obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2914926 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38761 příspěvků, 5656 autorů a 385461 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: TROJITÝ NELSON 5 ::

 autor olda publikováno: 05.01.2012, 1:26  
... ze života...
 

17.
Tak, a život dostal zase jiný směr! Tentokrát za to asi nemůže.
Nejhorší je ta beznaděj a bezmocné čekání. Zbývá jenom čekat na
další výsledky.
Necítil tehdy strach, ale jakousi odevzdanou lítost.
„Proč právě já?“ opakoval si mnohokrát.
60
Tok myšlenek nemohl uspořádat, snažil se domyslet nedomyslitelné.
Tady má totiž kolem sebe velkou inspiraci…
Nakonec se vydal k automatu, aby výsledek sdělil manželce a mamince.
Maminka do telefonu plakala a až na pokoji si uvědomil, že jejich
role byly opačné. Vždyť ji vlastně celou dobu utěšoval, že vše bude
dobré.
Ale opravdu bude?
To neví nikdo.
Má rozhovor s ošetřujícím lékařem.
Nádor byl zachycen včas. Operace poběhla dobře a byl odstraněn
i kus nejednoznačné tkáně. Z toho vyplývá, že tato etapa byla
úspěšná. Nikdo však neví, co proběhlo na buněčné úrovni, a je potřeba
zjistit, zda nádor nemetastázoval.
Pokud ano…
Sakra!
Pokud ne, tak jej čeká oddělení klinické onkologie, nebo ozařování,
nebo oboje. Tomografi e je negativní.
Takže rozhodne lymfografi e.
Pořád jenom na něco čeká.
Ráno to začalo.
Na sále!
Nejdříve mu sestra píchla injekci s takovou zelenomodrou látkou
mezi prsty na nohou a potom pan doktor nohy lokálně umrtvil.
Má jako vždy „štěstí“.
Lymfografi e je poměrně náročný výkon, který se dělá jen jednou
denně, a kolem Jakuba stojí pět studentek střední zdravotnické
školy, aby se s tím seznámily. „Holky, kdyby některá z vás chtěla
omdlít, padejte dozadu,“ směje se vrchní sestra.
Leží na operačním stole s umrtvenýma nohama a směje se s nimi.
Co mu to zase píchli?
„Prořezávám vrchní vrstvu, tady vidíte tuk a nyní uslyšíte úplné
lupnutí, jak praskne prořezávaná tkáň,“ informuje adeptky lékař.
V chromovém okraji světla nad sebou vidí krev. Nyní na lymfatické
cesty napojují tenké jehly, pod tlakem vhání kontrastní látku
a pomalu snímkují celé tělo.
Už to trvá dvě hodiny.
61
Sestřičky se nudí.
Konec!
Na každém nártu dva stehy, se zabandážovanýma nohama se belhá
zpět na pokoj. Celý den musí ležet. Může jen na záchod. Omámený,
čůrá zeleně, má zelené sliny. Ti mu zase dali…
Čekání, čekání, čekání…
Konsilium rozhodlo, že další léčba bude „pouze“ radioterapie.
Poslali jej na zakreslení. Pomocí laserového zaměřovače a nesmyvatelné
hnědočervené barvy kreslí paní doktorka obrazec na
břicho a křížky na boky a stehna.
Připadal si, jako by měl na sobě nakreslený terč.
Je to skoro pravda.
Už je rozhodnuto.
Dvacet dávek na lineárním urychlovači mevatron.
Ještě podpis na prohlášení, že další léčba je pouze destruktivní.
Seznámili ho s možnými negativními dopady a s tím, že od léčby
může na vlastní riziko kdykoliv odstoupit bez udání důvodu.
„Neustoupím,“ říkal si tehdy. Později však nejednou zapochyboval.
V podzemí vchází do šnekovitého mevatronu. Vnitřní průměr je
asi pět metrů, výška tři metry. Uprostřed stojí obrovský „zvětšovák“.
Tak to je on.
Mevatron…
Uléhl na místo fotografi e.
Sestřičky olověnými kostkami vymezují prostor zakreslený na
těle, potom odchází. Hydraulické dveře z patnácticentimetrového
olova se téměř nehlučně zavírají.
Sám.
Sám, jen s nápisem baryt-beton 100 cm.
Bzučení.
„Hotovo, tak zítra.“
Mírně nevolno.
Je mu víc nevolno!
Po páté už je mu zle. Potí se, zvrací, pořád by jenom spal. Nemůže
pozřít tuhou stravu. Má zasaženou sliznici jícnu, žaludku a tlustého
střeva.
62
Nestihl doběhnout na WC…
Dívá se na rodinnou fotku v rámečku.
„Musím vydržet, musím…“ opakuje si a překračuje dávku léků
proti nevolnosti…
Hodnoty bílých i červených krvinek jdou dolů. Má poškozenou
kostní dřeň. Tělo se špatně okysličuje a imunita klesá.
Dostává léky na regeneraci.
Je nadopován antiemetiky – tablety i čípky. Sedativa.
Ještě třikrát.
Dvakrát.
Jedenkrát!
Konec!!!
Tak to je vše, co se dalo dělat.
Nyní bude docházet na pravidelné kontroly krve a na tomograf.
Odchází z nemocnice a má pocit, že zestárl o deset let. Líbí se mu
na světě a úplně jinak vnímá věci, které dříve považoval za samozřejmé…
Je zase mezi svými.
A když se podívá kolem sebe, ví, že by to všechno podstoupil
znovu.
„Tatínek, tatínek je zase doma.“
18.
Svět se ale záhy rozplynul do nicoty.
„Díky rozvoji lékařské vědy jste přežil.“
„Ten čas nyní berte jako čas, který jste dostal navíc, a podle toho
s ním zacházejte,“ loučil se s ním primář a pevně mu stiskl ruku.
„A hlavně, rekonvalescence je minimálně ze šedesáti procent
psychická záležitost.“
To ani nemusel říkat.
Dnes došel do poloviny zahrady a musel si sednout na okraj
studny. Jarní barvy, tak svěží před deseti minutami, začaly splývat
v monotónní šeď.
63
Alžběta se na něj dívá pohrdavě: „Kdybys aspoň pohlídal děcka.“
To „aspoň“ ho vybičovalo až k nepříčetnosti.
„Copak nevidíš, že nemůžu!“ zařval na ni.
Usmála se přezíravě: „To si já nemohu dovolit…“
„Kráva, kráva…, kráva blbá,“ opakoval si, když se propocený
třásl na posteli.
Nemoc mu vzala celý svět.
A nechala mu nejhorší co mohla.
Sebe!
Odkládá Bibli i spisy východních mudrců.
Nedostává se do rezonance…
Vždyť to nedává smysl.
Utrpení ho nezjemňuje, nedává mu onu slibovanou hloubku, neroste.
Bez pokory a vztekle propadá stavům naprosté deprese a několikadenních
apatií…
Alžběta je zoufalá a tu fi lozofi ckou hloubku začínají dostávat její
oči. Občas, ale stále méně, spolu sedávají v kuchyni, kde v naprostém
tichu ona třeba vaří, nebo něco zašívá.
Oba neví, jak začít.
A začít vlastně co?
Dá se to jen přijmout, nebo s tím prohrát…
Zatajil svoje problémy s léky a alkoholem.
Doktoři mu ochotně píší sedativa.
Alkohol si obstarává sám…
Zvonek!!!
„Nesu vám důchod, pane inženýre.“
Nevěřil by nikdy, jak ho těch pět slov tak rozhodí.
Aby byla pravda úplná, musí být vyslovena nahlas…
Tělo oslabené předchozím zápasem přestává pod nápory jedů
bojovat. A v noci se s hrůzou probouzí z propocených vizí.
Vedle něj tiše pláče Alžběta.
To není život!
Tak na tohle ten čas navíc asi nedostal.
„Měl jsi raději umřít, než se takhle uzdravit!“ křičí na něj Alžběta.
64
A znovu psychiatrie.
Paní doktorka už do toho odmítá jít ambulantně. „Jedině ústavní
léčba, to je jediná šance. Nikdo vás ale nemůže nutit. Rozhodněte
se sám. Máte na to dvacet čtyři hodin.“
Rozhoduje se na místě.
Ano.
„Zachraň se,“ řekla mu zamyšleně Alžběta.
O sobě nemluvila.
A na obzoru jako by začala blikat malinká svíčička.
Není ji vůbec vidět, ale ví, že tam někde je a on ji musí najít. Musí
ji najít, aby ozářila a prozářila celý jeho život a životy blízkých.
Radost a hrozný strach současně.
Pochybnosti.
Uléhá naposled doma s pocitem hotelového pokoje.
19.
Silueta nahrbené postavy, odevzdaně sedící na lůžku, se rýsuje
proti oknu.
Venku, ale vlastně i uvnitř místnosti, je nevlídno a šedivo.
Neklidná noc.
Jeden sen, který se neustále vracel.
Jakub trhal bílé lilie.
Spoustu lilií do velké křišťálové vázy a potom, když už měl vše
téměř hotové, zoufale hledal tu poslední, aby dílo dokončil.
A najednou viděl sám sebe přes zamžené sklo.
Vně podivné projekce.
Ve skleněné průhledné kleci a nemohl se vrátit.
Jako by byl přes noc zaklet do fotografi e pana Sudka z cyklu „Pohled
z okna“…
Probuzení ho moc nevysvobodilo…
Chvíli měl pocit, že sen pokračuje.
Jen v jakémsi jiném stupni vědomí.
Se strnulým pohledem nehybně sedí na posteli.
65
Sucho v krku a připadá si podobně, jako když kdysi odjížděl na
vojnu.
Jo vojna.
Tehdy alespoň obrysově věděl, co ho čeká.
Ale dnes?!
Asi nic dobrého.
Na hrubý pytel hrubá záplata!
Za všechno se platí a cena se zdá mnohdy zbytečně vysoká.
Myšlenky zase nabírají na síle, vylévají se z řečiště a pomalu ho
cele zaplavují. Začíná s ním mírně třást zima.
Rozhodl se správně?
Bude to mít všechno nějaký smysl?
Má opravdu sbaleno všechno, co bude potřebovat?
A co je vlastně v této chvíli potřebné…?
Vše se zdá náhle potřebné i nepotřebné a zmatek přemohl zbytek
logiky.
Ale hlavně!
Co ho, proboha, vlastně čeká?!
A s intenzivním pocitem viny ho černý vír strhává zase kamsi do
nekonečné hloubky.
Všichni ti démoni i vemlouvavá nutkání, tak silní v noci, se zachvěli
strachem, ale nepustili se ho.
Před domem však už zaskřípaly brzdy a krátce zatroubilo auto.
Vlastík.
Znají se už dlouhá léta. Od průmyslovky. Pomalu už třicet let.
Nevidí se třeba dlouhé měsíce, ale vědí o sobě. Vlasta dokáže vycítit,
když jde do tuhého a v těchto situacích nikdy nezklamal. Dokáže
pomoci. Na vlastní úkor. Velmi vzácné, zvláště v dnešní době.
„Tak co, hochu, jedem?“
„Jedem,“ kývne poněkud nerozhodně hlavou a pohledem se rozloučí
s domovem. Tolikrát to tu nemohl vydržet a jen jen vypadnout
pryč, a teď cítí, jak opouští to bezpečí, které dřív ani nevnímal,
protože nebylo ohroženo.
Ještě dobře, že děti jsou ve škole a manželka v zaměstnání.
Je to tak jednodušší. Nemá rád loučení a toto by navíc připomínalo
trapné divadlo.
66
Před ním je minimálně třináct týdnů, přemýšlí úporně, ale kdo
ví…. Pořád se nemůže vnitřně ztotožnit s cílem cesty.
Ústavní léčba.
Blázinec!
Až do okamžiku vjezdu na dálnici oba dva mlčí.
Oba dobře ví, o co jde, a nějak nemohou začít.
Všechna slova se zdají povrchní a zbytečná.
Začíná mírně pršet, ale ve velké rychlosti se okamžitě vytváří trhavé
potůčky na předním skle. Mimořádně ponuré počasí zvláště
v tomto ročním období.
Vlastík zapíná stěrače.
„To ti je, člověče, jako z fi lmu,“ začne. „Ideální počasí na cestu
tam, kam jedeš.“
Rozpršelo se hustě a stěrače stačí jen taktak pojmout přívaly vody.
Cesta po dálnici směrem na Prahu je stejně fádní a stereotypní jako
jejich rozhovor. Proč jen se říká „trapné ticho“? Vždyť v některých
situacích je nucený rozhovor ještě trapnější…
Kolikrát už po této silnici jeli.
Po stejné cestě vstříc různým osudům.
„Kubo, znám tady jeden motorest,“ říká Vlasta, „můžeš si dát
jedno pivko, dlouho si ho nedáš…“
„Raději ne,“ odpovídá po drobném zaváhání.
Humpolec.
Jakub dnes nedokáže vnímat kouzlo Vysočiny. V duchu už je na
místě určení a Vlastovo vyprávění vnímá jakoby z dálky.
„Areal.“
Malá vesnice v údolí s dominantou rozlehlého kláštera.
Osamělá.
Uprostřed lesů.
Odříznutá od světa…
Ještě kousek po silnici, hřbitov a naproti léčebna.
Psychiatrická léčebna!
Ideální místo pro boj s přízraky. Jako by si zde podali ruce Bergman
s Vláčilem, napadlo ho ještě…
„Dobrý den, dnes u vás nastupuji ústavní léčbu,“ nutí se Jakub do
bodrého tónu.
67
„Máte toaletní papír, kávu, cigarety a dva čisté sešity?“ ptá se
neosobně z mluvítka u brány chraplavý ženský hlas vojenským tónem.
„Mám.“
„Vstupte!“
Ozve se bzučák a za okamžik zaklapne brána, která má z obou
stran namísto kliky kouli. Jako výstřel popravčí čety a zvuk brány
ještě vibruje tichem. Ohlédne se, když za ním zazní smích dvou důchodců,
kteří venku komentují nějakou vývěsku. Najednou je vidí
jinýma očima. Za ním zůstal svět, kterého přestal být ve zlomku
vteřiny součástí.
Cítí svíravý pocit kolem žaludku.
Velký prostor a linie plotů s ostnatými dráty mizí kdesi v dálce
v lese. Uprostřed nepřátelsky vyhlížející jednopatrová budova se
zamřížovanými okny.
Kafk ův Zámek!
Úplně se lekne té náhlé intenzivní asociace.
Za zády, vně oplocení, zaburácí motor. Vlasta se křečovitě směje
a zdraví palcem nahoru. Auto v okamžiku mizí za zatáčkou u hřbitova.
Sám.
První kroky ke vchodu do budovy.
Jako by to ani nebyl on.
K jeho údivu ho rozbouřeného mechanicky nese tělo vstříc neznámému
osudu. U vchodu je velká bílá tabule s modrým nápisem.
Psychiatrická léčebna Malý Brod
pobočka „Areal“
protialkoholní a toxikologické oddělení
Návštěvy pacientů: So, Ne 12.00–17.00 hod.
DĚTEM VSTUP ZAKÁZÁN!
68
20.
Kostelní zvon je maják v moři času. Kovově a majestátně blýská
do toho šumu života. Už si na něj zvykl a jeho pravidelnost jen
umocňuje tvrdý řád. Proti němu zní jeho malý bratříček v léčebně
sprostě a lacině. Jako vykřičený hlas pavlačové báby, která se stala
součástí svých skutků.
Dny se pomalu střídají a počáteční šok je vystřídán stereotypem,
který přerůstá v jakousi odevzdanou otupělost, která pomáhá
snášet všechno kolem.
Vše se stalo samozřejmostí prostředí a to, co bylo, přešlapuje rozpačitě
v dáli…
V sešitě, do kterého je povinen zapisovat si každodenní dojmy,
myšlenky, problémy, starosti, ale i drobná vítězství, nachází zápis
terapeuta, který mu sděluje, že se mu poměrně brzy podařilo překonat
první stupeň léčby, fázi odporu.
Asi na tom něco je.
Chtěl by totiž být jiný a současně si ponechat vše staré.
Nejde to.
Je ale těžké vzdát se něčeho, co bylo dlouho naší součástí, byť už
to v posledních fázích nepřinášelo nic pozitivního.
Vzdát se svého starého „Já“, když nové se teprve rodí a nemá podobu.
Je to krok do tmy, do neznáma.
Každý, kdo o tom vážně přemýšlí, si říká: „Starého se vzdám,
nové ještě nemám, co když mi nakonec nezůstane vůbec nic!?“
Jakub léčbu vnímal jako konec cesty.
Slyšel to už tolikrát:
„Ten ale dopadl, slyšela jste to, paní, skončil v protialkoholní léčebně!“
„Taková slušná rodina a teď, z vostudy mají kabát, ti musí mít
radost!“
A Jakubův podivný kamarád – starý šedovlasý a rozvážný souputník
s dlouhou, řídkou stříbrnou bradkou, který ho občas ve snu
navštíví, měl dnes v noci ve tváři tichý úsměv, když pravil:
„To není konec, ale začátek nové cesty.“
69
A ráno, od prvního otevření očí jako by v beznaději zazářila jiskřička
a zapálila pud sebezáchovy…
Nesmyslný trest se změnil v pokání.
Vědomé, cílené, prožívané.
Kdy špatné myšlenky lze potlačovat.
Za špatná slova se omluvit i nepřítomným.
A špatné činy začít odčiňovat.
A z pocitu „na dně“ se rodí něco osvobozujícího a posilujícího,
jako každý opravdový prožitek, který vítězí nad tím falešným, vylhaným
a namlouvaným.
Jakub se začíná ponořovat do problému, naslouchat svému vnitřnímu
hlasu a cítit svoje utrpení ne jako křivdu, ale důsledek, a vnímat
i tu bídu druhých.
Tak se přiblížil k Martinovi.
Bylo to něco jako zjevení.
Martin…
Plachý, asi osmnáctiletý kluk s vyplašenýma očima.
Vlastního domova si užil jen málo a potloukal se po děcácích.
Obehraný příběh.
Špatné prostředí a vlivy mu napomohly na cestu alkoholu, drog,
drobných krádeží…
Bylo v něm však cosi čistého, co přebíjelo vše ostatní.
Nebyl zločinec a odsouzený, ale Jakub ho vnímal jako velké dítě,
které bylo předčasně hozeno do světa dospělých.
Krásně kreslil, neustále s sebou nosil walkmana a také ošoupanou
fotku svého dědečka a babičky.
Nejkrásnější chvíle jeho života.
Odešli však z tohoto světa brzy.
Příliš brzy na to, aby ho mohli zachránit.
To je oba sblížilo.
Protože Jakub vnímal své prarodiče až neuvěřitelně stejně.
Když o nich spolu začali hovořit, bylo to úplné souznění duší…
Díky tomu uviděl v Martinovi blízkého člověka a vše ostatní přestalo
být důležité.
Martin Jakubovi mnohdy pomáhal jako „starší pacient“, až se
směšnou dojemností.
70
Vyprávěním ho dokázal úplně vtáhnout do svého světa neštěstí,
alkoholu a lysohlávek.
Za kulisou jeho hlasu slyšel klapat psací stroj při výslechu…
Při jednom sezení měli za úkol vybrat si jednoho spolupacienta
a nakreslit ho tak, aby ho to charakterizovalo.
Martin Jakuba nakreslil jako sovu a od té chvíle ho neoslovil jinak
než „moudrá sovo“.
A „moudrá sova“ najednou díky Martinovi dostala křídla, opustila
zamřížovaný prostor a vzpomínka ožila…
Jen podružně vnímal svoje tělo, zvuky a prostor a najednou neseděl
v tom teplém červencovém dni na trávě pod letitým kaštanem
v léčebně, ale pod stromem na zahradě svých prarodičů, v neuvěřitelně
živé minulosti.
Mihotání listů ve slunci je jak blikotání starého projektoru…
A v řídnoucí mlze vidí sám sebe, jak stojí u jejich hrobu a pořád
nemůže uvěřit tomu, že nežijí.
A už je to let…
Ten dům má už jiné majitele.
Nemůže tam, ale často se mu o něm zdává.
Prožil zde dětství, když ho maminka ve třech měsících předala
babičce, aby mohla chodit do práce a vydělávat peníze potřebné na
rekonstrukci jejich domku.
Jakub stále cítí jejich přítomnost, když se nečekaně vynořují
z hlubin duše.
Ve složitých životních situacích se s nimi podvědomě radí a přemýšlí,
jak by reagovali na jeho skutky.
Ty dobré, i ty zlé.
A na náhrobku břečťan ovíjí fotky, které sám dělal jednoho neuvěřitelně
teplého srpnového dne.
Babička se tehdy hodně dlouho česala, byla legrace a nikdo tehdy
netušil, k čemu fotografi e nakonec poslouží.
A najednou byl dítě, které sedělo u okna do ulice a dívalo se do
Lích, na Andělku a Čertovku, do toho voněla babiččina tajuplná
bramboračka.
Tajuplná proto, neboť podobnou už nikdy nejedl, i když se ji snažil
mnohokrát napodobit podle babiččina předpisu, ručně psaného ve
starém, umolousaném sešitě plném poznámek a výstřižků o vaření.
71
Z hrnce stoupá pára, která dělá na okně mlhu, a malý Kuba do ní
kreslí k nelibosti babičky sluníčko…
Na dvoře měli třicet metrů hlubokou studnu, a když se v létě člověk
té vody napil, úplně ho chladem zabolelo za čelem.
Děda pil tu vodu, když ho bolely žaludeční vředy. Proti bolesti.
Onemocněl prý v padesátých letech v práci, když ostatní mysleli,
že je nasazený od komunistů, a nikdo se s ním nebavil.
Děda se tehdy trápil, až zhubl dvacet kilo, udělaly se mu vředy,
než mu uvěřili, že není ani špicl, ani komunista, ale slušný člověk.
S dědou vypil první slivovici. U Frantíka v Bedřichovicích. Jo,
tenkrát mu bylo šest let, zakuckal se a všichni kolem se smáli. Vykouřil
s ním první letku u ponětovického rybníka a vypil první
pivo na Radnici.
Jo, jo…
Děda zemřel na rakovinu slinivky a babička potom zahořkla na
celý svět.
Zůstala sama jen se svojí bolestivou artrózou kyčelních kloubů.
A Jakub si uvědomil, že vše nějak přestalo bolet, a začal podezírat
babičku a dědečka z toho, že mu Martina poslali do cesty oni, aby
to vše pochopil.
Nevěděl ještě, že stará bolest ustupuje často do povzdálí jen proto,
aby udělala místo nové…
Zamlklý Martin však nevyprávěl o všem, co ho trápí.
O tom důležitém.
Nepodařilo se mu podřezat žiletkou ve sprše léčebny.
Když tam Jakub přiběhl, našel už jen tratoliště sražené krve a krvavé
otisky jeho bosých nohou.
Na zdi mokvalo ještě krví napsané „Ahoj“.
Měl radost, že ho zachránili.
Když ho odváželi do nemocnice, stál Jakub u plotu a jejich pohledy
se setkaly…
Měl najednou jiné oči.
Oči bez života.
Oči bez emocí, bez otázek, které nehledaly východisko.
Jen chvíli udržel pohled na Jakubovi. A potom se díval už jen někam
daleko, daleko za něj.
Oběsil se v lese, po propuštění z léčby…
72
21.
„Na skupině, tam teprve uvidíš,“ mrká Jarda. „Eliška tě svlíkne
z kůže!“
Jakub má divný pocit kolem žaludku a pokoukává po hodinkách.
„Za čtvrt hodiny to začne.“
Eliška je pojem.
Terapeutka, doktorka psychologie, o které mezi pacienty kolují
legendy.
Někdo říká, že se jí zabil partner-horolezec poté, co měl popito.
Další teorie mluví o přísném otci a spartánské výchově.
Také se objevuje historka o bratrovi, alkoholikovi, skvrně rodiny.
Jak jinak vysvětlit tu nenávist k alkoholu.
Mstí se?
Léčí?
Většina je zmatena.
Vedou se o ní silácké erotické řeči.
Co by, kdyby…
Ono vůbec, ta potlačená erotika je samostatným fenoménem
v léčebně a asi ne náhodou jsou už i za slovní kontakt mezi pohlavími
čtyři trestné body.
Eliška donutila Jakuba říkat veřejně a nahlas věci, které neměl
odvahu přiznat ani sám sobě.
Věděl o nich, ale bál se na ně jen pohlédnout.
Pojmenovat je.
Táhla ho na obojku do hlubin nitra, kde ho donutila sáhnout si
na to, na co se bál jen pomyslet…
Léčba je rozdělena do několika hlavních tahů.
Program na komunitě, kde se řeší vše ve společnosti terapeutů
a všech pacientů.
Potom na skupině.
Tam je cca deset pacientů, terapeut a přísedící.
Dále pracovní terapie, která spočívá v pečlivém vykonávání nějaké
jednoduché práce.
73
Pamětníci vzpomínali na doby, kdy se dralo peří.
Na slavnou éru, kdy se tady natáčel fi lm „Dobří holubi se vracejí“.
Jak v divokém a škodolibém střihu osudu si připadal Jakub, když
v klášterní kotelně bílil stěnu přesně v místech jako ve fi lmu tehdejší
představitel hlavního hrdiny Milan Kňažko…
Ten čas, kdy byl sám se sebou, však byl pro něj nejdůležitější.
Všichni si byli rovni.
Podivná cizinecká legie, kde se minulost maže a zůstává jen společné
a současné prokletí pokrevních bratrů.
Jakub jednou okopával na zahradě už vzrostlé sazenice modrých
kedluben.
Slunce příjemně hřálo v dopoledních šikmých paprscích, ptáci
zpívali, všude svěží zeleň Vysočiny a ta vůně vlhké zeminy.
Měl pocit, že právě nyní je v pravý čas na pravém místě.
Pohoda, skoro jako na chalupě.
Narovnával si záda a uvědomil si bizarnost situace.
Po pravé ruce okopává kedlubny Zbyněk.
Má za sebou osm let Valdic za loupežné přepadení se zbraní.
Po levé ruce René, bývalý kulturní atašé v Severní Koreji.
Josef je zedník a kolečka s hlínou, kterou nabírá, vozí Jirka, doktor
práv.
A jako třešinka na dortu se vyjímá Jindra, generál z hlavního štábu,
který v plandavých pracovních hadrech vypadá jako nefalšovaný
bezdomovec.
To bezdomovec Jura kouří svoje motané cigarety s noblesností
hraběte.
Jo, nejen šaty dělají člověka.
Každý však touží po svém.
Jen a jen po tom svém.
Málokdo sem přišel sám.
Všichni to sice svorně tvrdí, aby demonstrovali moc na svým životem,
ale dotlačil je k tomu většinou zaměstnavatel nebo rodina.
Jsou zde, aby měli alibi.
Alibi před okolím a potažmo i před sebou.
To hlavně.
Všemu se posmívají a odříkávají poučky, kterým nevěří, za úsměv
terapeuta.
74
Myslí si, že je to spasí stejně jako ty, co si cestu do nebe dláždí
pravidelnými nedělními bohoslužbami a bezduchým omíláním otčenáše.
Je to čekání na zázrak.
Potom je zde samostatná skupina.
Soudní léčby, kdy pobyt zde je součástí rozsudku.
Většinou ztráta času.
Jakubovi stéká pot po čele a kope a kope.
Ostří motyky odsekává hlavy dotěrným myšlenkám.
Výčitkám.
Když zavře oči, pořád vidí ty proklaté kedlubny.
Živořící a astenické, bleďounké rostlinky pokřivené tíhou kamenů,
nedostatkem slunce, vláhy, živin, vzduchu…
Pořád inklinoval k mysticismu a tajemnu.
Žít ve vysněném světě!
Kop!
Kop!
Kop!
„Dělejte to pořádně, Jakube, času máte dost!“
Kop!
Vždyť i toto je vlastně obdoba toho oblíbeného denního snění.
Doma často říkali: „Ten náš lenoch zase čučí do blba.“
„Chlap přece nikdy nebrečí.“
„Proč nejsi jako ostatní?“
„Ty nám ale užíráš zdraví.“
„Ty nás jednou utrápíš.“
Kop.
Kop.
Umění a knihy zvláště ho přiváděly do stavů vytržení.
Žil v nich, v jejich příbězích.
Beznaděj, když zemřeli prarodiče.
Tolik si toho nestačili říct.
Nešťastné lásky.
Šťastné lásky se špatným koncem.
Katka zemřela na rakovinu lymfatických uzlin, Sylva, tak ta má
dnes tři děti, je nešťastná a utrápená. Baletka Jana byla krásná a vždy
se smáli tomu, že bude hrát na stará kolena čarodějnice… Dnes je
75
to už málem aktuální, Věra emigrovala, Kristina odešla po revoluci
do kláštera…
Má tak rád společnost žen.
Býval však nešťastný z nich i sám ze sebe.
K smrti!
Děti, to je radost, a má vůči nim stále výčitky.
Hodně lidem ublížil.
Paradoxně nejvíce nejbližším.
Semlel intenzivní kursy jógy s biřmováním, po dechových cvičeních
četl Bibli a po přijímání Bhagavadgítu… Vstoupil do řádu rosenkruciánů
a po půl roce požádal velmistra o uvolnění.
Vyhověl mu…
Chce být veden, ale nesnáší tupou odevzdanost byť velké myšlence.
Pořád věří tomu, že najde vlastní cestu.
A to je úspěch.
Několik let tomu v jakémsi podivném vakuu nevěřil.
Kop.
Kop.
Kop.
Neumí se moc modlit, ale věří, že Bůh slyší jeho volání, jeho
prosby, aby mu odpustili všichni, jimž doposud ublížil. Aby mu
pomohli. Ne zbavit se toho břemene.
To asi nejde.
Ale aby mu odpuštěním pomohli nést ho…
Sám se snaží odpouštět.
Pravé odpuštění je těžké.
Velmi těžké, protože se nesmí zaměnit za zapomnění…
Různé berličky se zlomily.
A hlína odletuje, jak zuřivě kope, má ji ve vlasech, za nehty, v očích
i ústech. Vědomě dýchá a uklidňuje se.
Nechal se unést.
S takovou by mohl poškodit i užitečné rostliny.
Kop.
Kop.
Kop.
„Carpe diem.“
„Memento mori.“
76
Jakub se postavil a propocená košile ho zastudila na zádech.
Letní vánek si pohrává s mokrými vlasy, vedle funí Zbyněk a Jarda
chroupe velkou okurku i se slupkou.
Má pocit, jak kdyby se protrhla přehrada.
Člověk si po krůpějích nalhává svět, až zjistí v jediném okamžiku,
že ho pohromadě drží iluze, nepravdy, pohodlnost, faleš a staré
hadry…
22.
Jakub je v prvním léčebném stupni a tento týden se pokusí postoupit
do druhého.
„Ten je v nule, ať drží tlamu.“
„Je půl desáté, jedničky, odchod od televize.“
„Popisujte pocity před napitím, toto si nechejte do trojky.“
„Spadl do žaludů.“
„Jo, jo, ve tři a už je skoro doma.“
„Červené křeslo, pouze to je řádné ukončení léčby.“
„Na červené křeslo jim seru, jdu na smlouvu.“
Tyto věty a jim podobné slýchával často a ze začátku jim vůbec
nerozuměl. Ano, pro nového pacienta, který má dost starostí sám
se sebou, to může vypadat složitě.
Dnes už sám mluví touto hantýrkou.
Zkusí postup do dvojky.
„To bys měl moc jednoduchý, hajzle.“
Vyhrožuje mu Véna. „Já už tady hniju od února a ty bys chtěl
rychlokurz.“
„Na tribuně tě sestřelím.“
Po splnění podmínek pro postup do vyššího stupně postupuje
každý nejprve na skupině. Ta ho doporučí, nebo nedoporučí. Pokud
ano, může postupovat ve čtvrtek odpoledne na „volné tribuně“
před celou komunitou a všemi terapeuty. Odpovídá všem na
všechno.
Potom pacienti hlasují.
77
Terapeuti však mají právo veta.
Jakub má určité obavy.
Pokud náladový Véna splní svoji hrozbu, může se v závěrečném
hlasování vyjádřit proti a celý postup zpochybnit.
Véna je takový hajzl a používá účinné lži.
Třeba řekne: „Já Josefovi moc nevěřím, myslím, že si vymýšlí,
a dokonce si o něm myslím, že chodí v noci kouřit. Tak ať tady nekecá.“
A je to…
Nebo: „Působí na mě dojmem, že se na nás vyvyšuje.“
A je to…
Nebo: „Neumí přijímat kritiku, či snad lépe, bojí se, chce být se
všemi zadobře, nemá svůj názor, neumí dávat kritiku.“
A je to…
Komunita má možnost znepříjemnit život neloajálnímu jedinci.
Dvojka čistoty může otřít ruku o podlahu v chodbě a na pokoji ji
ukázat před terapeutem drzému jedinci.
A je to, jasného půl bodu.
Udělá to třikrát, dotyčný nepostupuje a je tu o týden déle.
A je to.
Pokud někdo něco ví a nemá odvahu to říct veřejně, napíše to
kulantně do sešitu.
A je to.
„Vy, alkoholici, máte jednu nevýhodu,“ říká primářka. „Vy se
všichni navzájem udáváte, víme o vás všechno. To na oddělení toxi-
narkomani, to je vysoká škola konspirace. Tam často tápeme.“
Jakubovi určitou dobu trvalo, než pochopil ofi ciální fungování
postupů a zákulisní možnosti.
Poznal, že důležité je zůstat svůj.
Slova musí ladit s činy.
Umět přiznat chybu.
Jít do rizika a vžít se do pocitů druhých.
Potom to jde.
Schéma postupů je asi následující.
Nástupem do léčebny byl automaticky zařazen do nultého stupně.
Neměl žádná práva, dokonce se na skupině nesměl k ničemu
vyjadřovat.
78
„Vy mlčte, jste nula,“ nezapomene napomenutí Elišky, a to měl
štěstí, že nedostal trestné body.
Žádné peníze, žádný kontakt s vnějším světem, příděl cigaret
i kávy, jež smí konzumovat v určitý čas na stanoveném místě.
Káva na pokoji, to je za čtyři body.
Káva a cigareta dohromady se hodnotí jako kumulace drog, rovněž
za čtyři body.
Představení na skupině a komunitě, to jsou podmínky postupu
do prvního stupně.
Viditelným znakem nultého stupně jsou bílé korále.
V prvním stupni nosí korále zelené a musí v něm být minimálně
tři týdny, než se pokusí o postup do dvojky. Je tu všechno stejné,
musí se naučit nazpaměť desatero, defi nici alkoholika, hymnu oddělení
a umět popsat situace před napitím. Kromě toho však je nutné
mít maximálně jeden a půl trestného bodu v týdnu, ve kterém
žádá o postup, a v týdnu předchozím.
Někteří vydrželi v prvním stupni tři měsíce.
Viditelným znakem druhého stupně jsou oranžové korále.
Práva se zvětšují o možnost dívat se na televizi po desáté večer.
Písemně se požádá primářka, a ta se k tomu vyjádří.
Pozor! Týden předem.
V nejlepším případě by mohl jít opět po třech týdnech do třetího
stupně a nosit modré korále. Až tady může na návrh terapeuta
dostat volné oddělení, tzn. vycházky třikrát týdně, od šestnácti do
osmnácti hodin.
Muži a ženy z tohoto stupně mají vycházky na střídačku, aby se
venku nemohli scházet. Na vycházku si mohou vzít svoje peníze,
ale na papírek musí napsat, co si koupili. Finanční rozdíl po vycházce
musí sedět, jinak jsou to čtyři body za podvod. Při návratu
z vycházky se dýchá do balónku a sestra prohlíží tašku.
Čtyři trestné body, to je vrcholný trest.
Potom už je disciplinární vyloučení.
Znamenají:
Sestup do nižšího léčebného stupně do doby, než svůj přestupek
vysvětlí na komunitě. Osm rajónů navíc – čtyři dny po sobě uklízet
dvakrát kontrolovaný prostor a pravděpodobnost chycení dalších
bodů se zvyšuje. Musí odevzdat kávu a cigarety.
79
Čtyřka se dává za podvod, kouření mimo prostor a čas, rozhovor
s civilisty za plotem, neúčast na programu, hovor se ženami.
Zdá se to složité?
Jen první měsíc…
Ve trojce chodil Jakub hlavně do přírody.
Ta je tady krásná…
Být sám…
Je hodně druhů samoty.
Od té základní, kdy je dána absencí dalších osob, přes tu hrabalovsky
hlučnou až po tu niterně vnitřní.
Jakub se kdysi samoty bál.
Viděl ji tím základním dětským pohledem.
Bojí se jí i dnes.
Ale jinak.
Nechal jít komplice do cukrárny, v lese seděl opřen o mohutný
dub, dole zurčela říčka a převaloval toto slovo na jazyku a jeho význam
v mysli.
Samota!
Zní to strašně.
Babička si často stěžovala, že je sama, nikdo za ní nejde.
„Však počkejte, taky se dočkáte a uvidíte. Pak to pochopíte, ale
bude pozdě.“
Jakub si zapálil cigaretu a natáhl se do mechu.
Po obloze pluly abstraktní obrazy bělostných chuchvalců na
šmolkově našepsovaném plátnu.
A v dálce silueta kláštera.
Po staletí stejný a přitom v každé denní i noční době trošku jiný.
Samota domů.
Samota stromů.
Samota!
Opravdu to špatně zní.
V prvém dojmu to asociuje starého nemocného člověka, kterého
již opustily děti, zemřel mu partner.
Zůstat jen se svými chorobami a nemohoucností.
Proč to ve stáří tak překvapí?
Vždyť předchozí život musel být podobný.
80
Je samota hloupých a samota chytrých.
Samota nemocných a samota zdravých.
Samota úspěšných a samota outsiderů.
Samota bohatých a samota chudých.
Samota lhářů a samota pravdomluvných.
Samota lakomých a samota štědrých.
Je to jak na houpačce, kdy život se přehoupne do samoty.
Stačí malá nepozornost.
Zlomek vteřiny.
Špatný úmysl.
Nepochopení.
A houpačka je na druhé straně.
A zvon oznamuje konec jedné vycházky.
Ze samoty do samoty…
„Kdes byl kurva zašitý,“ vítá ho Václav před branou. „Byli jsme
v cukrárně a potom u Karásků. Právě doudili klobásy.“
Véna je evidentně spokojen.
„Máte půl trestného bodu za nevhodný výraz,“ volá přes mříže
sestra Marta.
„Provedu,“ odpovídá Véna naoko vesele a ukusuje za chodu
z klobásy.
Pro sebe si však mručí: „Vycházku už mi nevezmeš, ty pičo vyschlá.“
23.
Na kalendáři si zatrhl sedmdesátý den od nástupu.
Řád vstoupil do podvědomí a nemusí už o chodu přemýšlet.
Je snad nejspokojenější za poslední roky.
Ví, že jde správnou cestou.
Cítí se ve všech směrech lépe.
Vnímá i svoji zásluhu, že v situaci, ve které se nachází, není zadarmo.
Čistí si zuby a dívá se přes mříže na hřbitůvek.
81
Ta shrbená babička je tam zase.
Chodí na hřbitov téměř každý den.
Jakub se byl na ten hrob podívat.
„Nejmladší“ pohřbený je pětasedmdesátník, kterého sem uložili
před pěti lety.
Láska až za hrob, napadne Jakuba.
„Dělání, dělání, všechny smutky zahání,“ zpívá si za jeho zády
někdo ve sprše.
Karel namáčí do kbelíku ponožky a slipy, zasypává je práškem na
praní a chvíli je promíchává zvonem na čištění WC.
„Teď to necháme pár hodin zakvasit,“ tváří se spokojeně.
Na chodbě sestřička křičí: „Léky, léky, pojďte si pro léky.“
Vše jde podle zaběhlých pravidel…
Jakub míjí nástěnku, kde už je téměř v čele pelotonu.
Ještě „tři Á“, potom křeslo a domů.
Za tři týdny se to při troše štěstí dá stihnout.
Přemýšlí o včerejší diskuzi na kuřárně.
Některé „recidivy“ tam tvrdily, jak léčebna sloužila za komunistů
k uklizení nepohodlných osob, které tu byly pod sedativy tak dlouho,
jak straně a vládě vyhovovalo.
Dnes je maximální délka léčby jedenáct měsíců, ale dřív prý byla
tato doba celkem neomezená.
Dá se tomu věřit, nedá?
Jakub jen ví, že v padesátých letech, když byla spousta kněží internována,
byl „Areal“ považován za tábor z nejhorších.
Byl i na prohlídce kláštera.
Jako běžný návštěvník.
Bratr premonstrát, který turisty vedl, o všem vyprávěl. V hlavním
sále pravil: „A představte si, že tady byli alkoholici a v těchto svatých
místech s nimi dělali ty „bličky“, když zvraceli do kbelíků.“
Řekl to tónem, jenž vyjadřoval hluboké opovržení a lítost nad
takovým znesvěcením.
Vypadalo to tak, že v alkoholikovi snad ani nevidí svého bratra…
Potom uviděl Jakuba, kterého znal z pracovních terapií, a evidentně
zrozpačitěl…
Jo, minulost.
82
S tou mají problémy skoro všichni.
Jak se s ní vypořádat.
Jak říkají mnozí: „To je na několik generací.“
Pocit úspěšnosti, který měl ještě před hodinou v léčebně, ho
rychle přešel.
Bratr premonstrát mu nejenže pokazil náladu, ale nasadil i brouka
do hlavy.
Jakub jde svojí oblíbenou cestou k malé přehradě.
Pod stromy je příjemný chládek a to lesní voňavé vlhko.
Vědomě dýchá zhluboka.
Šikmé slunce v oparu vytváří obrazy z verneovek…
Jakub háže na hladinu kamínky a soustředné kruhy se šíří a rozbíjejí
o břeh.
Je to spousta takových kruhů a jejich interakcí, o kterých ani
neví.
Někdy se stane, že člověk uvidí rozšklebený obličej v záhybech záclony,
tvary tygra v abstraktním obrazu či siluetu baletky na oprýskané
omítce zdi, kolem které léta chodí.
A už nikdy není takový, jaký byl do tohoto okamžiku prozření.
Už napořád vidí pouze to nově spatřené a k původnímu se vrací
jen násilím, jaksi nostalgicky, neboť už ví o krásách dříve skrytých.
Jakubovi se právě dnes stalo něco podobného.
Den se odvíjel podle zaběhlých pravidel, a dokonce pocítil radost,
když kolem projížděl rozklepaný vůz a z jeho namontovaného amplionu
se ozývalo:
„Kužééé, kužééé, vykupujem, kužééé, staré obrazy, starý nábytek,
kužééé…“
A za ním přijížděly a parkovaly vozy komediantů a nadcházející
pouť. Jako kdyby byl ve fi lmu Romance pro křídlovku.
Vše bylo stejné jako mnohokrát předtím…
Každým novým zklamáním jsme blíže pravdě, ale na první pocit
se cítíme podvedeni, protože musíme opustit staré.
Nepravdivé, ale zaběhnuté a pohodlné stereotypy myšlenek i činů.
Ranní rozdílení pomalu končilo přidělením jednotlivých lidí na
práci. Jména četla staniční sestra.
Možnosti jsou omezené.
83
Někteří zůstanou v budově, kde uklízí celé dopoledne, popř. jednou
týdně natírají všechny podlahy a stěny dezinfekcí.
Jiní odchází pracovat na zahradu a nejméně populární je práce
v klášteře. Tam škrábou brambory pro klášterní kuchyni, uklízí,
dělají pomocné práce u zedníků, řemeslníků atd.
Výhrou je práce v lese, nebo na rekreačním středisku, nebo jít na
sena.
Pracuje se venku, kouří se a pije káva volněji.
Toto zdání volnosti paradoxně vznikne částečným navrácením
v úvodu odebraných svobod.
Vedení léčebny a tyto organizace mají pravděpodobně nějaké
smluvní vztahy pro takovouto výpomoc.
Ale dnes přibyla novinka.
Josef, zkušený zedník, bude pracovat na chatě u jedné sestry
z oddělení toxi.
Jakubovi se začaly myšlenky řadit tak, až byl sám překvapen. Ze
začátku se jim bránil, neboť mu začaly krást jeho jistotu. Doposud
věřil v dokonalost systému a jeho požadavky plnil s pocitem radosti
a zadostiučinění.
A najednou toto!
A už se to sype!
Napadá ho: tak Josef bude makat na chatě za čtyřicet korun na
hodinu. Jemu se to vyplatí a pro sestřičku je levná pracovní síla.
Obě strany jsou spokojeny.
Josef je tu soudně, tohle je nepřiznaný příjem, sociální dávky mu
jdou dál, však to platí stát a daňoví poplatníci utřou hubu.
Začíná se v něm vzdouvat vztek.
Cítí se podveden.
„A nám tady budou kázat o podvodech a trestných bodech.“
A slyší primářčina slova, která na ně vyplivla včera.
Šlo o to, že by měli uklízet po pouti „Areal“ od kelímků, papírků
a všeho, co zde zanechají návštěvníci.
S jízlivým úsměvem řekla: „Musíme obci nějakým způsobem
projevit vděčnost za to, že tu trpí takovou sběř.“
Jakuba se to dotklo.
Uražená ješitnost?
Pravda?
84
Neomalenost?
Zlý úmysl?
Námět k přemýšlení.
Ano, všichni, co jsou tady, se nemohou chlubit svou minulostí,
ale přišli sem, aby byli lepší. Jsou lidé s citem, nejsou kus hadru,
do kterého si může kopnout každý, jehož slabina je jen náhodou
někde jinde. V oblasti, která se tu neléčí.
Nikdo není dokonalý.
Nesuď a nebudeš souzen!
Jirka dostal neoprávněně trestné body a obhájil je bezchybně.
Přesto se dala paní primářka znovu slyšet:
„Demokracie nepatří do léčby závislostí.
Když já přejedu prstem po stole a řeknu – je tam prach, tak nevadí,
že tam není, že ho nikdo nevidí.
Třebas je to můj terapeutický úmysl a já zkouším, jak se umíte
ovládat.“
Jakub je vzteklý sám na sebe.
Jak to mohl tak dlouho nevidět!
Věřil systému, který může jakoukoliv svoji chybu skrýt za terapeutický
úmysl vedený dobrou snahou subjektivně poškozenému
objektivně pomoci.
Jídlo se vozí z Klecandy, mnohdy je nekvalitní a neustále se vedou
jakási jednání. Díky léčebně má však Klecanda jistých sto padesát
porcí denně a nezkrachuje. Nemá snad z toho někdo fi nanční
profi t? Proč terapeuti nesedí v jídelně s námi u jednoho stolu a nemají
to stejné?
Jak můžeme my, sběř bez nároku na demokracii, vůbec něco požadovat.
Lidská práva, helsinské výbory, vlastní názor, vše je jen
důkazem, že dotyčný je ve fázi odporu.
Na sesterně se nalévá dezinfekce do hospodských skleniček tak,
že na první pohled to vypadá jako velký rum nebo velký fernet.
Provokace?
Zkouška?
Nedbalost…?
Absolutní víra v neomylnost a autoritu učitele je základní podmínkou
vedení na cestě neznámem.
Pochybnosti zdržují a brzdí.
85
Není však náhodou kontraproduktivní slepá a pohodlná víra
v osoby, na nichž najednou vidí, že evidentně chybují?
Jakub je zmaten.
Bod obratu, kdy ztrácí jistotu, jíž se až doposud držel.
Nemá pevný bod…
Měl ho vůbec někdy?
Je nutný?
Není snad jediným pevným bodem jistota, že žádný není!?
Jedinou jistotu musí nalézt v sobě.
A v souladu s Prozřetelností!
Společně s komedianty přijeli na pouť první hosté. Jsou to pravděpodobně
nějací dobrodruzi, kteří s nimi vymetají štace. Pět
z nich, všichni mírně podnapilí, stojí nyní před léčebnou a čtou si
nápis, kterému se smějí.
Jeden z nich šplhá na plot a křičí obhroublým hlasem:
„Pusťte bratry domů!“


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 05.01.2012, 1:25:49 Odpovědět 
   Těžko posudit, nemám ani s podobnými "institucemi" zkušenost. Zajímavé by bylo, kdybys porovnal své líčení protialkoholické léčebny s dlouhou prózu Tonyenda. U tebe se mi zdá být trhanost na úkor plynulosti vyprávění, takže obraz je částečně nezřetelný. ( a třeba vzpomínky jsou příliš kusé). Rozvedení do plastičtější prózy by mohlo být užito v kombinaci se stylem, který sám vede k příliš rychlému projetí. Taktéž výskyt otazníků je dle mne přílišný. Docela by mne zajímalo, jaká je míra autnticity líčení, byť třeba z druhé ruky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Anastazie Maler
(17.9.2018, 19:36)
Básnířka z Orlických
(17.9.2018, 15:20)
Alitoc
(15.9.2018, 13:29)
Micha
(13.9.2018, 09:13)
obr
obr obr obr
obr
Archon 2: 1 kap...
Iserbius
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Slečna
solvence
obr
obr obr obr
obr

Oběť
Shadow
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr