obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915443 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39644 příspěvků, 5754 autorů a 391003 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Příliš divoká země-3-1 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příliš divoká země- Poslední batalion
 autor Iserbius publikováno: 11.12.2011, 20:58  
Válka je prohraná, je na čase se vrátit domů. Ale co když domov už neexistuje a jedinou nadějí je marný boj proti všem ostatním. Boj za návrat aspoň trochy starých časů? Jestli je to možné, tak je nutné, aby někteří přestali být lidmi a stali se tím, co z nich dělá nepřítel. Stvůrami....
PS: Pokud jde o některé pasáže, nehledejte v nich rasismus nebo xenofobii. Je to moje vize, jak by to asi vypadalo, tak to berte s nadsázkou...
Pokud jde o chudé popisy, snažím se spíše o symbol, než o nějakou extrémní autenticitu...
 

3 kapitola
14. února 2013
Probral jsem se na nějakém lůžku. Ležel na břiše a záda mě pekelně bolely. Zkusil jsem se pohnout.
„Nehýbejte se,“ oslovil mě kdosi za mnou a já uslyšel kroky. „Měl byste ležet.“
„Kde to jsem?“ vysoukal jsem ze sebe. V krku jsem měl sucho a v žaludku mi kručelo.
„V bezpečí,“ ujistil mě hlas. „Jste u svých, jen ležte.“
Pak jsem ucítil drobné píchnutí a já opět ztratil vědomí.

15. února 2013
Tentokrát jsem byl na zádech. Přišel jsem k sobě a rozhlédl se po místnosti. Připomínalo mi to nemocniční pokoj. V rohu byl stolek s židličkou a přes ní přehozený můj kabát, který jsem sebral mrtvému kapitánovi. Zatáhnutými žaluziemi se prodíraly dovnitř sluneční paprsky.
Dveře vlevo se otevřely a vešel zhruba šedesátiletý muž s krátkými šedými vlasy a drobnou postavou.
„Dobré ráno, kapitáne,“ oslovil mě.
Já a kapitán? Po chvíli mě to docvaklo. Ten kabát! Možná že mi zachránil život, i když jsem byl pouhým desátníkem. No nyní je ze mě kapitán tak se toho budu držet.
„Kde to jsem?“ zeptal jsem znovu. Teda vysoukal jsem to ze sebe. V krku jsem měl pořádně sucho. Doktor to poznal a podal mě sklenici s vodou, kterou měl připravenou na stolku u mé postele. Vzal jsem jí do levé ruky a opatrně se nadzvedl. Záda trochu zabolela, ale mohl jsem se normálně hýbat.
„Jedna opuštěná nemocnice poblíž Prahy,“ odvětil doktor a začal vysvětlovat. „Nějaký váš kamarád váš našel ležet v příkopě u cesty. Když zjistil, že žijete, zanesl vás sem. Já už se o vás postaral. Měl jste štěstí, ty kulky prošly vestou, ale zastavili se těsně za ní. Takže žádný orgán nebo kost, jen kůže a trocha masa dostala zabrat.“
„Děkuji, doktore. Přežil ještě někdo, nebo jsem jediný?“
„Přežilo vás spousta. Jen vy jste poslední. Česká republika se po té bitvě vylidňuje. Armáda je oficiálně rozprášena a civilisti zdrhaj. Proto jsme tu sami. Jinak už všichni odešli.“
Při těch slovech mě zamrazilo.

XXX

Po čase mi donesl polévku v hrnku a já ji do sebe nasoukal. Pomohla mi na ten můj bolavej žaludek. Bylo mi už o hodně lépe.
Doktor mě mezitím pověděl o událostech, které jsem prochrápal. Takže ve zkratce. Česká armáda byla poražena a rozprášena. Díky tomu spousta band všemožných vrahounů, zlodějů a bůh ví, čeho ještě zvedla hlavu, ozbrojila se a začala se mezi sebou nekompromisně rubat. US a Skopčáci měli pod palcem maximálně Prahu a to jen proto, že už tam prostě nikdo jinej nebyl. Jinde dostávali na frak. Kam přišli, vítali je kulky, nebo to, co zrovna bylo po ruce. Dělnická strana si začala uzurpovat nárok a snažila se získat převahu. To se ale nelíbilo nepřizpůsobivým a ti chtěli moc pro sebe. Pak tu byli příznivci bývalé vlády a příznivci Vávry a armády. Dejte všechny strany na jedno hřiště a uvidíte ten malér. Teda jestli takhle nevypadá totální bordel, tak už fakt nevím.
Toho večera jsem chtěl odejít. Hodil jsem přes sebe svůj kabát a odešel. Těsně před hlavním vchodem do nemocnice mě zastavil. Byl už také v civilu a za opaskem měl starou dobrou CZ-75. Byla taková doba. Každej musel mít aspoň pistoli.
„Něco tu pro vás mám,“ řekl a pokynul mi, abych následoval.
Zavedl mě do jedné vedlejší místnosti, která sloužila jako kumbál pro věci na uklízení. Na zemi se válel batoh, neprůstřelná vesta a osmapadesátka.
„Ostatní nechtěli čekat na to, až se proberete, tak vám tu nechali výbavu a šli. Tohle je pro vás, kdyby záda bolela,“ řekl a podal mi malou krabičku s léky.
„Děkuji, doktore,“ odvětil jsem.
Poté odešel a já zůstal v celém domě sám. Hodil si pod kabát vestu a prohlédl obsah batohu. Pár zásob jídla, zásobníky do pušky, Cz-75 s pár zásobníkama a stehenním pouzdrem. Nechyběla pořádná kudla. Z jídla to byly většinou sušenky Mila, tabulky čokolády a dva balíčky vakuované vysočiny. Dokonce jsem našel dvojici hamburgerů z mekáče. Hamburgery z mekáče měli tu dokonalou vlastnost vypadat stejně i po měsíci a nezkazit se. Teda při správných podmínkách.
O pití bylo postaráno dvoulitrovou Coca-coly. Docela mě to pobavilo. V batohu českého vojáka nesmí chybět americké pití aby neměl žízeň, až bude střílet americké vojáky. Je to sice blbost, protože mě učili, že voják by neměl být plný tekutin při přestřelce. Důvod je jednoduchý. Vemte si jabko a vystřelte do něj. U vojáka to je stejný. Čím víc tekutin, tím horší.
Nakonec jsem našel baterku a mapy. Jedna větší ČR a druhá menší mého rodného města Čáslavi. Kousek od města bylo zakroužkováno prázdné místo. Oficiálně tam nic nebylo, ale já věděl, že se tam nachází starý bunkr, který byl dávno vyškrtnut ze záznamů.
Oblékl jsem se. Vesta, přes to kabát a na záda batoh. I když jsem toho hodně přerozdělil tak byl pořád těžkej jak prase. Do kapes pár zásobníků a na stehno pistoli. Kudlu jsem si vrznul do na lýtko. Pušku si nechal na zádech a vyšel ven.
Po opuštění budovy jsem zalitoval svého nápadu vydat se na cestu v noci. Byla pořádná kosa. Mnul jsem si ruce a kráčel po cestě, o které jsem si myslel, že vede správným směrem. Za městečkem jsem okamžitě slezl ze silnice a postupoval po blízkém poli. Šel jsem vedle silnice a snažil se vydávat minimální zvuk. Posvítil jsem si jen občas, abych se ujistil, jestli držím směr.
Nakonec jsem prošel několik vesniček. Potkal jsem za tu dobu všeho všudy tři lidi. Ustrašení cihlové, kteří vzali kramle, jakmile uviděli nějaký pohyb.
Únava a zranění vykonalo svoje. Ušel jsem zhruba nějakých deset kilometrů za noc a už jsem nemohl. Proto si našel v jedné vesnici starý dům, který vypadal opuštěně a tam přespal.

16 února 2013
Probral jsem se zmrzlej jak sobolí hovno. Po dlouhém protahování se mi podařilo dostat ze stavu vyoraného potkana a vylézt z domu. Uslyšel jsem hluk a zůstal schovaný ve dveřích.
Na návsi bylo živo. Stál tam americkej hummer a okolo něj pět amíků. Šestý zůstal za kulometem v autě. Někdo, kdo vypadal, jako starosta vesnice s nimi dlouze vášnivě diskutoval.
Chvíli jsem to pozoroval a pak se rozhodl to obejít. Na návsi se shlukovali lidé a vypadalo to, že se strhne bitka podle hlasitosti hovoru. Šéf tý bandy řval na starostu, ptal se na vojáky a furt opakoval, že on o nich ví. No já tu vím pouze o jednom českém vojákovi, ale budiž. Ještě, že byla vesnice stavěná tak dobře. Přes zahrádky se mi podařilo proplížit do boku a pak opatrně přeběhnout silnici. Amíci mezitím všechny sehnali na náves. Vypadalo to, že asi začnou střílet do civilů, jestli jim nedaj to, co chtějí.
Z okna jednoho z domů jsem spatřil, jak se jeden amík odpojil a šel za jeden z domů. Opatrně jsem ho následoval. Asi se šel vychcat. No, museli si být jistí svým bezpečím, když se jeden oddělil takhle blbě. Je na čase je ten zlozvyk odnaučit.
V pokleku jsem se mu dostal za záda. Vytáhl nůž. On si rozepl poklopec a chtěl si ulevit. Skočil jsem mu na záda, povalil jej na strom a pravačkou zacpal ústa. Levačkou jsem mu zabodl nůž do krku a jednou pořádně škubnul. Chvíli sebou cukal a já se zalíbením pozoroval, jak se zvětšuje krvavý kruh pod ním. Když se přestal hýbat, otřel jsem nůž do jeho uniformy a zmizel zpátky v domě.
Po chvilce to přišlo divné ostatním a jeden ho šel zkontrolovat. No výraz měl teda pěknej. Popadl mrtvolu a vláčel ji ke svému šéfovi. Ten zrudnul jak ruskej prapor a na zbylí tři včetně kulometčíka zamířili do davu. Já se mezitím přemístil do podkroví domu a z malého okýnka pozoroval nadávajícího amíka. Civilové zpanikařili a pomalu ustupovali od vojáků.
Pořádní kreténi, napadlo mě. Kdyby je napadlo se rozdělit, nebo ve skupině projít baráky, tak by mě měli, ale takhle jsem je měl já. Namířil jsem pušku na velitele. A připravil se ke střelbě.
„Who killed him?“ zařval velitel a do hrobového ticha se ozvalo jen mé tiché: „Me.“
Ani se nestihl otočit a kulka mu proletěla hlavou. Čtyři. Okamžitě jsem pokropil typana u kulometu a ten se s několika dírami sesul do auta. Zbylí tři začali střílet do okénka a já musel zalízt. Půl zásobníku. Seběhl jsem část schodů a počkal si na hlupáka, kterýho napadne jít za mnou. Dočkal jsem se a další amík se změnil v cedník. Dva. Musel jsem opět po schodech nahoru a tam přebít. Další dva čekali dole. Jasná past. Nezbývalo nic jiného, než najít jinou cestu. Naštěstí tu bylo další okénko na vzdálenějším konci půdy. No, vysoukat se bylo nemožné. Důkladně jsem do něj kopl a dělal, že se z něj dostávám. Těm dole asi bylo jasné, že jím mizím a jeden běžel do schodů. Jakmile se objevila špička americký helmy, vystřelil jsem. Na zdi zůstal krvavý flek a mrtvé tělo padalo po schodech dolů.
Toho posledního jsem slyšel něco nadávat dole. Byl u auta a něco řval do vysílačky. Volal o pomoc. Sešel jsem po schodech a vylezl z domu. Když mě spatřil, vyskočil z auta a chtěl vystřelit. Nestihl to. Jedna jediná rána do ramene ho vyřadila. Padl na záda a puška mu vyklouzla. Doběhl jsem k němu a odkopl pušku. Pak jsem ho dorazil.
No, sice stihl zavolat o pomoc, ale než se sem dostanou, budu dávno v háji. Za necelé tři minuty pět vojáků. No nejsem dobrej? Hotovej Matt Kane, řekl jsem si.
Sklonil jsem se a prohlédl těla. Velitele obral o pistoli a zásobníky do ní. Tu jsem okamžitě vrazil do batohu. Najednou mi došlo, že na mě všichni civí.
„Co je?“ zavrčel jsem.
„Co jste to udělal?“ zeptal se mě zírající starosta.
„Správnou věc,“ odvětil jsem. „Kdybych se neobjevil, tak by vás tu postříleli. Už to udělali v několika vesnicích.“
„Ale co budeme teď dělat?“
„Zmizet a to hezky rychle,“ řekl jsem a dal jsem se na odchod.
Ostatní jsem nesledoval. Prostě jsem šel svým směrem. Bylo mi to šumák, jak to s nima dopadne. Já se musel dostat zpátky do Čáslavi. Vzhledem k tomu, že byla zhruba devadesát kiláků od Prahy a já byl dále za ní, tak to znamenalo, že se hezky prošlápnu.

19. února 2013
Další tři dny jsem vymetl snad každou prdel světa. Schovával se před hlídkami amíků a Bundeswehru. Musím říci, že jestli tady předtím nebyla občanská válka, tak teď tu byla díky nim s plnou parádou. Holt Amerika se musí nasrat všude.
Prolezl jsem spoustu vesnic a viděl hodně humusáren. Vystřílené vesnice, kdy nechali mrtvoly ležet na místě. Vypálené domy, oběšenci kolem cest, mrtvoly v pangenech. To všechno dokreslovalo příšerný počasí. Obloha byla šedá, slunce nebylo vidět a k tomu bylo pět pod nulou. Tři cenťáky sněhu byly zanedbatelný.
Nejhorší na tom bylo, že to nebyla práce jenom US a Němců. Dělnická strana taky mohla za spoustu těhle prasáren. Nezáleželo, jestli to byli cikáni, asiaté nebo černoši. Oni prostě likvidovali všechny, kdo neměl černej kabát a rudou pásku přes rameno.
Toho odpoledne jsem se plížil kolem jedné vesnice, kterou obsadili cikáni. Ti si mohli s náckama podat ruce, protože se chovali úplně stejně.
Naběhli do vesnice, zlikvidovali obyvatelstvo a pak jí vydrancovali. Ale tentokrát jim to nevyšlo podle plánu. Čtveřice aut zatarasila cesty a další pětice dodávek vysadila takovou menší armádu černokabátníků. Vypadali neozbrojeně, na rozdíl od romů, kteří měli mačety, hole a podobné zbraně na blízko.
Já to vše raději pozoroval zpoza stromů v blízkém lesíku.
„Kurvy Český!“ zařval pravděpodobně šéf té jejich tlupy. „Tohle je naše země! Vás tu nechcem! Svině bílý!“
Typické romské prznění češtiny nácky rozdráždilo a jejich šéf jen suše konstatoval: „Typický černý svině….“
Pak náckové vytáhli pistole a pustili se do nich. Chvíli se střílelo a Romové neměli sebemenší šance. Toho jsem využil k tichému odchodu, protože po poslední přestřelce mě bolelo zraněné rameno jako čert a já neměl odvahu, ani prostředky na likvidaci téměř padesátky protivníků.

21. února 2013
Tak už nejsem sám. Společnost mi dělá jistý Lim. Vietnamec, kterýho jsem zachránil od umlácení náckama. Chudák. Přišel o rodinu, rodinou restauraci a všechny své známé. Čtveřice náglů ho pronásledovala a mlátila holemi. Když upadl a vypadalo to, že už nevstane, tak mi ho přišlo i líto. Byl jsem opět schovanej mezi stromy a to mi hrálo do karet. Stačil výstřel a jeden nácek šel k zemi. O ty zbylé tři bylo rychle postaráno krátkou palbou.
Ten kluk byl vyděšenej a já mu musel pomáhat z potůčku, do kterýho zahučel. Dal jsem mu jednu pistoli a šel si po svým. Nakonec mě dohnal a požádal mě, zda by nemohl jít se mnou. Zprvu mě to vadilo, ale nakonec jsem svolil.
Lim se ukázal jako milý společník, ale komunikace chvílemi vázla, protože tý jeho vietnamočeštině se nedalo rozumět. Ale co, aspoň nejsem sám. Konečně jsem se přiblížil k Čáslavi. Teda, aspoň jsem si to myslel.

22. února 2013
Dorazil jsem do cíle. Bunkr byl prázdný. Na jednu stranu mě to nepřekvapilo. Teda do té doby než venku čekající Lim na mě zavolal: „Šéfe, pojďte sem.“
S neblahým tušením jsem vykoukl. Na Lima mířila dvojice vojáků v hejkalech. Jeden měl dragunova a druhej osmapadesátku. Třetí stál na vchodu do bunkru a zamířil mě na palici, jakmile mě spatřil. Byly jsme s Limem v pasti.
„Vylez!“ zařval.
No co. Nedalo se nic jiného dělat. Vyhodil jsem zajištěnou pušku před bunkr a vylezl ven. Nemělo cenu vzdorovat. Byli to čeští vojáci a já se nechtěl střílet s vlastníma.
„No jo,“ odvětil jsem. „Už vylejzám. Klídek, jsme tu všichni češi.“
Najednou promluvil ten s dragunovem.
„Ten hlas znám!“ vykřikl, a když mě spatřil, stáhl šátek přes hubu. Byl to Krejcar. Tvář měl vyhublou a pár škrábanců mu přibilo od našeho posledního setkání.
„Ty ho znáš?“ zeptal se ten na střeše bunkru.
„Jo,“ sklopil zbraň a šel ke mně. „Tohle je ten můj kamarád, jak jsem o něm říkal.“
S Krejcarem jsme si padli kolem ramen a oba byli rádi, že je ten druhý naživu. Nepřekvapil ho můj kapitánský kabát a zamlčel moji pravou hodnost. Nečekal jsem to od něj. Od člověka, kterému jsem tolik ublížil.

24. února 2013

Společně s Krejcarem a jeho společníky jsme se setkali s další jednotkou. Ti dva jeho společníci se jmenovali Mikula a Levra. Oba podporučíci. Řekli mi, že jsem měl obrovské štěstí, protože dva dny před mým příchodem bunkr vyhmátla tlupa cikánů a zabila tamější hlídku. Byli tam pouze dva naši vojáci, ale i tak to bylo hodně.
Založili jsme nové velitelství v budově bývalé diskotéky v Kutné hoře. Dalo se tam perfektně schovat a byl tam velký sál, kde se dalo naplánovat. Vzhledem ke zmatkům po bitvě si nikdo nevšiml mé falešné hodnosti a Krejcar držel hubu. Tudíž se ze mě stal plnohodnotný kapitán Klimeš.
Konečně jsem se po těch pár dnech najedl teplého jídla a pil něco jiného než blbou colu. V jednom domě jsme se všichni utábořili. Konečně teplý místečko na spaní. Konec přespávání po stodolách, krmelcích nebo starejch zříceninách. Za ty dny jsem se nemyl, tudíž jsem smrděl jak tchoř, ale to většina z nás.
Banda vyřízenejch vojáků, co mlela z posledního. Většina z nás měli za sebou stejnou minulost. Přežili jsme Prahu a podařilo se nám odtamtud dostat. Jen pár z nás nebylo v Praze a ti pomáhali ostatním se dát do kupy. Vávra údajně organizoval další akce.
Večer velitel sezval všechny důstojníky do hlavního sálu. Jmenoval se Roman Pavlíček a byl to major. Čerstvý čtyřicátník atletické postavy. Ostatní zůstali venku a včetně mě. Zavřeli jsme dveře a Pavlíček spustil:
„Mluvil jsem s Vávrou. Měníme taktiku a musíme se nyní skrývat. Avšak Američané oslavují vítězství a přes všechny důkazy nás obviňují z masakrů civilistů v Praze a okolí. Není to pravda, ale bohužel to nemůžeme nijak vyvrátit. Všechno cenzurujou. Nyní však musíme udělat něco jiného. Musíme Američanům ukázat, že AČR se ještě nevzdala, a že i když je nás málo, dokážem hodně. Musíme si vybrat cíl a ten zničit. Musíme udělat něco, co s nimi zamává.“
„A nebrat si s těma sráčema žádné servítky,“ zavrčel jsem a všichni se na mě otočili. Okamžitě jsem se zpotil jak dobytek a čekal, co mi řeknou. Najednou mi došlo, že mám šanci se ukázat.
„Máte nějaký návrh, kapitáne?“ zeptal se mě Pavlíček.
„Víte,“ začal jsem vysvětlovat. „Američané mají tu vlastnost se ohánět právem a Ženevskejma konvencema jak se jim to hodí. Vystřílej vesnici civilů bez sebemenšího důvodu a pak ve zprávách řvou, že zlí Češi jim brání v nastolení demokracie. Prostě podle jejich propagandy jsme stvůry. Tak mě napadá, proč jim ty stvůry nedát? Cikáni s Náckama jim zatápěj, tak proč se nepřidat? Proč jim neukázat, že těch zrůdností, co na nás házej je AČR opravdu schopna? Víte, kam tím mířím?“
„Vím,“ odpověděl Pavlíček. „Pokračujte.“
„Amíci se Skopčákama si myslej, že nás maj zkrocený. My jim musíme dokázat, že bitva o Prahu byla pouze zahřívací kolo. Oni nám sem posílají svoje vojáky dělat pořádek. Dobře, jen ať je posílají. My jim je pošleme zpátky v plastových pytlích! Nebo ještě líp, v mikrotečkách na svačinu! My musíme ukázat, že jsme schopni si z nich udělat jídlo! Nesmíme brát zajatce! Co nejvíc jích zabít! Co možná nejhorším způsobem! Ženevské konvence? MRDAT NA NĚ! Oni na ně taky serou, tak proč bychom my měli hrát podle pravidel!“
Tak nějak jsem se rozohnil a bouchl do stolu. Najednou mi došlo, že všichni mlčí. Otočil jsem se a ohlédl. Na druhé straně sálu stáli ostatní vojáci a poslouchali. Byl mezi nimi i Krejcar a ti jeho kumpáni.
„Má pravdu,“ řekl jeden poručík naproti mně a ostatní přikývli.
„Souhlasím,“ prohlásil Pavlíček. „Vaše metody se mi začínají zamlouvat. Teď k tomu cíli. Selský vybral jste cíl v naší blízkosti?“
„Ano, vybral.“
„A to?“ pozdvihl obočí.
„Čáslavské letiště.“


 celkové hodnocení autora: 94.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 11.12.2011, 20:58:15 Odpovědět 
   Ahoj.

!!!
Chyby!
Ježišmarja, toho je strašná škoda, těch chyb.

× záda bolela
× podal mně sklenici
× kulky vítaly
× hamburgery měly
× postaráno dvoulitrovou Coca-Colou (? - proč sakra colou? Žízeň to neuhasí, sladký to je jak cecek, když už se toho napiješ, hned ti to dobře fungující játra a ledviny profiltrujou, takže co chvíli potřebuješ chcá... močit...)
× všichni jsme tu - Č - eši!!
... atd.

¤ snažil ses vydávat spíš minimální hluk, ne? (A ne zvuk.) :
¤ nezůstává v hummeru dycky kromě kulometčíka ještě řidič? Chápeš, aby v případě potřeby mohli rychle zmizet... Řidič vyleze jen tehdy, když se auto zaparkuje a už se nepočítá s jeho užitím. Myslím, že na to maj mariňáci i nějakej spešl předpis, hele.
¤ Není nad to vzít podřezanou mrtvolu svýho kamaráda a táhnout se s ním za velitelem, když vím, že kámoš se nepodřezal sám :D

A rejpačka na závěr:
¤ je taky chytrý si vlízt do okýnka nahoru, když jsem sám, hele :)
Co kdyby jeden zakempil u vchodu a druhej po tobě hodil granát? Co potom? A jsem si stoprocentně jistej, že takhle by osamocenýho střelce přesně zelený gumy zabily. Protože všichni - jak sám píšeš - jsou na návsi, znamená to, že v domě nikdo není, a tak bych se ani nedivil, kdyby už jeden z mariňáků neládoval granát do svýho integrovanýho granátometu. A i kdyby dbali o nějakou bezpečnost vůči civilnímu obyvatelstvu, collateral damage je prostě collateral damage :)


Chápeš, takovýho potenciálu a je zbytečně zahrabanej pod chybama a věcma, nad kterýma se čtenář prostě zamyslí. Mariňáci se chovaj jako panáci a obecně je prostě vidno, že oba jsme povinnou vojenskou službu nezažili :D

Ale čert to vem, já jsem zvědavej, jak moc se budeš zlepšovat a jak moc budeš nad svým textem přemejšlet a hlavně, kam až ho dokážeš dotáhnout :)
 ze dne 11.12.2011, 21:16:42  
   Iserbius: Zdravím
Díky za publikaci. Dneska jsi mě pobavil. Jako, já o armádu zavadil tak maximálně v rodinném kruhu a to ještě o letectvo. Takže ač se snažím, tak sem tam mi něco prostě ujede. Upřímně se ani nesnažím o nějakej extra realismus. No některé situace jsem si nacvičoval v Armě 2 a snažil se je vykreslit co nejlépe, ale na tom zrovna 2X nesejde. Ber to prosímtě s menším nadhledem. Jak jsi narážel na tu Colu, hádej proč jsem jí tam dal? Proč se amíci chovaj jako pitomci? Je to tak trochu můj zájem si z našich "Světových dobrodinců" trochu vystřelil.... Pravopis uznávám... disgrafik se opět projevil... Jinak, zase příští sobotu. To tu bude daší část ve které zkusím i pár jiných postupů....
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Cena odvahy / 1...
Anne Leyyd
Temné svitky - ...
Peter Madness
Bez názvu VIII
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr