obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915228 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39278 příspěvků, 5723 autorů a 389244 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: TROJITÝ NELSON 2 ::

 autor olda publikováno: 17.12.2011, 10:17  
...ze života...
 

2.
Slovo dalo slovo a objevila se u nich.
V tmavě modrém kraťasovém kompletu.
Trošičku ho překvapilo, jak chladně se chovala k rodičům i sestře,
ale přičítal to jakési trémě či rozpakům.
Jakub a Alžběta teď byli často spolu.
Nebyla to klasická láska, taková ta bláznivá.
Bylo jim spolu dobře a vlastně je pojilo jakési minulé, prožité utrpení
a zklamání, byť u každého jiné.
Trošku ho znepokojovala její katolická víra a chození do kostela.
Kdyby se toho slova nebál, tak by řekl „fanatická“. Ale fanatik je
blázen, a to zase nebyla…
Pustil tuto problematiku z hlavy.
Sám si připadal v duchovní oblasti nezakotvený, ale s vědomím,
že tam nad námi „něco je“.
To „něco“ však neuměl oslovit, poprosit, svěřit, věřit mu, ale mnohdy
už pouze víra v toto „něco“, co určitě je a přitom to nelze pojmenovat,
existuje a vede ho.
Nebyla nakloněna předmanželskému sexu.
To je hřích!
Proto také možná začala mluvit už tři měsíce po seznámení
o svatbě.
Tomu však ještě předcházelo několik Jakubových návštěv u ní
doma.
První návštěva byla pro něj šokující.
Vezl tehdy budoucí tchyni kytici čajových růží ze zahrady.
8
Cítil srdce v krku, vědom si toho, jak je v takové rodině tento typ
návštěvy závazný.
Alžběta mu také řekla, co všechno už doma o něm ví.
Je svobodný, před svatbou koupil domek, který s tatínkem společně
opravuje. Je mu dvaatřicet, tedy o dva roky starší než ona…
Stará chalupa…
Oprýskaná vrata se otvírala důmyslným mechanismem, který
vymyslel domácí kutil tatínek. Dvůr byl cítit plesnivinou, dřevem,
benzínem a kamenná podlaha byla pokryta vrstvou písku, pilin,
uhelného prachu, kousků papíru.
„Šílený nepořádek,“ myslel si.
Do okamžiku než vešli do kuchyně.
Tatínek měl na sobě kolomazí černé, lesklé montérky, šedivé
týdenní strniště, kšiltovku snad kdysi kostkovanou a dlouhé bílé
vlasy. Maminka držela v ruce černé husí křídlo. Před ní otevřená
kamna Kabor. Všude se vznášela černá jemná mlha. Celou scenerii
nasvětlovala tak pětadvacetiwattová žárovka na holých drátech,
trčících ze stropu.
„Čistíme kamna,“ smál se tatínek hnědými zuby, maminka v šátku
vyhrnutém nad oči jen klopila zrak a křídlem šmejdila v kamínkách.
Tedy v jakémsi jejich torzu.
Černá mlha se snášela i na okvětní lístky čajových růží a kytice
v ruce mu náhle překážela a připadala směšná.
Čekal naklizeno, bábovku, kávu z parádních hrnků…
„To víte,“ máchl tatínek rukou kolem, „manželka je už dlouho
nemocná.“
To jo!
To sakra jo!
Ale to, co viděl kolem sebe, by nebylo ani pro několik zdravých
manželek. To bylo pro bagr s následnou deratizační četou.
Alžběta se v tomto prostředí pohybovala naprosto samozřejmě.
„Dáš si kávu, nebo čaj z kopřiv?“ ptala se bezelstně.
„Kávu,“ a hodně silnou, myslel si v duchu.
Brzy poznal, že se nejedná o náhodu.
Tímto řádem byl prodchnut celý dům od sklepa až po komín.
Ale vše pochopil v celé nahotě až jednou…
9
To pomáhal umývat nádobí a Alžběta na něj volala: „Dones si
z almary na palandě novou utěrku, vlevo dole má tatínek pár schovaných.“
V šeru nahmátl vlevo dole sáček s novými utěrkami. Měly na sobě
značku Unra. Pomoc Američanů, kterou poskytli republice hned po
skončení druhé světové války!
Nedávná návštěva Jakubových rodičů tady probíhala v atmosféře,
která se dala krájet. Pokusy o konverzaci ztroskotávaly jeden za
druhým. Seděli na krajíčku židlí, rozpačití, a štítivě upíjeli kávu, aby
vůbec mohli polknout bábovku z ne zrovna čistého stolu.
Alžbětin otec už asi popáté tvrdil, že v dobrém fyzickém i psychickém
stavu ho drží pravidelné pití domácího mléka a víra v Boha.
Utrpení skončilo.
„Chlapče, rozmysli si to ještě pořádně,“ loučila se s ním pak maminka
s ustaraným pohledem.
Co by si rozmýšlel, nebere si rodiče, ale Alžbětu. Právě proto, že vyšla
z toho, co viděli, z pěti sourozenců, bude si vážit slušného života.
Je to děvče do deště.
Co do deště!?
Do průtrží a vichrů!
A už oba byli dost dlouho sami a spojovala je vzájemná naděje.
Možná víc než láska…
Té šedi života ze dne na den už bylo dost…
Co to bylo!?
„Jsi tady cizí,“ jako by vydechly staré oprýskané stěny a ve vzduchu
se ocitlo něco nepřátelského, nedefi novatelného.
Něco, co o sobě dřív nedalo vědět, ale čekalo na tuto chvíli.
Nejraději by se přitiskl ke své nastávající a na neviditelný přízrak
vyplázl jazyk. Ve starodávné posteli však ležel sám.
Alžběta byla v prvním patře chalupy.
Bylo nemyslitelné, aby spolu narušili tradici staré katolické rodiny,
působící někdy až staromilsky.
Jakub nevěděl, jak ji zařadit do tohoto prostředí.
„Hraje jejich hru, aby měla pokoj, nebo je taky taková a hrála
předtím,“ napadlo ho najednou a začal tyto pochybnosti přičítat
přízraku, který se mu zjevil před chvílí.
10
„Blbost,“ křičel druhý hlas kdesi v nitru, „bylo toho moc a jsi
jen přetažený.“ Probralo ho to ale natolik, že se na posteli posadil
a rozhodl se jít kouřit.
„Nebo že bych skočil za Alžbětou?“ Ale pak si vzpomněl na těch
dvanáct dřevěných, vrzajících schodů, a rychle tuto myšlenku zavrhl.
Hodil na sebe starý vaťák u dveří a opatrně otočil klíčem.
Zarezle to klaplo a nocí zaznělo jako výstřel.
Do plic se mu zabodly tisíce jehliček mrazivého povětří.
Cigareta vůbec neměla tu chuť, na kterou se těšil a pro niž tolik
obětoval. V polovině ji zamáčkl a odhodil do sněhu. Žhavý nedopalek
v čerstvém sněhu mírně zasykl. Zvuk, který není ve dne slyšet.
Jakub nad sebou uviděl klouzat neslyšný stín.
Asi sova, která se tak ve „svém dni“ radovala z bělostné přikrývky.
Ta slast skočit do postele, jež uchovala ještě zbytky tepla. Cítil, že
se propadá hloub a hloub až do spánku, který byl tak podivně narušen
jeho vybičovanými smysly a napjatým očekáváním životního
okamžiku, jemuž je přisuzován ten mystický význam…
Říct o Alžbětině rodišti, že je vybaveno spoře, je ten nejmírnější
výraz pro skutečnost. Oholil se, umyl si hlavu v kuchyňském umyvadle,
na kterém byly z boku nalepené slupky z brambor.
Alžběta si ještě došívala rukáv na kostýmku a zamženým oknem
viděl, že ze starých dveří stlouká tchán stůl pro svatební hostinu.
„Velký ubrus to všechno schová,“ tvářil se spokojeně a samolibě.
A maminčiny oči vzhlédly od sporáku, u kterého seděla, a ty oči
říkaly: „Copak náš tatínek…“
Pro jistotu spolknul tajně jeden lexaurin.
Ano!
Na úřadě se dohodli s přípravou rychle a znudění úřednici nedávali
ani v nejmenším najevo, že by se připravovalo něco mimořádného.
Svatba, pohřeb, vítání občánků, ples, nebo snad přijela
pojízdná prodejna potravin…?
Akce jako akce.
Na úřadě se odfajfk ne a je to.
To George, místní mladý farář, ten měl jiskru v oku a hlas se mu
slavnostně chvěl, když začal hovořit o svátosti manželství.
O poslání muže a ženy a jeho závazku, který na sebe přijal.
11
A na oba spiklenecky mrkal, jako by chtěl říct: „Nemyslete si, byť
je celibát mým závazkem, dobře vím, o co tady jde, dobře chápu
ten význam, jsem s vámi.“
Jakub mu byl za tento projev pochopení vděčný a začal vnímat
George jako svého spojence.
Mlčenlivé spojenectví lidí, kteří vědí a nemusejí mluvit tam, kde
druzí žvanivostí a podivnými obřady zkoušejí vycpat to prázdno
v sobě do tvaru, který si myslí, že má mít.
Alžběta byla podivně tichá a jaksi bez emocí se zúčastňovala všeho.
Znala to. Vyrůstala v tomto prostředí a stokrát to zažila kolem
sebe. Najednou ona bude tou hlavní postavou, ale asi na tom nijak
nelpí. Povinnost, kterou je nutno splnit, když logicky chápeme
souslednost věcí.
Jakubovi tehdy připadala nemístně vážná, jako by veselost ubírala
významu přípravy na tuto posvátnou chvíli.
A George pro změnu zase žertoval tak moc, že to Jakubovi chvílemi
připadalo až moc na „velebného pána“.
Šli spolu pomalu z kostela a v pohledech a úsměvech známých
cítili: „Tak to jsou oni – ti, co už si pomalu patří.“
„Ty krabice sem holky nedávejte,“ vytrhla ho ze zamyšlení prodavačka
před konzumem, celá zadýchaná a zarudlá od námahy.
Výrostek s dlouhými mastnými vlasy, který seděl na zábradlí
u autobusové zastávky na Prahu, vytrvale plival do již vzniklého
tratoliště slin pod ním a hleděl bez zájmu před sebe.
Těmhle byla jejich veselka fuk.
Vlastně ne, vůbec o ní nevěděli.
A Jakub si náhle uvědomil, že všechno, co je pro něj tak významné,
se děje v něm a on to potažmo promítá do okolí.
Okolnímu světu je to jedno.
Neví o tom!
Okolní svět je, funguje podle svých zákonitostí a na naše světy,
miliardy světů v hlavách lidí jen bohorovně hledí se svým bezčasovým,
mírným úsměvem Buddhy.
Alžběta se dala do řeči s kamarádkou z dětství, se kterou se dlouho
neviděla, a námětem jejich rozhovoru byla nějaká nemoc kamarádčina
dítěte. Jakub si vyhrnul límec kabátu a zapálil si cigaretu.
„Kdy už toho kecání nechají!“
12
Na hrbolaté holé větvi starého kaštanu na náměstí sedělo několik
havranů. Měl pocit, že jeden z nich stále natáčí svou pečlivě načesanou
hlavu hlavně kvůli němu a prohlíží si jej velkým, klidným
okem, které na něj hledělo z minulosti.
Vítr se zatočil a zvedl do výšky pár papírů.
Jeden mu přistál u nohou.
Bylo to pošlapané smuteční oznámení, kde bylo psáno, že po
dlouhé a těžké nemoci zemřel ve věku osmdesát dva let pan Jan
Klaška a loučí se s ním dcera s rodinou, syn a všichni blízcí.
Otisk pohorky žijícího spoluobčana…
Jen vítr to před něj jen tak náhodně zavál….
3.
„Odpusť nám naše hříchy, jako i my odpouštíme našim viníkům
a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého,“ s lehkou úklonou
dokončuje kněz. A sborové „Amen“ ještě vibruje prostorem až
kdesi vysoko pod klenbou starého kostela.
Kadidlo, varhany, usmrkané, poplakávající babky.
Nikoho z nich nezná…
„Toto má chuť staré patinované dřevěné sochy, kdežto obřad na
úřadě byl jako plastiková hračka z pouti,“ pomyslí si Jakub, ale stále
se nemůže plně soustředit na obřad.
Takovéto ztišení, vznešený pocit.
Žádná „korunovace“…
Mystické zasvěcení…
Nic se nedostavuje…
V kostele je ještě vánoční výzdoba, která je díky tomu, že se kostel
nevytápí, stále svěží.
Andílci mají týž strnulý úsměv.
Dětská těla s obličeji padesátníků.
Alžběta už řekla své „ano“ a přitom se jí v chladu u pusy vytvořil
malý obláček páry.
Dva obláčky páry, které se rozplynuly v prostoru.
13
Dvě duše, které tímto symbolem splynuly na věky věků – Amen.
„Jděte ve jménu Páně.“
A i na Georgovi, kterému už zimou zčervenal nos, je vidět, že je
tomuto konci rád.
A závěrečné „Bohu díky“ zní až jaksi sarkasticky.
Není hostina, jen slavnostní oběd v nejužším kruhu.
Nikdo netuší, jen novomanželé, že slavnostní stůl jsou staré dveře,
ke kterým tchán ráno přitloukl čtyři nohy. Sněhobílý ubrus už
vytvořil dokonalou iluzi tabule.
Tlachání příbuzných.
Zbrusu nových příbuzných.
Jak v hospodě. O svatbě, mladých, dětech atd. už nepadlo ani
slovo. Lojza z Hodic vypráví o tom, jak za války omylem vypustil
sádlo z kosteleckých masných závodů do rybníka a několik dnů to
potom vysvětloval na gestapu. Dědeček zas své oblíbené náboženské
úvahy. Jeho bratr Pepa z Nové Vsi zas něco o výhodných nákupech
v bazaru.
Co jim slina přinese na jazyk.
Ani nevypráví o tom, co by mohlo zajímat druhé.
Poslouchají sami sebe.
Jak to tak bývá.
Snaží se ze sebe vysypat to, co je tíží, čeho jsou plni a samozřejmě
si trošku přidávají, aby toho „hrdinu“ v sobě ještě trošku vykrmili
spolu s ješitností.
Není divu.
Žijí vesměs sami a ještě na samotách.
Pijí obřadně, jedí pomalu a s úctou.
Upracované, šlachovité ruce, které desetiletí poklízely dobytek,
opravovaly chalupy, pracovaly na poli, svážely dřevo z lesa…
Ruce, které už nejde umýt, jak se do nich ta celoživotní dřina
otiskla a stala se jejich součástí.
Napětí povolilo.
Jen Alžbětina maminka, ochrnutá na spodní část těla, se nezúčastňuje.
Sedí zamyšleně v kuchyni u kamen a udržuje oheň.
Žije ve svém světě.
Kolem kamen vede přívod vody, který je pokryt zarezlou patinou,
jen jedno litinové koleno je lesklé, jakoby pochromované.
14
Jakub se jí jednou ptal proč?
„Ale, jak si tady tak přemýšlím, tak tu trubku mnu a ona se tak
vyleštila,“ pohlédla na něj maminka pomněnkovýma očima, jaktože
nechápe tak prostou věc.
Muselo to být hodně hodin přemýšlení…
Když za ní párkrát Jakub přišel, jen na něj zpoza stoličky vzhlédla,
jako by se právě probudila ze snu.
Seděla tady stará, nemohoucí, opuštěná.
Bytost z jiného času.
Smích z vedlejšího pokoje snad ani nevnímala.
Jakubovi rodiče opět nezapadli.
Seděli stísněně na krajíčku židlí, divže si nenechali kabáty s tím,
že za chvíli musí jít. Seděli jaksi štítivě a jejich pohledy říkaly:
„Chlapče, chlapče, proč..?“
Hosté se pomalu rozcházejí.
Zůstává jen smutné torzo hostiny.
Podivný surrealistický obraz na stole ze zamaskovaných dveří.
„Jenom abych neupadl, ztratil bych důstojnost,“ žertuje před chalupou
kněz. Stojí s balíčkem výslužky a hledá ztracenou rovnováhu
na náledí, které se už zase vytvořilo ze sněhové břečky.
Do místnosti zavál ostrý chlad a s posledním návštěvníkem odešla
i ta slavnostní atmosféra.
Ve tmě mizí Georgova drobná černá postava, kterou vrzavě
osvětluje kývající se stará lampa na rohu ulice. Kostelní zvon odbíjí
půlnoc a Jakub slyší v jeho zvuku radost z toho, že se domácí pán
vrací „domů“.
První posvěcená společná noc.
Alžběta ještě přikládá do kamen polena dřeva.
V místnosti to zavoní smůlou a protisvětlo z pukliny v litinové plotně
prorýsuje obrysy jejího pružného těla pod lehkou noční košilí.
A za chvíli už akord dvojího dechu oznamuje do tmy splynutí těl
i duší v očekávání budoucího. Štěstí z vzájemného darování lehce
podbarvené obavami z neznáma.
„Bim, bam.“
Maják v moři času oznamuje, že čas se nezastavil.
Teplo, útulno, blízká bytost.
Štěstí…
15
A ještě těsně předtím, než se Jakub propadl do náruče spánku,
zazněla mu v myšlenkách Georgova slova z ranního obřadu.
„A neuveď nás v pokušení a zbav nás od zlého…“
4.
Brzy ráno už stojí na spoře osvětleném venkovském nádraží. Na
štítu budovy ještě prosvítá pod oprýskanou omítkou německý název
vesnice. Rozespalost znásobuje sychravou mlhu, která proniká
šatstvem až na kůži. Jako by si tam někde nad obzorem podávali
ruku Bergmann s Vláčilem.
Bez úsměvu.
S pohledem těch, co už ví…
Jakub otočil hlavu tam, odkud očekával příjezd vlaku na Brno.
Střih!
Bergman s Vláčilem utekli…
Nad siluetou sila svítí rudá hvězda s torzem nápisu o radostných
zítřcích.
V konfrontaci s realitou tohoto rána je to mistrovský paradox.
Jakub se otřásl a pro zahřátí podupává do země. Nepomáhá to.
Oba už jsou jen v džínsách, svetrech a sportovních bundách.
Svatební nádhera je sbalena v krosnách a Alžběta nese ještě košík
s výslužkou.
Do práce.
Z dálky se ozve houkání vlaku a mlžný prostor protnou mohutné
kužely světel rychlíku.
Dvojice rudých světel na přejezdu bliká a řinčivý zvuk musí vzbudit
celý kraj.
Ohlušující pískání brzd.
Klap, klap, klap…
Pravidelně naráží souprava do spojů kolejnic.
Klap, klap, klap… Pravidelný rytmus a teplo v kupé jim zavírá
oči… Alžběta usíná Jakubovi na rameni. Drží se za ruce, které teprve
pár hodin zdobí stejné snubní prsteny.
16
Klap, klap, klap…
Naproti sedící děda se na ně spiklenecky směje bezzubými ústy
a nezvyklá jiskra veselosti v očích jako by říkala:
„Já vím svoje.“
Poslední myšlenka, která Jakuba zastihla, sám neví proč, byla na
Kerouaca a jeho On the Road…
Neděle uběhla jako voda v té doposud nedefi novatelné změně.
Oba ví, ale zatím se s tím pocitem nesžili. Jako herci, kteří si teprve
zvykají na svoje role.
A ráno.
Do práce!
Jakubovi se během týdne změnil život zcela zásadně.
Nejenže se včera oženil, ale před týdnem změnil zaměstnání.
Předtím denně vstával o půl čtvrté a trolejbusem a pak vlakem
dojížděl do zaměstnání, které nejenže ho nijak nenaplňovalo, ale
kromě toho, že mu sežralo veškerý čas, vydělával jen osmnáct stovek
hrubého…
Tady ho to baví, ale je pod drobnohledem.
Testují ho, jaký je.
Jaký je po stránce odborné.
Jaký po stránce lidské.
Co jeho rodinné zázemí?
Zapojí se do „party“, nebo bude potížista?
Ono stejně ty party z práce končí štípnutím píchaček a defi nitivně
odchodem na nové pracoviště.
„Brknem si, sejdeme se, dej vědět…“ Kecy, kecy.
Jsou přikováni k veslům na jedné lodi a s pocitem party lépe snáší
věci nepříjemné. Jo, když se otevře fl aška, potom zajde do hospody,
tak si řeknou, co si o sobě myslí, a druhý den se vyhýbají pohledy.
Ale pomine to a hurá proti proudu…
Moc si těchto věcí nevšímá.
Naložili mu toho tolik na naučení, že jen listuje a listuje.
Zeptat se bojí, aby hned úvodem nebyl pasován na blbce.
Doma mu Alžběta připravila nějaké vegetariánské jídlo. Potom
skládal materiál na stavbu a pálil na zahradě staré střešní latě. Píchnul
se do ruky o rezavý hřebík a hlasitě zaklel. Nevšiml si starého
17
souseda pod bezovým keřem, který se tomu bezzubě smál a s křikem
nahluchlých lidí volal:
„Kubo, musíš si to pochcat, ať nedostaneš otravu!“
Večeře a pak labužnické protáhnutí ve vaně.
Klimbá mu hlava.
Přesto nemůže usnout.
„Spíš?“ šeptá, ale Alžběta jen pravidelně oddechuje.
Vleze si k ní pod přikrývku a přitiskne se k ní.
„Dnes už ne,“ zamumlá v polospánku, „jsem hrozně unavená.“
I tak si Jakub připadá jako v pohádkovém světě.
Trošku mu to připomnělo dětství. Byl často u babičky, u které se
v ložnici netopilo, a babička mu občas dýchala za krk a pod peřinu.
Tehdy, stejně jako nyní, cítil ten krásný stav, že ho má někdo rád.
Někdo, koho má rád i on, a nic na světě je nemůže ohrozit.
5.
Pronikavé drnčení budíku.
Po paměti ho umlčel. Nechce se mu do té zimy.
Domek koupil výhodně od známých.
Výhodně, ale co práce tady vykukuje zpoza každého rohu!
To posouvá do nedohledna možné dokončení.
Proběhne chodbou kolem barelů s vápnem do koupelny, kde se
opláchne studenou vodou.
Brr!
Ale probralo ho to dokonale.
Domluvili se s Alžbětou, že nebudou v noci topit, protože jim
jednoduchým výpočtem vyšlo, že by to prostě z těch dvou vysokoškolských
platů neutáhli.
Jo, mají třicet tři korun na osobu a den.
Pracující inteligence.
Vzpomněl si na hodiny komunistické výuky, kde pološílený fanatik
Freml přednášel tuto „vědu“ s dikcí Koniáše.
Alespoň v Jakubových představách.
18
„Inteligence má vždy sklon k elitářství, byť je její úloha v součinnosti
s proletariátem nezastupitelná…,“ hřímal z katedry tento
představitel „armádní inteligence“.
A tato vzpomínka se zase prolíná s fi lozofi í majora Štefana Viglaszkého,
který na vojně vždy tvrdil, že:
„Vojak podává najlepčí výkon, keď je hladový a mírně nasratý.“
Jakub cítí, že jeho nálada je spíše bližší tomu bojovně naladěnému
vojákovi.
Trolejbus je plný otrávených, šedivých postav, kyselého dechu,
tabáku. Tu a tam zavane parfém, který svojí noblesou působí jako
sluneční paprsek, který probleskl na skládku.
Neprobrala ho ani ranní káva.
Taková, že se do ní nemohla potopit ani kostka cukru. Jen nasávala
tu hněď a na povrchu se rozpadala.
Z rádia zněla nějaká odrhovačka Kotvalda a Hložka, kde si rýmy
doplňovali slovy bam, bam, ham, ham, ale osazenstvu to evidentně
vyhovovalo.
Nemohl se soustředit na práci.
Přemýšlel, jak sežene peníze na nejnutnější stavební materiál.
Druhá káva stejného kalibru.
Začal se mírně potit a je předrážděný.
Vadí mu i hovor kolegů a laciné vtipy.
„Musíš v noci víc spát novomanželi,“ smějí se, jako by řekli něco
neuvěřitelně vtipného s tím jinotajem erotiky.
Nějak na něj ten stres posledních dnů padl.
Zastavil se v jedné hospodě. Klasická „čtverka“, sedá si do rohu.
Před ním přetéká nedopalky popelník a u vedlejšího stolu se dva
chlapi, už notně pod parou, hádají o nějakém televizním seriálu.
U dalšího se zas řeší, zda je zdravější cibule, nebo česnek…
Číšník vypadá jako sup. Vyhublý, umolousaný, s unavenými černými
kruhy pod očima a neholenou tváří, mlčky před něj staví plný
půllitr, z kterého pěna ještě pomalu přetéká na pobryndaný ubrus.
„Ještě velkýho ferneta,“ říká Jakub polohlasem.
Vrchní neodpoví a pomalu odchází s tácem jako diplomatkou
v podpaždí. U výčepu oklepne z odložené cigarety dlouhý popel
a lačně potáhne. Vdechne asi dva centimetry.
19
Z rozhlasu po drátě se zažloutlým potahem před reproduktorem
začal přenos z nějakého sjezdu strany.
„Běž s tím, Karle, do prdele,“ křičí jeden host.
Číšník přístroj vypnul a dál se vznáší prostorem se svou hliníkovou
diplomatkou.
Připlul k Jakubovi třikrát…
To snad stačí.
Rozhostilo se v něm to teplé ticho a tajuplná bytost, která ho bolela
v zátylku, se začala usmívat. I když je mu příjemně, přinutí se
k odchodu.
Alžběta je doma. Pobrukuje si a chystá nějaké vegetariánské jídlo.
Jako by to dělala už odjakživa. Sluší jí to.
Jen večer zašeptá: „Kubi, z tebe to ale táhne.“
Není v tom výčitka.
Jakub v tom slyší slova: „Jsi chlapák.“
Je spokojený.
Vše zvládá…
6.
Včera ještě trošku plánovali, jak postupovat na rekonstrukci domku.
Zdá se, že za dané fi nanční situace je to neřešitelné. Vlastně řešitelné,
ale vše půjde strašně pomalu…
Alžběta má nadhled, který místy Jakubovi hraničí s fl egmatismem,
nebo snad se stoickým přijetím osudu.
V poslední době usíná stále hůře.
Všeho je víc a víc.
Ženil se poměrně pozdě a jaksi obtížně se zříká svého stylu.
Najednou musí dělat to, čím u svých spolužáků opovrhoval.
Věnovat se praktickým věcem.
Večer přepočítává cigarety, aby věděl, kolik může vykouřit…
Má pocit, že mu tento život láme křídla.
Už se nemůže vznášet v oblacích.
20
V těch, kde dříve tak často čerpal energii, a i když má i nyní občas
prostor, nemůže se vnitřně naladit.
Najednou si připadá jako kapka vody.
Kapka kalné vody, která s ostatními vytváří líně tekoucí kalnou
řeku, jež končí někde v nekonečnu…
A najednou!
Jakubovi se to stalo už několikrát v kostele.
Delší dobu tam nebyl a potom, když přišel, jako by kněz mluvil
pro něj…
„Člověk musí zapřít sám sebe a nést svůj kříž.
Bez práce nejsou koláče.
V potu tváře chléb svůj vezdejší dobývati budeš.
Miluj bližního svého jako sebe samého.
Já jsem ten, který je, a ty jsi ten, který není.“
Kapka.
Společenství kapek.
Jeden se modlí za druhého, za sebe, všichni za jednoho…
Odchází s pocitem, že to není tak beznadějné.
S upřímným nasazením a Boží pomocí to přece jít musí.
V noci se milují jak už dlouho ne. Jako by svitla oslnivá naděje
a vlila jim sílu i do těch nejjemnějších kapilár.
Bavili se o básnících, o brutalitě Nietzscheho a o Tomáši Akvinském
i šílenosti Vincenta van Gogha. O čistotě a nezkažené víře starých
prostých lidí, kteří nevedou ty zatraceně intelektuální diskuse
o nekonečnu, velkém třesku, Bohu jako energii a józe jako samospasitelné
metodě.
Je věřící, nebo nevěřící.
Nejsou různé cesty.
Je buď Cesta, nebo Bloudění…
21
7.
Jaro už je ve vzduchu!
Ráno už voní.
Vzduch je svěžejší a měkčí.
Dny se znatelně prodlužují a všude se začíná zhmotňovat ten pocit
nového zrození.
Každým dnem, kdy v už hřejících paprscích slunce roztává sníh
a odnáší s sebou nejen všechen ten prach i špínu zimy, ale i deprese
kalných rán.
Barvy kolem jsou veselejší.
Na staré vrbě, kterou Jakub denně míjí při cestě do práce, dnes,
sice ještě poněkud rozpačitě, zpíval kos. Ale zpíval!
Pupeny stromů se nalévají a v keřích zlatého deště se rozhořívá
žluť. Všude kolem se v prostoru zhmotňuje zatím nevyřčené…
Vyšel krátce na zahradu.
Jako dítě, ba i jinoch jaro přímo nesnášel.
Bláto a člověka jen bolela hlava, jak mhouřil oči před ostrým sluncem.
Také se začala pro něj nesmyslná a povinná práce na zahradě.
Dnes najednou poznal, co to vlastně je, když v člověku dojde
k pomyslnému přelomu k druhému – k názoru, k věci, k ročnímu
období. Ráno vstával za svítání a v tom ještě velmi hustém šeru
uslyšel ze zahrady zpěv ptáků.
Člověk si ani neuvědomuje ta depresivně tichá zimní rána, kdy
je mráz, rtuť teploměru pod nulou a načepýření ptáci ospale mlčí
bojujíc o holé přežití.
Zaposlouchal se do toho štěbetání a klokotání a jako by mu někdo
nalil do žil novou sílu.
Tmavé šero z kuchyně přecházelo pomalu od kominické, přes
kovovou šeď až do krásného rána, kdy mezi holými větvemi stromů
probleskly první sluneční paprsky.
Neodolal, hodil na sebe „vaťák“ přes pyžamo a vyšel na zahradu.
O nohy se mu hned začala třít jejich černá kočka Cína.
Vítala ho do toho předjarního rána…
Čemeřice kvete, ale je zajímavé, že „poskočily“ i tmavozelené
špičky ocúnů a mikroskopicky vystrkují lístky sněženky a bledule.
22
I smrk a bonsaj, která v bezpečí přezimuje zakopána v zemi, mají
na koncích větviček jakýsi trošičku jiný odstín zelené. Zdá se, že
k životu se začínají probouzet i tulipány, česnek a i pupence ovocných
stromů jsou asi větší. Voní mokrá hlína, tající sníh a možná
že i ty pučící výhonky…
Síla, co mění zimu v jaro, jaro v léto, léto v podzim a ten zase v zimu,
je úžasná! Jak je možné, že si toho dříve nevšiml?!
Cítí uvnitř najednou takovou radost a řád.
Je doma, toto je místo na této planetě, kam mezi všechny ty výše
uvedené věci patří.
V trolejbusu však stále sedí zasmušilí „zimňáci“.
Na podzim chodí při deseti stupních ve svetru a polobotkách
a dnes, při stejné venkovní teplotě, mají zimníky, šály, čepice a ta
svoje špinavá bagančata.
Nad ním stojí mladá dívka s dlouhými vlasy a teplo z ní přímo
sálá.
V džínách obtažený klín má přímo před obličejem a nedokáže
myslet na nic jiného.
Na sex s ní.
Ví, že v jeho stavu je to nemorální, ale nemůže si pomoci.
Fantazie pracuje naplno!
Jo jaro, to má podob…
V zaměstnání kreslí, zapojuje, práce mu jde od ruky a ten drobný
ranní podnět probudil a uvedl do stavu pohotovosti celé tělo. Až se
stydí, když mu podvědomí neustále opakuje: „Nejsi vědecký pracovník,
nejsi kalná kapka v moři, nejsi zas až tak vážně manžel…
Jsi především samec, tak se za to nestyď…“
Pod návalem další a další práce však v podvědomí hlas slábnul.
Přišel unavený a nejraděj by se na chvíli natáhl.
Nemůže.
Čeká ho tatínek a Žanek, zednický mistr, který provádí rekonstrukci
domku.
Rychle zhltnul nějaké studené jídlo a už je na dvoře. Ve vytahaném
triku a vlhce studících modrákových kalhotách. Míchačka začne
polykat první metráky materiálu.
23
„Aspoň se trošku protáhneš po tom fl ákání za stolem,“ směje se
jízlivě Žanek.
Jakub to už nekomentuje.
Dávno zjistil, jak zbytečné je lidem, kterým bylo po generace
vtloukáno do hlavy, že jsou vedoucí silou ve společnosti, vysvětlovat
úskalí duševní práce.
Vždy ho poslouchali jaksi shovívavě.
Jako kdyby se chytře vymlouval a lhal.
Sedí na zadku, je lenoch.
Oni přece vědí svoje.
Celý den sedět na prdeli za jejich daně a ještě mít tu drzost hájit se.
Ale nakonec taková nově omítnutá zeď, umytá podlaha uspokojí
zase jinak. Pocit díla, které se podařilo i díky jeho rukám.
Je pravda, že když chodbu uklidil, umyl a místo nevzhledné stěny
ze starých cihel září krásně bílá hladká zeď, má radostný pocit.
Mnohem, mnohem plnější než když v zaměstnání vytvoří další schodeček
pečlivě plánované pětiletky.
Zasyknou dvě piva, která Žanek zručně otevřel zednickou lžící.
Jedno podává Jakubovi.
To je velký výraz uznání, ale aby Jakub příliš nezpychl, kopne do
špinavých kýblů a nářadí s rozkazem: „Umýt!“
Zednickou štětkou vymývá kbelíky a vápenná voda ho štípe na
popraskaných dlaních.
Měsíc vykukuje svým namodralým chladem.
Večer je už pěkná zima a ruce až bolí studenou vodou.
Napustil si plnou vanu vřelé vody.
Jeden z nejkrásnějších okamžiků těchto dnů.
Stéká po něm voňavá pěna.
Odplavuje nejen pot a špínu, ale i vše, co dnešní den nějak zakalilo.
Když to vydrží tak rok, budou z nejhoršího venku.
Alžběta mu žínkou drhne záda.
Je to příjemné.
Má rád, když se o něj tak stará. Jak o velké dítě. Potom si sedá na
okraj vany, naproti němu. Má velké, tmavé, zvláštně rozšířené oči.
Jaksi zamyšleně si ho prohlíží a potom mu to řekne. Napůl s pýchou
a radostí, napůl s obavami a strachem z neznámého.
24
Je těhotná.
Jakub to není schopen domyslet.
Jejich dítě!
Neví, co to je za pocit.
Chce se mu smát a plakat současně.
Chce se mu obejmout Alžbětu a už ji nikdy nepustit.
Zmůže se jen na to, že ji políbí a celý zmizí pod hladinou se špinavou
pěnou.
Když se vynoří, Alžběta se šťastně směje a utírá si z tváře šmouhu
od mýdla.
Je najednou úplně jiná, vidí Jakub užasle.
Opravdu šťastná!
Mezi nimi začal neslyšně tikat nový život…


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 17.12.2011, 10:17:02 Odpovědět 
   Příběh ze života, kdy hrdinové zapadají do koloběhu života a sny přecházejí v nutnost zvykání drsné realitě. Text je psychologicky věrný, přiléhavy, s detaily i vedlejšími charakteristickými postavami. Lze se do příběhu vžít. Autor dovede vyzdvihnout i kladné strány Jakubovy, jeho obraz je ostrý, na rozdíl od náznaků o Alžbětě. Tady možná dojde k překvapení, až prvotní novost a nadšení vyprchá, udeří mnotónní skutečnost i velké zkoušky. Četlo se dobře. Těším se na pokračování.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Zeď - sedmá čás...
Charlotte vL
LODĚNKA
Tilda
Život
Gropswell
obr
obr obr obr
obr

Moderní láska
Creshaw
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr