» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141704

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Stařec a přesýpací hodiny ::

Martin108	publikováno: 17.12.2011, 19:20


	*Stařec a přesýpací hodiny* Úvod A tak jsem se jakýmsi zvláštním řízením osudu ocitl na podivné životní křižovatce. Zůstat, nebo odejít? Na jedné straně pár let s rodinou, na druhé dobrých 50 let života ve službách úřadu. Vezmu vás tam, kde to všechno začalo. Je pátek. 11. ledna, den kdy jsem oslavil své osmdesáté narozeniny. část první – Probuzení Probudila mě, jako obvykle, palčivá bolest v pravé noze. Před deseti lety jsem prodělal výměnu kolenního kloubu a ještě do nedávna se zdálo, že mi to vydrží až do smrti. Jenže ouha! S blížící se zimou se mi začaly objevovat stále výraznější bolesti a kolem Vánoc jsem už bez berlí neudělal ani krok. „Však je Ti taky osmdesát a ne sedmnáct ty starej osle!“ napomenul jsem se polohlasně a převalil se na levý bok. Bolest po chvíli začala ustupovat. Jenže ze zkušenosti už vím, že se do půl hodiny zase vrátí a vzhledem k tomu, že jsem svoje jediné eso zahrál před chvílí, nezbývalo mi nic jiného, než vylézt z postele a odbelhat se dolů do kuchyně. Ještě okamžik jsem se přemáhal a pak jsem se posadil. Spustil nohy přes okraj postele a nechal prsty zanořit se do jemného a nadýchaného koberce sněhové barvy. Berle jsem podle očekávání zahlédl asi krok a půl od mé současné pozice. Sebral jsem veškeré odhodlání a s vypětím všem sil jsem se postavil. Nohou mi okamžitě projela ostrá, bodavá bolest. Mezi zuby jsem procedil krátké syknutí, ale v příštím okamžiku jsem se už pokoušel zdolat tu nepřekonatelnou propast, která mě oddělovala od francouzských holí. „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo,“ zamumlal jsem. Po vzoru Neila Armstronga jsem se k nim nakonec dobelhal. Vzhůru do oblak! Z kuchyně se po celém domě linula sladká vůně čerstvě upečeného dortového korpusu. Žena ho před chvílí musela vytáhnout z trouby. Tohle na ní nikdy nepřestanu obdivovat. Je sice o deset let mladší, ale i tak si dnes nezapomněla přivstat, aby mi ten dort mohla připravit. „Karle, ty už jsi vstal? Udělám ti kafe, chceš?“ Ani nečeká na odpověď a už nalévá vodu do rychlovarné konvice. Vypínač cvaknul a ona se na mě otočila. Na vrásčité tváři měla úsměv plný lásky a pochopení. Tak rád bych ji objal a pevně ji podržel v náručí, ale ve svém věku jsem rád, že zvládnu pajdat o holích a nezapomenu, co jsem chtěl říct. Zná mě tak dlouho, že z výrazu v mé tváři dokáže číst jako z otevřené knihy. „Už máš zase tu svou špatnou? I na narozeniny se tě chytá?“ nechápavě zakroutila hlavou, až se jí konečky stříbrných kadeří zatřásly. „Čas nikomu z nás neříká pane,“ prohodil jsem v odpověď a tak, jak to s oblibou nechávám, jsem to nechal chvíli jen tak viset ve vzduchu. Na okamžik zvážněla: „Děje se něco? Necítíš se dobře?“ „Zase to moje koleno. Od rána se mi ozývá a nechce dát pokoj.“ Postavil jsem na stůl dva šálky a nabral do každého po lžičce kávy. Do pravého jsem ještě přidal trochu cukru. Ona nesladí. Vlastně ani nemůže. S diabetem druhého typu, si člověk musí hořkost života vychutnat až do dna. „Odpoledne se tu zastaví Lenka. Kuba a Zdeňka se tu prý taky ukážou...“ pronesla, jakoby mimochodem. Docela jsem tu informaci uvítal. Od té doby, co se nám Lenka vdala a odstěhovala se, jsme ji tu vídali jen zřídka. A Jakub se Zdeňkou? Ti jsou teď v tom věku, kdy raději stráví odpoledne s kamarády, než aby navštěvovali prarodiče. Ani se jim nedivím. Kdybych já chtěl vidět stáří, zajdu si raději do muzea. Vídáme se s nimi o narozeninách, Vánocích a občas se tu zastaví i během svátků. „Michal nepřijde?“ Odpověď jsem znal předem. Se zetěm jsme si nikdy příliš nepadli do oka. On nesnášel můj smysl pro detail a já zase ty jeho rádoby moralistické kecy o upadající společnosti, která se řítí rovnou do chřtánu pekel. „Lenka říkala, že se zdrží v práci. Mají tam jakousi návštěvu ze zahraničí.“ Napil jsem se kávy a nechal si její hořkosladkou chuť doznívat v ústech. C’est la vie... c’est la vie... Z myšlenek mě vytrhl řinčivý zvuk domovního zvonku. Vydal jsem se ke dveřím a otevřel je. Na chodbě stál středně velký muž s výrazným knírkem a umaštěnými vlasy, které z části schovával pod modrou kšiltovkou s logem společnosti. „Dobrý den, mám tady zásilku pro pana Karla Lance. To jste vy?“ „Ano, to jsem já. Kam vám mám dát autogram?“ opřel jsem si jednu hůl o zeď, abych si uvolnil pravou ruku k podpisu. „To není třeba, pane. Stačí, když si to ode mě převezmete.“věnoval mi krátký úsměv a kolem hnědých očí se mu na okamžik objevilo několik malých vrásek. Převzal jsem nevelký balík a poděkoval. Muž se otočil a vydal se dolů po schodech na ulici. část druhá –Setkání s Osudem „Tys mi něco objednala?“ zeptal jsem se udiveně. „O ničem nevím...“ odtušila a vrátila se k přípravě dortové polevy. Položil jsem balíček na stůl a začal ho rozbalovat. Uvnitř ležela kovová skříňka asi dvacet centimetrů na délku a deset na šířku. Vytáhl jsem ji z krabice, abych si ji mohl prohlédnout na světle. Vypadala staře, skoro jako nějaký muzejní kousek. Byla zdobená prazvláštními ornamenty. Dvojice pantů na jedné straně byla značně omšelá, ale působila neobyčejně pevně. Pokusil jsem se skříňku otevřít. Nešlo to. Musela se otevírat nějakým speciálním mechanismem. Na čelní straně jsem si všiml jakési kovové pečeti. Na rukou mi naskočila husí kůže a v hlavě se stále víc dotírala myšlenka, že bych se té věci měl zbavit. Jenže zvědavost mi nedala pokoj. Po chvíli marného snažení jsem se vydal do pracovny pro nějaké nářadí, kterým by se to mohlo dát otevřít. Otevřel jsem dveře a zůstal v úžasu stát, jako zkoprnělý. Místo do pracovny jsem totiž vešel na jakési zasněžené prostranství. Dveře se za mnou zavřely a já si uvědomil, že je mi to místo povědomé. Jenže kdyby to bylo tak, jak si myslím, musel bych se dočista pomátnout. Zatím co před chvílí, jsem si to v papučích a županu mašíroval po chodbě našeho brněnského domku, teď jsem se nacházel na Champs-Élysées v Paříži. Kolem mě proudily davy lidí, zahalených až po bradu v zimních kabátech a šálách. Zaposlouchal jsem se do útržků rozhovorů, které jsem zachytil – Francouzština! Ale to přece není možné?! Začalo hustě sněžit. Sněhové vločky se rychle snášely k zemi a já zalitoval, že jsem si nevzal ten teplejší župan. Jenže jak jsem to mohl tušit? Otřásla mnou zima. Tu se z proudu kolemjdoucích oddělil jakýsi chlapík a zamířil ke mně. Promluvil na mě plynulou češtinou: „Zdravím Karle, jaká byla cesta?“ Potřásl mi rukou s takovou samozřejmostí, jako by mě znal odjakživa. „Mimochodem máš skvělý vkus. Ten kabát ti opravdu sluší!“ poznamenal a já si uvědomil, že mám místo županu oblečený šedý hřejivý kabát. Papuče nahradily zimní boty, které mi padly naprosto přesně. Nevycházel jsem z údivu. „Nepůjdeme někam do tepla?“ nenechal se vykolejit mým užaslým výrazem a gestem mi naznačil, abych ho následoval. Vešli jsme do nejbližší kavárny, kde neznámý cizinec objednal kávu a zákusky. „Ber to jako náhradu té kávy, co sis nestihl dopít doma.“ na tváři se mu zračila zvláštní směsice moudrosti a soucitu. „Promiňte, ale před chvílí jsem vás jasně slyšel, jak jste si objednal česky. Kde to vůbec jsme? Myslel jsem, že ve Francii. A jak jsem se sem vlastně dostal? Kdo jste a co tu dělám?“ chrlil jsem ze sebe nedočkavě jednu otázku za druhou. „Jedno po druhém příteli...“ zarazil mě a s nevídaným klidem upil ze svého šálku. Pak se mi podíval do očí a spustil: „Jsem Osud. Určitě jsi o mně už slyšel. Vypadáš jako studovaný člověk. Ale co ti budu nalhávat. Vím o tobě všechno. Od tvého dětství až doposud. Dokonce i vím, co se ti teprve přihodí, nebo může přihodit.“ na chvíli se odmlčel a nechal mě vstřebávat ten příval nových informací. „Přišel jsem ti nabídnout práci.“ dodal po chvíli. Nějakou dobu mi to šrotovalo v hlavě a pak jsem se zeptal: „Jak bych vám já mohl být užitečný? Vždyť je mi osmdesát. Sotva se udržím na nohou a zapomínám i to, co jsem měl ráno k snídani... To mi nedává smysl.“ „Za chvíli přijde Čas, pak bude snazší ti to vysvětlit.“ odvětil tajemně. „Jak to myslíte, že přijde čas? Jako že nadejte správný čas? Nebo...“ V tu chvíli vše kolem zamrzlo. Lidé se zastavili a sníh za oknem jako by uvíznul na místě. Jednotlivé vločky se teď vznášely na místě a utvářely tak fantastickou scenérii, ze které jsem nemohl spustit oči. „Snad nejdu pozdě...“ oslovila nás mladá žena, která se jako jediná kromě nás evidentně pohybovat mohla. Byla nádherná. Oříškově hnědé vlasy jí spadaly na ramena a dokonale ladily s velkýma modrýma očima. Malý nosík zase přirozeně ladil s drobnou usměvavou pusou. V pravé ruce svírala skleněné přesýpací hodiny. „Naopak Blanko. Zrovna jsme o tobě mluvili.“ Zatím co jsem ji zvědavě pozoroval, přisedla si a hodiny postavila na stůl. Písek v nich se ani nepohnul. Zůstával stejně zmražený na místě jako všechno ostatní. „Tak tedy k těm tvým otázkám,“ obrátil se na mě Osud, „Opravdu jsme ve Francii. Je jedno jakým jazykem si objednáš, pokud jsi jedním z nás. Lidé všech národností ti vždycky budou rozumět a ty budeš rozumět jim. To, jak ses sem dostal, ti teď vysvětlovat nebudu. Časem na to přijdeš sám. A jak už jsem se dříve zmínil, jsem známý jako Osud. Udržuji v rovnováze příčinu a následek. Určuji, co se má stát a co ne. Mou pravomocí je dohlížet na způsob, kterým se ubírají lidské cesty. I to, že jsi teď tady, je moje práce.“ Pohlédl na Blanku a předal jí tím slovo: „Mně říkají Čas. Zajišťuji to, aby čas plynul od minulosti směrem k tomu, co se teprve stane a ne naopak. Mou pravomocí je udržovat ochrannou ruku nad spletitým plynutím času. Pomáhám ho zkracovat tam, kde se příliš zamotává a prodlužovat zase tam, kde je ho nedostatek.“ Osud se na Čas přátelsky usmál a ta pokračovala: „Úřad času funguje následujícím způsobem. Já, jakožto dosluhující si vyberu následovníka. Byla jsem časem posledních padesát let. Vstoupila jsem do úřady, když mi bylo sedmdesát. Od té chvíle jsem ztratila svoji fyzickou podobu a existuji pouze jako Zaměstnanec. Během těch let jsem postupně mládla, dokud jsem nedosáhla věku dvaceti let. Nyní se blíží ta chvíle, kdy mám předat svůj úřad dál. Otázkou zůstává, jak si zvolíš...“ Chvíle ticha využil Osud. „V podstatě máš dvě možnosti: Za prvé se vrátíš zpátky domů, prožiješ oslavu svých osmdesáti a o dva roky později zemřeš v požehnaném věku v kruhu rodiny. Druhá možnost je ta, že dnešního večera přesně o půlnoci přijmeš úřad Času a staneš se jedním z nás. Budeš Zaměstnanec. Povinnosti úřadu budeš plnit po příštích padesát let a až ti bude znovu třicet, předáš svůj úřad svému následovníkovi a vrátíš se do normálního života, kterého si budeš užívat až do příchodu přirozené smrti.“ Napil jsem se kávy a ukrojil si ze zákusku. Chvíli jsem ty dva pozoroval a pak můj pohled padl na vločky, které se za oknem nepohnuly ani o píď. Na chvíli jsem zatoužil vládnout takovou mocí. „Takže mám do půlnoci čas na rozmyšlenou?“ zeptal jsem se jich. „Přesně tak.“ odpověděli téměř současně. „Musím se vrátit k práci,“ omluvila se Blanka. Sebrala ze stolu přesýpací hodiny a v jediném okamžiku nám zmizela z očí. Málem jsem nadskočil na židli, když to příjemné ticho nahradil hluk projíždějících aut, hovor lidí v kavárně, Cinkání skleniček a smích. Čas se zase vrátil do normálu. S Osudem to ani nehnulo. Evidentně zažil mnohem víc, než na něj prozrazuje jeho mladistvý výraz. „Budu se taky muset vrátit. Žena mě bude určitě postrádat...“ „Samozřejmě. Po tvojí pravé straně je chodba vedoucí na toalety. Jakmile otevřeš dveře, budeš moct projít zpátky domů.“ Všiml jsem si, že už mám na sobě zase svůj starý župan a papuče. „Pokud by ses rozhodl pro přijetí úřadu, budeš potřebovat jeden speciální artefakt. Jsou to ty přesýpací hodiny, které jsi před chvíli mohl vidět. Dorazí ti v kovové truhličce.“ s těmito slovy se se mnou rozloučil a já bych přísahal, že když jsme si podávali ruce, projel mnou zvláštní záchvěv energie. část třetí – Půlnoc Když jsem se ocitl zpátky v pracovně, musel jsem chvíli přemýšlet nad tím, co se mi to vlastně přihodilo. Zamyšleně jsem dorazil do kuchyně, kde na mě na stole stále čekal ten napůl rozbalený balíček. V té chvíli mi všechno docvaklo. Nebo alespoň jsem si to myslel. Takže v budoucnu ten úřad přijmu a v té kovové skřínce jsou přesýpací hodiny? Nebo je to jen trik a není v ní nic? A co když je pravda obojí. Na chvíli jsem si připadal jako Schödinger a musel jsem se nad tím pousmát. „To jsem ráda, že tě vidím se usmívat Karle, už jsem si myslela, že tě ta noha nadobro připravila o radost ze života.“ dokončila polevu na dortu a přenesla ho do lednice. „Když o tom tak mluvíš, mám pocit, že mě ta bolest přešla.“ A opravdu. Bolest v pravé noze jakoby zázrakem úplně zmizela. A nejen to. Najednou jsem mohl chodit bez problémů a hole jsem vůbec nepotřeboval. Opřel jsem je o zeď a popošel k Martě. Po dlouhé době se mi splnil sen. Objal jsem ji a políbil do vlasů. Cítil jsem, jak mezi námi proudí láska. Chvíli jsme tam stáli a užívali si ten vzácný okamžik. Pak se zvonek rozdrnčel podruhé. „To bude Lenka!“ Vydala se ke dveřím. Pak už jsem zaslechl jen radostné vítání, padlo několik polibků a já na chvíli zůstal sám. Opřel jsem se o kuchyňskou linku a zůstal tam se svými myšlenkami. Dva roky? Padesát let? Opustit rodinu? Ale co když jim budu moct pomáhat? Budu se jim moct ukázat? Uvidí mě ještě? Stihnu se rozloučit? „Ahoj tati! Tak všechno nejlepší k té tvé osmdesátce a ještě dalších dvacet let minimálně!“ stiskla mi ruku a políbila mě na tvář. Jako by mi dokázala číst myšlenky. Usmál jsem se na ni a pak se přivítal i s dětmi. Oslava skončila přibližně v deset. Lenka vzala děti domů a já si uvědomil, že mi zbývají pouhé dvě hodiny. Vydal jsem se za Martou. Zrovna se chystala ke spánku. „Jsem moc šťastný. Dnešek se opravdu povedl.“ Překvapeně se na mě podívala a pak se usmála: „To jsem moc ráda Karle.“ Zalezl jsem si za ní do postele a pozoroval ručičky budíku na nočním stolku. A tak jsem se jakýmsi zvláštním řízením osudu ocitl na podivné životní křižovatce. Zůstat, nebo odejít? Na jedné straně pár let s rodinou, na druhé dobrých 50 let života ve službách úřadu. Když se přiblížila půlnoc, vrátil jsem se do kuchyně. V truhličce to při dotyku jemně zaškrábalo a cvaklo. Otevřel jsem ji a v jemném fialovém obalu jsem našel ty přesýpací hodiny, které jsem viděl u Blanky. V okamžiku kdy jsem se jich dotknul, projel mým tělem zvláštní, silný pocit, ze kterého se mi rozbrněly konečky prstů. V tu chvíli jsem naprosto jasně mohl cítit, jak kolem proplouvá jemné tkanivo času. Doslova jsem ho mohl cítit a nasahat. část čtvrtá – Mezi námi zaměstnanci Vyšel jsem před dům a jen tak na zkoušku zastavil čas. Všechno ztichlo a jedna ze sněhových vloček mi zůstala viset přímo před obličejem. Strčil jsem do ní prstem a tak se posunula o kousek dál, kde se opět zastavila. V tom okamžiku jsem si vzpomněl na Blanku i na Osud. Přání se stalo otcem činu a já se z ničeho nic ocitl na Champs-Élysées. Nahlédl jsem skrz okno do kavárny a spatřil své minulé já, jak rozmlouvá s Osudem u stolu číslo pět. Přesně jak jsem si to pamatoval. V tu chvíli čas kolem zamrzl. Kolem mě prošla dívka zahalená v šedém vlněném plášti. Zahlédla mě, otočila se a řekla: „Jsem ráda, že ses rozhodl ten úřad převzít. Ale jemu to ještě říkat nebudeme.“ Ukázala ke dvojici sedící v kavárně. „Takže tys věděla, že ten úřad přijmu? Už tenkrát jsi to věděla?“ „Ano. Ale nemohla jsem nic říct. Musíme respektovat svobodnou vůli smrtelných. Proto ses musel rozhodnout sám.“ usmála se na mě a pak vykročila. „Počkej! Ale tu krabici s hodinami jsi mi poslala už předtím! To mě přece ovlivnilo. Věděl jsem, že v truhle budou hodiny a že to znamená, že jsem úřad nakonec přijal! Není tohle ovlivňování svobodné vůle?“ namítnul jsem. Ještě na chvíli se zastavila a odpověděla: „Tu krabici ti nechám doručit až dneska ráno. Ještě jsem to neudělala. Navíc - jsi si jistý, že až do poslední chvíle nebyla prázdná?“ V tu chvíli mi to docvaklo. Do posledního okamžiku jsem měl možnost volby. Hodiny v truhličce byly i nebyly. Cesty času jsou opravdu složité. Pan Schrödinger by měl radost. Blanka se vešla do kavárny a posadila se ke stolu. Když se o pár minut později rozloučila s mým minulým, tak se to stalo. Ti dva zmrzli spolu s ostatními a jediná Čas pomalu opustila kavárnu. „Pro ně už čas běží zase normálně. Mám pro tebe ještě jednu radu. Využívej moci hodin s rozumem. S velkou sílou přichází také velká zodpovědnost.“ políbila mě na čelo a zmizela v ruchu ulice. Čas se obnovil. Uvnitř kavárny se zatím Osud rozloučil s mou stále ještě překvapenou minulostí a vyšel před kavárnu. Jakmile mě zahlédl, vydal se ke mně a pozdravil mě: „Rád tě vidím Čase. Přeji hodně štěstí!“ Dokonce i teď mě překvapilo, s jakou samozřejmostí to udělal. Vyrazili jsme spolu tou dlouhou ulicí a já se ho ptal na všechno, co mi přicházelo na mysl. Napadalo mě snad tisíc otázek a on se jen smál a říkal: „Neboj se, teď máš na všechno tolik času, kolik jen budeš chtít.“ Po chvíli chůze se k nám připojila Blanka. Vypadal trochu jinak. Byla stále velmi krásná, ale jako by postrádala ten lesk výjimečnosti. „Dnes ráno odevzdala hodiny. Je z ní obyčejný smrtelník.“ poznamenal Osud. A já se musel tomu všemu jenom smát. Očividně mě čeká ještě spousta zajímavých věcí, které bych jinak neměl šanci prožít.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

semeda	14.03.2012, 15:56:49

Úžasně poutavý příběh, obdivuji cesty, kterými se ubírá tvá fantazie...

Edvin	02.01.2012, 15:39:42

Dobře se to četlo, po stránce technické je to perfektní; pokud se jedná o řemeslo, pak chybí "pouze" pointa. Je to prostě solidní popis událostí, bez pointy bych to však nenazval povídkou. Pokud se jedná o část, v níž se protagonista rozhoduje mezi nabídkou Osudu a svým stávajícím životem: zde vidím vážné nedostatky. Je vidět, že Autor je člověkem, jenž píše o něčem, co sám neprožil a ani prožít nemohl, neboť je příliš mladý (a o dané problematice nehovořil s nikým ve věku blízkém protagonistově). Neumístil totiž protagonistu do situace, jež by přirozeně vyústila v rozhodnutí opustit stávající rodinu a začít prakticky znovu od začátku. Ba naopak: Autor jej umisťuje do šťastné rodiny, tvrdí, že je milovaný a sám miluje (až na zetě) všechny své blízké. Milý Martine! Žádný stařec by se v jeho situaci nerozhodl pro nejistý nový život. Leda že by byl pomatený, ale tak jsi jej nepředstavil. Je mi 62 let, miluji a jsem milován (i já mám ovšem svého "zetě" :-) ). Kdybych se měl rozhodnout, zvolil bych si vrabce v hrsti; o tom nemám nejmenší pochybnosti. Opakuji: Aby text mohl zůstat tak, jak jsi jej napsal, pak je třeba jej upravit a doplnit. Takto chybí jakákoliv logika pro protagonistovo rozhodnutí. Ed :-)


ze dne 02.01.2012, 20:00:55
Martin108: Málem bych zapomněl: díky za kritiku.


ze dne 02.01.2012, 16:25:38
Martin108: Nevím jestli jeho volba znamenala nejistý nový život. Znamenala ale šanci žít déle, než jen dva roky, které by ho čekaly, kdyby si vybral jinak :)

Siggi	19.12.2011, 11:55:58

To je velmi zajímavá povídka. Přečetl jsme to jedním dechem, až mne zamrzelo, že už je konec. Jen to jméno Času - Blanka, mi přišlo tak nějak nepatřičné. Celkově má příběh nádech mystiky a to jméno je jak pěst na oko. Ale to je jen můj názor. Jak říkám, povídka je velmi zdařilá a velice mne zaujala.


ze dne 19.12.2011, 16:03:08
Martin108: Díky za názor Siggi. Úřad vždycky přebírají původně smrtelní lidé a to bylo její jméno, které používala za života. Teď se ten v úřadu času jmenuje Karel :) Je potřeba rozlišovat mezi tím když reprezentuje úřad a když je tam jen za sebe :)

čuk	17.12.2011, 19:19:41

Téma cestování časem nebo jeho vracení je velmi lákavé a frekventované. V textu je důraz na otázku: cestovat nebo necestovat. Ono dilema volby. Časově změněná existence našeho hrdiny je dosud málo průhledná. Řada aspektů je tam nejasná (snad se vysvětlí), ono provedení volby je trochu zastřené a v podstatě náhodné (přijmutí úřadu otevřením balíčku není totéž jako dříve sdělené "budeš hodiny potřebovat"). Je předmětem diskuse, kam až sahá náhodná fantazie a kde se projevuje určitý filozofický problém nebo alegorie. Fantazie je dobrá, prokreslení situací v oné oblasti "za běžnou realitou" je teprve v začátcích. Počkejme si na pokračování. Odkazy na Schrödingerovy teorie? Jsem zvědav, jak obratně budou extrapolovány fantazijním způsobem jeho teorie, na př.mezistavů. a paralelnosti. Našel jsem ta tři špatné nebo chybějící interpunkční znaménka.