|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303544 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Arn Dresko X. a XI. ::
 jindra |
publikováno: 16.01.2012, 16:21
|
| Prvni text je posledni kapitola z necho, co slo nazvat prvnim dejstvim a druhy text je prvni kapitola z neceho, co by mohlo byt dejstvi druhe nebo tak neco... |
| |
|
|
X. Do města
Nemůžu říct, že bych nastoupil, jakoby se nic nedělo. Trhnul jsem sebou, jako všichni. Přestože jsem tu ránu očekával, nebyl jsem na ni vůbec připravenej. Chvíli jsem společně s ostatníma zaskočeně zíral směrem, odkud se ozvala, a až pak chtěl nastoupit do MHD. Jenže dveře byli zavřený a řidič stál venku. Ten pacholek se určitě celej třás na to, až o tom bude moct někomu povyprávět a s nějakým zpožděním si vůbec nedělal starosti. Kurva.
Je jasný, že jsem se potřeboval zdekovat, co nejdřív, ale hnát řidiče za volant, ať mě fofrem odveze pryč, mi nepřišlo úplně nejchytřejší. I kdyby to nebylo podezřelý okamžitě, vystavoval bych se riziku, že by mě moh pozděj dost věrně popsat.
Samo sebou si mě nikdo nevšímal, takže jsem se vydal pěšky na nějakou další zastávku. Začínalo se stmívat a měl jsem před sebou docela slušnou štreku, protože jsem musel dojít až na tu, na který zastavujou i jiný linky, než ty, který jezdí na sídliště. Cestou mě míjela policejní a hasičská auta, stejně jako auta záchranný služby. Pokaždý, když kolem mě projeli, jsem děsnou hrůzu z toho, že mě zastaví a seberou. Kdoví možná si mě i všimli, ale ještě neměli můj popis a pozděj si rvali z lebky poslení zbytky vlasů, že mě nezastavili, když mě možnost. Chudáci to museli mít děsně těžký vytáhnout z těch lidí nějaký relevantní informace.
Pozděj jsem se docela pobavil při sledování zpráv, ve kterých se snažili zprostředkovat můj přibližnej popis. Museli použít několik možnejch variant a v jedný z nich jsem měl dokonce knírek a prošedivělý vlasy. Reportér byl zase ten stejnej pitomec, co o mně referoval minule, a byl zase děsně afektovanej. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ho přepadnul a rozpáral mu tu debilní péřovou vestu, ale vysral jsem se na to, protože by si nejspíš stejně koupil novou a pak v ní natočil reportáž o tom, jak mu tu minulou nějaká nelidská bestie sebrala a s nepochopitelnou brutalitou ji rozpárala.
Ze včerejšího sněhu zbýval už jenom nechutnej rozbředlej velkoměstskej marast. Skoro se v tom nedá chodit a člověk je od hned celej usviněnej. Vyrůstal jsem v takovým menším městě na úpatí kopců, takže každou zimu bylo dost sněhu, kterej se udržel. Je jasný, že na cestách z něj bývala taky břečka, ale vždycky bylo kam jít bobovat. Bydleli jsme na sídlišti, ale na takovým tom maloměstským. Slušným. Místo pro panelák bylo bagrama vykousnutý do menšího svahu, ale mezi jednotlivýma panelákama byl ten svah netknutej. To bylo to místo, kam jsme chodili bobovat. Stačilo jen vyběhnout za barák. Pamatuju si, jak jeden rok napadnul první sníh – jenom takovej poprašek – a já vzal boby a šel za barák. Cestou jsem potkal u vedlejšího vchodu kluka, co se mi smál, ale já věděl, co dělám. Bylo mi jasný, že v původním svahu mi to nepojede, protože je moc mírnej na to, abych se rozjel na tak nízký vrstvě. Já šel do toho vykousnutýho místa. Bylo to děsně prudký. Nastavil jsem si boby na srázu tak, že půlka jich trčela přes okraj, takže když jsem si sednul, stačilo jenom se naklonit dopředu. Chvíli jsem sbíral odvahu. Ze spoda se to vůbec nezdálo tak prudký. Nakonec jsem se nahnul. Fičel jsem strmě dolů skoro volným pádem po zmrzlý hlíně na neznatelný vrstvě sněhu a nabíral rychlost. Na bobech bylo občas nepříjemný to, že se na nich někdy zasekávaly brzdy. Ve chvíli, kdy jsem vjel na rovinu a chtěl začít brzdit, byly právě zaseknutý. Řítil jsem se na stěnu paneláku a v plný rychlosti to do mí čelně napálil. Myslel jsem, že mám přeraženou páteř. Po nárazu to se mnou trhlo do zadu, já zůstal zakloněnej přes zadní okraj těch bobů a nemoh se hnout, jak to bolelo. Musel jsem je převrhnout do boku, abych z nich vypadnul. Znovu už jsem to nejel.
Když jsem konečně došel na tu zastávku, byla už tma. Od sídliště jsem byl tak daleko, že ke mně ani nedoléhal randál sirén. Jen na horizontu rozhánělo tmu světlo z plamenů, který se ještě nepodařilo uhasit.
Cestou jsem dokouřil krabičku, takže jsem byl během čekání na MHD dost nervózní. Nesnáším čekání, když se nemám čím zabavit. Zapálit si je vždycky ideální, ale nepohrdnul bych ani knížkou nebo tak něco.
Myslel jsem, že zešílím, než to přijede. Při okusování nehtů jsem si všimnul, že když k nim čichnu, cítím prach z vyvrtaných zubů. Je zajímavý, jakých detailů si člověk všimne, když má nějakým intenzivním zážitkem zbystřený smysly na maximum.
Byl jsem děsně šťastnej, když to konečně přijelo. Nebyl jsem si jistej, jak dlouho bych to tam sám se sebou ještě vydržel.
Cesta mě děsně uspávala. Trasa mezi centrem a periferií je skoro neosvětlená, takže v zimě není moc co vidět. Z klimbání mě jenom nárazově vytrhávaly ze tmy šlehající světlomety aut. Byl jsem děsně vyčerpanej. Cítil jsem se úplně stejně jako po maturitě. Před ní jsem byl děsně vyšponovanej. Ve střehu. Po ní nebylo nic. Jen neprozkoumanej prostor přede mnou. Netušil jsem, co bude dál. A bylo mi to docela fuk. Jako bych přelezl nějakou obrovskou stěnu, za kterou jsem neviděl, a teď se jen soustředil na to, rozbít tábor a nějak se rozkoukat. Aklimatizovat. Přede mnou byl naprosto neznámej svět.
Asi jsem byl nějakej ujetej na hotely, protože první věc, co jsem udělal, když jsem vystoupil, bylo to, že jsem se šel do jednoho zase ubytovat. Prozatím na týden. Měl jsem u sebe občanku a neurčitý, značný množství hotovosti, takže to už nebyl vůbec problém.
Tohle byl mnohem lepší hotel. Taky dražší. Měli tam portýry a bellboye a děsně velkou honosnou lobby. Na baru jsem si koupil cíga a nechal se dovést do pokoje. Klučinovi jsem dal pořádný dýško a šel rovnou do vany.
Za ty peníze bych čekal nějakou gigantickou vířivku, ve který by šlo jezdit slalom na vodním skůtru, ale co já tehdy věděl o luxusních hotelech…
Ležel jsem v napouštějící se vaně a poslouchal zurčící proud vody. Nic víc. Před chvílí jsem svým způsobem zavraždil čtyři lidi a já nic necítil a na nic nemyslel. Jenže tentokrát to nebylo, jako když jsem unesl a okradl tu paní. Tohle bylo děsně osvobozující a povznášející prázdno. Žádnej tíživej pocit, žádný výčitky ani týraný svědomí.
Vedle vany jsem v kapse od kabátu nahmatal cíga. V tý zapařený koupelně se mi dýchalo už tak dost těžko, ale stejně jsem si zapálil. Takovouhle pohodu jsem už dlouho nezažil.
Dokouřil jsem, nedopalek hodil do umyvadla a začal vypouštět vodu. Zůstal jsem ve vaně, dokud úplně neodtekla. Byl to děsně zvláštní pocit. Nikdy dřív jsem ve vaně nezůstal, zatímco by se vypouštěla. Když hladina klesla až k mýmu tělu a začala přes něj opadávat, bylo to, jakoby mě někdo zakrýval nějakou chladnou a děsně jemnou látkou. Nebyl to žádnej očistnej pocit nebo tak něco. Ono by to taky bylo dost divný, protože, něco z toho, co jsem ze sebe smyl, na mě díky tomu, že jsem v tý vaně zůstal, než se vypustila, nakonec stejně znovu ulpělo. Byl bych pěknej idiot, kdybych si něco takovýho myslel. Jasně, mohlo by to znít děsně poeticky, ale chyběla by tomu vnitřní logika a to já nesnáším. Pokud něco jenom hezky zní a nemá to vnitřní logiku, je to podvod.
Vylezl jsem z vany, hodil na sebe župan a šel si ještě zapálit. Sednul jsem si do křesla a odklepával do nějaký vázy, co byla na skříňce vedle mě.
Během kouření mi došlo, že vlastně vůbec nevím kolik jsem si ze sídliště odnesl. Vstal jsem a šel to spočítat. Byly to bankovky různý hodnoty a společně s tím, s čím jsem tam přišel, jsem měl necelejch sto padesát tisíc.
Dokouřil jsem, típnul to do toho květináče a šel se oblíknout. Chtěl jsem jít konečně na tu večeři, jenže jsem zjistil, že mám na kabátě, saku, na košili a kravatě kapky krve. Kabát, sako a kravatu jsem vydrhnul tak, aby nešly vidět, ale košile byla zdarec.
Měl jsem vlastně děsný štěstí, že jsem musel jít kus cesty ze sídliště pěšky, protože jsem se celej pozapínal, aby mi nebyla zima. Nejspíš by to bylo dost špatný, kdybych se na recepci registroval s košilí celou od krve.
Když jsem měl každej knoflík pořádně zapnutej, nešlo nic vidět a já moh vyrazit ven. Nejdřív teda – už podruhý ten den – na nákup. Byl jsem docela rád, že mám záminku vrátit se zase do toho butiku.
Bylo něco kolem šestý.
Na recepci jsem si nechal zavolat taxík. Nejdřív jsme jeli na nádraží, kde jsem si odložil sto dvacet tisíc. Nechtěl jsem si je nechávat na hotelu, kdyby se něco přihodilo a já se pro ně nemoh vrátit.
S taxikářem jsem se nijak nevybavoval. Sledoval jsem z okna město. Důvěrně známý ulice zalitý oranžovým světlem pouličních lamp najednou byly úplně jiný. Bylo to stejný město, do kterýho jsem před pár lety přišel a potuloval se jeho ulicema jako další nevítaný host. Jenže teď mě najednou zdravilo a nabízelo se mi. Každá výloha, každý dveře čekali jenom na mě a já měl v plánu být povolnej.
------------------------------------------------- Arn Dresko II. Část -----------------------------------------------
XI. O dětsví
Bylo něco kolem pátý. Nemoh jsem spát. Vzal jsem telefon a zkontroloval, jestli náhodou není někdo on-line. Vedl jsem svým způsobem neskutečně prázdnej život. Většinu dne jsem trávil poflakováním se a vysedáváním po kavárnách a restauracích. Nejhorší mi, ale přijde, kolik času jsem strávil aktualizováním statusů a kontrolováním, co novýho u ostatních. Sám jsem každou chvíli postoval kdejakou píčovinu, ale hlavně to, kde zrovna jsem. Doufal jsem, že se třeba někdo chytne a přijde za mnou, ale většinou jsem si musel vystačit při nejlepším s komentem.
Ten večer, kdy jsem vyhodil do vzduchu půlku paneláku, jsem nakonec šel na tu luxusní večeři a nebyl jsem sám. Když jsem si přišel koupit do toho stejnýho butiku další košili, pozval jsem toho vykroucenýho sodomitu, aby šel se mnou. Nakonec se vážně ukázalo, že je vlastně docela fajn. Chudák si prošel peklem v dětsví, ale to je úplně fuk, protože ho zneužíval jenom nějakej strejda nebo tak něco, takže nemůžu díky jeho příběhu začít nadávat na církve. Každopádně mě seznámil s fůrou různej více či méně zajímavejch lidí a dokonce mi pomoh sehnat byt. Jeden z jeho artovejch kamarádů právě odjížděl na roční stáž nebo tak něco někam do ciziny, takže mě nechal bydlet u sebe s tím, že za něj budu platit jenom inkaso. To bylo skvělý, protože kdybych měl bydlet pořád na hotelu, nejspíš bych byl už bez peněz.
Na tý večeři jsem se snažil působit, co možná nejsebevědoměj, ale moc mi to nešlo. Já vůbec netušil, že je tak strašně težký budit dojem, jakože vím, o co jde. Připadal jsem si jako úplnej idiot, když přišel someliér a začal čichat ke korku a při tom se tvářil, jakoby byl v extázi nebo tak něco. To víno rozhodně nebylo tak dobrý, aby jenom z čichnutí omdlíval slastí. Šašek jeden. Ono v týhle společnosti je většina věcí taková až obřadní šakárna. Kvůli tomu, že působíte, jakože máte peníze, by vám vlezli do zadku tak hluboko, že by jim čouhaly jenom palce od nohou.
Dřív, když jsem musel řešit každej den, kde budu spát a jak přežít, měl můj život mnohem větší smysl, než po tom. Většina lidí by nejspíš na mým místě splatila svý dluhy a pokusila se začít znovu. Ne tak já. Můj problém byl, že jsem neměl, kde začít. Měl jsem děsný peníze, ale byly by mi úplně k ničemu, pokud bych chtěl prostě začít vést obyčejnej spořádanej život. Prostě to nepřicházelo v úvahu, protože po tom všem jsem neměl vůbec chuť stát se konečně řadovým občanem a otročením někde u pásu si vydělávat na živobytí.
Jedno léto, ještě když jsem ještě chodil do školy, mi máma zařídila brigádu ve fabrice, co je ve městě odkud pocházím. Bylo to otřesný. Myslím, že trauma, který jsem tam utrpěl si s sebou ponesu do konce života, pokud mi s tím jednou nepomůže nějakej psychoanalytik. Se budou divit, až jim za něj pošlu faktury.
Nevím, jestli jsem prostě byl jen děsně choulostivej chcípáček, ale já měl bezprostředně po vstupu do výrobní haly pocit, jakoby mi na plíce sedla tíha všech těch masivních strojů. Vzduch tam byl prosycenej mazacíma olejema, který je udržovaly v chodu. Celej areál se v těch sračkách koupal.
Já otročil u mycí linky, ze který vyjížděly nějaký kovový lamely nebo co. Na jedný straně tý mycí linky stál zboku jeden člověk a sázel ty lamely na pás a druhej je na konci odebíral – to jsem byl já. Bylo děsně na hovno, že jsme na sobě byli závislí. Jeden se nemoh jít pořádně ani vychcat, aby oběma neposral normy.
Ty zkurvený lamely se braly z beden, kterejch se za směnu vypráznily snad tisíce. Já ty lamely věšel na takověj věšák nebo co a posílal je na další linku, kde se sušily horkým vzduchem a nakonec se skládaly do beden vystlanejch voskovým papírem. To jsem taky občas dělal. Byla to mnohem snazší práce. Jenže to dost znepříjemňovalo to, že kolem v jednom kuse chodil mistr a jel do mě, že nemám sedět nebo se opírat. Jenže co jsem měl, kurva, dělat, když jsem musel čekat, než mi z tý linky něco vyjede a nic jinýho tam na práci nebylo. Prej, že v rozích haly jsou kamery a vypadá to blbě. Kretén. Takže jsem tam střídavě seděl, postával, ale hlavně poslouchal debilní výtky jedno vylízanýho dementa. Byl to takovej skoro fascinující tovární kontrapunkt. Vřískání drábů s výučním listem se tříštilo o hlukovej monolit hučení těch řádně promazanejch slizkejch bestií.
Ne každej se hodí na práci dělníka ve fabrice. Myslím, že člověk k tomu potřebuje být maličko vylízanej, aby moc u tý práce nepřemýšlel a rychlej mu to utíkalo, protože když jsem tam byl já, tak jsem musel pořád myslet, jenže po pár hodinách mě začaly vlastní myšlenky nudit a myslel jsem, že si vyslintám mozek, než bude fajront. Mně by třeba nevadilo vykopat si občas nějakou jámu nebo tak něco. S tátou jsme jednou kopali na zahradě základy na altán a to mě děsně bavilo. Mlátit ze všech sil krompáčem do hlíny a pak ji vyházet. Je příjemný občas si takle zašpinit ruce.
Seděl jsem se skříženýma noha na postely čelem k oknu. Nezastíral jsem žaluzie. Rád jsem se nechával budit světlem. Budík jsem si tehdy nenastavoval. Okno mi připomínalo nalinkovanej sešit. Bydlel jsem v předposledním patře, takže když jsem se maličko zaklonil, neviděl jsem nic než modrou oblohu. Ptáci už nějakou dobu byly vzhůru a když jsem je sledoval přes žebroví žaluzií, vypadali jako ryby, který ve výskoku protínají hřbety vln.
Znovu jsem zkontroloval, jestli není někdo on-line. Jsem z generace, pro kterou byl v dětství počítač něčím luxusním, ale ne už tak nedosažitelným. Nechci být nějak vyloženě stramilskej, ale jsem rád, že jsem vyrůstal v době, kdy bylo ještě normální hrát si venku. Lumpačit s klukama a holky zase tahat do sadu a tam je osahávat. Když jsme s klukama poprvé viděli pornofilm, shodli jsme se jednoznačně, že holky tam dole musí mít tři otvory – na kakání, čůrání a pak na to, co bylo ústřením tématem těch filmů. I když v těch filmech na to někdy používali i zadek. Vždycky, když rodiče některýho kluka, kterej měl doma video, byli pryč, pořádali jsme promítání. Všichni rodiče, co měli video, měli taky vysoko ve skříních schovaný kazety, o kterých si mysleli, že jsou bezpečně schovaný tak, aby náhodou netraumatizovali jejich děti. Nás to netraumatizovalo, ale fascinovalo. Někteří starší kluci dokonce už mívali erekce a my mladší jsme jim děsně záviděli, že už můžou dělat s holkama to, co se dělalo v těch filmech.
U nás ve vchodě bydlel kluk stejně starej jako já. Jeho táta byl podnikatel nebo tak něco, takže měl jako úplně první počítač. Každej se těšil, až ho pozve, aby si šel k němu hrát. Kromě počítače měl ještě skvělý lego. Jenže to byl jedináček a děsně rozmazlenej parchant. Já jsem taky jedináček, ale on byl vážně neskutečná svině. Někdy chodil k nám domů a vyprávěl mý mámě o tom, jak si koupili mikrovlnku, myčku a podobný tehdy děsně hi-tech píčoviny.
No a tenhle pičusek měl vždycky šílenej strach jít se domů vysrat, když jsme si venku hráli, protože měl strach, že už ho máma nepustí zpátky. Takže dělal to, že si pustil kousek hovna do kalhot a hrábnul si do nich rukou, aby zjisti,l jakou mají konzistenci. Pokud to byly takový ty tuhý králičí bobky, vybral je prostě rukou. Bylo to nechutný a nikdo si s ním pak už nechtěl stejně hrát a on za náma lítal s nataženou rukou. Dneska si vlastně nejsem vůbec jistej, jestli to vážně dělal kvůli tomu, že by ho máma už nepustila ven, protože jsem mu asi milionkrát nabízel, že se může jít vysrat k nám. Nedivil bych se, kdyby mu to zůstalo do dneška jako nějakej fetiš.
„Zase nespíš?“ mě vytrhnulo z přemýšlení.
„Spi dál. Dám si kafe a v sedm tě vzbudím.“
Byla to první holka, co se ode mě nechala šukat do zadku. Do dneška si nejsem jistej, jestli to měla vážně ráda nebo byla jenom moderní.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 4 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
