obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5737 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Cizinec ::

 autor papuchalek publikováno: 08.01.2012, 6:43  
 

Bylo už téměř poledne a J. B. spěchal do práce. Nestalo se mu poprvé, že šel pozdě, a šéf už mu posledně hrozil, že ještě jednou a dostane padáka. J. B. po vyhazovu ani v nejmenším netoužil a proto utíkal, jak nejrychleji dovedl. Náhle se zastavil. U zdi jednoho domu se krčila malá špinavá žebračka a upírala na něj pohled. Měla fantasticky modré oči. J. B. neměl peníze nazbyt, ani neoplýval přebytkem soucitu, ale v tu chvíli se v něm něco pohnulo. Prohledal svoje kapsy, avšak našel pouze jediný lesklý peníz. Párkrát ho obrátil v ruce a potom ho hodil malé žebračce. V jejích úžasně modrých očích zahlédl záblesk vděku.

Pomalu se začínalo stmívat. Temný závoj noci postupně přikrýval jeden dům za druhým. Ulicemi profukoval chladný večerní vítr a nahlížel do oken domů. Při světle a v teple tam seděli různí lidé, malí i velcí, tmavovlasí i blonďatí, mladí i staří, plačící i smějící se. Bylo jich mnoho a větru nepřišli dost zajímaví na to, aby se u některého okna zdržel déle než pár vteřin. Velice rychle prolétl celým městem až na kraj západní čtvrti. Ta se podobala zbylým částem města – byla špinavá a bezútěšná.
Na studené dlažbě jedné z tamějších ulic se krčila drobná postavička. Vítr sice předtím nezaujali lidé v domech, ale zubožené dítě upoutalo jeho pozornost. Zatočil se dokola a snesl se k zemi, aby si děvčátko lépe prohlédl. Mělo tmavé vlasy a obrovské modré oči, a jeho vyzáblé tělíčko zahalovaly špinavé roztrhané šaty. Bylo slyšet, jak mu kručí v břiše. Žebračka. Vítr na ni zahvízdal a konejšivě ji objal svými studenými křídly. Když se roztřásla zimou, přišlo mu najednou líto, že ji nedokáže zahřát. Bezmocně zaskučel a odletěl mrazit svým chladným dechem jinam.

Na obloze se objevovaly první hvězdy. Dívenka si protřela svoje zářivě modrá očiska ušmudlanýma rukama a zahleděla se k nebi. Nevyznala se v hvězdách a neznala názvy souhvězdí, ale fascinovala ji všechna tajemná zákoutí nočního nebe.
„Nemáš hlad?“ ozval se najednou chraplavý hlas a roztrhl tak klidné ticho večera. Holčička sebou škubla a podívala se po zdroji hlasu.
Stál tam muž s hranatými rameny, zahalený v černém plášti, takže se panujícím příšeří téměř ztrácel lidskému zraku. Děvčátko na něj vylekaně hledělo ostrou modří očí, posazených nad vystouplými lícními kostmi.
Muž s hranatými rameny a chraplavým hlasem k ní natáhl křivou žilnatou ruku, která pevně svírala kus voňavé pečeně.
„Samozřejmě, že máš hlad,“ zachrčel a vábivě potřásl hnátou s jídlem, „tak si pro něj pojď, je pro tebe!“ Modrooká dívenka se pomalu a ostražitě přiblížila a chňapla po mase. Muž s hranatými rameny a chraplavým hlasem ucukl a sípavě se rozchechtal.
„Myslela sis, že to dostaneš zadarmo?“ smál se krákavě. Dívka se zářivě modrýma očima se nešťastně stáhla.
„No to víš, že ti ho dám,“ chlácholil ji cizinec, „ale něco za něco. Ty dostaneš jídlo a já... ,“ naklonil se k ní a po obličeji mu přeběhl stín, „dostanu tvůj mozek!“

Cizí muž s hranatými rameny a chraplavým hlasem stále ještě svíral v jedné seschlé pazouře kus masa, v druhé zrezivělý, přesto stále ostrý nůž. Vztekle zaryčel a dlouhými kroky vyrazil za postavou mizící ve tmě. Jak sevřel upečené maso ve své ruce, pokrylo se najednou krví a stalo se syrovým, jako kdyby jej právě vyrval z něčího těla.
Hubeňoučká dívka utíkala, jak nejrychleji dovedla, a zářivým zrakem svých ostře modrých očí probodávala stíny noci. Nikde se nic nehýbalo, ale ona běžela, dokud jí nedošly síly. Pak se zhroutila na zem. Její vychrtlé tělo se vzpíralo takové námaze. Ležela na hromadě odpadků a ztěžka oddechovala.
Po chvíli zaslechla kroky. Vyděšeně se rozhlédla a potom se zahrabala do smradlavých krabic a zbytků jídel, na kterých ležela. Zvuk lidských šlépějí se přibližoval, až se zastavil těsně nad ní. Dívenka se třásla hrůzou, a strachem, blikotajícím jí v očích, připomínala vyděšené malé zvířátko. Odpadky se rozletěly na všechny strany, když do nich cizí muž s hranatými rameny a chraplavým hlasem vší silou kopl. Popadl děvče se zářivýma očima za krk a zvednul ho do vzduchu.
„Asi jsi mě úplně nepochopila,“ zasyčel a zatřásl s ní. „Chci tvůj mozek - tvou inteligenci, tvou představivost, tvoje myšlení. A vezmu si je, ať se ti to líbí nebo ne!“ Děvčátko vzhlédlo k nebi a na ploše výrazných očích se jí roztančila mihotavá světélka hvězd.
Pomozte mi, prosím... pomozte mi, vezměte mě odsud pryč, směrovalo bezmocné dítě proud myšlenek k obloze.
„Cože?!“ zařval muž s hranatými rameny. „Myslíš si snad, že tě hvězdy slyší? Myslíš si, že hvězdy jsou živé? CHACHACHA! To jsi mě opravdu pobavila.“ Naklonil se k ní a zasyčel jí do obličeje: „Povím ti teď tajemství, nechtěné dítě. Ta světla, která nazýváš hvězdami, jsou světla svíček ze Hřbitova ztracených duší. Je tam nahoře, víš? Leží tam pohřbení ti, na které všichni zapomněli. Necítíš ten zápach? To je hnilobný smrad rozkládajících se mrtvol.“ Vzduch ztěžkl nepříjemným pachem, ze kterého se člověku zvedal žaludek, a naplnil se zvláštním tichým šepotem. „Slyšíš? Zapomenutí mrtví spolu hovoří. Rádi by tě mezi sebou přivítali.“
Modrooká dívka mu najednou vyklouzla ze sevření jako kluzká rybka a spadla na zem. Postavila se na nohy, vzhlédla a vzpurně zabodla zářivě mořský pohled do bahnité hnědi mužových očí. Nevěřím tomu, pomyslela si rezolutně.
Důvod, proč ještě žila, byl, že věřila. Věřila v existenci jiných světů, a že cesty k nim tvoří hvězdy, a také doufala, že jednou z nebe sestoupí postava zahalená ve světle a vezme ji přes tyto hvězdy jinam. Že vytvoří most, po kterém přejde do nekonečných dálek. Že odejde z bezútěšného lidského světa, kde nikdo neznal její jméno, a kde jí nikdo nebyl ochoten pomoct.
„Ale ne, tak tomuhle ty vážně věříš?“ zasmál se muž s hranatými rameny a chraplavým hlasem. „Tak se podívej nahoru! Nevidíš snad, jak se obloha tlačí k zemi? Hroby ji tíží, světla svíček se přibližují a mrtví se už těší.“
Dívka vzhlédla. Nebe se opravdu ztěžka snižovalo k zemi a mrtvolný zápach zesílil. Cizí muž s hranatými rameny a chraplavým hlasem ji popadl kolem pasu a vyhodil ji vzhůru. „Abys mi začala věřit,“ křikl za ní.
Všechno se točilo a rozmazávalo v zářivé šmouhy jako v nějakém šíleném snu. Potom modrooká holčička tvrdě dopadla na zem. Opatrně se zvedla a rozhlédla se. Ocitla se na starém hřbitově. Počasí se tvářilo velice nevlídně, sychravá zima ji objala mokrými prsty a způsobila, že jí naskočila husí kůže. Stmívalo se a nejvzdálenější náhrobky se pomalu ztrácely jejímu zraku do neproniknutelné temnoty. Přitom ale vždycky, když nějaký zmizel, rozsvítila se na jeho místě svíčka, jejíž světlo jasně označovalo, kde spočívá neznámý zesnulý. Svíčka stejně zářivá, jako světlo hvězdy! V tu chvíli si dívka uvědomila přítomnost něčeho cizího. Nic nezaslechla ani nespatřila, přesto věděla, že není sama. Potom se vzduch před ní rozechvěl, a pomalu se začaly objevovat obrysy lidské postavy. Její rysy nešlo rozeznat, celá se ztrácela v šedavé mlze, pouze na místě, kde měla mít oči, zářila dvě světélka jako plamínky svíček na náhrobních kamenech.
„Vítám tě,“ ozvalo se podivnou ozvěnou lidského hlasu a mlhavý závoj kolem postavy se mírně zavlnil, „nečekala bych, že se tu objeví někdo živý, ale vlastně proti tomu nic nemám. Najdu ti pohodlné místo k věčnému spočinutí.“
Modrooké děvčátko na ni vyděšeně zíralo.
„Východ odsud neexistuje. Zde končí zapomenutí. Pokud si tě nikdo nepamatuje, nemůžu tě nechat jít. Já jsem Dušičková vzpomínka. Seženu ti krásný náhrobek. Až spočineš v náruči tmy, tak teprve oceníš sdílnost zesnulých. Mrtví před sebou nic netají, šeptají si o lidech, kteří na ně zapomněli, a netíží je nic, kromě výšek nad nimi. S mrtvými budeš vycházet, nejsou zlí, jen občas trochu zahořklí.“
Dívenka s mořskýma očima před ní vystrašeně couvala, potom se otočila k Dušičkové vzpomínce zády a rozběhla se řadami náhrobků směrem od blížící se tmy. Všechny hroby vypadaly velice starobyle, porůstal je mech a rozpadaly se pod tíhou času, a jména na nich byla dávno tak zašlá, že nebylo možné je přečíst. Jak děvče běželo stále dál, náhrobní kameny se pořád měnily, žádné dva nebyly totožné, východ se ale neobjevoval. Uličky mezi hroby se křižovaly stále stejně a nikde nekončily. Když se po chvíli zastavila a ohlédla, vypadalo to, jako by se vůbec nepohnula. Temnota byla stále stejně daleko a Dušičková vzpomínka stála opět před ní. Napřáhla k ní ruku, zahalenou v kouřové cloně.
„Pokud na tebe všichni zapomněli, nemůžeš se vrátit! Takže... ?“ zašeplala a u jejích nohou se otevřela velká temná jáma...

J. B. nemohl spát. Převaloval se v posteli a mysl mu tížily starosti. Uvažoval, co teď bude dělat, když je bez práce. Po chvíli se zvedl, přešel k zrcadlu a zahleděl se svému odrazu vyčítavě do očí. A to se chtěl ženit! Na to teď není ani pomyšlení, když bude mít ještě míň peněz než dřív, tak by nezvládl rodinu uživit. Ale však on na něco přijde. Nakonec vždycky může jít žebrat. Náhle si vzpomněl na žebračku, kterou v poledne viděl. Měla zvláštní oči...

Postava v mlze i náhrobky zmizely. Modrookému děvčátku podklouzly nohy a ono se zřítilo do hloubky. Najednou bylo zpátky - opět leželo na té hromadě odpadků, a cítilo bodavou bolest v hrudníku a noze. Nad ním se tyčil cizí muž s hranatými rameny a chraplavým hlasem.
„Jak ses dokázala vrátit se zpátky?“ zařval vztekle. Dívenka neodpovídala. Bolest ji týrala čím dál víc, měla pocit, že musí každou chvíli vypustit duši.
„To mi nevyšlo,“ zachrčel si pro sebe zklamaně muž s hranatými rameny, „ale nevadí... nevadí! Vrátíme se tedy k původnímu plánu.“
Zašmátral v záhybech svého tmavého pláště a vytáhl kus zkrvaveného masa. Popuzeně jej odhodil a hledal dál. Konečně sevřel žilnatou pazouru kolem rezavého nože a vytáhl jej. Zálibně si jej prohlédl a pak se sklonil k modrookému děvčátku, které se bolestí nemohlo ani hnout, a přiložil mu špičku nože k hlavě. Rez na čepeli ožila a začala se přesouvat na dívčinu hlavu. Pomalu jí pokrývala tváře rezivou vyrážkou a hyzdila tak její jemný vyhublý obličejík. Dítě začalo křičet bolestí, jak mu rezavohnědá sněť vnikla do úst a zaslepila mu zářivě modré oči. Škubalo sebou a pokoušelo se odtrhnout si ostří nože od hlavy. Muž s hranatými rameny se tomu hlasitě smál.
Potom se hvězdy na nebi rozzářily jasněji a na jejich zlatém světle se objevila postava, která se rychle snášela k zemi. Cizího muže s hranatými rameny a chraplavým hlasem jakási neznámá síla odhodila o několik metrů dál a rezavý nůž mu vyklouzl z ruky. Dívenka s výrazně modrýma, teď už téměř slepýma, očima vzhlédla ke zlatavé záři a šťastně se rozesmála. Chtěla promluvit, chtěla vítězoslavně vykřiknout: Věděla jsem to!, ale skrz její zrezivělou ústní dutinu už nemohl projít žádný zvuk. Postava měkce dopadla na zem a nabyla určitého tvaru. Byl to mladík v barevně károvaném oblečení s rolničkami. Vytančil z kuželu světla a jemně pohladil dívku po zohyzděné tváři. „Zdravím tě,“ zazněl zvonivě jeho hlas, „jsem Harlekýn. Rád tě konečně poznávám.“
„NE!“ zaječel vztekle cizí muž s chraplavým hlasem, který se právě sbíral ze země a probodával Harlekýna nenávistným pohledem. „Ne! Je tam pohřebiště! Zmiz, ty šašku! Tam nahoře jsou hroby, mrtvoly a hniloba!“
Harlekýn jej ignoroval. Jemně chytil modrooké děvčátko za ruce a vtáhl jej do blyštivého světla.
„Tam nahoře jsou nekonečné dálky. Ukážu ti říši, o jaké se ti ani nesnilo,“ zašeptal a jeho slova doprovázel veselý cinkot rolniček. Uchopil ji kolem pasu a společně zmizeli v jiskřivém víru hvězdné záře...

Ve městě svítily pouliční lampy a všude panovalo klidné noční ticho. Vítr zakroužil nad tichými ulicemi a potom se neslyšně snesl k západní čtvrti. Tvář děvčátka, které zde večer spatřil, mu nešla z mysli. Vrátil se zpátky a chtěl ji najít, protože se bláhově domníval, že ví, jak jí pomoct. Nikde ji ale nemohl najít. Zklamaně foukal ulicemi a hledal to zvláštní modrooké dítě. Potom zpozoroval nějaký pohyb a zvědavě přiletěl blíž. Na zemi se tam krčil jakýsi velice podivný cizí muž s opravdu velice hranatými rameny. Vypadal poněkud sešle, jako by měl každou chvíli vypustit duši. Vítr nemohl vědět, že si nemusí dělat starosti, protože cizímu muži tohle nehrozí - žádnou duši totiž neměl. Teď právě se postavil, když bylo vidět, že mu to dělá značné potíže, jelikož končetiny mu začínaly vypovídat službu, a začal se belhat pryč. Náhle se z oblohy snesl tichý mrazivý šepot:
„Každému dopřejme to, v co věří... Už brzy na tebe i ona zapomene a Dušičková vzpomínka čeká... Najdu ti pohodlné místo k věčnému zapomenutí... S mrtvými budeš vycházet, nejsou zlí, jen občas trochu zahořklí... Každému dopřejme to, v co věří... Těšíme se na tebe...“
Muž s hranatými rameny vztekle zúžil oči. „Ale já jsem ještě neskončil!“ vykřikl chraplavě k nebi. Potom tiše zmizel ve stínech noci. Vítr se zatočil kolem dokola a chvíli vyčkával, ale když se nic nedělo, ztratil o podivnou příhodu zájem. Prolétl naposledy městem a vydal se hledat nové příběhy...


 celkové hodnocení autora: 87.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 chris ONNE 09.01.2012, 17:20:47 Odpovědět 
   Zdravím!

Práci šotků jsem nezahlédl, což je příjemné zjištění. Přesto do něčeho si rýpnout musím. To jsem prostě celý já.
Malinko mi vadilo občasné, zbytečné, opakování slov popř. jména:

Bylo už téměř poledne a *J. B.* spěchal do práce. Nestalo se mu poprvé, že šel pozdě, a šéf už mu posledně hrozil, že ještě jednou a dostane padáka. *J. B.* po vyhazovu ani v nejmenším netoužil a proto utíkal, jak nejrychleji dovedl. Náhle se zastavil. U zdi jednoho domu se krčila malá špinavá žebračka a upírala na něj pohled. Měla fantasticky modré oči. *J. B.* neměl peníze nazbyt, ani… - ve druhém a třetím případě nemusíš jeho jméno opakovat, neboť víme, o kom je řeč.

… Cizí muž s hranatými rameny a chraplavým hlasem *stále* ještě svíral v jedné seschlé pazouře kus masa, v druhé zrezivělý, přesto *stále* ostrý nůž… - to druhé „stále“ můžeš vypustit, popřípadě nahradit např. slovem „ještě“.

… Uličky mezi hroby se křižovaly *stále stejně* a nikde nekončily. Když se po chvíli zastavila a ohlédla, vypadalo to, jako by se vůbec nepohnula. Temnota byla *stále stejně* daleko… - opakování výrazu „stále stejně“. První výraz můžeš nahradit např. „totožně“.

Příběh. No, jak to říct. Prostě se mi líbil. Jak jeho pozvolné tempo, tak i jeho celkové provedení. Krásně pochmurná atmosféra a ty pasáže s větrem, jj. Toto dílko je hodně povedené.

Hezký zbytek dneška a ať múzy slouží nadále!

Chris
 ze dne 10.01.2012, 16:57:56  
   papuchalek: díky za komentář... sem tam ta stejná slůvka uletí, to je fakt... pokusím se dávat si na to pozor... :)
 čuk 08.01.2012, 6:43:03 Odpovědět 
   Tvůj absurdní horor se mi líbí. Má v sobě hloubavý podtextz. Ono hranatého muže si představuji jako smrt. A pointu vidím, že hroby, ale ani záchrana naní nahoře, ve hvězdách, ale v realitě mrtvých v hrobech. Druhý včleněný příběh je o o J.B.: podává alternativní řešení, zde je použit motiv snu, kdy je dívka naopak zachráněna, vznesena vzhůru a onen hranatý muž se vrací na hřbitov poražen. Tahle konfrontace je zajímavá i to spojení mezi onou dívenkou a mužem. Rámování větrem je důvtipné, ač nerealistické, dodává příběhu dimenzi reality.
 ze dne 10.01.2012, 16:59:45  
   papuchalek: děkuji za komentář... jsem ráda, jestli se výtvor líbil... :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Cena odvahy - 1...
Anne Leyyd
Krize středního...
KranadLesnár
Srdce ženy / 11...
Rebekka
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr