obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (2)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915197 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39219 příspěvků, 5717 autorů a 388894 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Kapitán stráží ::

Příspěvek je součásti workshopu: Ztraceni v čase
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kniha fantazie
 autor Kondrakar publikováno: 01.02.2012, 14:51  
Nu, můj první pokus o povídku na dané téma a rozsah. Snad jsem splnil zadání a doufám, že se bude líbit. O čem to je, nebudu prozrazovat, jen že zkouším nový styl, tak uvidím, co na to řeknete.
 

2. listopadu l. p. 1459, hrabství Gwyned, Wales

Samuel Gyfford stál na hradbách hradu Harlech a držel stráž. Byl kapitánem stráží, takže tady být nemusel, ale nikdy by nechtěl po svých mužích nic, co by sám neudělal a oni jej za to milovali. I když dnes musel vynaložit veškerou sílu své vůle, aby na hlídku šel. Bylo mu pár let přes padesát, jeho kaštanově hnědé vlasy byly pokryté stříbrem nastupujícího stáří a už nebyl tak rychlý, silný a odolný jako dřív.

Začínal listopad, od moře přišla mlha hustá jako mléko, pohltila celý kraj a ke všemu pořádně mrzlo. Hrad se utápěl v temnotě pokročilé noci, jen pár metrů od něj pableskoval rudou září žhnoucí koš na dřevo.

Zamnul si ruce v tlustých kožených rukavicích a vrazil si je do podpaží, aby si je ochránil před lezavou zimou a zadupal. Mizerný počasí. Přešel ke koši, kde žhnuly řeřavé uhlíky a málem upadl. Hustá mlha na kamenných hradbách namrzala. No skvělý. Ještě se tu zabiju. Znovu zadupal, v naději, že si zahřeje promrzlé nohy, těžký vlněný plášť si přitáhl blíže k tělu a ruce málem vrazil do ohně. Co bych teď dal za pohár horkého svařeného vína a teplou postel.

Když se trochu ohřál, sáhl pod prošívanici a vyndal láhev. Vytáhl zátku, zhluboka si zavdal a slastně vzdychnul. Whisky se mu jako tekutý oheň propalovala do žaludku a zahřívala mu krev. Uschoval láhev zpátky a ještě chvíli se hřál u ohně. Od moře ze zvedl lehký vítr vonící solí. Do Samuela se pustila ještě větší zima. Tak to mi ještě scházelo.

Pohlédl do temnoty před sebou a pozoroval husté chuchvalce mlhy se kterými si vítr pohrával. Vytvářely se v nich bizardní obrazce a tvary. Nedaleko od něj se ozval drsný hlas havrana. Odvrátil se od kraje před sebou a svůj zrak stočil k nádvoří. I když ji neviděl, stála tam šibenice na níž visela šestice mužů. Byli to špehové Yorků, kteří se pokusili zavraždit velitele hradu.

Zavrtěl hlavou v odevzdaném gestu. Před šesti lety skončila sto let trvající válka s Francií, kterou jeho vlast prohrála a dva roky na to se objevily první rozpory mezi dvěma předními rody, Lancastery a Yorky, které brzy vyústily v otevřenou válku. Odfrkl si. On sám byl vzdáleně spřízněný s Lancastery, kteří drželi tento hrad. Jeho otec jej sem coby sotva šestnáctiletého hocha poslal, aby jej vojenská služba zatvrdila a už tu zůstal.

Hlas temného ptáka se ozval znovu a Samuel se zachvěl. Zimou či strachem, sám nevěděl. Nikdy neměl tyhle ptáky a jim podobné v lásce. Obešel svůj úsek hradeb, prohodil několik slov se svým podřízeným, který hlídkoval na další části hradeb a vrátil se k žhnoucímu koši. Znovu pohlédl na kotouče mlhy před sebou. Dnes byla noc jako stvořená pro reje temných sil a ďábelských stvoření. „Babské řeči. Pohádky na strašení malých dětí,“ zavrčel polohlasně.

Pak si vzpomněl, co je za den. Druhý listopad! Den Památky zesnulých! Den, kdy duše mrtvých mohou vstoupit zpět do světa živých. Na zádech mu vyrazil studený pot. Zavrtěl hlavou a obešel svůj úsek, aby přišel na jiné myšlenky. Po návratu zpět, se zamyslel. Když je taková noc, je možné všechno. Vlastně bych se nedivil, kdyby ke mně přišel nějaký duch. V minulosti jich je hodně.

Vrhnul pohled do kraje skrytého pod černým rubášem noci a neproniknutelnou peřinou mlhy. Večer dne Památky zesnulých mládež zpravidla na úbočích kopců zapalovala ohně a pořádala hostiny. Tohle byl starý kraj a lidé zde stále dodržovali tradice svých dávných předků. I když v trochu pozměněné formě. Ušklíbl se. Pochybuju, že někdo bude v takové mizérii venku.

Myšlenka na oslavy tohoto svátku, kterých se jako mladík účastnil, mu přinesla vzpomínku, jež ho zahřála stejně, jako předtím whisky a teplo ohně.

Pohledný, dvacetiletý mladík vyběhl z brány Harlechu a zavolal na své kamarády, kteří byli už notný kus před ním. Uslyšeli jeho výkřik, otočili se a zamávali mu. Doběhl k nim.

„To je dost, že jdeš Same,“ prohodil jeden z nich. Zrzavý pořízek jménem Rob Wrynch. Měl široký dobrácký obličej a postavu lamželeza. Druhý, stejně jako Samuel, byl hnědovlasý a měl štíhlou postavu vytrénovanou nekonečnými cvičeními v šermu a jízdě na koni. Rob a ten druhý na sobě měli dlouhé vlněné tuniky, kamaše a nízké škorně. Jediný Samuel byl oblečen do tuniky se suknicí a měl polovysoké kožené boty. Tuniky měli přepásané širokým páskem, na kterém se houpala masivní dlouhá dýka. Meče nechali na hradě.
Všichni tři byli vojáci a dnešní den a zítřek měli volno. Bylo brzké odpoledne a oni se těšili, jak si dnešní den užijí.

„Co myslíš, budou tam i děvčata?“ zeptal se Samuela Rob.
„Jistě že jo, ty moulo. Zajímalo by mě, jestli…“ pronesl Sam, ale poslední větu nedokončil. Zasněně se podíval šedýma očima na modrou oblohu.
„Co tě zajímá, hernajs?“
„Zajímá ho, jestli tam bude i Gwen,“ zašeptal mu nenápadně jejich třetí společník, William Tailor.
„Bude tam, vždyť ti to slíbila,“ ujišťoval Rob Sama a přátelsky jej poplácal po rameni.
„Kolohnáte jeden nemotorná! Dávej pozor, málem jsi mě přizabil,“ ublíženě zvolal Sam. Na rtech mu však hrál úsměv a šťouchl loktem Roba do žeber. Zrzek vyjekl a Will obrátil oči v sloup. Pak se společně rozesmáli. Pošťuchovali se a škorpili celou cestu až ke kopcům.

Byl krásný podzimní den. Na blankytné obloze zářilo hřejivé slunce a na sporé usychající trávě v kopcích se popásala stáda dobytka. Mladíkům trvalo hodinu, než došli na kopec, kde bude mládež z městečka pod hradem slavit den Památky zesnulých. Ve dvou jamách žhnuly řeřavé uhlíky, nad kterými se otáčeli dva býčci, dar od statkářova syna. Bylo tu několik soudků piva, medoviny a pár lahví whisky a vína. Pro dívky a děti tu byl ovocný mošt.

Už z dálky slyšeli zvuky dud a píšťal a cítili vůni pečeně. Bylo brzy na to, aby zde vládla ta správná nálada. Mládež se držela ve skupinkách a příliš se zatím nemísila s ostatními. Sotva mezi ně přišli, pozdravilo je několik přátel.

Sam bystrýma očima pátral po jisté dívce. Gwen Alwynové. Nespatřil ji a dosud krásný den zešedl. Miloval ji už dva roky a jak se zdálo, opětovala jeho city. Bylo jí sedmnáct, svůdně zaoblenou postavu a elegantní krok, ze kterého se mu zrychloval dech.

„Není tu,“ hlesl tiše k přátelům a obrátil se k odchodu.
„Co blbneš?“ zastavil jej Rob. „Třeba ji jen něco zdrželo. Vždyť je ještě brzo.“
„Jdu zpátky,“ zavrtěl sklesle hlavou Sam. Cítil se zrazený. „Slíbila, že tu bude.“
„Neblbni. Pro jedno kvítí přeci slunko nesvítí. Když už nic jiného, aspoň si užijeme zábavu my,“ domlouval mu Will a odtáhl jej k soudku s pivem a natočil mu plný korbel.


Zvuk pádu a kletba jej vytrhly ze vzpomínek. Ruka mu sjela k jílci meče. Překvapilo jej, jak je ztuhlý a promrzlý. Jak dlouho jsem tu stál? Upřel zrak do mlhy a snažil se odhalit původce hluku. Pravděpodobně to byl některý ze strážných, ale jeden nikdy neví. Oheň v koši pohasínal, přesto ozařoval část hradeb a v mlze se objevil temný obrys. Po zádech mu přejel mráz a nebylo to zimou. Sevřel jílec zbraně a dotek chladné oceli jej uklidnil. Obrys se změnil v postavu a v ní záhy poznal strážného Thomase. Uklidnil se a pustil zbraň.

„Vylekals mě, Thome,“ vydechl s úlevou.
„Pane?“ zeptal se příchozí zmateně. „Nepřišel jste jako obvykle. Měl jsem o vás starost.“ Voják si zamnul ruce a dýchl si na ně, aby si je zahřál.
To jsem tu stál tak dlouho? Není divu, že jsem tak ztuhlý.
„Díky za starost, jsem v pořádku. Teď se vrať na své stanoviště,“ pronesl vlídně Samuel a hodil pár polínek na skomírající oheň. Voják odešel a Samuel natáhl ruce k ohni. Když se ohřál, obešel svůj úsek a po návratu si lokl z láhve. Ještě chvíli se hřál u ohně a myšlenky se mu zatoulaly zpět do minulosti.

Vypil už několik korbelů piva i nějaký ten kalíšek whisky. Před chvílí dojedl pěknou porci hovězího. Bylo výtečné. Slané, šťavnaté a propečené. Byla už skoro tma a on se podíval po svých přátelích. Rob se jako vždy, když měl možnost, cpal jako nezavřený a s několika přáteli z městečka se hřmotně smál. Will upíjel z poháru a mluvil se dvěma děvčaty. Nedaleko od nich stála hranice připravená na podpal. Neuplynulo ani půl hodiny, když dva mladíci přinesli hořící louče a hranici zažehli. Ryšavé plamínky neochotně olizovaly připravené dřevo, plápolaly a skomíraly, ale vzápětí dravě zahučely a k nebi vyšlehly plameny několik yardů vysoko. Přihlížející je pozdravili hromovým pokřikem.

Jen Sam byl zticha a držel se stranou. Pomalu se chystal k odchodu. Bez rozloučení. Cítil se zklamaný a i přes vypitý alkohol se nebavil. Bez ní ho tu nic netěšilo. Dokonce i Roba viděl s dívkou. Naposledy přejel pohledem přítomné a začal se obracet k odchodu, když mu někdo sáhl na rameno. Stejně dravě jako vzplála vatra, se v něm vzedmul prudký hněv a on se otočil s kletbou. Sotva spatřil toho, kdo na něj sáhl, nadávka mu odumřela na rtech. Měl pocit, že mu přestalo bít srdce. Chtěl něco říct, ale nemohl. Překvapením přišel o dech i řeč. Před ním totiž stála Gwen. Pomalu zvedl ruku a váhavě se dotkl její tváře. Ucítil pod prsty teplou sametovou pokožku. Nezdála se mu. Opravdu tu byla! Jeho srdce začalo bít a on se mohl nadechnout. Vatra nyní hořela jasněji, vzduch víc voněl a slavnost mu přišla lepší než předtím. Najednou se mu vůbec nechtělo odejít. Přitáhl ji k sobě a objal. Obklopila ho vůně jejích vlasů.

„Myslel jsem… myslel jsem… že nepřijdeš,“ vyrážel ze sebe namáhavě.
„Hlupáčku. Vždyť jsem ti to slíbila,“ zašeptala jemně. Vyvinula se z jeho náruče a lehce jej políbila.
„Jsem rád, že jsi tu,“ opáčil a usmál se.
„Já taky. Tohle bych si nenechala ujít.“

Hleděl na její světlý obličej, lehce posetý pihami kolem nosu a do jejích jiskřících zelených očí. Uchvátilo jej, jak se její jako oheň rudé vlasy lesknou ve světle planoucí vatry.

„Tady seš, ty neřáde,“ zahalekal známý hlas a na rameno mu dopadla ruka takovou silou, až podklesl v kolenou. Otočil se a spatřil rozesmátého Roba a usmívajícího se Willa. Oba sebou měli dívky, které jim dělaly společnost.
„Kroť se trochu, ty medvěde. Málem jsi mě zabil,“ pronesl Sam a mnul si bolavé rameno.
„Nono, jsi chlap. Něco vydržíš,“ prskl jeho velký přítel a zazubil se.
„To bylo strachu, že nepřijde a už ji tu máš,“ podotkl Will. Sam jen přikývl.
„Co kdybychom si šli zatancovat?“ navrhla Gwen. „A jestli na mě sáhneš, jako jsi sáhl na Sama, ty kolohnáte, tak uvidíš.“
„Já? Vždyť já jsem ztělesněná nevinnost,“ pronesl velikán a nestydatě se na ni šklebil.
„Ty určitě,“ ušklíbl se Will.

Zasmáli se všichni. Pak je dívky odtáhly mezi ostatní tanečníky.


„Zatracená zima,“ zabručel kapitán a obešel svůj úsek hradeb. Vítr utichl a kolem panovalo ticho, rušené jen mořským příbojem. Všude byl klid. Jak jinak. Kdo by taky dneska chtěl bojovat? Vrátil se, chvíli se hřál u ohně a pak zabloudil zpět do minulosti.

Tančili dokud se hranice nezhroutila a nezměnila v hromadu žhnoucích uhlíků. Blížila se půlnoc a mládež začala řídnout, jak se mnozí, znavení tancem či alkoholem, vytráceli domů. Dokonce i Rob a Will někam zmizeli.
„Pojď, vyrazíme taky,“ zašeptal Gwen do ucha. „Chci tě.“ Tváře jí polil ruměnec.
„Já tebe taky, ale...“
„Na ty řeči o tom, že před svatbou to je hřích, pusť z hlavy. Pojď a budeme jen my dva a noc. Nikdo se to nedozví,“ přemlouval ji. Hořela v něm touha tak prudká a žhnoucí, až se bál, že shoří jako vích slámy. Ucítil jak její teplá ruka vklouzla do té jeho a uslyšel tiché: „Dobře, ale kde?“
„Vím o jednom místě.“

Uvnitř zajásal. Nebylo to tím, že se bude milovat, ale že se bude milovat s ní! S dívkou svého srdce. Se ženou už ležel, ale zatím to vždy byla dívka z místního nevěstince. Nebylo to nic víc než ukojení chtíče. Tohle bude jiné. To věděl.

Ruku v ruce zamířili k městečku. Na okraji pastvin, jen pár kroků od prvních domů zde stála stará stodola. Jeden ze sedláků v ní skladoval seno. Netrvalo dlouho a nikým nepozorováni vklouzli dovnitř. Samuel, v němž bouřila touha, objal Gwen a vášnivě ji políbil. Odpověděla mu stejně naléhavě. Tiskla se k němu a jejich ruce hladově zkoumaly tělo toho druhého. Zaklesnuti do sebe, klopýtali v temnotě, zakopli o jakýsi zapomenutý kus dřeva a skáceli se do měkkého, létem vonícího sena. Zároveň vyprskli smíchy. Tohle uvolnění potřebovali, neboť ta prudká naléhavost zmizela a oni mohli sdílet své pocity, myšlenky i obavy společně, za pomoci lehkých dotyků a pohledů.

Chvíli jen leželi vedle sebe a jen se navzájem dotýkali. Otevřeným vikýřem dovnitř proudilo bledé světlo rostoucího měsíce. Sam natáhl ruku a přejel jí po dívčiných dmoucích se ňadrech. Pak ji začal pomalu svlékat, za doprovodu něžných polibků. Když z ní stáhl lněnou spodničku, mohl se pokochat pohledem na její nahé tělo. Vstal a rychle ze sebe stáhl oděv. Gwen otevřela náruč v němém pozvání. Klesl k ní a jemně ji pohladil po hebké kůži. Políbil ji.

„Bojíš se,“ zašeptal a hlas se mu chvěl.
„S tebou ne,“ zavrtěla hlavou.

Milovali se pomalu a s něhou. Pro Sama jejich milování bylo jako splynutí srdcí, a když vyvrcholil, měl pocit, že s jeho semenem odchází i část jeho duše. Chtěl se odkulit, aby ji netížil, ale chytila jej za ruku. „Zůstaň, prosím,“ zavrněla. Poslechl a za chvíli se milovali opět. Když skončili, svalil se stranou a namáhavě oddechoval. Měl pravdu. Bylo to úplně jiné, než s těmi děvkami.

Ležel vedle rusovlásky a prsty ji jemně laskal. Sbíral odvahu k jedné otázce. Váhal, neboť se bál odpovědi. Bál se odmítnutí. Pak se odhodlal.

„Gwen,“ oslovil ji a ztěžka polkl. Viděl němou otázku v jejích očích. „Vezmeš si mě?“ Tak a bylo to venku. Dívce se rozšířily oči úžasem. Zvedla se na loket.
„Myslíš to vážně?“ vydechla po chvíli.
„Smrtelně vážně.“
„Ty darebo! Jak dlouho jsi tohle plánoval?“
„Popravdě jsem to neplánoval vůbec. Miluju tě a chci si tě vzít. Zestárnout s tebou a sledovat jak rostou naše děti a pak ty jejich.“
„Ale co tvůj otec? A znáš zákony,“ namítla a hlas se jí zachvěl obavou.

Velšané nesměli nosit zbraně, zastávat jakýkoliv úřad a bydlet v opevněných městech. To samé se však týkalo Angličanů, kteří se oženili s velšskými dívkami. Navíc jeho otec patřil mezi nižší šlechtu a svému synovi by jistě nedovolil oženit se s Velšankou, i když byl pouze druhý syn.

„K čertu s otcem! K čertu se zákony! Něco vymyslíme,“ zavrčel. „Miluji tě,“ dodal něžněji a políbil ji.
„Otec tě vydědí. Přijdeš o všechno. O titul, pozemky, peníze,“ namítla.
„Jsem jen druhý syn. Já nedostanu nic. Možná malou sumu, od svého bratra, abych nepošel hlady, až převezme panství, ale pochybuji. Něco už vymyslíme,“ zasmál se. „Miluju tě, Gwen.“
„A já tebe. Vezmu si tě,“ pronesla slavnostně a oči jí zářily.

Souhlasem mu úplně vyrazila dech. Oči mu zvlhly slzami a vůbec se za to nestyděl. V krku se mu usadil knedlík velký jako hora. Snažil se něco říct, ale ona se dotkla prstem jeho rtů a zavrtěla hlavou. Políbila jej. Opětoval její polibek a pocítil znovuvzplanutí touhy. Jemně svoji dívku a nyní snoubenku položil na záda a ona mu ochotně nabídla to, čeho se dožadoval.


Přehrával si každou vzpomínku a mazlil se s ní jako s drahocenným pokladem. Zatřepal s lahví, a když v ní zašplouchalo, spokojeně se usmál. Dopřál si dlouhý lok. Pohlédl na oblohu, kde matně pableskovaly hvězdy. Není divu, že je taková zima, když je jasno. Zavrtěl hlavou. Do půlnoci zbývaly ještě dvě hodiny a pak je přijdou vystřídat. Na povrch jeho paměti vypluly další vzpomínky.

Týden po té, co se s Gwen vyspal, zašel za jejím otcem s žádostí o její ruku a dostal ji. Datum svatby domluvili na první den května.

Při té vzpomínce se usmál. Vypulíroval si tehdy boty, až se leskly, oblékl uniformu, kterou též pečlivě vyčistil. Rty se mu roztáhly do pobaveného úsměvu. Jak byl tehdy mladý.

Jak jen to bylo možné, navštěvoval ji v její komůrce nebo se scházeli na předem domluveném místě a milovali se. Když teplé jarní větry dýchly na zem a zahnaly zimu, přišla za ním na hrad, rozechvělá a nejistá. Odvedl ji do svého malého pokoje. Usadil se na postel, stáhl si ji na klín a objal.

„Same, musím ti něco říct. Něco důležitého,“ hlesla tiše rozechvělým hlasem.
„Copak se stalo, Gwen?“ zeptal se ustaraně. Takhle se normálně nechovala.
„Jsem těhotná.“

Kdyby vedle něj udeřil blesk nemohl by být více překvapen. Myslel, že se přeslechl.

„Cože jsi?“ vybuchl po chvíli užasle, když našel řeč.
„Jsem těhotná.“
Slyšel tedy dobře.
„Takže já budu táta?“

Přikývla.

„Jsi úžasná. Miluju tě, miluju, miluju,“ šeptal a přitom ji zasypával polibky. Byla to pro něj úžasná novina. Bude otcem! Den byl náhle plný slunce a dobré nálady. Katastrofa přišla o dva týdny později.

Velitel hradu vyslal Samuela s depeší na hrad Caernarfon. Vojáci z hradní posádky často plnili úkoly kurýrů. Nyní si užíval teplého počasí, radoval se ze zelenajících luk a pohybu silného koně, na kterém seděl. Projížděl okolo malého lesíka, když uslyšel bolestivý výkřik. Byl plný zoufalství a hnusu a patřil ženě! Okamžitě nasměroval koně mezi stromy a křoviny. Za pár okamžiků spatřil scénu, ze které se mu hněvem zatmělo před očima. Tři muži drželi na zemi ženu a čtvrtý ji znásilňoval.
„Bastardi!“ zařval.

Seskočil z koně a jediným pohybem tasil meč. První zemřel muž, který dívku prznil. Sťatá hlava se v záplavě krve odkulila pryč a mrtvé tělo se svalilo na stranu. Samuel poznal Gwen. Zbledl jako stěna a zařval bolestí a hněvem. Než se zbylí tři otrhanci stačili vzpamatovat, byli mrtví. Samuel neznal slitování. Utřel zakrvácený meč do šatů jednoho z nich a uschoval jej. Pak poklekl ke své dívce.

Ležela bezvládně. Roztrhaná košile odhalovala poškrábaná ňadra. Vyhrnutá, potrhaná sukně odhalovala nohy rozhozené do stran. Po jejích bílých stehnech stékala krev z poraněného pohlaví. Potlučený, poškrábaný obličej se začínal vybarvovat modřinami. Ruce a nohy nesly plno šrámů a odřenin, zřejmě od toho jak se bránila. Cloumal jím prudký hněv. Jeho láska, se kterou ještě včera plánoval budoucnost tu ležela jako dokonalý obraz zuboženosti. Vstal, otočil se a kopl do jedné z mrtvol. Pak si pohrdlivě odplivl.

Zabalil dívku do svého pláště a přemýšlel, co dál. Zpátky na Harlech to bylo jen pár mil, ale on měl úkol, který musel splnit. Musel odvézt dopis do Caernarfonu. Byl to hrad, který stejně jako dvacet dalších, kdysi vystavěl král Edward I., aby si udržel Wales v područí.

Gwen však potřebovala k léčiteli a to rychle. Zmítal se mezi smyslem pro povinnost a potřebou pomoci své lásce. Hrady mezi sebou nebyly dál jak den pochodu pro pěšáka. Jezdec tuhle vzdálenost zvládl za půl dne. Horečně přemýšlel. Odvézt ji na hrad kam jej hnala povinnost, bylo nemyslitelné. Pak si vzpomněl. Jen pár mil odsud byla malá vesnice Talsamau. Bylo to jen několik kamenných domků s doškovou střechou. Znal to tam a věděl, že tam žije léčitelka. Vyznala se v bylinkách a pomáhala ženám s porodem.

Vzal bezvládnou dívku do náruče a přešel ke koni.

„Promiň, Gwen, ale tohle nebude příjemné,“ hlesl tiše a vysadil ji do sedla. Zhroutila se na koňský krk, čímž mu udělala místo v sedle, kam vzápětí vyskočil. Otočil koně a pobídl jej. Do vesnice dojel za necelé dvě hodiny. Vedl koně vsí, přímo k domu léčitelky. Jel na jisto, už tu jednou byl. Před jejím domem zastavil, seskočil z koně a jemně sundal dívku.

U dveří jej zastavilo dilema. Obě ruce měl plné a nechtěl dívku položit na zem. Jenže neměl jak zaklepat. Několikrát tedy kopl do dveří a vykřikl. Vzápětí uslyšel zvuky kroků a s tichým vrznutím se dveře otevřely. Stála v nich žena okolo čtyřiceti let s černými vlasy prokvetlými šedí. Její tvář byla stažena hněvem a z očí jí sršely blesky.

„Hulváte! Co si to dovolu…,“ její zlostný výkřik odumřel při pohledu na potlučený zakrvácený obličej dívky.
„Bože Všemohoucí! Pojďte dál,“ zvolala a ustoupila, aby mohl vejít. „Sem, položte ji sem,“ ukázala na postel. „Co se jí stalo?“
„Nějací otrhanci ji přepadli jen pár mil odsud a znásilnili ji,“ vypravil ze sebe hlasem přiškrceným hněvem.
„Svatá Matko boží,“ zhrozila se léčitelka. Jemně z ní stáhla plášť a při pohledu na zubožené tělo zbledla.
„Postaráte se o ní, paní?“
„Samozřejmě. Znáte ji?“
„Ano, je to má snoubenka. Za měsíc se máme brát.“ Sotva to řekl. Hlas mu selhával návaly emocí. V očích ho pálila sůl, jak se mu z nich draly slzy.

Ohromeně na něj pohlédla, ale nic neřekla. Dál se věnovala dívce.

„Vy nejste Velšan, že? Jste Angličan,“ pravila po chvíli.
„Jo a je mi to jedno,“ zavrčel podrážděně. Už se mu zajídalo poslouchat o co přijde, když se s ní ožení. Dokonce i jeho přátelé mu svatbu s Gwen rozmlouvali.
„Postarejte se o ni, prosím. Tady je na výdaje,“ pronesl tišším hlasem a na stůl položil několik šilinků.
„Postarám se o ni, jak nejlépe budu moci, ale na některé rány nepomůže žádná mast,“ pronesla se smutkem v hlase.
„Já vím,“ povzdechl si odevzdaně. „Bůh vám žehnej, paní,“ rozloučil se a vyšel ven.

Nasedl do sedla a ostře pobídl koně. Nějaká zvláštní potřeba ho hnala na cestu. Cítil, že v ostrém větru a hlasitém dusotu kopyt zapomene. Ne, nezapomene, ale uleví si od pocitů a myšlenek, které v něm vířily jako suché listí v bouři.

Zbytek cesty zvládl rychle, skoro svého koně zchvátil, ale ani rychlá jízda mu neulevila. Pořád měl před očima zuboženou Gwen a tu hroznou scénu, které byl svědkem. V uších stále slyšel její křik a hekání toho bastarda. Pokaždé, když si na to vzpomněl, zacloumal jím prudký hněv. I když téměř uštval koně, sám se unavený necítil. Předal dopis, počkal na odpověď a pak se vydal na jiném zvířeti na zpáteční cestu.

Na hrad dorazil dvě hodiny po setmění. Odevzdal dopis veliteli hradu a zavřel se ve svém pokoji. Odepnul pás se zbraněmi ztěžka dosedl na postel. Roztřásly se mu ruce a sedl na něj těžký splín. Zabil čtyři muže. Čtyři! Zastihl je nepřipravené a zabil je. Popadl jej strach. Jak by to dopadlo, kdyby byli připravení, s meči v rukou?

Jeho vztek jej opustil a s ním i jeho síla. Najednou se cítil tak prázdný, tak unavený. Před očima opět viděl zbitou a znásilněnou Gwen. Z očí mu tekly slzy bezmoci a lítosti. Z pod postele vyndal láhev whisky a několikrát se zhluboka napil. Pak prostě odpadl.


Samuel stál na hradbách, naslouchal tichému kvílení větru, který se opět zvedl a hleděl do noci. Miloval jsem tě, holka. Bylo to tak dávno. Podíval se na koš s ohněm a zjistil, že oheň vyhasl. Už se mu ho nechtělo zapalovat. Promnul si rameno, které jej bolelo. Kdysi byl do něj raněn a při změně počasí, či velké zimě ho bolelo a hůře hýbal levicí. Tupá bolest mu přinesla vzpomínky s tím spojené.

Gwen se na Harlech vrátila za dva týdny. Samuel byl zrovna dole v městečku, když ji spatřil přicházet. Na tváři se mu roztáhl úsměv a rozběhl se k ní.

„Gwen, jsem tak rád, že tě vidím,“ zvolal, když k ní doběhl a chtěl ji obejmout. Ucukla mu, s hlavou sklopenou k zemi. Zarazil se.
„Gwen?“ zeptal se zmateně a natáhl k ní ruku.
„Nesahej na mě!“ zaječela.
„Gwen, co je s tebou?“ Do jeho hlasu se vloudila lítost a zmatek.
„Co je se mnou? Ty snad nevíš co se stalo? Všem vám jde jen o jedno! Nenávidím tě!“ ječela, než se s pláčem zhroutila k zemi.

Zachytil ji a přitiskl k sobě. Snažila se bránit, ale síla ji opustila. Zbyl jí jen pláč. Samuel ji držel v náručí a nevěděl co si má počít. Věděl, že znásilnění pro ni muselo být strašným zážitkem, ale nevěděl jak rány jím způsobené vyléčit. Neznal slova, kterými by smazal tu hroznou pohanu, které se jí dostalo.

„Gwen,“ zašeptal a přitiskl ji k sobě těsněji. Jen ji držel a šeptal konejšivá slůvka útěchy, která nalezl, ale věděl, že to nestačí.

Trvalo dlouho než přestala plakat. Když jí došly slzy, tiše se chvěla v jeho náručí. Po nějaké době se přestala třást. Vymanila se z jeho objetí a vstala. Studeným hlasem plným zášti pronesla: „Už nikdy na mě nesahej! Na svatbu zapomeň. Už žádný muž se mě nikdy nedotkne. A naše dítě je mrtvé.“ Její oči byly plné mrazu a bolesti. Zasáhlo jej to jako rána kladivem. Nemohl tomu uvěřit. Co se to s ní stalo? Bolelo to. Ten její hlas, ty mrtvé, studené oči.

Snažil se získat zpátky její lásku, ale marně. Odmítala ho. Utíkala před ním, vyhýbala se mu a pokud nemohla, ječela na něj a urážela ho. Tak to pokračovalo do konce léta. Nakonec to vzdal. Uzavřel své srdce a snažil se zapomenout. V polovině podzimu se stalo něco, co navždy změnilo jejich život.

Samuela vytrhl ze spaní křik a dusot nohou. Okamžitě byl vzhůru. Zaposlouchal se. Přes zeď slyšel naléhavé troubení rohů. Poplach! Rychle na sebe natáhl oděv, prošívanici, připjal opasek s mečem a dýkou, navlékl plechové rukavice a nasadil přilbici. Sebral štít a vyběhl ven. Netrvalo ani pár minut, když se zařadil do své jednotky na nádvoří.

„Vojáci! Na městečko zaútočil nepřítel. Jsou to ti prašiví velšští psi. Otázkou je, zda máme vytáhnout měšťanům na pomoc nebo hájit hrad pro případ, že by tu byla celá armáda,“ zvolal jejich velitel. V Samuelovi hrklo. Gwen!
„Na pomoc. Smrt Velšanům!“ zařvali vojáci.
„Myslel jsem si to!“ spokojeně vykřikl velitel a vydal rozkaz k otevření brány.

I když přikázal útok, poslal do něj pouze sto mužů. Zbylé čtyři stovky si nechal pro případ, že by tu skutečně byla celá armáda. Naštěstí se hrad dal hájit jen s malou posádkou proti mnohonásobné přesile. Velšané bojovali za nezávislost své země a takováto povstání byla poměrně častá.

Ozval se roh a z hradu spořádaným krokem vykročilo sto mužů. Až odsud spatřili rudé plameny hořících domů. Mezi vojáky to zahučelo vztekem. Mnozí zde měli příbuzné, milé nebo přátelé. Ve městečku totiž žilo mnohem více Angličanů než Velšanů. Přidali do kroku a záhy udeřili do nepřítele. Zdálo se, že jde spíše o drancíře a nájezdníky než o spořádané vojsko. Okamžitě se strhla bitva, která se rozdrobila na boje skupinek či jednotlivců.

Samuel, Rob a Will utíkali k domu, kde žila Gwen. Nalezli tam skupinu dvaceti mužů, kteří se chystali zapálit dům její rodiny.
„Stát, vy psi!“ zařval Samuel a zaútočil.

Než se stačili vzpamatovat, rychlými seky zabil dva z nich. Jeho přátele jej následovali. Prudkostí svého útoku drancíře překvapili a zatlačili je stranou od domu. Sotva se však přepadový oddíl vzpamatoval, nastala tuhá řež. Tři přátelé se museli pořádně ohánět meči, aby uhájili holé životy. Sice měli štíty, které zachytily spoustu ran, ale byly těžké, zpomalovaly je a odsávaly síly. Naštěstí si nájezdníci navzájem překáželi, jinak by bylo brzy po boji.

Will padl jako první. Zachytil štítem ránu masivní sekerou, ale úder byl natolik silný, že klopýtl a nechal mezeru ve své obraně, kterou pronikl nepřátelský meč a probodl mu plíci. Zhroutil se na zem, a když to spatřili jeho dva přátelé, zařvali vzteky a s obnovenou silou se vrhli na přesilu. Pod jejich meči padlo několik mužů.

Rob zaryčel bolestí, když se mu ostrá čepel zaryla do lýtka. Zraněná noha mu pod jeho velkou váhou podklesávala. Jeho obrana začínala dostávat mezery, ale držel se. Samuel se musel ohánět mečem jako ještě nikdy. Ruka mu umdlévala. Namáhané svaly pálily jako oheň a pot, který mu stékal z čela, jej oslepoval.

Sekerník, který pomohl odpravit Willa na něj zaútočil. Zachytil ránu štítem a téměř mu zchromla ruka. Zachytil ještě několik ran, ale pak začal štít praskat. Odhodil jej, uskočil před sekem, který by jej rozťal na půl, prosekl hrdlo jednoho protivníka a pak přesekl kolenní šlachu sekerníka. Ten padl s výkřikem na koleno. Snažil se ohnat sekerou, ale to už se mu do krku zaťal Samuelův meč.

Rob a Samuel zaujali obranné postavení zády k sobě. Zabili další dva muže. Sam odrazil sek na bok a v levém rameni mu vybuchla tak prudká bolest až se mu zatmělo před očima. Zavrčel, bodl zbraní a proklál hrdlo svého protivníka. Vykryl sek na hlavu, vykopl a útočníka srazil k zemi. Odrazil úder vedený na bok, stáhl se a bodl. Další muž padl k zemi. Vzadu v uličce zadusalo mnoho párů nohou. Rob vedle něj padl a z břicha se mu valili vnitřnosti.
„Néééé!“ zařval Samuel. Proti němu stálo ještě pět protivníků. Pět a on už nemohl.

Vykryl výpad na břicho, prudce to přenesl na druhou stranu, udeřil muže loktem do obličeje a spatřil bodnutí, které již nestihl vykrýt. Najednou se však útočník zarazil, prohnul v zádech a skácel se k zemi s dýkou v zádech. Za ním stála Gwen s vyděšeným výrazem ve tváři. Nejistě se usmála. Opětoval její úsměv a pak se mu oči rozšířily zděšením. Vykřikla, když se jí do těla zabodla ostrá čepel a vyjela jí z břicha. Klesla na kolena a po světlých šatech se jí rozšiřovala tmavá skvrna.

Vykřikl zuřivostí, skočil dopředu a udeřil vraha jeho milé do obličeje pěstí, ve které svíral meč. Jednou, dvakrát. Pak ťal. Zasáhl muže mezi krk a rameno a strašlivým úderem mu rozťal hrudník až k prsní kosti. Pak klesl na kolena vedle Gwen a sevřel ji v náručí. Bylo mu jedno, jestli jej zabijí. Jeho nejlepší přátelé byli mrtví a jeho láska umírala. Klečel vedle ní a z jeho očí tekly slzy.

„Prosím, Gwen, neumírej. Já tě miluju. Je mi jedno co se stalo. Chci tě. Přece jsme si něco slíbili. Neumírej,“ vzlykal.
„Hlupáčku, já tě taky miluju,“ zašeptala. Pak sebou škubla, z úst jí vyhrkl temný pramínek a naposledy vydechla. Samuelův výkřik bolesti a žalu přehlušil ostatní hluk v městečku. Pak se v návalech pláče zhroutil do zakrváceného prachu vedle mrtvé Gwen.

Ostatní protivníci se rozprchli. Dusající nohy patřily vojákům z posádky hradu Harlech. Bitva pro ně skončila vítězně. Později se zjistilo, že ze sta mužů vojáci ztratili třicet svých druhů, oproti stovce pobitých nájezdníků.


I teď, po třiceti letech, když si na to vzpomněl, se mu stáhlo hrdlo žalem. I když přišly jiné ženy, nikdy žádnou z nich nemiloval tolik, jako ji. Vytáhl láhev a několika dlouhými doušky ji dopil. Pohlédl na oblohu. Do půlnoci zbývala necelá hodina. Cítil se unavený a chtělo se mu spát. Sledoval mlhu, se kterou si pohrával vítr a spatřil, jak se před ním cár mlhy vytvaroval do podoby lidské postavy. Zamračil se. Cár získával jasnější tvary, až nabyl podoby dívky, která zemřela před třiceti lety. Zdálo se mu že slabě světélkuje. Bože, její duch. Naprázdno polkl.

„Miloval jsem tě, holka. Je mi líto, co se tenkrát stalo,“ zašeptal, hrdlo stažené dávno překonaným žalem. Stará rána se znovu otevřela.

Já tě taky milovala, uslyšel ve větru. Pojď ke mně, Samueli.

Natáhl k útvaru ruku a pousmál se. Mlhavý duch se přiblížil, až se jej dotkl. Už necítil krutý mráz a ve větru uslyšel zvonivý smích Gwen. Najednou byl tak unavený a ospalý.

Když o půlnoci došlo ke střídání stráží, odpočatí vojáci rozmrzele bručeli na to jaká je zima. Před chvílí vstávali z teplých postelí, aby vystřídali své promrzlé kamarády. Nelíbilo se jim to, ale co mohli dělat. Povinnost je povinnost. Jeden z nich našel svého kapitána opřeného o hradby se spokojeným úsměvem na rtech.
Nedýchal.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 86 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 29.06.2012, 20:32:06 Odpovědět 
   Nemůžu říct, že tahle jednohubka (ve srovnání se Ztracenou) na mě emočně zapůsobila jako román Ztracená. Pravda, nebyl čas poznat hlavní postavy do hloubky, neboť si měl vymezenou hranici počtem znaků.

Dvě dějové linie nebyly na škodu a zvládl jsi je skvěle. Stejně tak i souboje.

Podáno napínavou formou a i když si mi psal, že to bude předvídatelný příběh, mně to až tak nepřišlo. Proč? Moc jsem u příběhu nepřemýšlel z důvodu, že jsem se do čtení pustil až po prohýřeném dopoledni (oslava prázdnin a vysvědčení).

Mám takový pocit, že koncem příběhu ses nechal inspirovat koncem Ztracené. Dva staří umírající muži, pro které si přijdou zesnulé lásky ve snové podobě.
 ze dne 29.06.2012, 23:12:51  
   Kondrakar: Jn, psát něco takového s omezeným rozsahem, to je peklo.

Po prohýřeném dopoledni? To jsi si příběh asi moc neužil, že?
Abych pravdu řekl, tak při psaní tohoto příběhu jsem po Ztracené ani nevzdychl. Podobnost tam je. Sice malá, ale je. Možná.

Jinak díky za zastávku a koment.
 Šíma 03.05.2012, 16:37:56 Odpovědět 
   Zdravím.

Mi se příběh líbil. Mám dojem, že Tě limit tohoto workshopu hodně svazoval a kdy ses mohl rozjet, bylo by to určitě znát! ;-) Jak moc se ti podařilo zapracovat historické reálie, to posoudit nemohu, nejsem v historii natolik zběhlý. Ale myslím si, že Ti tam nic nefalíruje, ať už jde o zbraně či souboje (sám se jim vyhýbám a nejspíš nejsou dopodrobna popsány také kvůli rozsahu povídky). Nejsem šermířem, nejspíš by Ti možná člověk, který se v tomto pohybuje (třeba v historickém šermu a podobně) něco k tomu řekl více, ale jak už jsem napsal, o čem nemám páru, to neposuzuju. Nad oním obratem v lásce jsem se také pozastavoval, ale také jsem si přečetl Tvé odpovědi u komentářů ostatních čtenářů, proto se již ptát, ani to rozebírat nebudu... Dvě dějové linie se mi líbí a příliš mi v příběhu nevadí. Byl jsem zvědav, kam se budou obě ubírat a zdali se někde zkříží. Přestože hlavní hrdina nakonec umírá (určitě tam byla pěkná kosa), je konec určitým happyendem. Na šotky jsem nekoukal. Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 03.05.2012, 18:00:34  
   Kondrakar: Zdravím, houbičko:-)

Jn, limit byl dosti svazující, přestože jsem ho nevyužil naplno. Kdybych však popustil křídla fantazii, limit bych překročil několikanásobně.

Co se týče soubojů, snažím se to psát co nejreálněji.

Jinak díky za zastávku a koment.
 lotty 15.04.2012, 11:13:55 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: lotty ze dne 08.04.2012, 13:55:05

   To věřím ;) Koneckonců ještě teď mám příběh v živé paměti a to se mi u kdejakých textů nestává.
 lotty 08.04.2012, 13:55:05 Odpovědět 
   Zdravím,
musím přiznat, že se mi tento text jeví jako jeden z nejlepších v tomto workshopu. Pro mě je tento text jistým favoritem. Ne kvůli tomu, že jsem ho četla jako poslední ze všech příspěvků, ale protože mě oslovilo i téma. Píšeš poutavě, text mě chytl a nepustil. ;)

Přestože text oznámkuji za Dva, kvůli pár nepřesnostem, a jiný text jsem hodnotila ještě lepší známkou, nominuji tento text.


Lotty
 ze dne 15.04.2012, 9:02:38  
   Kondrakar: Ahoj,

děkuji za zastavení a komentář. Největší odměnou pro mě je věta, kterou si npsala. To, že tě příběh upoutal a nepustil až do konce.
 m2m 13.02.2012, 15:45:44 Odpovědět 
   Než jsem to přečet a sesmolil komentář, Saspi mě odhlásilo :)

Takže asi jen tak v rychlosti řeknu, že jouda nejouda, meč je prostě meč a anglický dějiny jsou anglický dějiny (řada obyčejnejch lučištníků u Agincourtu měla přeci druhou zbraň - meč, případně sekeru, ale meč převažoval) a jouda nejouda je to prostě historická fikce, že jo.
Určitě bych si dovedl představit, že některý pasáže bys dokázal napsat líp, kdybys neměl povinnej limit; a dovedu si i představit, že by některý pasáže byly napsaný tak, abych jim já jako nešermíř rozuměl líp (rychlý seky asi pro tebe budou znamenat něco jinýho než pro mě).

Ve výsledku ale můžu říct, že tohle je jeden z nejlepších textů, které jsem od tebe četl, a skromně jen dodám, že je škoda, že jsem tohle WSko nestihl, protože mám rozdělaný (a na WS koncipovaný) text ze starý Anglie, takže jsme se mohli hezky doplnit :)))

U mě imaginární jedna, WSko zásadně nehodnotím, i když se ho neúčastním :)
 ze dne 13.02.2012, 21:17:48  
   Kondrakar: Taky se těším. Já měl celkem štěstí v tom, že mi námět napadl ještě dřív než se to oficiálně ujednalo. Jen jsem si potřeboval ujasnit období a národy. Měl jsem nápady ohledně Keltů a Vikingů (z Anglie) a uchytilo se tohle. Sice jsem tak týden musel propátrat net kvůli info k hradu Harlech, ale myslím, že to stálo za to.
 ze dne 13.02.2012, 16:19:19  
   m2m: Taky mě to mrzí, no, celkem jsem se i těšil na to, jak mě tu hezky rozeberete :)
Co se dá dělat, tak třeba do měsíce to vydám.
 ze dne 13.02.2012, 16:01:56  
   Kondrakar: Zdravím,

Dovedl bych to rozepsat íc a podrobněji, nebýt vázán limitem. S těmi rychlými seky - nechtěl jsem se dopodrobna rozepisovat o každém mávnutí mečem, takže jsem si pomohl takhle (a navíc to rozepsat - další znaky navrch).

Díky za tu chválu. Nejlepší text ode mě? Se až divím, protože si myslím, že mám možná lepší.
Jo, je škoda, že jsi to nestihl. Jsem čekal, že se zúčastníš a docela mi překvapilo, že ne.
JInak dík za zastavení, komentář a imaginární jedna.
 Borek 08.02.2012, 20:39:02 Odpovědět 
   Docela se mi to líbilo. Jsou tam zaškobrtnutí, který popisuje Zahradník, a trošičku souhlasím s Matyldou (ohledně znásilnění). Některé obraty mi až příliš šustí papírem, ale ty mám ve svém textu taky :-). A víc, heč:-D. Jinak se to četlo dobře, chtělo by to jen trochu vyčistit, vypulírovat, no prostě jak psal Zahradník, ten to vzal z gruntu. Ale rozhodně slušná práce. Jo, a v té době už meč nosil kde kdo. Nejobvyklejší zbraně pěšáků byly opravdu dřevcové, v Anglii většinou Polleaxe, tedy jakési halapartny, které se ještě dělili na zbraně spíše podobné těžkým sekerám a pak ty podobné těm halapartnám, ale kdekterý jouda už měl ve výzbroji i meč. Múzám zdar:-)
 ze dne 13.02.2012, 15:54:19  
   Kondrakar: Zdravím a díky za komentář.
Jn, zahradník už vypíchl všechno co šlo. K tomu znásilnění. Chtělo tam něco toho "špatnýho", ale nic lepšího mi nenapadlo. Věřím tomu, že kdybych tam napsal únos či cokoliv jiného, tak by to taky asi neprošlo jen tak lehce.
Tobě taky múzám zdar.
 zahradník 05.02.2012, 21:51:23 Odpovědět 
   Pro mě moc pěkná a příjemná záležitost, historie s fantastickými prvky (závěr ve stylu Větrné Hůrky). V tomto textu jsem dostal přesně to, co jsem od tohoto workshopu čekal, čtení napínavé, chytne čtenáře, takže se nemusí nutit, aby to dočetl do konce, ale čte se zápalem a zvědavostí, jak to dopadne. Krásně plasticky vykreslené prostředí i děj, detaily. Silné emoce, vyváženě zpracované.
Pouze několik málo zaškobrtnutí a drobností (chybějící čárka, chybějící spojka apod.) Na několika málo místech použití stejného slova krátce po sobě a v některých odstavcích se vyskytovalo trochu často po sobě "byl, bylo" - šlo to tam nahradit pestřejší slovní zásobou, na to si trochu dávej pozor - jednak na opakování slov a na to opakování tvaru "být" - když se na to autor zaměří, lze se těchto zlozvyků zbavit. Ale vyčnívalo to jen na několika místech, jako celek to má pěkný sloh, vytříbený, ale každopádně je potřeba tříbit dál, to musí spisovatel neustále :)
Někdo by mohl namítnout, že některá místa šlo více rozepsat - třeba bojové scény (např. to odpravení čtyřech násilníků bylo popsáno docela rychle) nebo zajet trochu do hlubší psychologie postav, ale to by byla zas jiná varianta, tato je taková někde stručnější, ale funguje, čtenář si aspoň může sám domýšlet a představovat mezi řádky. Důlěžité momenty jsou rozepsány a zvládnuty pěkně.
Pro mě se ten text blíží k dokonalosti, lehce tomu ubírají právě ty zmíněné maličkosti.
Jinak jsem se vším jako čtenář spokojen, v takovém duchu bys klidně mohl napsat celý román a tam už bys měl prostor se pěkně dopodrobna rozepsat a vyhrát si s psychologickými nuancemi a emocemi postav.
 ze dne 13.02.2012, 15:50:25  
   Kondrakar: Zdravím,
předeším děkuju za zastavení a komentář a omlouvám se za dlouhou prodlevu s odpovědí.
Z tý vší chvály se až červenám:-) Nečekal jsem, že si to zaslouží až takovou. Co se týče těch zaškobrtnutí, no, šotkové úřadovali. Projel jsem si to několikrát a nic jsem neobjevil.
Jistě, některé věci šlo rozepsat, ale s daným limitem jsem se mohl jen těžko rozepsat. Netvrdím, že jsem vyčerpal danej rozsah, ale moc nescházelo.
 Leontius 04.02.2012, 20:33:02 Odpovědět 
   Holt říká se, že smrt umrznutím leckdy přináší euforické stavy. Výpravné to bylo dosti bezpochyby. Ale mám podobnou výhradu jako u jiné povídky ve Workshopu: Pokud nejsou dvě linie vypravování bezvýhradně nutné, navzájem se v relativně krátké povídce okrádají o prostor a to celistvosti děje škodí. Mnoho náhod typu deus ex machina, několik nedořešených míst a nevysvětlených obratů, které samy o sobě působí poněkud lacině, což je škoda.

Rekvizity i scény byly popsány věrně, jen jsem si místy nebyl jistý, zda některé scény vykreslovaly věrně "sociální" prostředí pozdního středověku. Mimo jiné si nejsem jistý stářím jistého "lidového moudra", ale dříve se vždy říkalo: "Svatba v Máji, nevěsta na máry." Tj. květnu zpravidla svatby nebyly, jelikož potomek (holt svatební noc) se pak narodil uprostřed tuhé zimy a šance na přežití jak matky, tak dítěte byly velmi nízké.
Postavení hrdiny jako vojáka přes jeho šlechtický původ? Třebaže není prvorozený. Hlavní zbraní běžného „knechta“ byla spíše libovolná dřevcová zbraň než-li meč.
Sem tam, hlavně ze začátku, jsem zaregistroval chybějící čárky.
Povídka nebyla vyloženě špatná, jen si opět myslím, že dvě linie zbytečně nahlodaly původní potenciál. Snad rozpracovat?
 ze dne 04.02.2012, 23:35:31  
   Kondrakar: Zdravím,
dvě linie byly víceméně nutné. Jedna o současnosti a druhá o minulosti hlavního hrdiny. Můžeš, prosím, specifikovat ta nedořešená místa a nevysvětlené obraty?

Co se týče postavení druhého syna šlechtického původu jako vojáka. Mám zjištěno, že často se posílali druzí synové do nějaké posádky, aby se "otrkali" atd. Jelikož druhý syn neměl příliš nadějí na získání nějakého majetku, často se stával vojákem v nějaké pevnosti či důstojníkem v armádě.

Jistě, zbraní knechta byla většinou dřevcová zbraň nebo luk. Ale knecht byl obyčejný člověk prostého původ, ne voják sloužící coby jako posádka na hradě (navíc toto ws-ko nebylo omezeno čistě na historická fakta, ale mohlo zde být přimícháno trochu fantasy a on jako šlechtic mohl nosit meč).

Čárky jsou moje prokletí, bohužel. A co se týče toho, že dvě linie nahlodaly potenciál a chtějí rozpracovat. Možná že chtějí rozpracovat, ale byl jsem svazován rozsahem a mně to všechno sedí jak má.

Dík za zastavení a koment.
 Matylda Kratinová 02.02.2012, 14:32:07 Odpovědět 
   Ahoj, tak nějak jsem čekala, co se stane. Jeho věk, atmosféra, popíjení vizoura v chladu, plus to retro.

Trochu se mi nezdá ta scéna se znásilněním v lese tím, že je to náhoda jako prase. Pak tam máš pasáž, kdy ho ta dívka odmítá a nakonec ho tím úplně znechutí, a pak ho těsně před tím, než umře, zase miluje. Vzhledem k tomu, že toho o ní moc nevím, mi to přijde divný, je to hrozně prudkej obrat na moc malým dvorku, rozepsala bych to. Chápu, že hrdinovy vzpomínky jsou určitým způsobem omezující, ale pár informací se dá třeba zapracovat formou klepů z města. Koho nezajímají drby o známých?
Pak jsem postřehla pár chyb: vnitřnosti se valilY, například.

Celkově, pokud zkoušíš nový styl, je to OK, dojem kazí jen výše zmíněné logické nesrovnalosti a pro mě i určitá předvídatelnost.
8/10
M.
 ze dne 04.02.2012, 23:37:44  
   Kondrakar: Jinak můj nový styl spočívá v tom, že myšlenky postavy jsou psané kurzívou a bez "vysvětlivek" typu- "To je ale mizérie," pomyslel si chmurně. Navíc poprvé zkouším prostřihování současnosti flashbacky z minulosti.
 ze dne 04.02.2012, 23:28:05  
   Kondrakar: Ahoj,
ono tohle téma bylo celkem svazující. Historické prostředí a do toho milostný vztah. První co mi napadlo bylo Romeo a Julie a jak jsem viděl, tak bylo i využito. Měl jsem zhruba tři variace a nakonec jsem se rozhodl pro tohle. Vyplynulo to nějak samo od sebe. Jediné co jsem musel, bylo sehnat si info o místě a době kam to chci zasadit.

K tomu jak ho Gwen odmítá. Měl jsem tam kraťounkou pasáž, kde se vlastně vysvětluje ten prudkej obrat co ti nejde do hlavy. Ona je zhnusená, ponížená tím co se jí stalo, ale přesto ho stále miluje, ale myslí si, že už ji nebude milovat, atd. Ale byl jsem někým nakonec přesvědčen, že když jsou to jeho vzpomínky, nemůžou tm být její myšlenky a pocity. Proto nakonec došlo ke smazání této "vysvětlující" pasáže.

Jn, překlepy, vždycky jich pár unikne a to jsem si dával pozor. Jako předvídatelnost. Tohle téma (historie + milostný příběh) je o klišé a předvídatelnosti. Zvlášť s takovým rozsahem.

Ale díky za zastavení a za koment.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Amerika - prý z...
Želwice
Cena odvahy - 1...
Anne Leyyd
obr
obr obr obr
obr

Proud extáze
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr