» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je sen bdícího."

Aristoteles

počet přístupů: 2141735

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303544 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Piková dáma (22.kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Piková dáma

Jackie Decker	publikováno: 15.01.2012, 16:41

Policisté Wallance a Hallow hledají Evana Migennese, protože se domnívají, že je komplicem Glena Morrise v jeho pašeráckém byznysu. Joice na Zemi trne strachem o Evana. Evan sám se se svou dívkou pohádal a letí na Mars za Paullem Grahamem, který jediný mu může říct něco o Glenu Morrisovi, o němž se Evan domnívá, že má Karty. Paull Graham je v cele se starým mužem a zapojuje se do života a práce v lágru. Z Karet mu zbyla jediná a to Pikový Jack. Mezitím jsou ale Karty u George Tarance. Jak bude znít rozsudek pro Křížového Žolíka? A bylo či nebylo Georgovo "zmizte!" opravdové přání?

Jak vidíte, v příběhu teď je opravdu husto a dusno na každém kroku. Rozplést tento hlavolam nebude jednoduché pro nikoho.


	Za ochranným sklem Od toho dne, kdy se Paull Graham poprvé probudil ve své cele, si nedokázal udržet pojem o čase. Bylo to ještě složitější než na palubě Black-Hole a to už bylo co říct. Den, dva, tři, čtyři, pět… Odsoudili ho na doživotí, jenže tady přežít první měsíc beztak znamená pojít do dalších deseti let. Vězni pracovali v osmihodinových směnách na těžbě teléria. Neměli prakticky žádnou svobodu ani žádné přímo společné prostory. Jídlo dostávali na cely dvakrát denně. Během práce měli jednu krátkou přestávku na záchod. Celu dobu tu na ně působilo telérijské záření, které ničilo jejich organismy. A tak šlo v hlubinných dolech na Marsu převážně jen o přežití. Ovládání energodrapáků šlo Paullovi překvapivě dobře. Nemusel se s nimi dlouho učit, jako mechanik a údržbář se vzděláním inženýra věděl o strojích hodně. Nikdy s tímhle zařízením nepracoval, ale sama práce byla v porovnání s ovládáním stroje už jen prkotina. A o to to měl Paull mezi ostatními těžší. Pořád musel myslet na Carla, Glena, Evana, kterého nikdy neviděl a na Karty… „Já bych si to teda přál…“ znělo mu v hlavě ozvěnou několikrát každý den. Navíc jak jeho spoluvězeň usnul, už se neprobudil. Další smrt v jeho blízkosti mu zrovna dvakrát nepřidala. Jako vždy po práci seděl ve své osamělé cele a utápěl se daleko ve vesmírných dálkách. V kapse nalezl jedinou z Karet a poznal na obrázku plavovlasého mladíka s čelenkou - Pikového Jacka. Vybavil si jejich první setkání a snažil se vzpomenout i na to ostatní, ale měl ze všeho jen Karetní vír. Líbila se mu pohledná hladká tvář bez vousů, zlaté kadeře tak reálně vyvedené, že se jich mohl téměř dotknout… Ale byla to jen Karta. Nic víc… Býval by přísahal, že se to všechno stalo, ale pokud ano, proč nyní hleděl do tváře Pikového Jacka, aniž by vystoupil ze svého světa?“ Prostě proto, že je to jen Karta, nic víc! Ale to… Já ho viděl. Určitě jsem ho viděl… Neviděl! Byl to jen výplod mý hlavy, jasný? Neviděl! Chtěl by se s tím smířit, ale nebylo to tak jednoduché. Kartu zase uschoval. „Já bych si to teda přál…“ Čí to byla slova? Mrtvého spoluvězně, nebo Paullova vlastní? Vždyť je to blbost…, říkal si. Jenže na druhou stranu, copak si nezasloužím normální život? Měl sem práci, milence… A teď? Jsem ve vězení jen kvůli nějakejm posranejm Kartám! Udeřil pěstí do zdi. Klouby ho rozbolely, až si strčil první dva do pusy. Nebyl nikdy zrovna přecitlivělý na bolest, ale teď se v sobě vůbec nevyznal. Stejně je nemám, ne? Co je platný nějaký přání, když sou fuč? Ukradli mi je a zůstala jen tahle mrtvá Karta! Chtěl Pikového Kluka zmačkat a možná by ji i snědl jen, aby jej nemusel vidět, ale pojednou mu tvář na obrázku přišla velice smutná. Ten mladík tam pod očima ukrýval slzy. To není možné? Obrázek se pohnul a Jack si slzy otřel. Paull zamrkal, ale obrázek zůstával nehybný. Zkoumal ho, ale nikde nic. Žádné slzy, žádný smutek. Jen Karta. „Ááááááá……!“ vykřikl a mrštil s ní o zeď. „Tak už si vyber, do prdele! Žiješ nebo ne?! Seš skutečnej, nebo v mý hlavě?!“ Krev se v odsouzenci vařila. Chytil se za vlasy. Klid… Klid? Jakej klid? Koho zajímá, jestli sem v klidu? Tu Kartu teda ne! Ukázal na ni prstem a nic. „Dyť to řikam…“ zvedl se, došel si pro Jacka a strčil zpátky do kapsy. Nikdy si nemyslel, že ho bude samota tolik sužovat. Bylo by mu jedno, že ve skutečnosti neexistuje, jen aby s ním mohl mluvit. Koneckonců blázni si prý vymýšlejí kde co, a někteří i kde koho… Sedl si, opřel se lokty o kolena a svěsil paže. Nemohl dělat jinak vůbec nic… * Za okny se rozprostíral širý vesmír. Třiadvacetiletý muž seděl na lůžku připraveném pro kryospánek a vyhlížel z okna. Čekal už jen a pouze na signál z pilotní kabiny, aby se uložil, a tak mu byla dlouhá chvíle. Přemýšlel o tom, jak se sem vůbec dostal a připadalo mu, že se to všechno stalo hrozně rychle. Nejdříve úmrtní oznámení. Pak ztracené Karty, které ovšem byly pryč celou tu dobu a Evan o tom pouze nevěděl. Hledal je. Šel po jejich stopách až k úředníkovi ze soudních archivů, ale bylo pozdě. Nějaký Morris toho chlapa podplatil dřív. Teď už Evan věděl, že se nemýlil. Znal Morrise z videovzkazů svého otce, který se o něm asi dvakrát zmínil. Měl být na Black-Hole, člen pracovního týmu Paulla Grahama. Joice mu to řekla, když volala. Ale opět se nedozvěděl nic podrobného, podle čeho by ho mohl vypátrat. Karty tak dál zůstávaly vidinou budoucnosti. A ještě horší bylo, že se celý rozhovor s Joice úplně zvrtnul. Neměl potuchy, že se do celé té věci zamotá policie ještě dřív, než pořádně začne. Vzdát to ale už nemohl a to bylo něco, co jeho dívka odmítala pochopit. Pohádali se a ne zrovna málo. Tak jako tak, teď už to bylo minulostí. Evan Migennes byl na cestě na Mars a viděl jediné dvě možné budoucnosti. Uspěje, získá Karty a dá vše do pořádku, nebo zklame a na ničem už nebude záležet. „Uložte se na svá lůžka. Kriospánek začne za nula hodin, jedna minut,“ oznámil strojový hlas. Přišel čas ulehnout a zavřít oči. Když se rozhodoval co dál, byl Mars jasnou volbou. Domů nemohl. Tam byla Joice a po tom všem by se jí nemohl podívat do očí, kdyby to teď vzdal. Navíc jestli se do toho opravdu začala vrtat policie, tak už se opravdu nemohl vrátit. Nechtěl ji nijak ohrozit. Jistě už teď z toho bude mít potíží až-až. Napadl ho jediný člověk, o kterém věděl kde je, a mohl mu pomoci najít Glena Morrise. Paull Graham. * Všichni Žolíci se vrátili do Sálu pravdy následováni Dámou Pikového rodu. Čtyři Králové ze svých trůnů shlíželi přísně na své poddané i poslední královnu. Napětí uzavíralo všechna hrdla krom jediného. Kárový král povstal. * „Jméno?“ zeptal se úředník za ochranným sklem. „Evan Migennes.“ Vzhledem k nutnosti zaplatit cestu transportem na vězeňskou stanici na Marsu už lhát nemohl, ani kdyby chtěl. Jeho platba a identifikační kód byli už dávno uvnitř jejich evidence. „Důvod návštěvy?“ „Osobní.“ Na takovou otázku ani nešlo odpovědět jinak. „Jméno požadovaného vězně?“ „Paull Graham.“ Měl pocit, že se mu už vypálilo do šedé kůry mozkové zcela nesmazatelně. „Příbuzenský vztah s odsouzeným?“ „Žádný.“ Tady taky nemělo cenu lhát. Zvlášť, když je mu policie v patách. „Požadovaný status rozhovoru?“ „Soukromý.“ Ještě nevěděl, co všechno bude obsahem jejich dialogu, ale už teď byl přesvědčen, že nechce, aby to někdo poslouchal. „Vyhrazený čas návštěvy 30 minut.“ Muž za sklem vyndal z počítače jeho návštěvnickou visačku a podal mu ji speciálním šuplíkem, který se na jeho straně zasunul a na Evanově vysunul ze zdi. * „Rada Králů rozhodla následovně. Žolíku rodu Křížového, předstup.“ Žolík předstoupil, s hlavou pyšně vztyčenou, a uklonil se teprve, až poklekl v kruhu před trůny. „Coby Žolík, dopustil ses lži. Porušil jsi zákaz opustit Balíček a nedostál tak svému předchozímu trestu. Nahlodáváním již tak pošramocené mysli Paulla Grahama, jsi opětovně ohrozil celý náš svět. A za tyto zločiny nechť tě stihne trest nejvyšší, v celé naší historii nikdy neudělený. Staneš se smrtelným!“ * Evan nebyl nucen sestoupit do dolů. Přivedli jej pouze do návštěvní místnosti rozdělené napůl týmž ochranným sklem, které ho dělilo už od úředníka ve vstupní hale. Před i za sklem byla jedna židle a toť vše. Posadil se. Vězeň číslo: 148/20852/19325 se musí teprve dostavit. * „Cože?“ vyhrkl Žolík. „To nemůžete!“ „Ale ano, Žolíku Křížového rodu. Tvá Dáma položila život, aby Evan Migennes mohl žít. Zle oplácíš její dobrotivost.“ „Život za život!“ nedal se Křížový odbýt tak snadno. Přeci ho Králové opravdu nepošlou do světa smrtelníků… „Ano tak!“ Kárový Král ještě nedomluvil. „Staneš se smrtelným, staneš se člověkem a věz, že jen pokud Evan Migennes bude žít a dokáže-li ti odpustit tvou vinu na jeho neštěstí, teprve pak smíš se v Balíček navrátit.“ Žolíkovi oči se rozšířily jako ještě nikdy. Oni nejen že ho posílají mezi lidi, že z něj samého udělají člověka, ale ještě k tomu má jít a omlouvat se tomu, kdo zahubil jeho Dámu? Nezbývalo mu však nic jiného, než se uklonit a odstoupit. *** Paull netušil kolikátý je den jeho uvěznění. Nezáleželo mu na tom. Přišli si pro něho, že má návštěvu. Jako první ho napadl Glen. Neměl rodinu a on byl jeho poslední a nejdlouhodobější známost. Vzápětí to ale zavrhl. Ano, přišel za ním do vězení na Zemi, ale že by letěl až na Mars? Koneckonců proč za ním přišel poprvé? Aby se mu vysmíval a vrátil mu Karty. To bylo celé. Žádná láska, žádná něha, žádný dotek, nic. Byl nebo nebyl by rád, kdyby ho opět uviděl? A nebyla i Glenova návštěva třeba jen výplodem jeho fantazie? Vedli ho chodbou až do návštěvní místnosti. Čekal, že tam bude víc vězňů, ale návštěva si přála, aby to byl soukromý rozhovor. Takže buď Glen, nebo policie… A nebo taky nikdo a nakonec se dozvim, že sem jenom spal… Ten poslední koho by čekal, byl hnědovlasý mladík, kterého nikdy neviděl. Nejprve ho napadlo, že je to ten policajt, ale ti chodí ve dvou a navíc, ten klučina hned vstal, když ho tam přivedli a díval se na něj pohledem, který by dokázal snad i zabít, kdyby dotyčný chtěl. Vězeňská eskorta v černých kombinézách je nechala o samotě. * Kárový král pohlédl na Pikovou Dámu. „Zvláštně smýšlíš o přání smrtelníků, královno Pikového rodu,“ poznamenal pro začátek. „Mohl říci cokoliv jiného. Už mnozí před ním se rozhodovali pod tlakem, za příklad vezměme Kathlin. A vždy řekli, co si přejí.“ „Řekl ať zmizíte. To je nezvratné,“ ubezpečil ji Král. „Tak jako tak, museli jste odejít a svět lidí opustit. Zbývalo rozhodnout jediné, jak se zachovat dále.“ „A verdikt Rady Králů zní?“ * Dva muži na sebe hleděli přes ochranné sklo. „Kdo jste?“ Paull netušil, jestli se mu to náhodou jen nezdá, ale ať už to bylo, jak chtělo, zvědavost zvítězila. Koneckonců hledal radu, třeba se mu jí dostane. „Paull Graham?“ zeptal se Evan, aniž by odpověděl. Ten muž na druhé straně byl neoholený, neupravený, na hlavě mu rašily vlasy. Vypadal jako typický zločinec. A přece z něho měl divný pocit. „Jo a ty?“ uhodil na něj to Paull znovu. Takové jednání se mu ani za mák nelíbilo. „Evan Migennes.“ Neměl jediný důvod odsouzenci lhát. Jediné co chtěl, byly Karty. Ty, které se od jeho otce dostali k Paullu Grahamovi a od něho posléze ke Glenu Morrisovi, od kterého je teď chtěl on. Ale aby je mohl získat, potřeboval vědět, kdo Glen Morris je a kde ho najde. Paullovi zatrnulo. Oči se mu rozšířily, tohle přeci nemohlo být možné. „Proč?“ prolétlo mu hlavou. Ani si neuvědomil, že se zeptal nahlas. * Kárový Král si dal načas s odpovědí, dokud si nebyl jist, že jej všichni poslouchají. „George Tarance vyřkl své přání a Dáma po právu a povinnosti opustila svět smrtelníků. Balíček mu zůstane, ale již žádná z Karet neodpoví na jeho volání.“ Všem v sále se znatelně ulevilo a rozešli se. Rada Králů byla rozpuštěna… * „Proč?“ Evan otázku svého protějšku nechápal. Čekal hodně, ale tohle? „Jo proč, kurva…!“ neudržel se Paull a vykřikl. „Proč si přišel právě za mnou?“ Bylo to jako by se jeho nejhorší noční můra stala skutečností. Kluk Carla Migennese za ním přišel, aby mu dělal výčitky svědomí. Evan se nadechl a nadávky zadržel. Už vyletěl na Joice, tentokrát bude umírněnější. Zjistí, co potřebuje a odejde… „Kde jsou ty Karty, které jste vzal mému otci?“ zeptal se přímo. Ani ho nenapadaly žádné vytáčky. „Vzal?“ vydechl Paull Graham sotva slyšitelně. Vzápětí se ale hlasitě se rozesmál, jako šílený. To ten kluk myslí vážně? Zakuckal se, z očí mu unikly slzy, a když záchvat polevil, tvář mu ztvrdla. Očima Evana doslova probodl. „VZAL?!“ To už se rozkřičel. „Tvůj zkurvenej otec mi ty podělaný Karty dal sám, abys věděl ty kluku!“ Evan vytřeštil oči. Tvář toho muže za sklem se během vteřiny změnila z překvapené opatrnosti přes zoufalý smích na grimasu nezvladatelného vzteku. S něčím takovým se ještě nikdy nesetkal. Šok z něho vysál jakoukoliv obranou reakci. „Klidně mi je podá, neřekne nic, dívá se jak sem zmatenej a nic mi nevysvětlí a nakonec chcípne v čůracký šachtě, kde se nechá zastřelit a nechá mi je na krku! A já že mu je VZAL?!“ Paull už se nekontroloval. Chodil po své půlce místnosti sem a tam a každý druhý krok praštil do skla. Evan pochopil, že tady už nic nezmůže…


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 6		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

lotty	15.01.2012, 22:01:18

Odpověď na příspěvek od uživatele: lotty* ze dne 15.01.2012, 21:36:28* Ovšem. Vidíš, ono se to dá brát z různých úhlů pohledu. Já jsem detailista, takže se snažím o to, aby byl text perfektní. Nicméně je to jen detail, námět, který můžeš použít ke zdokonalení díla. ;)


ze dne 16.01.2012, 7:23:53
Jackie Decker: Právě. Každý to vidí jinak. Já to brala tak, ež Paull nepřemýšlí nad přítomným, nebo minulý časem. Kdybych to měla v tozšilení říkat já, řekla bych to stejně jak jsem to napsala:D Ale právě můžu to vzít v potaz, a můžu to opravit, to už se uvidí časem :) Jsem fakt rýda že to čtete :)

lotty	15.01.2012, 21:36:28

Zdravím, musím přiznat, že se mi tato kapitola líbila, ale ne tolik, jako minulá. Po gramatické stránce se Ti v textu opakovaly stejné chyby, například ten kriospánek, když správně je kryospánek. Po stylistické stránce mi vadilo, že střídáš čas, v němž příběh vyprávíš. Například v tomto odstavci: „Klidně mi je podá, neřekne nic, dívá se jak sem zmatenej a nic mi nevysvětlí a nakonec chcípne v čůracký šachtě, kde se nechá zastřelit a nechá mi je na krku! A já že mu je VZAL?!“ Přitom by se to krásně dalo sladit do jediného času a zároveň by podstata Tvého sdělení zůstala zachovaná. Například by se tento odstavec dal přepsat nějak takto: „Klidně mi je PODAL bez toho, aniž by něco ŘEKL, nic mi NEVYSVĚTLIL a SLEDOVAL, jak jsem BYL z toho ZMATENÝ, a nakonec si CHCÍPNUL v čůrácký šachtě, kde se NECHAL ZASTŘELIT a NECHAL mi je na krku. A já je mu VZAL?“ Navíc pozor na opakování slovesa NECHAL. Nevypadá takto časově sjednocený text lépe? Přemýšlela jsem i nad důvodem, proč by bylo lepší napsat to takto, v minulém čase, a došla jsem k závěru, že se to ke vzniklé situaci hodilo. Přeci jen mluvil o někom, koho znal z minulosti a o někom, kdo už zemřel. Děj se nám zajímavě zaplétá. Nečekala bych, že by jednu z Karet mohl potkat takový osud. Nejspíš je to právě tím, že čtu o magickém Balíčku Karet. Jsem zvědavá, jak to s Žolíkem i s ostatními dopadne. --- Ke komentářům: m2m Ty se nemusíš obhajovat. Ber to tak, že každý máme svůj názor na věc, každý na ní nahlížíme z jiné perspektivy, já po kapitolách a to už z toho důvodu, že jsem minulé kapitoly nečetla. Takže, ať jsou Múzy stále s Tebou! lotty


ze dne 15.01.2012, 21:48:29
Jackie Decker: Tak ano opakování slov se občas vyskytne, na to je to trochu moc textu, ale ano, je to moje chyba, musím si dát větší pozor. Ale ten příklad s tou větou. No jasně dalo by se. Možná by to vyznělo lépe, ale na druhé straně je Paull tak trochu mimo, tohle mu nemuslo dojít je to přímá řač ta může být sprostá, zmatená, nedomyšlená. Protože skrátka je vyjádřením dotyčného jedince, který je popletený. Jak moc si uvědomuje či neuvědomuje Carlovu smrt ostatní uvidíš sama v brzské době až vydám další díly. Tak jako tak ale chápu tvou připomínku a určitě i vezmu v potaz :)

m2m	15.01.2012, 16:40:53

Zdravím. Zpočátku asi hned nějaký drobky (dneska to bylo dobrý): × Jeho platba a identifikační kód byli... = byly × "... abys věděl, ty kluku!" - oslovení oddělit čárkou Celkově mám po minulý kapitole potřebu tak nějak v očích lotty si obhájit moje jedničky s mínusem. Někdy - tuším od šestnáctý kapitoly - jsem začal hodnotit Pikovou dámu jako jednolitej příběh, a nikoliv jednotlivý kapitoly. Stejně je tomu i dneska. Kapitola je víceméně vlastně o ničem, respektive dala by se shrnout do dvou odstavců, do tří, pokud bychom měli ponechat Paullův výbuch kompaktní. Tak to vidím :) Ale ve výsledku je stejně důležitou součástí příběhu jako každá kapitola předchozí a já tudíž musím hodnotit celý příběh. K čemu by mi bylo v básni hodnotit jeden verš, že jo. Mně se líbí, že ten svůj příběh máš vymyšlenej a promyšlenej. Samozřejmě, viděl bych celou řadu nedostatků, chybí mi jakékoliv pomůcky nastolující atmosféru, malá pozornost autora k prostředí (čtenář prostě ví, že Paull s Evanem seděj každej na židli a odděluje je sklo, ale víc vlastně o daný scéně neví), málo se zaměřuješ na samotnej popis člověčenstva i Karet. Ale to všechno už jsem dřív vytýkal a na známkách to bylo vidět. Někde kolem tý šestnáctý kapitoly jsem začal cejtit určitej zlom, kdy už ten příběh se netvářil jako vycucanej z prstu, vypadá, že sis nad ním sedla a popřemejšlela, napsala (snad) i kostru a celkově si s tím dala práci. Na to, jak dlouhej ten příběh je, je to podle mě slušná práce a v očích Saspi i víceméně v oblasti sci-fi ojedinělá. Takže proto :) P.S. Betaread podle mě značně pomohl.


ze dne 15.01.2012, 17:53:42
Jackie Decker: No tak myslím, že jsi se obhájil dobře. Já jsem ráda že se snažíš hodnotitpříěh jako celek. O nedostatcích vím, ale to všechno holt budu muset později zaobalit a ještě víc si s tím vyhrát. Teď to sem dovložím celé, když už jsem to konečně po skoro třech letech dopsala a pak se na to vrhnu znovu a začnu s úpravami. Samozřejmě každý názor je víétaný a pokud bych se v následující dfázi mohla obrátit na někoho tady kdo by mi vytýkal nedostatky a byl ochoten mi pomáhat budu jen ráda, ale jinak se budu snažit si poradit s lidmi které mám k dispozici. V podstatě jsi to vystihl. Já znala konec ke kterému se chci dobrat a napsala jsem začátek, který se s ním absolutně neslučoval. Teď prostředek byl šílený na napsání, ale nakonec myslímn že se to v celku povedlo a potenciál to má. Teď ho jen rozvinout :)