» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2141707

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Poslední z řádu ::

Thorpe	publikováno: 30.12.2011, 21:03

Tak jo, várka fantasy. Lucius Anféza je tu v upravené verzi. Jedná se o úpravu první kapitoly Pravda bude napsána krví.

Snad se již bude líbit více... ;-)


	Slunce pomalu zapadalo za obzor a stíny domů se stéle víc prodlužovaly. Rent-Mont pohltila noc a ticho. Ponocní chodili uličkami a zapalovali olejové lampy loučemi. Ulicemi se pomalu ploužily skupinky, které mířily do hostinců anebo z nich odcházely. Každé otevření dveří hostinců, narušila hudba a opilecký smích štamgastů, ticho městských uliček. Od jednoho z hostinců šla skupinka pěti mladíků. Vpředu šel vyšší mladík v bílé hedvábné košili s vázáním na předloktích, kožené vestě, která měla na hrudi tři stříbrné přezky. Černé kalhoty měl stažené koženým páskem, na kterém měl několik kožených brašniček a nohavice měl zastrčené do vysokých jezdeckých bot. Černé vlasy měl skoro až k ramenům. Na vestě měl, u pravého ramene, vyšitý erb. Vzrostlý strom v plamenech na bílém poli. Tento erb patří rodu Anfézů. Stejný erb měl ještě jeden, o něco starší, mladík. „Luciusi, příště platíš ty.“ Poplácal ho po ramenou bratr. „Ne Cedricu, to ty se nejdříve musíš naučit hrát kostky.“ Zasmál se Lucius. „Dobrá, dobrá,“ zvedl ruce nad hlavu starší bratr. „Tak mě je doma pořádně doučíš, neznám ty vaše pravidla pořádně.“ Zazubil se na přátele. „Kyrnita!“ vykřikl někdo z hloučku lidí před nimi. „Podívejme, my o vlku a vlk k nám přijde. Nezabloudili jste, náhodou?!“ zvýšil hlas mladík, který si prodral cestu mladíky skupinky. Před Luciusem a Cedricem stál stejně starý mladík. Holá hlava, azurově chladné oči a orlí nos. „Zdravím tě, Victore. Já si myslel, že už dávno spíš, dneska se neschováváš u maminky?“ zakřenil se Lucius a dodalo mu odvahu, když slyšel, jak jeho společníci se smějí a povzbuzují ho. Udělal pár kroků vpřed. „Nevím, na co narážíš, ty špíno vandráčka. To ty ses minule schovával doma, než aby ses mi postavil.“ „Stojím tady, tak pojď si pro pěst, ty jen žvaníš a nic neděláš. To jste celý vy, Rodrigovci, na špinavou práci si najdete někoho jiného.“ Ušklíbl se a ruce se položil na prsa. Victor stál od něho necelých pět metrů. Náhle zrudnul, obě ruce svíral v pěsti a něco si pro sebe mumlal. „Jako bych to neříkal,“ otočil se k přátelům Lucius. „Nic.“ Pokrčil rameny a nevinně se ušklíbl. Skupinka přátel se rozesmála, ale Cedric se nesmál, jen kývl hlavou, aby naznačil bratrovi blížící se nebezpečí. Lucius se otočil právě včas, aby se vyhnul pěsti, která směřovala na jeho obličej. Zaklonil se, udělal úkrok stranou a narovnal se. Victor prohmátl, neudržel rovnováhu a překulil se dopředu. Rychle vstal a podíval se na své společníky: „Na co čekáte! Zabijte je!“ rozkřikl se a vytáhl z nohavice delší dýku. Obě skupinky se rozeběhly proti sobě. Mladíci se do sebe zaklesli a jeden druhému uděloval silné rány do hrudníku a do obličeje. Victor se shrbil. V ruce křečovitě svíral dýku s úzkou, ale dlouhou oboustrannou čepelí. Lucius ho měl stále na očích. Kroužili hned vedle mlátícího se hloučku znepřátelených mladíků. Dvakrát máchl po jeho krku, ale minul. Když ho chtěl bodnout, Anféza mu chytil zápěstí. Dýku mu vykroutil z ruky a poté ho odkopl ke kamenité zdi baráků. „Jako bych to neříkal.“ Zamračil se Lucius a hodil dýku do řeky. Victor se rozeběhl proti Luciusovi s napřaženou pěstí. Nebyl od něho ani dva metry a někdo po něm skočil. Lucius se nevěřícně podíval na ochránce a poznal bratra. Cedric seděl na jeho hrudníku, spíše ho jen lehce přidržoval na zemi svojí váhou a oběma rukama mu uděloval tvrdé rány do obličeje. „Tak to by stačilo!“ výkřik se ozýval z hloučku lidí. Všichni přestali, jen Cedric dál bušil do Victora. „Cedricu!“ kopl do něho Lucius. „Co je!“ vyhrkl a nezajímavě, bez toho aby si všiml rychle utichnutých nadávek, pokračoval v deformaci victorova obličeje. „Přestaň.“ Hodil hlavou přes rameno. Z hloučku přihlížejících lidí, kteří se mezitím sběhli, vyšla v modrobílé kápi postava a za ním šli tři lehcí zbrojnoši. Kožené zbroje, plátěné kalhoty, vysoké holínky s řemínky. U pasů se jim houpaly pochvy s meči a v pravé ruce dřímali halapartny. „Táhni, ty pse!“ Poprskal cedricovi vestu Victor, odkopl ho a vstal. Šáhl si na zlomený nos a zaskučel, poté se podíval na bratry a přes zakrvácená ústa procedil: „Tohle ještě neskončilo.“ otočil se. Jednu ruku si držel u úst a druhou mávl na své muže. Ti posbírali raněné, kteří se svíjeli v bolestech na kamenité zemi. „Vy jste teda…“ začala postava v modrobílé kápi, když přišla k bratrům. „Omlouváme se, ale pouze jsme se bránili.“ Namítl Cedric. „Ty se mi budeš omlouvat!“ vykřikla postava a srazila si kápi z hlavy. Před bratry se objevil mladík. Byl tak stejně starý jako Lucius, ale o něco menší. Blond vlasy v krátkém střihu, Ostrá brada a malý nos. Kaštanovité oči se jen blyštily. „Ty, hej, Terile, ty jeden…“ zasekl se Cedric a objal ho kolem krku. „Takže zase další potyčka, no nevím, jestli se to bude otci líbit.“ Promnul si zátylek a podíval se na bratry se zdviženým obočím. „Ale jdi ty, jsi syn mocnáře, tak snad to nějak můžeš zaonačit.“ Zasmál se Lucius a pomohl na nohy dvěma spolubojovníkům. „Na co koukáte? Není tu co k vidění!“ rozkřikl se jeden ze zbrojnošů na hlouček lidí, kteří si ukazovali na mladíky, se začal pomalu rozcházet. Spolu s nimi se rozcházeli i anfézovi přátelé. „Já nechápu, o co mu jde.“ Zasmál se Teril a zakroutil hlavou. „To kdybychom věděli.“ Odpověděl mu Cedric. „Tady se nejspíš rozloučíme.“ „Co? Ty nás vytáhneš z problému a ani s námi nepůjdeš zapít vítězství?“ „Promiň, ale zítra ráno odjíždíme ke strýci a vy byste měli jíta taky rovnou domů, furt vám zadky zachraňovat nebudu.“ „Ó pardon pane všemocný.“ Uklonil se Cedric a zasmál se. „Ty jsi debil, kluku.“ „Jo a to je to můj bratr.“ Dodal Lucius a ihned schytal pohlavek od bratra. „No nic, tak pozdravuj u strýce.“ Podal mu ruku mladší Anféza. XXX „Kam jdeš?“ prořízl tichou a tmavou místnost dívčí hlas. „Musím domů, něco se tam děje.“ odpověděl Lucius a políbil dívku na tvář. Chladný polibek ji nahnal husinu a ona se zachumlala pod přikrývku. Lucius došel k balkónovým dveřím, otevřel je a vešel na balkon. Venku bylo chladněji. Měsíc byl plný a převzal moc nad noční oblohou. Přeskočil na taškovou střechu, která byla hned vedle balkónu. Lehkým, sebejistým skokem přeletěl černou propast uličky na další krytinu. Levá noha mu lehce podklouzla a Lucius nepatrně ztratil rovnováhu. Zavrávoral a rychle se odrazil od kraje střechy. Běžel jako kočka. Přikrčený, každý krok a každý skok byl sebejistý. Běžel stále směrem ke svému domu. Tuhle cestu zná už na paměť, vždyť od Ileny tudy prchá nějaký ten měsíc. Jak se přibližoval ke svému obydlí, hluk v ulicích se zvětšoval. Přes střechy se dostal k menšímu náměstíčku, kde byla brána na dvůr jejich domu. Přikrčil se za jedním z komínů, odkud měl dobrý výhled. U postraních uliček odháněli zbrojnoši, s halapartnami v rukách, čmuchaly a ponocný, kteří neměli nic jiného na práci. Vrata z ručně kovaných, kroucených tyčí byly otevřeny a u ní stály další tři zbrojnoši. Kožená zbroj s malými pláty lehkého, ale tvrdého kovu. Stehenní chrániče byly také ze stejného kovu a měli je připnuty k tlustému pásku, a aby při běhu nějak nevadily, byly dvěma pásky přitaženy ke stehnu. Dva ze zbrojnošů u brány, měli přilbice s mřížovým hledím. Takovou zbroj nemá ve městě nikdo jiný než. „Rodrigovci.“ Vyhrkl a pohledem sjel k budově, kde se všude svítilo, vycházel odtamtud křik a občasné střetnutí zbraní. V oknech se míhaly postavy. Ozvala se dunivá rána. Křídla dubových dveří se rozletěla a práskla o kamenité zdi. Z nich vyletěl, zády napřed, jeden ze zbrojnošů. Dopadl na tvrdé podlaží, překulil se přes schodiště a zůstal bezvládně ležet. Hned za ním vyběhl luciusův bratr. V ruce dřímal meč. Odhodil na stranu jednoho ze zbrojnošů, který se proti němu rozběhl. Dalšímu vykryl ránu a z otočky mu projel čepelí záda. Meč nechal ve zbrojnošovi a rychle vyběhl z vrat, kde srazil dalšího zbrojnoše k zemi. Holohlavý si hbitě sundal kuši ze zad a stiskl spoušť. Kuš vystřelila a šipka se čtyřhranným hrotem se zabořila Cedricovi do pravého ramene. Bolest mu projela celým tělem a on se zhroutil na čtyři. Jakmile se ale dotkl rukou země, bolest z ramene byla ještě tupější a vklouzala do morků kostí, že to cítil až v konečcích všech prstů. Tvář mu pozměnila bolestivá grimasa a lehl si na bok. Okamžitě u něho byli zbrojnoši a nadělili mu pár kopanců do břicha a zad. Poté ho zvedly a dovlekli k přistavenému kočáru. Ze dveří vyšlo pár poraněných vojáků a po chvíli vyšel i sám Marcus Anféza s okovy na rukách. Šel se vztyčenou hlavou, ladným krokem a do zad se mu opírala špice halapartny. Pomalu nastoupil do černého kočáru s mřížemi. Kočí práskl bičem a kočár se rozjel. Po ulici z dlažebních kostek se kočár natřásal a od budov se ozývala ozvěna kopyt. Zbrojnoši se pomalu vytratili za kočárem a i čmuchalové se rozešli. Jen v jedné uličce si Lucius všiml dvou postav zahalených v kápích. Pomalu a s rozvahou se pohybovaly, rychlými kroky procházely mezi stíny budov, až se dostaly k bráně. Vklouzly na dvůr a poté do domu. Lucius se rozmýšlel, zdali tam má jít, nebo zůstat, ale vnitřní hlas ho přemohl a vyčkal. Ulicí, kudy odjel kočár, se ozvaly rychlé kroky. Rychle se otočil a spatřil lehké zbrojnoše, jak se přibližují k domu. Bylo jich nejmíň tucet. Ozval se pískot a obě postavy rychle vyběhli z budovy. Pozdě. Již byli obklíčeni. Zbrojnoši na ně máchali meči. Mezi zbrojnoši se protřel vysoký, holohlavý muž, který předtím zasáhl Cedrica do ramene. „Myslím, že jsme v přesile.“ Rozhodil rukama a zasmál se. „Tys někdy myslel?“ procedila menší postava v černé kápi. „Thario, ne.“ Zarazila jí postava, když vytáhla meč. „To pro co jsme přišli, máme, vytratíme se.“ „Tak to si jen myslíš, ty pse. Na ně!“ holohlavý vytáhl meč a spolu se svými druhy se začal přibližovat. Obě postavy si odepnuly kápě. Ty dopadli na zem a postavy odhalily svojí černou zbroj. Dlouhé obleky, které byly až ke kolenům. Od pasu dolu ho měly rozdělený, jak vepředu, tak i v zadu a po stranách. To proto, aby se jim běželo lépe. Hrudník jim chránil lehký kyrys a na pravé rameno bylo chráněno kořeným nárameníkem. Na předloktí měly kožené nátepníky. Pas jim stahoval silný pásek a dva pruhy kůže, za kterým měli pověšený meč. Obě postavy je vytasily a připravili se k prvním střetům. Když Lucius uviděl, jak již zpacifikovaly tři zbrojnoše, přehoupl se přes okraj střechy. Dopadl na pružný přístřešek stánku a v podřepu skončil na zemi. „Hej!“ vykřikl jeden ze zbrojnošů a rozeběhl se proti němu. Promáchl nad luciusovou hlavou, když se mladík skrčil. Dostal se mu za záda a odkopl ho na zeď. Otřesený zbrojnoš se rychle otočil a znovu zaútočil. Mečem máchal všelijak kolem sebe a Lucius se mu pokaždé vyhnul. Zakopl o jedno z těl a svalil se na záda. „Chytej.“ Ozvalo se z postranní uličky a ze tmy mu přistál u ruky jednoruční meč. Rychle ho uchopil a vyblokoval zbrojnošův útok, který směřoval na hlavu. Kopl ho do břicha a kotoulem do zadu se postavil na nohy. Z uličky se k Luciusovi přidala další postava. „Nezraň se, Luciusi.“ Položila mu ruku na rameno a vytáhla svůj meč. Zbrojnoš znovu zaútočil na mladíka. Ten mu vykryl útok, ruku s mečem mu vyrazil nad hlavu a okolo jeho boku provedl nádhernou otočku na patě, po které mu čepelí zajel do zad. „Nejsi zase tak špatný bojovník.“ Utrousila postava a po vykrytí zasadila zbrojnošovi tvrdou ránu nad břicho mezi žebra. Voják se sklonil a postava mu zasadila loktem ránu vedle páteře. Zbrojnoš se svalil na zem a Lucius si všiml oboustranné, dlouhé čepele, která trčela z nátepníku. Mladíka to ani nijak nezaskočilo, už podle zbroje ty tři odhadoval na nějaké vrahy. Všichni teď kroužili okolo holohlavého. Ten se otáčel a máchal kolem sebe. „Tak co! Jen pojďte!“ rozkřikoval se a trhavě se otáčel od jednoho k druhému. „I na tebe dojde.“ Odpověděla jedna z černě oděných postav a zasunula meč mezi dva kusy kůže u pasu. Stejně tak učinily i obě postavy. „To máš za bratra a otce.“ Vyhrkl Lucius a vrhnul se na muže. Ten mu vykryl první dva údery, ale třetí, který Lucius provedl v podřepu a v otočce naráz, mu směřoval na stehna. Čepel zasáhla nechráněné boky a muž si poklekl. Další rána mu zranila ruku a on upustil meč. Lucius se už připravil na poslední útok, ale něčí ruka mu zarazila tu jeho. Otočil se a tam stála jedna z postav. „Jak jsem řekl, i na něho dojde, ale ne dnes.“ Lucius se zpátky podíval na holohlavého, jak se krčil a držel se za ruku. V jeho očích byl vidět strach. Ulicí se znovu ozvaly kroky. Další jednotka přicházela. Někdo jim musel v té pranici uniknout a přivolat pomoc. „Rychle. Luciusi, ty pojď s námi, tady pro tebe není bezpečno.“ Křikla postava, která ho před chvílí zadržela. Všichni čtyři zmizeli v setmělé postranní uličce. Lucius s nimi stále držel krok. Tyhle uličky moc dobře znal, jako malý se tu proháněl s bratrem a Terilem. Na konci uličky se objevili vojáci. Postavy se rozeběhly proti nim, ale u vozíku s bednami změnily směr. Rychle po nich vyskákali a dostali se na kraj střechy. Lucius je napodobil, ale měl to o fous, protože jeden ze zbrojnošů už byl u vozíku a přesně za Luciusem zasekl svůj meč do jedné z krabic. „Rychle, musíme k severní zdi.“ Rozběhli se po střechách směrem k severní bráně. Přeskakovaly úzké uličky, kterými je pronásledovali vojáci. Každý druhý upozorňoval zbytek pronásledovatelů. Okolo Luciuse proletěl šíp a odrazil se od střechy. „Lukostřelci!“ vykřikl, aby varoval ostatní. Menší, prostřední postava mrskla proti muži na nedaleké střeše rukou a vzduchem prolétlo něco kovového. Lukostřelec se zajíkl, chytl se za krk a poté spadl do temné uličky pod sebou. Strážní plameny na bráně se plně rozzářily a ve tmě se objevila kulisa velké brány a okolní, severní zeď. „Už je to kousek. Darrene, půjdeš s Luciusem. Já a Tharia vás budeme krýt. Počkáte na nás u starého stromu.“ „Ale,“ zalapal po dechu muž před Luciusem. „Jsou tam jen tři koně.“ „Jeden nám bude stačit.“ Přeskočil temnou uličku, která se napojovala na menší kruhové náměstíčko před branou. Brána byla již zavřená a okolo ní a na hradbách už stáli zbrojnoši. Lucius je v kvapu přejel a v hlavě je narychlo spočítal. Bylo jich kolem třiceti a to nepočítal ty, kteří se hrnuli za nimi uličkami. „Luciusi rychle!“ křikl na něho Darren. Postava, která předtím řekla Darrenovi co a jak, seskočila na probíhajícího vojáka. Tvrdými boty se mu zaryla do zad, až něco zapraskalo a voják jen bolestivě vyjekl. Už se nezvedl. Darren i další postava, kterou nazval Tharia seskočili mezi vojáky a začaly se ohánět meči. Lucius se naklonil přes okraj. Bylo to nejméně pět metrů, hlava se mu lehce zatočila a nasucho polkl, ale když mu u nohou zařinčely šípy, dodal si odvahy a seskočil. Dopadl do podřepu jako předtím u domu, ale hned se překulil na stranu, protože jeden z vojáků, který držel v rukách válečnou palici, po něm zaútočil. „Luciusi!“ ozval se mezi kovovými zvuky darrenův hlas. Mezi vojáky rozpoznal muže, který na něho mávl a přitom zneškodnil jednoho ze zbrojnošů. Lukostřelci, i ti lepší se neodvážili střílet, protože obě postavy se rychle přemisťovaly. Lucius se protlačil mezi zbrojnoši a musel se vyhnout několika máchnutí. Protočil se okolo jednoho těžkooděnce, vytáhl mu od opasku nejprve jednu dýky, zabodl mu jí zezadu do kolene a zbrojnoš se v bolestech svalil. Přitiskl se ke stěně domu, kde už na něho čekal Darren. Ukázal na schodiště, které vedlo na hradby. „Musíš rychle proběhnout. Umíš vrhat?“ „Co?“ „Tohle.“ Vrazil mu do rukou dva ploché nože. „Zkus s tím aspoň někoho zasáhnout, když poběžíš. Budu hned za tebou.“ Objevil se na jeho tváři úsměv a poplácal ho na rameni. „Běž.“ Postrčil ho a hned se za ním rozeběhl. Oba se dostali ke schodišti a rychle ho vyběhli. Lucius hodil jeden z nožů po vojákovi s kopím. Nůž se mu zaryl do obličeje a on se okamžitě svalil na schody. Lucius ho přeskočil a strčil do dalšího zbrojnoše. Ten zavrávoral a spadl ze zdi. Jeho křik na chvíli přerušil střetávání kovů a poté se zase ozval ten kovový zvuk. Darren mrštil nože po dvou vojácích, kteří už napínali luky. Oba je trefil do podpaží natažené ruky. Šípy prosvištěly vzduchem. „Kudy?“ otočil se na vrávorajícího Darrena Lucius. „Tam,“ ukázal před něho. „K tomu sloupku.“ Na Luciuse se vrhl další zbrojnoš, na první pohled dost pohublý, s křikem a mečem nad hlavou. Chtěl seknout seshora, ale mladík mu zachytil ruku za zápěstí a pravačku mu vrazil do krku, čímž mu zarazil ohryzek. Zbrojnošovi oči se otočily v sloup a padl na zem a rukama se chytl za krk. Naprázdno se pokusil nadechnout, zmodral mu obličej a v posledních záškubech sebou mlátil o zem. Oba doběhli ke sloupku, který se táhl od paty zdi, která šahala až do šesti metrů. „Skoč.“ „Do té tmy?“ „Je tam seno, tak dělej.“ „Pozor!“ vykřikl Lucius a mečem mu projel okolo břicha, objal ho a za jeho zády se ozvalo hrknutí. Když od něho mladík ustoupil, otočil se a nevěřil vlastním očím. Klečel tam zbrojnoš a vytřeštěně se díval na meč trčící mu z břicha. Ten meč, který měl ještě před chvílí Lucius v ruce. „Díky, dlužím ti to, ale teď už skákej.“ Pousmál se a přistoupil na cimbuří. Oba skočili do tmy pod zdí. Rychle se vyhrabali z kupy sena a doběhli ke koním. Hbitě se vyhoupli do sedel a Lucius následoval Darrena po hliněné cestě na sever. Když se ohlídl, brána zela dokořán, ale pod ní se stále bojovalo. Cesta se všelijak kroutila mezi poli a občas projeli okolo nějaké farmářské usedlosti. Směřovali dál na sever, k horám. XXX „Pomalu svítá.“ podíval se Darren na obzor, kde pomalinku setmělou oblohu prosvěcovaly ranní paprsky. „Myslíš, že to nezvládli?“ „Aldar?“ pousmál se a podíval se na mladíka, který upravoval popruhy u sedla. „Ten by se odtamtud dostal, i kdyby bylo celé město obklíčený.“ Zasmál se a vyndal měch s vodou. „Co jste vůbec zač? Vypadáte jak…“ „Jak zabijáci, vyvrhelové a další blbosti co o nás dětem vykládají prarodiče? Vypadáme, ale nejsme. Jme starý řád, o kterém si všichni mysleli, že je v koncích a již neexistuje. Ale stále se držíme na nohou a střežíme.“ „Střežíte? Co? Poklady.“ Uchechtl se mladík. „Jo, kdyby poklady. Chráníme město, samotný občany a především…“ „Nemusíš mu to vyžvanit všechno, Darrene.“ Ozval se za jeho zády známý hlas. „Aldare, už jsem ani nedoufal.“ „Kecko.“ Utrousila postava, která seděla za jezdcem. „Aby ty ses vždycky neozvala, Thario.“ „Tak když si vždy vymýšlíš.“ „Co? Já? No počkej!“ „Darrene, nasedni a jedem, musíme tam být, než se slunce vyhoupne nad obzor.“ XXX Sluneční paprsky se jim opíraly do zad. Před chvílí vyjeli z lesa mezi menší skaliska. Cesta vedla stále do kopce. „Vítej ve Wilretu.“ Otočil se na Luciuse Aldar. Mezi Vysokými skalisky se tyčily dvě věže, které, kdybyste je nehledaly, tak byste si jich ani nevšimli. Byly nenápadné, na první pohled z pískovce, jako skály okolo, ale při bližším pohledu to je písčitá žula. Hornina, která je hodně podobná pískovci, ale je tvrdá. Nachází se hluboko v dolech, které nejsou až tak daleko, projeli byste průsmykem a jen hodinka cesty důlní soutěskou a byly byste u dolů. Jak se přibližovali, objevila se i masitá brána a zdi s cimbuřím. Na první pohled opuštěná usedlost.


celkové hodnocení autora: 91.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	02.01.2012, 15:14:09

Jo, je to zase jeden z příběhů, kde je akce. Čepele zvoní, krev cáká, ranění skučí. Jen kdyby ty kápě nepadali, ale padaly, a zbrojnoši nezvedaly, ale zvedali. To člověka praští přes oči a jak se zažere do příběhu, tak ho to z něj zase vytrhne. Jinak pěkné.

Šíma	30.12.2011, 21:02:36

Zdravím. Ano, oproti předchozí verzi je tato delší (co do rozsahu). První třetina je takřka totožná s avizovaným textem, pak se obě verze poměrně dost rozcházejí (po dějové stránce), tento textík obsahuje nejen více detailů, ale byl "vylepšen" nejen co se děje týče, ale také po stránce dialogů. Ovšem... Mnohé staré chybky a neduhy zůstávají, nebo byly přehlédnuty, ať už jde o chyby ve shodě podmětu s přísudkem, chybějící čárky v souvětích, nebo nesprávnou návaznost přímé řeči a uvozovací věty (buďto takto: "Přímá řeč." Uvozovací věta. - nebo takto: "Přímá řeč," uvozovací věta. - takto ne: "Přímá řeč." uvozovací věta.). Občas může čtenář narazit i na nějaký překlep (šotci nikdy nespí). Mohl být tento text více vymazlený a více dopilován? Kdo ví? Každopádně mohl být text bez chyb a dalších nedostatků (doveden takřka k dokonalosti), jak se na "upravenou verzi" sluší a patří. Ne nadarmo se říká, že je text autorovou vizitkou. Hezký večer a psaní zdar.


ze dne 31.12.2011, 12:37:06
Thorpe: Zdravím, předem děkuji za rychlou publikaci. K chybkám se nebudu vymlouvat. Ano mohlo to být lepší, i když jsem si text nejméně třikrát pročítal, teď se mi zdá, že jsem i opravil to, co bylo správně. =-( Přeji krásný zbytek dne a hodně štěstí do Nového roku. ;-)