obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915228 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39278 příspěvků, 5723 autorů a 389244 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Byl Štědrý večer ::

 autor Edvin publikováno: 28.12.2011, 16:22  
Povídka o tom, co by bylo, kdyby se vypravěč nevrátil ze zastávky ke své snoubence. Když říkáme "co by bylo, kdyby," máme na mysli promarněné příležitosti.
Zde je tomu přesně naopak.
 

Byl Štědrý večer

a on seděl ve vozíčku na balkóně své garsonky a díval se do oken okolostojících činžáků. Stmívalo se a okna se jedno po druhém rozsvěcovala. I když měli lidé záclony zatažené, rozpoznával pohyb za nimi, spoustu stínů kroužících v štědrovečerním shonu sem a tam. Pár rodin už zasedlo ke stolu. V několika oknech již zářil stromeček.

Na jeho stole bylo prostřeno pro jednoho. Sváteční talíře, s červeným pruhem kolem okrajů, navíc zdobené zlatými ornamenty. Ty vytáhla ze spodních zásuvek v kuchyni sousedka, když mu přinesla teplou večeři. Vše bylo odsunuto stranou. Tam, kde chyběla židle, stála na stole skoro prázdná láhev vodky a sklenice s otisky jeho rtů.


Vítr mu čechral těch pár šedivých vlasů na temeni a déšť chladil tvář.
„Mařeno,“ zašeptal, „Mařeno, podívej, to jsou naše děti!“
Díval se o šest pater níže na hřiště, co bylo kdysi škvárové a nyní se na něm leskl mokrý asfalt. Sledoval děti, jež kopaly do míče. Jeden chlapec silnější postavy stál v brance označené dvěma hromádkami z bund a čepic. „Stando, chytej dobře!“ brumlal, „neudělej mi ostudu!“ V chumlu dětí rozpoznal i dvě dívčí postavy. Svraštil obočí, a pak se soustředil na jednu z nich. „Lucko, klidně to bráchovi nandej!“ řekl nahlas a rozchechtal se, když míč proletěl mezi Standovýma nohama.
Jeho smích udusil kašel.
Záchvat pominul a on pohlédl ke hřišti. Stíny dětí se rozplynuly, jejich křik utichl a asfalt se zase leskl. Do kaluží pleskaly velké kapky. Každá z nich vytvořila malý kráter, jenž se proměnil v kola, ihned mizející pod nárazy kapek mladších.


Měl to osudné odpoledne jasně před očima. Jejich svatba byla na spadnutí, už se takříkajíc „pekly koláče“. A on se vlastně přišel pouze poradit, jaký oblek by si měl dát ušít. Udělal nějakou narážku, měl jakýsi požadavek nebo co, a ona s ním nesouhlasila. Brzy zviklala jeho názor a dle své povahy se nedala přesvědčit o opaku, ale on trval na svém, už mu nešlo o to, kdo má pravdu. Cosi ho popadlo za hrdlo, sevřela se mu hruď a na krku mu krví naběhly žíly. Když se jí rozhořčením začal třást hlas, obrátil se na podpatku, a aniž by řekl jediné slůvko vysvětlení či rozloučení, vyšel ze dveří a nechal je za sebou doširoka otevřené.

Chvíli za ním hleděla, a pak jej následovala. Ale zůstala stát před brankou, opřela se o ni lokty a jen se dívala, jak on rázuje k nedaleké zastávce autobusu. Autobus stál opodál a řidič si četl noviny. Oba stáli, dívali se jeden na druhého, každý na svém místě. On, pořád bledý zlostí, se sevřenou hrudí, nebyl schopen vydat hlásku. Ona také mlčela, jen slzy, stékající po hladké dívčí tváři, napovídaly něco málo o tom, co se v ní děje.
Řidič složil noviny, vyhodil z okna nedopalek cigarety a otočil klíčkem zapalování. Dívala se do tváře svého snoubence tak dlouho, dokud autobus nevjel mezi ně.
Zasyčení otevírání dveří, pak ještě jedno zasyčení, když se zase zavřely. Autobus odjel. Nevěřícně hleděla na to místo, kde předtím stál.
A tu pocítila prázdnotu nejen na onom místě - naráz bylo pusto všude kolem, a nejvíce v ní. Náhle jí zem pod nohama uhnula a ona se sesunula na kolena.
Rodiče vyběhli z domu a vzali ji mezi sebe.

Poslušně kráčela mezi nimi, ale na schodech se jim vzepřela. To se už nacházela tam, kde spolu trávili tolik letních večerů. On stával o schod níž, tiskl si ji k sobě, šeptali si, on ji líbal na lalůček ucha a ona ho šimrala řasami na tváři. Malovali si svůj budoucí život, plánovali své hnízdečko, dohadovali se, kolik budou mít dětí, i jména jim už vybírali. ‚Standa‘ a ‚Lucka‘, shodli se nakonec.
Teď svírala zábradlí. Otec jí něžně, ale pevně uvolnil ruku a zavedl ji do domu.


Svítilo a hřálo slunce a pod ním, o šest pater níže, se zelenal trávník a kvetly květiny na mizerně udržovaném záhonu. Na lavičce ve stínu seděl Standa a díval se na své děti. Hrály si v pískovišti. Lucka přijížděla s kočárkem, uviděla otce na balkóně, usmála se a zamávala mu celou paží. Zamával jí také, zavolal něco na pozdrav, ale z krku mu vyšel jenom skřek.
Ten skřek rozhoupal stromy, pohnul keři, prohrábl trávník - a odvál vše. Standu, vnoučata, i Lucku s miminem.
Vítr zase studeně dul a déšť poléval už tak promočenou zem a domy. Nebe bylo černé a pouliční lampy vrhaly více stínů než světla.


Neozvala se ona, a tak se neozval ani on. Přijal práci u montážního závodu a odjel do ciziny.
Provdala se za muže, kterého kdysi, právě kvůli němu, odmítla. Když se o tom doslechl, ulevilo se mu. A současně jej píchl osten žárlivosti. Ale docela maličký.


Když už v některých oknech začala hasnout světla, uslyšel zvonek u dveří. Zazněl několikrát, a pak ustal.
Podíval se dolů. Bylo vidět jen lampy a kulaté skvrny světla kolem nich, rušené vlnami deště. Naklonil se ve svém vozíčku a přidržel se zábradlí balkónu.
„Stando! Lucko!“ volal, ale tak, aby jej slyšeli jen oni. A ještě „Mařko, kde jsou děti? Proč nejdou na večeři?“
A pak, nejdřív neslyšitelně, ale potom čím dál hlasitěji začal skučet, bezmocně a naříkavě, jako štěně, co spadlo do díry a nemůže se z ní vyhrabat. A pak to přešlo v nářek vyhladovělého kojota, marně hledajícího kořist. Zaklonil hlavu, vytřeštil oči na černé nebe a nezamrkal, i když mu je zaplavil déšť. Tu zavyl jako vlk, jako celá smečka hladových šelem, a okna sousedních bytů se začala otevírat.

Sevřel své prsty na zábradlí pevněji, a když se k němu začal přitahovat, ztichl. Postavil se, pomalu zvedl jednu nohu na zábradlí, zaváhal, a pak se druhou odstrčil…

Sousedé dveře nevylomili - byly příliš solidní. Ale jeden z nich, už ne nejmladší, ale zato polepšený kriminálník, kdysi dávno specializující se na vykrádání bytů nekonvenčními způsoby, přelezl jako kočka ze sousedního balkónu, a když jej uviděl bezpečně ležet na zádech mezi zábradlím a invalidním vozíkem, nechal ho tak a pospíšil ke dveřím, v jejichž zámku trčel klíč.

V čele sousedů se do bytu a hned i na balkón vřítila sousedka, statná a ramenatá žena, ta, co o něj pečovala a nosívala mu jídlo. Pohlédla na něj, čichla k němu a zvedla mu jedno víčko, aby ihned poznala, odkud pochází to omdlení. Bez větších cavyků uchopila jednou rukou tu bezvládnou hromádku kostí potažených kůží za opasek, druhou mu zasunula pod šíji a zvedla ho jako panáka z výkladní skříně.
Odnesla jej na gauč, rozhlédla se po pokoji, sebrala deku z křesla a přikryla ho. Pak ještě jednou zkontrolovala jeho životní funkce, sousedům očima ukázala na láhev na stole, a ti jen přikývli a vydali se ke dveřím.

„Mařeno?“ vyšeptal, ale neotevřel oči.
„No dobře, když chcete, tak já jsem ta vaše Mařena,“ řekla a přitáhla mu deku pod bradu. „Ale teď budeme hajat.“
Zhasila všecky lampy, až na jednu stojací vedle křesla. Vzala do ruky obrázkový časopis, spokojeně se usadila a nasadila si brýle.
Zabzučel telefon. Chňapla po sluchátku, ale než ho přiložila k uchu, pohlédla na svého ‚pacienta‘. Ten nerušeně pochrupoval dál.
„Haló?“ řekla.
„Už spí,“ odpověděla po chvíli. A dodala: „Paní Mařeno.“
„Ano, vzkážu mu to, určitě to rád uslyší. Co říkáte? Kdo že mu to ještě přeje? Opravdu? Jak že se jmenuje? Standa? Tak to mu teda moc ráda řeknu. Nemáte zač. Děkuju, já vám taky.“
Odložila sluchátko. Podívala se na spícího, ale ten byl někde jinde.
Tak on má syna. Kdo by to do něj řek. Ccc, zašeptala. Zase otevřela časopis. Ten bude ráno koukat! usmála se. Pěknej dáreček k Vánocům, jen co je pravda. A ty vidiny ho snad taky přejdou, povídala si sama se sebou, ale oči od řádků neodtrhla.

Někdy po půlnoci se jí začala klížit víčka, časopis vypadl z rukou na klín a brýle sjely z nosu. Spala i ve chvíli, kdy začal dýchat nepravidelně; z hlubokého spánku ji nevyrušilo ani chroptění umírajícího.

Byly Vánoce, nastal den první.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Edvin 30.12.2011, 15:55:21 Odpovědět 
   Ahoj Šímo,

myslím, že "kvůli prkotině" se stávají i mnohem horší věci.
Díky za milé přivítání. Doufám, že se po meziroční přestávce najdou i jiní čtenáři.
Ed :-)
 Šíma 28.12.2011, 16:21:40 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Smutný a jímavý příběh (jeden by možná řekl, že působí malinko pateticky a je napsaný pro formu a vlastní účel), ovšem, to by se jeden nesměl zamyslet, jak s námi může samotný osud zamávat, když se v životě (na oné pomyslné životní křižovatce) rozhodneme nesprávně, třeba jen díky vlastní ctižádosti, nadutosti a hlouposti. Svět se bude točit sice dál, ale "náš život" pojede po docela jiné koleji, než by měl. Stačí jen číst mezi řádky... Ať je to jak chce, textík se mi docela líbil. Je napsaný s citem, jakoby ve více časových rovinách (minulost se zde snoubí se současností, aby do života starého muže vcházel "paralelní život" v podobě vidin dětí, které se nikdy nenarodily, protože se tehdy náš hrdina nechal unést). Opravdu by se to mohlo stát? Rozešli by se dva lidé před svatbou, kteří se tolik milují kvůli takové prkotině? Kdo ví? Jsme přeci všichni jen "nedokonalými lidmi" se svými potřebami, city a pocity. Stát se může cokoliv. Na větší chybky a nedostatky jsem nenarazil. A pokud jsem něco přehlédl, určitě mě doplní někdo z dalších čtenářů. Pěkný večer přeji a ať se daří...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Odi et amo 4
Mon
Deník stalkera
Thorpe
Išiel som na pr...
iwka
obr
obr obr obr
obr

Moderní láska
Creshaw
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr