» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."

Théodore de Banville

počet přístupů: 2141734

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29008 příspěvků, 4550 autorů a 303544 komentářů :: on-line: 1 ::

:: TROJITÝ NELSON 6 ::

olda	publikováno: 12.01.2012, 1:35

... ze života ...


	24. Pracovní týden končí v léčebně v pátek ve čtrnáct hodin. A potom je veřejné vyhodnocení skupin a jednotlivců. Trestné body totiž nejsou jenom záležitostí dotyčného, to by se dalo unést snadno. Ale body všech členů skupiny se sčítají a na konci týdne se vytvoří pořadí skupin. Takže nedovolené kouření znamená čtyřku a trpí všichni. Ti pak mají hříšníka příslušně „rádi“. Nejlepší si mohou vybrat odměnu. Samozřejmě v mezích! Vzhledem k možnostem jsou odměny zoufale stereotypní, ale terapeuti pro to mají vysvětlení. Malá fantazie pacientů! Většinou se jde na mimořádnou vycházku pod dohledem někoho z personálu. Pokud nemá nikdo čas, tak se odměna prostě nekoná. Nebo obligátní „sledování videa a pití kávy u žen“. Takový hodinový pokec se ženskýma ze skupiny u nich, samozřejmě pod dohledem, jede nějaké půjčené video a uvaří se kafe. 86 Ne vše je tak samozřejmé, jak se může na první pohled zdát. No, a první skupina může být jen jedna. Potom jsou už jen tresty. Celý týden uklízet jídelnu, nebo umývat nádobí, nebo vozit z Klecandy jídlo. A pozor, virbl! Ratatatatta!!! Předání Oscara nejhoršímu jednotlivci týdne. Ten si před komunitou a terapeuty převezme na týden putovní sošku. Samorost s nápisem: „Nediv se, že šůruješ, když jen pořád boduješ.“ Výdech… Na obzoru je víkend. Udělat zápisy, hlavně týdenní zápis. Všechny mají předepsaný rozsah stran a jeho nedodržení se boduje. Někdy se boduje i překročení. Jak kdy. Jakub musí pomoci Bohoušovi, který nastoupil před týdnem a je stále mimo, dokonce zapomněl některá písmena. Jeho představení bylo grandiózní, už to vypadalo na body. Bohouš řekl mimo jiné: „Jsem absolvent střední železničářské školy, ale postupem času jsem to dotáhl z vedoucího směny na posunovače. Bydlel jsem sám v domečku, který celý zarostl lebedou. Močit jsme chodili s kamarády do rohu v kuchyni. Všechno jsme prodali. Na káře jsme to vozili do vetešnictví a zpět vozili rozmanité nápoje. Ano, cítil jsem se dobře, můj život byl naplněn.“ Potom rozpřáhl ruce a zapřísahal terapeuty: „Je-li vám život milý, nejezděte drahou, panují tam strašné poměry.“ To už primářka nevydržela: „Kdo je patron?“ Jakub rozpačitě povstal. „Á náš Kuba,“ neubrání se primářka úsměvu. „Prosím vás, buďte tak laskav a věnujte novému pacientovi více svého drahocenného času.“ Je večer. Nechává po sobě téci vodu ve sprše. Nádhera! Zítra ráno je vycházka. Komunita je rozdělena do tří zdravotních skupin. Tomu odpovídá i náročnost trasy. 87 Je tady tak krásně, že na chvíli zapomene, proč tu vlastně je. Jeho nápad jet sem někdy s rodinou na dovolenou však Véna označil za zvěrstvo… Dnes však Jakubovi zkazil vycházku obyčejný pes. No, obyčejný, nějaký kříženec německého ovčáka s nějakým severským plemenem. Přiběhl a pohlédl na Jakuba modrýma očima. Tím průzračným pohledem. A zase se ozvalo to permanentní trauma. Taky měl psa. Od dětství po něm toužil, ale rodiče nezlomil. „Až budeš mít vlastní dům, tak si dělej, co chceš. Ale tady budeš šlapat brázdu,“ slýchával často. A tak si s vlastním domem pořídil záhy i Akira. Zvláštní jméno, že? Dodnes na něj vzpomíná, a i když je to pomalu sedm let, je tato trpká vzpomínka stále neskutečně živá… Ale pěkně popořádku… Před těmi sedmi lety měli pouze dvouletou Bětunku a intenzivně zvelebovali starý rodinný domek, kde bydleli. Až nyní, s odstupem času, si uvědomuje, jak to byly bojové podmínky a že vlastně bydleli na stavbě. Když se vyšlo z obýváku, tak člověk došlápl na hliněnou podlahu nevytápěné chodby, a když koupali Bětku ve vzdálené koupelně, museli ji potom zamotat do deky, protože na chodbě mrzlo. A pak s ní proběhnout kolem hromady písku a barelů s vápnem, mezi neomítnutými, holými cihlami, nad hlavou visely překlady a škvírami mezi nimi bylo vidět půdu. Teprve po tomto běhu skončila Bětunka v bezpečí obýváku. Vlastně on to byl obývák, ložnice, šatna, studovna, krejčovská dílna a komora s knihovnou současně… Jeden jeho kolega z práce navštívil svého bratra v Kanadě, kam před lety emigroval, a dovezl si přímo od indiánů fenku aljašského malamuta. Říká se, že je to sněžný pes, ale má blíže k vlkovi. Má víc instinktů než zlenivělá, vyšlechtěná plemena, ráno na nej88 vyšším místě výběhu vyje a svolává smečku, večer si i na betonu „uhrabává“ pelech, vycítí vaši náladu, a když na severu táhne sáně, zastaví prý před skrytou puklinou v ledu, hodiny dopředu pozná blížící se bouři a začne hrabat ve sněhu úkryt… Tak se stalo, že fenka měla pět štěňat. Byli s Alžbětou u kolegy na návštěvě a jedno si přímo zamilovali. Asi chtělo bydlet s námi, neboť pořád chodilo, kňučelo a dívalo se na Jakuba oním bezbranně dětským psím pohledem průzračných očí. Za symbolickou cenu si ho vezli v košíku domů a celý trolejbus si myslel, že vezou malou bíločernou pandu. Doma se štěňátko zabydlelo a stal se z něj miláček rodiny, takže mu odpustili i nějakou tu loužičku či okousané polobotky. Štěňátko ale rostlo, chodilo Jakuba ráno do postele budit, loužičky byly větší, dvorek už nepřipomínal stavbu, ale nějaké divné safari, a pejsek rostl. Jméno Akir je severské psí jméno, i když Jakub nevěděl, co znamená. Fascinoval ho ten jeho vznešený zvuk. Takže Akir rostl a vážil už přes padesát kilo. Žena s ním na vycházky nechodila, protože vážila stejně a navíc byla v jiném stavu. On zase neměl moc času, ale musí přiznat, že když se to podařilo, byla to krása. Šli za vesnici k rybníku, Akir běžel v dálce a každou chvíli se vrátil a dloubl do něj čumákem, jako by říkal: „Tak co, já jsem věděl, že jít do přírody se vyplatí…“ Potom běžel chvíli vedle něj a z jeho bočního pohledu cítil, jak patří jeden k druhému. Spadly z něj všechny všední i nevšední starosti a v pohorkách, manšestrácích a fl anelové košili žil pouze tímto krásným okamžikem. V zimě běhali ve vánicích, když kolem svištěl vítr. Akir se válel ve sněhu a smál se, a když teploty klesly pod deset stupňů, tak jeho radost neznala mezí. Ale chodili i v létě, ve vedrech, kdy evidentně trpěl. A on, aby vzal část jeho utrpení na sebe, nosil baťoh, a v něm vždy nějaký těžký kámen, který našli v okolí. Tak vlastně vznikla skalka na zahradě. 89 Musí ale říct, že takových krásných chvilek bylo málo a začalo dominovat Akirovo nespokojené vytí na dvoře, drásání dveří, fronty na maso z výseku a následný zápach po celém domě, když se obden vařilo. Malamuti mají rádi lidi, nejsou to obranáři a každého nového člověka vítají do smečky. Když si ale padesátikilový pes chce hrát podle svých představ s dvouletou holčičkou, nebo radostně skočí do náručí těhotné ženě… Zkrátka, jak často říká Alžběta, musí zvítězit rozum. Není čas, výběh, peníze na žrádlo, obtěžuje nás i sousedy a ohrožuje narozené i nenarozené děti… Má známého ochránce přírody a ten mu dal tip. Jakub poslal inzeráty s fotografi í. Ozvali se Hniličkovi z Labské boudy. Na rozloučenou Akirovi uvařil vepřové koleno a on po něm skočil, uchopil ho a podíval se na něj tak vděčně, až ho píchlo za hrudní kostí a dlouho nemohl usnout. Ráno zbaběle prchnul do práce. Předání vyřídila Alžběta. Do auta ho nalákala na vaječný žloutek… Říká se, že pokud vychováte štěně, pamatuje si vás a váš hlas celý život. A Jakub má už sedm let takový sen podtržený výčitkou. Pokaždé, když vidí někoho s velkým psem na vodítku. Chtěl by zajet na Labskou boudu a zdálky pozorovat smečku bezcílně bloumajících a hrajících si aljaškých malamutů a potom zavolat: „Akire, ke mně!“ A jeden pes ze smečky by nevěřícně pohlédl tím směrem, potom se radostně rozběhl, smál by se, dal by mu přední packy na ramena. Pohlédl na něj modrýma očima. A odpustil mu… 90 25. Jan je bezdomovec. Před sedmi lety odešel z domku, kde žil se svým otcem, a od té doby je na ulici. Je bezdomovec a je na to pyšný. Býval králem pardubického nádraží a okolí. Býval. Jeho soukmenovci si ho vážili a respektovali jej. Měl určitou úroveň a alespoň ze začátku nedával vše za chlast, ale kupoval si i jídlo, jak se nedávno chlubil. Umýval se na nádražních toaletách a vždy v létě měl velké prádlo. Všechny svoje věci přepral v Labi a při lahvi jablečňáku pěkně počkal, až mu uschne. Každá zima však byla horší a horší a ta letošní ho zlomila. Nastoupil do léčebny v červnu, což je pro bezdomovce atypické, neboť ti se sem stahují až na zimu. To, že býval král, je přehlíženo. Ostatní alkoholici považují bezdomovce za spodinu. Obecně se narkomani považují za mnohem víc než alkoholici. Heroinisté a konzumenti pervitinu, braunu, kokainu, jo, to je šlechta. Marihuana se zdejším osazenstvem ani mezi drogy nepočítá. Na okraji drogové společnosti jsou čichači toluenu. Jsou to většinou nervově postižení chudáci, koktající, s poruchami koordinace pohybů. Nemají nosní přepážku, protože se jim rozpustila… Pořád jsou však víc než alkoholik. Jan však na okolí kašle. Jede si podle svého. Nikoho a nic nepotřebuje, pouze když se má možnost najíst, je k neudržení. Cpe se prý na horší časy, tak jako velbloud pije před přechodem pouště. Dlouho a labužnicky se sprchuje. Ze začátku nemohl usnout v posteli, byl to nezvyk. Nemá nic a ostatní, kteří se mají alespoň kam vrátit, ho považují za chudáka. 91 Právě teď s pusou pootevřenou a výrazem malého kluka sleduje míč. „Tak přihraj, ty hovado. Dlouhý, dlóuhýýý… Otočíme – zvítězíme!“ Na mírném svahu probíhá fotbalový pseudozápas, ale na volejbalu, tak tam se hraje liga. Na podání je Tonda, pro kterého se právě teď scvrknul svět do velikosti míče… Propocený, udýchaný, se zářícíma očima se v oblaku škvárového prachu chystá na podání. Nikdo by nehádal, že Tonda má za sebou patnáct let Valdic za vraždu pod vlivem alkoholu. A ještě nyní se dokáže rozčílit k nepříčetnosti a mlátit obrovskýma rukama do stolu v jídelně: „Dostali mě, spikli se proti mně!“ „Hajzlové! Já jsem nikoho nezabil, justiční omyl, policejní zvůle.“ Že by se nad ním i kámen ustrnul. Pravda, vrazil do milence své manželky kudlu na taneční zábavě. „Padl na zem a byl živý, vysvětloval Tonda, potom přijela sanitka a já je k němu nepustil. Přece nebudu pomáhat takové svini. No a potom vykrvácel, ale sám! Já nikoho nezabil!“ A podává přes síť s razancí, která vyvěrá z celého toho jeho nespravedlivého života… Jo, sobota odpoledne je vyhrazena sportu. Povinně. Všichni musí. Fotbal, volejbal, kuželky a uvnitř ping-pong či šachy. Někteří posilují v činkárně, ale aktivita musí být u všech. Dnes na ni dohlíží ošetřovatel, který si přes kostkovanou košili a džíny přehodil bílý plášť a se zapálenou cigaretou se potuluje mezi kolbišti, kde všichni bojují jako o život, a jeho unavený a nostalgický úsměv jako by říkal: „Jo, jo, hoši, já vím, jenom to ze sebe vybijte.“ Jak na dovolené! Zasní se krátce… „Ty brzo dostaneš do držky, když budeš stát jak pangejt, Kubo,“ volá na něj Tonda, ale směje se: „Když tě to nebaví, tak se na to radši vyser,“ říká jaksi s uznáním. Tonda dobře ví, co to znamená – na chvíli se zamyslet. 92 26. Výhled z umývárny připomíná dočasnost a pomíjivost všeho, čemu přikládáme důležitost. Je zde totiž malý hřbitůvek a vysoko nad ním, ve svahu, křížová cesta, vybudovaná před staletími bratry premonstráty. Je dokonalá. Bratři tehdy nemohli tušit, že jedno ze zastavení, a možná i všechna, jsou právě tady. V budově léčebny… Před zrcadlem se natáčí Pepa Bednář – básník. Je to jeho asi šestá léčba, přitom třetí zde v „Arealu“. Pokud ani tato nebude úspěšná, už ho nevezmou zpět. Tři pokusy, to je tady maximum, a zdá se, že po Apolináři a Bílé Vodě Pepa dočerpává další číši, nalitou až po okraj. Nějak ho to však nedrtí, neboť už se nechal slyšet, že dobrá je léčebna v Podlesí, kde ještě nebyl. Je to ostřílený pacient, kterého už nic jen tak nezaskočí. Mluví rozvážně až pomalu a v jeho projevu jsou moudra, jiným na první pohled skryta. Když končí pacient řádně léčbu, následuje po stupni 3A tzv. „červené křeslo“. V něm dotyčný šťastný jedinec sedí, vlastními slovy pohovoří o léčbě, úskalích, pocitech atd. Potom odpovídá na dotazy jak terapeutů, tak komunity. Pozor, je povinen odpovědět na každou otázku, jinak mu hrozí sestup z křesla zpět do 3A a léčba pokračuje. Minimálně další týden, ale to už může nachytat trestné body přes limit… Na závěr mu pacienti přejí „něco do života“, každý za sebe. „A pane Bednář, vy Alence nic nepopřejete, bojovala tady pět měsíců?“ snaží se ho vyburcovat primářka. Pepa pomalu povstane a prsty si pročísne hřívu: „Milá Alenko, na všech tvých cestách ať tě provází Bůh…“ Pomalu usedá. „Píšu vám jeden trestný bod,“ odpovídá primářka úsečně. 93 U Apolináře napsal básnickou sbírku „Duchovní kvítí“ a tady pracuje na „Pochodu zbabělých“. To, co teď provádí před zrcadlem, je obřad, který mnohdy trvá třeba celou hodinu. Sundá si dvě zrcadla a mlčky si češe své vlnité prošedivělé vlasy do půli zad a ze všech stran si je prohlíží. Ticho je rušeno jen zvukem sprchy, který neustává, neboť pod ní sedí Martin – také mlčky. Voda tekoucí po jeho těle uklidňuje. Vydrží tam také hodinu. A třetí je Laco. Cikán z rodu Lakatošů. Soudní léčba. Po všech možných kriminálech si odkroutil skoro dvacet let. Je mu třiačtyřicet, takže venku ani moc žít neumí. Opravdu. Chtěl by, ale neumí. Vždy ho někdo zblbne, což není až tak těžké, a Laco v tom zase lítá. Je v něm však ta cigánská vnitřní svoboda s lhostejností, bezohledností, vytrvalostí a pohrdáním, jež mají všichni jeho rodu a všichni, kdo si nechtějí nechat sešněrovat duši pravidly a konvencemi. Proto se Pepa a Laco sblížili. Rozumí si a často beze slov. Laco umotá dvě cigarety, naprosto samozřejmě, Pepa si jednu vezme a beze slov kouří na umývárně. Mimo vyhrazený prostor i čas. Hrozí jim čtyři trestné body, ale neschovávají se, nebojí se. Jsou nad kázeňskými řády všech léčebných ústavů. Každý z nich hledá sebe a už jsou blízko. Nedávno Pepa Lacovi předčítal ze své rozpracované sbírky. Oba se právě vrátili z pracovní terapie a v montérkách a komisňácích seděli pod stromem na zahradě. Oči plály jak básníkovi, tak i posluchači. Potom Laco donesl kytaru a jeho staré cigánské písně se úplně zhmotňovaly, takže Pepa přestával číst a nakonec jen posvátně poslouchal. Dva vyvrhelové spořádané lidské společnosti… 94 City, emoce a opravdovost, jaká se hned tak nevidí. Najednou si Jakub všiml, že za ním stojí Kurt a jaksi zaskočen naslouchá a s úžasem rozšířenýma očima šeptá: „Kurva, to jsou vopravdoví magoři.“ A život dosáhl bodu, kdy jako by se zastavil. To stejné si myslel ve špitále, ale je to ještě trošku jinak. Jako by se vracel v čase, který však stále běží kupředu. Člověk si přestane zakrývat oči a vidí věci, které byly tehdy skryty, nebo které prostě vidět nechtěl, nebo nemohl… 27. Před oknem do kuchyně sedí na zemi Zbyněk a vedle něj postává Karel. Oba jsou v pracovním a čekají, až je zřízenec odvede na pracovní terapii do kláštera. Karel je bývalý ředitel jedné severočeské papírny. Takový intelektuál a „páneček“, který se sice v posledních fázích pomočoval, tančil nahý na stole po výročním zasedání správní rady a je v podmínce za to, že opakovaně bil svoji manželku pod vlivem alkoholu. Nikdy však nezapomene zdůraznit, že pil pouze kvalitní alkohol, dbal o své oblečení a nikdy, opakuji nikdy(!), nebyl agresivní. Když se ho terapeuti ptají, jak to bylo s jeho manželkou a agresivitou, odpovídá, že to byla naprostá výjimka, protože to by nevydržel nikdo, ale v jádru takový není… V montérkách vypadá úplně jako Laurel. Na Zbyňka přistálo slunéčko sedmitečné. Ten, v jakémsi nostalgickém záblesku, napřahuje pravou ruku a říká: „Kam poletíš, slunéčko, do nebíčka, nebo do peklíčka?“ Brouček rozpačitě přešlapuje na špičce ukazováku jeho potetované pravé ruky. „Tak si leť třeba do prdele!“ odcvrnkne ho Zbyněk. „Zlomils mu nohy,“ říká Karel. „Ty si vyser voko, nebo ti zlomím nohy taky,“ odpovídá mu Zbyněk. 95 Ale to už jde Maruška a vede třetího. „Pan doktor půjde s vámi,“ říká. A doktor Nohel, bývalý šéf horské služby, usedá vedle Zbyňka. „Jé, sluníčko,“ říká najednou a pozoruje broučka, který se ve smrtelné křeči motá na zemi. Zbyněk a Karel se na sebe podívají a svorně odpovídají: „Polib si prdel, doktore.“ Ten se dívá vyjeveně a jejich reakci zjevně nechápe. U dveří se objevila shrbená postava doktora: „Pánové, neseďte na zemi, nebo se nachladíte.“ Neochotně vstávají. Doktor je zástupce primářky. Přesluhující, pětašedesátiletý internista i s atestací z psychiatrie. Nahrbený, s vážnými problémy kyčelních kloubů, trošku nakloněný na pravou stranu, vždy s francouzskou holí. První dojem z něj byla jakási zapšklost, což bývá častá reakce na nějak viditelně poškozené lidi. Jakub ji považuje za jednu z nejhorších vlastností. Je to stav, kdy má člověk pocit, že celý svět je složen z ozubených koleček, která do sebe vzájemně zapadají a díky tomu tento složitý stroj funguje… Někdy má pocit nefunkčního ozubeného kolečka, které se sice točí, ale točí se zbytečně. A z toho vzniká zapšklost. Je to jedna z nejhorších vlastností, neboť se nepromítá hlavně do okolí, ale obrací se proti člověku samotnému, a tím v něm vzbuzuje řetězovou reakci všeho dalšího negativního. Všeho a ještě mnohem více věcí, které se dají popsat… Člověk se v prvé řadě zatvrdí proti sobě, potom proti okolí a v té své zapšklosti tvrdne a tvrdne jako skála, až se mu srdce promění v kámen. A člověk bez srdce už není člověk. Je to biologická jednotka, která se stará především o svoje potřeby a co je nejhroznější, bída a neštěstí ho jaksi těší a dávají mu pocit zadostiučinění… Opakem zapšklosti je otevřenost. Láskyplná otevřenost. 96 Musí dělat dobré skutky, ale ne z prospěchářství, aby měl u Boha další plus. Musí se naučit mít rád jiné lidi. To je práce na celý život… Vidíme kolem sebe všechno to špatné a většina z nás by to ráda změnila. Málokdo ví jak. Netvrdím, že to vím, ale občas mě napadá, co se tak zbavit své vlastní zapšklosti a začít sám u sebe? Ze začátku třebas i „na vůli“… U doktora se ale Jakub setsakramensky zmýlil. Je to jeden z nejlepších lidí, co v životě potkal. Ale to by byla dlouhá historie… A je to konečně tady! Červené křeslo je symbol. Červené křeslo je meta. Červené křeslo se zdá být reálné až od třetího léčebného stupně. Červené křeslo je nutnost pro ty, co mají léčbu jako součást rozsudku. ***** Jakub teď vzpomíná na nástup. Když byl v bílých korálích a nultém stupni, tak se někdo právě v červeném křesle loučil. Tehdy mu připadalo naprosto nereálné, aby tam někam postoupil taky. A za chvíli do něj usedne… Dobrovolná léčba se dá ukončit kdykoliv, ale je to pak označeno jako disciplinární ukončení a hrozí nebezpečí, že pacient bude předchozí léčbu hradit. Na začátku každý podepisuje smlouvu, kde se zavazuje k minimálně třináctitýdenní léčbě. Po uplynutí třinácti týdnů, bez ohledu na dosažený léčebný stupeň lze pak odejít bez následků, ale léčba se považuje ze nedokončenou. Tzv. odchod na smlouvu, který zde nevidí rádi. Velmi mnoho lidí ukončí léčbu předchozími dvěma způsoby. I Jakub byl zprvu přesvědčen, že odejde na smlouvu. Když už však byl ve trojce, přišlo mu líto nedojít až na vrchol. Měl pocit, že má ve všem jasno, že je to jen jakási formalita. Ale je to možnost po dlouhé době dotáhnout něco do konce. Dokázat jiným a hlavně sobě, že není zbabělec. Podstoupit to riziko, neboť v léčebně člověk neví dne, ani hodiny. 97 Prodloužit si pobyt o čtrnáct dnů není žádný problém. V důsledku nedorozumění ve stupni 3A mohl klidně dostat čtyři body, kdyby Eliška chtěla. Jednalo se o neúčast na programu, na který si myslel, že už jít nemusí. Dostal sice dva, ale pěkně znejistěl… Kdyby však tady od toho odešel, tak by si to stále vyčítal. Nejistota. Kromě všeho bude mít alibi. Víc udělat nemohl. Odejít z křesla! Ničeho vyššího v léčebně nelze dosáhnout. Eliška je nemocná. Sakra, sto dní s ní a u vyhlášení výsledků není. „Pojďte,“ kýve na něj Alenka. Terapeutka z jiné skupiny, kterou zná pouze z komunity. Chvíle nejapného povídání, co bude dělat, co nebude, co bylo v léčbě nejtěžší, co nejlehčí atd. Potom pacienti vstávají, přejí mu, děkují mu postupně. Vynikající pocit. I když měli možnost, nikdo ho za nic veřejně nekritizoval. Nějak se na konci zmínil, že má pocit i přes to křeslo, že to z něj dobrého člověka nedělá. Alenka oslovuje komunitu: „Kdo z vás si myslí, že je Jakub správný chlap?“ Les rukou. Les padesáti párů rukou. Opojení. Radost. Vítězství… Pocit lehkosti připomínající maturitu, promoci, odchod z vojny, narození dítěte… Těžko defi novatelné. Podává si ruce s terapeuty. Konec léčby! Jde chodbou a kolem něj teče řeka různobarevných korálů. Jako by už mezi ně nepatřil. Obdivné a závistivé pohledy. Ještě si naposled projde „Areal“, známá místa. Kamarád pro něj přijede zítra ráno v deset. Konec! Připadá si lehký jako hejno holubů, které s tleskáním zakroužilo kolem klášterní věže… 98


celkové hodnocení autora: 99.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 6		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čuk	12.01.2012, 1:34:12

Text je velmi sugestivní, především se mi líbí portréty jednotlivých postav, někdy až hrabalovské, snaha zachytit jejich vnitřní svět a vnést do popisu i filozofii života.Pořád mi vadí to, že text není členěn do odstavců a někdy je až příliš uspěchaný a horečnatý.Při čtení chybí onen minioddechový čas přešaltrovat se z jednoho tématu na druhé. Líčení postrádá někde podrobnější popis, třeba celého řádu léčebny i odraz některých vlastností na detailu, tedy pasáže uklidnění a charakterizace postav a dění jaksi "v klidu".