obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2916108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ledové peklo - Kapitola 5. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ledové peklo
 autor MKN publikováno: 27.12.2011, 17:06  
Po delší době, způsobené především nedostatkem času na psaní, vkládám další část mého příběhu...
 

„Chtěl jste se mnou mluvit pane?“ zeptal se statný Burth, který právě vstoupil do stanu.
„Ano Saraku,“ odpověděl druhý Burth, nastrojený v mohutné ocelové zbroji.
V reakci na Burthovu odpověď Sarak hlasitě zachroptěl a postavil se před obřího velitele. I nyní, jako vždy před tím, mu jeho cévami propletené obří svaly naháněly respekt. Nepopíratelný důkaz o Nysrakově neomezeném velitelství. Jen blázen by se dokázal postavit mocným pažím za účelem svržení tohoto dlouholetého vůdce.
„Doneslo se mi, že náš průzkumný oddíl padl, je to pravda?“ zaburácel Nysrak hromovým hlasem.
Sarak tuto otázku předpokládal. „Ano, zřejmě narazili na elfí odpor. Zničili je jejich kouzla.“
„Zřejmě?“ zeptal se Nysrak a udělal krok k Sarakovi.
Při pohledu na blížícího se velitele pocítil Burth slabou touhu couvnou, věděl ale jistě, že prokázat strach před velitelem by se rovnalo sebevraždě. Zůstal tedy stát na místě a s pohledem upřeným do Nysrakových očí odpověděl: „Ano, nenalezli jsme žádná těla, pouze vypálený kus lesa. Je podivné, že by ti přírodu milující elfové zničili tak velkou plochu lesa jenom proto, aby přemohli skupinu našich bojovníků.“
„Podivné? Ne, neřekl bych.“
Sarak se zamyslel, nerozuměl slovům velitele. Znovu hlasitě zachroptěl, nevěděl co jiného udělat. Cítil se značně ohrožen, Nysrak nesnášel, když musel svým vojevůdcům vysvětlovat své myšlenky.
„Saraku,“ řekl Nysrak a zahleděl se do ohně. „Oheň je mocný živel, který je velmi těžké zkrotit. Přesto ho všichni elfové, kteří jím vládnou, ovládají bezchybně. Jak jsi řekl, je nepravděpodobné, že by ti magičtí tvorové obětovali les, aby zachránili svůj nesmrtelný život.“
„Ano pane,“ Sarak cítil, jak se začíná potit. Stále nerozuměl slovům svého velitele.
Nysrak potichu zavrčel a pokračoval: „Nenapadá tě, na jaké elfy náš výzkumný oddíl narazil?“
Sarak odpověď na otázku neznal. Mlčel tedy a pozoroval, jak mohutný Burth došel ke dřevěnému stojanu na zbraně.
„Nejsi moc bystrý válečníku,“ pokáral Nysrak Saraka a s hlasitým zařinčením vytáhl ostnatou palici. V záři ohně mohl Sarak jasně vidět stopy zaschlé krve.
„Veliteli…“ Sarak ihned zmlkl, když stanem zahřměl Nysrakův hrubý hlas.
„Myslím, že existují dvě vysvětlení, proč elfové vypálili svůj milovaný les. Buď jsou na pokraji zoufalství a uchylují se k tomuto kroku z čisté nutnosti přežít, nebo jsme narazili na jejich legendami opředenou pevnost. Pouze mladí elfové neovládají svá kouzla, natolik, aby mohli svou neschopností, nechat shořet takovou část lesa.“
Nyní Sarakovi svitlo, „Issiela’s.“
„Svolej ostatní vojevůdce, je čas mou myšlenku prověřit.“
„Ano pane,“ řekl Sarak a s lehkým úsměvem se otočil. Věděl, že Burthové budou moci, po dlouhé době, brzy uhasit svou žízeň po smrduté elfí krvi.

„Klid, klid“ pronesla zahalená elfí postava směrem k mohutnému tvorovi ležícímu před ní.
Tvor ostražitě pozvedl hlavu a hluboce zavrčel.
„To jsem já E’Draer, mocný Argraade,“ řekla postava a přistoupila blíže. Zvolna natáhl ruku a dotkl se hrubé kůže tvorovy podlouhlé hlavy.
Argraad zareagoval slabým zavrčením, neucukl ale, což bylo pro elfa dobré znamení.
Přistoupil tedy blíže. Rudé plazí tělo, dosud zahalené ve tmě, se tak ukázalo celé. Silné zadní nohy skrčené a zatočené pod svalnaté tělo a mocný ohon s černými ostny naháněly určitý respekt.
Mistr E’Draer ale tento respekt nepociťoval, svou dlaní se přesunul na Argraadův krk a obešel tvora z pravé strany.
„Potřebuji odcestovat. Pomůžeš mi?“ řekl E’draer když obcházel veliké složené křídlo. Argraad pohodil hlavou a lehce pozvedl svá křídla, zřejmě pochopil, oč ho elf žádá.
„Děkuji,“ řekl významně zahalený elf a lehce se uklonil. Věděl, že mu létající tvor pomůže, takové bylo mezi elfy a Argraady soužití. Přesto cítil, že je nutné Argraadovi za jeho ochotu prokázat patřičnou úctu.
Po úkloně udělal další kroky, aby došel k místu, kde hodlal na tvora nasednout. Poté přehodil svou nohu přes jeho tvrdý hřbet a druhou se odrazil vzhůru. Nyní seděl pevně za Argraadovými křídly.
Tvor znovu zatřásl hlavou, ale nijak nebezpečně. Poté se pomalu postavil a roztáhl svá obrovská křídla. Následoval řev vycházející z jeho zubaté tlamy. Když řev utichl, natočil Argraad svůj dlouhý krk, aby pohlédl na sedícího elfa na svém hřbetě.
„Ano, jsem v pořádku, můžeme letět.“
Argraad tedy svůj krk opět otočil a s roztaženými křídly se vznesl.
E’draer mohl pozorovat, jak se pomalu zmenšuje elfí pevnost, poté viděl pouze nikde nekončící les a i ten postupně zanikal v nastávající tmě. Argraad se každým máchnutím křídel oddaloval od planety Ormia a blížil se k nemagickému Clismaaru.
„Jdu si pro odpovědi,“ řekl ještě mistr, než zavřel oči a upadl do hluboké meditace, nutné k tomu aby mohl elf přežít cestu skrz prázdný prostor mezi dvojicí planet.

S hlubokým nádechem otevřel oči. Posunkem si vytáhl kápi tak, aby lépe viděl a dlaní se dotkl letícího Argraada.
Znatelně se ochladilo. Příjemnou teplotu elfích lesů vystřídalo nevlídné Clismaarské klima. I krajina se změnila, všude byl nyní led.
„Podivné,“ řekl si elf pro sebe, pozorujíc páru ze svého horkého dechu.
Jeho okřídlený společník byl stejného názoru, hlasitě zavrčel a ohlédl se na svého elfího spolujezdce.
Elf pronesl kouzlo, které ho začalo chránit před stále silnějším mrazem, ihned pocítil slabé zachvění, způsobené poklesem nashromážděné magie v jeho těle. Připomínka toho, že kouzla na této planetě bez magie jsou omezena.
Zanedlouho zima ještě více zesílila. Ostrý vzduch se neúnavně opíral do schouleného elfa a strhával mu tak nasazenou kápi z hlavy. I mohutný Argraad začínal mít problémy v silném větru mávat křídly. Vzduch jako by zhoustnul, mohl za to jistě neúprosný mráz.
Elf napjal svou mysl, nevlídné počasí Clismaaru nebylo dobrým znamením. Přivřel oči a myšlenkami zapátral po okolí. Ihned to ucítil, vlna ledové magie jím projela jako nůž.
„Přišli jsme pozdě, věci jsou již dávno v pohybu,“ řekl, zatímco hluboce oddechoval. Volná ledová magie byla cítit všude kolem. Bylo ji zde tolik, že mohla pocházet z jediného místa.
„Mocný!“ zařval šokovaný E’Draer na svého Argraadského druha. „Leťme hned do Alfadaaru. Přicházíme pozdě, musím mluvit okamžitě s Věštkyní!“
Argraad ihned zareagoval pokrčením svého pravého křídla. Naklonil se a začal se snášet blíže k zemi, kde mohl svůj let zrychlit.
I přes neutichající mrazivý vítr se dvojice neúprosně blížila k svému cíli. Zanedlouho tak mohli oba společníci vidět zasněžené obrysy velikého Taranfalského pohoří. Známka toho, že utajená Otragarská věž není daleko.
„Brzy tam budeme. Přistaň již,“ pronesl elf směrem ke svému druhovi. Ten stále ukrajoval mocnými tempy z dálky, která je dělila od Alfadaarského chrámu.
„Sleť dolů, jsme skoro u cíle. Dále půjdu sám,“ zopakoval svá slova mistr E’draer a jako již mnohokrát během letu si nasadil svou kápi. Cítil se tak lépe, jako by chráněn před tímto nepříjemným světem.
Argraad na jeho slova neochotně zareagoval a zvolna se spustil dolů k zemi.
Elf pozoroval zvětšující se stín na bílém podkladu země. Všude, kam dohlédl, viděl sníh, jak se lidé a ostatní národy planety naučili říkat tomuto bílému zlu.
Stín se na zemi neustále zvětšoval a přibližoval, až se Argraad dostal tak blízko k zemi, aby mohl narovnat tělo a zabořit své mohutné nohy do zmrzlé země.
„Děkuji, řekl mistr E’draer a natáhl se s úmyslem slabě pohladit Argraadovu šíji. Neučinil tak ale, protože tvor zvedl krk a mohutně zařval. I jeho citlivé smysly cítily sílu volné magie rozprostírající se kolem.
E’Draer bez dalšího otálení přehodil nohu přes Argraadův hřbet a seskočil k zemi. Nohy se mu zabořily po kolena do zmrzlého sněhu, přesto ale necítil žádný chlad. Ochranné kouzlo stále působilo naplno.
„I ty jistě cítíš, čeho jsme zde svědky, Mocný. Nebudu tě tedy nutit zde dále setrvávat. Já ale musím jít dále, musím získat informace.“
Argraad na E’draerova slova zareagoval hlubokým zavrčením. Poté rozevřel svou tlamu a vycenil ostré zuby. Dával tak najevo nesouhlas s mistrovými slovy.
„Ne, dále půjdu sám, jistě chápeš mé důvody,“ řekl mistr a pohledem přejel po zasněženém okolí.
Vzdušný tvor na to naposledy zavrčel a roztáhl svá křídla, aby mohl s mocným mávnutím zvednout své tělo do vzduchu. Tam se hbitě otočil a pronikavýma očima se zadíval elfovým směrem. Následně rozevřel podlouhlou tlamu a ze svých plic vydal děsivý zvuk. Oznamoval tak veškerému okolnímu nebezpečí, že on, Argraadský pán nebes, se ničeho nebojí.
Elfí mistr si rukou očistil svůj obličej od rozvířeného sněhu a jako už poněkolikáté si upravil svou kápi. Poté, aniž by se ohlédl na řvoucího tvora, vyrazil hlubokým sněhem dále.
Prodírat se zasněženou krajinou nedělalo elfovi žádné potíže. Díky jeho ochrannému kouzlu mu nepůsobil mráz žádné potíže a i sníh jakoby před jeho kroky ustupoval. Netrvalo tedy dlouho a elf došel k nedalekému úpatí začínajících hor.
Zde se na chvíli zastavil a rozhlédl se. Okolní krajinu zvolna přikrývala tma. Bílý sníh tak začal ještě více zářit než během pochmurného dne. Mnohem pozoruhodnější ale byl pohled na černající nebe. Zde pozvolna začínaly probíhat podivné světelné úkazy. Modro-zelená záře, vždy v nepravidelných intervalech, klikatě protnula nebeskou čerň a prudce tak ozářila okolí tajemným světlem.
Elf s tichým výrazem v tváři tento úkaz pozoroval. Znal jeho příčinu, přesto se na okamžik cítil jako ochromený. Když Věštkyně spoutala Skarazovo tělo, přestala být planeta Clismaar magicky činným místem. Veškerá magie byla vtlačena do jedné malé krypty, kde leželo zohavené tělo ledového démona. Přesto někdy část této magie z krypty unikla do světa, kde se rozptýlila a zjevovala v hmotném stavu. Protože většinu magie nalézající se v Clismaaru tvořila magie ledová, hmotný stav měl nejčastěji podobu látky lidmi nazývané sníh.
Sníh se ale na zemi nikdy nevyskytoval v takovém množství, jako zde na tomto místě. A mistr E’draer si byl právě díky světelným paprskům na obloze jistý, že na ostatních částech planety bude situace podobná. Množství volné magie putující vzduchem bylo přímo neuvěřitelné.
Musel si pospíšit. Bez únavy se tedy znovu začal prodírat zmrzlým sněhem. Nyní šel trochu pomaleji, protože začal stoupat do velikého horského kopce. Přesto nebyl zadýchán. Jeho ústa vypouštěla stále slabounký obláček zmrzlého vzduchu.
Obláček se zvětšil až po dlouhém pochodu na vrcholu hory. Elf nyní pokračoval v cestě nahrbený proti prudkému větru. Nebe znovu a znovu protínaly světelné vlny ledové magie.
Mistr nezpomaloval, vpřed ho hnala myšlenka, že se nachází nedaleko utajeného sídla Věštkyně z Alfadaaru.
Po dalších mnoha krocích sestoupil elf do nevelikého údolí. Zde vítr úplně ustal.
„Jsem u cíle,“ řekl do ticha, které ho obklopovalo, a udělal několik kroků vpřed. V tom se z bílé krajiny okolo vynořila nevelká kamenná věž. Elf věděl, že tato věž je chráněna mnoha speciálními zaklínadly proti objevení. Přesto viděl její kamenné zdi bez oken. Jediným otvorem do okrouhlé věže byla nevelká dřevěná vrata. Právě na ta upíral elfí mistr oči. Zde žila mocná Věštkyně z Alfadaaru.
Bez dalšího otálení došel k dřevěným dveřím. I přes působení dlouhého aspektu času se zdály být neporušené a zachovalé. Účinky magie, pomyslel si elfí mistr, a levou rukou projel po jejich hladkém povrchu.
Potichu zamumlal nějaké zaklínadlo a dveře pohladil znovu. Tím si pro sebe uvolnil vstup do věže. K Věštkyni z Alfadaaru mohlo vstoupit pouze několik vybraných elfů.
S hlubokým nádechem pomalu otevřel dveře. Následovalo ostré zavrzání, známka toho, že dveřní panty nebyly mnoho let v pohybu. Věštkyně neměla důvod opouštět věž. S okolním světem komunikovala pomocí svých zření a myšlenek.
Když mistr E’Draer pootevřel dveře, znovu jím projela vlna ledové síly. Věž jí byla doslova naplněna. Elfovi poslední zbytky naděje tímto zjištěním nadobro pohasly. Věštkyně by nikdy nesnesla ve svém domově jakoukoli ledovou magii.
Přesto mlčky a s nehybnou tváří vstoupil do stavby. Hned za vchodem se ve věži nacházely točité schody spojující vstupní halu s prvním patrem i s podzemími prostory. Celé schodiště bylo nasvíceno tlumeným světlem z dvojice pochodní zavěšených v mohutném svícnu na holé stěně. Mistr E’draer kolem zdroje plápolajícího světla prošel a sestoupil na první schod. Ihned ucítil nerovný povrch hrubě opracovaného kamene.
Lehkými kroky pokračoval dále v sestupu po schodech dolů do podzemních prostor věže. Odsud cítil nejvýraznější proud magických sil.
Během chůze po točitých schodech si elf, jako již mnohokrát, položil otázku, co se vlastně stalo. Co mohlo zapříčinit, že mu byl Věštkyní seslán varující sen a že se celý Clismaar zahalil do sněhového šatu. Odpověď na tuto otázku zatím neznal. Rozhodně ale byla děsivá.
Když vstoupil na další schod, ucítil podivný chladný závan. Jako kdyby se kolem něho otřelo něco magického. V dalším okamžiku uslyšel elf z vrchu vrzání zavírajících dveří.
Ihned se otočil a dlouhým skokem vyskočil o několik schodů výše – pozdě. Vstupní dveře již byly zavřené. V dalším okamžiku s krátkým zasyčením zhasnula dvojice pochodní ozařujících okolí a mistr E‘Draer se tak ocitl v naprosté tmě.
Nijak nezpanikařil a pomalu se otočil. Poté se s nataženýma rukama snažil nahmatat zeď, podél které by sestoupil do nižšího patra. Tu ale nemohl nikde nalézt, přestože pažemi dosahoval rozhodně dál, než by se měla kamenná zeď nacházet. Musela být pryč.
Na okamžik zatoužil použít svou magii k ozáření okolí. Touhu ale potlačil, protože potřebné kouzlo by mu ubralo velké množství ze zásob jeho magie a nyní mu bylo jasné, že tu bude dnes potřebovat. Stále se tedy nacházel v černé tmě.
Udělal krátký krok vpřed v očekávání, že narazí na hranu schodu, Ani ta zde ale nebyla. Nyní si byl jistý, že byl nějakým způsobem přenesen na jiné místo. Přesto měl pocit, že se v kamenné věži stále nachází.
Dlouze se zaposlouchal do ticha. Slyšel slabé hučení volně se pohybující ledové magie. Monotónní tón ale po chvíli protnul zvuk jiný. Mistr E’draer zde nebyl sám, podivné dunění se k němu pozvolna přibližovalo.
Rychle se rozhlédl do všech stran, aby určil, z jaké strany blížící zvuk přichází. Zdálo se, že se přibližuje ze všech stran, neustále se měnil úhel, z jakého elf dunivé údery slyšel. Potřeba vidět nejbližší okolí byla pro E’Draera už nesnesitelná. Vyřkl tedy kouzelná slova na vyvolání malé ohnivé koule, která měla obklopit okolí kolem mistra jasným světlem. Nic se nestalo. Elfovi oči byly stále slepě zahaleny černou tmou.
Mistr E’Draer znovu zopakoval kouzlo. Opět stejný výsledek. Blížící se zvuk byl už téměř u něho.
Náhle utichl a elf se ocitl v tichu znovu doprovázeném slabým hučením volné magie.
Udělal krok směrem, kde naposledy slyšel dunivé zvuky. Necítil strach, dovedl se dobře bránit i bez použití kouzel. Levou rukou pomalu sáhl za svá záda, kde měl ve zdobené pochvě ukrytý meč. Pevně sevřel jeho rukojeť a zatáhl.
Meč ale nevytáhl. Tmu kolem vystřídalo bílé světlo, tak silné, že elf musel meč upustit a zakrýt si oči. S bolestným výrazem ve tváři poklekl k zemi.
„Mistře,“ promluvil chraplavý hlas.
E’draer v něm hned poznal hlas Věštkyně z Alfadaaru.
„Nemáme čas,“ zvolal hlas.
Elfí mistr se přinutil znovu postavit na nohy a lehce pootevřít oči. Nedaleko od něho se nacházela postava Věštkyně z Alfadaaru. Na černém pozadí vypadala neobyčejně mohutně, tento dojem umocňoval i tlustý, hnědý plášť s vyztuženými rameny, které se díky tomu zdály být větší. Výrazně působil i její bledý obličej posetý několika tmavými skvrnami.
„Co se stalo, mocná Věštkyně?“ zeptal se E’draer stále zmatený po oslepení náhlou září, která s příchodem Věštkyně místo zahalila.
„Nemáme čas,“ zopakovala znovu černá ústa magické bytosti.
„Proč? Co se stalo, že bylo vypuštěno takové množství ledové magie?“
Věštkyně neodpověděla, pouze se sípavě nadechla. E’Draer tak mohl jasně slyšet, jak jejím tělem projel s hvízdavým zvukem ledový vzduch. Poté pohodila hlavou, aby si odhrnula černý chumel slepených vlasů z čela. Přitom přimhouřila své vodnaté oči a hleděla na elfa před sebou.
E’Draer vyčkával, nepokládal za vhodné znovu opakovat svou otázku, Věštkyně mu jistě rozuměla a pokud uzná za vhodné, odpoví. Svou mysl stále soustředil na okolí. Necítil se tu dobře, nevěděl, kde je, ani jak se sem dostal. Přestože před sebou viděl známou postavu, nebyl si jistý, že je to tak správně.
„Nemohu tu s tebou mluvit,“ promluvila po dalším chrčivém nádechu magická bytost. „On mě přemohl.“
Při těchto slovech se elf bolestně zachvěl.
„Nemáme čas,“ řekla znovu černá ústa mocné Věštkyně.
„Co se děje? Pověz, Skaraz znovu povstal?“
„On mě přemohl, nyní mu sloužím. Budeš muset utéct, mistře, nebo tě zabiju. On tě zabije.“
„Ne!“ zvolal v reakci na její slova elf. „Jak tě mohl přemoci? A kde nyní jsme? Cítím, že se nenacházíme stále ve věži“
„Vtáhla jsem tě do svého vědomí, neudržím tě tu však dlouho. Proto vyslyš má poslední slova. Poté budu nucena na tebe zaútočit.“
Mistr E’Draer nemohl uvěřit tomu, co mu právě Věštkyně oznámila. Přesto si v duchu připravil mocné kouzlo, které hodlal použít. Doufal, že až bude navrácen zpět do pevnosti, bude moci opět čerpat ze svých zásob magie a tedy i kouzlit.
„Mistře, nyní jsi jediná naděje národů žijících na planetě Clismaar a Ormia. A nejen jich. Tím, co ti řeknu, se staneš nadějí všech ras a živočichů žijících v naší galaxii. Nedovol mi tedy, abych tě zabila. Až tento rozhovor skončí a ty se navrátíš zpět do magické věže, vyběhneš po schodech do vrchního patra a proskočíš magickým oknem ven. Jedině tak se můžeš zachránit a zachovat v sobě cenné informace. Za žádných okolností se mnou nebojuj, jinak tě ihned zabiju. Rozumíš?“
Elf cítil, jak mu vyschlo v ústech. Nyní už bylo více než jasné, že se celá hrůza odehraje znovu. Skaraz opět povstal a svou ledovou magii zničí každého, kdo mu bude stát v cestě. A jako první cíl si zvolil svého nejmocnějšího protivníka.
„Rozuměl jsi?!“ zvolala náhle hrozivým hlasem Věštkyně. Její oči se přitom chladně zablýskly.
„Ano,“ řekl tiše elf. Z mysli vypudil všechny myšlenky, čekal ho náročný úkol.
Věštkyně se několikrát hluboce nadechla, viditelně ji stálo veliké úsilí ovládnout svou mysl a uchovat v ní elfa, aby mu mohla sdělit potřebné informace.
„Pamatuj si, cílem k přežití je ona. Jak jistě víš je výjimečná, doprav ji do Clismaaru a najdi Lardulirum - magickou knihu pekla. Ta je klíčem k druhému přemožení toho démona. Více ti nemohu říct, on mě ovládá. Já-já … nedokážu ho přemoci.“
Nato se Věštkyně začala třást a z jejích očí vytryskly černé pramínky krve. Ihned je přikryla pod svými kostnatými dlaněmi, to když si je přiložila na oči.
„Uteč mistře!“ zvolala ještě. Poté zmizela a E’Draer na krátkou chvíli osaměl. Ihned na to už ale cítil pod nohama nerovný povrch schodů a viděl kamenné zdi lehce nasvícené od dvojice hořících pochodní.
Rychle vyrazil vzhůru. Stále lehce zmatený z náhlé změny prostředí skákal vždy po několika schodech, to už ale za sebou uslyšel těžké kroky.
„Nemůžeš mi utéct, elfí mistře.“ Zasmál se zespodu chladný hlas. Ani zdaleka nepřipomínal chrčivý hlas Věštkyně, která s elfem mluvila před okamžikem. Tento jakoby pozbýval jakékoli stopy života. Byla z něj cítit touha zabíjet.
Mistr E’draer proběhl kolem zavřených vstupových dveří. Neobtěžoval se zdržovat tím, že se pokusí je otevřít, a vkročil na druhou část schodiště, která vedla do vrchního patra věže.
Během několika úderů srdce vyskákal po schodech do mezipatra, kde se nacházel obdobný stojan s pochodněmi jako ve vstupní místnosti. Elf proběhl kolem a zatočil na druhé schodiště, včas se ale zastavil.
Celá polovina schodiště byla zborcena. E’Draer se tak nacházel nad velikou dírou vedoucí dolů do dolní místnosti. Díra byla natolik velká, že by ji ani s využitím veškeré své mrštnosti nedokázal přeskočit. Musel ale dál!
Krátce se rozhlédl a vrhl se ke zdi, kde spatřil sotva viditelné trosky bývalého schodiště. Jeho nohy nyní zely nad temnou hlubinou věže a pomalu se posouvaly na druhou stranu.
Kroky ozývající se zespod se přibližovaly, už cítil její přítomnost. Kdyby se ohlédl, jistě by už postavu Věštkyně viděl. Toto vědomí ho donutilo ještě zrychlit svůj pomalý postup po úzkých zbytcích schodiště. Se zády přitisklými ke zdi hbitě pokládal nohy na vyčnívající kameny. Už byl téměř u cíle, když se ozval chladný hlas Věštkyně.
„Zemřeš, elfí mistře. Nemůžeš proti nám uspět.“
Ve stejném okamžiku se uvolnil kámen pod E‘draerovou nohou a elf ztratil rovnováhu. Naštěstí se mu v poslední chvíli podařilo odrazit se směrem k znovu začínajícím schodům.
S vypětím všech fyzických sil se dokázal prsty chytit jejich okraje a oddálit tak pád dolů. Kraj schodů se začal ihned drolit a na elfovu hlavu dopadlo několik drobných kamínků.
„Je konec.“ zavrčela Věštkyně.
Elf věděl, že stojí na druhém konci schodiště a sleduje jeho marný boj se zemskou gravitací, neměl ale sílu se ohlédnout. Jeho tělo začínalo být těžké, schody se navíc stále drolily a mistr tak ztrácel poslední části opory, které se mohl držet.
Se zatnutými zuby se pokusil racionálně uvažovat. Měl zlomek okamžiku na to, aby něco vymyslel. Věštkyně na druhé straně znovu něco pronesla, její slova ale nevnímal, zvažoval možnosti, které mohl učinit.
Mohl se pustit a spadnout dolů. Pád by možná přežil, druhou šanci na vyběhnutí schodů by jistě ale nedostal. Druhá možnost, která ho napadla, měla také velmi malou naději na úspěch, rozhodl se ale pro ni.
„E‘draer sa´ya de anima“ zařval elf vzhůru magickou formuli. Ihned poté se začalo jeho tělo měnit. Těžklo a zvětšovalo se. E’Draer ucítil novou dávku fyzických sil, náhle jakoby nebyl tolik unavený. Jeho končetiny se měnily. Nemohl se již držet, prsty se protáhly v černé drápy. I kdyby mu prsty zůstaly, schody váhu jeho nového těla neunesly a praskly. Elfí mistr se tak ocitl ve vzduchu bez pevné opory. Nespadl ale.
Změněnou pravou končetinou se ohnal po vedlejší zdi a zabořil tak své ostré drápy do chladného kamene. Zabral a překvapivě hbitě k jeho novému tělu se vymrštil vzhůru.
„Tvá proměna ve zvířecího společníka ti nepomůže, elfí mistře,“ zvolala Věštkyně, když se elf v podobě mohutného medvěda vyšvihl vzhůru. To byla její poslední výhružná slova, protože následně zavřela oči a učinila kouzlo.
Lehce pozvedla své veliké bledé dlaně a ukázala směrem k elfovi v medvědí podobě. Z dlaní ji ihned vyrostly čtyři magické šlahouny a vyrazily směrem, který Věštkyně naznačila.
Když elf dopadl na schody, otočil se a přestože mu podjela zadní tlapa, kterou po dopadu visel ve vzduchu, ohnal se po prvním šlahounu a úspěšně ho tak odstranil. Při obranném útoku ale ztratil rovnováhu, a málem znovu spadl do díry, která ho dělila od mocné Věštkyně.
Druhý šlahoun už proto nestihl odrazit. Ten se mu se slyšitelným mlasknutím zabodl do pravého boku. Elf zařval bolestí. Ihned ucítil, jak mu prorůstá masem a zapouští slabé kořínky.
Než si tuto skutečnost uvědomil naplno, přišla bolest druhá a hned na to třetí. E’Draerovo medvědí tělo bylo nyní probodáno třemi šlahouny, které z něho nemalou měrou odsávaly veškerou sílu.
„Čas tvé smrti se blíží,“ zasmála se chladně Věštkyně.
E’Draer na ní pohlédl. Teprve nyní si povšiml, jak hrůzně znetvořená je. Její tvář byla pokryta množstvím hnijících ran a oděrek, které se po jejím obličeji plazily, jako skupina hadů. Stejně tak její černé rty byly odporně popraskané.
Více ve zlomku okamžiku, který věnoval Věštkyni, nezahlédl. Přestože jeho trup prolézala neskutečná bolest, jak mu šlahouny prorůstaly masem, našel poslední zbytky sil a pokusil se jim vymanit. Předními tlapami se zapřel o schod, na kterém stál, a všechny tři šlahouny spolu s kusy svého masa vyrval z těla.
Jeho pravý bok ihned zalila veliká dávka krve ze třech hlubokých ran. To ale nevnímal, nevnímal ani mučivou bolest a znovu začal stoupat vzhůru. V medvědí podobě to šlo po úzkých schodech o něco hůře, přesto se nevzdával. Byl kousek od cíle.
Mistr opět cítil, jak ho tři šlahouny pronásledují. Nebude trvat dlouho a znovu ucítí prudkou bolest způsobenou jejich vniknutím do svého těla.
Poslední dva schody. Něco se o něho otřelo, pokračoval ale dále. Když vystoupal, vběhl do malé místnosti. Neměl ale čas se tu rozhlížet. Automaticky vyrazil rovně s nadějí, že se dostane k nějakému únikovému oknu.
Když byl elf v polovině místnosti, zaslechl z dálky nějaké zaklínadlo. Nevnímal, pouze se soustředil na to dávat jednu nohu před druhou tak, aby se dostal dále od smrtící moci Věštkyně.
Náhle mu něco spoutalo nohy. S mohutným rachotem přepadl zády na chladnou zem. Zuřivě zařval, byl konec. Když pozvedl hlavu vzhůru, tyčila se nad ním postava Věštkyně.
„Nemůžeš vyhrát.“
Mistr E’Draer její slova téměř nevnímal. Jednak kvůli vzteku a pocitu bezmoci, který ho právě zavalil a navíc kvůli tepající bolesti v medvědím boku, kterou opět začal velkou měrou cítit. Znovu proto otevřel svou tlamu a zoufale zařval.
„Ukončeme to,“ řekla chladně Věštkyně, zatímco z jejich dlaní vyjely opět čtyři hrozivé šlahouny.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Zacharias 28.12.2011, 0:44:27 Odpovědět 
   Trošku více plynulosti...četlo se to trochu složitěji, než by bylo ideální. Příběh je docela slušný, kde všude hledáš inspiraci? :)
 ze dne 28.12.2011, 10:05:09  
   MKN: no nejvíc asi ve své hlavě :D
 m2m 27.12.2011, 17:06:00 Odpovědět 
   Zdravím a příjemný mezisvátečný období přeju!

Dneska vlastně asi nemám co říct, po příběhový stránce došlo na Matyldinýho Hitlera, a ačkoliv se vlastně jedná jen o maličkou epizodu setkání elfího mistra se zlem, který ovládlo neporazitelnou Věštkyni, je napsaná s chutí a příjemným drajvem.

Trochu výtky bych měl ke kostrbatýmu stylu, kdy některý slova zbytečně vršíš na sebe; občas se mihne nějaká chybka, ale víceméně nejde o nic strašnýho.
Ten styl se vybrousí psaním, takže budu věřit, že když by sis ten text po sobě víckrát (NAHLAS) přečetl, víckrát bys ho i přepracoval a víc ty určitý pasáže vykrystalizoval.
A tím se víc zlepšil :)


Příběh se mi ale líbí, ne že ne. A to elfy a takovou havěť nemám rád.
Neříkal jsem to už?
 ze dne 27.12.2011, 20:23:31  
   MKN: no myslím, že říkal :)
jinak samozřejmě opět děkuju za čas při čtení a následném hodnocení...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Zlovolný
Alitoc
Kamir: Má matka...
Sirnis
Koronavirus jak...
markus
obr
obr obr obr
obr

Kapitola 8
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr