» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 1685433

obr

:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 22 ::

:: O Linorských elfech. ::

Annún	publikováno: 13.11.2006, 19:03

Vyprávění, které předchází Pověsti o třech bratrech, jenž již bylo publikováno.


	Pověst o Linorských elfech. Elfové neobývali vždy pouze pevninu Ador, kdysi na počátku věků žili na krásném ostrově Linor, jenž ležel uprostřed Linorského moře a nazývali se Linorskými elfi. Na tomto místě, jako by čas plynul úplně jiným tempem, mnohem pomaleji a dá se říci nezávisle na okolním světě. Linorští elfi, byli velmi vzdělaní, ale přesto neměli tušení, co je to zima či sníh, protože je nikdy na svém kouzelné ostrově nezažili. Narozdíl od nás měli třináct měsíců v roce. Čtyři měsíce trvalo jaro, čtyři léto, čtyři podzim a mezi jarem a podzimem byl jedem měsíc jehož nazývali obdobím klidu. Tehdy se všechny rostliny, zvěř i bytosti připravovaly na příchod jara. Neboť ještě než stačily opadat poslední listy ze stromů, začaly na nich rašit nové pupeny a klubat se svěže zelené lístky. A tak se říkalo, že zde listí ze stromů nikdy úplně neopadá. Králem Linorských elfů se stal spanilí Glorel. Muž z nejstaršího elfího rodu, jenž na ostrově žil od nepaměti. Byl vysoké postavy, plavých vlasů, modrých očí, ztepilý, ušlechtilí a velmi moudrý král. Za svou ženu pojal krásnou elfku Närimeu, která též měla plavé vlasy a modré oči, neboť byla ze spřáteleného rodu. Společně vládli své Linorské zemi a ta pod jejich vládou jen kvetla. Rozvíjela se řemesla všech druhů, ale i umění a učenost, protože elfové si zakládali na moudrosti a uměleckém kumštu. Milovali hudbu, tanec, zpěv, dokonce hrávali i divadlo a ve svých hrách vyprávěli různé elfské báje a legendy. Někteří z nich uměli věštit budoucnost a číst z hvězd, protože měli dar předvídavosti. Řemeslníků si velmi vážili, neboť to byli vždy mistři svého oboru. Dokázali vykovat dýky a meče, tak lesklé a dokonalé, že nikdy nezmatněly ani nezrezly. Byly lehounké, že je uzvedlo i malé dítko a přesto jejich ostří bylo tak ostré, že umělo přetnout hedvábný šál letící vzduchem, ale i rozseknout kámen, aniž by se ostří stupilo. Zlatníci a šperkaři vytvářeli skvostné klenoty, náhrdelníky, prsteny, spony, zkrátka všechny možně i nemožné šperky co si dovedete představit. Jejich um a práce se dala nazvat přímo filigránskou, jak jemná a dokonalá byla. Stavitelé budovali města, domy i paláce stejně krásné, jako byly šperky zlatníků. Nikdy však neničili a nekáceli více stromů než bylo zapotřebí, naopak svá díla zasazovali do přírody. Obestavovali mohutné stromy terasami, domy budovali v jejich rozložitých korunách, skalní převisy a různé vyvýšeniny používali, jako základy pro svá obydlí. Snažili se co nejvíce žít v harmonii s přírodou, proto i jejich domy mívaly spíše přírodní barvy, podle toho z jakého materiálu byly postaveny. Bílou, šedou, či různé odstíny hnědé a žlutavé. Jedni stavitelé budovali domy a jiní lodě. Překrásné bělavé, šedé či stříbrošedé lodě, které mívaly jeden až tři stožáry a na stěžních se nadouvaly barevné plachty, na nichž byly vyobrazeny znaky některých efích rodů. Elfové měli rádi moře a stali se z nich skvělí mořeplavci. Obeplouvali celý ostrov Linor, vydávali se na rybářské výpravy, ale přesto se nikdy neodvážili odplout pryč z dohledu své rodné země. Král Glorel s královnou Närimeou sídlili v nádherném bílém paláci, který stál na nejvyšším kopci na ostrově Linor a odkud se dalo dohlédnou na všechny strany. Samozřejmě jen pokud jste měli eflské daleko vidící oči, jinak ne. Rozlehlí palác, měl dlouhé síně podepřené vysokými z kamene vytesanými sloupy. Klenutá okna, v nichž ve větru vlály lehké hedvábné závěsy a na stěnách byly nádherné malby, jak zvířat, přírody, ale i elfů. Na dlážděném nádvoří i v rozlehlých sálech se nacházely kašny a fontánky se zurčící vodou. Na vysokých věžích byly umístěny větrné zvonkohry a píšťaly, které za větrného počasí vyluzovaly něžné a libé melodie. Tyto větrné písně ráda poslouchala královna Närimea. Chodívala po zelení a květinami porostlých terasách, jenž obklopovaly celý palác a sedávala na vyřezávaných dřevěných lavičkách. Někdy se k ní přidával i její manžel král Glorel, když neměl žádné vládcovské povinnosti. Povídali si, někdy si předčítali z knih a nebo mu Närimea zpívala. Elfský lid se měl dobře, miloval svého krále i jeho ženu a ve všem mu naprosto důvěřoval. Tak dlouhé roky poklidně plynuly, životy elfů se ubíraly vpřed a vůbec o jejich existenci nevěděl celý zbylý svět. Jednou však za králem Glorelem, přišel velký elfský učenec Rilmer, jenž měl dar předvídavosti, aby svého krále varoval před blížící se pohromou. "Buď pozdraven králi Gloreli." poklonil se učenec. Král seděl za stolem ve své pracovně a též pozdravil příchozího muže. "I ty buď pozdraven moudrý Rilmere. Co tě ke mě přivádí?" zeptal se král. "Můj nejdražší pane a králi, mám pro vás špatnou zprávu. Velmi se obávám o budoucnost našeho lidu." pronesl. "Hvězdy a můj dar předvídavosti mi zjevily, že se blíží nedobré věci a jistá záhuba naší země." řekl učenec a rozvinul na stůl před králem velkou mapu. "Zde, můj pane," a ukázal na místo na mapě. "Leží náš ostrov Linor. Již celé věky studuji naši zeměpisnou polohu a změny jenž se dějí v našem okolí." vysvětloval. "Zjistil jsem, že je naše zem leží přímo v cestě podzemí trhlině, která se rok co rok o něco zvětšuje a míří přímo na nás." Král si nejdřív myslel, že si z něho učenec dělá blázny, ale pak když se dobře zaposlouchal do toho co mu říkal a pořádně se zahleděl do mapy, kterou sebou muž přinesl, už mu do smíchu moc nebylo. "Jak to myslíš, že míří přímo na nás?" zeptal se král Rilmera. "Víte pane, mi tu trhlinu nevidíme, protože vede hluboko v zemi pod hladinou moře, ale každý rok cítíme mírné otřesy, které pokaždé nepatrně síly. Trhlina se zvěšuje a prodlužuje." vysvětloval učenec králi Glorelovi. "Jak mile dosáhne severního břehu ostrova, přijde na nás pohroma, můj králi." dodal. "O jaké pohromě mluvíš, Rilmere?" dotázal se král. "O úplném zániku Linoru, výsosti. Nastane obrovské zemětřesení, puklina v zemi se zvětší a celý ostrov se propadne pod moře do útrob Vanionského světa. Kdo odtud zavčas neodpluje, zahyne." upozornil ho učenec. Král se zvedl ze svého křesla a zamyšleně přistoupil k otevřenému oknu a pak promluvil. "Za jak dlouho tedy odhaduješ, že by tato situace mohla nastat?" zeptal se král. "Mám obavu, že do několika let." odpověděl učenec. "Těch několik let, dá se to určit přesněji?" dotázal se Glorel a pohlédl na muže. "Přibližně do necelých deseti let." pronesl odpověď učenec. "To není moc času." zkonstatoval král. "Co mi tedy radíš, moudrý Rilmere?" "Musíte připravit lid na to, co se stane. Vyšlete nejlepší mořeplavce vyhledat místo, které bychom mohli nazývat svým novým domovem. Nechte postavit dostatek lodí pro celý národ a pak musíme opustit naši rodnou zem a odejít pryč." řekl mu svou radu Rilmer. Král Glorel přešel od okna k muži a položil mu ruku na rameno. "Velmi ti děkuji Rilmere za varování a tvou radu. Udělám vše co mi radíš, abych náš lid zachránil před zánikem." "Nemáte zač můj pane, bylo mi ctí vám poradit." odpověděl moudrý muž. Pak učenec sroloval mapu, král se s ním rozloučil a Rilmer odešel. Král nad tím vším dlouho přemýšlel a svěřil se i své milované choti Närimee, která byla poslední dobou trochu smutná, neboť se jí přes veškerou snahu nedařilo přijít do požehnaného stavu a dát svému choti vytouženého dědice. Ta zpráva, co jí Glorel řekl, ji alespoň na nějakou dobu umožnila myslet na něco jiného, než na dítě. Král po rozhovoru se svou družkou k sobě zavolal svého bratrance Velnara, jenž byl nejlepším elfským mořeplavcem a svého dobrého přítel Miranktela - mistra stavitele lodí, aby jim řekl co za hroznou katastrofu se blíží k jejich zemi. Mistra stavitele požádal, aby i hned započal se stavbou velkých lodí na přepravu celého elfského národa a svému bratranci dal za úkol vyplout s několika koráby na moře do všech světových stran a vyhledat místo kam by se mohli uchýlit a najít tam nový domov. Oba elfové byli jeho slovy velmi překvapení, ale když hleděli na svého krále, bylo jim jasné, že to co říká není žádný žert, ale velmi vážná věc. Poslechli Glorela a započali s přípravami na evakuaci ostrova. Miranktel i hned svolal všechny své nejlepší stavitele a řemeslníky, aby se dali do práce na stavbě velkých lodí. A králův bratranec Velnar se společně se čtyřmi loděmi vypravil na moře, aby vyhledali místo kam by elfové mohli přesídlit. Vypluli do míst kam dosud žádný elf ještě neplul, do světa za mlžným oparem, kde žijí i jiné bytosti se kterými se dosud ještě nesetkali. Poté co Velnar odplul i se svým loďstvem a Miranktel započal se stavbu korábů, král celému národu oznámil, že Linorskému ostrovu hrozí nevyhnutelní zánik. Samozřejmě byli elfové co mu nevěřili a jeho slova nebrali vážně, ale jiní měli ve svého dobrotivého krále naprostou důvěru. A tak se tehdejší do té doby pospolu držící lid rozdělil na dvě skupiny. Jedna skupina si nadále říkala Linorští elfi a ti se přesunuli na severní část ostrova. Druhá skupina se nazývala Glorelovi elfové, někdy si též říkali Věrní a ti zůstali na jižní části Linoru a pomáhali se stavbou lodí. Krále mrzelo, že se jeho lid rozdělil a často chodíval na sever, aby tamní elfi přemluvil. Nebylo to nic platné, stále si vedli svou, že si z nich král dělá legraci, protože bohové by nikdy nedopustili, aby Linor zanikl. Král už neměl sílu se s nimi neustále přít, tak se vzdal a přestal severní část ostrova navštěvovat. Ale než-li odešel po své poslední návštěvě, řekl všem, že kdo si své rozhodnutí rozmyslí a bude chtít s nimi potom odplout, bude vítám a místo na lodích se pro něj vždy najde. Pak odešel z pět na jih. Čas utíkal a teprve až za dva roky se ze své cesty Velnar vrátil a nesl dobré zprávy. Rychle spěchal za králem Glorelem. Ten ho radostně přivítal a hned se vyptával. "Jak si pořídit drahý bratránku?" "Dobře Gloreli, moc dobře. Našli jsme překrásné místo na pevnině Ador." oznámil mu. "To jsem rád, ale proč ses vrátil jen s jednou lodí? Stalo se vám při cestách něco špatného?" "Ne, vše je v pořádku. Vrátil jsem se jen s těmi nejlepšími námořníky a zbytek jsem zanechal tam, aby začali se stavbu přístavu a města do něhož se budeme moci pak nastěhovat." vysvětlil mu Velnar. "Moc dobře si udělal." pochválil jej Glorel. "Díky tvé zprávě můžeme pomalu započít s vystěhováním a převést náš lid do nového a bezpečného domova dřív." "Nechceš s tím ještě počkat bratránku?" zeptal se Velnar. "Co když žádná katastrofa nepřijde a jsou to jen plané řeči?" "Ne Velnare, já moudrému Rilmerovi naprosto věřím a je pravda i to, že častěji se nyní chvěje zem, než tomu bylo předtím. Raději nechám odtud odvést lid dřív, než s tím čekat až na poslední chvíli." řekl rozhodně král. Jak řekl, tak se i stalo, postupně nakládali už postavené nové lodě. Protože nechtěli zachránit jen své životy, ale i něco ze své minulosti, aby po nich zůstala památka do budoucna, brali sebou různé svitky, knihy, ale i sazeničky rostlin a bylin, prostě vše co si mysleli, že bude potřebné. První dvě lodě vypluly do nového domova již čtrnáct dnů po návratu Velnara. Pomalu odplouvali a za záděmi svých velkých lodí zanechávali milovaný ostrov Linor. Vydávali se na dalekou cestu přes moře k pevnině Ador, jenž se měla stát jejich novodobou zemí. Tak se během několika zbývajících let pomaloučku, polehoučku, ale jistě Linor vylidňoval, až v překrásném přístavu Listéria na jihu země zůstali zakotvené poslední čtyři lodě. Král Glorel s královnou Närimeou byli jedni z posledních co na ostrově zůstali, neboť doufali, že někteří zbylý elfové ze severu si své rozhodnutí rozmyslí a budou chtít odplout s nimi. Čas se krátil, každým dnem byly cítit silnější a častější otřesy. Půda se chvěla a zlověstně duněla. Král od vedl svou ženu do přístavu a doprovodil ji na krásnou šedou loď. Nechtěl, aby zde Närimea déle setrvávala, když nebylo jisté, jak dlouho ještě tento takzvaný klid přetrvá. Přál si, aby odplula do bezpečí a tam na něho čekala. Královna tím to návrhem nebyla nadšená, ale nakonec po dlouhém přemlouvaní svého manžela uposlechla. "Dobrá má lásko, odpluji tedy bez tebe, ale mé srdce bude plakat, dokud tě znovu nespatřím." "Mé též Närimeo. Ať tě provází něžné vzpomínky a lehký smích do naše příštího setkání." odvětil Glorel a políbil svou ženu. "Nechť se mocný vítr opře do vašich plachet a bezpečně vás do praví na místo, kde se spolu opět sejdeme." "Ať při tobě a tvých mužích stojí mocní bohové a ochraňují vás před vším zlým." pohladila Glorela naposledy po tváři. "Sbohem můj drahý." "Sbohem." odpověděl. Pak Glorel sestoupil z lodě na molo a pokynul námořníkům, aby zvedli můstek a vyrazili na moře. Dvě lodě ze čtyř posledních, zvedly kotvy, vykasaly plachty a vypluly na volné moře. Král s královnou na sebe dlouho hleděli, dokud jeden druhému nezmizeli z očí. V přístavu už zůstala jen loď krále Glorela a loď jeho bratrance Velnara, který zde zůstal sním a s několika svými muži. Po dlouhé cestě přes mořskou pláň, doplula loď královny Närimei do nově vystavěného přístavu na pevnině Ador a zároveň do její nové země, které prozatím říkali Nový Linor. V přístavu kotvilo mnoho elfských korábů a lid stojící na břehu vítal svou milovanou královnu. Když vystoupila po můstku z lodě na břeh, trochu se jí zamotala hlava. Myslela si, že je to tím, že podelším čase má pod nohami opět pevnou zem. Pak k ní přispěchal jeden elf tmavých vlasů a mladá elfka. Řekli jí, že je král ještě před odjezdem pověřil tím, aby pro ni připravili dům a dobře se oni starali. Tak odvedli královnu do jejího malého pláce, jenž byl částečně vystavěn nad mořem. Z oken měla překrásný výhled, jak na moře, tak i na celý přístav, který elfové nazvali Esteledehl (naděje elfů). Den co den vyhlížela královna ze svých oken, zda nespatří loď svého muže, ale nic neviděla, jen širé tyrkysově modré vlnící se moře. Närimea měla v srdci nepříjemné tušení, jenž ještě umocňovalo to, že od připlutí do Nového Linoru se jí vracely závratě. Nakonec nechala poslat pro lékaře. Když ji podrobně prohlédl a vyšetřil, oznámil své královně, že se těší nejlepšímu zdravý. Když se ho optala, proč je jí tedy špatně, když je úplně zdravá. Lékař se jen usmál a pogratuloval své paní k tomu, že je v požehnaném stavu. Ta zpráva královnu velmi zaskočila. Už nedoufala, že by někdy mohla mít děti, obzvlášť po tolika letech co se o to s Glorelem bez úspěchu snažili. Byla velmi šťastná, ale zároveň ji velmi rmoutilo, že tu s ní není její milovaný manžel, aby i on slyšel tu radostnou novinu. Když se elfský lid dověděl, že královna očekává následníka či následnici trůnu, byla z toho velká sláva. Uspořádali na počest královny velkolepou oslavu, kde se vesele zpívalo, hrálo a tančilo. Takovou veselici ještě Ador nezažil. Närimeu těšilo, že se lid raduje s ní a dobře se baví. Navenek se též vesel smála a radovala, ale uvnitř v duši měla podivní temný stín, který nevěstil nic dobrého. Po několika měsících, jednoho krásného slunného raná vstala královna ze svého lože. Oděla se do krásných volných šatů, neboť již byla ve velmi pokročilém těhotenství a blížila se doba, kdy její dítka budou chtít přijít na svět. Už se na ně velmi těšila. Ano na ně, protože lékař jí oznámil, že čeká dvojčátka. Stála u vysokého okna, hladila si něžně vypouklé bříško a hleděla do přístavu. Náhle spatřila u mola zakotvenou známou loď. Byl to koráb králova bratrance Velnara. 'Nejspíš museli připlout v noci, nebo brzy za úsvitu.' pomyslela si. Ale ať hleděla do přístavu, jak hleděla loď svého muže nikde zakotvenou neviděla. 'Možná připluli společně a tu poslední tam nechali, pro ty jenž by se ještě rozhodli odejít na posledné chvíli.' utěšovala se v duchu. Närimea spěchala, jak jen jí to její stav dovolil. Prošla celým královským domem a rychle procházela dlouhou otevřenou chodbou, kde strop tvořily olistěně větve stromů. Když se na druhém konci zjevil muž, vysoký elf plavých vlasů, modrých očí a šel přímo proti ní chodbou. Poznala v něm Velnara manželova příbuzného. Kráčel rázně, ale v obličeji měl smutek. Setkali se nedaleko vchodu do královského domu. Närimea se usmála a pravila. "Buď vítám Velnare." Velnar přední kleknul na koleno a sklopil hlavu i zrak k zemi. "Má paní, buď pozdravena." pozdravil elf. "Povstaň Velnare, přede mnou nemusíš klekat. Jsi přece bratranec mého muže." Velnar povstal a smutně se zahleděl do královniných očí. "Ne má paní, již nejsem." "Co tím myslíš Velnare?" položila si nervózně ruku na břicho. "Kde je Glorel? Co se stalo? Tak mluv!" nabádala ho Närimea. Velnar začal vyprávět. "Když jsme opouštěli přístav Listéria, zrovna se začal celý ostrov Linor hroutit. Ty zvuky co jsme slyšeli se nedají popsat, jak byly hrozné. Vše se třáslo, domy se kácely k zemi, jako by byly z papíru. Naše lodě vypluly na moře, ale nebyli jsme dost daleko, především Glorelova loď, když se ostrov propadl pod hladinu. Vznikl obrovský vír, jemuž nebylo úniku a pohltil královu loď i se všemi co na byli palubě. Rilmer měl pravdu královno, Linor už neexistuje, ani ti co na něm zůstali." Královně vyhrkly slzy do očí. "Takže Glorel....." odmlčela se a hladila si neklidně velké břicho. "Ano, má paní Närimeo. Král je mrtev." řekl sklesle. Tohle bylo na nebohou královnu, tak velký šok, že se jí zatmělo před očima a omdlela. Velnar ji zachytil v okamžiku, kdy se sunula k zemi, rychle ji zvedl do náruče a odnesl ji do domu. Ten otřes ze zprávy o smrti milovaného muže u královny vyvolal před časný porod. Takže v tento nešťastný den se stala šťastná věc. Na Vanionský svět přišli tři nový elfové. Neboť lékař se ve svém odhadu zmýlil a královna porodila překrásná trojčata - tři chlapce.


celkové hodnocení autora: 94.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 67		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	13.11.2006, 19:48:11

Annún, umíš skvěle vyprávět:o))


ze dne 13.11.2006, 21:19:53
Annún: Díky Amazonit, to prý mám už od školky. Tam jsem uspávala svá spolužáky vyprávěním pohádek místo učitelky. I kamarádka to říká, když přijede v létě pod stan. Prý stačí abych, začla byl jednou jedem král a v tu ránu usne jako špalek. Tak doufám, že vás svým vyprávěním taky neuspím. To bych velmi nerada. :o)))

Luciena	13.11.2006, 19:03:14

Příběh je velice krásně vyprávěn, líbí se mi i ty popisné pasáže, kdyby mi někdo předčítal nahlas a já byla jen posluchačem, byla bych z něj nadšená, ale protože jsem musela číst sama, viděla jsem všechny ty chyby (a nebylo jich málo...) a nemůžu dát lepší známku než 3. Což je mi opravdu líto. Když pominu klasické gramatické chyby, doporučovala bych vynechat tečku v názvu. Obsahově je celé vyprávění velice příjemné a plné fantazie, proto by asi bylo dobré vždy před publikováním poprosit někoho, zda by si text přečetl a pomohl odhalit zbytečné chyby.


ze dne 13.11.2006, 21:16:22
Annún: Děkuji za komentář, o těch chybách vím, ale nevím jak je odstranit. Ten totrát jsem byla už kazoufalá, že jsem si na pomoc vzala i učebnici češtiny z páté třídy, abych vychytala tu zatracenou schodu podmětu s přísudkem. Tak jsem doufala, že už tich chyb tam bude míň. Víš Lucienko, ráda bych požádala, někoho o to aby si ten text přečetl předtím než dám do publikace, ale ve svém okolí nemám nikoho, kdo by tomu dost dobře rozuměl a měl na mě a má spisovatelská díla čas. A ke všemu já děsně nerada lidi obtěžuju svýma problémama, tak si ty opravy snežím dělat sama, ale moc úpěšná nejsem. A protože jsem dyslektik, tak hold občas přehlédnu i malichernosti, jako čárky, háčky, tečky a někdy i mezery ve slovech a nebo mi nechtěně uteče písmenko či celé slovo. Na můj věk je to s gramatikou býda, ale pro mě je to zároveň i úspěch. S.P. - Kdybys věděla o někom, kdo by na takový hocvoka jako jsem já měl čas a chtěl se počeštinské stránce podívat na má dílka moc by mi to pomohlo.