|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Piková dáma (20.kapitola) ::
K této část jde jen těžko napsat nějakou anotaci. Snad navnadí, že se zde konečně obeví Dáma ve světě smrtelníků, ale zda sehraje nějakou roli a jaká popřípadě bude, to už si musíte přečíst sami...
George Tarance Dámu povolal. Celý svět Karet očekává její příchod. Jak zeragují Žolíci na tuto skutečnost? Paull Graham se seznamuje se svým spoluvězněm i vězením jako takovým. Nadcházející okamžiky rozhodnou o budoucnosti Balíčku, i těch, kteří po něm pátrají... |
| |
|
|
Já bych si to teda přál…
Karta v Georgových rukou se rozzářila. Co se to…? Nestačil dokončit ani myšlenku a musel zavřít oči a zakrýt si je rukou.
Když oslepující záře přestala, teprve se odvážil opět víčka otevřít. Zamrkal, aby se ujistil, že vidí správně. Stála před ním královna z karetního obrázku a karta v jeho rukou zela prázdnotou. Stejně prázdná jako i dvě jiné, které předtím položil na zvláštní hromádku.
Polkl. Oči vytřeštěné…
„Volal jsi mne, smrtelníče?“ zazněl jeho strohou kajutou dámský přezíravý hlas. Potřásl hlavou a vstal. Zamračil se. Srdce mu tlouklo v hrudi jako o závod. Začal ji obcházet. Tohle přeci nemohla být skutečnost, jistě si někdo jen tropí hlouposti s holoprojekcí…
„Jaké je tvé přání?“ pokračovala Dáma, nechala se obejít a ani se po něm nepodívala.
Jejich oči se střetly, až když se George zastavil před ní.
***
Když se Paull Graham, probudil z kriospánku, cítil se ztuhlý. Znal ten pocit už z Black-hole, ale tentokrát to bylo jiné. Neměl na nic náladu, neměl žádnou motivaci vůbec otevřít oči. Probudit se, vstát z postele. Pozůstatky nočních můr mu působily kruhy pod očima a zrychlený, namáhavý dech.
„Jak je, mladej?“ ochraptěle promluvila postava v rohu jeho nové cely.
Nechápal.
Dokonce se v první chvíli lekl a stulil do klubíčka. Bál se dalších přeludů ale ukázalo se, že jeho spoluvězeň je jen starý, sešlý, slepý muž s roztřesenýma rukama.
Oddechl si.
Svaly povolily své upjaté křeče a Paull se mohl opět volně nadechnout.
„T-to už s-sem…“
„Na Marsu, jo…“ vydechl ten stařec. Paull polkl. Věděl, kam směřuje jeho vězeňský transport, ale nikdy by si byl nepomyslel, že se ocitne právě tady. Měl svou práci, svého milence…
Aby zahnal Glenovu tvář, potřásl prudce hlavou.
„Seš, nějakej mimoň kluku,“ promluvil sípavě ten muž naproti němu a zakašlal. Slabé elektrické osvětlení nad mřížemi nestačilo, aby mu viděl do tváře.
„Mimoň?“ nechápal. Původně se ani zeptat nechtěl, ale potřeboval s někým mluvit. Potřeboval slyšet vlastní hlas…. To všechno co se stalo, co si myslel, že se stalo, vypovědět a pochopit. Kéž by to bylo možné…
***
„Přání?“ nechápal. Její oči s pikovými listy místo zorniček, ho téměř propalovaly. Sem přepracovanej! Promnul si oči. Jenže Dáma zde stále zůstávala. Havraní vlasy měla rozpuštěné, oči bílé, jen ty zorničky z nich svítily. Georgovi srdce snad vynechalo celý jeden úder.
Pohnul se kupředu jako v transu. Jedním prstem ruky se chtěl Dámy dotknout v jejím dekoltu. Jen se dotknout, vědět, že je skutečná, že to nejsou jen obyčejné holografické karty…
Jak se jeho prst blížil, kdosi ho chytil za ruku. George se lekl, protože v pokoji byli přeci jen pouze oni dva. Jenže jak se ukázalo, to si jen myslel. Muž v klaunském oblečení s pichlavým pohledem, mu držel paži za předloktí a nesouhlasně zakroutil rukou. Pikový žolík přeci nemohl dovolit, aby někdo jakkoliv zneuctil jeho Dámu.
George se pokusil vyškubnout, ale Žolíkova ruka jej svírala pevně. Ohlédl se po něm, ale nebyl to týž muž, který záhy promluvil.
„Ale, ale, snad se Pikovému, nezamlouvá, že by smrtelník, měl přání své vznést?“ zeptal se jej Křížový. George už nevěděl, kde mu hlava stojí. Tři karty zely prázdnotou. Tři postavy z obrázků zde stály před ním a byly skutečné.
SKUTEČNÉ!!!
Konečně se mu podařilo se vyškubnout, protože ten, kterého druhý ‘šašek‘ oslovil jako Pikového, jej právě pustil.
Královna je všechny přejela přezíravým pohledem.
„Křížovému, zdá se, jeho zásah do této hry malý byl!“ Pronesl Pikový.
Když už se Křížový chystal k odpovědi, Dáma promluvila znovu:
„Konec hádek vašich. Ty nepatří do těchto míst a chvil.“ Zarazila je v pokračování hádky a otočila se na George. „A ty smrtelníče, nezdržuj, neb čas náš je drahý. Přání vyslov své, ať záhy je splněné a my zas můžeme jít.“
I Pikový se zhostil své role: „Pozor však si dej,“ řekl a počal jej obcházet, „právo jen na jediné máš.“
Georgovi se začala motat hlava. Takovou slabost, jako v té chvíli nepocítil snad ještě nikdy.
„Proč naléháte, na toho, kdo neznalý jest?“ vložil se do toho opět klaun s očima se zorničkami ve tvaru kříže místo listů.
„Neboť neznalost neomlouvá,“ pravila Dáma lhostejně.
George netušil, co má dělat. Myšlenky mu vířily hlavou a ne a ne se zastavit.
Náhle se kajutou rozezněl zvonek pro návštěvy.
„Desátník Hans Gruber, žádá o povolení vstoupit.“ Ohlásil strojový hlas z reproduktoru, až s sebou George trhl.
„Nazdar, Gee,“ začal Hans do komunikátoru, ale to už desátník Tarance přiskočil k ovladači u dveří a zmáčkl tlačítko.
„Teď ne, Hansi!“ okřikl svého kolegu. Hlas mu ale přeskočil. Do obrazovky komunikátoru se ani nepodíval.
„Seš v pohodě?“ ptal se ho kolega zaražený potem na jeho čele a bledou tváří.
„Jo jasně,“ vyhrkl hned a chtěl to ukončit, ale Hans se nenechal.
„Vypadáš mizerně, pusť mě dovnitř!“ naléhal.
George nervózní ze všech těch událostí, pod přísným dozorem tázavých pohledů, zhmotnělých karetních obrázků, netušil vůbec co má dělat.
„Zmizte!“ šeptem okřikl své tři nezvané návštěvníky a obrazovku komunikátoru zakryl tělem. „Zmizte povídám!“ Dáma mu pokynula hlavou. Její Žolík jí nabídl rámě a oba společně zmizeli. Poslední z mužů ještě chvíli otálel.
„Jsi hlupák, smrtelníče, ale dobře ti tak,“ řekl, usmál se a s novou září se otiskl zpět na svou kartu, odkud předtím vystoupil…
***
„Jo mimoň, prostě duchem v prdeli, chápeš?“ řekl mu spoluvězeň.
Paull si povzdechl.
„Jo, to asi jo,“ odvětil neochotně.
„Povídej, za co seš tu?“
Paullovi se o tom mluvit nechtělo.
„Sem nevinej!“ odsekl. Stařec se zasmál skřípavým hlasem.
„Ale hochu, kurva, tady je přece každej nevinej…“ Znovu se rozkašlal.
Paull si povzdychl. Koneckonců záleží snad na tom, jestli to tomu ubožákovi řekne nebo ne? Stejně za chvíli umře…
A tak začal pomalu vyprávět. Koneckonců co mu tak na to může ten staroch říct? Bude se mu smát? A mělo by mu to vadit? Jemu, když už ani neví co je skutečné a co není? Karty už nemá, kdo ví, kde skončily. Jediné co mu po nich zůstalo a dokazovalo tak jejich existenci, byla Karta Pikového Kluka. Noční můra, ho pronásledovala, ale copak by právě to co tam uslyšel, mělo být jeho přání? O tom Migennesovic klukovi nic nevěděl a to co ano bylo jen z Carlova vyprávěl a Carl byl co? Mrtvý…
I to tomu starému muži řekl. O svém snu v kriospánku, Kartách, Glenově zradě…
„Tak to teda zní, jako z nějakýho omegovýho holoprogramu, seš si toho vědomej, že jo?“ zasmál se ten muž.
„Hm,“ bylo jediné co ze sebe Paull dostal. Lehl si na postel. Tak nějak předpokládal, že dneska už ho na práci do dolů nepošlou. A i kdyby ano, co by s tím tak mohl dělat?
„No, ale kdyby to byl fakt, a takový karty byly, co skřípeš, tak já bych si je vzít nenechal, to ti teda povídam a takovou pomstu, hm… No na tvým místě, mladej, já bych si to teda přál,“ i druhý muž se položil na postel naproti němu. „Já bych si to přál…“ zašeptal ještě.
Pokud ovšem Paull doufal v nějakou radu, neobdržel ji. A nebo ano? Měl by to udělat? Měl by se zbavit Evana Migennese, aby se spolu s ním zbavil Karet, dostal se z vězení a mohl být zas s Glenem? Pokud byla pravda, co mu ten Žolík ve snu povídal, Karty mohou vrátit čas. Tohle všechno by se mohlo změnit.
A stačilo by si jen přát…
***
Tváře všech v sále, hleděly na místo, odkud poslední Dáma odešla do světa smrtelníků, volána ke splnění přání. Napětí houstlo s každou vteřinou. Každý očekával bouři a konec. Konec všeho…
Ale nic.
Karta moci ukazovala dění ve světě smrtelníků. Dámu, Žolíky, George Tarance…
Ale nestalo se vůbec nic.
Jen Dáma se vzápětí vrátila následována oběma Žolíky, do velkého sálu.
Pikový žolík se okamžitě otočil ke Křížovému.
„Porušil jsi zákaz, k němuž tě vázal trest!“
„Nejsem si ničeho vědom,“ odvětil jeho protějšek sebejistě. Do hrozící pře, pak ovšem zasáhl další hlas. Hlas Krále králů:
„Oba Vás volám, před Radu králů!“
A všichni se následně přesunuli do Sálu pravdy…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
