» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Sen je sůl bez chleba."

Ramón Gómez de la Serna

počet přístupů: 2141734

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29008 příspěvků, 4550 autorů a 303544 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Mstitel (kapitola 2 - Láska - 2/2) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: V divokých lesích severu

zahradník	publikováno: 12.01.2012, 14:58

Dokončení druhé kapitoly fantasy románu.


	KAPITOLA 2 - LÁSKA - dokončení Už přes dva týdny procházeli hlubokými lesy na úpatí horského řetězu a směřovali na východ. Prodírali se podrostem, přelézali spadené trouchnivějící kmeny porostlé sytě zeleným mechem, šplhali se přes skaliska a balvany. Oba byli šťastní, že nalezli jeden ve druhém životní lásku. Jejich životy najednou dostaly smysl a nový cíl, naplnila je dříve nepoznaná radost a síla žít. Neustále si vyprávěli, jak bude vypadat jejich život v některém z údolí ztracených v těchto lesích. Nar popisoval, jaký postaví srub a Lisa vymýšlela, jak ho zařídí. Budou žít jako lovci, jednou ročně se vždy vydají na trhy do jižních království, aby tam prodali kožešiny. Kolem srubu vymýtí les a zorají půdu, na poli budou pěstovat kukuřici. Založí krásnou rodinu se spoustou dětí, o něž se budou starat a jež vychovají, jak nejlépe budou umět. Nar své děti naučí stopovat a lovit zvěř, bude je brávat k řece na ryby a podnikne s nimi spoustu dobrodružných výprav do okolních hor, aby poznaly a zamilovaly si všechny krásy divočiny. Oba se těšili na nádhernou společnou budoucnost plnou lásky, smíchu a štěstí. Počasí se za několik uplynulých dnů výrazně zhoršilo. Poslední slunečné dny vystřídal pravý sychravý podzim. V hustých hvozdech se převalovaly chuchvalce mlhy a oblohu zatáhla těžká tmavá mračna, z nichž se čas od času spouštěly prudké lijáky. Oba tuláci přespávali v jeskyních a pod skalními převisy, kde u ohně sušili své deštěm promoklé šaty, zatímco nad plameny opékali jelení maso, jehož zásobu si nesli ve vacích. Usínali si v objetí přitulení k sobě, vyměňujíce si na dobrou noc tisíce dlouhých polibků. Nar svíral Lisu v náruči a ona měla hlavou položenou na jeho svalnaté hrudi, cítila se naprosto bezstarostně, šťastná a chráněná. Přes den přečkávali přeháňky ukryti pod větvemi letitých smrků, ale pokud byl déšť vytrvalejší, vydávali se na pochod i v něm. Lisa putovala zachumlaná do Narova pláště a bojovník si přes sebe jako kapuci přehodil kůži z uloveného jelena. Jednou navečer, už se stmívalo, spatřili v dálce mezi stromy probleskovat několik světel. Nar tasil svůj jednoručný meč a pomalu postupoval vpřed, dívka se skrývala ve stínu jeho mohutných zad. Po chvíli se bojovník zastavil a obrátil se k Lise. „Je to v pořádku, nejsou to ohně psanců. Dorazili jsme k jedné ze zlatokopeckých osad.“ Lisa si oddechla, ale nedokázala se zbavit jakéhosi nepříjemného pocitu, který v ní narůstal, jakmile se blížili k osadě. Brzy narazili na širokou lesní cestu rozjěžděnou od těžkých povozů tažených koňmi. Vydali se po cestě vpřed, ač byla zablácená a plná kaluží, v nichž se odrážela světla osady před nimi. Celý den pochodovali v prudkém lijáku a už toho měli dost, byli celí prokřehlí a zmáčení až na kůži. Přesto těsně před vesnicí Lisa položila ruku na Narovo rameno a bojovníka zastavila. On se k ní překvapeně obrátil. „Děje se něco, Liso?“ „Miláčku, nechoďme tam, prosím,“ řekla dívka vyplašeně, „mám nějakou zlou předtuchu. To místo není dobré, mám z něj strach. Zůstaňme spolu v divočině a vyhněme se lidem, prosím.“ „Ale lásko, je to jen malá zlatokopecké osada, podobných jsou v těchto lesích na úpatí hor roztroušeny desítky. Nic se nám tam nemůže stát. A kromě toho,“ pohladil ji po vlasech, „ochráním tě od všeho zlého. Neboj se, nikdo a nic ti už neublíží, když jsi se mnou. Musíme někde koupit koně a nářadí.“ „Můžeme se vrátit do údolí mých rodičů a tam posbírat nářadí. Koně koupíme v jiné osadě, ne zde. Pojď zpátky prosím, copak nám není v přírodě spolu dobře? Najdeme si znovu nějakou útulnou jeskyni na noc, rozděláme oheň a vyhřejeme ji, zvládneme přežít v lese i v tomto nečase, hlavně, že budeme jen spolu,“ nepřestávala naléhat. Nar na Lisu stále překvapeně zíral, vůbec nemohl pochopit její obavy. Celá se třásla náhlou úzkostí, vypadala velmi vyděšeně. „Broučku,“ promlouval k ní něžně, „jsi stále ještě vystrašená po tom všem, co se ti stalo a bojíš se proto lidí. Ale ujišťuji tě, že nám zde nic zlého nehrozí, žije tam jen několik desítek zlatokopeckých rodin, není tam žádné nebezpečí. Zlatokopové jsou srdeční a pohostinní lidé, v ničem se neliší od nás lovců, žijících v těchto lesích na samotách ve srubech. Jsou to obyčejní prostí lidé, kteří chtějí žít život v klidu a míru, jako my.“ Držel dívku v náručí a neustále hladil její vlasy. Ona se po jeho slovech pomalu uklidňovala. Možná má pravdu, pomyslela si, jsem stále ještě přecitlivělá a vyděšená po všech těch hrůzách, které jsem nedávno prožila… „Pojď, lásko, ničeho se neboj, se mnou jsi v bezpečí. Jsme celí promoklí a hladoví, musíme se jít ohřát a doplnit zásoby. Narazili jsme na osadu právě včas.“ Lisa už se nevzpírala a kráčela vedle Nara blátivou stezkou do vesnice zlatokopů. Cítila se vedle něj bezpečně a věděla, že by ji od čehokoli špatného ochránil. Snažila se v sobě zaplašit všechny zlé předtuchy a obavy. Vstoupili do osady. Ležela na úpatí hor a hned za ní se k nebi zvedala téměř kolmá skalní stěna mohutného horského řetězce ztrácejícího se v dálce. Tolik bylo alespoň možné vytušit v šeřícím se večeru. Vesnice byla poměrně rozlehlá a připomínala spíš už nějaké malé městečko, rozbíhalo se tu několik ulic, které ústily do jakéhosi skromného náměstí. Jednotlivé domy připomínaly jednoduché sruby postavené z klád nebo hrubě opracovaných dřevěných fošen. Stavení k sobě byla natěsnána, takže vytvářela souvislé řady. Oba tuláci kráčeli středem ulice, jejíž povrch byl stejně rozjěžděný a zablácený jako stezka v lese. Do kaluží bičovaných provazy deště dopadalo světlo ze škvír v okenicích jednotlivých stavení. Kromě nich venku nebylo ani živáčka. Jakmile opustili úkryt lesního porostu, naplno se do nich opřel silný ledový vichr prohánějící se volným prostranstvím. Když došli na náměstí, zastavili se a rozhlíželi. Jejich pohled po chvíli spočinul na stavení, nad jehož dveřmi se ve větru divoce houpal plechový štít s jednoduchým nápisem „Krčma.“ Zamířili ke krčmě, vystoupali po dřevěných schodech, otevřeli masivní dubové dveře a vstoupili dovnitř. Ocitli se v prostorné místnosti, osvětlené a příjemně vyhřáté plameny plápolajícími v širokém krbu uprostřed. V pokoji stálo několik dubových stolů obklopených židlemi. Většina míst byla prázdných, v krčmě roztroušeně sedělo jen několik hostů, kteří na příchozí dvojici okamžitě upřeli zvědavé pohledy. Po chvíli se však bez zájmu otočili zpátky ke svým džbánům. Byli to vše muži, staří zlatokopové, kteří působili lhostejným a unaveným dojmem, jako by toho v životě prožili už tolik, že je nic dalšího nemohlo vyvést z míry a překvapit. Někteří spolu polohlasem nevzrušeně hovořili, hrbili se nad stolem, máčeli si své plnovousy v pivu a krabatili u toho svá zvrásněná čela. Nar s Lisou pozdravili přítomné hosty, vykročili doprostřed místnosti a usedli k prázdnému stolu hned vedle krbu. Svá zavazadla složili pod stůl na podlahu, která byla zhotovena z dřevěných prken. Gladiátor ještě před vstupem do krčmy zabalil svůj štít do kožešiny, snažil se svými zbraněmi upoutat co nejmenší pozornost. Chtěl působit spíš jako potulný lovec zvěře, než jako válečník. Přesto zvědavým pohledům přítomných mužům neunikl Narův obouručný meč, který ač byl v pouzdru, byl natolik mohutný, že vzbuzoval okamžitý údiv. Z jedné skupinky sedících zlatokopů se zvedl obtloustlý muž, téměř plešatý, s baculatými rudými tvářemi, a dýchavičně se došoural k nově příchozí dvojici. Hostinský. „Podívejme, koho nám to sem nevlídné počasí přineslo – zde jsou cizí hosté vzácní, natož ještě v tomhle nečase. Poutníci z daleka? Zdržíte se dlouho?“ otázal se lhostejně. „Jsme lovci zvěře a rádi bychom se usadili někde v lesích a založili rodinu. Chceme nakoupit nářadí a koně, zdržíme se nanejvýš den, dva. Je možné zde dostat nocleh a večeři? Od rána jsme nejedli a jsme pěkně promrzlí…“ odvětil Nar. „Což o to,“ nadechl se hostinský opatrně, „vše potřebné v naší osadě můžete pořídit… pokud ale má pán čím zaplatit,“ doplnil a zkoumavě se na Nara zadíval. Ten vytáhl dýku, říznul s ní kamsi do svého opasku a po chvíli na stůl vhodil váček mincí. Otevřel váček a vysypal jeho obsah na stůl, po desce se s cinkáním rozkutálely zlaťáky. Tlouštíkovi se zalesklo v očích. „Tak to je jiná,“ rozpovídal se s předstíranou přívětivostí. „Takové vzácné hosty, kteří mají čím zaplatit, zde rádi vidíme. Milostivý pán dostane vše, co si přeje, ihned to zařídím. K večeři máme výborné pečené selátko a horkou zelnou polívčičku na zahřátí. Čerstvý křupavý chlebíček, jablečné koláče a k pití vínečko nebo pivo,“ podbízel se hostinský úslužně. Jeho netečnost rázem zmizela, jakmile spatřil zlaťáky. Vidina zisku z něj učinila ochotného služebníka, který svým hostům splní vše, co jim na očích vidí, jen když dostane dobře zaplaceno. „Nuže dobrá,“ pousmál se na něj Nar, „přines nám dvě velké misky té polévky na zahřátí, ať je horká a pěkně hustá. Potom nos všechno jídlo, které máš a k tomu pořádný džbán červeného!“ Tlouštík zafuněl radostí, třikrát se uklonil a odkolébal se, jak to uměl nejrychleji, dveřmi do vedlejší místnosti, která zřejmě sloužila za kuchyni. Nar s Lisou se pohodlně usadili zády ke krbu, z nějž sálalo příjemné teplo. Promoklé svrchní oděvy nechali sušit na opěradlech židlí. Ostatní hosté už jim nevěnovali sebemenší pozornost, jako by na ně zcela zapomněli, oba tuláci měli naprosté soukromí, nebo jim to tak alespoň připadalo. Drželi se za ruce, hleděli si do očí a zamilovaně si stále něco špitali. Občas se spolu polohlasně chichotali jako dvě malé rozpustilé děti. Hostinský brzy přispěchal se dvěma plnými miskami kouřící husté polévky a bochníkem chleba. Položil misky a chléb na stůl před oba hosty a opět za doprovodu několika úslužných úklon zmizel v kuchyni. Lovci se hltavě pustili do jídla jako dva vlci, srkali ze lžic zelňačku a zajídali ji odtrhanými kousky chleba. Po celodenním pochodu v chladném deštivém počasí byli vyčerpaní a vyhladovělí. Naposledy snědli ke snídani malé kousky z pečeného jelena, které jim ještě zbyly na dně vaků pro zásoby. Horká polévka je příjemně zahřála. Ještě než dojedli, postavil před ně hostinský kus pečeného selete na širokém podnosu. Z masa se rovněž kouřilo, bylo dozlatova opečené, ozdobené brusinkami a sladkými povidly, místnost se okamžitě naplnila vůní, ze které se sbíhaly sliny. „Chutnala polívčička, milostpane a milostpaní?“ zeptal se tlouštík, když sbíral prázdné misky. Ještě předtím postavil na stůl dva poháry a veliký džbán červeného vína. „Tady něco na svlažení.“ „Děkujeme ti, byla výborná,“ přikývl vážně Nar, ale uvnitř sebe potlačoval smích. Jakmile se k nim muž znovu otočil zády, oba zamilovaní se tiše rozesmáli, jak si ho pro jeho chování dobírali. „Ó milostpane, ó milostpaní,“ hihňala se Lisa a napodobovala úlisný hlas hostinského. „Připadám si jako nějaká královna. Mě, venkovskou holku z lesa, ještě nikdy nikdo takto neoslovoval a neobsluhoval,“ poznamenala. Její obavy a zlé předtuchy byly rázem pryč, ukolébány pocitem pohody, který krčma vzbuzovala. „Zasloužíš si to,“ ujišťoval ji gladiátor, „jsi královna mého srdce a patří ti jen to nejlepší. Žádná královna světa se ti nevyrovná a není krásnější než ty, i když máš chodidla rozpraskaná od kamení a dlaně plné mozolů od motyky. Všechny ženy bys svojí krásou zahanbila! Není na světě větší nádhera než tvůj úsměv zářící od štěstí.“ Lisa celá zčervenala po takovém vyznání a zatím ze džbánu naplnila oba poháry vínem až po okraj. Poté jeden kalich podala Narovi a druhý pozvedla. „Na naši společnou budoucnost,“ zahlaholila a láskyplně svému milému pohlédla do očí. „Na nás!“ přikývl Nar a přiťukl si s ní. Potom oby vypili obsah svých pohárů téměř do dna. Víno bylo velmi lahodné, vonělo po ostružinách a jeho oříškově rybízová chuť se dlouze rozplývala na jazyku. Ihned si ze džbánu doplnili poháry znovu až po okraj. Poté si každý Narovou dýkou odřízli kus šťavnaté pečínky a s chutí se do ní zakousli. Hodovali dlouho do noci. Brzy vyprázdnili džbán vína a řekli si o druhý, lahodný mok se pil téměř sám. Záhy vypili i tento a hostinský musel běžet do sklepa načít nový sud. Víno jim rychle stouplo do hlavy, smáli se stále hlasitěji, až ztratili všechny zábrany a pokřikovali zcela dle libosti. Krčma ten večer patřila jen jim. Zlatokopové stále dělali, že si rozjařeného páru nevšímají, nastavovali jim shrbená záda a otupěle si všímali jen svých pohárů. Někteří se zvedli a pomalu se odšourali ven, jiní naopak dorazili a zaujali jejich místa, působili však stejně netečným a skleslým dojmem. Po pár zvědavých pohledech si nově příchozí vždy přestali Lisy s Narem všímat, nebo to tak alespoň vypadalo. Hostinský, pokud zrovna někoho neobsluhoval, seděl mezi zlatokopy a o něčem s nimi potichu rozmlouval. Rozveselení tuláci snědli celou pečínku a po ní se pustili do mísy koláčů, kterou před ně snaživý majitel krčmy přistavil. Cítili se šťastní a chtěli oslavovat. Slavili skutečnost, že mají jeden druhého, že se v tomto krutém světě nalezli a zamilovali do sebe. Slavili své rozhodnutí zůstat spolu v divočině, založit tam rodinu a žít si krásný spokojený život lovců, daleko od všeho zla civilizovaného světa. Právě jim začínal nový život, která bude nádherný a strávený už navždy spolu. Byli opilí, ale netušili, jestli jsou víc opilí vínem nebo láskou. Co chvíli si v přestávkách mezi hlasitým smíchem vyměňovali vášnivé polibky svých úst umaštěných od pečínky. Lisa se hladově zakusovala Narovi do rtů a rukou hladila jeho vlasy. „Hej, krmčá-kmrčá-kračmáři!“ zahulákal Nar a bouchnul pěstí do stolu, „ještě víno!“ „Už běžím, vzácný pane,“ odcupital mužík. „Mi-miláčku, vžyť-vdyžť už ani nemůžeš mluvit!“ zakřičela Lisa a dostala záchvat smíchu. Zavrávorala, a kdyby ji Nar v poslední chvíli nezachytil, přepadla by ze židle na podlahu. Oba si skončili v objetí téměř až pod stolem a zajíkali se smíchem. Hostinský postavil na stůl nový džbán vína a posadil se zpět ke zlatokopům, kteří stále častěji vrhali k oslavující dvojici tajemné pohledy. Nar uchopil džbán a při pokusu naplnit prázdné číše rozlil spoustu vína po stole. Opět si s Lisou vesele přiťukli a vyprázdnili do sebe polovinu pohárů. Zničehonic však ucítili silnou ospalost, vše se s nimi roztočilo, ztráceli cit v končetinách a před očima se jim rozběhly jasné mžitky. „To víno má ale sílu…“ zamumlal ještě Nar, potom se oba svezli pod stůl, kde zůstali ležet v objetí na podlaze. Hlasité chraplavé oddechování prozradilo, že upadli do hlubokého spánku… ----- Bolest. Tisíce jehel bodajících do hlavy. Nar otevřel oči. Ležel na zádech na jakési dřevěné pryčně, do pokoje pronikalo denní světlo přes malé okno ze štípané slídy. Podepřel se lokty a pokusil se posadit. Do hlavy mu vjely nové vlny palčivé bolesti. Co to je, pomyslel si, takhle špatně mi ještě nikdy z vína nebylo. „Už se probírá,“ uslyšel za sebou mužský hlas. Potom se ozvalo praskání prken v podlaze pod něčími kroky a následně zavrzání dveří. Nar se posadil a snažil se vzpomenout si na včerejší večer. Rozhlížel se kolem sebe po místnosti. Byl zde sám, Lisu ani své zbraně nikde neviděl. Najednou se zarazil, když si všiml, že od protější stěny je místnost oddělena pevnou kovovou mříží. Vypadalo to na vězeňskou celu. Vtom se opět otevřely dveře a do místnosti zvenku napochodovalo několik mužů. V některých Nar poznal zlatokopy, kteří včera seděli v krčmě, jiné viděl poprvé. „Kde je Lisa?!“ osopil se na příchozí muže. „Proč jsem zavřený?“ „Klid, bojovníku,“ řekl jeden z mužů, které Nar ještě neznal. Byl to spíš už stařec shrbené postavy, prošedivělých vlasů, dohladka oholený. „Tvoje dívka je v pořádku a shledáš se s ní…“ na chvíli se zarazil, než opatrně pokračoval, „když pro nás něco vykonáš.“ „Co ode mě chcete?“ začínal být lovec netrpělivý. „Jsem Konrab, předák místních zlatokopů a správce této osady. Všechno ti vysvětlím,“ rozhovořil se starý muž. „Víme, že jsi ten, kterému říkají Mstitel. Jeden z našich mužů tě včera v krčmě poznal. Nasypali jsme vám potom do vína rozemletou bylinu na spaní.“ V Narovi se zvedl příval hněvu nad takovou drzostí, chtěl začít protestovat, ale správce ho nenechal a pokračoval ve svém proslovu. „Sužuje nás velká starost. Kal-raak, silný a zlý čaroděj. Žije vysoko v horách v nedobytném hradu, nikdo neví, kde se nachází. Ovládá legii démonů, jež už dlouhé roky drancuje všechny zlatokopecké osady na celé východní straně hor. Ty jeho stvůry se vždy nečekaně vynoří z lesa, jedou na pekelných koních, jsou posázeni rohy a vyzbrojeni všemi druhy zbraní. Vypalují naše vesnice, kradou naši úrodu a vytěžené zlato a unášejí naše ženy a dcery. Žádná z nich se ještě nikdy nevrátila, čaroděj je prý používá jako oběti při vyvolávání těch nejstrašnějších bytostí z podsvětí. Ty jediný nám můžeš pomoci, proslýchá se o tobě, že z nikoho na tomto světě nemáš strach a zůstávají za tebou odsekané hlavy čarodějů i králů.“ Konrab se zadíval Narovi do očí vážným pohledem, pak mu pomalu poručil: „Zabij Kal-raaka.“ „Proč bych vám měl pomáhat? Nic mi do vašich záležitostí není, jen projíždím. Se zabíjením jsem skončil, chci se usadit, mít rodinu a žít klidný život lovce. Pusťte mě, nic jsem neudělal! Proč se nájezdníkům nebráníte sami? Máte dost mužů, sestavte si domobranu a chraňte si své ženy a dcery, jako správní manželé a otcové rodin! Nebudu to dělat za vás, moji pomoc si nevynutíte násilím!“ Konrab si povzdechl a přikývl. „Čekali jsme, že nebudeš chtít spolupracovat. Pro ten případ jsme si připravili tohle…“ řekl. Ihned nato ze záhybů svého pláště vylovil jakýsi balíček a vhodil ho skrze mříže Narovi k nohám. „Rozbal to!“ přikázal správce osady přísně. Lovec se na balíček podíval a strnul hrůzou. Viděl zmačkaný cár látky, kterou okamžitě poznal. Byla odervaná z Lisiných šatů. Nar ji vzal do rukou a roztřásl se přívalem emocí, látka byla celá nasáklá krví. Rychle balíček rozbalil a zůstal nevěřícně zírat na to, co spatřil. V cáru utrženém z Lisiných šatů byl zabalený useklý prst. Lisin prst. „Vy svině!!“ zařval Nar jako tygr. Vyskočil, chytil se mříží a začal jimi nadlidskou silou lomcovat jako šelma chycená v pasti. Jeho mohutné svaly se napínaly k prasknutí, na krku mu námahou naběhly žíly silné jako provazy, ale vylomit mříže se mu nepodařilo, spočívaly pevně zapuštěné v podlaze i stropu. „Za tohle vás všechny zabiju! A tuhle smradlavou díru vypálím, srovnám celou se zemí a pohnojím vaší krví! Nezůstane zde kámen na kameni!“ Byl nepříčetný vztekem a běsnil jako divoký živel. Přiváděla ho k šílenství představa, že někdo ublížil jeho milované lásce, že jí někdo způsobil bolest, že jí někdo usekl prst… Konrab se podíval na ostatní muže a klidně jim pokynul: „Nechejte tu opici utrženou ze řetězu vyřvát. Až se vyřádí a dostane rozum, pošlete pro mě.“ Poté odešel ven. Ostatní muži se posadili na židle a pozorovali zuřícího Nara. Ten se po chvíli uklidnil a uvažoval již chladnější hlavou. „Zavolejte zpátky toho zmetka, který vám velí!“ křikl na zlatokopy. „Varuju vás! Zahráváte si s ohněm…“ ----- „Chceš mi něco říct?“ pokračoval Konrab, když se asi za hodinu vrátil do vězení. „Ano! Chci ti říct, že ti za tohle useknu hlavu a narvu ti ji do břicha místo střev, ty hnusná špíno!!“ rozeřval se znovu na správce Nar. „Takhle se nikam nedostaneme,“ povzdechl si opět unaveně stařec. „Ty tomu zřejmě pořád nerozumíš. Když s námi nebudeš spolupracovat, useknu té tvojí holce další prst. A pak další a další. Budu ti ji sem házet po kouskách tak dlouho, dokud to nepochopíš! Jediný způsob, jak ji můžeš dostat zpátky živou, je přinést nám Kal-raakovu hlavu. Zkus nás nějak podvést, zkus nám někomu zkřivit jen jediný vlas a tvoji holku to bude moc bolet! Je na bezpečném místě daleko odtud a nestihneš se k ní dostat včas, hlídá ji neustále několik mých mužů.“ Správce se pak obrátil ke svým podřízeným: „Nechte ho tu o samotě, ať má čas přemýšlet.“ Po těchto slovech se všichni zlatokopové odebrali pryč a nechali Nara ve věznici samotného. Gladiátor se sesunul na podlahu, v rukou křečovitě svíral cár Lisiných šatů a v něm zabalený prst své milované dívky. Tisknul zakrvácený balíček k sobě a zahrnoval ho polibky a slzami. Myslel na svoji lásku, kde teď asi je a jak se cítí. Co jí to jen udělali? Byli spolu teprve chvíli, jen několik málo týdnů, ale přesto měl pocit, že ji zná už spousty roků, tak moc ji miloval. Po mnoha letech se roztřásl pláčem bolesti a strachu o někoho drahého. Připadal si znovu stejně bezmocný a bezradný, jako když osmiletý stál pod svými oběšenými rodiči a šílený hrůzou zíral do jejich prázdných tváří vyklovaných krkavci. Chtěl utéct před svojí minulostí, odhodit ji a začít znovu v těchto lesích jako svobodný lovec. Ne, neutekl. Jeho vlastní pověst ho dostihla. Pověst, kterou si celá ta léta budoval. Byla silnější než on, nedokázal se před ní skrýt, znovu si ho našla a nepustí se ho. Už dávno nebyl svobodným mužem… Chtěli se s Lisou skrýt v divočině před světem, ale svět si je našel… „Promiň, lásko, odpust mi to, prosím… Ty jsi sem nechtěla. Kdybych tě já hlupák byl poslechl, vše mohlo být jinak…“ šeptal a nepřestával líbat její šat.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 17		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	04.03.2012, 9:40:43

Ja jsem vždy věděl. Když někdo mlátí do mne, akorát mu nadávám a mám vztek. Ale kdyby někdo měl jen zkřivit hlas někomu koho miluji, velice ochotně bych spolupracoval. Líbilo. Kdy bude další? jedna


ze dne 04.03.2012, 14:25:03
zahradník: Díky za návštěvu, jsem rád, že se líbilo :) Další kapitola hned tak nebude, chtěl bych se teď nějakou dobu zase věnovat svému hlavnímu příběhu...

Sakora	13.01.2012, 0:44:59

fajn debata :-) Proč by všechno muselo být komplikované a plné váhání, pochyb, nejistot...? - no, protože takový je život, k čemu by měl mít hrdina vše jednoduché a ideální? vždyť by se pak nemusel snažit, překonávat sám sebe... já jsem ráda, když má hrdina problémy, přímo PROBLÉMY, ať se ukáže, ne? ať projeví svůj charakter, vlohy a úmysly... ať čtenář se zatajeným dechem trne, zda hrdina vyhraje! :-) Já mám romantickou linku ráda, i ve fantasy, to rozhodně, a proč? Protože si ji můžu s hrdiny prožít. Jak po sobě touží... a nemůžou, jak jeden zachraňuje druhého, jak se s nejlepšími úmysly klamou, jak doufají a bojí se a obětují se pro sebe, atd. ... Jakmile by se zamilovali (nepochopitelně vzhledem k jejich osobnostem) během jednoho odstavce - přestali by mě zajímat. V tu chvíli by pro mě prostě zůstali cizí...


ze dne 13.01.2012, 0:58:30
zahradník: Určitě, se vším souhlasím... ale zamilování na první pohled je taky věc, která se v životě stát může a často stává, je reálná a také ze života :) tak proč se tomu vyhýbat? Ale ty osobnosti postav zde ještě nebyly v plnosti vyjeveny! Tak čtenář nemůže vědět, jestli postavy jednaly v rozporu se svými osobnostmi - snad v rozporu s představami čtenáře - ale v tom je právě ten rozdíl, že tyto postavy jsou jiné než postavy jiných fantasy autorů (zažité v představách čtenářů), jsou originální a chovají se právě takto - až podle tohoto jejich jednání si v závěru knihy (!) může udělat čtenář představu, jaká vlastně byla osobnost těchto postav - až do posledního řádku knihy nebude odhalování osobností postav dokončeno. Tak to přece má být, aby čtenář trnul, co postava udělá, jak se v dané situaci zachová - protože čtenář nezná plně její osobnost, nemá ji přečtenou od první kapitoly, ale stále ji poznává.

Sakora	12.01.2012, 23:04:41

Odpověď na příspěvek od uživatele: Sakora* ze dne 12.01.2012, 19:24:42* Určitě máš pravdu - každý by asi měl psát podle své vize, přesvědčení a nenechat se zviklat... ale to nic nemění na tom, že by čtenářům měl předložit příběh, kterému oni uvěří. Psát pro masy - tomu úplně nerozumím, nikdy se jeden text nebude líbit všem, to je jasné. Jediné, s čím v tvém komentáři nesouhlasím, je: ... ideální případy jsou přece krásné a potěší čtenáře, proto čte knihy, aby utekl od reality, která ideální není... Mě jako čtenáře teda vůbec netěší ideální případy a hlavně ne ideální postavy, naopak, taková postava by mi nepřirostla k srdci, nebála bych se o ní, netrápila se s ní, nepřemýšlela nad ní, atd. ... myslím, že by to byla nuda... mě těší postavy složité, váhající, kteří sami se sebou musí bojovat, musí se měnit, mají strašná tajemství i chyby a slabosti... protože jsou prostě lidské a tím pádem jim věřím. Ale třeba to má každý jinak, kdo ví? A proč tu straším s dlouhým a víceméně kritickým komentářem? Protože mě fantasy baví a ráda si přečtu pěkný příběh a (pro mě - sobecky :-)) tomu příběhu něco chybí a něco přebývá. Takže tak. zdravím :-)


ze dne 13.01.2012, 0:06:00
zahradník: S těmi postavami souhlasím, ale já nemyslel ideální postavy ale ideální situace, jako např. to zamilování na první pohled - proč by všechno muselo být komplikované a plné váhání, pochyb, nejistot...? Věřím, že většina lidí po něčem ideálním ve svém životě touží (třeba právě po tom ideálním zamilování či vztahu) a jelikož to nikde kolem sebe v životě nenacházejí, tak se utíkají do literatury, která může určité emoce suplovat.

Sakora	12.01.2012, 19:24:42

Zdravím, nejdřív malou odpověď z minula: psal jsi, že píšeš jen pro sebe, atd. - ale tak to není, kdo píše jen pro sebe - ten nepublikuje, a kdo publikuje (i na literárním serveru) - ten píše pro sebe a čtenáře, přičemž obě tyto skupiny mají stejný význam. No a kdo píše pro čtenáře, ten by (myslím) měl reagovat na jejich podněty a nechat si je projít hlavou. A pak, pokud se sejde většina se stejným názorem, podle nich svůj příběh aspoň trochu upravit (aspoň já to tak dělám). Pořád nejsem schopná uvěřit hlavním hrdinům jejich chování - především okamžitou zamilovanost. Oba dosud žili hodně těžký život - a pak se vidí pár hodin a hned druhému dokonale věří, milují ho, souhlasí s ním, atd. Žádné váhání? Obavy? Nejistota? I v červené knihovně musí milenci překonávat nástrahy, natož v klasické fantasy. Ta oslovení - lásko, miláčku, broučku... omlouvám se, ale ono to ten příběh degraduje na vrkání šestnáctiletých teenagerů... říct, že to k Narovi nesedí je hodně slabý popis... překousla bych to u děvčete, určitým způsobem by ji to charakterizovalo (i když asi jinak, než bys chtěl), ale u muže typu Conan-Kane? ... Zlatokopové jsou srdeční a pohostinní lidé, v ničem se neliší od nás lovců, žijících v těchto lesích na samotách ve srubech. Jsou to obyčejní prostí lidé, kteří chtějí žít život v klidu a míru, jako my... - já nejsem znalec poměrů u zlatokopů, jen jsem četla Jacka Londona a takovéto idealizování zlatokopů v tvém příběhu zní až jako parodie... ... Sužuje nás velká starost. Kal-raak, silný a zlý čaroděj. Žije vysoko v horách v nedobytném hradu, nikdo neví, kde se nachází. Ovládá legii démonů, jež už dlouhé roky drancuje všechny zlatokopecké osady na celé východní straně hor. Ty jeho stvůry se vždy nečekaně vynoří z lesa, jedou na pekelných koních, jsou posázeni rohy a vyzbrojeni všemi druhy zbraní. Vypalují naše vesnice, kradou naši úrodu a vytěžené zlato a unášejí naše ženy a dcery... - začátek je jak z knížky pohádek... ale budiž - co mě vadí? Mstitele popisuješ jako ochránce nevinných, spravedlivého, bojujícího za práva jiných - a takže, kdyby ho zlatokopové OPRAVDU znali, proč by mu holčinu unesli? logičtější by bylo ho požádat a zaplatit, ne? a on by jim, vzhledem k tomu, jaký je, JISTĚ rád vyhověl... Po mnoha letech se roztřásl pláčem bolesti a strachu o někoho drahého... - vím, že chceš Nara ukázat jako citlivého, nejen drsného bijce, ale... všeho s mírou, chápala bych stud, že se opil, hněv na sebe i muže, lítost a strach o dívku... ale pláč? Nechápu jeho váhání - je zkušený zabiják všeho možného, vzali mu jako rukojmí ženu, takových Kal-raaků zabil tucty... a on místo aby okamžitě vyrazil - brečí ve vězení... Udělal by tohle Conan? Salomon Kane? Jinak chválím za Konraba - dobře vykreslená a uvěřitelná postava. Pěkný večer :-)


ze dne 12.01.2012, 20:37:47
zahradník: Děkuji za přečtení a komentář! - ano, píšu na prvním místě pro sebe a potom pro další, kterým se to bude líbit a mají třeba podobný vkus jako já; není mým primárním cílem zalíbit se masám, ale psát tak, jak to já cítím. Já si naopak myslím, že každý umělec (nebo ten, kdo se o nějaké umění, tvorbu pokouší) by se naopak neměl přizpůsobovat vkusu druhých (pokud to sám cítí jinak), ale měl by mít nějakou svoji vizi, za kterou si pevně stojí a jde. Spisovatel nemůže psát tak, jak mu řeknou druzí, aby psal. Jeho psaní pak ztratí cenu, autenticitu, originalitu, nebude to už jeho dílo, ale kolektivní dílo. Autor musí věřit svojí vizi, nápadu, svojí cestě - když tomu nevěří, nikam nedojde, protože vždy se to někomu nebude líbit a nelze se zavděčit všem. 2 není většina :) na světě je 7 miliard lidí, třeba se to kromě mě ještě někomu líbit bude :) stačí mi malý okruh čtenářů, kteří budou podobně naladěni jako já. - nevím, jestli mám všechno nějak obhajovat a vysvětlovat, prostě ten příběh překládám tak, jak je, že se to tak prostě stalo - okamžitá zamilovanost - proč ne? není na tom nic divného, zvlášť ve světě, který je plný zla a ohrožení, pak nezbývá čas na nějaké váhání, jelikož každý den může být tím posledním a pokud se potkají dva lidé, co jsou stejně naladěni a od začátku to v nich nějak souzní, tak není místo pro pochyby - popisuji ideální případ - ideální případy jsou přece krásné a potěší čtenáře, proto čte knihy, aby utekl od reality, která ideální není, která je plná pochyb, váhání, obav - ne tak v ideálním pohádkovém fantasy světě... - proč zlatokopové Lisu unesli? čtenář si může domyslet mnoho důvodů a v dalších kapitolách to jistě bude i poodhaleno, prostě to byla Konrabova povaha, byl přesvědčený, že je chytřejší a lstivější než kdokoliv jiný, rád druhé manipuloval a měl v hrsti, chtěl si Nara pojistit, aby na něj měl nějakou páku - nebylo to jisté, jestli by jim pomohl - zlatokopové nebyli tak bezbranní, čítali spoustu mužů, kteří mohli poskládat nějakou domobranu, však to Nar nadhodil. On nebojoval pro peníze, ale z principu a vlastního svobodného rozhodnutí, oni si nemohli být jisti, jestli nesměřuje za nějakým jiným cílem apod. Konrab ho chtěl prostě zmáčknout, hrát na jistotu, využít Nara ke svým záměrům jako šachovou figurku... - roztřásl se pláčem... - miloval Lisu a neunesl vědomí, že ona teď někde daleko od něj trpí někde vězněná, že jí usekli prst a asi ji to docela bolí... cítil bezmoc, že jí nemůže okamžitě pomoci, cítil strach o ni, cítil vztek na sebe, že ona tak trpí kvůli jeho hlouposti a lehkovážnosti - chtěli se do zimy někde zabydlet, už byl podzim - nestihnou to, on se teď musí vydat někam daleko do hor a hledat čaroděje a zápasit s jeho démony... Jeho váhání? tak nejdřív jednal impulsivně, lomcoval vztekle mřížemi zaslepený nenávistí, odmítal se stát něčím nástrojem a nechat sebou nesvobodně manipulovat. Pak propadl bezmoci a pláči při myšlenkách na Lisu a její utrpení, když si představil JEJÍ bolest, neusnesl to, nemohlo ho to nechat chladným...

m2m	12.01.2012, 14:57:03

Zdravím. Víceméně můžu zopakovat to, co jsem psal už u předcházející části. Největší problém vnímám v dialozích, které prostě působí tak naivně, že by je s klidem mohly pronášet malé děti. Tam, kde dialogy nejsou, jsi výbornej. Bohužel, dialogů je hodně, a tak se toho dojmu naivity a patosu nemůžu prostě zbavit. Já nevím, jestli bych si já osobně dovolil tohle napsat, přijde mi to jako zesměšnění čtenáře, autora a i vlastního dílka. Toť můj názor. Ber nebo neber :) Po formální stránce nemám výhrad. Po příběhový stránce nejsem bohužel překvapen. Ber tedy prosím moji známku jako ryze orientační záležitost, třeba přitvrdíš, třeba si dovolíš do následujících částí vložit kus toho klišovitýho braku, jak se ti to podařilo v první kapitole. Ta se mi prostě jeví jako správná cesta, míň se mluví, víc se dělá. A v případě činů mi prostě nevadí, že ohromná hora svalů kosí svým ohromným mečem ohromný davy nepřátel. P.S. Skorem se mi dere na jazyk srovnání s Conanem, kterej byl taky... vlastně pořád dítě :)


ze dne 13.01.2012, 0:37:16
zahradník: Přiznávám, že extra odborník a znalec fantasy nejsem, určitě né té moderní. Ale ani se nesnažím napodobovat či kopírovat tu zastaralou. Ani se nesnažím psát něco moderního ani kopírovat žádného autora. Ten Howard je pro mě něco jako rámec, ze kterého vycházím, takový základ, na němž stavím, ale píšu si to podle svojí potřeby a jak to cítím, určitě nechci psát žádnou přesnou kopii. Stylizuji se do fantasy, které já cítím, vyznávám, které mě oslovuje, tak jak já ho chápu a líbí se mi - třeba takové fantasy ani ještě neexistuje a jsem jeho průkopníkem a zakladatelem, můžeme ho nazvat třeba NAIVNÍ FANTASY. Myslím, že holka z lesa se právěže neumí chovat ve společnosti a nebude zakřiknutá a když se opije, nebude mít problém být živější a něco vykřikovat - ale to jsou detaily, o kterých by se dalo diskutovat hodiny, jestli by se tak chovala či ne - jde o to, že jsem chtěl, aby se tak chovala, bylo mi to tak sympatické jako autorovi, cítil jsem to tak - tu postavu, ona se mi takhle líbila a byla sympatická; píšu své postavy způsobem, že k nim mám nějaký vztah, prostě měla takový temperament, povahu - nevěřím, že neexistuje člověk, který by se tak nemohl chovat, nevidím v tom žádný problém... Nevím, ale v životě jsem si ještě nevšiml, že by v lidském jednání byla vždy nějaká logika... tak proč by to nemohlo platit i v knihách, že se někdo chová nelogicky, ale živelně, spontánně, bláznivě...?? Lidská osobnost není něco jednoduchého, co se dá popsat nějakým logickým vzorcem, lidská osobnost je něco neskutečně složitého a komplikovaného, mozaika skládající se z mnoha různých kamínků - ty postavy nebyly nastíněny v první kapitole, ale čtenář se s těmi postavami bude seznamovat celý román, než je alespoň trochu pozná... Každá kapitola je jedním z těch kamínků v mozaice osobností postav - jinak se projevují v boji, jinak při zamilovaném vrkání... Postavy se nezměnily, změnila se situace a postavy jednají v jiných situacích jinak, pouze odhalily jiné stránky svých osobností. Z první kapitoly nemohl mít čtenář o postavách žádnou přesnou představu, protože to seznamování s postavami bude probíhat celý román. S těmi dementy to trochu přeháníš, nemyslíš? Nesouhlasím s tím, že tvrdý chlap se musí i ke své milované ženě chovat tvrdě. To není muž, ale primitiv. Ano, když se zamiluji, chovám se ke svojí dívce něžně a oslovuji ji miláčku, broučku, lásko... - a neznamená to, že jsem dement nebo dítě... Pouze ještě věřím na lásku, úctu a věrnost i v tomhle cynickém světě, který NENÍ NORMÁLNÍ, i kdyby se cynicky chovala většina společnosti.


ze dne 12.01.2012, 23:13:06
m2m: Záměr záměr... Víš, já nevím, jak ti jinak říct, že to, co píšeš, se psalo před osmdesáti lety. Dneska ta fantasy přeci vypadá jinak. Nečetl jsi žádnou moderní? Siggi u minulý kapitoly nahodil Gemmella, kterej je nějak pět let po smrti nebo kolik a před třiceti lety poprvé publikoval. A přesto je jeho fantasy výrazně modernější než to tvoje. Tady nejde o stylizaci přeci, stylizovat do třicátkový fantastiky se ti podařilo v prvním díle, ale hrdina byl uvěřitelný a nechoval se jako patnáctiletej spratek. To, co říkáš, svědčí spíš o tvojí neznalosti žánru než o záměrný stylizaci se do něčeho. Sorry, takhle to na mě působí. Fantasy Howardova stylu přeci nemusí znamenat, že se postavy budou chovat jak dementi (s prominutím) a taky tak mluvit. Fantasy Howardova stylu přeci jsou hory masa a silný vůle, a jako takový i fungujou. Opravdu vřele doporučuju toho Gemmella, obzvláště jeho Legendu nebo Tuláka. Tam uvidíš, že Howardova stylizace funguje i bez toho, že by se postavy chovaly jak děti. Tam ani nejde o to, že postavy maj nějakou minulost a nějakej vývoj, přeci. Nar je - jak sám říkáš - gladiátor, ale gladiátor, který propukne v usedavý pláč; Lisa je dívka z lesa a přesto se neostýchá se ožrat jak doga a vykřikovat, v minulé části se po první noci přitulit k muži, který ji nahání strach... zkrátka jde o to, že v těch postavách máš přinejlepším logický mezery. Promiň, ale tak to na mě působí. Jsem čtenář, a co nemám na papíře, to nevidím. Jestli jsou tam nějaký jiný pohnutky, který dovolily Lise se po první noci stulit Narovi do náručí, nebát se opít, vykřikovat a líbat na veřejnosti (vím z vlastní zkušenosti, že přesně tyhle dívky, které vyrůstaly stranou města, se na veřejnosti nerady líbají - a že jsem se snažil, aby se líbaly rády), pak je tam napsané nemáš... Vysvětlit se to musí, když se to nevysvětlí, čtenář to nepobere, že se záměrně stylizuješ do literatury, která se četla před osmdesáti lety. Protože dneska už ta literatura je úplně jiná. (Asi jako kdybys dneska natočil černobílou grotesku.) K tomu ta, již Sakorou zmiňovaná, oslovení. Miláčku, broučku, lásko... Nar je tvrdý gladiátor, který zmasakroval stovky lidí, a přesto po týhle stránce tvrdýho chlapa není ani stopy. Zrovna teď čtu jednu mangu, kde je hlavní hrdina obrovská hora svalů a vládne obouručákem, kterej je vyšší než normální chlap, a spíš připomíná kus oceli než meč. I tenhle geroj se zamiloval, ale svojí lásce v životě neřekne broučku, lásko, miláčku. Říká jí jménem, přitom dál vládne obouručákem a první známky problémů řeší nejprve silou. Protože takovej prostě je. Kam zmizel ten Nar, který je tvrdým gladiátorem, válečníkem, Mstitelem? Upřímně, když se zamiluješ, taky se z tebe stává takhle rozněžnělej chlap? Já jsem se brutálně zamiloval, ale takhle dětinsky jsem nikdy nemluvil a místo, abych lomcoval mřížema a vzlykal, jsem při první známce potíží toho chlapa zmlátil. Chápeš? Nene, fantasy není takové, jak jej popisuješ. Takové bylo před osmdesáti lety, takové už je dávno mrtvé. Já to nemyslím zle, mně se ten příběh líbí a mám rád, když chlap jako hora seká statisíce nepřátel, dokonce i snesu, když se zamiluje (Tulák i Drussus se taky zamilovali) a má děti a rodinu, ale opravdu nedokážu snést, že se změní ze dne na den na úplně jinýho člověka. To je ta naivita, o který tady - snad - se Sakorou společně mluvíme. Postavy se prostě změnily, my nevíme proč, čím, jak, a jejich jednání je pro nás tedy naivní.


ze dne 12.01.2012, 19:22:19
zahradník: Jasně, chápu to, ale já se o tu naivitu snažím záměrně. Přijde mi jako atribut žánru fantasy - co je fantasy jiného než naivní pohádka, kýč, patos, klišé...? Ve fantasy jsou postavy přímé, ryzí, naivní, celý ten svět je utopický (na rozdíl od reality zasažené cynismem, sarkasmem, dvojsmyslností, falší...), proto je ta literatura úniková. Conan byl taky jako velké dítě, nebyl to žádný myslitel - a neproslavily se ty knihy snad? Já se snažím do toho žánru stylizovat, pro mě ta naivita je příjemná patina, něco u čeho si odpočinu od reality plné falše, sobectví, postranních úmyslů...toho je všude kolem plno, proto potřebuji unikat do světa, kde je ryzost, upřímnost, tedy jakási naivita. Ten příběh není realismus, ale únik od reality. Nevím, proč by to mělo být zesměšnění - autor nemůže za to, jaké dialogy vedou jeho postavy, ty postavy jsou prostě takové, že se spolu takto baví. Snažím se do těch postav vžít - nejsou to žádní myslitelé. Kdo je Lisa? Prostá dívka, která vyrostla na samotě v lesích, nezná svět a lidi (jen jednou ročně jezdívala s rodiči na trh), zná jen les, přírodu - jaké asi bude vést dialogy? Ona nemůže být jiná než naivní. Kdo je Nar? Gladiátor, který od malička nezná nic než boj, válčení, zabíjení, je donucen žít podle zákona džungle "zabij, nebo budeš zabit" - není to žádný myslitel, vzdělanec, nezná etiketu jak konverzovat a flirtovat se ženami... není zvyklý mluvit, jeho rozhovor s dívkou (do níž se zamiloval) je jednoduchý, naivní...