obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392454 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dva životy: Kapitola pátá ::

 autor Trenz publikováno: 08.01.2012, 14:02  
 

Kapitola pátá

5. června 1871

Po odpolední výuce kolem čtvrté hodiny si Georgiana a James vyjeli na koních, aby Georgiana poznala krásy Norfolku. James ji vedl přes louku, do lesa až k řece, aniž by se Georgiana jedinkrát zamyslela nad tím, jestli je pro ni bezpečné být s mužem, o kterém téměř nic neví, takhle o samotě. Věřila mu, netušíc, odkud to pramení. Přesto jí včera celou noc vrtalo hlavou, co Elizabeth řekla.
Když zastavili u řeky, aby nechali koně odpočinout, rozložil James na trávu deku, aby se mohli posadit a sledovat líně plynoucí řeku.
„Přemýšlela jsem, Jamesi,“ promluvila Georgiana, když už jí slova, která chtěla říct a neodvažovala se, příliš pálila na jazyku. Nepohlédla na něj. Hleděla do dálky, ale cítila, jak se na ni podíval.
„Ano? A o čem?“
„O vás,“ odpověděla mu a pohlédla mu do tváře právě včas, aby viděla, jak tázavě povytáhl obočí.
„A co vás k tomu přimělo?“
„Něco, co řekla slečna Elizabeth. Doufám, že se na ni nebudete zlobit.“
„Podle toho, co o mně řekla,“ zněla Jamesova odpověď.
„Vlastně nic moc,“ připustila Georgiana a pokračovala: „Jen to, že se o vás moc neví. Jste právník a pocházíte z Londýna. Na malé město je to hodně málo informací.“
„Rád si udržuju svůj soukromý život v soukromí,“ odvětil jí James klidně, jako by byl na tyhle řeči zvyklý.
Na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho, jak Georgiana sbírala odvahu k dokončení své myšlenky.
„Znala jsem v Londýně právníka, který se jmenoval Richard Goyer. Měl syna Stephena, ale oba zahynuli při požáru jejich domu uprostřed noci před šesti lety.“
„Říkáte, že jsem je zabil a teď se vydávám za jejich příbuzného?“ otázal se jí a Georgiana cítila, jak ji jeho pohled propaluje. Věděla, že vstupuje na nebezpečnou půdu, že se jí může něco stát, ale musela se zeptat, neboť jí to nedávalo klidu.
„A zabil?“
„Ne, nejsem vrah,“ když odpovídal, stále jí hleděl do očí. Jeho odpověď byla upřímná. Aspoň to si Georgiana myslela. Kdyby mu dokázala číst myšlenky, slyšela by i Už ne. Takhle věřila, že jí říká celou pravdu a James tomu byl rád.
„Udělejme dohodu, Georgiano. Já vám řeknu něco o sobě a vy se podělíte o svůj život.“
„Na mě není nic zajímavého.“
„Mýlíte se, Georgiano. Já jsem dost možná považovaný za záhadného, ale vy v sobě skrýváte tajemství, s kterými se potřebujete někomu svěřit, aby vás přestaly tížit.“
Georgiana uhnula pohledem a to ji prozradilo, i když James už dávno věděl, že má pravdu. Dokázal číst v lidech. Bylo to nutné pro jeho dřívější profesi. Poznal na Georgianě, že ji tíží a pronásleduje těžká minulost. On se dokázal vyrovnat se svou černou duší, ale ta její byla poskvrněna někým druhým. Viděl jí to v očích. A pokud si to dobře pamatoval, byl i u toho. Tenkrát jí nepomohl a nyní to musel napravit.
„Proč se staráte, Jamesi? Tohle je víc, než jen dělání společnosti novému příchozímu do města,“ přerušila Georgiana tok jeho myšlenek.
„Řekněme, že vím, jaké je to odlišovat se a že máme část minulosti společnou.“
„Nepamatuju si, že bych vás někdy viděla.“
„Neříkám, že jsme se setkali.“
Pak se usmál.
„Ale jedno po druhém. Poznejme se a během našeho vyprávění možná i najdeme okamžik, který je pro nás společný.“
„Očividně to víte. Proč mi to neřeknete?“
„Trávíte čtyři hodině denně se slečnou Norfolk. Potřebujete trochu rozptýlení.“
Georgiana pochopila, že z Jamese nic nevypáčí, a proto se přestala snažit a jen si užívala jeho přítomnost.
Pak se James rozpovídal: „Narodil jsem se v chudinské čtvrti. Můj otec byl švec. Někdy měl tolik práce, že mu musela matka pomáhat a jindy jsme neměli, co jíst i celé dny. Když mi bylo šest, dostal otec nabídku šít boty pro šlechtice. Díky tomu mě mohli poslat do školy. Učil jsem se natolik dobře, že mě sami učitelé doporučovali na studium práva, když otec začal hůře vidět. Léta práce jen při mihotavém světle jedné svíčky, se podepsaly na jeho zraku. Když mi bylo třináct, oslepl a rázem jsme se ocitli bez peněz, a kdyby nebylo laskavého hostinského, který mě zaměstnal jako podkoního, brzy bychom skončili na ulici.“
Tady se James odmlčel, jako by se rozmýšlel, co dál Georgianě říct. Nakonec se ho sama zeptala: „A jak se z podkoního stane právník?“
„Měl jsem štěstí,“ usmál se James.
„Když jsem nemohl studovat právo na škole, sehnal jsem si knížky o právu a po nocích jsem je všechny přečetl.“
„Po nocích? A kdy jste spal?“
„Nevím proč, ale stačí mi ke spánku tři nebo čtyři hodiny a cítím se, jako bych prospal celou noc. Jako malý kluk jsem se hrozně nudil, ale jakmile jsem se naučil číst, otevřely se mi možnosti, o kterých jsem ani nesnil. Když bych to měl sečíst, za svůj dosavadní život jsem odhadem přečetl přes pět set knih.“
Pak se výraz v jeho obličeji změnil. Zvážněl, v očích mu pohasl jas a do jeho hlasu se vkradl smutek, když pokračoval: „Matka během dvou let onemocněla a na její léčbu jsme neměli peníze. To, co jsem si vydělal u hostinského, stěží stačilo na jídlo a zalátování oděvu.
Začal jsem krást. Nejprve jen jídlo, abych ušetřil peníze, ale brzy jsem pochopil, že to ani zdaleka nestačí. Párkrát jsem se vloupal do malých domků na okraji města a odnesl několik cenností, které jsem posléze šikovně prodal. Čím častěji jsem kradl, tím jsem byl sebevědomější a drzejší. Matčin stav se díky lékům, které jsem mohl koupit, zlepšil. Když se někdo zeptal, tvrdil jsem, že si přivydělávám jako poslíček a čas od času jsem se nechal vidět, jak někomu doručuju zásilku. Moje lži byly dokonalé. Nebo jsem si to aspoň myslel.“
James se odmlčel a podíval se na Georgianu. S napětím v očích očekávala, jak bude pokračovat.
„Aspoň jsem dobrý vypravěč, když už nic jiného,“ pomyslel si James a navázal tam, kde skončil: „Jednou, to mi bylo šestnáct, jsem se vloupal do domu movitého právníka, o kterém jsem domníval, že vycestoval z města. Avšak byl jsem přistižen a čelil jsem smrti. Ten právník jménem Richard Goyer na mě mířil střelnou zbraní a já si pomyslel, že je se mnou konec. Zmýlil jsem se. Místo toho, aby zavolal strážníky nebo mě dokonce zastřelil a tvrdil, že to bylo v sebeobraně, sklonil zbraň a řekl, že nemá v nejmenším úmyslu mě zabít nebo mi ublížit, ale naopak by mi chtěl pomoct. Sdělil mi, že už několik měsíců pozoruje moje počínání a že on sám rozšířil, že opouští město, aby mě nalákal k sobě do domu a mohli jsme si tak promluvit. Řekl, že mě neudá, protože chápe moje důvody. Věděl vše o mé rodině. Věděl vše o mně, včetně toho, že jsem nastudoval mnoho knih o právu. Nabídl mi, že když nemůžu na školu, bude mě on sám učit, jak být dobrým právníkem a pak už jen složím zkoušky, abych dostal licenci. Řekl mi, že mi zaplatí, když se stanu jeho zapisovatelem. Své slovo dodržel a já už od té doby nemusel nic ukrást.“
„Uzdravila se vaše matka nakonec?“
„Ne. Ačkoliv s nemocí bojovala, v době, kdy jsem oslavil své sedmnáctiny, zemřela. Otec zemřel týden po ní. Domnívám se, že v té temnotě, ve které žil, nechtěl být sám, a i když jsem mu nabízel, že se k němu přestěhuju zpátky a Richardovi to nevadilo, hlavně když bych docházel na výuku, odmítl to a při další návštěvě jsem ho našel ležet na posteli bez známek života,“ dokončil James své vyprávění a řekl si, že takový konec jeho rodičů je lepší, než ten skutečný. Stačil pohled do Georgianiny tváře, aby věděl, že mu uvěřila všechno. Dokonce položila svou dlaň na jeho ruku, aby mu dala najevo, jak je jí líto, co se stalo s jeho rodinou. Byl si jistý, že kdyby znala skutečnou pravdu, kdyby věděla, že mohl zastavit toho, kdo jí ublížil, nenáviděla by ho.
Georgiana se na Jamese dívala a cítila, že držet ho za ruku nestačí. Cítila, že by ho měla nějakým způsobem utěšit. Co mohla udělat? Co mohla říct? Přinejmenším by bylo spravedlivé podělit se o svůj příběh. Nebyla připravená říct mu všechno, ale může mu vyprávět o své rodině. O svém dětství.
„Narodila jsem se v přímořském městečku v Newburghu na severu Skotska. Můj otec byl profesor angličtiny a učil na místní škole. Maminka se starala o domácnost a navštěvovala chudobince a sirotčince, kde rozdávala svou lásku a učila tam ty děti číst a psát, aby měly v pozdějším věku aspoň malou šanci na lepší život. Jakmile jsem se naučila chodit, brávala mě s sebou. Starší děti se o mě staraly, když maminka učila ty mladší, mladší děti si se mnou hrály, když učila ty starší. Byly to krásná léta, která skončila, když mi bylo osm.
Maminka onemocněla a nikdo si s ní nevěděl rady. Zemřela ani ne měsíc po tom, co onemocněla. Pro mě a tatínka to byla velká rána. Bylo pro nás příliš těžké zůstat na místě, které nám ji tolik připomínalo, a proto jsme začali objíždět skotské školy, přičemž na každé jsme se zdrželi vždy půl roku a jeli jsme dál. Tak to trvalo do mých patnáctin. Poté se tatínek rozhodl, že mě pošle do Francie jako guvernantku, abych se naučila dobře francouzsky a otrkala se ve světě.
Přišla jsem do rodiny hraběte, vdovce se dvěma dětmi, chlapcem a dívkou ve věku osmi a pěti let a právě přišly o matku. Věděla jsem přesně, jak se cítí. Rychle jsme k sobě našly cestu, avšak s hrabětem to bylo mnohem horší. Tvářil se jako velký gentleman, ale párkrát jsem ho přistihla, jak pije burbon, jako by to byla voda. Tenkrát jsem si myslela, že je to kvůli ztrátě jeho ženy, ale ukázalo se, že je vše jinak…“ Georgiana nechala slova doplynout a podívala se Jamesovi do očí. Jeho oči vypadaly smutně a výraz v jeho tváři byl zamyšlený. Georgianu napadlo, že možná přivolala vzpomínky, které neměla. Možná měl James taky ženu, kterou ztratil.
„Jamesi, jestli jsem řekla něco, čím jsem vás ranila…,“ začala, ale James ji zarazil: „Ne, vím, co si myslíte. Nepřišel jsem o ženu. Dosud jsem se neoženil.“
„A ani neožením,“ dodal v duchu.
Georgiana se otřásla a James řekl: „Už je pozdě. Vrátíme se,“ vstal a nabídl jí ruku. Georgiana se jí chytla a James ji vytáhl nahoru. Jejich oči se znovu střetly. Na okamžik ji držel za ruku a hleděl jí do očí. Georgianě připadalo, jako by se v nich něco snažil přečíst. Mrazilo ji v zádech a tlukot jejího vlastního srdce ji ohlušil. Pak ji pustil a vše bylo pryč. James se odvrátil ke koním a Georgiana se roztřeseně nadechla. Cítila se, jako by se probudila z nějakého snu.

Když přijížděli k domu hraběte, spatřili na příjezdové cestě stát muže. James si povzdechl a tiše směrem k Georgianě zamumlal: „Budou potíže.“
„Potíže?“ udivila se, avšak odpovědi se už nedočkala. James seskočil z koně a zamířil k muži před nimi.
„Co tady děláš, Henry?“
„Hledal jsem tě. Říkal jsem si, že bych tě mohl najít tady, když si se tak sblížil se slečnou Hawthorne.“
Pohlédl Jamesovi přes rameno přímo k Georgianě, která zůstala stát u koní.
„Ale, ale, Jamesi. Nevěděl jsem, že se ti líbí muži,“ pronesl to dost nahlas, aby ho Georgiana slyšela. James se po ní ohlédl a viděl, jak semkla rty.
„Henry, přestaň,“ Jamesův hlas zněl klidně, avšak Henry v něm zaslechl varovný podtón.
„Nečerti se, příteli. Jen tě zkouším,“ zasmál se Henry, poplácal Jamese po rameni a zamířil k Georgianě, která se ani nepohnula. Když k ní došel, vysekl ji hlubokou poklonu.
„Odpusťte mi ten hloupý žert. Je neobvyklé vidět Jamese po boku ženy. Vévoda Henry Williams,“ představil se a podal jí ruku. Georgiana stiskla jeho ruku, její odtažitý výraz se však nezměnil. Henry jí pohlédl do očí a Georgiana, i přes nesympatii, kterou vůči němu cítila, musela uznat, že je Henry velmi pohledný muž. Pokožku měl lehce opálenou a tvář hladce oholenou. Vlasy byly zastřižené až s geometrickou přesností. Tmavě modré oči si ji prohlížely očima dravce, který si vyhlíží svůj oběd. Georgianě se ten pohled nelíbil. Připadala si jako otrokyně na trhu z antických dob, o kterých toho tolik přečetla. Naštěstí jí James osvobodil, když k ní promluvil: „Děkuju za příjemně strávené odpoledne, Georgiano.“
„Ráda si to někdy zopakuju,“ usmála se na Jamese Georgiana v tu chvíli zcela zapomínajíc na přítomnost vévody. Ten se však nenechal dlouho zapomenutý. Odkašlal si a jen tak mimochodem podotkl: „Tady James vás rád vezme na ples konající se na počest slečny Norfolk. Oba jste jistě srdečně zváni.“
Georgiana se na Jamese zvědavě podívala a ten přikývl.
„Bude mi ctí, Georgiano.“
Posléze se James a Henry s Georgianou rozloučili a vydali se pěšky k Henryho domu vedoucí koně za otěže.
„Řekneš mi, proč jsi mě hledal, Henry?“ otázal se ho James, když to vypadalo, že Henry hodlá celou cestu mlčet.
„Henry?“
„Nehledal jsem tě,“ přiznal Henry, i když neochotně.
„A copak jsi dělal u hraběte? Dvořil se jeho dceři?“
„Já radši rusovlásky,“ rýpnul si Henry, neboť Georgiana měla rusé vlasy.
James to přešel bez reakce, a proto mu Henry odpověděl na jeho otázku pravdivě: „Čekal jsem na tebe.“
„Proč?“
„Protože jsem věděl, že se tam vrátíš i s tou hezkou učitelkou. Byl jsem na ni zvědavý.“
„Proč?“
„Je to první žena, s kterou tě po šesti letech, co se známe, vidím.“
James se zastavil, Henry rovněž, jakmile si uvědomil, že James již nekráčí vedle něho.
Ohlédl se za ním a podivil se, proč má James v očích rozzlobený výraz.
„Co se děje, příteli? Narušil jsem ti snad soukromí?“
„Proč se o mě zajímáš, Henry? Proč ti záleží na tom, co, kdy, kde a s kým dělám?!“ zeptal se ho James a v hlase se mu ozýval hněv.
„Nezáleží,“ pokrčil rameny Henry a ledabyle dodal: „Jsem znuděný šlechtic a ty sloužíš jako zpestření.“
Vzápětí se odvrátil, aby na něm James nepoznal, že pravda, kterou mu řekl, je jen poloviční. Věděl, že James umí číst v lidech, v jejich mimice a gestech a nechtěl být odhalen, dokud nebude připraven mu říct, že ví o jeho tajemství.
James si povzdychl a už po několikáté ho napadlo, že nebyl nejlepší nápad se vracet. Jak si mohl myslet, že Henry bude stejný jako před devatenácti lety, kdy ho viděl naposledy. Měl počítat s tím, že z něj vyroste nadutý vévoda, jehož největší zálibou je šťourat se v soukromí druhých. A přesto tu s ním byl, pracoval pro něj a dohlížel, aby se mu nic nepřihodilo, protože ať se snažil sebevíc, nedokázal si představit svět bez něj.
„Jdeš nebo tam budeš stát až do večera?“ Henryho hlas ho vytrhl z úvah.
James Henryho došel a srovnal svůj krok s jeho. Nasadil svou masku nájemného vraha, kterou používal vždy, když nechtěl, aby kdokoliv věděl, co skutečně cítí.
U Henryho domu se rozloučili s tím, že se uvidí zítra při podepsání smlouvy o odkoupení pastvin od hraběte, na které si Henry už několik měsíců dělal zálusk a až nyní se Jamesovi podařilo nabídnout hraběti uspokojivou cenu. Henry zašel do domu a nechal podkoního, aby se postaral o koně. James zamířil k sobě domů.

Georgiana se převlékla do šatů ve svém pokoji a přemýšlela, co udělá se zbytkem volného večera. Možná by mohla jít ven pozorovat hvězdy. Mohla by se zeptat slečny Elizabeth, jestli nechce jít s ní.
Vyšla ze svého pokoje a zamířila do jejího. Zastavila se u dveří, když uslyšela tichý vzlykot. Lehce strčila do dveří a ty se otevřely. Elizabeth seděla na posteli, ruce v klíně a něco držela. Když se Georgiana podívala lépe, rozpoznala fotografii.
„Elizabeth,“ oslovila ji tiše, aby ji nevylekala. Elizabeth fotografii s něhou v očích i v gestu odložila na stolek a rychle si otřela oči. Až teprve poté se na Georgianu podívala.
„Georgiano. Myslela jsem, že už budete spát, když jste tak dlouho pobývala venku s panem Goyerem.“
Znělo to nevinně, a přesto měla Georgiana pocit, že v hlase Elizabeth zaslechla žárlivost. Nebo si to jen představovala? Co ona věděla o žárlivosti? Nebo o lásce? Ani nevěděla, co ona sama cítí k Jamesovi.
„Necítím se unavená. Můžu dál?“
„Ano, jistě,“ přikývla Elizabeth po kratičkém zaváhání.
Georgiana vstoupila do pokoje a posadila se na postel hned vedle Elizabeth.
„Ta fotografie, kterou jste držela… Můžu se podívat?“
Elizabeth jí fotografii opatrně podala, jako by se strachovala, že se roztrhá. Georgiana viděla těhotnou ženu, která držela za ruku dvouletou holčičku, a obě se usmívaly a vypadaly velmi šťastně.
„To je vaše maminka?“ zeptala se jí Georgiana tiše a náhle k Elizabeth pocítila velké sympatie. Podle toho, jak Elizabeth nad fotografií plakala, si byla dost jistá, že její matka je již po smrti.
„Ano.“
„A ta holčička, kterou drží za ruku, jste vy?“
Elizabeth jen přikývla. Nemohla mluvit, neboť se v hrdle usadil knedlík a slzy jí tlačily do očí. Ačkoliv si na svou maminku vůbec nepamatovala, chyběla jí. Její otec se již nikdy neoženil a ona nikdy nepoznala hřejivý dotek plný lásky. Nikdy nedostala pusu na dobrou noc. Nikdy jí nikdo nevyprávěl pohádky. Její otec ji měl rád, to bezpochyby ano, ale ona ho považovala za chladného muže, který ji nedokázal utěšit, když si rozbila koleno, nebo pochválit, když se naučila bezchybně číst a psát.
„Moje maminka mi taky chybí. Ztratila jsem ji v osmi letech a od té doby po ní zůstává místo v mém srdci prázdné,“ svěřila se Georgiana Elizabeth, doufaje, že jí to pomůže.
„Bojím se, Georgiano,“ promluvila Elizabeth, když se jí podařilo polknout tíhu zabraňující jí mluvit.
Georgiana se na ni podívala.
„Bojíte se čeho?“
Elizabeth se kousla do rtu
„Bojím se plesu.“
„Proč?“
„Bude tam mnoho lidí, které jsem viděla s otcem, ale s kterými jsem nikdy nemluvila. Bude tam mnoho mužů, kteří si mě budou vybírat a smýšlet o mně jako o vhodné nevěstě. Budou tam ženy, které mě pomluví, jestliže si nevezmu vhodné šaty nebo se nebudu vhodně chovat. Maminka tu měla být se mnou. Připravit mě na to. Ach, Georgiano. Nejsem vůbec připravená.“
Georgiana na Elizabeth rozpoznala, že se ji zmocňuje panika. Odložila fotografii za sebe a vzala Elizabethiny ruce do svých. Byly úplně studené.
„Nebojte se, Elizabeth. Budu tam s vámi. Sice nevím, co si obleču, ale nenechám vás tam samotnou.“
Elizabeth se rozzářily oči, když jí Georgiana řekla, že půjde s ní a hned měla nápad, co s Georgianinou garderobou.
„Hned zítra pošlu pro švadlenu, aby vám vzala míry a ušila něco moc krásného. Ostatně vy máte důvod se líbit, Georgiano.“
Georgiana cítila, jak rudne. To opravdu bylo tak poznat, co cítí, když je s Jamesem?
„Povím vám malé tajemství, Georgiano. Vidím, jak se na vás James dívá, a doufám, že se na mě někdy bude taky takhle koukat nějaký muž.“
Georgiana se v rozpacích pousmála a její srdce poskočilo radostí a bylo zaplaveno nadějí, že k ní James přece jen chová stejné nebo aspoň podobné city. Možná jí tahle cesta, kterou teď kráčela, přinese víc, než jen vydělané peníze. Zapomněla na hvězdy, na které se chtěla jít původně podívat, popřála Elizabeth dobrou noc a vrátila se do svého pokoje. Později v posteli přemýšlela nad Jamesem a vzpomínala na odpoledne strávené u řeky.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 08.01.2012, 14:01:48 Odpovědět 
   Zdravím.

Po dočtení jsem si říkal, zda náš právník řekl naší hrdince vše (řekl pravdu, polopravdu, nebo lhal, jako když tiskne?). Zatím text vyznívá jako klid před bouří (a to nemyslím ples, na kterém si má Elizabeth vybrat ženicha, nebo ještě hůře: ženich ji). Nějaké ty panské intriky mezi řádky vyznívají, pokud se nemýlím. Pořád však netuším (což jsem už napsal poněkolikáté), jak spolu oba příběhy (ten v historii i ten současný) souvisí a tato nevědomost mne poněkud "mučí"! ;-) Pozor na chybějící čárky v souvětích. Mé druhé já tvrdí, že jde o čtení pro ženy a dívky (takové to "romantické povídání"), já mám však trochu jiný názor, nebo že bys opravdu změnila žánr? Hodně zdaru do dalšího psaní.
 ze dne 08.01.2012, 21:13:50  
   Šíma: Dobré vědět, bo bych třeba na to nepřišel! (mrk)
 ze dne 08.01.2012, 21:00:23  
   Trenz: Zdravím, děkuju za komentář. Propojenost to má takovou, že ta minulost je psaná jako knížka, ke které má Tess dělat článek. Částečně je to čtení pro dívky, částečně něco temnějšího:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Anjel so zašíva...
Beduín
Příběhy Nedokon...
Alinnela
Labyrint
Doll
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr