obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5738 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dva krotitelé ::

 redaktor čuk publikováno: 12.11.2006, 11:04  
Další povídka ze série povídek na téma Dva z pouti, včera vzniklá.
 

Dva krotitelé
Pan Ivan Divíšek ke mně občas zašel v době, kdy měl polední pauzu.
Ať bylo téma hovoru jakékoliv, vždy se stočilo na jeho cvičené pinče, které si nemohl vynachválit. Snášel jsem to trpělivě, potřeboval se prostě vypovídat a basta. Ale toho dne se zmínil o nízké inteligenci lvů, a to si neměl dovolovat. Dostalo se mu ode mne slovního nářezu a já jsem si vzpomněl na tu starou příhodu.
Tehdy jsem byl ještě docela mladý, těsně po studiích, a u cirkusu Beránek jsem sloužil jako děvečka pro všechno. Měl jsem módní hustou čupřinu učesanou na kohoutka, na vyhublé pravé tváři vimrlátko a v srdci lásku ke krotitelce lvů Karolíně. Potkával jsem ji, když jsem chodil jejímu miláčkovi dávat žrádlo. Karolína byla krasavice, pro mne těsně postpubertálního fracka jménem Frantin nedosažitelný, přenádherný, zbožňování hodný idol. Karolíně bylo třicet let, povídalo se, že je vdaná, že manžel je někde v cizině, nemůže se vrátit a ona na něho věrně čeká. Snad proto byla uzavřená a všech se trochu stranila. Ale krotitelka byla výborná, par excelence. Šikovná a hodná. Dovedla si lví srdce dokonale získat. Záviděl jsem tomu vznešenému zvířeti..
Lev Leon byl její miláček a ona byla jeho miláčkem. Jako by si cit k manželovi, který zadrátované hranice přerušily, nahrazovala citem k lvovi, který byl také sám, a také v kleci. Leon se od Karolínky naučil všechno co uměl: skákat hořící obručí, balancovat na neuvěřitelně malé ploše, hrát s míčem fotbal, poklusávat jako koníček. Měl neuvěřitelně šikovné mohutné přední tlapy a zlí jazykové tvrdily, že umí dokonce i mluvit. Že Karolínka odstínům v jeho mručení rozumí a on rozumí jejímu melodickému zpěvavému hlasu. Bič používala pouze jako hudební nebo jemně pobízející nástroj. Nikdy se nebála vejít k Leonovi do klece, někdy i celé hodiny vedle sebě seděli, Leon ji olizoval ruku a Karolína mu načesávala hřívu.
Idylka dojímající citlivé duše trvala až do doby kdy přišel Richard P.
Richard byl jako vystřižený z plakátu, černovlasý s patkou na ulízaných vlasech a s knírkem, jehož hroty výbojně trčely vzhůru. Richard byl nafoukaný floutek, to řekl každý, kdo ho napoprvé viděl, a skutečnost byla ještě horší než první dojem. Richard si pořídil honosnou uniformu, s prýmky, a zlatými šňůrami, tmavomodré kalhoty měly rudé lampasové pruhy. Tehdy byly uniformy znakem moci, těšily se úctě prokazované s falešným úsměvem. A Richard se pyšnil nejen svým zjevem, ale i mocí. Měl prý kdesi vysoce postaveného strýčka. Dával to znát svým obhrouble arogantním vystupováním a přehlíživým pohrdavým pohledem. K dobrákovi lvovi Leonovi se choval jako majetnický středověký tyran, práskání biče znělo výhrůžné a někdy bič zatancoval i na Leonově hřbetě a nechyběly ani rýpance rukojetí do žeber. Richard si vysloveně zahrával a hřešil na trpělivou povahu drzúrovaného zvířete. Jak se někdy vyjádřil: tupého a hloupého. Naštěstíí se to nedoneslo k lvovým uším, a snad i kdyby, byl by to velkoryse přehlédl s moudrostí krále zvířat.
Richard si myslel, že je neodolatelný, že okouzlí každou sukénku, na kterou pohlédne. Někdy se mu to podařilo a on pak nikdy nezalitoval zlomených dívčích srdíček. Krotitelku Karolínu považoval krotitelskou i lidskou nicku. Potaji jí záviděl úspěchy ve výcviku, kterých on s Leonem nikdy nedosáhl. A přitom on, Richard, je pánem manéže! Na koho se podívá, musí sklopit oči a plnit jeho rozkazy. Pasoval se samozvaně na Karolínina šéfa. I když tady u pana Beránka byl teprve krátce, roztahoval se jako nafukovaný pouťový balonek, a chlubil se svými úspěchy u řady světově uznávaných cirkusů. Samozřejmě, že mu to nikdo nevěřil, ale nikdo si nedovolil svůj názor říci nahlas.
U Karolínky narazil. Nesedla si, tak říkajíc, na zadeček před Krásným Ríšou, jak povýšeně hovořícího a jednajícího hezounka nazývali jeho patolízalové. Byl jí naprosto lhostejný, přehlížela ho jako balvana v moři balvanů. Když příliš drezúroval Lona, dovedla se milého lva zastat velice rázným a přitom vtipným způsobem, že Richard obvykle ztrácel svou suverenitu. Ještě že to dělala diskrétně, vždycky mezi čtyřma očima. A tu se v Richardově vyboulených očích objevila žádostivost: já tě, ty pyšná kočičko, dostanu! A začal si dovolovat. V jeho řeči se objevovaly cukerínové lichotky, kde mohl, tak se ke Karolínce přitřel. Vždycky se od něho odtáhla, a její oči zůstávaly ledové. Takový odpor sebevědomý a neodolatelný Krásný Ríša nečekal. Začal uvnitř zuřit. Nevšiml si, že lev Leon ho sleduje ne zrovna přátelskýma očima. Pokusil se mladou krotitelku obejmout, vysmekla se mu. Richard přeslechl lvovo temné a stále tiché zamručení. Richard se pokusil mladou krotitelku políbit. Leon zavrčel nahlas. Richard se pokusil Karolínce rozepnout blúzičku a když se mu vysmekla, natrhl jí rukáv. Ohnala se po něm bičem on ho zachytil a zlomil. Vrhl se na ní, ale Karolínka mu utekla. Leon začal neklidně přecházet klecí, další varování už si odpustil. Karolínka se přišla vyplakat k Leonovi a dlouze si spolu povídali. Leon byl rozrušen a bylo na něm vidět, že se trápí spolu s Karolínkou. Já jsem občas něco z toho zahlédl a měl jsem na Richarda nepředstavitelný vztek. Ale tehdy jsem byl pouhá sušinka proti jeho majestátní postavě, která se nakrucovala jako páv, ale vždycky s bičíkem v ruce. Ještě brigadýrka tomu hajzlíkovi chyběla a mohl hrát ve filmu roli esesáka.
Napětí mezi Richardem, Karolínkou a Leonem narůstalo. Richard ho ve své marnivé tupostí nepostřehl, a kde mohl, nechtěně přiléval oleje do ohně. Karolínka stále důrazněji Leona varovala: „Nech to, chlapče plavat, já si s ním poradím, zachovej svůj královský klid, jsi přece moudrý lev, povznes se nad drobné lapálie, je mi s tebou dobře, tak se, prosím tě, uklidni. Nenech mě vymluvit si pusu a usměj se trochu.“
Leon se usmál, ale na dně jeho očí se stále skrývalo pevné odhodlání. Moudrému, dokonce i moudrému králi, někdy pohár trpělivosti přeteče.
A tak nastal den s velkým písmenem D. Marně Karolínka Leona umlouvala a doprošovala se milosti pro Richarda a slibovala, že si ho nepustí k tělu, že jeho drzost zvládne a tak podobně. Marně. Král už se rozhodl a lví krok v kleci přestal být váhavým. Karolínka se pak snažila přesvědčit Richarda, aby dnes drezúru vynechal, že lev je nějak podrážděný, že není ve svém kůži, že by ho měl nechat odpočinout. Odpověděl jí: „Já už jsem zkrotil jiné prevíty, mě nebude poučovat žádná frajle, co má za manžela vlastizrádce. Mně, Richardovi, nebude nikdo vzdorovat.“ A dodal několik poznámek v tom smyslu, že kdyby se jeho strýc dověděl, jaké poměry tady panují, a že pan Beránek je špatný soudruh, tak by nastal skutečný cirkus a tahle karikatura cirkusu s tupými a přiblblými zvířaty by nepřetrvala ani vteřinku. Richard si, tak říkajíc, koledoval. Nikdy by si nepřipustil, že by tupá a přiblblá zvířata mohla urážkam porozumět. Leon porozuměl, žluté ohníčky v zdivočelých očích se rozežhnuly nenávistným pomstychtivým svitem. Zachoval si však královskou důstojnost, přitlumil hněv a navíc objevil ve své moudrosti i žertéřské schopnosti. Lidé by řekli, že se najedl vtipné kaše.
Richard vstoupil do klece jako všemocný vojevůdce, rozohněn Karolíninými připomínkami začal Leona drezúrovat obzvlášť náročnými cviky. Ranami přitom nešetřil, protože Leon byl ten den opravdu nějak nešikovný..
A pak se to stalo. Při přešlapu na vysoké stoličce lev uklouzl, padal dolú a v letu bleskurychle a jakoby instinktivně hrábl po Richardově tváři. A spokojeně si dopadl na zem. Richard v šoku dosedl na zadní část těla, jednou rukou se chytil za rozdrásanou tvář až zasykl, druhou si sáhl na zadní část rajtek, kde se šířila velká tmavá nahnědlá skvrna.
Richarda stačili převléci dříve než přijela sanitka. Kupodivu nikdo ho nelitoval, jen pár jeho přitakávačů, a činili tak zcela nepřesvědčivě.
Leon v kleci hekal a tvářil se jako těžce zraněný, že ho bolí naražený hřbět. Jeho oči vypadaly vysloveně utrápeně. Jen Karolína v nich zahlédkla výsměšné záblesky. Nakonec byl litován ubohý lev Leon, který se zranil při tak obtížném kousku, který ten nemoudrý Richard chtěl nacvičit navzdory Karolínině varování!. Když byla Karolína s Leonem sama, masírovala mu údajně bolavá místa a docela rozlobeně mu domlouvala. Leon se tvářil velmi lítostivě a sykal jakoby napodoboval raněného Richarda..
Pak řekl Karolíně jen jim srozumitelnou řečí: „Milá Karolínko, vždyť se tak moc nestalo. Ten načepýřený blbeček si zasloužil daleko větší potrestání. Víš přece, co bych dovedl, kdybych chtě!l Tohle byl jen malý žertík.“
„Ale byl to příliš darebný a nebezpečný žertík, králi.“
„Ovládám své tlapy dokonale, má paní.“
Víc si neřekli, nějak to zamluvili. On byl přece král a ona jeho drahou vládkyní.
Není to příliš pěkné, co teď napíši. Když z nemocnice přišla zpráva, že je Richard v pořádku, jen bude trochu, hm, maličko jinak vypadat, tak se lev i jeho krotitelka smáli, jak se u lidí říká „ do hrsti.“
Když se Richard vrátil do cirkusu Beránek, nebyl již Krásným Ríšou. Knírek oholen, na levé tváři se mu táhly tři rudé stopy po lvích drápech. Koutek ústa byl poněkud povytažen vzhůru, takže půlka obličeje se podobala rozšklebené bojové indiánské masce. Ale co horšího: Richard se lva bál, neodvážil se vstoupit do lví klece. Nechtěl se přiblížit k žádnému zvířeti v cirkusu.
Přičítal to jakémusi spiknutí všech cirkusáků a uraženě si jel stěžovat ke svému strýci. Bohužel trochu zaspal dobu. Jeho strýc se mezitím octl, jak lidé říkají, „v propadlišti dějin.“
Richard P. nic neuměl, neměl žádnou kvalifikaci, dosud mu stačilo proplouvat na vlnách strýcovy přízně. Teď zmizela se strýcem a jemu zbylo jen pár cirkusáckých zkušeností. Zatrpkl, ale jeho nadutost mu zůstala, jen se změnila ve škodolíbou nenávist ke všemu.
Richardova pověst předcházela jeho příchodu, ať to bylo kamkoliv. Nakonec ho přijal pan Max Richter. Jako krotitele. Cvičených blech. Richard se je snažil drezúrovat, ale vždycky někam utekly a schovaly se mu . No jen to zkuste, chytit blechu. A navíc, co mu udělaly! Richard chodíval do své maringotky posetý po těle blešími kousanci. Ani blechy, víme, nemají prázdné hlavičky, i když jsou malinké a moudrosti krále zvířat rozhodně nedosahují.
A jak to s Richardem nakonec dopadlo? Nešťastně a vlastně za to skoro nemohl. Jednou večer šel z hospody, tenkrát už hodně pil, začal kopat do všeho kolem, vztek už se nedal vydržel. Chtěl kopnout do banánové slupky. Špatně kopnutí odhadl. Sklouzl po slupce. Rovnou do výkopu, jehož si nevšiml. Zlomil si vaz.
Jak tam ležel, když ho ráno našli, zdravou tváří směrem k nebi, vypadal docela hezky, k politování. Jeho černá duše už byla pryč. Avšak měl ji tak černou, že by nešla vyprat? A nezaslouží si koneckonců každý člověk politování?
Ale Richarda nikdo opravdu nelitoval, tak už to bývá. Možná, že se mu v dětství nedostalo dost lásky, možná že kdosi do něho zasadil semínko vzdoru, které vyrostlo v tehdy panující atmosféře v strom nadutosti a arogance. Možná, že,…Ale kdopak ví, co a jak se mělo odehrát. Bylo příliš věcí a vztahů pokřivených, než aby, bohužel, záleželo na jedné pokřivené duši, kterou se ostatní báli nebo štítili narovnat.
A lev Leon? Ten si nedělal výčitky. Králové si obvykle nedělají výčitky. Takže nakonec si vyčítala hodná krotitelka Karolínka a nad Richardem i trochu zaplakala. Aspoň jedna prosbička odletěla do nebíčka.
Když se hranice otevřely, vrátil se domů ke Karolínce její muž Jan, kterému říkali za velkou louží Johny. Zamiloval si i Leona, a naučil se s ním rozprávět.
Jan si sebou přivezl dosti tučný balík dolárků, cirkus Beránek zmodernizoval a spojil s několika jinými a stal se ekonomickým náměstkem nové akciové společnosti.
Karolínku měl moc rád, a když se jim narodil chlapeček, dostal jméno Leoš. Ne po lvovi Leonovi, ale podle skladatele Janáčka, kterého již trochu šedivějící Jan velmi rád poslouchával na supermoderním stereopřehrávači.
A nebyla by velká nadsázka, kdybychom řekli, že lev Leon, už hodně zestárlý, ale pořád ve své kleci a manéži, mezi mřížemi zvyklý, že tento král a poťouchlý mudrc a smíšek hlídal malého Leoška, když šli manželé Karolína a Jan Rytířovi do kina. Rytířovi? Tak skorokrálovsky se totiž naši Karolínka a Jan jmenovali.
Divme se potom tomu, že král si s rytířovými Rytířovými rozumí!
Tohle jsem sepsal po večerech v maringotce, a když jsem plod svých vzpomínek dal číst majiteli zázračných pinčů a pomlouvači lvů panu Divíškovi, vykulil oči. Pak si smetl pár psích chlupů z pracovní haleny a řekl: „Člověče, Fery, to bych do tebe neřek, že ty umíš psát jako nějakej pitomej, pardón vznešenej spisovatel, takovoudlec pro nás komediáše skoro, ty vole, nesrozumitelnou češtinou .“
„Nebuď bambas, Ivánku,“ odvětil jsem s úšklebkem a prohrábl si dlouhé už také postříbřené vlasy. „Do mě bys, ty starej pinčomile, neřek spousta věcí, já jsem, bláho, tak trochu pošahanej mág, víš, ty tintěro. A příště si udělej na jazyku uzel, ty vole, větší než psí hovínko těch tvejch malejch votroků, když ti bude huba chtít jít nakřivo vohledně králů zvířat. Ani ta největší démográcije je všechny nevodstraní, kapišto? A je to možná dobře, jsou-li dobrý. Kdyby tak jako Leon byli moudrý ti zvolený zástupcové lidu a…“
Nedořek jsem to. Nemám politické ambice, jsem jen vobyčejnej komediáš.
Pinčomilný rozšafný pan Divíšek byl tak udiven, že se nezmohl ani na jediné slůvko námitek.
Když vidí někde lva v kleci, obchází ho velkým obloukem. A proti nim i jiným králům už neřekne vůbec nic, natož pak aby vyslovil sebemenší křivé nařčení.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 34 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kity 19.08.2007, 21:21:58 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: kity ze dne 19.08.2007, 21:21:20

   Chtěla jsem říct: A až na ty... :o)
 ze dne 20.08.2007, 8:28:02  
   čuk: moc děkuju za přečtení i známku. Kvůli chybám raději text nečtu, snad až bude chystán k vydání
 kity 19.08.2007, 21:21:20 Odpovědět 
   Šíma má pravdu... Až na ty chybky který mi to občas kapičku rušily, tak to bylo zase supr... :o) 1!
 Šíma 08.08.2007, 19:14:34 Odpovědět 
   Tahle povídka byla skoro jako hezká pohádka s dobrým koncem! Každý dostal, co si zasloužil... ;-)
 čuk 12.11.2006, 14:16:01 Odpovědět 
   ahoj dudditsi,
díky za hodnocení.S těma chybkama je to těžký. Pravipis nemám zrovna nejlepší, nevyznám se příliš v čárkách mezi souvětími ,spojkam, vloženými přídavnými jmény atd
Musel bych to nechat odležet, abych postřehl další chyby neboť teď po psaní je člověk slepý. Ale v mým věku 70 let seitext chci publikovat a tím ve mně vznikne radost a já můžu jít na další. Odležením bych se blokoval a trochu nervoval. Já jsem taková povaha, že chci všechno hrhr.( nevíš dne ani...) Chtěl bych tenhle cyklus dokončit a nechat odležet, pokud bych z toho chtěl knížku vydat , musel bych nad tím hluboce bádat. Ale je možné, že v určité stylistice bych ti nerozuměl, Já mám rád někdy opakování slov (jako styl.prostředek) a šroubovanost je určitá má obsese, prostě příliš namydlená jízda mně trochu nebaví. Takže jestli to stačí takhle, jestli to čtenáře tak nedrásá, takybych se snažil cyklus takto nějak uzavřít.
Napsal jsem takovou expoperimentální detektivku, dosti nezvykle a stylisticky experimentálně, jejíž vydání bych si zaplatil ( tedy tiskárně) Už jsem to četl asi 4x a a už tam nenacházím nic k opravě. , Ještě tak 3 neděle to nechám ležet a pak přečtu znova.A bylo by třeba, ty čárky například. Nevíš, kdo by měl čas a chuť si to číst, a občas mě na něco upozornit ( má to 173 na A4 dvanáctka Ariel) Díky za radu
 ze dne 12.11.2006, 14:43:58  
   duddits: Ahoj... Moc rád bych ti s tím pomohl, ale díky škole a jiným věcem teď nemám skoro vůbec čas. Zkus se ale zmínit ve fóru (co to plácám, to už jsi vlastně udělal:)) nebo požádat přímo některého z redaktorů... Určitě s někdo najde!
P.S.: Až ta kniha vyjde, doufám, že ji najdu i u nás v knihkupectví...
Tu radost z publikování chápu a svým způsobem mě hrozně těší, že to takhle bereš. Psaní je radost a každý si ji musíme užívat po svém ;-)
 duddits 12.11.2006, 11:04:13 Odpovědět 
   To, že své povídky posíláš hned druhý den, je docela škoda. Snadno tak přehlédneš různé chybky (pravopis, opakování slov, těžkopádnost některých vět – prostě klasika :)) a nebýt právě těchhle drobných škobrtnutí, byl by ten text bezchybný…
Tyhle tvé povídky se mi moc líbí, protože představují výborný a vyvážený mix vtipného, smutného, milého a tragického. Jsou plné zajímavých obratů a dobrých myšlenek. Zajímavý je i jazyk, kterým jsou psány… Prostě paráda – jen tak dál ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Pískovec v žáru...
asi
Zrada - část 8.
ivanka.suhinka
Kvapem za vlake...
Majrenka
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr