|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Mstitel (kapitola 2 - Láska - 1/2) ::
| Pokračování fantasy románu, druhá kapitola bude pro přílišnou délku rozdělena na dvě části - nejraději bych doporučil, abyste se čtením počkali, až bude opublikována i druhá část a přečeli vše najednou, jako celek ta kapitola funguje mnohem víc... |
| |
|
|
KAPITOLA 2 - LÁSKA - první část
Znovu se na ni usmál.
„Nemůžeš věřit všem pohádkám, které se o mně povídají,“ snažil se ji uklidnit. „Jsem jen obyčejný smrtelný člověk z masa a kostí. A nevinným neubližuji.“
Lisa se však dál krčila mezi kořeny majestátného buku a v jejích vlhkých očích se leskly oranžové plamínky z dohasínajícího ohně.
„Teď si mě vezmeš ty?“ zeptala se nejistě a ustrašeně.
Zakroutil hlavou.
„Muž si musí ženu zasloužit a být jí hoden. A ona ho potom odmění dobrovolně, jen když sama bude chtít.“
Nar se od ní otočil, přistoupil k ohništi a přiložil do něj zásobu dříví. Potom si posbíral všechny svoje zbraně a setřel z nich krev o oblečení jedné z mrtvol. Všechna těla či jejich části odnosil daleko do lesa, aby je dívka už neměla na očích a neděsily ji. Do rána po nich nezbyde ani památka, šelmy budou mít hostinu.
Nakonec zmizel v noční tmě, aby si došel pro své věci, které ukryl v lese, když předím zahlédl světlo z ohně. Po chvíli se vrátil na osvětlené prostranství a rozbalil svoje zásoby.
„Máš hlad?“ oslovil znovu dívku a podal jí kus z pečeného selete, které včera ulovil. Vstala, přisedla si vedle něj a hladově se pustila do jídla. Svými zuby odtrhávala kusy masa a divoce je polykala jako nějaké zvíře. Nejspíš několik dnů nic nejedla.
„Tobě ale chutná,“ kroutil hlavou a podal jí ještě jablka a vak s vodou. Vděčně vše přijala a zapíjela sousta hlubokými doušky.
Když dojedla, unaveně se vedle něj stočila do klubíčka a zavřela oči. On ji zakryl svojí kožešinovou přikrývkou, pohladil její vlasy a zůstal sedět zahleděný do ohně. Plameny vždy přitahovaly jeho zrak téměř magickou silou a uklidňovaly bouřící mysl. Byl rozhodnutý sedět po zbytek noci vedle ní, být vzhůru a držet hlídku před jakýmkoliv dalším možným nebezpečím, aby Lisa mohla v klidu spát. Brzy uslyšel, jak dívka hlasitě a pravidelně oddychuje, usnula bezstarostným spánkem, poprvé po mnoha dlouhých dnech strachu…
-----
Slunce viselo již značný kus nad korunami stromů, když se probudila. Posadila se a stále ještě napůl zalepenýma očima se rozhlédla po okolním prostranství. Všude vládl klid a mír divoké přírody, nic už nepřipomínalo strašlivý noční zápas, který se tu odehrál. Snad jen několik temně rudých skvrn vpitých do země a zavazadla psanců, která tu po nich zůstala poházená a plná naloupené kořisti. V ohništi dohasínala už jen trocha šedého a ještě teplého popela, z něhož stoupal sotva viditelný tenký proužek dýmu, ohýbaný mírným větrem do roztodivných spirálových tvarů.
Vedle ní seděl tajemný bojovník a podřimoval opřený o strom za svými zády. Dobře si ho mohla nyní prohlédnout. Tohle byl tedy ten slavný Mstitel, před kterým se třásli strachem všichni zločinci po celém kontinentu, a o kterém kolovalo tolik různých pověstí. Noční můra všech zabijáků a násilníků, osamělý voják ve válce se zlem, které ve svých spárech svíralo celý svět. Všichni psanci se modlili k bohům temnoty a prosili, aby tomuto muži nikdy nepadli do rukou a nezemřeli jeho mečem.
Přitom nevypadal nijak zvláštně, byl jako kdejaký zanedbaný tulák bloudící měsíce divočinou a stranící se lidí. Měl dlouhé rozcuchané černé vlasy a mladou pohlednou tvář porostlou hustým černým vousem a zvrásněnou od mnoha starých jizev, které jeho jinak milému výrazu dodávaly barbarské až hrůzostrašné vzezření. Oblečen byl jako lovec, jednotlivé části jeho oděvu sestávaly z různých kůží a kožešin zvěře. Pod oblečením se pak dala vytušit mohutná a velmi svalnatá postava.
Vstala a zběžně upravila svůj zevnějšek. Urovnala si své prosté šaty z plátna, nebo spíš to, co z nich zbylo, rukama si uhladila dlouhé rozcuchané vlasy, pomocí prstů z nich vyčesala listí a nakonec si z nich upletla jednoduchý cop. Poté se prošla celým prostranstvím lemovaným starými buky. Po šesti tyranech, kteří ji unesli, nebylo ani památky. Na její utrpení předchozích několika dnů upamatovával jen řetěž, pohozený v trávě a klikatící se jako zlověstný had.
Uchopila svá bývalá pouta do rukou a mrštila jimi co nejdál do lesa, aby je měla z očí. Nakonec rozvázala jeden z naditých vaků, co tu zůstaly po psancích, a vysypala jeho obsah na zem. Zavazadlo obsahovalo zásoby jídla ukradené její rodině. Vzala několik kousků sušeného masa, kukuřičných placek a sušených švestek a odnesla vše před spícího Nara. Znovu se vedle něj usadila a pustila se do jídla.
Bojovník se po chvíli probral a s překvapením na ni pohlédl.
„Ty už jsi vzhůru? Ani jsem tě neslyšel… Jak se ti spalo? Vidím, že jsi nezahálela a stihla jsi nám už připravit i snídani.“
Lisa pokývala hlavou, s plnou pusou se na něj pousmála a posunkem ruky ho vyzvala k jídlu.
„Spala jsem klidně a po dlouhé době si trochu odpočinula. Zato tobě se asi moc dobře nespalo se stromem za zády…“
Nar protáhl své ztuhlé svaly a pustil se do nabízeného jídla. „Jsem zvyklý na nepohodlí. Navíc se bojím vlastního spánku, děsí mě moje sny, pronásledují mě v nich přízraky z minulosti…“ řekl a s tajemným pohledem se odmlčel. „Snídaně je moc dobrá,“ pokračoval po chvíli ticha doprovázeného jen jejich kousáním a polykáním.
„Jsi šikovná kuchařka,“ usmál se na ni.
„Ty placky jsme dělaly s mámou, maso ulovil otec s bratry. A švestky jsem trhala já, v našem údolí jich rostou spousty,“ odpověděla mu, smutně se zadívala skrze stromy kamsi do dálky a její oči zvlhly.
Nar pochopil.
„Povíš mi, co se stalo?“ zeptal se dívky.
„Před několika dny,“ pustila se zvolna do vyprávění, „přepadli naši osadu tihle muži. Dosud jsme žili klidně, naše údolí ztracené v lesích spolu obývaly tři rodiny. Měli jsme sruby nedaleko sebe, věnovali se všichni lovu zvěře a práci na našem společném poli s kukuřicí a zeleninou. Mí rodiče byli už staří, o práci jsem se starala já a mí dva starší bratři. Ve zbývajících dvou rodinách měli teprve dospívající děti – tři kluky ve věku mezi čtrnácti a šestnácti lety a dvě dvanáctileté dívky. Zrovna jsme byli všichni na poli a sklízeli kukuřici, když tam vtrhli ti zločinci. Sesypali se na nás z lesa ze všech stran. Mí bratři a muži z ostatních rodin se jim postavili na odpor, ale oni všechny povraždili…“ Lisa se při té vzpomínce rozplakala a chvíli jí trvalo, než byla schopna na vyprávění navázat.
„Neměli jsme proti nim nejmenší šanci, naši muži byli lovci zvěře a rolníci, neuměli s mečem nakládat tak, jako tito zkušení válečníci, ovládající umění boje. Psanci všechny naše muže doslova rozsekali, divoce se při tom chechtali rozkoší. Potom vyplenili a zapálili naše sruby. Nakonec oběsili všechny ženy a děti. Nechali žít pouze mě, byla jsem jedinou dospělou dívkou v údolí, líbila jsem se jim, tak si mě vzali s sebou pro pobavení.“
Nedokázala říct víc, dusila se slzami a třásla se po celém těle nervovým vypětím a žalem. Nar ji celou sevřel v náruči, hladil její vlasy a pokoušel se ji utěšit.
„Musíš si odpočinout, jsi vyčerpaná. Potřebuješ teď pár dnů hodně jíst a spát. Nemusíš se už ničeho bát, jsi v bezpečí. Ochráním tě.“ Dívka se schoulila v jeho objetí, zavřela oči a snažila se na vše zapomenout. V bojovníkově náruči se cítila bezpečně a chráněná před celým zlým světem, důvěřovala tomuto muži.
„Vím moc dobře, jak ti je,“ pronesl Nar. „Mně se stalo to stejné. Moji rodinu vyvraždili psanci, když mi bylo osm let. Musel jsem se dívat, jak rozsekali mé bratry, znásilnili mé sestry a oběsili moje rodiče. Právě proto se ze mě stalo to, čím nyní jsem a čeho ses včera tolik vyděsila…“
Ona přikývla.
„Vystrašil jsi mě k smrti. Myslela jsem, že jsi ďábel, který si přišel pro duše těch lotrů, nebyl by krutější.“
„Možná jsem…“ odvětil záhadně. „Nebo jsem se nevědomky stal jeho služebníkem a nyní nevím, jak z těch okovů vyváznout ven.“
„Ce zde vůbec děláš v těchto pustých lesích?“ ptala se ho dál.
„Skrývám se před lidmi, protože mám strach.“
„Ty se bojíš lidí?“ vyprskla překvapením a nevěřícně kroutila hlavou.
„Nebojím se lidí. Bojím se sám sebe a toho, co bych mohl lidem udělat.“
Věděla, co má na mysli, včera v noci běsnil jako nelidská zrůda žíznící po krvi své kořisti.
„Musel jsi ty muže tak zmasakrovat? Vždyť to vypadalo jako jatka. Byli to zločinci, ale pořád ještě lidé…“
„Po tom všem, co provedli tobě a tvé rodině, je ti jich ještě líto?“ podivil se.
„Rodiče nám ve výchově vštěpovali, že všechny lidi máme mít rádi a odpouštět jim, bez ohledu na to, co jsou zač a jak moc nám ublížili. Každý člověk si zaslouží dostat šanci k nápravě a dokud dýchá, může se pořád ještě změnit a stát někým lepším. Neměl jsi právo zabít je jako zvířata. Byli to lidé, neměl jsi právo vzít jim možnost nápravy.“
„Ti muži už nebyli lidé, ale lidské zrůdy, ztělesněné zlo, které musí být ze světa vymýceno. Oni se dobrovolně dávno zasvětili zlu. Nejsou loutky, které nevědí, co dělají; vydali se na tuto cestu ze svojí svobodné vůle. Nikdy by se už nenapravili. Zvolili si svůj osud sami. Já se snažím chránit svět a bezbranné před takovými nohsledy ďábla. Chovali se jako zvířata, nezasloužili si nic jiného, než zemřít jako zvířata. Kdybych jim dal šanci na nápravu a čas na odvrácení se z jejich špatné cesty – kolik dalších lidí by do té doby povraždili, kolik dalších nevinných životů zmařili?“
„Kdo jsi a kdo ti dal právo stát se soudcem a katem světa? Jsi jen člověk – stejně chybující, jako byli oni. Soudit svět a brát lidem život smí jenom Bůh.“ naléhala na něj Lisa.
„Který z bohů? V životě jsem už zabil spousty bohů i králů, kteří je uctívali nebo se za ně prohlašovali…“ odvětil nevěřícně Nar.
„To byli samozvaní lidští bohové a jejich modly,“ vysvětlovala dívka trpělivě, „já mluvím o skutečném živém Bohu, který je pouze jeden, a který stvořil celý tento svět a nás lidi, abychom žili v míru a lásce, protože nás miluje.“
„Nevím, o ničem podobném jsem ještě nikdy neslyšel,“ krčil Nar bezradně rameny. „Podle tebe jsem je měl všechny nechat žít? Co bychom s nimi dělali, vzali je do zajetí?“
„Mohls jim třeba jen na vyučenou napráskat, vzít jim zbraně a pustit je na svobodu. Určitě existovala spousta možností, ne je hned popravit,“ přemýšlela Lisa.
„Ty si to představuješ moc růžově, jsi ještě mladá a naivní, tvé srdce je plné ideálů. Ale neznáš ještě vůbec svět, tam to chodí jinak. Víš, kdo byli ti muži? Bezcitní zabijáci! Kdybych je pustil, šli by po našich stopách, v noci se k nám přikradli a ve spánku by nás umlátili větvemi, kameny a vším, co by jim v lese přišlo pod ruku. Potom by dál pokračovali v plenění osad, vraždění a znásilňování. Musel jsem je zabít! Nemohl jsem je nechat žít, když jsem věděl, že směřují drancovat další vesnice a sruby lovců, takových, jací byli tví rodiče – udělali by to stejné, co provedli jim a tobě. Copak jsem měl další bezbranné lidi nechat napospas té tlupě špinavců? Ne, já jsem jediný nástroj, který ti chudáci mají ke své ochraně, já jsem jediná naděje všech nevinných a slabých, kteří žijí v těchto horách.“
„Navíc,“ dodal, „jsem je vyzval na čestný souboj.“
„To nebyl čestný souboj,“ namítla, „jsi nejlepší z gladiátorů, živý nástroj vycvičený k zabíjení. Neměli proti tobě nejmenší šanci.“
„Já jsem jen zúročil vše, co jsem se v minulosti naučil. Oni měli stejnou šanci věnovat se celý život tvrdému výcviku, jako já. Nemůžu za to, že oni ten čas místo toho strávili chlastem, zlodějinou, drancováním a vypalováním vesnic, znásilňováním žen a vražděním nevinných. Já nejsem vrah. Já jen zabíjím neřády, kteří zabíjejí bezbranné.“
Lisa byla smutná. Zkroušeně pohlédla Narovi do očí a pohladila ho po tváři.
„Je mi tě líto. Bráníš utlačované, ale ztrácíš přitom vlastní duši.“
Nechápavě na ni pohlédl.
„Zlo plodí jen zlo,“ pokračovala, „Je ušlechtilé chránit nevinné, ale nemůžeš to dělat tím způsobem, že za tebou zůstanou potoky krve. Nemůžeš bojovat zlem proti zlu, protože se tím sám přidáváš na temnou stranu a stáváš se stejným jako ti, proti nimž bojuješ. Jsi jedním z nich a žádný vyšší morální princip nebo účel to neospravedlní. Člověk, který nenávidí, otvírá své srdce zlu a vpouští jej skrze nenávist dovnitř. Zlo potom plení a ovládá jeho nitro. Pouze láska je spolehlivý neproniknutelný štít chránící člověka před zlem.“
Nar na ni stále jen bezradně zíral. „Jak to mám ale uskutečnit? Co přesně znamenají tvoje slova – jak je mám žít v opravdovém světě?“
Lisa pokrčila rameny. „Stačí chtít, láska už si cestu a prostředky najde sama.“
Oba opět nějakou dobu v zamyšlení překusovali snídani, než Lisa znovu navázala na předchozí rozhovor: „Copak neexistují ve světě nějaká vězení, kam bys vždy zločince dopravil a oni by se tam mohli zamýšlet nad svými skutky a životem?“
„Existují vězení,“ ušklíbl se Nar, „ale celý svět je špatný a zkažený na všech úrovních. Já jen vykonávám popravy, ke kterým by ty hrdlořezy odsoudil každý soudce, kdyby však nebyl úplatný a sám prolezlý zlem. Podobné vrahy a zabijáky vycvičené umění boje si sami soudcové vytahují z vězení, budují si z nich svoji osobní stráž a platí jim zlatem za špinavou práci a vyřizování vlastních krvavých účtů a mocenských intrik. Tito zločinci se nikde ve světě nenechávají hnít ve vězení, aby seděli v cele a přemýšleli nad sebou. Na to představují příliš cenné zboží pro to, co dovedou. Jejich schopnosti mají cenu zlata. Právo v tomhle světě neexistuje, je zašlapané do hnoje. Soudní procesy jsou jen divadelní frašky. Dnes odsoudí pouze hladovějící chudáky z ulice za to, že ukradli kousek chleba, a useknou jim za to obě ruce.“
„To je hrozné,“ povzdechla si šokovaná Lisa.
„Nemysli si,“ navázal, „že mě nějak baví to, co musím dělat. Kybych nemusel, nezabíjím. Mstitel mi říkají lidé. Já bych se tak nikdy sám nenazýval. Nevykonávám mstu, nemstím se nikomu, zabíjení mi vůbec nečiní radost ani zadostiučinění. Sám bych se nazval spíš Ochránce nebo Lékař – ochraňuji bezbranné před zlem a očišťuji nemocný svět od společenského hnisu a všeho zkaženého.“
„Nic bych si nepřál víc,“ pokračoval Nar, „než usadit se někde v těchto lesích v opuštěném ztraceném údolí se svojí milovanou ženou, postavit srub, obdělat kus půdy a žít zde v lásce. Lovit zvěř, milovat a ochraňovat svoji ženu, mít s ní kupu dětí a vychovat z nich lovce a spořádané lidi. Ale nic z toho nemůžu – kdo by v tomto světě chránil všechny ty slabé a utlačované? Kdo jiný by se jich zastal, aby se nestávali kořistí hrdlořezů, násilníků a plenitelů?“
Pohlédl na Lisu a prohlížel si ji. Své dlouhé havraní vlasy měla smotané do copu, dívala se na něj hlubokýma tmavě modrýma očima a mile se na něj usmívala. Do toho půvabného úsměvu bych se dokázal okamžitě zamilovat, pomyslel si, kdyby v mém životě bylo pro lásku místo… Připadala mu nádherná, postavou byla drobná a štíhlá, pod šatem se jí rýsovaly dva kopečky drobných ňader. Kdyby měla místo otrhaných vesnických šatů na sobě hedvábí a šperky, vypadala by jako ta nejkrášnější z princezen světa. Uvědomil si však, že její krása pramení především z jejího laskavého nitra a veselé povahy, z toho jaká byla rozpustilá a zároveň dobrosrdečná.
Potom se znovu zadíval na její tvář. Tentokrát si prohlédl rány, které jí způsobili psanci. Byla plná modřin a podlitin, ret měla roztržený a oteklý od bití. Nar si představil, co vše musela dívka v uplynulých dnech prožít a vytrpět, jakým peklem musela projít. Jeho nitro zaplavila prudká vlna bolesti, pocitu nespravedlnosti a šíleného vzteku vůči všem násilníkům. Ne! Nelitoval, že ty lidské špíny zabil. Litoval nyní jen toho, že je zabil tak rychle. Mohl si s nimi dát víc práce, aby umírali dlouho a hodně je to bolelo…
„Slib mi, že už nikdy nikoho nezabiješ,“ vytrhla ho Lisa z jeho úvah, jako by věděla, o čem přemýšlí.
Podivil se jejím slovům a nějakou dobu nad nimi přemýšlel.
„To je ti těch lidských zrůd opravdu tolik líto?“
„Je mi líto tebe,“ zavrtěla hlavou. „Jsi na mě milý a chováš se ke mně hezky. Jsi hodný. Zachraň svoji duši a nenechej ji znečišťovat zlem a nenávistí. Neposkvrňuj se vražděním,“ naléhala na něj s prosebným výrazem v jejích modrých očích.
„To ti nemůžu slíbit,“ nesouhlasil Nar. „Tento svět je krutý, nebezpečí číhá na každém rohu, za každým stromem. Musím se bránit před zlem, musím bránit druhé…“
„Tak mi alespoň slib, že už nikdy nikoho nezabiješ zbytečně,“ nepřestávala na něj dívka naléhat.
„Dobře, to můžu,“ řekl opět po chvíli přemýšlení. „Slibuji, že už nikdy nikoho nezabiju… zbytečně.“
„Děkuji!“ vydechla úlevně a najednou plná radosti. Potom mu věnovala letmý polibek na tvář. On nad jejím veselím jen nechápavě kroutil hlavou a neubránil se smíchu.
-----
Po snídani se šel Nar projít do okolního porostu a obhlédnul místa, kam v noci odklidil těla psanců. Nezbylo po nich ani památky.
„Šelmy odnesly jejich těla,“ oznámil stručně, když se vrátil. Lisa mezitím rozbalovala všechny rance, co zde po mužích zbyly. Prohlížela naloupenou kořist a na jednu hromadu třídila zásoby, které se jim dvěma mohly hodit.
„Máme spoustu jídla,“ obrátila se na něj.
Přikývl. „Nebudeme muset nějakou dobu lovit, tohle nám na pár dnů vystačí.“
„Kam plánuješ nyní jít?“ otázala se ho.
„Doprovodím tě na jih. Měla by ses vydat do bezpečí do některé z obydlených osad.“
„Nemusíš mě doprovázet,“ bránila se. „Zvládnu cestu sama, jsem dcera lovce a v lese se nebojím.“
„Sama bys v lese nepřežila. Potlouká se zde spousta šelem – i těch lidských,“ nesouhlasil Nar.
„Takových, jako ty?“ zeptala se s úsměvem.
„Myslím, že spíš podobných, jako byli oni…“ řekl a ukázal za sebe do lesa.
„A ty zde být můžeš? Ty se nebojíš, že si tě v noci šelmy najdou?“
„Nebojím, je mi to jedno. Kdyby mi darovaly smrt, byl bych za to vděčný. Můj život už dávno ztratil jakýkoliv směr a smysl. Smrt by pro mě byla vysvobozením a milosrdným darem,“ odvětil a nepřítomně se zahleděl skrze stromy kamsi do prázdna.
„Dřív než půjdu na jih, musím se vrátit do našeho údolí,“ oznamovala dále Lisa a všechen úsměv jí v jediném okamžiku zmizel z tváře. „Musím je pohřbít…“
Černovlasý lovec lidí jen mlčky přikývl.
-----
Sbalili dva vaky plné zásob, naložili si je na záda a vydali se na zpáteční cestu po stopách tlupy psanců. Následovali směr, odkud sem výprava dorazila. Zbytek naloupených věcí i zbraně hrdlořezů nechali na místě napospas divočině.
Zamlkle se rychlým pochodem prodírali hustým severským pralesem několik dnů. Jídlo i voda jim bohatě vystačily, tudíž se nemuseli zdržovat s lovem zvěře a hledáním pramene. Přes celý den putovali porostem, na noc se vždy utábořili na nějakém krytém místě v blízkosti skalních převisů nebo u paty mohutných buků. Celou noc udržovali malý oheň a střídali se na hlídkách.
Přicházel podzim a noci byly již chladné. Lisa usínala schoulená těsně vedle Nara, zaposlouchaná do praskání ohně, které v ní vyvolávalo příjemný pocit tepla. Noční klid narušovalo jen šumění větru vysoko v korunách stromů provázené občasnými skřeky zvířat a ptáků z pralesa. Na její mysl, rozbouřenou vypjatými událostmi minulých dní, tato scenérie působila jako léčivý uklidňující balzám. Cítila se vedle slavného bojovníka v naprostém bezpečí, důvěřovala mu, že by jí ochránil před čímkoliv na tomhle světě.
On znovu seděl opřený zády o kmen buku. Se zakloněnou hlavou pohlížel na černou oblohu, na níž svítily tisíce hvězd. Jeho tvář byla zkamenělá do nepřívětivého zasmušilého výrazu a kdyby se na něj v tu chvíli podíval kterýkoliv ze zločinců, neunesl by ten pohled a strachem by mu ztuhla krev v žilách. Nar přemýšlel. Každý člověk, když zemře, stane se hvězdou na nebi. Kdy už přijde ten jeho okamžik? V duchu zoufale prosil bohy, aby to bylo co nejdříve. Už nemá sílu dál žít, už nevydrží tohle šílenství a strašný život plný zabíjení, krve a přízraků minulosti, jež ho nepřestávají pronásledovat a strašit ve snech…
Do Lisina rodného údolí dorazili po čtyřech dnech pochodu. Mezi dvěma horskými hřebeny se rozkládala dlouhá kotlina, na jejím dně byl les vykácen a přeměněn v pole. Na obdělané půdě stála suchá stébla kukuřice se zralými klasy, listy se o sebe v čerstvém větru otíraly a vydávaly šustivý zvuk. Jinak v údolí panoval naprostý klid. Přes šedou oblohu se táhly tmavé mraky a vypadaly, že chtějí krajinu zasypat prvním letošním sněhem. Do zimy však bylo ještě daleko, teprve začínal podzim.
Nar s Lisou vystoupili z lesa a vydali se udusanou stezkou podél polí směrem do středu údolí. Brzy našli sklizený úsek půdy, na níž zdejší obyvatelé pracovali těsně před útokem psanců. Všude na zemi ještě ležely nástroje ke sklizni, hromádky slámy byly však rozfoukané větrem po celém okolí. Nedaleko ležely ohořelé zbytky klád v hromadách popela na místě, kde kdysi stávaly sruby jednotlivých rodin lovců zvěře.
Potom Nar spatřil mohutný strom s oběšenými těly. Okamžitě strhl Lisu zpátky a obrátil ji k sobě. Svíral ji v náruči a bránil jí ohlédnout se. Současně s tím prořízl klid v údolí poplašený křik mnoha krkavčích hrdel. Ze stromu se zvedl mrak mohutných černých ptáků. Mrchožrouti vystoupali do výšky a zůstali kroužit nad údolím, dole bylo slyšet jen jejich rozvztekané krákání.
„Na stromě jsou ještě těla,“ pošeptal Nar vystrašené dívce do ucha. „Je to hrozný pohled, téměř nic z nich nezbylo. Oklovali je ti ptáci.“
Lisa se mu v náruči roztřásla pláčem.
„Neměla bys tam chodit a vidět je,“ pokračoval. „Zůstaň tu, já je odvážu a pohřbím.“
Lisa souhlasila. Posadila se na zem otočená zády k hrůzné scenérii. Nar došel až pod visící těla a jedno po druhém svým mečem odřezal z větví. Vlastně už to lidská těla nebyla, jen jejich zbytky, co zůstaly po několikadenní krkavčí hostině. Podobali se víc kostrám než lidem. Nar se porozhlédl po okolí a mezi poházeným nářadím objevil rýč. S jeho pomocí vykopal hlubokou jámu, do ní pak uložil všechny ostatky obyvatel údolí a zahrnul je hlínou. Na hrob naskládal mohylu kamenů. Když byl hotov, přivolal Lisu.
Dívka přišla stále ještě uplakaná, návrat do údolí v ní vzbudil spoustu vzpomínek a v jejím srdci se čerstvě uhašená bolest znovu naplno rozhořela. Utírala si červené uplakané oči, přistoupila k Narovi a téměř bezvládná se zhroutila do jeho náruče. On ji pevně držel, líbal do vlasů a utěšoval. Psychická slabost ji připravila i o všechny síly tělesné. Její tělo bylo vláčné jako tělo hadrové panenky. Dlouho hleděla z bojovníkova objetí na hrob svých blízkých.
„Po tělech mužů není ani památky,“ řekl jí tiše Nar. „Museli je odtáhnout vlci. Jejich ostatky už nenajdeme.“
Ona mlčky pokývala hlavou. Nakonec se vzchopila a vydala se na procházku po údolí. Chtěla si připomenout všechny krásné chvíle, které zde za celý svůj život prožila a navždy si toto místo vtisknout do paměti. Zůstat by tu však už nedokázala, neustále by se jí před oči vracely strašlivé události, jichž zde byla před několika dny svědkem. Nakonec na okraji lesa natrhala velkou kytici lučních květů, přinesla ji k hrobu a položila na kamennou mohylu.
„Jak dlouho se tu chceš zdržet?“ zeptal se Nar. Přistoupil zezadu k ní a něžně jí položil ruku na rameno.
„Chtěla bych hned pryč. Vše krásné, co bylo, si nesu s sebou v srdci a ve vzpomínkách, ale nyní ve mně tohle místo vyvolává mnoho smutku a bolesti.“
Nar pochopil. Zabalil znovu jejich zavazadla a větší z nich si přehodil přes záda.
„Tedy na jih?“
„Na jih,“ přikývla. Naposledy pohlédla k hrobu, potom se otočila, uchopila své zavazadlo a následovala bojovníka směrem k vysokému lesu.
-----
Putovali lesem další dny, když jim došly zásoby jídla. Vody měli dostatek, neboť stále naráželi na prameny a potůčky, z nichž mohli životodárnou tekutinu doplňovat. Procházeli nyní četnými roklemi a horskými údolími, všude kolem nich se tyčily skalní masivy a špičaté štíty. K okraji divokých lesů a prvním obydleným vesnicím v některém ze severních království to však bylo ještě mnoho dnů cesty, proto se Nar rozhodl, že se vydá na lov zvěře.
Jednoho rána, ještě před rozedněním, nechal Lisu spát a sám se vypravil do okolního porostu vyzbrojený jen lukem se šípy, dýkou a krátkým mečem. Ostatní své věci nechal na místě tábořiště. Neměl v úmyslu příliš se vzdálit od spící dívky, nechtěl ji nechávat dlouho samotnou. Stále se snažil být jí nablízku a chránit ji před každým případným nebezpečím.
Lisa se při rozbřesku probudila a shledala, že Narovo lůžko je prázdné. Nijak ji to však nevylekalo, bojovník se při večerním rozhovoru zmiňoval, že má v úmyslu brzy ráno vyrazit na lov zvěře, aby jim opatřil chybějící zásoby. Protáhla se, vstala a přehodila přes sebe Narův plášť, který jí gladiátor věnoval, jelikož její šaty byly tenké a značně potrhané a počasí se stávalo každým dnem chladnějším. Procházela se po jejich skromném tábořišti ztraceném kdesi vysoko v horách, které už několik dnů přecházeli. Vysoko nad zelenými korunami majestátných smrků se tyčily již zasněžené horské štíty a na pozadí jasné modré oblohy spatřila kroužit pár orlů.
Zamilovaný pár lovců. Žijí si v divočině, šťastní a volní. Jako já a Nar, pomyslela si. Potom si však uvědomila, že dosud nenašla odvahu vyjevit bojovníkovi své city. Bála se, že by ji Nar odmítnul? Zamilovala se do něj hned tu první noc, kdy ji zachránil a vzal do náruče. Celou dobu byl na ni tak hodný a choval se k ní krásně, ještě nikdy podobného muže nepotkala. Setkala se již se spoustou mužů, každý rok s rodiči jezdila na trhy prodávat kožešiny a tam po ní pokukovali obchodníci, lovci i žoldnéři. Vždy z těch pohledů měla strach, ti muži na ni hleděli, jako by ji chtěli sníst, doslova ji hltali očima a odporně se u toho usmívali. Naparovali se před ní a měli plná ústa vychloubačných řečí o své síle a hrdinských činech. Přitom však dokázali leda tak sedět v krčmě u stolu a lít si do hrdel džbány vína.
Nar byl úplně jiný než všichni muži, které kdy viděla. Moc toho nenamluvil, byl uzavřený a neustále ponořený v nějakých svých smutcích a temných myšlenkách. Když však promluvil, měla jeho slova sílu, dokázala ji pohladit po duši, nebylo to prázdné žvanění a naparování. Jeho slova byla upřímná a vycházela z jeho srdce. Nikdy ji nehltal očima, jeho pohled byl čistý a plný lásky. Opravdu mu na ní záleželo. Nezištně.
Bezmezně mu důvěřovala a cítila se vedle něj v naprostém bezpečí. Každým dnem její láska k bojovníkovi rostla, milovala ho stále silněji a děsila se okamžiku, kdy dojdou k jižní hranici lesa a budou se muset rozloučit. On zůstane v divočině jako samotářská šelma a ona se vrátí zpátky mezi lidi. Tak se to zdálo být správné a jiné řešení rozum nedovoloval. Ale záleží lásce na rozumu? V Lise sílilo rozhodnutí zůstat s Narem v divočině, nechtělo se jí vstoupit do zkaženého světa lidí, světa plného hříchu, násilí, bolesti a utrpení. Zde byla příroda, čistá a silná, ale taktéž nemilosrdná a smrtící. Ale oni byli oba lovci, čeho by se báli? Co by jim zde chybělo? Ne! Nechtěla Nara ztratit. Kdyby se od něj nyní odloučila, už by se s ním nikdy v životě neshledala, přišla by o něj navždy…
Její oči spočinuly na mohutném obouručném meči, který nechal Nar ležet v tábořišti. Náhle v ní vyklíčilo pokušení vzít ho na okamžik do rukou. Poklekla, vytáhla zbraň z pouzdra a pokoušela se ji zvednout. Meč byl však příliš těžký a ona měla problémy odlepit jeho špičku alespoň na chvíli od země.
Vtom se za jejími zády rozhrnula záclona zelených smrkových větví a na prostranství vstoupil Nar. Ze svých ramen k zemi shodil skoleného jelena.
„Co tu provádíš?“ usmál se na ni.
Lisa sebou překvapením trhla a prudce se otočila. V rukou stále ještě svírala jílec Narovy zbraně. Její tvář polil stydlivý ruměnec a přeběhl přes ni provinilý výraz.
„Tak tímhle slavným mečem jsi pobil stovky nepřátel?“ zeptala se spiklenecky. „No, co se divíš? Nechal jsi mě tu samotnou beze zbraně – co kdyby mě někdo přepadl?“
Nar přikývl a snažil se předstírat vážnou tvář.
„Nikdo mi neuvěří, až budu vyprávět, že jsem v rukou držela meč slavného Mstitele!“ pokračovala.
„Zkus tenhle, je lehčí,“ zasmál se a vhodil jí du ruky jednoručný meč, který vytáhl z pouzdra u pasu.
Lisa jej uchopila a začala jím mávat do vzduchu kolem sebe.
„Počkej, ublížíš si, takhle ne!“ nepřestával se smát Nar, přistoupil k ní a chytil její ruce. Celé její tělo pak srovnal do postoje.
„Rozkroč se a zapři pevně v kolenou. Tak, a ještě vyrovnej boky. A ramena,“ vysvětloval dál a učil ji základům umění boje. „Pevně uchop jílec. A sekni. Takhle. A ještě jednou…“
Lisa zacházela se zbraní podle Narových pokynů a brzy ovládala několik základních způsobů jak vést a odrážet údery. Gladiátor jí sehrál protivníka a místo meče používal kus větve. Oba se u toho smáli jako dvě malé děti hrající si na vojáky. Rázem zmizely starosti a všechna tíha života a oni pocítili ve svých srdcích lehkost a bezstarostnost. Byli zde jen oni dva a svobodný tichý les, vítr v korunách smrků, modrá obloha s bílými mraky, kymácející se stébla vysoké suché trávy… Zlý svět plný nenávisti, zločinů, válek a temnoty se zdál být nekonečně vzdálený, jako by ani neexistoval, jako by byl jen noční můrou…
Zničehonic Lisa učinila výpad a přiložila ostří meče na Narovo hrdlo. Pohlédla mu přísným pohledem do očí.
„A mám tě, hrdino!“ vykřikla a rozpustile se na něj usmívala. „Slavný neporazitelný Mstitel, postrach všech zločinců a král gladiátorů padl rukou slabé ženy, neznámé venkovanky a naprosté nicky!“
Oba se bláznivě rozesmáli.
„Klidně řízni,“ řekl poté Nar vážně. „Můj život nemá žádnou cenu. Už nemám pro co žít, měl-li jsem kdy vůbec. Chci zemřít. Zabij mě!“ vyzval ji.
Ona zesmutněla a oči se jí vlhce zaleskly. Stáhla ostří pryč z Narova krku a prudce odhodila meč co nejdál od nich.
Stáli mlčky proti sobě a dívali se s vážným výrazem jeden druhému do očí. Najednou Lisa vykročila vpřed, pověsila se Narovi rukama kolem krku a vášnivě bojovníka políbila. Zabořila své prsty do jeho černých vlasů a svými ústy se přisála na jeho rty. On ji celou objal, něžně přejel dlaní po jejích zádech a polibek opětoval.
„Tohle už nikdy neříkej!“ šeptala a líbala jeho tvář a krk.
„Kdybych si mohl vybrat ze všech lidí na světě, byla bys to ty, jejíž rukou bych nejraději zemřel.“
„Jestli bys mi chtěl darovat svoji smrt, pak mi raději daruj zbytek svého života.“
„Máš ho mít,“ zašeptal Nar. „Je jenom tvůj.“
-----
Celé dopoledne strávili porcováním uloveného jelena. Nejprve z něj stáhli kůži, kterou napnuli mezi větve a nechali vysoušet na slunci. Potom mrtvé zvíře vyvrhli a rozřezali jeho tělo na kusy. Jednu kýtu nechali opékat nad ohněm, zbytek masa zabalili do vaků a ty uložili do jámy vykopané v chladné zemi. Měli zásobu jídla více jak na týden.
„Kam půjdeme?“ zeptal se Nar, když při obědě okusoval část z pečené kýty. Maso bylo výborné.
Lisa pochopila, na co se jí ptá, ale chvíli ještě zamyšleně přežvykovala sousto, než odpověděla.
„Mluvil jsi o svém snu, co bys chtěl dělat, kdybys nemusel bojovat se zločinci… Znělo to nádherně,“ řekla a zahleděla se mu do očí. „Chci s tebou zůstat v divočině. Nechci na jih do civilizace, mám strach z lidí a krutého světa.“
„Ani já se už nechci vrátit zpět do civilizace,“ přikývnul a usmál se na ni. „Oba pocházíme z rodin lovců a vyrůstali jsme v těchto lesích. Je čas vrátit se k normálnímu způsobu života, k němuž nás naši rodiče vychovali.“
„Znamená to, že už nebudeš nikdy zabíjet?“ vyhrkla Lisa nadšeně.
„Nebudu,“ zakroutil hlavou bývalý gladiátor, potěšený, že dívce udělal radost.
-----
Odpoledne se Nar šel umýt k nedalekému vodopádu. Říčka zde stékala mezi skalami a vytvářela malé horské jezírko s azurově průzračnou vodou a načervenalým pískem. Těsně nade dnem se proháněla početná hejna pstruhů.
Bojovník ze sebe svléknul oděv a nahý vstoupil pod vodopád. Voda byla velmi chladná, ale osvěžující. Po chvíli si všiml, že na břehu jezírka stojí Lisa a prohlíží si ho. Chtěl se chvatně obléct, ale ona mu pokynula, ať zůstane a sama se začala svlékat. Vyklouzla ze svých šatů, nahá vstoupila do vody a kráčela k Narovi. Její oči těkaly po gladiátorově svalnatém těle zohyzděném starými zraněními a stovkami jizev všech velikostí a tvarů. Když dívka došla až k němu, pohladila ho po mohutných ramenech a pokračovala svými dlaněmi až na bojovníkovy prsní svaly. Poté ho objala v pase a celá se k němu přitiskla. Schoulila se mu v náruči a vychutnávala si pocit bezpečí.
On její objetí opětoval, něžně dívku sevřel, jednu ruku zabořil do jejích dlouhých havraních vlasů, které černě kontrastovaly oproti její jemné bílé pokožce, a dlaní druhé ruky hladil křivky Lisiných nahých zad. Připadala mu překrásná. Rukou jemně přejížděl po jejím štíhlém pase a plnějších bocích, na své hrudi cítil dotyk jejích drobných plných ňader. Neporazitelnému gladiátorovi, jehož svaly byly vždy pevné jako skála, a kterého žádný z nepřátel nevyvedl z míry, se nyní podlamovala kolena, hlava se mu zatočila závratí a jeho dech se tajil před nahou krásou této dívky z lesů.
Nakonec jejich ústa splynula v dlouhém polibku. Voda jezírka jim sahala do pasu, stáli pod vodopádem, skrápěni sprchou ledových kapek, ale jejich těla hořela čerstvě vznícenou vášní a láskou.
Zničehonic Lisa máchla rukou proti hladině a vysmekla se z bojovníkovy náruče. Nara postříkal ledový proud vody. Se smíchem se vrhnul na Lisu, která se snažila uprchnout. Zachytil ji za nohu a přitáhl k sobě. Celý se pak s dívkou potopil pod hladinu a tam ji ve vodě políbil. Když se vynořili zpět, oba se smáli jako dvě malé děti. Stříkali po sobě další a další ledové spršky, Lisa se mu snažila uniknout a Nar ji pronásledoval v proudech vodopádu.
Když se unavili tímto blázněním a pocítili chlad, uchopil bojovník Lisu jednou rukou pod paží a druhou pod koleny a celou ji zvednul do náruče. Odnesl dívku na břeh, ona se stále ještě rozpustile smála a z předstíraného vzdoru jemně kopala nohama. Na břehu ji Nar celou zabalil do jejích šatů a svého širokého pláště, takže vypadala jako třesoucí se uzlíček.
„M-miluji t-tě,“ drkotala zuby a její promodralé rty cukaly do úsměvu.
„Miluji tě,“ odpověděl jí Nar, políbil její čelo a opětoval její úsměv.
-----
Zůstali u jezírka utábořeni ještě několik příštích dnů. Odpočívali a vychutnávali si poslední pěkné dny toho podzimu. Nebylo kam spěchat, do civilizace už dojít nechtěli, rozhodli se zůstat v divočině, kde byli oba jako doma. Procházeli se po okolí, ruku v ruce šplhali po zalesněných svazích a suťových polích, nasávali vůni chladného čerstvého vzduchu a cítili se svobodní, volní a šťastní.
Stáli na vrcholu jednoho z hřebenů lemujících jejich údolí, jež dočasně přijali za svůj domov. Drželi se v pevném objetí a vyměňovali si vášnivé polibky. Všude do dálky se rozprostíraly vrcholky dalších a dalších zalesněných hřebenů, mezi nimiž bylo možné tušit stovky ztracených odlehlých údolí, kde by mohli oba žít volní a zapomenutí světem.
Najednou Nar natáhnul paži a opsal rukou ve vzduchu široký půlkruh. Lisa na něj zvědavě pohlédla.
„Vyber si jedno údolí, které se ti líbí. Tam budeme žít.“
„Dáváš mi na vybranou jako král, kterému to zde vše patří,“ pousmála se lovkyně a šťastně se k němu přitulila.
„V zemi nikoho je Nikdo králem,“ řekl Nar a po chvíli už vážněji pokračoval: „Brzy skončí pěkné počasí, měli bychom se rozhodnout, kde se usídlíme, abychom se stihli ještě před zimou alespoň skromně zabydlet. Budu muset postavit srub a nalovit zvěř, abychom měli maso do zásoby.“
„Půjdu s tebou kamkoliv, hlavně, že budeme spolu,“ odpověděla dívka zamilovaně.
„Do svého rodného údolí se nebudeš chtít vrátit?“ zeptal se. „Zůstala tam i spousta nářadí, které by se nám hodilo do začátku, budeme potřebovat sekery ke kácení a opracování stromů, dále nářadí k obdělání půdy.“
„Do údolí mojí rodiny už se vrátit nechci,“ zakroutila hlavou a zesmutněla. „Žít už bych tam nedokázala, vše by mi to připomínalo ty hrůzy, které se staly… Chtěla bych s tebou začít úplně na novém místě, od znova.“
„Dobře,“ souhlasil, „budeme si ale muset obstarat nářadí a také koně pro tahání klád a zorání pole. Na východním úpatí těchto hor je v lesích roztroušeno několik zlatokopeckých osad, tam bychom mohli sehnat vše potřebné. Nějaké peníze mám,“ doplnil a poklepal na svůj opasek, v němž měl zašitý váček se zlaťáky pro případ, že by se přece jen ještě někdy dostal do civilizace.
„Půjdeme tedy na východ,“ přikývla. „Koně bychom v našem údolí stejně už nenašli, ti muži pobili i všechna naše zvířata.“
- konec první části druhé kapitoly (pokračování příště) -
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
