obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915228 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39278 příspěvků, 5723 autorů a 389244 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Odkaz Hashrana (část 1.) ::

 autor Gabriel Kataur publikováno: 10.01.2012, 14:38  
První část fantasy povídky z fiktivního světa plného klasických fantasy ras. Můj první pokus o napsání povídky.
 

Slunce pomalu zapadalo a skupina dobrodruhů seděla kolem tiše plápolajícího ohně. Občas prohodili pár vět, ale jinak jen odpočívali a dojídali pečeného zajíce, kterého před hodinou ulovili. Ve vzduchu se vznášela podivně neklidná atmosféra, umocněná událostmi, které se ten den odehrály. Jediný elf, který se jídla ani nedotkl, seděl opodál ohniště. Opřený o kmen stromu si bezmyšlenkově utíral meč od čerstvé vlčí krve. Celá družina tušila, že elfa něco trápí, od té doby co vstoupili do tohoto lesa, ve kterém sídlí jeho rodná vesnice.

Po chvilce ticha se elf zvedl, zasunul meč za opasek a přistoupil k ohni.
„Asi bych vám měl něco říct, abyste věděli do čeho jdete,“ začal a upřeně hleděl do ohně.
„Pocházím z teď už nedaleké elfské vesnice. Když jsem ji opouštěl nejstarší mi říkala, že bude-li se mě někdo ptát odkud jsem, tak mám odpovídat, že jsem z Hashranu [čti hašranu]. Zpočátku to pro mě bylo dost podivné, protože my jsme nikdy naši vesnici tak nenazývali. Byl to prostě domov. Domov hluboko v lesích, kde se na oko mohlo zdát, že jsme jediní na světě. Skoro všechno co jsme potřebovali nám poskytoval okolní les. Pro věci, které jsme si vyrobit nedokázali, jsme jednou za čas vyslali zkušeného stopaře, který se pro ně vydal do nějaké osady a opět se vrátil, aniž by zanechal stopy vedoucí zpět do naší vesnice. Především šlo o kovové nástroje jako jsou nože. Valná většina lovců používala k lovu luky, ale porcovat zvěř jsme jimi nemohli.

Naši samotu jednou za čas narušila skupina dobrodruhů nebo potulní prodejci, kteří se v lesích ztratili. Vždy byli náležitě pohoštění a byl jim nabídnut nocleh. Nicméně druhý den ráno byli tito 'návštěvníci' někým ze starších odvedeni daleko od našeho domova a pomocí magie jim byla vzpomínka na nás vymazaná z paměti. Proto jste nikdy o mé vesnici neslyšeli.“ Elf pohledem přejel po zbytku družiny, která už dojedla a věnovala se vyprávění.

Elf se pomalu posadil a pokračoval : „Když jsem byl malý, tak jsem u velkého ohně slyšel hodně různých legend, pohádek a mýtů. Většina z toho byla vymyšlená, aby nás strašili či odrazovali od různých skopičin, nebo nás naopak měli něčemu přiučit, a nebo nám vyprávěli historky jen pro pobavení za chladných večerů. Jak jsem stárnul, tak jsem zjišťoval, že speciálně jedna z legend byla důležitější než ostatní. Byla o zakladateli našeho domova a jak jsem se později přesvědčil bylo na ní více pravdy než by se zdálo. Byla to legenda o Mirionovi.

Před mnoha lety, daleko na severu, jsme byli vyhnáni z našich domovů lidskými barony, kteří káceli lesy pro svoje města a lovili nás, aby z nás udělali otroky, kteří jim je postaví. Pochopitelně se to mým předkům nelíbilo a rozhodli se bojovat proti tyranii plocho-ušáků. Lidé, ale byli lépe vybaveni a vycvičeni na boje. Tehdy, když vše vypadalo ztracené, jeden z velitelů elfích armád zažádal o pomoc samotnou bohyni lesa. Tento velitel nebyl nikdo jiný než Mirion le Fenris, zakladatel naší vesnice. Po třech dnech modliteb v srdci lesa se vyčerpanému Mirionovi zjevila bohyně a nabídla mu tři mocné artefakty, které mu dopomohou k vítězství nad lidmi. Jednalo se o luk, meč a brnění Hashrana. Vysvětlila mu, že k zhotovení těchto mocných artefaktů bude potřebovat obstarat některé části. Řekla mu, kde nalezne dřevo z nejstaršího stromu lesa na tělo luku a kde najde jednorožce, který uvolní část svého ocasu na tětivu. Jak řekla, tak Mirion provedl a za týden se vrátil s hotovým lukem. Bohyně mu řekla, aby vložil luk do otvoru ve vrbě. Provedl jak řekla. Vrba se uzavřela a luk zmizel uvnitř. Aby mohl rituál stvoření pokračovat potřebovala meč a brnění. Mirion nabídl vlastní brnění a rodovou šavli. Řekla mu, že jen jeho vlastní brnění a zbraň nebudou stačit. Vysvětlila mu, že k dokončení rituálu potřebuje, aby meč obsahoval dvě esence duše a aby v brnění byl zachycen silný duch lesa. Proto ho poslala za jedním z nejstarších a nejmocnějších duchů lesa. Varovala ho, že musí získat duši s jeho svolením, protože pokud by ho jen zabil tak se jeho duše přenese do jiného zvířete a vše bude ztraceno. A meč, kterým ho zabije, nesmí očistit od jeho krve.“ Oheň slabounce plápolal a plamínky se odrážely v elfových očích. Elf zhluboka oddechl a odtrhl zrak od ohně, který v ten moment uhasl. Jeden z členů družiny vstal a vhodil mezi žhavé uhlíky pár polen, rozfoukal opět oheň, zpět se usadil a se zájmem poslouchal.

„Duch byl vtělen ve velkém bílem vlkovi. Bohyně řekla Mirionovi, kde se nachází, ale i přes to mu trvalo tři dny než se mu vlk ukázal. Mirion seděl u malého ohně, když ze stínu vyšel velký bílý vlk. Mirion zůstal v ohromení, jelikož nikdy žádné takové majestátní zvíře neviděl. Vlk se přiblížil na dosah a upřeně se zadíval Mirionovi do očí. Elf viděl ve vlkových očích nezvyklé modrozelené světlo, načež se v celém jeho těle rozlilo příjemné teplo a pocit bezpečí. V hlavě se mu ozvalo 'Já jsem Enzerox, vím proč tu jsi Mirione le Fenrisi. Bude z tebe dobrý Hashran.' Načež se vlk položil vedle Miriona a složil mu odevzdaně hlavu do klína. Mirion bezmyšlenkovitě, pomalu vytáhl svůj meč a přiložil ostří na hrdlo vlka. Podíval se vlkovi do očí, položil mu ruku pod tlamu, polohlasně řekl: 'Děkuji ti, duchu!' a jedním pohybem mu podřezal hrdlo. Mirion seděl bez hnutí dokud vlk nevykrvácel. Když se chtěl zvednout, uslyšel v hlavě opět hlas Enzeroxe :'Vezmi si moji kůži a přidej ji k rituálu, Hashrane.' V té chvíli Miriona opustil ten hřejivý pocit a teprve si pořádně uvědomil co se stalo. Nicméně nemeškal, provedl jak duch poradil a vrátil se za bohyní lesa.

Bohyně byla potěšena, že Mirion přežil setkání s Enzeroxem a udivena, že přinesl i jeho kůži. Nařídila mu vložit brnění i s kůží do vrby. Když se Mirion zeptal co má dělat s mečem a proč ho neměl očistit od vlčí krve, bohyně mu odpověděla, že nejtěžší část ho teprve čeká. K dokončení rituálu potřebovala ještě jednu esenci duše a sice tu jeho. Řekla mu, že musí přežít vlastní smrt, aby byla esence dostatečně silná. Mirion se zděsil oběti, kterou má podstoupit, ale bohyně ho ujistila, že ho nenechá zemřít. Řekla mu, že jezírko pod vrbou udrží jeho tělo naživu, ale nejdříve musí potřísnit svůj meč vlastní krví. Mirion chvíli váhal, ale když si uvědomil co vše je v sázce a co už bylo obětováno, rozhodl se, že už ho ani smrt nemůže zastavit. Bohyně ho ještě jednou varovala, že jeho tělo nezemře, ale záleží na síle jeho ducha a jeho odhodlání, zda procitne. Mirion, ale byl přesvědčen, vstoupil tedy do jezírka a podřezal si žíly. Krev nechal téci na meč. Cítil jak slábne a jak se mu začínají podlamovat kolena. Ve chvíli kdy už začínal ztrácet vědomí se otevřel kmen vrby potřetí a bohyně rázně vyzvala Miriona aby vložil meč do vrby. Mirion s vypětím všech sil vložil meč do vrby a odpadl do bezvědomí.“
„A co má tahle báchorka společný s tím co se tady děje?“ skočil elfovi nevrle trpaslík do řeči.

Elf se podíval na trpaslíka a odpověděl: „Ještě chvíli vydrž mistře trpaslíku, dostávám se k tomu. Když se Mirion probral, zjistil, že jezírko, ve kterém ležel je vyschlé a vrba uschla na troud. Podíval se na zápěstí a v místě kde se podřezal měl jen zahojenou jizvu. Zvedl se a vylezl z jámy, která zůstala po jezírku a spatřil vedle mrtvé vrby tři věci. Tři artefakty, které zachránily mé předky. Mirion zvedl brnění, které teď bylo vystláno vlčí kůží, ale kupodivu se zdálo lehčí než si pamatoval. Když si ho oblékl, zjistil, že je mnohem pohodlnější než bylo a dokáže se v něm lépe pohybovat, jakoby mu najednou vůbec nebránilo v pohybu. Chvíli si zvykal na nové brnění, které i z vnější strany vypadalo jinak. Původní šupiny nyní vypadaly jako stříbrné listy břízy obtažené zeleným materiálem, podobnému lýku. Vypadalo velice esteticky. Dále zvedl luk, který byl perfektně vyvážený. Na těle luku byl vyřezaný dvouocasý jednorožec, každý ocas vedl ke koncům tětivy. Tětiva byla velmi jemná, ale po vyzkoušení byla velice pevná. Zavěsil luk na záda.Poslední co zůstalo na zemi byl meč. Už na pohled bylo vidět, že je i původní šavle změněna. Na dosud hladkém ostří byl přes celou délku hřbetu zářez, ze kterého vycházely 'žíly', které vypadaly, že prorůstají do ostří. Tělo jílce bylo obmotáno stejně zeleným materiálem jako listy brnění. Na omak se ten materiál jevil jako velmi jemná kůže. Hlavice jílce byla tvarovaná do podoby vlka a záštitu tvořily dva vlčí ocasy. Mirion zvedl meč a v tom se mu po těle opět rozlila vlna tepla a v hlavě se mu opět ozval Enzeroxův hlas: ' Rituál stvoření je tímto dokončen. Nyní jsi Hashran Mirione le Fenrisi. Jsi Strážce lesa. Tvá duše je spjatá s duší lesa a jeho obyvatel. Vlčí rodina ti je k dispozici.' Vlna tepla odezněla, ale Mirion si uvědomil, že mu v hlavě cosi zůstalo. Když se na ten pocit více soustředil, zjistil, že je schopen určit kde se nachází všichni vlci v dost širokém okolí, ba dokonce v celém lese. A co víc, dokáže k nim promlouvat.

Nyní s armádou vlků za zády se mohl postavit vojákům lidského tyrana, kterým jen pohled na desítky smeček útočících vlků podlamoval kolena. Ale i přes to válka trvala dlouho a vyžádala si mnoho mrtvých na obou stranách. Nakonec Hashran Fenris porazil lidského barona, ale bohužel lesy byly nenávratně poničené a potřísněné temnou krví. Elfové už neměli domov. Skupiny se rozhodly opustit domovinu a vydat se nalézt nový domov. Fenris se vydal s početnou skupinou na jih a nakonec došel do těchto lesů a zde založil náš domov. Po mnoho let se obával kontaktu s ostatními obyvateli této části země a proto když přišel někdo k nám do vesnice a chtěl ji zanést do map, tak mu buď pohrozil a nebo ho zabil. Časem tuto práci nechával dělat vlky, aby si lidé v okolních vesnicích mysleli, že tu jsou jen zlí vlci a tím zůstala tato oblast neprozkoumaná a zároveň bezpečná. Kontakt s některými skupinami elfů jsme udržovali pomocí sokolů. Tím pádem jsme neměli zájem o odchod z lesa a ostatním se nechtělo riskovat životy kvůli kousku neprozkoumaného území a když už se někdo odvážil blíže, tak ho odehnali vlci. Ale nic netrvá věčně a za život se musí zaplatit nakonec ta největší daň bez výjimky. A to platí pro všechny i po Hashrana.

Mirion Fenris zeslábl a nakonec zemřel. Svoji výbavu předal svému synovi, ale tím se mladý elf Hashranem nestal. A tím přestal vliv na okolní vlky. Vlci sice stále měli Hashrana v úctě, ale po jeho smrti už nebyl nikdo, kdo je dokázal ovládat. Sada Hashrana sice propůjčovala mladému Garainovi le Fenrisovi schopnost objevení vlků, ale neměl nad nimi žádnou moc. Nějakou dobu ještě vydržely obavy z neprozkoumané oblasti v lese, kde žijí vlci, a tak jsme žili v bezpečí. Naše vesnice si vlků vážila.

Určitě jste slyšeli o elfech, co mají vesnice postavené vysoko ve stromem a tím jsou lépe chránění před nezvanými hosty. To jsou orlí a sokolí elfí vesnice. Ale z nás se nakonec stala vlčí vesnice, proto žijeme na zemi. Spřátelili jsme se s vlky a vlci nás přijali jako sobě rovné. Pouto bylo tak silné, že když se narodil nový elf, jedna z vlčic přinesla své mládě jako přítele a osobního ochránce. Takto každý elf vyrůstal se svým vlastním vlčím přítelem. Ale jednoho dne se do čela sousedního města dostal mladý dobrodruh a jak se později ukázalo i vášnivý sběratel vzácných věcí. Tou dobou byl Garain už starý a moudrý nejstarší. Mladý dobrodruh přes varování se vydal objevit část neprozkoumaného lesa, až nakonec našel náš domov. Nejstarší naléhal na lidského dobrodruha, aby o nás nikomu neříkal. Pověděl mu o naší historii a proč jsme se zde ukryli. Prozradil mu i proč o nás nikdo neví. Mladý dobrodruh dlouho přemýšlel a pak navrhl, že může do map zanést toto místo jako bažinatý kus lesa, který se těžko zdolává a tím by bylo zaručeno, že se sem nikdo nevydá. Ale jako cenu této služby si řekl o brnění Hashrana. Vysvětlil, že sbírá zvláštní předměty ze svých cest a nic tak pozoruhodného jako je to brnění nikde neviděl. Sanwin pod myšlenkou absolutního klidu svolil a odevzdal brnění po svém otci. A skutečně, jak mladý lidský dobrodruh slíbil, tak také udělal.“ Slunce už dávno zapadlo a v lese byl klid. Slyšet bylo jen praskání dřeva v ohni a občasný šelest v temném lese od nočních živočichů.

Elf vytáhl plášť, který měl smotaný v brašně, hodil si ho přes ramena a pokračoval: „ Léta se střídala se zimami, Garain zemřel a na jeho místo nastoupil nový nejstarší, který také po letech zemřel a tak dále. My jsme měli celou tu dobu naprostý klid a bezpečí. Až do nedávna. Tři léta před mým narozením se u nás objevil člověk.
Tvrdil, že zabloudil, a že nikdy neslyšel, že by tady byla elfí vesnice. Pohostili jsme ho a mezitím se rada starších rozhodovala co s ním udělat dál. Padly názory, že bychom ho měli zabít. Ale tou dobou už zášť proti lidem byla pryč a zabít člověka jen kvůli tomu, že zabloudil se zdálo jako extrémní řešení. Tehdy náš druid navrhl, že by mu, na nás mohl zkusit vymazat vzpomínky. Ráno, člověka druid vyvedl daleko od naší vesnice a zanechal mu vzpomínky jak bloudí po lese. Od té doby jsme všechny nečekané návštěvy takto vyprovázeli.“ „Moment, když tvrdíš, že všichni mladí elfové vyrůstali s vlkem, tak proč ty máš psa?“ skočil elfovi jeden z dobrodruhů do řeči.

„Ano, všichni jsme vyrůstali s vlkem. Já jsem nebyl výjimkou. Ale to co se stalo před pěti lety všechno změnilo,“ elf se odmlčel, zamračil obočí a chvíli zíral před sebe do trávy.
„Ale než se k tomu dostanu, musím se ještě jednou krátce vrátit do minulosti. Poté, co Sanwin odevzdal Heshranovu zbroj, zůstaly mu zbývající dva artefakty Strážce lesa. Meč a luk vždy zdědil prvorozený syn současného vlastníka zbraní. Takto se předávaly a zůstaly v pokrevní linii Fenrisů. A i přes ta dlouhá století jsou stále ve výborném stavu. Tak a zpět do nedaleké minulosti. Jak jsem říkal, také jsem jako novorozeně dostal mládě vlka. Zpočátku vypadal naprosto normálně jako každé další mládě. Ale během půl roku začal růst mnohem víc než bylo obvyklé a začala mu vypadávat srst. Říkali mi, že ho chtěli zabít, ale že jsem chvíli bez něj nevydržel a tak mi ho nechali. Na začátku mého druhého léta byl můj vlk naprosto holý a třikrát větší než stejně starý vlk mého bratra. Ano, mám stejně starého bratra, dvojče jménem Failon. Narodili jsme se ve stejný den. Nicméně, těsně před zimou mému vlkovi začala růst nová srst. Naprosto bílá. Díky jeho srsti také dostal jméno – Namron – nebo-li bílý jako sníh. Vlci sice nedokáží žít tak dlouho jako my, ale naši druidové dokáží vlkům pomocí starých umění prodloužit zdravý život o několik desetiletí. Na tento rituál je vlk připravován od chvíle, kdy druid objeví sonris, což je v podstatě první pravý šedý chlup. Proto se také ten rituál jmenuje Sonderile. Do běžného jazyka by se to dalo přeložit jako zahnání stáří. sonris se většinou objeví kolem sedmého roku vlkova života. Jenže můj Namron měl už za sebou třináct zim a sonris nikde. Tehdy už nebylo pochyb. Můj Namron byl skutečný Velký bílý vlk. No a tím se dostáváme do toho osudového dne před pěti lety.“ I přes snahu to zakrýt, bylo vidět, že se elfovi nemluví zrovna lehce a jeho hlas byl velice ovlivněn emocemi, které v sobě dlouho dusil.

„Byl to krásný letní den. Slunce bylo zrovna v nejvyšší poloze a pod korunami stromů byl příjemný chládek. Sakra, pamatuji si to jako by to bylo včera,“ odmlčel se. „Byli jsme s otcem a bratrem zrovna na lovu. Slyšeli jsme od ostatních lovců, že se v okolí pohybuje krásný mladý jelen. Můj otec byl jeden z nejlepších lovců ve vesnici a tak si usmyslel, že ho do večera uloví. Od rána jsme hledali stopy, ale našli jsme stopy jen pár zajíců, jednoho divočáka a staré srny. Jelikož bylo dost teplo, rozhodli jsme se odpočinout si a počkat až se slunce víc přiblíží lesům. Pamatuji si, že z ničeho nic ustál vánek, co vál a rozhostilo se hrobové ticho. Bylo slyšet jen oddychování našich vlků. V tom se Namron postavil do pozoru a všechny si nás prohlédl. Zeptal jsem se ho co se děje, ale on se ani nehnul. Otcovi a bratrovi vlci zpozorněli také.“ Všichni kolem ohně seděli a čekali co elf řekne. Elf se zhluboka nadechl, jakoby následující věta byla jezero do kterého se chystá ponořit.

„Všechno se událo tak strašně rychle. Namron se zčistajasna vyřítil proti mému otci a naprosto nepřipraveného ho začal trhat. Jakmile to ostatní vlci uviděli skočili po Namronovi, ale neměli moc šancí. Velký vlk je oba ze sebe shodil a zavyl jak jsem ho nikdy před tím výt neslyšel. Měl jsem pocit, že se mi zastaví srdce, nepopsatelný chlad mě v ten okamžik uchvátil. Tohle nebyl Namron, můj Namron...Vlci se zvedli, zakňučeli a se sklopenýma ušima zacouvali pár kroků zpět. Otec stačil mezitím vytáhnout svoji dýku a bodnout ho do tlapy a tím se mu dokázalo povolit jeho smrtelné sevření. Celý od krve se vysoukal zpod Namrona a postavil se. My s Failonem jsme už nabíjeli svoje luky. Dva šípy se Namronovi zapíchly do zad, ale nezdálo se, že by ho zpomalily. Když viděl, že se otec dává po jeho ničivém útoku dohromady a není velkou hrozbou, otočil se na nás. Dvěma mocnými skoky srazil Failona k zemi a zakousl se mu rovnou do krku. Já jsem mezitím stačil vystřelit další šíp. Opět bez zjevného účinku. Namron se otočil na mě a když viděl, že se natahuji pro další šíp nechal Failona ležet v tratolišti jeho krve, který si držel ránu na krku a snažil se zastavit krvácení, a vyskočil proti mně. Stihl jsem akorát nastavit před sebe svůj luk, který Namron přelomil jako suchou větvičku. Srazil mě k zemi a zíral mi do tváře. Na ten pohled nikdy nezapomenu! Zuby byly vyceněné, od huby mu kapala směs krve a slin, uši měl sklopené, divoce oddychoval a celou tvář měl pokřivenou zlostí. Ale nejděsivější byly ty jeho oči. Ty oči! Vypalovaly mi díru do duše. Sama smrt mu v očích tancovala. Snažil jsem se mu vysmeknout. V této poloze jsme už při našich hrátkách skončili mnohokrát a pokaždé jsem se z tohoto sevření dokázal dostat. Ale cítil jsem, že tentokrát to asi nepůjde, tentokrát si nehrajeme. Ale když Namron uviděl o co se snažím, tak se postavil na zadní a svoje drápy mi prudkým dopadem zarazil hluboko do těla. Mojí zbrojí prošly jeho drápy jako šíp slupkou jablka. Cítil jsem jak mi krev teče pod zbrojí a pod zády se tvoří kaluže. Ale Namron neskončil, znovu se postavil na zadní a já jsem věděl, že tohle je můj poslední nádech. V tom Namron zaskučel bolestí a svalil se vedle mě. Mě se odkryl pohled na mého otce, který v ruce třímal svůj luk s vyrytým dvouocasým jednorožcem. Namron se zvedl a na zem dopadla kapka jeho krve. Když otec viděl, že se Namron opět rozbíhá na něj, zahodil luk a tasil svůj meč. Postavil se, ač vysílený, do obrané pozice a čekal na útok. Namron vyskočil, ale otec mu hbitě uhnul a vlk zarazil svoje drápy do stromu, ke kterému otec stál zády. Provedl piruetu a zabodl svůj meč do vlkova těla. Vlk nedbaje bolesti cukl až skoro otci vyrazil meč z ruky. Namron ho rozhodil z rovnováhy a druhým skokem se opět dostal na něj. Už se ho chystal rozdrásat zuby, když mu otec stačil do tlamy strčit meč, který Namron celou svou silou zkousl. Viděl jsem, jak nějaký kus něčeho uletělo na jednu stranu a Namron vyrval meč na stranu druhou. Zarazil mu drápy do hrudi a začal mu drásat zuby krk a tvář. Můj bratr už odpadl do bezvědomí a jeho vlk mu schouleně ležel u hlavy. A já jsem bezmocně sledoval jak můj vlk zabíjí mého otce. Po pár chvílích Namron přestal a slezl z bezvládného těla. S klidnou tváří se na mě podíval a odkulhal někam do lesa. To byl den kdy mi zemřel táta.“ Elf sklopil zrak a něco si pro sebe v rodném jazyce přeříkával. Všichni ostatní jen seděli a nevěděli co na to mají říct. Nikoho momentálně nezajímalo, že oheň už dohořel a že už je hluboká noc.

Po chvilce se elf zvedl vhodil do ohně poleno, které okamžitě chytlo a řekl: „Ale to už je dávno, nebudeme se rmoutil událostmi dávno minulými. Pokud mě doma něco naučili, tak dívat se před sebe. Asi tři dny po této události jsem se probudil doma. Řekli mi, že nás s bratrem našli lovci polomrtvé v lese. A že to otec nepřežil. Řekli mi, že ho našli s jeho vlkem, který ležel mrtvý u jeho nohou a velkým bílým zubem, který ležel vedle něj. Věděl jsem, že to je Namronův zub. Tehdy jsem přísahal, že ho najdu a pomstím svého otce. Po několika týdnech co jsme se uzdravili, Failon tu už nechtěl dál žít a tak se rozhodl, že odejde pryč. Já jsem věděl, že ho nezastavím a také jsem věděl, že sám Namrona nedostanu. Jelikož jsem byl prvorozený, tak jsem rozdělil otcův majetek, Failonovi jsem dal luk jednorožce a sám jsem si nechal dvouocasého vlka a odešli jsme. Chvíli jsme cestovali společně, ale pak jsem se jednoho dne probudil a Failon byl pryč, zůstal po něm jen dopis na rozloučenou.“

Chvíli bylo ticho a pak to ticho prolomil trpaslík: „Počkej. Počkej! Luk jednorožce a meč s dvouocasým vlkem? To nám chceš říct...“ „Ano.“ skočil mu elf do řeči.
„Já jsem Artis le Fenris, potomek Miriona le Fenrise a poslední prvorozený v jeho pokrevní linii.“


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 10.01.2012, 14:37:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Říkám si, proč celkem zajímavý příběh (i když ne nový, většina detailů včetně symbiózy s vlky už byla použita - viz Zlatý kompas aj.) zabíjet napůl odfláknutým zpracováním? Nemyslím to nijak zle, text je v rámci daného formátu čtivý a téměř bez chyb, nicméně proč si volil pro seznámení čtenáře s pozadím současného stavu zrovna prachsprosté vyprávění?
Takhle kdyby se legenda o prvním Hashranovi odvyprávěla jako krátký samostatný příběh, který je vložený do elfova vyprávění, poskytlo by to mnohem více prostoru a atmosféry. Navíc když vyprávíš příběh či legendu, nemáš takový prostor po popsání emocí, pocitů, stavů a atmosféry. Zdánlivě to sice funguje na papíře, ale převeď si to do mluvené podoby a hned sám uvidíš, kde to všude vrže a skřípe.
Tohle bylo největší mínus, které jsem jako čtenář pociťovala. Příběh samotný máš (zdá se) promyšlený, zpracování ale jede v kolejích zoufalé úspornosti. Přitom je to zcela zbytečné, naopak se neboj rozběhnout a v případě vsunutých příběhů odvyprávět celou historii právě jako skutečné příběhy, ne jako něčí líčení. Tento úvodní díl totiž avizuje mnohem rozsáhlejší příběh (dobrodruhů sedělo kolem ohně vícero, takže mají svou vlastní historii, ať už společnou či osobní, a také se někam směřuje, takže děje bude ještě dost a dost), takže proč ho mrzačit nedostatečnou péčí o text a jeho výstavbu?
Další drobnost, které jsem si všimla, je úporná snaha seznámit čtenáře se vším. Některé historické detaily stačilo přejít, zmínit později, nezacházet do takových detailů. Méně je někdy více, právě co se detailů týče, zvláště těch, co nemají vliv na příběh, jednání postav nebo prostředí a jdou tam čistě jen pro doplnění poznámek (viz třeba " aniž by zanechal stopy vedoucí zpět do naší vesnice" - je jasné, že lovci nezanechají stopy, aby upozornili na vesnici).
Drobná oprava: tětiva se na luk napíná až ve chvíli, kdy se chystáš zbraň použít. Pokud cestuješ (a nejsi na lovu), je luk bez tětivy, aby se uchránila před případným vlhkem atd. Typický obrázek/obrat "dobrodruh si háže luk na záda a vyráží plnit svůj úkol" je typickým omylem, kterého se dopouští spousta autorů. Teprve moderní vlákna jako dakron se nekroutí a nemění téměř svůj stav, aby unesla mnohahodinové zatížení v napjatém luku; zvířecí střeva, případně koňské žíně (které ale nejsou dostatečně pružné a dlouhé) takové vlastnosti ve své přirozenosti nemají. Musel bys mít očarovanou tětivu, aby snesla takové zatížení.
Pokud lesní národ nepoužívá kovové nástroje, má k dispozici minimálně kamenné a kostěné. Pazourky, jelení paroží, kosti atd. Jak si myslíš, že se vydělávaly kůže v pravěku? Toliko jen poznamenání k jedné z poznámek o kovových nožích, které stopaři nakupovali v lidských osadách. (A právě i to je důvod, proč se s podobnými odbočkami občas vyplatí šetřit: objeví se nějaký rýpal, který najde v košatých kličkách logické a faktografické chyby a nenechá si je pro sebe.)

Celkově to není vůbec špatný příběh, sice prozatím nepřináší nic osobitého, co by nebylo zpracováno dlouho a mnohokrát předtím, ale drží pohromadě. Uvidíme, jak se bude vyvíjet dál.
 ze dne 10.01.2012, 22:39:35  
   Ekyelka: Míru detailů snáze odhadneš hlasitým přednesem textu. Také logické lapsy a chyby obecně.
A chce to mít zkrátka načteno, zvlášť pokud se intenzivněji věnuješ jen jednomu žánru. Vedle Zlatého kompasu, kde je pouto člověk-démon, je zajímavé třeba i pojetí v Homanaské písni, kde je to pouto člověk-zvíře, případně série Rai-Kirah, kde jde o zase jiné pojetí daného vztahu. Jsou to variace jednoho nápadu, každá zpracovaná jinak a přesto zajímavě a s respektem k logice a řádu daného světa. Protože bylo ve fantastice vymyšleno už snad všechno, musíme se tím víc snažit zaujmou zpracováním.
 ze dne 10.01.2012, 15:49:43  
   Gabriel Kataur: Děkuji za vyčerpávající komentář. Co se týče psaní jsem naprostý začátečník, tak vítám každou radu i kritiku. Zlatý kompas jsem nečetl/neviděl takže nevím kolik detailů se mi s ním shoduje. Je mi jasné, že většina už byla vymyšlena a použita jinde, přece jen co víme už před námi někdo řekl.
Asi jsem vyprávěním šlápl vedle. Měl jsem více nápadů jak začít a vybral jsem ten méně šťastný. Asi jsem se příliš držel situace kolem ohně a když nad tím teď přemýšlím tak by vyčlenění legendy do samostatného příběhu fungovalo lépe. Co se týče přemíry detailů. Pokusím se je rozmělnit a používat v menší míře. I když musím říct, že pár lidem co jsem to už ukazoval se opět to množství detailů líbilo. To, že se tětiva natahovala na luk až před bojem jsem opravdu nevědel, ale v tomto případě se dá argumentovat, že ten luk je magický. ;-)
Ještě jednou děkuji za detailní rozbor a hlavně vypíchnutí problémů. Zamyslím se nad tím a pokusím se polepšit. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Arn Dresko V. P...
jindra
Posel smrti VII...
Lukaskon
Strašná generac...
Kasparek
obr
obr obr obr
obr

Moderní láska
Creshaw
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr