecké tlupy zde uprostřed lesů netábořily. Nejprve se chtěl tomu místu širokým obloukem vyhnout a jít si dál svým směrem, ale po chvíli se rozhodl jinak. Něco mu říkalo, že by tam měl jít, cítil v duši silné volání, že na tom místě někdo potřebuje jeho pomoc.
Mezi kořeny starého buku skryl svoji přikrývku a vaky se zásobami, poté se pomalu plížil podrostem vpřed jako vlk, který ucítil kořist a nechce ji vyplašit. Nechal si jen své zbraně…
Když se přikradl dostatečně blízko, přikrčil se ve stínu rozložitého keře a pozoroval malé prostranství, které měl před sebou. Místo bylo osvětlené plápolajícím ohněm a mezi mohutnými pokroucenými kořeny starých buků zde tábořila skupinka šesti ozbrojených mužů. Byli to psanci a nájezdníci vracející se nejspíš z úspěšné výpravy plné drancování. Hrdlořezové nejhrubšího zrna, navlas podobni těm, kteří byli zodpovědní za vyvraždění jeho rodiny... Tihle Nara stvořili a udělali z něj to, čím byl.
Koně neměli, ale Nar viděl, že jejich vaky jsou nadité nakradenými věcmi a zásobami, na zbraních ještě měli zaschlou krev svých obětí. Tlupa se skládala z různě starých mužů, všichni byli špinaví, umaštění, otrhaní a vypadali jako sebranka těch nejhorších charakterů a zjevů, jaké lze na tomto světě vůbec potkat. Seděli kolem ohně, hráli karty a pokřikovali na sebe. Vypadalo to, že mezi nimi právě propukla jakási hádka.
„Já nechci být poslední!“ ječel pisklavým hlasem jeden z psanců, malý hubený skrček, kterému od huby odletovaly chuchvalce pěny, když mluvil. Jeho zuby byly křivé a veliké, lezly mu ven z pusy, takže ji nemohl ani pořádně dovřít, z koutků mu neustále kapaly sliny.
„Zavři hubu, Záprtku, a nevřískej mi do ucha!“ zahulákal na něj jiný muž, hora svalů a tuku, a ubalil mu ránu do zubů, až skrček odletěl dva metry od ohně. Hned nato však Záprtek vyskočil na nohy a prudce trhnul rukou do vzduchu. Nad ohněm něco proletělo a těsně vedle hlavy obrovitého muže se zabodla ostrá dýka do kůry stromu, o nějž se obr opíral. Vystrašeně pohlédl na skrčka a naprázdno polknul.
„Ještě jednou se mě dotkneš, ty bečko sádla, a podříznu ti hrdlo jako praseti!“ zapištěl znovu hubený zabiják. „S noži to umím jako nikdo na tomhle Kontinentu! Takových zmetků, jako ty, už si na mě vyskakovalo… a každého z nich jsem zchladil pohlazením ocelového ostří. Teď se jejich kosti válejí po polích…“
„Nechte toho oba dva!“ přerušil je třetí muž, nejspíš velitel tlupy.
„První ji bude mít Hnáta, pak Smrdutec, Ron, Záprtek. Nakonec já a Křivá dýka.“
„Neříkej mi Záprtku!“ osopil se znovu podrážděný skrček, ale vůdce tlupy ho umlčel vražedným pohledem.
Nar už se chtěl otočit a odplížit pryč, když v tom si až nyní při pozornějším rozhlédnutí všiml, že na druhé straně prostranství leží ve stínu dívka přivázaná na řetězu. Mohlo jí být kolem dvaceti let, ne víc, měla dlouhé černé vlasy, rozcuchané a plné listí, uslzený obličej jí pokrývaly modřiny a šrámy. Na sobě měla potrhané zbytky prostého venkovského šatu, nyní k nepoznání ušpiněného. Krčila se mezi kořeny jednoho z buků a tiše plakala.
Teprve teď to Narovi došlo – psanci hráli karty o tu dívku!
Od ohně se zvednul muž, kterému říkali Hnáta. Starý zjizvený válečník a hromotluk, měl pouze jedno oko, druhé chybělo a přes prázdný důlek se mu po celé tváři táhla hluboká rýha od ostří nějaké sečné zbraně. Došel k dívce, chytil ji za vlasy a obrátil na záda.
„Tak pojď, kočičko, teď si spolu hezky pohrajeme,“ promluvil na ni a chlípně se rozchechtal. Poklekl nad dívku a vyhrnul jí šaty až nad stehna, potom se k ní sklonil a olízl jí tvář svým oslintaným jazykem. Dívku ovanul hnilobný zápach, jako by přičichla k mrtvé kočce, roztřásla se po celém těle hnusem a dala se do křiku.
„Neřvi, ty couro, nebo tě zase zmlátím a budeš bez jídla!“ okřikl ji Hnáta a vrazil jí několik pořádných facek, až jí hlava poletovala ze strany na stranu.
Tohle už bylo pro Nara moc. Viděl dost, aby věděl, na čem je, víc zjistit nepotřeboval. Ze všech zločinů nenáviděl nejvíc, když se muž dopouštěl násilí na ženě.
Nar se zvedl ze svého úkrytu a vystoupil do prostoru osvětleného bronzovými plameny pomrkávajícího ohně.
„Hej, ksindle! Co tak si pohrát se mnou, co?!“ zařval a několikrát uhodil mečem do štítu, který uchopil do levé ruky. Ozvalo se kovové zazvonění. Gesto znamenající výzvu k souboji.
„Heh?!“ zahučel překvapeně Hnáta. Nechal dívku být a vyskočil na nohy. Uchopil do ruky svůj meč a po krátkém zaváhání se rozběhl směrem k Narovi. Viděl pouze jednoho muže a nesnesl, aby ho příchozí takto urážel…
Hnáta běžel k Narovi a z těsné blízkosti se po něm prudce ohnal svou zbraní. Nar, který dosud nehnutě stál, přesně na tohle čekal. Zlomek okamžiku před protivníkovým výpadem pouze poklesnul v kolenou, dopadl do kleku a nechal svůj meč trčet namířený do prostoru před sebou. Hnáta promáchl naprázdno a všechna síla, kterou do úderu vložil, ho nyní nutila setrvačností pokračovat v pohybu. Zavrávoral a nezmenšenou rychlostí se řítil dál kolem Nara, přitom se však sám nabodnul na jeho nastražený meč a rozříznul si o něj břicho po celé šířce. Z ošklivě rozšklebené rány se mu na nohy s mlaskavým zvukem vysypala vlastní střeva. Psanec udělal několik dalších kroků, ale nohy se mu zapletly do střev, takže si je do posledního zbytku nadobro vytrhal ven z těla. Skácel se k zemi, nepříčetně řval bolestí jako zvíře, lezl po kolenou a snažil se znovu si své vnitřnosti posbírat zpátky, ale v noční tmě se mu to vůbec nedařilo, střeva měl rozházená všude kolem.
Mezitím povstali i ostatní psanci a chopili se svých zbraní.
„Co od nás chceš, bojovníku?!“ zařval vůdce tlupy.
„Chci tu dívku,“ zněla stručná odpověď pronesená hlasem, při němž tuhla krev v žilách.
„To nepůjde, to je naše kořist!“ pokračoval velitel. „Budeš si ji muset vzít jen přes naše mrtvoly!“
„To nebude žádný problém,“ odpověděl temně Nar.
Řítili se teď na něj dva hromotluci a zuřivě mávali meči. Odrazil svou zbraní útok prvního muže a zasadil mu tvrdý úder plochou stranou štítu do obličeje. Ozvalo se ošklivé zapraskání a útočník se mrtvý svezl k zemi s nosní kostí zaraženou do hlavy.
Narovou nejoblíbenější taktikou boje bylo používat štít jako útočnou zbraň, nikoliv jen k obraně. Nikdo z protivníků to nečekal a soustředil se vždy jen na meč, kterým však Nar pouze odpoutával pozornost. Jakmile bojovník nastavil nechráněné místo, Nar vždy rychle provedl smrtící výpad svým štítem. Jeho nepřátelé nikdy nezjistili, jakou taktiku používá, neměl kdo tuto informaci rozšířit, protože každý z jeho protivníků na to přišel až zlomek okamžiku před svou smrtí, když už bylo pozdě s tím cokoliv udělat. Nar tímto způsobem překvapil desítky, ne-li stovky zkušených bojovníků a stalo se to osudným i následujícímu psanci.
Muž se po něm rozmáchnul mečem, Nar jeho ránu kryl čepelí svojí zbraně, kterou držel v pravé ruce. Současně s tím jeho levačka prudce opsala ve vzduchu mohutný půlkruh a tentokrát prozměnu ostrá hrana jeho štítu odsekla útočníkovi hlavu. Ta odletěla zbývajícím psancům pod nohy, zatímco z bezhlavého těla do výšky vystříknul mohutný gejzír krve.
Zbylí muži trochu znejistěli a na chvíli zůstali stát zkoprnělí hrůzou. Pak se ale jako první probral skrček, kterému říkali Záprtek.
„Zkus tohle, hrdino, jak ti to bude chutnat!“ zařval směrem k Narovi, ale neměl odvahu přiblížit se k němu. Stál na opačném konci prostranství a v rukou se mu objevily vrhací dýky, v jejichž čepelích se zrcadlilo mihotající světlo z ohně. Bleskovou rychlostí metal dýky jednu za druhou po Narovi. Ten je však odrážel svým štítem a jakmile skrček zůstal stát s prázdnýma rukama, mrštil po něm gladiátor svůj meč. Zbraň prosvištěla nad celým prostranstvím, opsala ve vzduchu několik otáček, následně špicí proletěla skrčkovým břichem a pokračovala s ním v pohybu ještě další tři metry, aby se nakonec zarazila na dlaň hluboko do kmene mohutného buku. Záprtek zůstal viset přišpendlený na stromě. Vypadal jako motýl ve sbírce jednoho z těch bláznivých učenců, které na svém dvoře trpěli někteří králové na jihu.
Proti Narovi se rozběhli zbývající dva hrdlořezové, kteří viděli, že je nyní neozbrojený. On však upustil štít na zem a z pouzdra na zádech vytáhnul dlouhý obouručný meč. Muži proti němu podnikli výpad současně, ale on jedinou rychlou ranou svojí zbraně přeseknul oběma hrdlořezům jejich meče, jako by to byly jen klacky ze dřeva. Okamžitě následoval další jeho úder, kterým useknul protivníkům ruce, v nichž oba svírali zbytky svých zbraní. Třetí ranou Nar přeťal jednoho psance v pase na dvě části a poslední úder věnoval veliteli tlupy. Jeho lebku seshora rozseknul na shodné poloviny, jako se štípe špalek dříví nebo rozlouskává kokosový ořech v jižních zemích u Velkého oceánu. Poslední bojovník klesl na kolena a kratičkou chvíli jen tak klečel, vypadal, jako by měl místo jedné hlavy najednou dvě. Poté přepadnul vpřed a zůstal nehybně ležet vedle prskajícího ohně.
Celý souboj trval jen několik vteřin, Nar proletěl tlupou psanců doslova jako vítr, či jako nůž, který prochází máslem. Když se k zemi skácel šestý muž, Hnáta stále ještě lezl po kolenou, nelidsky řval a hledal svoje střeva a Záprtek sebou škubal přibitý Narovým mečem ke stromu. Ale brzy i oni dva znehybněli, jakmile z jejich cév vytekly poslední kapky krve a jejich srdce již neměla co rozhánět po těle.
Dívka se stále ještě krčila mezi kořeny buku a strnulá hrůzou zůstala zírat na bojovníka, který se před okamžikem jako přízrak vynořil z černého lesa. Nyní stál nehybně, podobný mohutnému sloupu, uprostřed prostranství a všude kolem něj ležela v kalužích krve zmasakrovaná těla všech psanců. Dívka se snažila skrýt mezi kořeny, nakolik jí to jen řetěz dovoloval. Celá se třásla strachem.
Co jen to může být za monstrum, které rozsekalo celou tlupu hrdlořezů, pomyslela si. Byli to zkušení bojovníci, zabijáci, kteří prošli mnoha válkami, a on si s nimi poradil, jako by drželi meč v ruce poprvé v životě. Vždyť sem vtrhnul jako větrná smršť, za níž však nezůstaly vyvrácené stromy, ale hromada zohavených lidských mrtvol. Ti psanci byli zvířata, ale tohle je zrůda, která se zdá být ještě horší než celá ta tlupa dohromady. Třeba to není vůbec člověk, ale démon. Zlikvidoval psance jen proto, aby mě teď mohl mít celou jen pro sebe? Co teď se mnou udělá? Dívku zachvátila hrůza a hlasitě se roplakala.
„Maličká, utiš se,“ promluvil na ni bojovník laskavě. Jeho hlas byl hluboký a působil na ni příjemným a uklidňujícím dojmem.
„Už se nemusíš bát,“ chlácholil ji dál. „Přišel jsem tě ochránit…“ chvíli zaváhal, potom mečem ukázal na rozsekaná těla a dodal: „…tady před těmi.“
Potom zabodnul svůj meč do země, sklonil se k zabitým psancům a prohledával jejich těla. U vůdce tlupy našel, co potřeboval, strhl mu z krku kožený řemínek s připevněným klíčem. Přistoupil k dívce, klíčem odemkl její pouta a uvolnil ji z řetězu.
„Jsi volná,“ řekl a usmál se na ni. „Už ti nikdo neublíží.“
Dívka se stále třásla strachem a vyplašeně na něj hleděla, vypadalo jako malé vystrašené zvířátko. Poklekl k ní, vzal ji do náruče, něžně ji pohladil po rozcuchaných vlasech a šeptem ji utěšoval: „Jsi v bezpečí, všechno je pryč. Se mnou se ti nic zlého nestane, před vším tě ochráním.“
Pomalu se upokojila. Nakonec k němu natáhla roztřesenou ruku.
„Dě-děkuji ti, statečný bojovníku. Děkuji, že jsi mě zachránil,“ pronesla tichým nesmělým hlasem. „Jsem Lisa, jaké je tvé jméno?“
Jemně stiskl podávanou ruku.
„Jmenuji se Nar…“ odpověděl a krátce zaváhal, než pokračoval: „…nebo mi také říkají… Mstitel.“
Dívka sebou překvapením škubla, jeho jméno na ni zapůsobilo jako bodnutí, vyskočila a stáhla se několik kroků zpátky a skryla se opět v bezpečí mezi kořeny mohutného stromu. Znovu byla k smrti vyděšená.
„Slyšela jsem o tobě vyprávět na trzích pod horami!“ vydechla polekaně. „Jsi jako nemilosrdný přízrak. Kam vkročíš, tam za tebou zůstávají rozsekaná těla a potoky krve. Nelze tě zabít, buď jsi nesmrtelný, nebo už dávno mrtvý. Smrt je tvoje sestra. Prý nejsi člověk, ale vtělený ďábel…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
