obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5738 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dva medvědi ::

 redaktor čuk publikováno: 10.11.2006, 23:21  
Da¨lší povídka z cyklu Povídky z pouti charakteristická vytvořením dvou souvisejících postav. Povídky nejsou ze šuplíku a tudíž odležené, píšu je průběžně a druhý den posílám.
 

Dva medvědi.
Do tohoto příběhu jsem vstoupil v jeho průběhu, ne zrova v nejšťastnější chvíli. Začátek mi vyprávěl pan Václav Roubíček v hospodě, pár kroků vod našeho pouťovýho placu. Měl zachmuřenou tvář, ale jak bylo jeho zvykem, začínal se vším od Adama. Snad se mi podaří zopakovat jeho slova přesně, i když už jsme měli něco upito a některá smutná a tišeji řečená slova přehlušoval hospodský halas. Nechť promluví usoužený pan Roubíček řečený Roub:
„Jó, profese medvědářů to bejval zlatej důl. Kdepak dneska. Dneska je pouť samej krámkař, ale kdyby takovej starej poctivej, ale dneska si voni nechávají říkat prodejci nebo dokonce vobchodní zástupci! Za méno pouťáckej krámkář už se stydějí.
Já strašně miluju vokrouhlou manéž vysypanou pilinama a nad ní už prověšující se záplatovaný plátno stanu. I to dusno miluju, a nejrůznější pachy jsou pro mě jako voňavky. No, lidský zrovna ne. Ale medvědí jo.“
Pan Roubíček se dlouze napil a hleděl kalným zrakem do poloprázdného půllitru, takže teď je minutka pro mé vysvětlení.
Pan Roubíček byl specialista na medvědí zápasy, měl docela malou boudu u svý maringotky, s velkou klecí na přívěsu, jak jinak než pro medvěda. Vlastně by se tam pohodlně vešli i dva nebo tři. Pan Roubíček byl moc hodnej člověk a zvířata měl rád. Ale to už se na mne podíval, jako by mě chtěl napomenout, že ho chválím a pokračoval:
„Jó, dřív. To jsem dělal medvědí zápasy s chasníkama. Můj medvěd Bimbo byl učiněnej beránek, měl vytrhaný zuby a vobroušený drápy, takže nebyl nebezpečnej. Ale vlastně ty úpravy jeho vizáře ani nebyly zapotřebí, v takovým stavu už jsem ho koupil. Bimbo ale uměl dovedl mlít tlapama a výhrůžně mručet, no, byl to velkej komediant. Vždycky se našlo dost udatnej svalnatej chlapíků, s mohutnejma zátylkama, který se chtěli vytáhnout před svejma slečnama tím, že přeperou medvěda. Obcházeli svlečný do půl těla kolem manéže a ukazovali svý bicepsy a samolibě se usmívali. Pak jsem je navlík do vatovaný kazajky, aby se jako vystupňoval pocit nebezpečí a hrdinství bylo o to větší. Medvěd Bimbo stál poslušně v koutě, na řetězu, jemně si podupával zadní tlapou, no, naprostej klídek, vypadal skoro jako vycpanej nebo jako z filmu o Cibulkovi. A když zabručel, na můj povel, jako když hrom hřmí, chasníci trochu pobledli. Ale většina se jich do zápasu pustila, zdrhli jen vopravdový poseroutkové. Samozřejmě že neměli proti Bimbovi sebemenší šanci, jenže můj méďa to bral jako hru, a mezi náma, vůbec nebyl nebezpečnej. Byl dost samolibej, a dalo mi fůru práce ho přemluvit, aby občas nechal někoho vyhrát. Což teda povzbudilo naději v dalších odvážlivcích a do stanu se jen hrnuli.Teď když je medvěd jako ze sportovní formy.To bylo hodně dřív. Jojo, bejvávalo.
Dneska, ty bláho, dneska nevíš, jestli nějakej náfuka ve vysokej botách a s cvočkama na vopasku v okamžiku, kdy to s ním jde s kopce a už ho medvěd pokládá na lopatky, jestli nevytasí takovej neférista vodněkud nůž nebo takový ty hole na řetězu a nezraní medvěda. To by byla velká škoda a újma na dobrákovi medvědovi. Takže co, že jo. Bimbo? Už ho nemám. Chudák Bimbo! Zemřel, nemoc stáří se nevyhne ani medvědům, ten zlatej dareba už je v medvědím ráji.
Teď mám už dost vodedávna medvěda jinýho. Miši mu řikáme, to je něco jako Míša, ale slovo Míša zní nějak dětsky a tak na medvěda pravým jménem Michal voláme Miši. Má to i ten dopad, že při tomhle zavolání: Miši! Ženský pištěji, a když jim to dojde, že se tam neproháněji ti tvorečci s tvdým y, začnou se řehnit, a hned je ve stanu veselejc a živějc. Fajn, že jo.
Ale radost někdy vod člověka uteče, ani neví jak.
Když jednou nějakej holohlavec Mišího bodnul, sice jenom pod srst, naštěstí se to brzo zahojilo a kožich jsem musel trochu zalátat nití, ani stehy nebylo vidět, tak si říkám, ale co když příště to dopadne hůř, že jo. A voni tyhle nafouknutý podpásovníci, co jim stačí málo a když narazí na silnějšího, splasknou jako balónek, tak voni ty hajzlíci, představ si, měli eště tu drzost stěžoval si na policii, jako že jsme nedemokratickej stát! Abych pravdu řek, Miša mu tenkrát řácky naklepal řízky na zadku. A pomyslel jsem si: jo,jo, starý dobrý časy férovejch chasníků jsou v tramtaráriu.
Takže co? Řekli jsme si s paničkou: zadlužím se a koupím vod starýho Bělohlávka jeho medvěda, stejně už chtěl pověsit řemeslo na hřebíček. A von mi prodal Péťu za slušnou cenu. Budu předvádět zápas medvěda proti medvědu! Něco jako kohoutí zápasy, slyšel jsem vo tom, že o to je jinde velkej zájem, to jako jinde v cizejch zemích. Zvlášť výnosný jsou sázky na vítěze. Zaved jsem to, všechno v pohodě. Jenže Péťa s Mišim nejsou dva kohouti a moc se zkamarádili. Vždyť taky sdíleli spolu jednu klec, na dvě už jsem teda neměl kulatý, natož pak papírový. Ještě, že ta moje stávající klec je velká jako pro slony. No, a když se medvědi zkamarádili, nechtělo se jim spolu prát. Naučil jsem je aspoň markýrovat zápas. Ale diváci poznali, že je to jen hra a přestali do stanu chodit. Jak dostat ty dva dobrosrdečný blbouny do boje?
Takhle třeba, jo? Kdyby soupeřili vo medvědici, to by moh nastat lítej boj. Ale na koupi medvědice jsem neměl ani merglíka. Zkoušel jsem místo živý medvědice pověsit velkej vobraz krásně vyfotografovaný medvědí slečny. Ale na to nenalítli. Pak jsem na stěnu s pověšeným plátnem promítal video vo medvědech, ale ani tohle nezabralo. Navíc diváci spíš koukali po těch trošku zdeformovanejch vobrázkách, živejch méďů si přestali všímat a do sázek se nehrnuli. Mišimu i Péťovi bylo z toho notabénko smutno. A taky, medvědářská hrdost najednou vzala roha. Tak jsem si řek: dám mezi dva medvědí kluky nějaký žrádlo a když je nechám trochu vyhládnout, vo papču se snad poperou. Jaký žrádlo? Co mají medvědi nejraději? No přece sladký: med. Praštil jsem se přes kapsu, teda někde si něco půjčil, a koupil lavór včelího lesního medu. Ať nežeru! Říkal jsem si: vydrží to na několik měsíců, jen si líznou a začnou vo lavór s medem zápasit. Dvojitý houbeles! Pustili se, podrazníci, svorně do medu , každý pěkně ze svý strany, ale jak se u medu začali vyžívat, slintali, a navíc se celý upatlali od hlavy k patě, tejden jsem jim musel s paničkou čistit kožichy. Taky převrhli ten lavór a manéž byla plná medu, až se k nám slítavaly vosy z celýho pouťovýho rumrajchu.
Naštěstí si Péťu vzal pan Bělohlávek zpátký. Vojta Bělohlávek řečenej Bělouš dostal druhou medvědářskou mízu, že prej eště není do starýho železa. Loučení s medvědem Petrem bylo dojemný, byl to pašák, že jo. I když nejchytřejší nebyl, to teda ne. Docela se mi po něm stejskalo. Jo, jo!
A zase jsem byl namydlenej jako když se jednou za tejden koupu. Ještě že jsem měl Bimbovu vydělanou kůži, neporušenou, s krásnou hnědou srstí Snad se nebudeš, kamaráde, zlobit, když v tom tvým vobleku bude někdo jinej než medvěd, teda jako člověk. Prostě muskej převlečenej za medvěda, tak nějak jako je tomu v opeře od toho Smetany, jó, v Prodaný nevěstě. Kámoš Tondy Fialky ménemJarouš zrovna hledal práci, byl to dlouhán teda udělanej, takže se do kůže vešel a vůbec mu nebyla velká. Mišiho a Jarouše, jo jasně, toho vazouna, co se uvolil převlíkat se do medvědí kůže, ty dva, jeho a medvěda jsem si vzal do parády a poučoval, jak se borci v mandě s pilinama mají chovat. Dřel jsem je do úmoru úmornýho, co bych ti povídal. Až se konečně naučili zápasit, že to vypadalo jako dozvupravdy a přitom jeden druhýmu neublížil. Jarouš si Mišim dobře rozuměli. Miši je velkej inteligent. Kam se na něj hrabou politíci. Když Jarouš řek, dneska sem nějakej přešlej, no prostě nejsem ve svý kůži, Miši to pochopil a nechal Jarouše vyhrát.. Sázky se jen hrnuly, musel jsem si udělat rozvrh, kdy má vyhrát Miši a kdy Jarouš. Voba chlupatý zápasníci to nakonec pochopili, vlastně Miši dřív. Nebyl to podvod. Zaved jsem neměnný pravidla, jakejsi pořadník na vítězství, takže mě nikdo nemoh podezírat, že si chci nahrabat. Jo, to byly časy. Až do minulýho měsíce. Ach jo! Ale co teď, když k nám přišlo z nečekaný strany neštěstí.“
A medvědář Václav se napil z čerstvýho půllitru, snad před něj na stůl hospodským rychle přistavenýho, aby Vašek měl možnost v pivní pěně utopit ukapávající slzičku.
Zeptal jsem se: „Tak mě nenapínej a nelituj se. V čem je problém? Žádnej není tak velkej, abychom ho neposlali ke všem čerchmantům.“
„Ty bláho, to je strašný! Jarouš začal hubnout, medvědí kůže už na něm plandala, lidi se nejdřív smáli, pak vycmrndlýho medvěda litovali, a už nesázeli. Jarouš už neměl sílu vítězství předstírat, i když Miši si lehal na záda už při každým nepatrným doteku, aby jako Jaroušovi udělal radost, Lidi přestali chodit na tyhle paródie medvědích zápasů, stan čučel prázdnotou, byla v něm zima, a i ten medvěd Miši voněl nějak smutnějc. No řekni, kdo by taky vo takovou politováníhodnou podívanou stál, že jo? Ale to by se nějak spravilo, ale Jarouš, dříve tak veselej a chlubivej svou korbou, hubnul a hubnul, přímo scházel před vočima. Porád víc a víc.“
„Co na to dochtoři?“
„Prej má Jarouš nějakou zlou nemoc. Hrozně zlou.“
„A Miši má Jarouše rád?“
„Sakra, copak jsi to nepochopil, dyk to musí bejt každýmu jasný! Moc ho má rád. Von je Miši strašně hodnej. A Jarouš taky, na člověka až nezvykle. Neboráčisko“
Po dědečkovi, co byl kouzelníkem, jsem zdědil trošku magický vlohy a po babičce kořenářce znalosti o lidskej nemocech. A tak jsem řek, že se na tu nemoc podívám. Dlouze jsem si povídal s medvědem Mišim a jen o něco kratší dobu s Jaroušem. Byl už, chudák, kost a kůže, voči zapadlý. No skoro jsem plakal do rukávu jako pan Roubíček do piva. Pak jsem se zamyslel jako ňákej myslitel, pro efekt pronesl zaklínací formuli a sdělil způsob léčení. Václav málem padl do mdlob, ale co si počít v situaci, když žádný léky nezabíraly? A to zkoušeli i speciální zahraniční, vod jednoho známýho ze švajcu. I tonoucí se stébla chytá!
I řekl jsem slavnostně:
„Né pár stébel. Ale pořádnou vrstvu slámy a sena dej Mišimu do klece. A pak…“
Udělal jsem pomlku jako na drámě, až všichni koukali s votevřenou pusou, co bude.
„A pak dej Jarouše do tý klece. K Mišimu.“
Vykulili oči až navrch hlavy a kroutili krkem.
„No co, bude tam Jaroušovi teplo a Miši, ten medvěd, co čučíte, se o něj bude starat.“
Začali spínat ruce.
„No řekněte, co se vám na tom nelíbí, vy ptáci? Chcete nechat Jarouše pozvolna umírat ? A s oběma, s Jaroušem i Mišim, už to mám domluvený. Souhlasej. Zvlášť Miši už se těší jako malý dítě.“
Co jim zbejvalo. Dochtoři neuměj eště všecko. A tak dali Jarouše do medvědí klece k medvědovi. A čučeli, co bude.
Miši vyhloubil Jaroušovi ve slámě pěknej pelíšek a pak ho tlapkama zahrabal až po krk. A vopatrně si k němu přileh a začal to hubený nemocný tělo zahřejvat. Něco při tom konejšivě mrmlal, a pobručoval, vsadil bych se, že Mišiho dědeček byl taky nějakým medvědím kouzelníkem. Miši asi znal i spoustu medvědích pohádek. A taky stimúloval, jak se dneska říká, Jarouše tím, že ho učil nový zápasnický chvaty.To teda až pozdějc, ale fakt. A co se tejče jídla? Miši dbal důrazně, aby Jarouš všechno sněd až do mrtě. Dřív se v jídle jen nimral, ale zkuste nejíst, když vám nad hlavou mává huňatá a pěkně pádná tlapa. Musel dělat řáckou papu papu jako pravej papuánec.
No neutajilo se to. Aspoň všichni komediášové se začali chodit dívat na tu podivnou dvojici, křičeli: hurá, hurá, nadšeně, tak by se mělo povzbuzovat na fotbále, samosebíčko, že polohlasitě, to aby léčbu nějak nenarušili, a všichni drželi zvednutý palce, jako se to dělá, když někomu fandíme.
A co byste řekli? Jarouš začal pořádně jíst, tulil se k medvědovi a medvěd k němu, byla to velká přízeň a nebojím se to vyslovit, že dokonce i láska. Taková, že jí nemohla ta zlá nemoc vodolat. Ti nevěřící na takovou lásku mezi člověkem a zvířetem čubrněli (vostatně Miši už byl skoročlověk), tak tihle hloupulíni si můžou myslet, že nemoc byla přemožená i velikánskou soucitností s nemocným, vlastně taky pravda. Někdo si třeba řekne, že nemoci se nelíbilo za mřížema klece, cítila se jako v kleci, jako vězeň a tak raději utekla. Jo. Možný!
A Jarouš sílil a sílil. Až jednoho dne, nebyl to ani měsíc vod vokamžiku, kdy jsem se pustil do léčby, vyšel Jarouš z klece, s bicepsama, úplně zdravej a silnější než kdy jindy před tím.
A medvědí zápasy mohly znova začít, dokonce musel pan Roubíček Jaroušovu medvědí kůži povolit ve švech, jak mu byla těsná.
Mysleli byste, že tak dobrý kamarádi se už nebudou chtít v manéži prát. Kdepak pánové a dámy. Navopak. Přímo navopak. Miši si asi řekl: kamaráde, vykrmil jsem si tě, leccčemus z medvědí pranice jsem tě naučil, tak si tě teď náramně podám. A dávali do zápasu voba všechny síly, brali se do křížku s takovou vervou, až chlupy lítaly. Z vobou. Manéž byla pokaždý nacpaná divákama až k prasknutí. A kdo vyhrával? Většinou Miši. Občas i Jarouš. A pokaždý se poraženej vlek z manéže, plnej pilin a jako nemohoucí.
Ale když byli v závětří a v nedohledu, vykračovali si jako junáci, ať byl poraženej vazoun Jarouš nebo medvěd Miši.
Neměl bych to prozrazovat, ale Jarouš chodil Mišiho za noci navštěvovat. Na pokec. A vždycky jsem je viděl a slyšel, jak se vychechtávají do hrsti. Stali se z nich výborný herci, že je nikdo neprokouk, teprve teď se zařadili do rodiny pravejch a nefalšovanejch komediášů.
Ale majiteli Václavu Roubíčkovi to nepovíme, že ne? Ať je dycky při zápasech plnej napětí, jak to dopadne. Strachu, že se někomu z partnerů něco stane, tak tomu už se odnaučil. Inu, von i ten medvěd může bejt chytřejší nad všechny dochtory i všechny komedianty. Dokonce i nad všechny diváky.
Škoda, že takovej vzácnej kouzelnickej medvědí kluk je jen jeden z tisíce. Však von Jarouš je taky príma těžká pára, usměvavej a dobrotisko vod kosti. Až ho někdy potkáte, pozdravujte ho vode mne. A taky dobrýho medvěda Mišiho, kterej vlastně získal svým léčitelským i trenérským fortelem zpátky svou čest, dřívějším zajetím dost pošramocenou. A panu Roubíčkovi řečenému Roub řekněte taky ahojky. Určitě vás pustí na tu medvědí podívanou zadarmo. Stojí za to!
Za tejden jsem se s Mišim, Jaroušem i panem Roubíčkem rozloučil. Musel jsem jet na jinou štaci a naše cesty se rozdvojovaly. A všem třem nám ukáply slzičky. Tentokrát radostí. A nejsou takový slzy nejlepší? Kdyby napadaly do piva, bude mít jedinečnou hořkoslanou a přitom sladkou chuť, aspoň takovou jako má snad náš zaručeně pravdivej příběh.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alasea 18.09.2009, 19:18:24 Odpovědět 
   Skvěle to dokazuje, že nejen lidé mohou mít opravdu rádi... :-)
 ze dne 19.09.2009, 7:44:57  
   čuk: Díky za to, že se Ti to líbilo
 Ina 18.09.2009, 9:26:39 Odpovědět 
   Díky za Tip dne!
 ze dne 19.09.2009, 7:46:00  
   čuk: Děkuji Ti za přečtení
 čuk 17.08.2007, 7:14:03 Odpovědět 
   Díky. Kéž by byli lidé tak hodní a moudří jak některá zvířátka z mých povídek.
 kity 16.08.2007, 14:39:39 Odpovědět 
   Až budu někomu říkat to je pěkný, tak řeknu to je jak Dva medvědi, nebo to je jak Dva z pouti rovnou... :o) Tak moc se mi to líbí... :o)
 Šíma 08.08.2007, 19:07:59 Odpovědět 
   Snad neurazím, když napíšu, že to byla hezká povídečka o medvědech a lidech kolem nich! ;-)
 Eifelovka 11.11.2006, 17:41:05 Odpovědět 
   Přečetla jsem teď odpoledne všechny tvoje povídky a musím říct, že jsou víc než skvělý! Kdyby jsi někdy vydával knížku svejch povídek, dej mi vědět,určitě si jí koupím. Dík za příjemný odpoledne! :-)
 duddits 10.11.2006, 23:20:41 Odpovědět 
   Až na občasná zaváhání je to další povedené pouťové dílko. Stále si drží úroveň předchozích vypravování – zábavné, citlivé a hrozně, hrozně milé :-)
P.S.: Až někdy přijedou k nám, budu je pozdravovat ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Není to ono (tz...
Centurio
Amor
Jimi Sean
Detail
Martianno
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr