obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38954 příspěvků, 5685 autorů a 387173 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Příliš divoká země-Závěr ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příliš divoká země- Poslední batalion
 autor Iserbius publikováno: 29.12.2011, 16:10  
Rozhodl jsem se dát závěrečnou bitvu a epilog do jednoho celku.
Závěrečná bitva nabírá na obrátkách a jednotka pověřená speciálním úkolem se vydává přímo do srdce pekelného města.

PS: Narážka na válečný film s Ed Harrisem a Jude Lawem záměrná :-)
 

28. března 2018
Ulice už byly bezpečné. Rusové měli vše pod palcem a já minul několik skupinek zajatých Američanů. Za poslední dobu bylo konečně ticho. Šel jsem klidným krokem na naše velitelství, které bylo zřízené včera večer.
Vešel jsem dovnitř rozbitými dveřmi a vyšel do prvního poschodí. Všichni mi uhýbali a chvílemi jsem spatřil v jejich očích děs. V patře jsem si vyžádal vysílačku a navolil frekvenci, na které jsme měli bunkr.
„Lime, jsi tam?“ ozval jsem se. Ticho.
„Lime,“ jsi tam? Potřebuju s tebou mluvit.“ zase ticho.
Po hodně dlouhé chvíli se konečně ozvalo: „Ano, šéfe. Jsem tu. Jak se mají ostatní?“
„No, o tom s tebou potřebuju mluvit.“


27. března 2018
Konečně se nám podařilo dostat do tunelů metra. Útok začal včera z rána a frontová linie se do odpoledne moc nepohnula. Teprve kolem čtvrté se povedlo obsadit první stanici metra, Černý most. Ta zdlouhavá přestřelka v bývalém obchoďáku mě docela vyčerpala. Tam se drželi zuby nehty a nám se nedařilo je odtamtud dostat.
Kráčeli jsme temným, prázdným tunelem metra a cestu nám osvětlovali pouze baterky a laserové zaměřovače některých pušek. Třeba té mé G-36C. Bylo nás dvacet čtyři. Já a moje kompanie a dvacet Rusáků. Ti nám měli posloužit jako doprovod a pojistka, že toho sráče neodprásknem. Dokonce jsme nafasovali každej policejní klepeta.
Krejcar se s námi nebavil. Nedivil jsem se mu. To, co jsem mu řekl sice nebyla pravda, ale koledoval si o to. Posledních několik měsíců jsem toto čekal. Krejcar se nám čím dál více odcizoval. Choval se divně. Zatímco jsme se my tři snažili držet při sobě i když nás už chytla perfektní ponorka, on se držel stranou a obvykle jel jen na vlastní triko.
Já jsem věděl o pěti dalších skupinách, které měli stejnej úkol. Dostat se k Národnímu Muzeu a tam zajmout Amerického generála a pak zmizet z města. Amíci si z muzea udělali své velitelství, protože to byla jedna z mála budov, které byly minimálně poškozené při první bitvě.
Z povrchu se ozývaly výstřely a výbuchy. Země se třásla a my pomalu postupovali tunely metra. Několikrát se nám stalo, že tunel byl zablokovaný a my se museli vrátit a zkusit vedlejší tunel.
Když se nám konečně podařilo dostat na muzeum, bylo skoro ráno. Až na Florenc jsme nikde nenarazili na nějakej extra odpor. Tam to bylo celkem drsný a my přišli o pět Rusáků. Vylezli jsme z metra a tehdy se rozjela docela tvrdá přestřelka. Na povrchu byli zabarikádovaní opravdu pečlivě, ale ve spod jich moc nebylo. V átriu muzea jsme se dlouho řezali. Nebudu to popisovat do detailů, protože se to seběhlo hodně rychle. Pár nás zabili, ale my jich zabili o hodně víc.
Tehdy jsem ho poprvé spatřil. S útočnou puškou nás posolil a zdrhnul. Typickej Emerickej generál. Baret, uniforma a hlavně pořádnej magnum. Připoměl mi Shepperda z Modern Warfare 2. Probíjeli jsme se za tím zmetkem téměř přes celé muzeum. Dost se změnilo od mé poslední návštěvy. Všechny exponáty byly roztřískané a nahrnuté do rohů. Museli ustoupit vojenskému vybavení.
Tak, jak rychle jsme vítězili díky momentu překvapení, jsme rychle i začali prohrávat. Z okolních ulic dorazili další nepřátelé a my zůstali uvěznění v budově. Každej si našel svůj kryt a odtamtud střílel. Kulky létaly ze všech stran a nikdo nikoho nešetřil. Pak to dostal Mikula. Vykoukl zpoza svého krytu a v tu chvíli jí schytal přímo do krku. Padl na znak a rukama se snažil zastavit proud krve. Levrys se mu snažil pomoci, ale nebyla šance. Krejcarovo chování mě zarazilo. Nepomohl, jen se staral o své. Přišlo mi, že ho to i těší. Pod palestinu jsem mu neviděl. Bitva zuřila dál a já za okny spatřil přilétající ruské vrtulníky.

XXX

Situace by se dala nazvat jako ztracená. Slušně řečeno. Generál nám zdrhnul a navíc odstartoval zběsilou honičku na kolejích mezi prázdnými vagóny. Postupně jsme přišli o všechny rusáky a nás tři zahnali do kouta. Byli jsme teďka v nějaké malé komůrce s mizerným výhledem ven kdesi poblíž hlavního nádraží.
Venku se to mlelo o sto šest. Na jedné straně Bundeswehr s Amíkama v docela bezvýchodné situaci a na straně druhé Rusové v pořádné převaze. Země se otřásala. Výbuchy a výstřely byly slyšet na kilometry daleko.
Opíral jsem se o stěnu, civěl ven a ztěžka oddychoval. Levrys mířil svoji osmapadesátkou ven a Krejcar stál za mnou a taktéž mířil ven. Jen hlídal dveře za našimi zády. Zkontroloval jsem munici. Půl zásobníku a poslední jsem měl ve vestě. Zbývala pak už pistole. Hoši na tom byli obdobně.
„Já říkal, že jsme v prdeli,“ začal depkařit Krejcar.
„Nejsme,“ odsekl jsem. „To dáme, nebude daleko!“
„Tak už to pochop!“ zařval vztekle. „Tohle je konec! Skončili jsme!“
Krejcar přestal mířit na dveře a otočil se na nás. Mělo mě to dojít, že něco není v pořádku. Ty jeho slova. Měla mě varovat. Pažba jeho SVDéčka mě přistála na ksichtě a já odletěl ke zdi. Moje puška spadla na zem. Levrys ani nestihl zareagovat a hlaveň pušky měl na zátylku. Padl výstřel. Levrys se beze slov sesul na zem. Chyběl mu celý obličej. Pak se na mě otočil.
„Teď to ukončíme,“ usmál se stejně blbě, jak jsem to doposud uměl jen já.
„Kreténe!“ vybuchl jsem, postavil se na nohy a skočil po něm.
Natlačil jsem ho na zeď, kopl ho do rozkroku a vyrazil mu zbraň z ruky. Dal mi ji na čelist a já zavrávoral. Vykryl jsem sérií úderů a ustoupil. V malé místnosti dva krát tři metry se nedalo nějak volněji pohybovat. Bylo tam pro mě málo místa. Takže jsme se navzájem omlacovali o stěny. Kdyby tu bylo víc místa a nebyl tu takovej bordel, tak by Krejcar se svojí hubenou postavou neměl moc šancí. Byl ale rychlejší a menší, i když ne o moc. Schytal jsem hromadu ran a kopanců.
Nakonec se mu povedlo mě podkopnout a povalit na záda. Začal do mě zběsile mlátit a já se marně snažil vykrýt údery na svůj obličej. Ztěžka na mě dosedl a mě cosi bodlo do zad. Něco, co mě vrátilo do reality. Dlouhý ozdobný lovecký nůž. Nosíval jsem ho na zádech v pouzdře. Díky batohu jsem ho nevyužíval a obvykle používal vojenský v pouzdře na lýtku.
Sáhl jsem po něm, zatímco mě mlátil. Když si myslel, že mám dost, tak mě začal pro jistotu škrtit. Uvolnil jsem sponku, která ho držela, pevně ho sevřel a vytáhl. Jedním mocným šmahem jsem ten nůž zarazil Krejcarovi do krku. Jeho výraz absolutní nenávisti se změnil nejprve na nechápající a pak teprve na vyděšený. Krev začala stékat po noži a padala mě na tvář. Klepaly se mi ruce a já jen držel nůž v ráně. Z posledních sil chtěl něco říci, ale nevím, co to bylo. Sevření se uvolnilo a on se svezl přímo na mě a zůstal bezvládně ležet. Shodil jsem ho ze sebe a pokusil se postavit. Motala se mi makovice a byl jsem zpráskanej jak pes.
Podíval jsem se na něj. Stále stejný výraz. Vyděšený díky uvědomění si vlastního konce. Viděl jsem ho tolikrát, ale tentokrát mě to dostalo. Na jednu stranu jsem se nedivil, že to dopadlo takhle. Tolik mě nenáviděl a já jeho taky. Pod tou maskou nejlepšího přátelství se díky pár událostem skrývali dva lidé, kteří jen čekali na možnost po sobě skočit a navzájem se zabít. Vždycky šlo o nějakou holku. Vtip byl v tom, že jsme si byli v hodně věcech podobní, ale tohle byl největší rozdíl mezi námi. On mohl mít každou, na kterou ukázal, protože to byl hezounek. Já, hnusák od narození jsem takové štěstí neměl a vždycky to skončilo nějakým fiaskem a spoustou vystřílenejch nábojů na střelnici.
Sklonil jsem se k němu a prošacoval ho. Sebral mu psí známky stejně tak jako ostatním, co padli pod mým velením. Ze stehna mu odepl pistoli a vrzl ji k sobě na stehno. Starou 1911, kterou jsem mu dal.
Ta pistole měla podivnou historii. Nejprve ji donesl nějakej študák na Florenc. Tam jsem mu ji zabavil. Pak jsem mu jí musel dát, aby měl něco na svoji ochranu. Když jsme se po dvou letech znova setkali, tak mi ji vrátil. Já ji jeden čas leštil, čistil a měl ji jako mazlíčka, ale pak Krejcar přišel o svoji dva a padesátku a já mu ji dal.
Nyní byla zpět u mě. A já se rozhodl se ji už nikomu nedát. Dal jsem se do kupy a pak jsem vypadnul z té zatracené místnosti. Někde venku čekal americký generál, kterej měl schůzku s kulkou.


XXX

Martens zůstal sám. Přišel o veškerou svoji ochranku a jen jemu se povedlo utéci. Nad hlavou mu pořád přelétávaly vrtulníky a z dáli bylo slyšet výstřely. On však věděl jediné. Byl poražen a nyní mu nezbylo nic jiného, než utíkat. Proplétal se mezi rozmlácenými vagóny, až se dostal na prostranství, kde nebyl nějaký lepší kryt. Rozhodl se ho rychle přeběhnout. Vyběhl a v půl cesty se zastavil. Koukl se na svůj hrudník. Měl tam malou červenou tečku od laserového zaměřovače. Ohlédl se.
Stál tam mezi vagóny. Vysoký a na sobě měl směsici různých uniforem. Většinu těla skrýval pod dlouhým vojenským kabátem. Konce kabátu povlávaly ve vánku. Přes ústa měl zkrvavenou palestinu. Byl to jeden z těch trhanů, kteří zaútočili na jeho velitelství.
Martens byl ohromený. Nečekal, že ho někdo takto dostane. Sáhl po svém revolveru a chtěl po něm vystřelit. Padl výstřel. Pravou rukou mu projela ostrá bolest. Druhý výstřel a on padl na kolena. Třetí výstřel do stehna ho poslal nadobro k zemi.
Dotyčný k němu došel, odkopl revolver a za límec ho odtáhl k nejbližšímu sloupu, kde jej přivázal. Pak u něj zapálil zelenou světlici a beze slova odešel. Martens nebyl schopný si vzpomenout, kdo to byl, i když si byl jistý, že jeho obličej někde viděl.
Po chvíli přiletěly ruské vrtulníky a začaly vysazovat svoje vojáky. Ti si Martense převzali.

XXX
Kráčel jsem klidně ulicemi. Kouřil jsem cigarety, které jsem našel u jedné mrtvoly. Všude byli Rusové a zabezpečovali okolí. Vypadalo to, že jsme skončili. Dým se zvedal k obloze, ale slunce si našlo skulinku. Svítilo mi na tvář. Nabíjelo mě to. Rusové na mě nechápavě civěli.
Šel jsem sám, puška přehozená přes záda a ignoroval okolí. Pro mě všechno skončilo. Všichni byli mrtví. Jejich smrt mě mrzela, ale hodně rychle se dostavoval pocit lhostejnosti. Dnešek jsem očekával dlouho a myslel jsem si, že budu Krejcara nenávidět, když se mě pokusí zabít a já přežiju. Ne, cítil jsem jakousi lítost. Vůči němu, vůči těm dvěma klukům a spoustě dalším lidem.
Výstřely pomalu utichali. Zítra se všechno zklidní a všichni se začnou starat o budoucnost. Nevím, jaká bude. Bude se následovat ideál komunismu a odehrají se znova léta zrůdné totality se vším všudy? Nebo se všechno vrátí do starých kolejí a do vlády se zase dostanou vyžírkové, lháři a zloději? Bylo tohle všechno zbytečné? Jak jsem řekl, nevím, jaká bude budoucnost. Jen vím jednu věc. Já už do ní nebudu patřit.



Epilog:

5. dubna 2018

Konvoj ruských tanků v čele s českým gazíkem uháněl směrem k německým hranicím. Bylo po dlouhém dešti a země byla měkká se spoustou kaluží podél cest. Já byl ve vedoucím voze a odpočíval. Prvního oficiálně skončila občanská válka v republice a země byla nyní prohlášená za bezpečnou. Oficiálně. Neoficiálně se to všude ještě mlelo, ale vypadalo to na blízký konec. Rusové hodně pomohli. Nemyslete si, žádní dobráci to vážně nebyli, ale co by neudělali pro možnost získat živého amerického generála. Plus pár dalších výhod.
Já dostal osobní vyznamenání od Vávry a návrh na přidělení k němu do štábu. Odpověděl jsem mu, že potřebuju oddych a čas na rozmyšlenou. Vzal jsem tenhle úkol, doprovodit ruskou kolonu na hranice. Doprovázel mě nějaký desátník Korčík. Mladej kluk, tak dvacet. Někdo dostal asi strach, že bych se po smrti své jednotky mohl složit a oddělat se, tak mi ho dali jako doprovod. No řídit uměl a já většinu cesty podřimoval. Ještě než jsem opustil Prahu, ozval jsem se Limovi a řekl, co se stalo. Teda, samozřejmě, že jsem neřekl o Krejcarově zmagoření. Rozkázal jsem mu, aby zlikvidoval bunkr, ale odmítl. Prý jestli se budu chtít vrátit, tak mi ho tu nechá zamčený a beze změny. Sám pak odešel. Nevím kam, asi hledat příbuzné. Jestli nějaké měl. Já už neměl nikoho. Všichni byli buď mrtví, nebo nezvěstní. Teda až na ni, napadlo mě a já opět prohlédl její starou fotku. Celou dobu jsem ji nosil v náprsní kapse kabátu. O té jsem věděl kulové. Vždycky jsem si představoval, že ji vyhledám a všechno jí řeknu. Snil jsem někde o klidném domu, kde bych se mohl věnovat práci spisovatele a redaktora nějakého časopisu.
Fotku jsem vrátil do kapsy a pak si prohlédl tu starou 1911. Byla potlučená a já přemýšlel, co s ní. Někde ji zahodit? Nevěděl jsem. Díky té zbrani se mi pořád dokola rojily vzpomínky na ty tři kluky, se kterými jsem žil pět let v jednom bunkru. Korčík mě celou dobu sledoval. Nechápal mé jednání. Nebo ho děsilo to, že jsem za celou cestu nepromluvil.
„Kapitáne?“ oslovil mě.
„Ano?“ odpověděl jsem mu.
„Blížíme se k hranicím. Před námi je tábor uprchlíků.“
Tábory uprchlíků. Těch bylo kolem hranic hromada. Najednou mě něco napadlo.
„Kde přesně má být ten tábor?“ zahleděl jsem se do mapy.
„Za tímhle kopcem,“ ukázal směr Korčík.
„Díky, zastav a počkej tady,“ vystřelil jsem z auta.
Tanky se zastavily a ten, co byl za náma, nás málem nabral. Velitel vykoukl a já mu nalhal, že musím zjistit další cestu. Zbaštil mi to i s navijákem. Já popadl svoji pušku, přehodil si ji přes rameno a vydal se blátivou cestou přes kopec do tábora. Něco mě říkalo, že bych se tam měl podívat. Nějaký ten kousek naděje.
Tábor uprchlíků by se dal klasifikovat následovně. Žumpa. Stany, dodávky, karavany. Většinou pojízdná přístřeší a u každého malý ohýnek. Klidným krokem jsem se vydal do tábora. Spousta zbědovaných lidí, hladových a špinavých. Když mě spatřili, hned se mě ptali na novinky. Musím říci, že někteří měli radost, jiní ne. Když jsem řekl, že válka končí, jejich pocity byly smíšené. Jediné, co jsem cítil já, bylo zklamání. Nikdo známý, nebo nějaká stopa, která by mě ukázala směr.
Nevím, jestli jsem zakopl, nebo mě nějakej dobrák podkopl, ale najednou jsem letěl na hubu. Spadl jsem na ruce a puška mi sjela z ramena. Nahnul jsem se tak dokonale, že mi ta fotka vypadla z kabátu. Spadla do bláta a já po ní rychle sáhl. Někdo však byl rychlejší a sebral ji. Vzhlédl jsem a ztuhnul překvapením. Huběnější, špinavá, vlasy schované v šátku, ale i po těch letech jsem ji poznal. Byla to ona. Urychleně jsem vstal a sáhl po té fotografii. Setřela bláto a prohlédla si jí.
„Známá?“ zeptala se.
„Ne,“ zalhal jsem. „Jeden přítel mě požádal, abych ji našel.“
„Aha,“ vrátila mi fotografii.
Byla to ona, tím jsem si byl jistý. Ale teď, když jsem jí viděl, najednou mi došla slova. Všechno, co jsem jí za ty roky chtěl říci, bylo najednou v prachu. Prostě jsem sebral fotografii a odešel. Na závěr prohlásil, že už se můžou vrátit do republiky, že válka skončila. To vyvolalo menší poprask a já se díky tomu ztratil.
Vrátil jsem se ke konvoji a ukázal veliteli cestu na hranice.
„Někdo jde!“ vyhrkl Korčík a já se otočil s napřaženou puškou.
No, ona se lekla také. Okamžitě jsem sklopil zbraň a pokynem ruky nařídil to samé desátníkovi.
„Přejete si, slečno?“ zeptal jsem se.
Ona se jen usmála. Bože, ten úsměv. Zas jsem si připadal jak patnáctiletej puboš. Tiše jsem doufal, že mě nepoznala, ale to byla asi jen planá naděje. Poznala mě, už když jsem hodil držku v táboře.
„Mohu se na něco zeptat?“
„Ano.“
„Jméno Ondřej Krejčík vám něco říká?“ zeptala se a čtenář právě zjistil můj důvod, proč jsme se s Krejcarem tak nemuseli. Důvod, proč jsme se chtěli tak často zabít.
„Můj zástupce,“ odvětil jsem.
„Jak se má?“
„Před týdnem zemřel. Zabit v akci,“ řekl jsem a nasadil ten vojenskej ksicht. Bohužel, asi to nezabralo.
„Aha,“ odpověděla, poděkovala a odešla. Měl jsem však pocit, že zůstala nablízku.
Když divadélko skončilo, ukázal jsem rusákům směr a oni se od nás odpoutali a jeli si po svém. Zůstali pouze dva gazíky. Korčíkovi jsem rozkázal odjet v druhém doprovodném autě. Sice brblal, ale nemohl odporovat vyšší hodnosti.
Zůstal jsem sám uprostřed země nikoho. Opíral jsem se o auto a pokuřoval. Slunce svítilo zpoza mraků, ale pořád bylo chladno. Každou chvíli se mělo začít stmívat.
Tak jsem jí našel, ale nevěděl jsem, co jí říci. Svinskou náhodou byla zrovna v táboře, kterej byl kolem. Uslyšel jsem kroky. Byla to zase ona, ale tentokrát jsem se tak rychle neotočil. Ignoroval jsem ji. Nevěděl jsem, co jí říct.
„Ty jsi mi tehdy dal ty peníze, že?“ zeptala se. Najednou byla vedle mě.
Dlouho jsem mlčel a pak jen odpověděl: „Ano, jak to víš?“
„Krejcar mi to druhej den řekl. Ptala jsem se ho. Řekl mi toho o tobě celkem dost.“
„Parchant,“ zavrčel jsem. „Ty peníze tě měly odsud dostat, ne abys tu takhle živořila. Moje chyba.“
Opravdu jsem nevěděl, o čem se s ní bavit. Prostě najednou jsme byli vedle sebe a mlčeli. Takhle to bylo pokaždé, když jsme se setkali. Já začal vedle ní koktat jak idiot. Jedinej člověk, u kterého se mi to stalo. Byla to docela ironie ve spojení s tím, co jsem zažil za posledních šest let. Byl jsem totálně vyčerpaný.
Najednou mě nenapadlo nic chytřejšího než se na ní otočit a zeptat se jí: „Nechtěla bys odsud vypadnout? Mohu tě vzít do Prahy, nebo kam si budeš přát.“
Opět se usmála a mě napadlo, že přeci jenom je pro mě ještě nějaká naděje. Možná ano, možná ne. Každopádně můj původní plán jet dál s Rusákama vzal za své. Najednou jediná věc, kterou jsem vnímal, byla ona. Romantická scéna jak noha, to vám řeknu. Uprostřed opuštěný země, jen my dva a jeden starej otřískanej gazík. K v dáli k obloze stoupal dým z tábora. Stmívalo se. Vzal jsem ji beze slova za ruku. Kupodivu neucukla.
Nakonec jediná věc, kterou jsem sledoval, byly její oči. Konečně jsem našel to, co jsem chtěl posledních šest let. To, po čem toužili všichni z mé jednotky, které jsme jeden čas říkali Poslední batalion.
Nalezl jsem klid.


 celkové hodnocení autora: 94.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 29.12.2011, 16:09:52 Odpovědět 
   Ahoj.

Příběh končí, ale oba víme, že příběh příliš divoký země ještě zdaleka není dovyprávěn :)

Ptal ses na ty chyby, tak jen pár:
× cestu nám osvětlovali pouze baterky = osvětlovalY (protože i zaměřovač je neživotnej)
× To, co jsem mu řekl sice nebyla pravda => To, co jsem mu řekl, sice nebyla pravda...
× dalších skupinách, které měli... = skupiny mělY
× v tu chvíli jí schytal = JI

atd. A to byla jen ta první pasáž, předtím ještě malé zet u "Zase ticho." a přebytečný uvozovky u "Lime, jsi tam?"


Po prvním dočtení mě napadlo, že to tak nějak je ukončený strašně rychle, náhle, ale pak mi došlo, žes to takhle vlastně napsal a není divu, že to tak vypadá :)
Stejně jako potom mi došlo, že Ondra je vlastně chudák (zdarec, Ondro!), páč něco navrhnul a nakonec jsi ho ještě hezkou smrtí poslal na onen svět :)


Ve výsledku jsem s celým tím příběhem spokojenej. Má hodně much a chyb, ale když vezmu v potaz, že jsi ještě hluboko ve fázi vlastního vývoje, že tě všechno ještě čeká a vymyslíš toho mnohem víc, jak vést svůj příběh a na co dávat pozor, a když si k tomu připočtu, že vlastně takovejhle příběh je nejen tady na Saspi poměrně unikátní nezbejvá mi nic jinýho, než hodit tu svojí bičatou a možná i něco víc.


Třeba se Klimeš s tím študákem ještě potká, co my víme...
 ze dne 29.12.2011, 16:18:16  
   Iserbius: Zdarec.
Díky za tak rychlou publikaci. Možná k tomu příběhu ještě časem něco přidáme, ale tohle by jako základní kostra mohla stačit. Měl jsem v plánu o hodně kratší povídku o rozsahu 1 kapitoly, ale nějak se to holt rozlezlo (zase!) Každopádně setkání Klimeše se študákem může být zajímavé. Nejenom Klimeše, ale i ostatních členů jeho jednotky. :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Naladěno na roz...
Marek
HRDINOVÉ
Janir Killman
Říká mi spoluby...
SneZhulak
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr