» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 2141707

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: O nohy kratší... ::

papuchalek	publikováno: 30.12.2011, 22:12


	Ostré zvonění budíku náhle prořízlo ranní ticho. Po chvíli se zpod peřiny vynořila ruka a šmátrala po poličce, dokud na budík nenarazila a nezamáčkla ho. Poté se zpod peřiny vysoukala i hlava a Lionel Hart otevřel oči. Bylo sedm hodin ráno a pokoj se utápěl v ponurém šeru. Obloha venku byla zatažená, chodníky mokré a ze stromů opadaly poslední zbytky listí. Teď se venku rozpačitě choulily a čekaly na sněhovou přikrývku. Nevlídné počasí jen utvrdilo pana Harta v myšlence, že by dnes neměl chodit do práce. Ještě chvíli ležel pod peřinou a promýšlel věrohodnou výmluvu pro nadřízeného. Nakonec se odhodlaně posadil a odhrnul přikrývku. Vtom si všiml něčeho podivného. Něco nebylo v pořádku s jeho nohama. Ale co? Panu Hartovi trvalo pár vteřin, než mu to došlo. Chyběly mu všechny prsty! Zděšeně se předklonil a jal se zkoumat své nohy. Bylo to, jako by někdo všech těch jeho deset prstů odřízl, a ránu pak pečlivě zašil. Při pohledu zblízka šly vidět čerstvé stehy a kůže byla citlivá na dotek. Pana Harta to dočista zmátlo. To se přece nemohlo stát přes noc. Byl si jistý, že večer byly celé jeho nohy ještě v naprostém pořádku. Nebo že by snad na něco zapomněl? Ne, to nebylo možné. Pan Hart nebyl pod vlivem omamných látek, alkohol pil jen zřídkakdy a prášky žádné nebral. Pan Hart byl suchar, který po večerech téměř nikdy nikam nechodil. Včera večer byl určitě on i jeho prsty na nohách bezpečně doma. Pro jistotu se ještě podíval pod peřinu, ale pohřešované prsty nenašel. Když tedy své nohy důkladně prozkoumal, se pan Hart rozhodl postavit a to také udělal. Vlastně to nebylo nic hrozného, skutečný problém se ukázal až s chůzí. Šlo se mu velice těžko a špatně držel rovnováhu. Dopajdal k telefonu a zavolal do práce. Ztráta všech deseti prstů na nohách se mu jevila jako dostatečný důvod, proč tam dnes nejít, to ale samozřejmě nadřízenému nevykládal. Vymluvil se na náhlou střevní chřipku. Když úspěšně vyřešil nepřítomnost v práci, zamyslel se znovu nad svýma nohama. Poté znovu zdvihl sluchátko a vytočil číslo. Do ucha mu zazněl ženský hlas: „Nemocnice u svatého Vojtěcha, jak Vám mohu pomoci?“ „Nemám prsty na nohách,“ sdělil jí pan Hart bez obalu. Následovala malinká odmlka. „Stala se Vám nehoda? Co se přihodilo?“ „Probudil jsem se bez prstů na nohách,“ odpověděl Hart. „Prodělal jste operaci?“ otázal se hlásek, teď už značně znejistělý. „Žádnou operaci, prostě jsem vstal a zjistil, že ty prsty nemám,“ sdělil jí. „A... a máte je... ty prsty máte... u sebe?“ ptala se teď už naprosto zmatená sestřička. „Ne.“ „A rána je otevřená?“ „Ne, je zašitá.“ Sestřičku patrně trochu popudil. Asi si myslela, že si z ní dělá legraci. „Promiňte, ale co tedy vlastně chcete? Prsty, které bychom mohli přišít, nemáte. Rána je uzavřená. Tak co potřebujete?“ Pan Hart nevěděl, co by jí na to měl odpovědět, takže radši mlčel. „Promiňte, ale nemám čas a to, aby si ze mě někdo dělal blázny. Až budete mít opravdový problém, tak zavolejte.“ A zavěsila. Lionel Hart už neměl na koho se obrátit. Rodinu neměl a přátele jakbysmet. Zbytek dne mu uběhl v oparu nicnedělání. Snažil se najít si nějakou činnost, ale ho nebavilo. Navíc ho začínala nepříjemně bolet hlava. Večer se téměř vděčně svalil do postele a spánek ho rychle přemohl. V noci se ale moc dobře nevyspal. Zdál se mu tíživý sen a v neklidném spánku se stále převaloval sem a tam. Když se probudil, vůbec si na něj nevzpomínal, jen věděl, že to rozhodně nebyl příjemný sen. K tomu mu bylo mizerně a hlava mu třeštila. Měl pocit, jako by se z pokoje vytratil všechen vzduch. Odkryl peřinu a chtěl jít otevřít okno, jenže se mu udělalo tak špatně, že si raději zase lehl. Když se po chvíli znovu posadil a pohlédl dolů, nálada se mu nespravila ani v nejmenším. Teď už mu chyběly obě nohy od kotníků dolů. Rány byly opět pečlivě zacelené stehy. Pan Hart na ně tupě zíral a bolest hlavy mu postupně zastírala rozum. Raději opět ulehl. Po zbytek dne si připadal velice slabý. Taktak, že se doplazil pro sklenici vody. Jinak nic nejedl, nepil a nešel ani na záchod. Když se venku začalo šeřit, umínil si pan Hart, že se dnes v noci pokusí zůstat vzhůru a přijde na tu záhadu, dopadne toho nechutného vtipálka, či kdo to vlastně je, který mu už druhou noc krade nohy po částech. To se ukázalo být těžším úkolem, než myslel. V devět hodin večer byl už tak unavený, že upadl do spánku, ani nevěděl jak. Další den se probudil až kolem oběda. Bylo mu ještě hůř než včera, málem se nedokázal ani posadit. Když se mu to konečně podařilo, téměř mechanicky odhrnul přikrývku a vzápětí se málem zalkl. Jeho ubohé nohy někdo odřízl těsně pod koleny. Lionel Hart seděl na posteli a na groteskně krátké pahýly jeho končetin mu začala kapat jedna slza za druhou. Potom spatřil, pohledem rozostřeným pláčem, jak se zbytek jeho nohou začíná groteskně natahovat. Stehna se prodlužovala, zatímco kolena se plazila vepředu jako nějaké nestvůrné sondy. Tyto zrůdné končetiny se začaly obmotávat kolem postele a posléze počaly prozkoumávat pokoj. Pan Hart zděšeně vykřikl, zakryl si oči a zatřepal hlavou. Když se odvážil znovu se podívat, byla jeho stehna zase normálně dlouhá. Lionel se vysíleně uložil na postel. Po chvíli se vidiny vrátily. Tentokrát se mu zdálo, že vidí svoje ztracené nohy běhat po pokoji. Chtěl je chytit a připevnit si je zpátky, ale byl příliš slabý. Ony se mu jen smály a rozjařeně shazovaly nábytek v pokoji. Podobné vidiny jej pronásledovaly až do večera. Za celý den už ani jednou nevstal. Přestože si umiňoval, že tentokrát nesmí usnout za žádnou cenu, nebylo mu to nic platné. Cítil, jak se mu oči proti jeho vůli zavírají. „Nesmím spát, nesmím spát, nesmím spát...“ opakoval si sám pro sebe. O čtvrt hodiny později už nemohl dál. Byl příliš vysílený, než aby se ještě udržel vzhůru. Ztěžka ulehl na polštář a jeho suché popraskané rty ještě chvíli opakovaly: „Nesmím spát, nesmím spát...“ Poté ho spánek přemohl...


celkové hodnocení autora: 87.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Lišák	02.01.2012, 16:22:08

Nemyslím si, že pan Hart by byl schopný se belhat po té přišel o palce u nohou. Spíš by se jen plazil... Ale na druhou stranu, jsem se královsky bavil. Neřekl bych, že absence pointy je nějak zvlášt důležitá, tyhle povídky jí nemají a nepotřebují. Skoro bych řek, že na podobném principu funguje i Poměna od Kafky.


ze dne 03.01.2012, 17:25:57
papuchalek: díky za komentář, udělal mi radost... :)

Šíma	30.12.2011, 22:12:00

Zdravím. Tragikomický příběh s parádním rozjezdem (čtivým textem a pěknými popisy), který malinko brzdí nejen neupravená přímá řeč (dialog sestry s naším hrdinou, který by si zasloužil po technické stránce malinko zpřehlednit odsazením každé nové přímé řeči na začátek nového řádku), ale také absence pointy vrhá na text poněkud "temnější stín" (pokud nemá příběh pokračování). Nejednoho čtenáře jistě napadne (a bude zvědavý), kde že mu ty nohy (a kdo vůbec) příště uřízne, třeba u samého zadku. Není text určitou alegorií na ono "lidské pachtění" a každodenní prožívání (ať už nám život přinese cokoliv)? Kdosi nám možná pomyslně krade kousky našich těl a my netušíme kdo a proč vlastně... Ale kdo ví? Bude-li pokračování, uvítám jej, takto se jeví být povídka poněkud nedokončená! Hezký večer a psaní zdar! ;-)


ze dne 31.12.2011, 16:16:02
papuchalek: díky za komentář... :) pokračování zatím není, ani jsem to nemyslela přímo jako alegorii... spíš mě zajímá, co si kdo domyslí... :) až mě opět políbí múza, možná se i to pokračování objeví, a já tu nedostižnou pointu zvládnu uchytit... :)