|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Když vlci zavyjí ::
Další povídka plná fantazie, snad bude mít úspěch. Přeji příjemné počtění...
RK |
| |
|
|
Když vlci zavyjí
Mladík se krčil mezi křovisky. Pod dlouhými nečesanými vlasy schovával tvář plnou jizev. Měsíc co chvíli zalézal za temné mraky a houstnoucí tma nenasytně olizovala a pohlcovala vše, co jí stálo v cestě. Jemu to však vyhovovalo. Pro něho byla tma průhledná a přívětivá. Začichal, aby si ověřil, že je sám. Bosé nohy neslyšně našlapovaly na větvičky a popadané jehličí z okolních stromů rozlehlého lesa. Přiblížil se k vykopané jámě. Na dně se krčila vyplašená srna. V jejích velkých tmavých očích se zrcadlil strach, protože dobře vycítila blížící se zlo. Mladík skočil k ní a dopadl měkce jako šelma. Měsíc se zvědavě vyhoupl, aby ze svého nedotknutelného postavení mohl zlomyslně sledovat skon tak krásného zvířete. Přiměl mladíka zavýt. Ten potom nespokojeně zavrčel a rukou porostlou tmavými chlupy se křečovitě poškrábal za uchem. Připravil se ke skoku a vrhl se na srnu. Jedním trhnutím jí zlomil vaz. Hodil si bezvládné tělo za krk a nohy vpředu svázal silným provazem, aby mu nespadlo z hřbetu. Dvěma skoky se dostal z jámy a rychlými pohyby ji zakryl větvemi a listím, aby byla připravena pro další nepozornou oběť.
Proběhl lesem jako by nenesl žádnou zátěž, sešplhal do hluboké rokle a zastavil se u zchátralého příbytku, postaveného vedle zarostlé jeskyně. Shodil srnu na zem. Velkým nožem přeřízl provaz a zadní nohu škubnutí odtrhl. Položil ji na obrovský plochý kámen, který nahrazoval stůl. Zbytek zvířete odnesl do tmavé jeskyně. Vzduch tam byl zatuchlý, čpící vlhkou zeminou a ještě něčím zvláštním, snad vlhkou srstí nějakého zvířete.
„Už bylo na čase!“ zahřměl hrubý hlas, sotva podobný lidské řeči. Slova jako by byla vkládána do vrčení a podivného mlaskání.
„Je slabý měsíc,“ utrousil mladík.
Ozvalo se nesouhlasné zamručení a v tmavém tunelu se rozsvítily žluté oči. Těžký a teplý dech, vycházející z obrovské zvířecí tlamy, páchl rozkládající se hnilobou. Netrvalo dlouho a tento zvláštní tvor stál před mladíkem v celé své velikosti. Měl podobu obrovského psa, vysokého tak metr a půl. Tmavá hustá srst dělala jeho tělo ještě mohutnější. Pichlavé oči a tlama plná ostrých zubů, mezi nimiž uvízly zbytky potravy z předešlých dní.
„Cítím, Arteme, že už brzy přijde. A pak můj rod znovu povstane!“ kašlavě se zasmál a oči mu zasvítily.
„Jistě, Demlone. Ty to musíš vědět,“ odpověděl s nevolí.
Demlon vymrštil svoji mohutnou tlapu a přitiskl Artema k udusané zemi.
„Jsi drzý a neuctivý,“ cedil mezi zuby a z koutku tlamy mu odkapávaly táhle sliny. „Nauč se mě respektovat nebo zemřeš!“
Artem pod tíhou jeho tlapy sotva dýchal. Neodpověděl, ale jeho oči prozrazovaly, že nikdy nebude jeho věrným a oddaným služebníkem.
„Ještě tě potřebuji, ale už to nebude na dlouho,“ a klapl zuby přímo nad jeho hlavou. Zapáchající sliz se rozstříkl po jeho obličeji a vlasech.
Demlon vzal do tlamy srnu a pomalu se vrátil do útrob tmavé jeskyně. Artem se otřásl odporem. Zvedl se a zavrčel. Rozběhl se roklí k zatopenému lomu, rukama si pomáhal při běhu, jakoby to byly přední nohy. Skočil ze srázu a trvalo dlouho, než se vynořil z temně lahvové vody. Zůstal ležet na hladině a nechal se laskat jejím chladným objetím. Měl zavřené oči a vychutnával si tu chvíli. Cítil se svobodný a tak nějak svůj, i když sám pořádně netušil, kým vůbec je. Pomalu doplaval ke břehu a vylezl ven. Oklepal se jako pes. Společně s vodou nechal odkapat nepříjemné myšlenky a vybledlé útržky dávných vzpomínek. Naplněný zvláštním prázdnem se loudal zpět.
***
Probudila se pod tíhou noční můry. Zrychleně dýchala a po kůži jí tančily krůpěje potu. Těkala očima po ložnici a z plných plic vyrazila zlostný výkřik, aby ze sebe dostala ten nepříjemný tlak strachu. Byla hluboká noc. Rozsvítila lampičku a všimla si, že má podrápanou ruku. Podle zakrvácených nehtů na druhé ruce se musela poranit ve spaní. Přiložila ústa na drobné zranění, aby zabránila dalšímu nepatrnému krvácení, než si to ošetří. Hlavu však sklonila ke straně a jazykem si začala ránu čistit. Táhlými, systematickými pohyby přejížděla jazykem škrábance. Najednou přestala a uvědomila si, co dělá. Přitáhla si kolena k bradě a objala je rukama. Začala se pohupovat vpřed a vzad a slzy jí stékaly po jemné mladé tváři. Bála se. Něco se s ní dělo, měnila se a dělala věci, kterým nerozuměla. Děsilo jí to.
Do rána už oka nezamhouřila. Ale hrůzné obrazce z mysli vymazat nedokázala. Stačilo na chvíli zavřít zarudlé unavené oči a vše bylo zpět. Hlavně ty oči, žluté a pichlavé, které určitě nepatří člověku. Sledují ji a volají. Potom se obraz změní a všude vidí kusy masa a kaluže krve, nachází se na nějakém tmavém místě, možná v kobce a nemůže ven. Neví proč, protože odněkud se jí do očí zabodává stříbrná záře kulatého měsíce. A ona škrábe a kope kolem sebe, ale zůstává, protože ji drží jakási neviditelná pouta.
Brzy ráno se došla vysprchovat. Nechala na sebe stékat uklidňující kapky vlažné vody, aby smyla poslední střípky nočních běsů z předešlých nocí. Bydlela sama. Vychovala ji tetička z druhého kolene daleko na severu. Svoje rodiče nikdy nepoznala, prý zemřeli při autonehodě brzy po jejím narození.
Vyšla nahá ze sprchy. Na jejím štíhlém těle se ještě třpytily kapičky vody a bradavky menších, ale pevných prsů se díky chladnému ránu vyzývavě špulily. Postavila vodu na ranní kávu a oblékla si lehký župan. Trpěla poslední dobou častými návaly horka. Než se ohřála voda, pročesala si tmavé dlouhé vlasy, které byly po týdnu zase tak o deset čísel delší. Už je nestačila ani stříhat, nechala je růst a sahaly jí téměř až po pás.
Zalila si instantní kávu a přidala tři kostky cukru. Lžičkou rozmíchávala drobné krystalky a posadila se ke kulatému stolu v kuchyni. Vzala z něho otevřený dopis, adresovaný Jeleně Sosové. Jistý právník jí v něm s politováním sděloval, že její teta zemřela a odkázala jí své skromné hospodářství a trochu peněz na účtu.
Už včera si s právníkem domluvila schůzku na příští týden. Doufala, že změna vzduchu a návrat do míst, kde prožila svoje dětství, jí udělá dobře.
***
Artem seděl u ohniště a na klacku pekl uloveného zajíce. Vždy měl raději maso upečené než syrové. Ještě nikdy na sebe nevzal podobu vlka, nevěděl, zda to vůbec umí. Demlon mu toho moc neprozradil, ani kdo je, kde se u něho vzal nebo co s ním bude dál. Cítil však, že takhle to není správně, že bylo něco před tím, než začal sloužit starému démonu, lovit po lesích a postupně měnit své lidské návyky na zvířecí. Určitě měl lidské návyky, chtěl tomu věřit. Osekával velkým nožem čerstvě ulomenou větev. Díval se do žhavých uhlíků, uklidňovaly ho. Chvěly se jako měňavky, lákaly ho, aby si na ně sáhl, ale věděl, že nesmí.
V mysli mu vytanul obraz přívětivé blondýny. Usmála se a ve tvářích se jí objevily roztomilé ďolíčky. Ten obličej byl tak známý a hmatatelný, ale rozplynul se stejně tak rychle, jako se zjevil. Přejel si prsty po zjizvené tváři, ani si nepamatoval, zda se někdy usmíval. Ucítil chlad, který jím prostoupil a přinutil otřást. Zmocnil se ho zvláštní pocit, zadíval se na úzký srpek měsíce a teskně zavyl.
„Slyším, že to také cítíš. Možná nebudeš až tak ničemný, jak vypadáš,“ zašeptal svým osobitým způsobem Demlon. Uměl se pohybovat tak nehlučně, že kolikrát ani Artem nevěděl o jeho přítomnosti.
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Ó jistě, ty se k nám přeci nepočítáš. Ale potom seš nic. To se ti líbí víc?“
„Možná,“ sundal horkou pečínku a zalezl si do svého chatrného příbytku.
Demlon se za ním díval a povýšeně si odfrkl. Nikdy mu nerozuměl a ani nechtěl. Potřeboval, aby mu sháněl potravu, dokud nebude mít zpět svoji sílu a moc. To mu zajišťoval dokonale. Na začátku ho chtěl učit a zasvětit do jeho tajemství, ale brzy pochopil, že s ním nic moc nepořídí. Byl paličatý, zarytý a od mala neuctivý. Neuspokojovalo ho zabíjení ani lov, uzavřel se raději do svého divného světa a Demlon ho tam mile rád nechal.
***
Byl obzvláště slunečný den a vítr si lenošil kdesi v horách. Starý autobus dohrkotal do malého městečka. Jelena s úlevou vystoupila. Měla klobouk s širokým lemem a nenápadné letní šaty. Její vlasy však přitahovaly pozornost samy o sobě. Nesla těžký kufr, který na náměstí položila na chodník. Rozhlédla se, aby zjistila, kde se nachází právnická kancelář. Náměstí jí nepřišlo vůbec známé, po tak dlouhé době tu byla stejným cizincem jako obyčejný turista.
„Hledáte někoho?“ zeptala se stará paní, která se s proutěným košíkem šourala okolo.
„Hledám kancelář doktora Honora,“ odpověděla.
„Tak to musíte tamhle přes náměstí kolem cukrárny a potom u švadlenky doleva,“ ukázala dřevěnou holí a souhlasně pokývala hlavou.
„Děkuju vám,“ usmála se Jelena a chopila se neforemného kufru.
Ještě jednou se rozhlédla po náměstí a pak se vydala určeným směrem. Za pár minut už klepala na dveře kanceláře. Čekala nějakého prošedivělého dědulu, ale doktor Honor byl kupodivu muž ve středních letech a víc než ochotný seznámit ji se všemi formalitami. Dokonce jí nabídl, že ji doveze do domu po tetičce, což Jelena velice ráda uvítala. Už jen představa, že ten těžký kufr potáhne mezi poli, ji vyčerpávala.
Nasedli do starého Roveru a vydali se na cestu. Okolní vzduch se nad zoranými poli tetelil horkem a Jelena cítila, jak na ní přichází další z těch nepříjemných návalů horka. Zrychlil se jí dech a měla pocit, že omdlí. Sundala si klobouk a začala se jím ovívat.
„Je vám dobře?“ všiml si doktor.
„Nemáte trochu vody? Asi jsem z autobusu trochu dehydrovaná.“
„Jistě, na zadním sedadle mám vodu v petflašce. Není otevřená, ale nebude ani studená.“
„To nevadí, děkuji,“ a rychle se natáhla pro vodu. Vypila naráz polovinu lahve, ale o moc lepší to nebylo.
„Za chvíli tam budeme,“ snažil se ji povzbudit.
Jelena jen pokývala a mlčky sledovala ubíhající krajinu. Za poli a loukami se začal objevovat rozlehlý les, který se táhl až k nedohlednu. Na kraji lesa za jednou loukou uviděla veliký kříž a kamennou sochu. Na tu dálku se nedalo rozpoznat, co představuje.
„Počkejte,“ vykřikla a doktor div nesjel ze silnice.
„Co se děje?“ ptal se překvapeně.
„Zastavte, co je to tam?“ A ukázala do dáli.
„Myslíte tu sochu? Ta je tu od nepaměti. Traduje se tady takový příběh, že v lese žije strašná obluda, která unáší panny, pojídá děti a muže vraždí pro zábavu. Ale za celou dobu, co tu žiji, nedošlo k žádnému útoku či dokonce k vraždě. Jsou to povídačky pro děti,“ zasmál se a pokračoval v jízdě.
„Ano, to určitě ano,“ přitakala. „Ale myslím, že si na ni vzpomínám, na ten kříž. Možná jsem tam chodívala,“ řekla zamyšleně.
„To je možné, ale děti tam většinou nechodí. To víte, lidé jsou tu stále pověrčivý. Tak a jsem na místě.“
Jelena zvedla hlavu a už vjížděli do starých dřevěných vrat malého neudržovaného dvorku. Ucítila v sobě zvláštní pocit, takové příjemné zašimrání. Matně si vzpomněla na studnu a oprýskanou omítku malého stavení. Vystoupila a doktor jí vyndal kufr. Odemkl dveře a s námahou je otevřel.
„Potřebovaly by zbrousit, pěkně drhnou. Jestli chcete, pošlu vám sem lidi.“
„Zatím ne, děkuji. Ještě nevím, zda tu zůstanu,“ a pomalu vešla dovnitř. Za úzkou předsíní byla malá nevětraná kuchyně s nádhernými kachlovými kamny, pravda trošku oprýskanými a hned vedle se vešlo do skromné ložnice. Koupelna a záchod byly na druhé straně předsíně, trochu zašlé, ale vše bylo funkční.
„Děkuji vám za pomoc,“ otočila se na doktora. ´
„Bylo mi potěšením. Kdybyste něco potřebovala, klidně se zastavte.“
Nasedl a odjel do města. Jelena otevřela okna a vyšla na dvůr. Plaňky dřevěného plotu držely pospolu už jen keřové růže, které je obrůstaly. Za plotem se rozprostírala rozkvetlá louka, okolo ní se táhla úzká pěšina lemovaná špendlíkovými keři a končila kdesi v lese. Teprve kvetly. Hlavou jí proběhla vzpomínka, jak trhá veliké žluté dužnaté plody a cpe si je do pusy. Zdály se jí tak veliké! Ale to byla ještě malinká. Usmála se a vrátila se do chalupy. Než to tam umyla, poklidila a trochu se zabydlela, byla už tma. Celá utrmácená se těšila do postele. Po těžké práci se dobře spí. Ještě si namazala krajíc chleba s taveným sýrem, který si s sebou přivezla, vypila hrnek mléka a šla si lehnout.
Ze zaslouženého spánku se však netěšila dlouho. Opět se jí zmocnily noční můry, byly tak děsivé a živé, ještě horší než kdy jindy. Vzbudila se a cítila bolest v krku, asi od řevu a sténání. Sáhla si na krk a odkašlala. Z lesa zaslechla teskné vytí. Srdce jí skočilo až do krku a roztřásla se po celém těle. Její ústa toužila odpovědět, ale tiskla si na ně pevně dlaně, aby ze sebe nevydala ani hlásku.
„Tetíí, co je to za sochu?“ zeptala se malá Jelena.
„To je podobizna démona tohoto lesa. Je to vládce všech vlků a vlkodlaků, ale ty se ho bát nemusíš.“
„Proč? Ty se ho taky nebojíš? Ostatní sem ale nesmí.“
„Ano, to máš pravdu a ani já nechci, aby si sem s někým jiným chodila. Ale tobě neublíží,“ usmála se tetička a dál trhala rozkvetlou mateřídoušku.
„Teto!“ zašeptala zděšeně. Takovou dobu si nevzpomněla na nic ze svého dětství a tahle vzpomínka byla tak živá. Ale co to znamená, proč jí o tom neřekla víc? Dokázala by jí snad pomoci? Věděla by, co se s ní teď děje? Proč za ní nešla už dříve.
Opět se ozvalo táhlé vytí. Jelena si schovala hlavu do polštáře, ale vytí neustávalo. Bála se usnout, aby nepřestala mít kontrolu sama nad sebou.
***
Přestože nebyla měsíce ani polovina, neměl Artem stání. Proháněl se po lese, cítil nervozitu a zvláštní nutkání. Z dáli zaslechl vyděšený křik, který se měnil v zoufalé vytí. Nedalo mu spát. Větřil a špicoval uši, aby ještě zaslechl to bolestné a přitom tolik vábivé volání. Stoupl si ke stromu a znovu několikrát zavyl. Tvrdé nehty zaryl do kůry kmene a drásal ji, dokud tam nezanechal hluboké rýhy. Odpověď už nezaslechl. V ústech cítil kovovou pachuť, vrčel a toužil se zakousnout do syrového masa. Měkkého a krví nasáklého. Opět zoufale zavyl a rozběhl se pryč.
„Kde máš jídlo?“ zaútočil na něho Demlon, když se vrátil k jeskyni. Nespokojeně mlaskl a tlapou zvířil prach.
Artem si až teď uvědomil, že neobešel nastražené pasti. „Nic se nechytilo,“ zalhal s vrčením.
„Nechytilo? Tak něco ulov!“ rozštěkal se na něho. Zapíchl do něho své žluté zkoumavé oči a svůj obrovský čenich mu dal až k nosu. Hlučně začichal a s vrčením se mu zvlnily lepkavé pysky. „Slyšel jsem tvoje vytí, Arteme, neutečeš tomu,“ zlomyslně se zasmál.
Artem se rozběhl zpět do lesa, ale v uších mu stále zněla Demlonova slova.
***
Jelena vstala brzy ráno, aby odolala podbízejícímu se spánku. S nevyspalou tváří a zarudlýma očima se došourala do studené koupelny. Otočila mosazným kohoutkem a v trubkách to nejprve zaškubalo a několikrát hlučně zachrčelo. Až po tomto rituálu vytryskla voda nažloutlé barvy, která se po několika vteřinách změnila v čirou a chladnou tekutinu. Nabrala si do dlaní a osvěžila obličej. Umyla se, vyčistila zuby a ostříhala si dlouhé prameny černých vlasů na délku ramen.
V kuchyni si namazala zbytek chleba a s vonící kávou vyšla na dvůr. Rozhlédla se a vybavilo se jí houpací křeslo krčící se v rohu ložnice. Postavila hrnek na dřevěnou přepravku a vynesla křeslo ven. Uvelebila se v něm a přikryla tetiným plédem. Byla ráda, že si v práci vzala pár dní osobního volna, snad si tu konečně odpočine. Spánkový deficit si zanedlouho vybral svoji daň.
Tentokrát ji žádné zlé sny nepronásledovaly a vydržela spát do pozdního odpoledne. Probudil ji až šimravý pocit. Pomalu otevřela oči a po ruce se jí procházela malá beruška. Zvedla ruku a natáhla prst k nebi. Beruška pomalu dolezla na vrchol nataženého ukazováčku. Několikrát ho zkoumavě oblezla, potom se zastavila a protřepala krovky. Rozevřela je a bezstarostně odletěla do dáli. Jelena se usmála a rozkošnicky protáhla. Cítila se odpočatá a plná síly. Konečně.
Věděla, že by měla zajít do města, aby doplnila zásoby do ledničky. Obchody tam zavíraly brzy, to se asi nikdy nezmění. Ale něco jí lákalo pustit se pěšinou mezi louky a nechat se vést až k rozlehlému lesu a možná ještě dál. Tam byly jediné vzpomínky, které si vůbec byla schopná z dětství vybavit. Uklidila do domu křeslo i pléd a jen v nátělníku a plátěné sukni ke kolenům se vydala po klikaté cestičce.
Brzo došla ke kříži a kamenné soše, které si všimla při příjezdu. Před ní se rozprostíral široký koberec z mateřídoušky. Roztáhla ruce a natočila hlavu k nebi. Zhluboka do sebe nasávala okolní vůni. Přestože mateřídouška ještě nekvetla, cítila zřetelně její typickou vůni. Její pohled sklouzl na starou, mechem porostlou sochu a pak to uviděla. I přes časem vymleté rysy poznala ty oči! Vyděsila se a rozběhla se pryč. Nerozuměla tomu. Proč ji pronásleduje něčí podobizna, na kterou si do téhle doby ani nepamatovala? Utíkala a zastavila se na kraji další louky. Opřela se o strom a zhluboka dýchala. Pod rukou ucítila lepkavou hmotu. Zvedla ji a na dlani se jí leskla čerstvá voňavá smůla. Zadívala se na kmen, který v sobě nesl hluboké rýhy. Jemně se jich dotkla a zdálo se jí, že se nehty na její ruce mění v dlouhé pevné drápy. Vylekaně stáhla ruku z kmene stromu a přitiskla si ji k sobě. Nebyla si jistá, zda se to neodehrálo jen v jejích představách, protože měla zpět své upravené nehty. Opět se jí zmocnil strach, který ji provázel poslední noci. Bezmyšlenkovitě se rozběhla hlouběji do lesa, zmatená či pomatená. Vzlyky jí svíraly hrdlo a přes slzy se jí okolní svět vpil v jednu šedou šmouhu. Utíkala a utíkala jako by mohla utéci sama před sebou. Najednou šlápla na pečlivě urovnané větve schované pod listím a propadla se na dno hluboké jámy. Při pádu se udeřila o silný kořen do temene hlavy. Ztratila vědomí.
***
Z kraje večera se Artem vydal na obhlídku svých pastí. Poslední dobou se zdržoval v blízkosti Demlona co nejméně. Cítil ty jeho posměšné a přitom zkoumavé pohledy. Viděl na něm, jak pobaveně čeká, až podlehne svému skutečnému já. Tomu věčnému nutkání, které je stále silnější a urputnější. Snaží se nabourat do jeho pracně vytvořeného světa, zbořit poslední zábrany a celého ho pohltit. Nevěděl, jak dlouho tomu dokáže vzdorovat a to ho pomalu sžíralo zaživa.
Když dorazil k jedné porušené pasti, tušil, že není něco v pořádku. Zůstal v ústraní a několikrát zavětřil. Potom zatřásl hlavou a rychlými přískoky vyrazil vpřed. Skočil na dno jámy a zůstal stát v obranné pozici. Do šera zářily jen jeho modré oči. Bez hnutí pozoroval ležící tělo. Ve vzduchu cítil krev. Obezřetně se přiblížil k Jeleně. Stačil pouhý pohled do její jemné tváře a celým jeho tělem projelo neznámé mravenčení. Přiklekl k ní a nejprve ji očichal. Měla nasládlou provokativní vůni. Třesoucí rukou se jemně dotkl jejích vlasů. Byly neskutečně hebké a měkké, nic takového ve svých mozolnatých prstech ještě nedržel. Nadzvedl jí hlavu a prohlédl zranění. Přimhouřil oči a prsty zašpiněné od stydnoucí krve olízl. Jemně zavrněl. Sklonil k ní obličej tak blízko, až se její jemné chloupky dotkly jeho zjizvené tváře. Všechen tlak, který se v něm poslední dobu hromadil, se tlačil na povrch. Zvedl hlavu k měsíci a vydal ze sebe hluboký dlouhý tón, nepoznával ho. Jelena se zachvěla, a aniž by se probrala, z jejích úst vyšla nečekaně odpověď. Artem zalapal po dechu a srdce se mu divoce rozbušilo. Bylo to stejné vytí, které zaslechl minulou noc. Teskné, zarývající se hluboko do jeho nitra. Odskočil a klátil sebou ze strany na stranu.
Na obloze se začaly stahovat temné mraky a znatelně se setmělo. Cítil, že ho Demlon volá k sobě. Věděl, že mu ji musí přinést, ale nechtěl. Netušil, co přesně má Demlon v plánu, ale to ona bude jeho součástí. Byl si jistý. Proč zrovna ona, tolik by ji chtěl chránit! Několikrát se prudce rozběhl proti sypké stěně jámy a silou do ní ramenem narážel, až se mu tvář zkřivila bolestí. Potom se vrátil k Jeleně a opatrně si ji přehodil přes rameno. Pár skoky se dostal ven a rychlým krokem mířil k doupěti. Čím byl blíž, tím víc zpomaloval. Držel ji v náručí. Hlavu měla volně zvrácenou vzad a její vlasy splývaly k zemi. Nenechavé dlouhé prstíky keříků a ostružiní je škodolibě zachycovaly a cuchaly. V jednu chvíli to vypadalo, že se probírá. Pohnula hlavou a něco nesrozumitelně zamumlala. Oči však neotevřela.
Artem dorazil před jeskyni. Demlon už na něho čekal.
„Kde se zase couráš, Arteme!“ a výhrůžně mlaskl. „Dnes přijde, už dnes,“ vzhlédl k měsíci a oči mu zářily.
Artem neodpověděl. Se zatnutými zuby před něho položil Jelenu.
„A kdo je tohle?“ odfrkl Demlon znechuceně, když si konečně všiml bezvládného těla mladé ženy.
„Spadla do pasti,“ utrousil Artem a doufal, že se spletl. Že to není ONA. „Má zranění na hlavě, krvácí.“
„No a? Měls ji tam nechat, zvěř by si na ní pochutnala.“ Demlon ho už chtěl vyplísnit, když k jeho vlhkému čenichu zavanula zvláštní vůně. „Počkej,“ řekl rázně a začichal. Přistoupil k Jeleně a svoji obrovskou hlavu sklonil k ní. Začal se dávivě až hystericky smát. „Tys ji našel! Výborně, Arteme,“ nevěřícně koulel očima. „Přišla za mnou!“ a opět ze sebe přerývavě vyštěkával chrchle smíchu. Hrdelní tón se nesl lesem a vyplašil okolní zvěř i ptactvo.
Jelena se probrala. Nejprve se ozvala silná bolest hlavy a ještě se zavřenýma očima si ohmatala ránu. Pod prsty cítila slepené vlasy krví a zmateně zamžourala po okolí. Byla už tma, musela asi omdlít. Ucítila nepříjemný zápach, zvedla hlavu a dívala se rovnou do žlutých pichlavých očí. Byly tak opravdové! Vyjekla a snažila se odplazit z jejich dosahu.
„Vítej,“ promluvil Demlon a odhalil tak zkažené zuby. „Dlouho jsem na tebe čekal,“ a ve žlutých očích mu opět zajiskřilo.
Jelena se překvapeně dívala do chlupaté psí tváře. Do tváře své noční můry. Už to nebylo něco neznámého v její mysli, zlo se zhmotnilo a stálo před ní z masa a kostí. A možná proto nebyl pohled na něho až tak děsivý, jak by očekávala.
„Kdo si?“ vykoktala ze sebe.
„Já jsem Demlon, démon lesů a tvůj pán.“
„Můj pán?“ opakovala šeptem a snažila se srovnat myšlenky. „O čem to mluvíš?“ vyrazila ze sebe bojovně, až jí to samotnou překvapilo. Opatrně se zvedla, ale hlava se jí zatočila a musela se přidržet stěny jeskyně. S odporem se dívala na obří hlavu, chlupy kolem jeho tlamy byly slepené do nevzhledných drdů a hnijící dech jí zvedal žaludek.
„Já nemám pána a tebe neznám.“
Demlona její reakce překvapila, zamrkal očima a nechal si odpověď doznívat v uších. Když se vzpamatoval, zavrčel a tlapou dupl těsně u ní. Pod nohama cítila, že se zem zlehka zachvěla. Opřela se o jeskyni zády, aby měla pocit jakési opory.
„Mě nebude nikdo odmlouvat a ty už vůbec ne!“ zahřměl. „Až bude měsíc kulatý, naplníš svůj osud a pozvedneš můj rod znovu z temnoty. Zůstaneš tu, ať chceš nebo ne. Artem se o to postará,“ pro výstrahu klapl tlamou před jejím obličejem, jak to měl ve zvyku a nespokojeně zafuněl.
Jelena zavřela oči a zadržela dech, ale neustoupila. Slyšela, jak se obr vzdaluje. Když oči opět otevřela, neviděla ty zlé žluté oči, dívala se do modrých očí Artema, který stál celou dobu v pozadí a s tichým obdivem sledoval statečnost drobné dívky. Tak krásné oči ještě nikdy neviděla. Zatočila se jí hlava a klesla k zemi.
Artem ji opatrně zvedl a odnesl do chatrče. Položil ji na hromadu kožešin. Ze sukně jí utrhl širší pruh a ovázal hlavu. Ke kotníku jí přivázal dlouhý silný provaz, ukotvený těžkým balvanem. Do vody namočil kousek kůže a potřel jí suché rty. Jelena se probrala a okamžitě se chtěla zvednout a utéct pryč. Chytil ji za ruce.
„Uklidni se, nic ti neudělám,“ řekl tiše, ale důrazně. „Já ne.“
„Ty ne? A kdo teda, on?“ a zadívala se opět do těch neuvěřitelně modrých očí. Těžko uvěřit, že patří k tak zohavenému obličeji.
„Nikdo,“ zabručel a sklopil zrak.
„Kdo si?“ zeptala se a měla nutkání dotknout se ho. Natáhla ruku k jeho tváři. Artem sebou škubl a zavrčel. Ještě nikdo se ho nikdy nedotkl, co si pamatoval. Jelena ihned stáhla ruku zpět.
„Artem,“ odpověděl a přes jeho tvář přeběhl stín. Rád by jí řekl, že sám neví, kdo je. Chtěl by jí říci všechno, všechny myšlenky, otázky i obavy, co mu táhnou hlavou. Jelena se už nadechovala, aby se zeptala, co je zač, ale otázku raději spolkla a prozradila mu své jméno.
„Jelena,“ zopakoval a vzdálil se.
Vyprovodila ho pohledem. Jakmile byl z dohledu, okamžitě se rozhlédla okolo, aby si udělala představu, kde je. Vypadalo to jako nějaký primitivní přístřešek, ležela na kožešinách, nikde žádný nábytek či nádobí, vše jen ručně vyrobené z darů lesa. Jednu stěnu tvořila skála, ve které určitě přebývá ten démon. Přikrčeně se vyplížila ven. Ve tmě viděla špatně, udělala pár nesmělých kroků, ale nikdo se neobjevil. Chtěla se rozběhnout, ale v tom rozčilení si neuvědomila, že má na noze provaz. Při prvním delším kroku, ji podrazil nohu a srazil k zemi. Neudržela se bolestivému vyjeknutí. Zvedla hlavu a Artem se už skláněl nad ní.
„Nesu jídlo, seš hladová,“ poznamenal a zvedl ji na nohy. Jelena na něho jen nechápavě zírala a následovala ho zpět do chatrče.
„Jez,“ strčil jí do ruky kousek upečeného masa z divočáka a sám se zakousl do svého. Pečené maso mu přestávalo chutnat. V puse se mu měnilo v bláto bez chuti, ale on to vydrží.
„Děkuji,“ zašeptala Jelena a s trochou nedůvěry se zakousla do masa. Bylo opravdu výborně propečené, jen tomu chyběla sůl. Po očku pozorovala svého nového věznitele. Nevěděla, co si má o něm myslet, zda se ho má bát a do jaké míry plní oddaně rozkazy strašného démona.
Když dojedli, přinesl v koženém vaku vodu a nabídnul jí první. S chutí se napila. Artem si od ní vzal vak a ve stoje se také napil. Stál nyní napřímeně, měl vlastně vysokou a dost vypracovanou postavu.
***
Artem trávil s Jelenou spoustu času. Pomalu si zvykl na její přítomnost a z lovu se vracel brzy a rád. Jeho touhy se na čas uklidnily, jakoby v něm Jelena svým příchodem opět probudila tu lidskou část.
Demlon zůstával zalezlý ve své jeskyni a chodil si ven jen pro potravu, kterou mu Artem nosil. Netrpělivě čekal na svůj vytoužený den.
„Demlone?“ oslovila ho jednou Jelena.
„Ano?“ zavrčel.
„Proč mě nepustíš s Artemem do lesa. Můžu také lovit, naučí mě to. Já neuteču, slibuju,“ cvrlikala sladce, jak to jen v jeho přítomnosti dokázala.
„Mně neutečeš, o to strach nemám.“
„Tak vidíš, pust mě. Prosím.“
Demlon zafuněl a zamířil k jeskyni. Než vešel dovnitř, otočil se k Jeleně: „Jdi si, ale jestli utečeš, zabiju ho.“
Jelena byla radostí bez sebe. Konečně se bude cítit zase svobodná. Sama byla překvapená, jak snadno zapomněla na svůj svět, práci i známé. Nic z toho jí nechybělo. Noční můry ji už nepronásledovaly, a když s Artemem v noci zavyla na měsíc, vůbec jí to už nepřipadalo děsivé. Byla s Artemem šťastná. Ale čím víc se měsíc kulatil, tím víc se jí svíralo srdce.
„Slyšel si to? Můžu s tebou,“ přihnala se k Artemovi, který právě stahoval kůži z divokého králíka. Usmál se a pokýval hlavou. Jelena si přidřepla vedle něj a pozorovala ho při práci.
Její oči pomalu začínaly přivykat šeru a svými pohyby se čím dál víc podobala Artemovi. Když byl s úkolem hotov, kývl na Jelenu a oba vyrazili do lesa. Běžel rychle, že mu sotva stačila, ale ani slůvkem si nepostěžovala. Cítila chladivý vánek, který jí laskal obličej, a to jí dodávalo sílu. Za chvíli zpomalil a počkal, až ho doběhne. Zastavil a rukou ukázal za kopec. Její oči byly plné zvědavosti a veselí. Zvedl ruku a jemně se dotkl její tváře. Jelenou projelo obrovské napětí. Zadržela dech a srdce jí divoce bušilo. Potom si sáhl na tu svou a zavrčel. Otočil se ke kopci a vyrazil již pomalým krokem. Jelena se nadýchla a následovala ho. Zavedl ji ke svému nejoblíbenějšímu místu. K lomu. Z výšky skočil do vody i ve svém sporém oblečení. Jelena se rozhlédla po tom krásném, zapomenutém místě. Skála, na které stála, se táhla téměř po celém obvodu zatopené propasti a bíle svítila do okolního šera. Voda byla temná a hloubka se nedala odhadnout. Svlékla si své potrhané oblečení, zavřela oči a skočila. Voda ji přivítala ve své studené náruči a ihned si přivlastnila její dlouhé černé vlasy. Nasákly se vodou a ztěžkly jako kámen. Nemilosrdně ji táhly ke dnu. Artem se potopil a Jelenu vytáhl na hladinu. Sotva stačila postřehnout, co se vůbec stalo. Prskala vodu a lapala po dechu. Dostal ji ke břehu a vyzvedl na pevnou zem. Zůstala ležet a stále kašlala. Mokré vlasy jí zakrývaly nahé tělo a neskutečně studily. Lehla si na záda a dech se jí pomalu zklidňoval. Artem zůstal ležet vedle ní. Opřela se o loket a poprvé se dotkla jeho tváře. Cuknul sebou, ale neodehnal jí. Její ruka se však opět začala měnit, jako tenkrát, když sáhla na Artemem zdrápaný kmen stromu. Nehty se měnily v drápy a celá končetina se začala protahovat a nelidsky křivit. Zděšeně stáhla ruku zpět a vše zmizelo. Vystrašeně se podívala na Artema.
„Dotkni se mě,“ zašeptala. Váhavě jí položil dlaň na tvář, ale nic se nestalo. Jen Artemem projel silný náboj. Zavrčel a celým svým tělem se nad ní sklonil. Vnímal vůni její kůže, jejích vlasů, srdce mu bušilo a dech se mu zrychlil. Nebyl si však jistý, co má dělat.
„Polib mě,“ zašeptala.
„Nevím, co to znamená,“ sklonil zrak.
„Udělej to, po čem toužíš. Přitiskni své rty k mým,“ zašeptala a vyzývavě nastavila svá drobná ústa. Poslechl. Začal ho ovládat jakýsi zažehnutý plamen v jeho nitru, poháněl v něm touhu, vzít si ji teď a hned. Líbal ji divoce a vášnivě. Poprvé se dotkl ženských ňader, poprvé je líbal a sál, poprvé držel v náručí ženské tělo. Jelena se chvěla vzrušení, ale bála se ho dotknout. Nechala se proto laskat a vychutnávala si každý jeho jemný i pevný stisk. Její oči se změnily do temně oranžových. Vrněla a vzrušeně poštěkávala.
Najednou Artem zmučeně zavyl, až Jelena leknutím zajekla a odskočil od ní. Klekl si a plný zoufalství se svezl hlavou k zemi. Třásl se po celém těle. Opět několikrát zavyl a pěstí neslyšně praštěl do země. Jelena k němu opatrně přistoupila.
„Co se stalo? Arteme, co je ti?“
Artem se na ni podíval a oči měl zalité krví. „Tohle nesmím, nepatříš mi,“ zachraptěl.
„Já ale nikomu nepatřím, rozumíš! A jemu už vůbec ne. Nevemu si ho, nebo co si vlastně představuje. Chci být s tebou,“ dodala něžně a klekla si naproti němu. Vzala mu tváře do dlaní nedbaje na to, co se děje s jejími pažemi a olízla mu hluboké jizvy. „Nikdy jeho nebudu. Utečeme spolu, prosím.“
„Nejde to,“ zašeptal odevzdaně.
„Nechceš mě?“
„Chci, tak strašně moc.“
„Tak půjdem, přece se ho nebudeme bát.“
„To nejde, nemůžu odejít. Já…“ a hledal ta správná slova. „Já…prostě nemůžu.“
Jelena ho dlouze políbila a odešla si pomalu obléknout pohozený nátělník a zbytek plátěné sukně. Vlasy, které se jí houpaly do půli stehen, byly stále těžké a plné listí a jehličí. Sedla si na kraj skály a začala si je prsty pročesávat a čistit. Artem se tiše posadil k ní a pomáhal jí s vlasy. Měsíc se vyhoupl na obzor, už ho chyběla jen malá část. Jelena k němu smutně vzhlédla a oči jí zvlhly slzami. Chtělo se jí křičet a kopat kolem sebe a utéct nadobro pryč. Nechala si však jen stékat veliké slané slzy a dál dobrovolně zůstávala v nedobrovolném vězení. Neopustila by ho. A možná i trochu pochopila, proč zůstává on. Třeba je spojuje také nějaké pouto, které mu nedovolí Demlona zradit. Ale co se stane, až bude měsíc v úplňku? Ještě čtyři dny. Jen čtyři dny.
„Nikdo se mě neptá, co chci já. Ale jedno ti řeknu, raději zemřu, než abych mu patřila. To mi věř.“
***
Toho dne vstal Demlon ještě za světla. Jelena seděla s Artemem před chatrčí a vázala klestí. Vyšel z jeskyně a prohlížel si ji s neskrývanou chtivostí. Šedé lysé pysky se mu zvlnily úšklebkem. Otočil se a rozběhl do lesa.
Jelena se otřásla a v krku jí uvízl chomáč strachu a odporu. „Kam šel?“ zašeptala.
„Nevím, ani si nepamatuju, kdy šel naposledy ven,“ pověděl Artem popravdě. Její oči mu připomínaly oči srny, tolikrát v nich viděl smutek a bezmoc. Vzdychl a zaplašil vtíravé myšlenky, které mu bzučely v hlavě jako dotěrný komár.
Jelena vzala starý dlouhý nůž a snažila se zkrátit přerostlé zacuchané vlasy. Čas ostří nože ztupil a vykousal do něho několik zubů. Každý pramen tak měla jinak dlouhý, ale nezáleželo jí na tom. S krátkými vlasy se na pár chvil dostavil pocit neuvěřitelné lehkosti, jakoby se vznášela někde v oblacích. Při řezání posledního pramene si tupou čepelí poranila dlaň. Upřeně se dívala na proužek krve stékající po zápěstí až k loktu. Špičku nože přitiskla ke kůži a obkreslila rudou stopu. Stačilo by jen přitlačit a nechat život odtéct spolu s životodárnou tekutinou a vsáknout do měkké země. Artem přiskočil, vytrhl jí nůž z ruky a odhodil.
„Co to děláš?“ zasyčel a rty přiložil na krvácející ránu. Nasál vytékající krev a kovovou chuť si nechal poválet na jazyku. Tělo mu pulsovalo a všechny touhy a pudy, které ho tolik pronásledovaly, se vrátily zpět v plné polní. Odpočaté, s novou silou útočily na polorozpadlé hradby v jeho nitru. Už v uších slyšel, jak jásají a povykují, protože vítězství cítí na dosah ruky.
„A co bude dál?“ zeptala se přímo. „Jak daleko sahá tvoje oddanost k němu? Budeš mě u toho pro něho držet?!“ vytrhla mu ruku a odsedla si.
Artema to rozzuřilo. Na spáncích mu divoce tepalo, s vrčením se k ní přihnal a své zuby zastavil o jemnou kůži na jejím krku. Nestiskl. Přerývavě dýchal a sálalo z něho teplo. Jelena se nebála. Věřila mu víc, než on věřil sám sobě. Zaúpěl a ztratil se mezi stromy.
Jelena osaměla. Uvnitř se cítila naprosto prázdná. Chvilku si pohrávala s myšlenkou, že třeba odešel, aby jí dal šanci utéci. Ale kam by šla? Co by dělala mezi lidmi takhle narušená? Nechtěla se vrátit do už cizího světa. Věděla jediné, příslib dnešní noci bude stvrzen červenou pečetí.
Měsíc dorostl do své poslední fáze. Pyšně se vyhoupl na oblohu a každou rozsvícenou hvězdou pečetil osud mladé dívky. Stříbrná záře měsíce dopadla na Jelenu a ostře se zabodávala do každého póru její kůže. Svěděla ji. Začala se nepříčetně škrábat. Zarývala pevné nehty do kůže tak silně, že po nich zůstávaly krvavé rýhy. Oči se jí změnily v tmavě oranžové a z hrdla se jí vydralo táhlé volání.
„Čas se nachýlil,“ pronesl Demlon mlaskavě, který se za ní neslyšně objevil.
Jelena zavrčela a zle se na něho podívala. Tělo nepřestávalo svědět a hřálo jí až k zalknutí. Teplo z ní doslova sálalo, podobně jako u Artema, když se rozzuřil.
„Co chceš!“ odsekla a dál škrábala rozervanou kůži.
Byla nervózní a cítila, že se neovládá. Křičet! Chtělo se jí křičet a vrčet jako hladové zvíře, které se dralo ven. Jen zarýt ostré drápy do měkké kůže a servat ji za sebe.
„Nechť obřad započne,“ zahřměl Demlon obřadně a začal se k ní pomalu přibližovat. Velkým šedým jazykem potaženým kalným plakem si olízl čenich a lysé pysky.
Jelena bezmyšlenkovitě popadla kámen, který měla po ruce a hodila ho po něm. A potom další a další. Demlon svou mohutnou tlapou vykryl každou mířenou ránu a pak ji jedním skokem smetl k zemi. Stál nad ní v celé své velikosti. Tlamu sklonil až k jejímu obličeji. Viděla, jak se mu v koutku hromadí zapáchající sliz.
„Arteme!“ vykřikla ze všech sil.
„To už stačilo,“ procedil Demlon. „Teď se s tebou spářím, ať se ti to líbí nebo ne.“
„Nech ji!“ ozvalo se z dáli. Artem se řítil ze svahu.
Demlon vztekle otočil hlavu a táhlé sliny odletěly po směru pohybu. „Tvoji drzost už nebudu více tolerovat!“ rozštěkal se.
Nechal Jelenu na zemi a rozběhl se proti němu. Zem se při každém dopadu jeho tlap zachvěla. Artem se zastavil a jeho odhodlání s každým blížícím se metrem sláblo. Demlon ho obří tlapou nabral a hodil ke straně. Artem letěl vzduchem a pak se zhroutil k zemi.
„Jsi stejný slaboch jako tvá matka!“ zasyčel. „Taky byla plná soucitu a lásky,“ poslední slova vyplivl, jakoby ho pálily na jazyky. „Neustále ti vštěpovala do hlavy ty lidský slabosti a nevážila si toho, že sem si ji vybral. A nakonec chtěla utéct i s mým nepovedeným potomkem. A taky za to zaplatila,“ uchechtl se.
Artem se na něho díval s otevřenou pusou a snažil se vstřebat a srovnat jeho slova. Nikdy o matce nemluvil. Ale ano, vždyť to bylo tak zřejmé!
„Ty!“ vykřikl zmučeně Artem. „Zabiju tě,“ a jedním skokem stál na nohou a vrhl se na Demlona. V tom okamžiku se však změnil ve velkého stříbrného vlka. Menšího, než Demlon, ale o to zuřivějšího. Ani jeden z nich takovou přeměnu nečekali a to dalo Artemovi šanci Demlona napadnout. Divoce mu šel po krku a po nohách. Zakusoval se mu do dlouhé srsti a dvakrát ho převalil na bok. Demlon byl však příliš silný. Zuby ho chytil za kůži, zatřásl několikrát hlavou a prudce s ním mrštil o strom. Artem celou vahou přistál na kmeni a zlomil si několik žeber. O ostrý pahýl, který zůstal po větvi, si roztrhl celý bok a se skučením se svezl k zemi. Silně krvácel.
„Vždy si byl svéhlavý a nerozumný. Propouštím tě ze své služby, Arteme,“ zasmál se. „Zaplatíš za svoji zradu stejně jako tvá matka!“ Artem zmučeně zakňučel a Demlon se chystal zasadit mu poslední ránu.
„Demlone,“ zavolala na něho ostře Jelena, na kterou zcela zapomněli. Otočil se po hlase. Jelena měla stále tmavě oranžové oči a z rozdrásané kůže krvácela. Trochu se třásla. Klekla si na všechny čtyři a váhavě se blížila k démonovi.
„Jsi tak silný a mocný bojovník,“ hlavu měla skloněnou k zemi a natočenou ke straně. Přesně tak, jako když pes dává silnějšímu druhu najevo svoji přízeň a pokoru.
„Chci být tvou oddanou služebnicí.“
Demlon těkal očima a byl zmatený. Řeč jejího těla však mluvila jasně. Nyní již stála u něho a objala jeho mohutnou šíji. Stoupla si na špičky, aby byla co nejblíže k jeho slechu.
„Jsi tak nepřemožitelný. Chci být tvojí družkou, můj pane.“
Demlon se otřepal a vzrušeně odfrkl. S výsměchem se podíval na Artema. Ten ležel stále zhroucený u stromu a jeho stále modré oči se kalily bolestí.
„Ano,“ zavrněl Demlon. „Jen to s ním skoncuji.“
„Mám lepší nápad, než ho jen zabít. Postavil se přeci proti svému pánu,“ a poočku sledovala jeho reakci.
„A jaký?“
„Nech, ať je svědkem našeho obřadu a pak ho zabij. Až bude umírat, bude mít před očima jen nás dva.“
Demlon se posadil a chrchlavě se rozesmál. „Jsi nejen krásná, ale i zkažená. Jsi dokonalá!“
„Ale mám jedno přání,“ cukrovala a jeho srst si natáčela na prst.
„A jaké?“ byl skutečně zvědav.
„Víš, jsem a vždy jsem byla žena. Chci, aby sis mě vzal jako muž. Hrubě a divoce, ale jako muž. Umíš to?“
„Jestli to umím?“ odfrkl. „Tak se dívej.“
Srst mu začala ustupovat, tlapy a tělo se měnit v lidské a nakonec psí hlava v obličej. Stál před ní vysoký štíhlý stařec. Vlasy i vousy měl dlouhé a prošedivělé. Lehce se hrbil a tvář měl zbrázděnou hlubokými vrásky.
„Tak jak se ti líbím?“ promluvil.
„Jsi mužný a přitažlivý,“ usmála se a přistoupila k němu. Otočila se k Artemovi zády a on zahlédl pod tílkem dřevěnou rukojeť.
Natáhla k Demlonovi ruku a prstem obkreslila jeho zarostlou tvář. Slastně zavřel oči. Jelena neváhala, vytáhla dlouhý nůž a jedním tahem mu prořízla hrdlo. Demlon vytřeštil oči a chytil se za krk. Mezi prsty se mu řinula hustá tmavě zelená břečka. Chrčel a klesl na kolena. Jelena do něho strčila nohou a on padl na záda. Pudově, aniž by věděla, co dělá, se na něho vrhla a začala hltavě pít zelenou lepkavou tekutinu. Hořkost ji dávila, ale dál zuřivě sála. S posledními kapkami odtekl i život démona. Jeho tělo se rozpadlo na prach.
Jelena si klekla a opřela se o chvějící se ruce. Přepadly ji ukrutné křeče. Žaludek a snad všechny vnitřnosti se snažily obrátit naruby a vyždímat. Dávivý reflex ji nutil vyvrátit pozřený jed, ale nešlo to. A mozek se tlačil ven z lebky. S bolestným křikem, při kterém tuhla krev v žilách, si rvala vlasy z hlavy. Ty se však začaly prodlužovat a prorůstat do kůže po celém jejím těle. S dalšími bolestmi se ruce i nohy začaly měnit v chlupaté tlapy.
Než se stačil Artem připlazit blíž, aby jí byl nablízku, stála před ním krásná vlčice. Byla sice větší, než Artem, ale podle štíhlé postavy bylo zřejmé, že se jedná o samici. Měla ebenově černou srst a oči jí zůstaly tmavě oranžové. Oklepala se od hlavy až po ocas a protáhla všechny čtyři končetiny.
„Hned ti pomůžu, neboj se. Tolik jsem se o tebe bála,“ trošku váhavým krokem, došla k Artemovi a zabořila čenich do jeho stříbrné srsti.
Začala mu lízat zranění. Potom si zuby vytrhávala lesklou srst, v puse ji smísila se slinami a vkládala do otevřené rány. Ta se začala ihned zacelovat. Bolest ještě přetrvávala, ale už nebyl ohrožen na životě. S námahou vstal.
„Jeleno, myslel jsem, že…ty jsi…,“ a hlas mu selhal.
„Král je mrtev, ať žije král,“ pověděla posměšně a zavyla na měsíc, toužebně a vábivě. Neodolal a musel se přidat. Začala se o něho provokativně otírat a zašeptala do tmy:
„A dnešní noc jeho rod znovu povstane!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
