|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Poušť ::
 jardass |
publikováno: 30.12.2011, 21:53
|
| Jedná se o začátek jedné zatím nedokončené povídky. Snad se někomu bude líbit :) |
| |
|
|
Poušť
Jaromír Švejda
Poušť. Ta nekonečně rozlehlá a nehostinná pustina bez jediného stromu (jenž by případnému poutníkovi, který by sem náhodou zabloudil, nabídnul svůj stín, do kterého by se mohl na chvíli skrýt před žhnoucími paprsky slunce) či jezírka (v němž by se mohl tentýž poutník osvěžit a nabrat nové síly na další cestu) plná horkého a nemilosrdného písku. Na takovém místě by se zřejmě nikdo nechtěl dobrovolně ocitnout. A přesto právě zde začíná tento příběh.
Porozhlédneme-li se po pouštní krajině, nezahlédneme nikde ani živáčka. Na obzoru je k vidění pouze několik dun, jejichž písečný povrch je dokonalý svou přirozenou a ničím neporušenou krásou. Další popis by mohl pokračovat v podobném duchu, připustíme-li, že s ním budeme takto spokojeni. Doposud jsme se rozhlíželi jen a pouze svým zrakem. Nyní zkusíme použít dalekohled, který by pro nás mohl odhalit i detaily, jenž byly doposud našemu pohledu skryty.
Nikoho nepřekvapí přítomnost písečných dun, vždyť ty zde byly i předtím. Avšak jejich povrch nám byl přiblížen natolik, že se můžeme kochat pohledem na jeho detail - nádherný hladký nános písku, vypadající jako čerstvě vybudované dětské pískoviště těsně před tím, než si na něj přijde hrát první dítě. Jenže co to je vidět tam na vrcholu poslední duny? Nic. Anebo že by přece jenom něco? Přibližme si tento bod, co nejvíce nám dalekohled dovolí. Není pochyb. Jedná se o stopu v písku. A hned vedle ní je zřetelná druhá stopa a pak ještě několik málo dalších už méně výrazných. Tak přece jenom se někdo odvážil vstoupit do této nehostinné krajiny. Klobouk dolů před tím dotyčným odvážlivcem, jestli se sem vydal na vlastní pěst. Tento čin se zřídkakdy setkává s úspěchem. Proto je více než pravděpodobné, že dotyčný již nebude mezi živými. Nebo že by přece jenom? Odpověď na tuto otázku lze nalézt jen jediným způsobem. Bude nutné sledovat kročeje v písku až k jejich stvořiteli.
Na celý děj tohoto příběhu se my (tedy já vypravěč a ty milý čtenáři/čtenářko) smíme dívat pouze jako dvě nezúčastněné osoby, které spolu sledují film v televizi. To má své nesporné výhody v tom, že se bez jakéhokoliv rizika smíme vydat i tam, kam se žádná jiná postava v příběhu nedostane. Také máme tu moc se teleportovat z jednoho místa na druhý, kdykoliv budeme chtít. Jistě v tomto případě zde držím otěže pouze já (jakožto vypravěč), nicméně budu se ti čtenáři snažit servírovat tento příběh tak, abys byl co nejvíce spokojen.
Mluvil jsem o výhodách naší role v příběhu. Dovol mi se zmínit alespoň o jedné nevýhodě, než se posuneme dále v ději. Touto nevýhodou je pochopitelně skutečnost, že žádným způsobem nám není dovoleno jakkoliv zasahovat do průběhu děje, což budeme mít možnost si vzápětí ukázat na modelovém příkladu.
Jako první využijeme možnosti teleportace a přesuneme se ke stopám, které jsme spatřily na vrcholu písečné duny. Vskutku jsou to lidské stopy. Vycházejí z dalekého obzoru pouště, který byl prve skryt našemu pohledu. Poutník měl za sebou zřejmě velmi dalekou cestu. Spíše než místo odkud přišel, bude ale důležitější zjistit, kudy se dále vydal. Stopy pokračují dále do pouště, kde zahýbají za nejbližší písečnou vyvýšeninu.
Druhé přemístění odhalí našemu zraku vyčerpaného mladého muže, který se však ještě stále pohybuje na své cestě k neurčitému cíli. Jeho pohyb ovšem nelze přirovnat k bezstarostné klidné chůzi. Dokonce i člověk, jenž kulhá na obě nohy, se pohybuje rychleji než on. Vypadá to, že každý další krok ho stojí víc a víc námahy. Pro každý následující krok musí vynaložit větší úsilí než kdykoliv předtím. Kéž bychom byli schopni mu nějak pomoct. Nabídnuli bychom mu dostatek vody na pití a dostali bychom jej pryč ze spárů hladové pouště, která si právě chystá vzít svou další oběť.
Uprostřed jednoho z kroků se mu podlomila noha, na které držel svou váhu a svalil se na zem. Jeho síla je již vyčerpaná. Ztěžka oddychuje horký vzduch. Snaží se ještě užít si každý ze svých posledních nádechů, ale jeho snažení mu výrazně ztěžuje všudypřítomné horko a jeho slabost. Z posledních sil, které mu ještě zbývají, vytahuje z kapsy kus papíru a prohlíží si jeho obsah. Jedná se o fotografii mladého páru – muže a ženy – stojícího před nádherným domem. Muže na snímku bychom jen těžko poznali, ačkoliv bychom měli, neboť právě on teď leží před námi. Na rozdíl od toho, který v poušti bojuje o každý další nádech, vypadá ten na fotografii plný života. Žena na fotografii září nádherným úsměvem a podobně jako muž, vypadá naprosto bezstarostně a plná života. Úsměvy obou dvou vytváří iluzi spokojenosti.
Muž v poušti se přetočí pomalu na bok a jemně zastrčí fotografii do písku. S bolestí v očích pozoruje obrázek sebe, a nám zatím neznámé ženy, a snaží se o podobný úsměv, jaký předvádí na fotce. Nedaří se mu to. Všechny důvody pro veselost mu vzala tato poušť.
Začíná přivírat svá víčka. Je tak unavený, že pomalu upadá do spánku. Do spánku, ze kterého mu pravděpodobně není souzeno se probudit. Zřejmě si uvědomuje tuto skutečnost, a tak se naposledy podívá přivřenýma očima na ženu, se kterou je vyfocen na fotografii a řekne „Sbohem. Mi…“ Druhé slovo nedopoví, protože jej únava přinutí ke spánku. A tak nám zbytek jeho sdělení zůstane navždy zatajen.
Jediné co v tuto chvíli můžeme ještě udělat je podívat se z blízka na snímek zastrčený v písku. Z přední strany jej už známe. Podrobnější popis není nutný. Jak už bylo řečeno, jedná se o fotografii muže a ženy před krásným domem. Z obou postav vyzařuje obrovský optimismus a pohoda, kterou dokazují svým objetím a svými úsměvy. To je vše, co v této chvíli můžeme z fotografie zjistit. Podíváme-li se na ni z druhé strany, zjistíme, že je zde něco drobným písmem napsáno. Není nejmenších pochyb o tom, že autorem textu bude námi nalezený muž, neboť jen on a nikdo jiný, mohl na fotografii napsat: „Já a Alice před naším novým domovem“.
Ženou na snímku je tedy nějaká Alice a jsou spolu s mužem, jehož jméno neznáme, vyfoceni před jejich novým domem. Bohužel nelze zjistit, kde se ten domov nachází, ani kdo je zmíněná Alice. Je to škoda, protože bychom se mohli dozvědět celý příběh již nyní (přesunuli bychom se za Alicí a zkusili zjistit další podrobnosti, které by nám pomohli objasnit přítomnost jednoho mladého muže v poušti). Za těchto okolností to bohužel není možné, takže není jiná možnost, než se vydat po stopách tohoto muže na začátek jeho dlouhé a strastiplné cesty.
Nezmínil jsem se ještě o jedné výhodě, kterou má naše role v tomto příběhu. Kromě možnosti teleportace v libovolném okamžiku na libovolné místo můžeme neomezeně cestovat v čase. Klíčem k tomuto cestování je znalost místa a času, kam je třeba se přesunout. K tomu můžeme využít čehokoliv, co vytváří obraz něčeho z minulosti - třeba i prosté fotografie, která si sama v sobě nese označení místa a času ve kterém byla vytvořena. Můžeme se tedy pokusit využít snímek, který zde muž zanechal, ke zjištění okolností jejího vzniku, a tak se svým způsobem dostat na začátek jeho příběhu.
Skutečný začátek příběhu leží tedy v minulosti. Smažme tedy prostředí nepříjemné a horké pouště a přesuňme se do doby vzniku dokonalého obrázku dvou milujících se lidí stojících před jejich vlastním domem. Zde již není takové horko, takže se zde můžeme zdržet poněkud déle. Dalo by se říct, že je zde příjemné teplo. Bude to tím, že právě začalo léto a podle informací z fotografie mohu prozradit, že se nacházíme v Evropě (Ta fotografie si to už moc přesně nepamatuje, asi na ní má taky vliv horká poušť. Snad nám ji sluneční paprsky nespálí dříve, než se dozvíme celý příběh.) roku 2011. Moment. Cože? 2011? Takže jsme se dostali ze srpnové africké pouště roku 2011 do červnové Evropy roku 2011? Tak to bude mít rychlý spád. Lze si jen těžko představit, že za dva měsíce se z usmívajícího a bezstarostně vyhlížejícího chlapíka objímajícího svoji ženu před svým novým domem stane ten muž, jehož jsme potkali před chvílí v poušti.
Jak je to cestování v čase kouzelné. Mluvit o něčem co se stane za dva měsíce tak, jakoby se to stalo teprve před chvíli.
Rozhlédněme se tedy pořádně a zkusme zjistit, ve kterém státě se to vlastně nacházíme. Ve schránce, stojící u domu jsou zasunuty noviny. V první řadě bude jistě zajímavé zjistit, jakým jazykem jsou napsané. Pak by v nich při troše štěstí mohl být uveden i stát a jméno města. Kdo ví.
Pokračování příště…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
