» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Sen je sůl bez chleba."

Ramón Gómez de la Serna

počet přístupů: 2141704

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Ztracená duše ::

Příspěvek je součásti workshopu: Ztraceni v čase

Okatov	publikováno: 01.02.2012, 14:51

Je faktem, že každý má z něčeho strach. Každý skrývá nějaké své tajemství, které si chce ponechat pro sebe, a každé ono tajemství je jiné... Některá tajemství však mohou být vymyšlená nebo stát na fiktivní představě o něčem, co nás akorát utvrzuje v samotné fikci... Je jen na čtenáři, čemu uvěří...


	Ztracená duše Jsem Ztracená duše, která stále hledá. Hledá východ z tohoto světa, ze světa fikce a lží. Ale když se vyhnu fikci a lžím, kam se dostanu? Pokud totiž existuje jen jeden cíl, který vede právě tam, čeho se obávám ještě víc, než oněch lží, nesmyslů a našich utkvělých představ, nehnu se raději z místa a budu dále jen pozorovatelem, stojící na hranicích obou světů, a sledovat, jak se realita propadá do Podsvětí, zatímco pouhá představa vzkvétá. Mám totiž dar, anebo prokletí, se kterým jsem se již narodil a postupně jsem v něm objevoval sám sebe, podstatu toho, co se doopravdy děje nejen se mnou, ale se všemi lidmi a celou planetou. Žijeme ve lži, ve svých nadějích a snech, představách a touhách, jsme zaslepeni krásou neexistujícího světa a ohlušeni vábivými tóny fléten, jimiž jsou opět jen naše představy a sny. Snažíme se dosáhnout svých cílů, dělat si život pohodlnější, zvýšit životní komfort a pohodlí, vykonat něco, čím bychom se proslavili nebo zapsali do dějin lidstva… A právě naše touhy, cíle a Lži z nás udělali známé, jako celek! Obrovská masa ztracených duší, ztroskotanci a chorobní chudáci, jejichž nemocí je záměrná slepota a hloupost vůči svému okolí i vůči sobě samému, neposední tvorové a mrzáci, zrůdní a odporní, čímž je celá lidská populace! Jsme jen nepovedený, zdegenerovaný druh, který se přemnožil a brzy začne rychle vymírat, jakmile si uvědomí pravdu a přestanou se dívat na pouhé plátno, aniž by tušili, jaké ohavnosti se skrývají za ním. Jsme jen blázni, nicotní hlupáci, primitivové, kteří nevidí dále, než před sebe, ale za obzor už nevidí. Svět zdaleka není takový, jakého jej známe. Propadl se do jámy pekelné, spojil se s temnotou, v níž pomalu zaniká, hyne, až se jednou úplně vytratí. Jakmile nastane ten čas pohlcení našeho světa, pak teprve možná někteří otevřou oči, a zjistí, že celý svůj život žily v obrovské lži, žiti představou, která byla reálná tak před deseti generacemi. A za těch deset generací v temnotě, pohlceni tmou a svými nicotnými Já, proběhli i genetické změny. Stačí, abych se podíval na své šupinaté, černé ruce s drápy místo nehty, s prsty dlouhými a kostnatými. Dříve jsem se odvážil podívat i do zrcadla, k čemuž dnes nemám dostatek potřebné odvahy. Spatřil bych ohavnou zrůdu, děsivé stvoření se šupinami, slizké, divně tvarované, nepopsatelné. Stydím se sám za sebe… My už nejsme lidé, nýbrž hnusní tvorové podobající se dvounohým plazům, kteří s lidmi mají pramálo společného. Strašidelné karikatury bez cti, bez hrdosti… Několikrát se projevily naše pravé vlastnosti v onom fiktivním, starém, dobrém světě. Všichni jsme bezpáteřní a zbabělí, miliardová smečka mrchožroutských predátorů odsouzená k záhubě. Brzy jsem zjistil, že kromě mě není nikoho jiného, kdo by pravou podstatu věci a nesnášenlivou realitu viděl. Není nikdo další jako já. Ze svého žalu a nedůvěřivosti vůči mým ohavným, zaslepeným a zrůdným společníků, mi zdřevěněl jazyk a později i celé tělo. Neřeknu jediné slovo ze strachu a obav, zlosti a vzteku, dosažené mrzutosti a lítosti nad ztracenou lidskou rasou. Nemohu nikomu věřit, venku jsem byl stále sledován někým, komu jsem asi nepřipadal normální. Mám strach ze světa a všech, a hlavně z našeho zaslouženého konce, který brzy přijde. Konce mnohem horšího, než je apokalypsa popisovaná v Bibli. Budu na něj toužebně čekat, do té doby se nehnu z místa. Konec se blíží, těším se na něj a zároveň obávám… *** Polední červencové odpoledne rozpálilo zdi budovy, okny dovnitř pronikal ostrý jas, který při pohledu do něj oslepoval doživotní vězně, pro něž se ona sluncem rozpálená budova stala domovem po dlouhém tápání neznámým světem plného nebezpečí. U jednoho z mnoha oken seděl na vozíčkovém křesle holohlavý muž ve středních letech, navlečen do pyžama; puntíkatá košile a volné kalhoty, na nohou měl nasazené vzdušné, pohodlné pantofle. Ve svém vozíku seděl vzpřímeně jako by v křeči, zíral kamsi z okna do dálky rušného města. Jeho pohled nevyjadřoval žádné lidské emoce. Strach, bolest, nenávist, přátelství, štěstí, statečnost, logika, rozum… Tupý bezduchý výraz a sklovité oči vyjadřovaly prázdnotu duše, úplné nic! Kolem poledne ke stále sedícímu muži se přikolébal starý doktor, jehož zranění z války jej donutilo stáhnout se z fronty sem, a tady už zůstal po celou tu dobu, čtyřiceti let. Doprovázela ho mladá zdravotní sestra, se kterou vedl rozhovor, dokud nezastavili u okna, před nímž vězel vozík s nehybným, bezduchým tělem. „Bože, není mrtvý?!“ Položil doktor řečnickou otázku, když spatřil mrtvolný výraz hubeného muže, bledého jako stěna. „Nezhoršil se jeho stav od mé poslední návštěvy?“ Zeptal se již vážněji. „Ne, takový je pořád. Pokud před něj položíte tác s jídlem, nají se. Pak se zase napřímí a užívá si výhled z okna. Odpověděla sestra zklamaně. „Hm…“ Doktor se postavil naproti němu, sklonil se a upřeně se zahleděl do černých, sklovitých očí. Měl pocit, že po čtyřiceti letech trvalé služby v psychiatrické léčebně a ústavu pro duševně choré si na takové těžké případy zvykne. „Kdo ví, kde se teď nachází jeho duše. S námi tu rozhodně není…“


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	03.05.2012, 16:02:59

Zdravím. Hrdina této momentky ztracen v čase je, ovšem co do zadání zřejmě nejsou splněny všechny body tohoto workshopu. Zprvu velmi emotivní a neurčité vyprávění dostalo svou podobu (kam se asi mysl a možná i duše našeho hrdiny ubírá a kam směřuje). Ono to není zase tak špatný text... Ono filosofování se mi také líbí. Pozor na zbytečné šotkoviny, když si textík pozorně přečteš, přijdeš na to, kde Ti to skřípe... Napovím: shoda podmětu s přísudkem, užití přímé řeči a uvozovací věty (viz velikost počátečního písmene u uvozovací věty po otazníku), stylistika a podobně (nejspíš bych se opakoval). Dvojka. P.S. Text nepostrádá lidský rozměr, ať už jde o duši, nebo svět okolo i s lidmi, kteří po něm chodí. Nakonec bych mohl napsat, že souhlasím s komentáří čtenářů přede mnou, kteří měli tu čest číst Tvůj příběh. Co do zadání, nesplněno. Hezký den a psaní zdar.

lotty	08.04.2012, 13:53:01

Zdravím, prvně bych chtěla poznamenat, že jsem text přečetla. Našla jsem v něm několik gramatických chyb: A právě naše touhy, cíle a Lži z nás udělali známé, jako celek! – Ty touhy, ty cíle, ty Lži => udělaly Svět zdaleka není takový, jakého jej známe. => jaký ho známe; jak ho známe nebo jaký známe. Domnívám se, že by bylo lepší použít zájmeno ho, jej bych použila u postavy mužského rodu. pak teprve možná někteří otevřou oči, a zjistí, že celý svůj život žily => žili (ti někteří) A za těch deset generací v temnotě, pohlceni tmou a svými nicotnými Já, proběhli i genetické změny => proběhly (ty změny) V textu jsem objevila i ´věci´, které bych napsala jinak, například: doživotní vězně ? Zajímavé slovní spojení, budiž. Nicméně možná by bylo lepší vyjádřit to, co máš na mysli opisem, například vězně, kteří si odpykávali svůj doživotní trest nebo podobně. Strach, bolest, nenávist, přátelství, štěstí, statečnost, logika, rozum… - Možná by bylo vhodné vyskloňovat i onu logiku. Takto mi to příliš nesedí. Nyní bych zhodnotila text po dějové stránce. Přihlédnu k faktu, že jsi ho poslal do workshopu. Upřímně si myslím, že text neodpovídá zadání, konkrétně tomu, že se v textu nevyskytuje nějaký romantický vztah. Spíše bych, jak už jsem psala u jiného příspěvku, text zařadila do postapokalyptického žánru. Ještě se vrátím ke zpracování textu. Nelíbí se mi, že mícháš vyprávěcí čas, a ta dlouhá souvětí v první části. Vzhledem k tomu, že text nesplňuje požadavky workshopu, nebudu hodnotit. Lotty

D. V. S.	09.02.2012, 17:59:18

Nápad je to vynikající. Připomíná mi trochu moderní prózu-několik pohledů, ich-forma, lyrické pasáže...a to se mi moc líbilo, je to originální. Ale, jak už řekl Borek, má to větší potenciál a je to zdaleka nedodělané. Pokud je to součástí nějakého většího celku, docela rád bych si ho přečet, ačkoliv taková četba bývá náročná. Je vidět, že jsi toho asi ještě moc nenapsal, což se dost odráží na jednotlivých větách. Zrovna nedávno jsme ve škole probírali syntaktické chyby; tady lze najít téměř všechny druhy. Na to si dávej pozor. Soustřeďuj se víc na shodu podmětu s přísudkem apod. V tomto je to těžké rozhodnout, jestli riskovat chybu, nebo zjednodušit věty. Dlouhé rozvážné věty jsou zde naprosto vhodné, ale když si uděláš větný rozbor, zjistíš, že mnohé z vět nedávají smysl. ->Já budu pozorovatelem, stojícíM... ->Zranění ho donutilo vrátit se sem (bez čárky) a tady zustal (doporučuji:) od té doby, celkem čtyřicet let (tvar jaký tam je, je matoucí po kterou dobu tam zůstal? od kdy?-je to sice zřejmé, ale vzhledem k nové větě v souvětí je nutno na ni odkázat) ->obrovské lži, žiVi (a ne-žiti) představou -> atd. ale toto jsou zkrátka začátečnické chyby, které dělá každý, přestože to málokdo slyší opravdu rád :) rozhodně stojím si za názorem, že pokud příběh či myšlenku dotáhneš do konce a trochu se pocvičíš v psaní, máš slibnou budoucnost.... Pokud se chceš něco více dozvědět o moderní próze (no, moderní-říká se tomu tak, ale vznikla na poč. minulého století), přečti si něco od Virginie Woolfové (snad je to tak správně), Jamese Joyce, Marcela Prousta nebo od Franze Kafky

Borek	08.02.2012, 20:20:33

Tenhle zvláštní text několikrát převlékne kabát. Nejdříve se zdá být filozofickou esejí (jako takový ovšem troskotá na konformitě negativismu, a staví vedle sebe (respektive na roveň sobě) kontrastní skutečnosti. Pak se ale začne mluvit o podobě vypravěče a celý dojem je náhle převrácený, a to, v čem původně text nenaplňoval zdánlivé předurčení, jeví se ze zcela nového úhlu jako snad i funkční a je víceméně ospravedlněno. Závěr je pak trochu banální, ale chápu, proč byl napsán. Rozhodně ale měl být více propracován a významově provázán s předchozím textem. Když jsem to četl poprvé, nebylo mi vůbec jasné, jak se k tomu postavit, a po pravdě to nevím ani teď. Není to rozhodně nezajímavé, ale myslím, že takový text má mnohem větší potenciál, než jaký je výsledek. A rozhodně by to chtělo trochu přeleštit a vycizelovat, opravit slovosledy některých vět, atd. Nicméně WS to opravdu není. Borek

salvator	06.02.2012, 21:43:29

Filozofiování o životě mám docela rád, jenže ws-ko to vskutku, není. Tak tedy, škoda. Třeba příště.

Hanulka222	05.02.2012, 23:14:37

Třetí příspěvek, který čtu, a v podstatě třetí zklamání. Já čekala milostný příběhy a lá Austenová a místo toho tohle. A do toho hrubky. A že jich v textu pár je. Dle mého to WS není. Když k tomu budu přistupovat jako k normálnímu textu - základní linii myšlenky jsem chápala, ale neznámo proč jsem se zasekla u emocí - logika je emočního rázu jako radost a nenávist a podobně?

m2m	04.02.2012, 21:31:56

Zdravím. Celkově mi přijde, že tenhle text je ve WSku taky tak nějak jako omylem. Zadání se mi nezdá splněný, čímžto pádem si nemyslím, že bych ho jako povedený v rámci WS mohl hodnotit. Když to ale vezmu mimo rámec WS, text se mi líbí hodně. Filozofickej podtext není sice bůhvíjak propracovanej, ale má hodně co do sebe a když to řeknu narovinu, kdysi dávno jsem napsal rozsáhlejší text, kterej měl řádově obdobnou myšlenku - tak asi proto se mi tolik líbí. Je mi to ideově hodně blízký.

čuk	04.02.2012, 18:16:23

Dvojí případ ztracení. V první části se podle mne filozofuje až příliš, v kruhu s opakováním. Deset generací v pohlcení zdegenerovalo tělo i psychika, tedy došlo se z bláta do louže. Duše se přesunula do pocitu ztracení a shlíží na obě strany. Druhá část by mohla být k věci, kdyby byla podrobněji rozpracována, zvlášť ta poslední věta. Text je zajímavý, ale moh jít do větší hloubky a neotřelosti.

Matylda Kratinová	01.02.2012, 17:09:48

Ahoj, mno, píšeš, že záleží na čtenáři, čemu uvěří. Máme tu dva světy, protínající se v jednom místě. Osobně věřím tomu, že vnějších světů je mnoho, jsou na sobě navrstveny, prolínají se a jsou zvrásněny jako zemská kůra. Vnitřních světů je ještě víc, bratru tolik, kolik je těch, kteří je dokáží vytvořit. Má jeden z nich právo uzurpovat si výsadní postavení a prohlásit se tím jediným a správným? Těžko, protože to směřuje ke špatným koncům. On možná vůbec není ztracený. Jenom nezapadá do normy, která je v jednom z mikrokosmů stanovena. Líbí se mi kontrast pohledu, ale přijde mi, že v druhé části nějak spěcháš, abys to měl už už za sebou, díky čemuž se tam navršilo pár klišé o psychicky nemocných. Stálo by za to si s nimi pohrát a buď je postavit do zcela nového světla, nebo je vyhodit a postavit proti temnému světu bezpáteřních bestií plnohodnotnou alternativu. A teď se, čtenáři smaž. Momentálně jsem usmažená jen z půlky. Chyby - přece jen jsem jich pár postřehla: - "...touhy, cíle a Lži z nás udělalY..." - "...a svými nicotnými Já, proběhlY..." - plus nějaké čárky a občas ne úplně oku ladící slovosled Celkově zajímavý filozofický impulz. 8/10 M.