|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Srdce ::
Ahoj všem, přihazuji trochu toho nadpřirozena a doufám, že se bude alespoň trošku líbit. Přeji poklidné svátky a příjemné počteníčko.
RK |
| |
|
|
Srdce
Milovaný Bože,
děkuji Ti za to, že jsi vyslal k loži mé dcerky archanděla Rafaela a andělské léčitele. Vidím, že Ty, Duch svatý, Rafael a andělé objímáte člověka, kterého miluji. Představuji si jej, jak se směje a cítí se lépe. Vím, že se mému milovanému ve skutečnosti vede dobře už teď a žádám o Tvou neustávající pomoc, aby nás tento klid a zdraví doprovázely každým naším dnem. Děj se vůle Tvá.
Žena ve středních letech odříkávala modlitbu stále dokola. Měla na sobě jen lehkou noční košilku a plavé vlasy se jí vlnily až po ramena. Klečela pod zavřeným oknem a zrak upírala k nebi. K tmavému, tichému a nedotknutelnému nebi protkaném jemnou nití třpytících se hvězd.
„Ireno, pojď si už lehnout. Nemá to cenu,“ vyzval ji její muž. Byl po uši zavrtán pod peřinou, aby k němu nedoléhalo její věčné drmolení ani slabé světlo vycházející z malé lampičky.
„Jak to myslíš? Jak to vůbec můžeš říct, že to nemá cenu!“ vyjela na něho ostře. „Nikdy se nevzdám! Vždy je nějaká možnost.“
„Nikdo se nevzdává. Já také ne. Jen si pojď lehnout, je pozdě. Lékaři dělají, co mohou, věř jim,“ snažil se ji ukonejšit.
„Věř jim,“ odfrkla. „A co když to nestačí? Slyšel si, co řekli. Horší se a je to jen otázkou času. A pokud neseženou nové srdce...“ přeskočil jí hlas a vzlyk uvízl v krku. „Kdo nám dá ten čas?“
Muž jen zarytě mlčel. Oči mu zvlhly, ale udržel své projevy žalu na uzdě.
„Tak se modli, když ti to pomůže,“ odsekl. „Jak dlouho to už děláš a kde máš nějakou pomoc?“
„Dlouho, právě. Třeba máme prodloužený čas, aby se našlo nové srdce, možná, i když se horší.“ Nechala odtažené záclony, aby stále viděla na nebe a vlezla si také do postele.
„A za co se modlíš? Za zázrak, nebo aby někdo zemřel a měli jsme pro ni nové srdce?“
Nečekal odpověď. Políbil ženu na tvář a otočil se na bok, aby mohl konečně usnout. Ireně začaly stékat slzy po tvářích.
Plakala a modlila se každou noc. Prosila za zdraví jejich šestnáctileté dcery Lucie. Slzy jí téměř vyplavily modrou barvu z očí. Také ošklivě zhubla pod tíhou žalu a bezmoci.
Ani její muž na tom nebyl nejlépe. Ale byl živitelem a hlavou rodiny, musel zůstat silný za ně za obě. Pro obě.
Irena zhasla a přemýšlela o jeho otázce. Za co se modlíš? Za zázrak nebo za něčí smrt? Slova jí vířila hlavou. Vystřelovaly do tmy jako blesky a zabodávaly se ostře do zraněné bolavé duše.
„Za život pro svoji dceru bych dala cokoli, ať je cena jakkoli vysoká. Možná obětovala i život někoho jiného,“ zašeptala do ticha noci.
Muž již spal.
***
Ozval se hrubý smích, který se nesl tím zvláštně tíživým tichem. Živelný, ale krutý smích.
Uprostřed čehosi, jakéhosi vlastního vesmíru, čemu by se snad dalo říkat jiný svět, stála pevnost. Byla vytesaná do mastodontní skály. Okna nahrazovaly otvory nepravidelných tvarů, z nichž vycházela slabá mihotavá záře, snad od svící. Do výše se tyčily tři výčnělky tvořící nesouměrné věže. Povrch skály byl na pohled velice lepkavý. Celou tuto obří masu obrůstaly silné tmavé liány a mech. Ve vstupu do pevnosti bránila vysoká železná mříž představující stonky plazivé růže, na které nechyběly ani studené kovové květy a poupata.
Před branou klečely dvě bytosti v životní velikosti. Byly vyhublé a vypadaly spíš jako kostry potažené kůží, ruce jakoby za staletí přirostly k bezpohlavnímu tělu. Hlavy měly svěšeny na prsa a dlouhé vlasy splývaly až ke stehnům. Snad to byly jen sochy. Přesto se na mohutných křídlech chvělo černé chmýří. Pelichaly. Při každém projevu radosti, kdy ďábelský smích otřásl tímto teskným a pochmurným koutem, se jedno černé peří sneslo k zemi. Když dopadlo, po pár minutách vzplálo a proměnilo se v popel. Ten občasný vánek svál do řeky.
Barva dravé řeky se měnila z oranžových až do rudých odstínů a oddělovala celou pevnost jako hrůzný ostrov. Tekutina v korytu byla hutná a masitá, bublala a převalovala se jako vřící láva, ale žádný žár či teplo z ní nevycházelo.
Kamenitý břeh ostrova působil temným až děsivým dojmem. Když by se člověk pozorně zadíval, seskupení kamenů by mu mohlo připomínat zmučené obličeje, které se vsákly do země a zanechaly po sobě jen otisk. Snad pro výstrahu nebo pro výsměch.
V pozadí se kolem dokola rozprostíral neproniknutelný les. Měl zvláštní lahvově zelený nádech a mlha se stala jeho věčnou peřinou. Tmavé soušky měly kmeny zvrásněné a plné puklin. Kořeny se proplétaly na povrchu mezi sebou. Připomínaly znetvořené lidské končetiny. Jakoby lidská těla prorostla s kořeny a stala se součástí stromů. Chvilkami bylo možné zahlédnout mezi kmeny pobledlá světélka. Mohly by to být i oči svítící ze tmy, ale kdo ví.
Nedalo se určit, zda byl den či noc, nic se neměnilo. Vzduch zůstával teplý, bez vůně a příchutě. Jen to všudypřítomné mučivé ticho. A přesto se zdálo, že bylo plné bolesti, utrpení a nevyřčené krutosti. Nutilo by člověka poslouchat, zda nezachytí alespoň jemný vzdech. Ale smrtelníkovi by se to nikdy nemohlo podařit.
Ozvalo se lupnutí a pevností projel ostrý záblesk.
***
Uplynulo několik měsíců a Irena měla svoji dceru doma. Žádné nové srdce nepotřebovala. Lékaři si tento malý zázrak, kdy došlo ze dne na den k tak náhlému zlepšení, nedokázali vysvětlit. Musela sice stále chodit na kontrolní vyšetření, ale pomalu se zapojila do normálního života. Všichni byli šťastni.
„Mami, musím už do školy. Svačinu si koupím cestou,“ zavolala Lucka, hodila si batoh na rameno a zmizela za dveřmi.
Irena stála v kuchyni oblečena do županu a usmívala se. Hleděla do budoucnosti s nadějí a optimismem. Měla zpět svoji dceru a to bylo to hlavní, přestože neměla tušení, komu nebo čemu za to vlastně vděčí. Stávalo se, že poslední dobou se s koncem měsíce cítila slabá a velice nervózní. Zdávaly se jí noční můry, které ji opravdu děsily. Ale i přesto se těšila z každého dne, který může trávit s dcerou.
Rozříznutou housku, kterou chystala Lucce ke svačině, si namazala sýrem a s hrnkem kafe si sedla k jídelnímu stolu. Dálkovým ovladačem zapnula televizi, aby si poslechla ranní zprávy.
Hlasatel sděloval posluchačům nejnovější novinky k zatím neobjasněným vraždám. Dále varoval lidi, aby byli obzvlášť opatrní, protože tento sériový vrah, který svým obětem vyjme srdce, vraždí v měsíčních intervalech, a to vždy ke konci měsíce. Zatím bylo nalezeno pět obětí. Irena poslouchala a cítila, jak ji po těle naskakuje husí kůže. Když se na obrazovce objevily fotografie obětí, zvedla hlavu a okamžitě se zděsila.
Znám ho! Znám tu tvář! Toho posledního mladíka jsem už určitě viděla, ale to přeci není možné…
Byly to jen noční můry. Ne, ne, je mu jen podobný, jenom podobný, vždyť ani nevím, kdo to je.
Snažila si uklidnit už tak pocuchané nervy. Vypnula televizi a z kabelky vyndala prášky, které jí předepsala lékařka v době, kdy ještě Lucie ležela v nemocnici. Zapila je stydnoucí kávou a jala se sundávat prádlo ze sušáku.
Den vyplněný domácími pracemi utekl nezvykle rychle. Lucka se vrátila domu ze školy.
„Ahoj, mami,“ pozdravila s úsměvem.
„Ahoj zlatíčko, jak bylo ve škole?“
„Nic, pohoda,“ hodila batoh s učením do předsíně a šla si umýt ruce.
„Dělám špagety.“
„Jasně, ty miluju,“ zajásala Lucka. „Půjdu nahoru, musím udělat referát ze zemáku.“
„Dáš si čaj? Koupila jsem ti višňovej.“
„Jojo, díky, dojdu si pro něj.“
Irena zalila dva hrnky horkou vodou a pokračovala v krájení masa. Vařila ráda. Ostrá čepel jí kmitala pod rukama jako profesionálnímu kuchaři. S neochvějnou přesností oddělovala zcela pravidelné a souměrné kousky masa.
Do mysli se jí vkradl obraz mladíka z televize. Otřásla se. Malá nepozornost způsobila, že si ostřím nože zranila palec. Rána nebyla nijak hluboká, ale přesto dost krvácela a kůže byla ošklivě rozšklebená. Zasykla a zadívala se na zraněnou ruku. Cítila tepání v palci, které se začalo náhle rozlévat do všech prstů. Ano, zřetelně cítila pulsování ve všech prstech. Ne v prstech, ale na prstech. Dívala se na svoji dlaň a najednou měla pocit, že drží v dlani nějakou měkkou tkáň, která se smršťuje a rozpíná v pravidelních intervalech. Nevnímala krev, která se jí skutečně řinula z poraněného palce a u zápěstí odkapávala na pracovní desku linky. Lehce otevřela ústa a svoji dlaň pomalu přibližovala.
„Mami?“ zeptala se potichu Lucka, která si seběhla dolu pro čaj. „Jsi v pořádku? Krvácíš!“ pronesla udiveně.
Irena se opět vrátila do reality a zmateně se rozhlédla kolem sebe. „To nic, jen jsem se řízla,“ odpověděla pohotově. „Dojdi mi, prosím, pro fáč, ať nepokapu podlahu.“ A dala si prst pod studenou vodu. Párkrát se zhluboka nadýchla a zatřepala hlavou, aby se zbavila nesmyslných představ.
„Tady,“ podala jí obvaz.
„Díky.“ Vypnula vodu a začala si chvějící rukou vázat palec.
„Dodělám večeři,“ nabídla se Lucka.
„A-ano, to budeš hodná. Já se převléknu a přijdu.“
Vyběhla do ložnice. Stále se třásla. Sedla si na postel a opět se podívala na obvázanou ruku. Uviděla na umytých prstech lepkavou červenou tekutinu, která se jí začala rozlévat po dlani. Cítila teplo a opět zvláštní tepání. Zavřela oči a obě ruce složila do klína. Podle hluku z přízemí poznala, že se vrátil manžel. Rychle otevřela šuplík nočního stolku a našla další prášky na uklidnění. Vyloupla dvě tabletky z plata a nasucho je polkla. Už slyšela těžké kroky na schodech. Uhladila si vlasy a zkontrolovala obvaz.
„Můžu dál?“ zaťukal symbolicky muž na dveře.
„Jistě,“ řekla překvapeně. „Proč bys nemohl?“
„Jsi v pořádku, Lucka říkala, že ses pořezala.“
„Ale to nic není. Prst, vždy hodně krvácí, to přeci znáš,“ snažila se o nejpřirozenější tón.
„Ireno, jestli se něco děje, tak mi to řekni. Můžeme se třeba poradit s doktory.“
„Nevím, o čem mluvíš,“ odbyla ho.
„Myslíš, že nevidím, co se s tebou poslední dobu děje? Jak se měníš. Křičíš ze spaní, jsi nervózní a jako by ses ztrácela před očima a pak, jako když utne, jsi plná elánu a zdraví. Myslel jsem, že je vše zlé už za náma.“
„Jen mám nějaké noční můry. Bude to dobrý,“ ujišťovala ho.
„Dobře, ale řekneš, kdyby se něco dělo, viď?“
Pokývala hlavou s očima upřenýma k zemi. Políbil ji na čelo a vydal se za Luckou.
Irena se bála. Bála se a vlastně nevěděla čeho. Rozhodla se, že dojde za psycholožkou, třeba jí alespoň předepíše lepší prášky.
Pracovna doktorky Brettschneiderové se nacházela ve čtvrtém patře moderní kancelářské budovy. Díky prosklené stěně byla světlá a pyšnila se výhledem na historickou část města. Ostré paprsky zachycovaly svislé krémové žaluzie.
„Vítám vás, paní Berková,“ přivítala Irenu doktorka a pozvala dál.
„Dobrý den, je to od vás moc hezké, že jste si na mě udělala čas,“ začala Irena.
„Ale to je samozřejmé. Volala mě doktorka Šímová a spravila mě o vaší situaci. Ráda vám pomohu.“
Uprostřed pracovny stál mohutný psací stůl se spoustou poházených lejster, malou stolní lampičkou, stojánkem na psací potřeby a otevřeným notebookem. Všude byla spousta pokojových květin, místnost vypadala spíš jako zimní zahrada, a mezi tou vší zelení se krčila jedna skříň na šanony a kožená pohovka.
„Posaďte se nebo položte, co je vám milejší,“ pokynula doktorka směrem pohovce.
Irena si lehla a po několika seznamovacích otázkách začala líčit své problémy. Zmínila se o poslední noci, kdy se modlila za zdraví své dcery a jak si přála její zdraví za jakoukoli cenu. Dále to, jak se dcera uzdravila a nikdo neví, co to způsobilo. Jak každý měsíc prožívá úplné peklo, je nervózní, má děsivé můry a představy. Vylíčila nehodu s nožem i to, jak jí obličej toho mladíka připadal tolik známý. Jak se bojí, že se s ní něco děje a ona neví, co. Že bez prášků neusne a že už začíná věřit, že je snad posedlá. Začíná se bát, aby třeba nemohla ohrozit svoji rodinu.
Doktorka ji nepřerušovala, jen naslouchala a vše si pečlivě zapisovala.
„A teď se pořádně nadýchněte a povězte mi vaše noční můry, hezky se všemi detaily. Já vím, že to nebude asi příjemné, ale ničeho se nemusíte bát. Jsem tu s vámi. Vše, co mi zde povíte, zůstane mezi námi,“ vybídla ji.
Irena začala vyprávět.
„Vidím tichou ulici, je tma. Cítím se lehce, jako bych ani neměla tělo a jen plula vzduchem. Vím, co hledám. Poslouchám, zda někoho neuslyším. Proplouvám městem a v parku narazím na mladíka. Už jsem u něho. Ohlédne se a vypadá vyděšeně. Nejsem si jistá, zda něco říká, ale asi se ptá, co chci. Chci jeho srdce, řeknu mu to a usmívám se. On se taky usmívá, myslí si, že je to žert nebo snaha o flirt. Já však natáhnu levou ruku a ta projede skrz kůži až k srdci. Sevřu ho v dlani a vyndám ven. Mladík se skácí k zemi a ve tváři má grimasu, ve které se mísí hrůza a překvapení. Stále držím srdce, které mi v dlani hřeje a pulsuje. Otevřu pusu a celé ho pozřu,“ vysypala ze sebe.
„Děkuji vám,“ usmála se na ni povzbudivě doktorka a zaklapla blok. „No, myslím, že vím přesně, v čem je problém a není to tak hrozné, jak myslíte.“
„Opravdu,“ zeptala se s úlevou v hlasu.
„Tak podívejte se. To, co vás trápí, je jakýsi pocit viny. Máte výčitky svědomí, že jste si podvědomě přála něčí smrt, aby bylo nové srdce pro vaši dceru. A od toho se to vlastně všechno odvíjí. Díky tomu, že se vaší dceři tak záhadně ulevilo, což je z lékařského hlediska opravdu zajímavé, ale co my víme, jak lidské tělo funguje. A mezi námi, nikdo s určitostí neví, zda není něco mezi nebem a zemí. K tomu ten sériový vrah, který terorizuje celé město, to vše působí na vaši psychiku, která byla poslední měsíce ošklivě zkoušena. Byl to velký tlak, kterému jste byla vystavena. Ten sen o srdci nevinného, které pozřete, moji teorii jen potvrzuje. A že se vám zdá obličej oběti známý, není nic zvláštního. Vaše představivost pracuje na plné obrátky a dokáže si obrazy vkládat do vzpomínek, jak se mu zlíbí. Opravdu nemusíte mít strach, že byste byla nebezpečná sobě či okolí. Dám vám prášky na uklidnění a na spaní, které budete brát pouze v předepsaných dávkách,“ zdůraznila. „Dále bych byla ráda, abyste navštěvovala jednou týdně naše sezení, kde se vás pokusíme zbavit toho potlačovaného a nesmyslného pocitu viny.“
„Ani nevíte, paní doktorko, jak se mi ulevilo,“ vzdychla Irena.
„Také bych vám doporučila, abyste se přiklonila k možnosti využití alternativního a lidového léčitelství. Tyto metody sice nejsou lékařsky podloženy, ale pokud to vaší psychice pomůže, nebránila bych se tomu. Mám tu vizitku na jeden krámek s esoterii, pokud budete mít zájem, určitě vám tam poradí.“
„Mockrát děkuji, určitě tam zajdu,“ vzala si od doktorky malou kartičku a začala se oblékat. Ještě si domluvily termín sezení a doktorka ji doprovodila ke dveřím.
„A držte se, uvidíte, že se vše spraví,“ dodala na rozloučenou.
Irena se hned vydala do Esoterie. Koupila si lapač snů propletený oranžovým provázkem s bílo-hnědými peříčky, tři posvěcené ručně zdobené svíčky, které se zapalují v oknech, aby nic z onoho světa nemohlo dovnitř ani ven, olejíčky, bylinky a sošku strážce duší, kterého představovalo podivné zvíře s dvěma ocasy, ještěrčí hlavou a lidským tělem s velkým břichem. Zaplatila za to víc, než za sezení u psycholožky, ale měla z toho dobrý pocit. Už jen ujištění, že bude vše v pořádku, ji naplňovalo pocitem blaha.
Došla domů a rovnou šla vše naaranžovat do ložnice. Cítila se zase svobodná.
Manžel kvůli tomu oželil fakt, že je jejich ložnice jako vystřižená z filmů o čarodějnicích. Hlavně, že se jeho ženě udělalo konečně dobře. Zpívala si. Na noc si vždy vzala jeden prášek a do rána spala klidně.
Byl poslední den v měsíci a ona byla plná energie. Na oslavu všeho dobrého si celá rodina zašla na večeři do restaurace. Příjemně povečeřeli a ještě se zastavili na smaženou zmrzlinu, kam chodívali, když něco slavili. Vrátili se rozesmátí a pomalu se odebrali svých postelí. Lucka k sobě do pokoje a Irena s manželem do ložnice. Pečlivě rozvěsila všechny bylinky, zapálila svíčky, které téměř neubývaly, a vklouzla do postele.
Tu noc se milovali. Milovali se s takovou vášní, o které si oba mysleli, že už se dávno vytratila.
Po půlnoci Irena vstala a došla k oknu. Zase se cítila tak lehce. Chtěla ven. Něco jí v tom však bránilo. Plamínky svíček divoce plápolaly a vůně z bylin ji otupovala. Věděla, že už je nejvyšší čas. Potřebovala to. Trhala hlavou ze strany na stranu a cítila se jako šelma chycená v kleci. Maličká očka schovaná nad šklebící se ještěrčí tlamou ji doslova propalovala. Vydala ze sebe přidušený skřek.
Muž na druhé straně postele se zavrtěl a otočil se na záda. Zpozorněla a nastražila všechny smysly, jako když predátor na lovu vycítí svoji kořist. Otočila se k němu a po obličeji se jí rozlil blažený úsměv. Klekla si na postel a pomalu se přibližovala, aniž by na dece zanechala otisk váhy svého těla.
Irena otevřela oči. Uviděla, jak se nad jejím mužem sklání žena. Zajíkla se a prudce posadila. Žena se na ní otočila a Irena se dívala do vlastní tváře. Zbledla.
„Kdo si?“ zeptala zmateně.
„Přece ty,“ zadívala se na ni druhá Irena bledýma a prázdnýma očima.
Byla zmatená a otřesená. Připadala si jako očarovaná. Zvedla ruku a natáhla ji ke své dvojnici. Ta udělala to samé, až se jejich ruce dotkly konečky prstů. Ucítila lehký náboj, který projel celým jejím tělem a závěrečný záblesk odhalil nepříjemné vzpomínky.
„Za život pro svoji dceru bych dala cokoli, ať je cena jakkoli vysoká. Možná obětovala i život někoho jiného,“ zašeptala do ticha noci.
Téměř už spala, když zaslechla zvláštní lupnutí. Neochotně otevřela oteklé oči. V ložnici stál plavovlasý mladík. Táhlo mu sotva na pětadvacet. Obličej měl tak jemný až zženštilý.
„Co tu chcete?“ zeptala se a hlas jí úlekem selhával.
„Rád bych s tebou uzavřel menší obchod.“
„Obchod?“ nechápala.
„Ano, daruji tvé dceři nové srdce, aby mohla spokojeně žít. Tvoje srdce.“
„Mé srdce? A co bude se mnou?“
„Tobě dám řekněme náhradní.“
„Náhradní?“ opakovala po každé jeho slova a snažila se vstřebat jejich význam.
„Ano,“ usmál se a ve tváři se mu objevil hravý důlek.
Vstala a pomalu se k němu přiblížila. Zadívala se do jeho modrých očí. Tušila za nimi daleko víc, než bylo vidět navenek.
„A co za to?“
„Dobrá otázka. Teď nic nechci, ale po smrti mě budeš patřit, bude mě patřit tvoje duše,“ zašklebil se. „Má to jen malinkatý háček.“
„A jaký?“
„Tvoje nové srdce vydrží jen měsíc, pak si budeš muset opatřit nové.“
„Nové? Ale jak?“ zděsila se.
„Vezmeš si ho od někoho jiného.“
„Kdo doopravdy si? Tohle není tvá pravá tvář.“
„Jsem zachránce tvé dcery. Nikdo jiný ti na pomoc nepřišel!“
„Nebudu jednat s nikým, kdo se tak přetvařuje. Chci vidět, jak vypadáš,“ nenechala se odbýt.
Mladík se nad její odvahou či pošetilostí zasmál. Hrubý smích se vůči jeho nynější podobě jevil zcela nepřirozeně.
„Nebojíš se?“
„Ne,“ odpověděla pevně.
Jemná kůže jeho obličeje se začínala pomalu kroutit a sloupávat jako papír, který sžírájí nenasytné plameny ohně. Pod chlapeckou tváří se objevil odporný obličej. Tmavě rudá kůže byla protkaná tmavými žilami, na několika místech poznamenaná hlubokými jizvami. Uprostřed holé lebky mu vyrůstaly výstupky, které se táhly až ke krku. Uši připomínaly uši elfů. Levý boltec měl roztržený a pravý mu zdobily čtyři náušnice. Oči měl zapadlé, bělmo zakalené s pichlavými černými panenkami. Celému obličeji dominoval velký orlí nos a abnormálně protáhlá hranatá brada.
„Tak jak se ti líbím?“ sykl jedovatě a zastříhal dlouhým rozštěpeným jazykem jako had.
Irena se na něho dívala s odporem, ale strach necítila.
„Jen málo lidí snese pohled na moji tvář.“
„Není nic horšího, než se dívat, jak ti dcera umírá pod rukama. To je pravé peklo, vše ostatní nic neznamená.“
„Dobrá, líbíš se mi. Tak dojednáno?“
Chvilku přemýšlela a pak mu podala ruku. Stiskl ji a ona cítila, jak ji neviditelný provaz omotal zápěstí a pevně stáhl.
„Platí,“ rozesmál se svým osobitým smíchem a sevření povolilo.
Své dlouhé kostnaté prsty s pevnými drápy ponořil do jejího hrudníku a sevřel srdce. Dech se jí zastavil. Necítila bolest, jen tlak. Vytáhl srdce a prozkoumal ho jazykem. Nadýchl se a mocně foukl. Vytratilo se z jeho dlaně a za okamžik se objevilo jiné. Její hrudník byl netknutý.
„Nastav ruku,“ poručil. Jako v transu poslechla. Předal jí tlukoucí orgán a ona ucítila v dlani teplo a pravidelné ozvy. Ďábel si stoupl za ní a lehce jí podepřel ruku. Opatrně vedl její pohyb.
„A teď ho pozři,“ zašeptal jí do ucha. Irena s sebou cukla. „Neboj, půjde to samo,“ pokračoval a dlouhým jazykem se jemně dotkl její tváře.
Vložila si srdce do úst. Polkla a ucítila na jazyku kovovou pachuť. Srdce se vstřebalo. Ostře jí bodlo v prsou a zhluboka se nadýchla, jako by jí někdo vdechnul život. Otočil ji tváří k sobě. Byl tak blízko. Naskočila jí husí kůže a pohled do jeho tváře ji dusil.
„Teď je naše smlouva zpečetěna,“ zalesklo se mu v očích.
„A co tu chceš?“ stáhla Irena ruku od své nehmotné dvojnice.
„Chci jen to, co mě patří,“ odpověděla zlehka. Podívala se na spícího muže a pomalu natahovala ruku k jeho tělu.
„Ne!“ vykřikla Irena. „Jeho nesmíš vzít!“
„Ale můžu,“ usmála se.
Irena se vymrštila a zakryla ho svým tělem právě v okamžiku, kdy se ho ruka chladné nehmotné Ireny téměř dotkla. Projela jejím hrudníkem a Irena zasténala. Druhá se s hrůzou podívala do své dlaně.
„Cos to udělala!“ vytřeštila oči. Srdce jí proteklo mezi prsty.
„Zrušila jsem naši smlouvu,“ zachraptěla a vydechla naposledy.
Manžela probudil zoufalý výkřik. Našel přes sebe ležet tělo mrtvé ženy. Lékaři konstatovali zástavu srdce.
***
Táhlé ticho rozřízl zlostný řev. V mlžném lese láhvově zelené barvy se mezi pokroucenými stromy objevila dvě bledá světla.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
