obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915445 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39650 příspěvků, 5754 autorů a 391037 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Legendy Yveninu - První úkol: 6. část ::

 autor El Kostlivec publikováno: 19.01.2012, 18:11  
Další část fantasy příběhu, ve které si Tala musí vybrat jedno ze dvou zel.
 

Tala si neuvědomila, že v místnosti není sama, dokud neucítila lehký dotek na svém rameni. Trhla sebou a rychle se přetočila na bok. Pohled zastřený slzami jí padl na Akashu, která se k ní skláněla.
Kruci. Takhle by mě neměla vidět. Nikdo by neměl…
Zvedla ruce k tváři a konečky prstů si protřela oči, aby se zbavila dotěrných slz. Otrokyně se na ni přitom dívala soucitným pohledem, který elfku vůbec neutěšoval, naopak ji ještě více vyváděl z míry.
Nepamatovala si, kdy naposledy ve svém životě podlehla pláči, jestli vůbec. Připadala si dost uboze už kvůli tomu, že se tak hlubokému pohnutí neubránila, nepotřebovala k tomu navíc svědky.
Když se její oči pročistily, popotáhla nosem, pokusila se o úšklebek a ukázala na svou tvář. „Tohle, co vidíš…zůstane to mezi námi, že ano?“
„Jistě, paní,“ odtušila vědma měkce. Rychle však dodala: „Obávám se ale, že pokud nechcete, aby vás v tomto stavu viděl někdo jiný, měla byste se dát rychle do pořádku. Za chvíli pro vás přijdou strážní.“
No skvěle.
Tala přikývla a posadila se. Akasha mezitím přinesla misku s vodou, aby se elfka mohla opláchnout. Vlažná voda svázané ženě trošku pročistila hlavu, na chmury to však nemělo sebemenší vliv. Stále na ni útočila Maraukova slova o jejím budoucím osudu.
Napřímila se a zadívala se ke dveřím.
Alespoň se už brzo dozvím více. Stejně tomu neuniknu.
Akasha odložila misku stranou a sedla si na paty vedle postele. Vzhlížela k Tale a mlčky ji zkoumala. Elfka koutkem oka její pohled zachytila a polkla.
Mohla bych ji z toho všeho vinit. Ale měla pravdu – před tím Maraukovým přízrakem bych se stejně neschovala.
„Vypadáte zoufale, má paní,“ odvážila se otrokyně po chvíli prohlásit.
Tala si odfrkla. Jo, asi se to tak dá nazvat.
„Co vás trápí?“
Elfka se vědmě zadívala přímo do očí. „Čeká mě prý skoro jistá smrt nebo budu sdílet stejný osud s tebou. Osud prašivé otrokyně. Takovou volbu pro mě můj pán přichystal.“
Akasha se na patách zavrtěla a přimhouřila oči. „Váš pán nebo ta bytost hodující na jeho duši?“
Taky si toho všimla…
„Asi to druhé,“ zašeptala Tala.
„Pak dobře zvažte, co si vyberete. Myslím, že dostat se z dosahu toho přízraku pro vás bude lepší, než ztráta zdánlivé svobody.“
Elfka povytáhla jedno obočí. „Lepší radu už pro mě nemáš?“
Otrokyně sklopila hlavu. „Omlouvám se, paní, já jen že…“
Její slova přerušil zvuk otvíraných dveří, ve kterých se objevili dva zachmuření strážci.
„Prostě buďte opatrná,“ vydechla ještě vědma.
Muži rozvážně dokráčeli k Tale. Jeden z nich vytáhl nůž, poklekl k jejím nohám a přeřezal škrtící provazy. Žena ihned pocítila brnění v chodidlech, do kterých se začala vracet krev.
„Půjdete s námi,“ prohlásil opatrně Gurlašan, zjevně nejistý postavením zajatkyně.
Elfka uvažovala o tom, že by muže trošku popíchla, ale ihned tu myšlenku zavrhla. Pouze přikývla, vstala a nechala se odvést ke dveřím. Za svými zády vycítila Akashin soucitný pohled.
Strážní Talu provedli chodbami až do pokoje, který dobře znala z předchozího večera. Aniž by tušila proč, když vstoupila, jako první jí přišla na mysl vzpomínka na dráždivou scénu Garaseena a jeho otrokyně v kupě polštářů.
Tohle musím pustit z hlavy, pomyslela si umanutě a sklopila zrak k zemi. Právě včas, aby se vyhnula přísnému pohledu Marauka, který stál u zdi a prsty si zamyšleně mnul bradku.
Garaseen seděl v uvolněné póze na polštáři u nízkého stolku a popíjel víno. Aniž by se na něj elfka podívala, vycítila, že jeho klid je do značné míry hraný. Přesto mávnul ledabyle rukou směrem ke strážcům a řekl: „Děkuji za vaši pomoc, počkejte prosím přede dveřmi.“
Oba hlídači se uklonili a rychle z místnosti odešli. V ten moment se elfka odvážila zadívat na Marauka. Ten ukázal prstem přísně na zem. „Poklekni, Talo,“ vyplivl rozkaz a jeho oči nepřipouštěly žádnou diskuzi.
Vražedkyně věděla, že se ji pán snaží co nejvíc potupit a ponížit, aby dokázal Garaseenovi – a sám sobě – že nad svou služebnicí má neomezenou moc.
Dostaneš, oč žádáš, můj pane. Protentokrát…
Tala se na místě zhoupla v kolenou a jediným pohybem se ocitla v poloze, kdy seděla na patách se svázanýma rukama složenýma v klíně. Prameny rozpuštěných vlasů jí pošimraly na tváři a zakryly známky vzrůstajícího neklidu. Elfka si během let uvykla splétat vlasy do praktického copu, ale v té chvíli jí vyhovovalo, že její tvář získala alespoň malé krytí.
Přesto švihla pohledem po Garaseenovi, který ten letmý výpad zachytil. V mužově tváři se pohnulo cosi, co jej donutilo odložit číši a říct: „Jsou ta pouta nutná, příteli? Nemyslím, že by teď Tala představovala hrozbu. Vypadá klidně a je neozbrojená.“
„Byla cvičená k tomu, aby dokázala zabít i holýma rukama,“ odtušil ledovým hlasem Marauk. „Pouta zůstanou na svém místě.“
„Jak myslíš,“ zabručel obchodník, „ale stále nechápu, proč tady mám být i já. Tohle byste si měli vyříkat mezi sebou.“
„Týká se tě to také,“ vysvětloval Marauk, zatímco se pomalu blížil ke svázané ženě. „Svým způsobem.“
Pohledy Taly a Garaseena se opět na okamžik protkaly v marném hledání odpovědi u toho druhého.
Nemá ponětí, o čem to můj pán mluví. Stejně jako já.
Kouzelník se nakonec zastavil u klečící elfky. Ta sklopila hlavu a dívala se tak na špičky mužových chodidel.
„Má nejnadějnější služebnice mě zradila tím nejodpornějším způsobem a vytasila na mě zbraně,“ pronesl teatrálním způsobem Marauk.
„Můj pane,“ trhla sebou Tala. „já…“
„Ticho!“ zařval mág a uštědřil elfce prudký pohlavek. „Teď mluvím já!“
Žena se otřeseně zapřela o svá kolena a do očí jí znovu vhrkly slzy.
Nesmím podlehnout…ne teď.
Po chvíli hlasitého funění Marauk pokračoval: „Tvrdila jsi mi, že jsi na mě nechtěla zaútočit, ale nemáš pro svá slova jediný důkaz. Nezbývá mi tudíž nic jiného, než přistoupit k trestu.“
Tala, které se mezitím podařilo najít alespoň zbytek sebeovládání, nasucho polkla a zahnala blížící se příval slz.
„Jak už jsem naznačil, dám ti na výběr ze dvou možností. Buď přijmeš mnou zadaný úkol, abys dokázala svou věrnost…“
„Jaký úkol?“ přerušil mága Garaseen.
Jo. Jaký úkol?
Marauk se kvůli přerušení zatvářil poněkud nevrle, nicméně obchodníkovi odpověděl: „Několik mil na západ v pustině vězí v starobylých ruinách jedna věc, která by se mi hodila. Před západem slunce má služebnice opustí Gurlach a vydá se do pouště, aby ten předmět získala. Její úspěch mi pak bude dostatečným důkazem její věrnosti a já na dnešní troufalý útok zapomenu.“
Elfku neskutečným způsobem iritovalo, když o ní její pán mluvil, jakoby b místnosti nebyla, ale hněv v ní okamžitě vychladl v momentě, když si všimla, jak Garaseen po Maraukových slovech zesinal.
„Příteli, ale to… to nemůžeš. Vždyť ji pošleš na smrt. Po setmění nikdo za hradbami města nepřežije.“
O čem to mluví? Má to něco společného s tím, jak všichni do Gurlachu spěchají, jakoby jim za patami hořelo?
„Toho jsem si vědom,“ odvětil suše kouzelník a po tváři mu přelétl náznak úsměvu. „Ale pak je tu ještě druhá možnost.“
Na chvíli se odmlčel a opět se zadíval přímo na Talu. V té chvíli elfce po celém těle proběhla vlna varovného mravenčení. Vycítila, že se na ni opět zaměřila cizí zlověstná inteligence.
„Jestli si má služebnice není jistá svou loajalitou ke mně nebo se snad bojí smrti, nabídnu jí život v otroctví.“
Tak mi to nabídni, pomyslela si nahněvaně Tala, ale mlčela.
Zdálo se, že mágova slova zaujala Garaseena, který se napřímil a zkoumavě na dávného přítele hleděl. „A jak do toho zapadám já?“
Kouzelník se zeširoka usmál. „Ty, příteli? Pokud by Tala tu druhou možnost využila a ty jsi měl zájem, stane se tvým a pouze tvým vlastnictvím. Nezmiňoval jsi snad, že bys chtěl elfku jako přírůstek do své sbírky?“
Gurlašský obchodník si olízl rty a jeho oči se opět stočily k ženě. Výraz jeho tváře hovořil jasně o tom, že se mu ta varianta zamlouvá. „Ano, to jsem zmínil,“ pronesl zamyšleně.
Tala cítila, jak jí ponížení vhání krev do tváří. Hněv ale pomalu vytlačoval zoufalství, když poslouchala, jak se o ní mluví jako o kusu majetku.
„Já si tuhle možnost nevyberu,“ zaznělo místností. „To raději zemřu.“
Trvalo několik úderů srdce, než si Tala uvědomila, že ta slova pronesla ona sama.
Kruci. Už podruhé během dne jednám dříve, než přemýšlím. Toho zlozvyku bych se měla zbavit.
Dva páry mužských očí teď hleděly upřeně na ni. Jedny starostlivě a druhé chladně.
„Budiž,“ zasyčel Marauk a obrátil se k ženě zády. „Dnes večer tě vypustím za brány Gurlachu.“
„Ne, ne, ne, počkejte oba!“ vyskočil na nohy Garaseen. „Myslím, že tuhle debatu příliš ovlivňují emoce.“
Spíše parazit sídlící na něčí duši.
Obchodník rychle dokráčel ke svému příteli a pevně jej chytnul za rameno. „Myslím, že nechceš, aby Tala zemřela. Myslím, že opravdu ne.“
„Rozhodnutí je na ní,“ stál si za svým nekompromisně mág. Elfčiny oči se mezitím jako dvě dýky zarývaly do jeho zad.
„Nech mě s ní tedy promluvit,“ prosil Garaseen. „Třeba ji přiměju změnit názor.“
O tom si můžeš nechat zdát.
„Nevymýšlej žádné triky,“ vyprskl Marauk.
„Jen ji chci přesvědčit,“ zvedl ruce na svou obranu obchodník. „Nic víc.“
Kouzelník nakonec přikývl a Garaseen přistoupil k svázané Tale. Sklonil se k ní a zašeptal: „Pojď se mnou ven na balkon.“
Elfka přemýšlela o tom, že by se ani nehnula, ale naléhavost mužova pohledu v ní zlomila momentální zatvrzelost. Postavila se na nohy a následovala Gurlašana. Svého pána přitom úplně ignorovala.
Garaseen se zastavil až u samotného zábradlí a hodnou chvíli mlčel. Tala se postavila vedle něj, ruce položila na kamennou římsu a přimhouřenýma očima sledovala město.
Co mi chceš říct, Garaseene? A proč ti na mně tak záleží?
Jakoby četl její myšlenky, obchodník se k ní otočil čelem a řekl: „Vím, že jsi hrdá žena, ale tam za hradbami tě opravdu nečeká nic jiného než smrt.“
„Myslíš, že nepřežiju jednu noc bez měkké postele?“ vyprskla elfka, ale její opovržení bylo z větší části hrané. Věděla, že za tím vězí něco víc a chtěla se dozvědět co.
Gurlašan po několik úderů srdce studoval její tvář, než se konečně zeptal: „Ty vážně nevíš, co se tam skrývá, že ne?“
Žena pouze zakroutila hlavou. „Co, vím, tak písek a kamení.“
„Je toho víc,“ zachmuřil se Garaseen. „Ta pustina je prokletá a hemží se odpornými stvůrami. Někteří tvrdí, že se jedná o démony, jiní, že jde o prokleté a bohy zavržené lidi. Popravdě řečeno ty potvory vypadají jako směs obojího, ale jejich původ mě nikdy nezajímal.“
„Když jsme sem přijížděli, nic jsem nespatřila,“ odtušila Tala.
„Přijížděli jste v noci?“ zeptal se s pozdviženým obočím obchodník.
Elfka opět zakroutila hlavou.
„Oni totiž vylézají až po setmění. Jako všechny nečisté věci se štítí světla. V noci ožívají a ve dne zalézají do svých brlohů. Říká se jim karginové. Do Gurlachu se lze dostat pouze po moři nebo během dne severní soutěskou, kterou jste přicestovali i vy. Ale i tu po západu slunce zaplní nelidské vytí. Z nějakého důvodu se ale karginové drží v poušti a nešíří se dále na sever.“
Takže tohle mi můj pán zatajil…
„Hádám, že ti… karginové nejsou příliš přátelští,“ odtušila Tala.
Garaseen se hořce zasmál. „Ani v nejmenším. Nevím, jak přežívají v pustině bez potravy, ale vím jedno - prahnou po lidském mase. A aby sis nemyslela, že jde o pouhé báchorky, klidně ti odpřísáhnu, že jsem byl takových hodů svědkem. Tady v Gurlachu je totiž celkem oblíbeným trestem pro zločince přivázat ty nebožáky ke kůlu za hradbami města a nechat je tam do večera napospas karginům. Nikdo takto odsouzený se ještě nedožil rána.“
Obchodník na chvíli odvrátil zrak, a když se na Talu znovu zadíval, jeho pohled byl opět o něco zachmuřenější. „Ženy většinou vydrží o něco déle, protože před jídlem s nimi karginové ještě obcují.“
Tentokrát odvrátila hlavu elfka. Tím mi chceš jemně naznačit, že já jsem žena.
Snažila se tvářit klidně, ale musela sama sobě přiznat, že s ní Garaseenova slova otřásla. Věřila vlastním schopnostem do značné míry, ale neviděla způsob, jak by mohla přežít v noci v prostředí plném po krvi toužících stvůr. A navíc způsob smrti, jaký právě obchodník pospal, nepatřil mezi její vysněné konce.
Gurlašan musel něco z jejích myšlenek uhádnout, protože se lehce dotknul ženiny paže a promluvil měkkým hlasem: „Talo, nebuď tak zatvrzelá. Řekni Maraukovi, že sis vybrala otroctví a já o tebe projevím zájem. Budeš se u mě mít dobře.“
Elfka přivřela znepokojeně oči. „Jsem si jistá, že by se ti to tak líbilo. Pak bys se mnou mohl provádět takové věci jako včera večer s tou holkou, že?“
„U všech démonů, Talo!“ vykřikl Garaseen. „Copak jsem ti právě neřekl, jak by s tebou naložili karginové? To by ses opravdu raděj nechala ošoustat a sežrat od těch stvůr, než aby ses milovala se mnou?!“
Tala zaraženě sledovala bouřícího Gurlašana a srdce jí bilo jako o závod.
Má pravdu. Asi to působí malicherně, ale přesto…
„Nechci skončit jako otrokyně. Jako něčí hračka. Klesnout na úroveň tvých konkubín.“
„Vždyť jsem ti včera dal jasně najevo, že mezi tebou a jimi je propastný rozdíl,“ prohlásil obchodník zklidněným hlasem.
„Chceš říct byl,“ vyplivla elfka. „Teď mi vyprávíš, jaký o mě máš zájem, ale za čas tě omrzím. A tak se ze mě dřív nebo později stane obyčejná otrokyně bez vůle.“
„To není pravda,“ zašeptal Garaseen a naklonil se k ní. „Neztratíš pro mě lesk jako ty ostatní ženy. Přeci vidím, jakou vůli máš, Talo. Nevidím nic slabošského na tom odmítnout jistotu smrti.“
„A jakou mi dáš záruku, hm?“ vysunula žena bradu dopředu a chtěla si založit ruce na prsou, ale pouta jí v tom zabránila.
Gurlašan sklonil hlavu v přemýšlení. V tu chvíli vypadal, jakoby chtěl říct něco důležitého. „Chceš záruku?“ Jeho oči se opět zabodly do těch jejích. „Víš, Talo, už nejsem nejmladší. Stále se cítím silný a zdravý, ale poslední dobou čím dál častěji přemýšlím nad tím, že bych měl zajistit svůj rod. Pokračování své krve.“ V jeho očích se bojovně zablesklo, když rozmáchle rozhodil rukama. „K čemu je všechno to bohatství, když jej nikomu nepředám? Zase takový snob nejsem, abych myslel pouze na sebe. Chci mít následníka. Ale pravda je taková, že si rád užívám krásných a svěžích žen. Jenže každá lidská žena postupem času uchřadne, stejně tak jako já. A já nikdy nechtěl, aby matka mého dítěte byla dřív nebo později odsouzena k tomu, abych si jí přestal úplně všímat, zatímco si budu užívat s mladšími a hezčími děvčaty. Nebudu lhát ani sám sobě v tom, že bych udělal něco jiného.“
Tala na Garaseena podmračeně hleděla, když se snažila dávat dohromady smysl toho, co právě slyšela. S každým jeho dalším slovem jí v krku rostl větší a větší knedlík.
Obchodník se zlehka usmál a pohladil ji po tváři. „Ale u tebe je to jiné, Talo. Jsi elfka, nestárneš. I v době, kdy se ze mě stane vetchý stařec, ty budeš stejně mladistvá a pohledná jako teď. To už by můj zájem mohlo udržet. Navíc jsi silná a chytrá.“
Má tohle být Garaseenův prapodivný druh námluv?
„A co je nejdůležitější…“ Obchodník se zhluboka nadechl. „Naše dítě by po tobě mohlo zdědit věčné mládí nebo alespoň prodloužený život. Co víc bych svým potomkům mohl zanechat než takový dar? Tomu se žádné hmotné bohatství nevyrovná.“
V ten moment Tala na místě ztuhla, oči vytřeštěné, a snažila se v hlavě přebrat, co právě slyšela.
Co to…Dítě? Tohle chce? Abych se stala matkou jeho dětí? Och.
Zatvrzele zakroutila hlavou a udělala krok dozadu. „Ne, já…tohle ne.“
Muž se zamračil. „Proč ne?“
„Já…já nevím, prostě…“ Elfka polkla. Aniž by k tomu měla určitý důvod, ta myšlenka ji prostě děsila. Možná to bylo způsobeno naléhavostí slov jinak rozverného obchodníka nebo něčím jiným, ale představa osudu konkubíny a matky dětí gurlašského obchodníka na ni působila tak cize, že jí úplně zatemnila mysl. „Nechci rodit děti,“ vydechla nakonec, aby alespoň nějak odpověděla.
Garaseen ji tentokrát popadl pevně za ramena. „Talo, to co jsem řekl, je otázkou budoucnosti. Teď se především nesmíš nechat zabít. Jak jsem ti slíbil – zajistím ti dobrý život. Patřit budeš oficiálně mně, ale mí služebníci a otroci budou poslouchat i tebe. Staneš se mou paní domu.“
Paní domu. To mě má utěšit?
Tala se hryzla do rtu. Uvědomovala si, že jde o hodně ženské a bezradné gesto, ale nedokázala si pomoct. Odvrátila od Garaseena zrak a snažila se přinutit přemýšlet. “Znáš mě sotva den.“
„Dost dlouhá doba na to, abych poznal, že jsi druh ženy, jaký už nejspíš nikdy nepotkám,“ odtušil muž.
Výraz jeho tváře elfku přesvědčil, že svá slova myslí smrtelně vážně. Opět se zahleděla na město a snažila se v sobě urovnat všechny pocity. Na jednu stranu si nedokázala představit jiný osud než život v roli Maraukovy služebnice, na druhou stranu jí vidina takového života stejně protékala mezi prsty s vědomím, že při svém dalším úkolu ji sežerou zaživa jakési odporné stvůry. Zato Garaseen k ní zjevně choval sympatie, a i když si to Tala nerada přiznávala, ten dojem byl do jisté míry vzájemný. Navíc by snad opravdu jako družka mocného obchodníka mohla časem získat jistý vliv. Jenom zatím vůbec netušila, co by s tím měla dělat. Gurlach se jí totiž od první chvíle protivil. Rozhodnout se ale musela hned.
Nebo bych mohla část svého rozhodování přenést na Garaseenova bedra...
Její oči opět zaměřily obchodníkovu tvář, když pomalu a klidně řekla: „Rozvaž mě.“
Muž zmateně zamrkal, protože nejspíš očekával jinou odpověď. „Uh. Cože?“
Tala k němu vztáhla své svázané ruce. „Rozvaž mě,“ zopakovala znovu.
„Moc dobře víš, že si to Marauk nepřeje,“ zúžil oči Garaseen.
„To vím,“ odsekla Tala. „Ale jestli chceš, abych uvažovala nad tvou nabídkou, tak mi rozvaž ruce.“
„Vydíráš mě.“
„Ne, ale potřebuji vědět, jestli ti můžu důvěřovat. Jestli chceš, abych ti věřila, že to vše myslíš vážně, tak mi dokaž, že mi důvěřuješ také.“
Gurlašan se na místě ošil. „Talo, už jsi dnes dokázala, že jsi trošku nevypočitatelná. Věřím, že jsi doopravdy nechtěla Marauka napadnout, ale nechci, opět došlo k nějakému nedorozumění.“
Elfka si odfrkla. „Právě o tom mluvím. O důvěře.“
„Když půjdeš za svým pánem a řekneš, že sis vybrala otroctví, tak v momentě, kdy budeš patřit mně, tě rozvážu. Přísahám. Ale teď bych se stavěl proti rozhodnutí svého přítele.“
Moc mi to neulehčuješ.
„Ano, to máš pravdu,“ pokývla Tala hlavou. „Ale ty mě teď přesvědčuješ o tom, že to se mnou myslíš dobře. Tak to dokaž. Nebo snad chceš držet v potech svou budoucí paní domu?“
Při posledních dvou slovech se neubránila lehkému úšklebku. Paní domu…Zní to opravdu hrozně.
Garaseen mlčel a upřeně sledoval ženiny oči. Nakonec opatrně pronesl: „Ty víš, že to v této chvíli nemůžu udělat. Prostě nemůžu. Je to mé konečné slovo.“
Talu při těch slovech píchlo u srdce. Ten pocit ji samotnou překvapil. Bohové, snad jsem opravdu v hloubi duše chtěla, aby mě pustil a já se mohla stát jeho…Ale to už je teď jedno.
„Jak myslíš,“ zavrčela, otočila se k balkónovým dveřím a rázným krokem se k nim vydala. Garaseen k ní ještě vztáhl ruku, otevřel ústa, ale nakonec jen rezignovaně zavrtěl hlavou a tiše ji následoval.
Vevnitř netrpělivě přecházel Marauk od jedné zdi ke druhé. Když uslyšel kroky, ohlédl se a jeho pohled se střetl s Taliným. Na chvíli se v jeho tváři mihly obavy, když si všiml, jak k němu žena rázuje, ale nakonec se mu podařilo nasadit neutrální výraz.
Máš ze mě strach, můj pane? Nebo snad ta stínová bytost?
Krok od kouzelníka se Tala svezla na kolena a sklopila hlavu. „Přijímám váš úkol, můj pane,“ prohlásila obřadně.
Mág se zašklebil nad jejím teatrálním tónem, který nikdy předtím nepoužívala, ale nijak to nekomentoval. Pouze kývnul hlavou a řekl: „Dobrá tedy. Před západem slunce vyrazíš.“
…vstříc jisté a nicotné smrti.
„Tohle je šílenství,“ zaprotestoval Garaseen zpoza Taliných zad. „Už jsem vám říkal, že vás oba v této chvíli příliš ovládají emoce.“
Marauk pouze pokrčil rameny. „Svou příležitost jsi dostal, příteli. Myslím, že jsi sám poznal, jak moc je Tala tvrdohlavá.“
„To je,“ odtušil Garaseen. Elfka cítila jeho tíživý pohled na svých zádech. „Ale nezaslouží si zemřít.“
„Možná nezemře,“ pronesl temně Marauk. „Ale musí mi dokázat svou hodnotu a splnit takový úkol, kde by každý jiný selhal.“
„Zemře,“ zašeptal obchodník. „Moc dobře to víš.“
„Ten úkol nezměním,“ stál na svém kouzelník a založil si ruce na prsou.
„Tak ji alespoň vyšli zítra ráno,“ prosil Garaseen.
„Ne, to by bylo příliš lehké. Trest by se minul účinkem.“
„Táhni k ďasu, Marauku!“ rozlítil se obchodník ještě více, až donutil kouzelníka o krok ustoupit. „To jí můžeš rovnou bodnout nůž do srdce a nedělat z toho frašku!“
Druhý muž zalapal po dechu, ale zdálo se, že v té chvíli nevěděl, co říct.
„Pošli ji teď hned! Do večera ještě zbývá nějaká doba. Dej jí alespoň tuhle šanci.“
Tala se odvážila zvednout hlavu a zadívat se na svého pána. Ten si ji přemýšlivě prohlížel. Zdálo se, že jeho obličej opět nabyl špetky lidskosti.
Nakonec Marauk stiskl rty a přikývl. „Dobrá. Talo…vyrazíš hned. Být tebou bych spěchal a ničím se nezdržoval.“
Elfka se postavila na nohy. „Jaký je tedy můj úkol?“
„Najdeš a přineseš mi z pustin jeden mocný artefakt,“ odtušil Marauk.
Jaká obsáhlá informace.
„Jak jej najdu?“
„Jsi vnímavá na magii. Jakmile se ocitneš u západní brány, vydej se jihozápadním směrem. Měla bys brzy ucítit sílu toho předmětu. Bude tě k sobě volat. Cestu si k němu už najdeš. Ten předmět se skrývá v jedné prastaré stavbě, jediné v celém okolí.“
Žena přikývla. Vodítek sice neměla mnoho, ale alespoň už se opět začínala cítit jako žena, kterou se celý svůj život učila být.
„Dostanu koně?“ zeptala se.
Marauk se pousmál. „Poslat s tebou koně by mohlo znamenat o něj přijít. Chudák zvíře.“
Hajzle.
„To znamená, že ne?“
Kouzelník si olízl rty. „Už jsem obměkčený dost, takže ti dopřeju tento poslední ústupek. Dostaneš koně a své vybavení. Jak říkám, být tebou bych se už více nevyptával a spěchal. Každý úder srdce navíc může znamenat předěl mezi životem a smrtí.“
Po těch slovech se kouzelník otočil na patě a z místnosti odešel. Tala si prudce oddechla a chystala se zmizet také, ale zarazil ji prudký pohyb po její pravici. Mrštně se otočila a na poslední chvíli rukou zachytila letící předmět. Když se na něj zadívala, zjistila, že se jedná o šavli ve zdobené pochvě, se kterou předešlého večera šermovala. Oči jí okamžitě sklouzly k obchodníkovi stojícímu u stěny, ze které zbraň sundal.
Muž jen pokrčil rameny. „Je to dobrá čepel a padne ti do ruky. Vezmi si ji s sebou.“
Tala se už chystala namítnout, že od něj nic nepotřebuje, ale vzápětí si připomněla, že právě Garaseen jí vyhádal alespoň nějakou šanci na úspěch – a na život – v následujícím úkolu. A to navzdory tomu, že krátce předtím jej ona odmítla.
Spustila tedy ruku třímající šavli podél těla, lehce obchodníkovi pokývla a poté se urychleně vydala vstříc svému úkolu.

Do západní brány a hradeb Gurlachu se nemilosrdně opíralo odpolední slunce a rozpalovalo vzduch tak, až se tetelil, což dodávalo celé scenérii jisté přízračnosti.
Tala se ohlédla přes rameno a sledovala, jak se mohutná vrata za dunivého zvuku definitivně dovřely, čímž jí posměšně ukázaly, že právě opustila bezpečné útočiště. I bez toho jí v hlavě zněla varovná a naléhavá slova velitele stráží západní brány, který jí úpěnlivě přesvědčoval, že je nanejvýš nerozumné se vydávat do pouště, ať už je její důvod jakýkoliv. V očích gurlašských hlídek elfka moc dobře viděla, že ji považují za bláznivou barbarskou seveřanku, která buď trpí nějakou formou šílenství, nebo nedostala do vínku ani špetku rozumu. Její oblečení v podobě přiléhavých kožených kalhot a tuniky, jednoduchý spletený cop, to vše podtržené šavlí u pasu a dlouhým tesákem připevněným k noze muže muselo v jejich názoru pouze utvrdit. Tala si všimla, že v Gurlachu se téměř výhradně vyskytovaly pouze dva druhy žen. Bohaté paničky naarunackého původu, oblékané do drahého hedvábí a vkusně – alespoň dle nich samotných – ozdobené drahými šperky patřily do jedné kategorie. Tu druhou tvořily otrokyně dovezené snad ze všech koutů světa, oblékané dle účelu jejich „použití.“ Námořníci, obchodníci a cestovatelé byli skoro beze zbytku muži. Z toho důvodu dobrodružně oděná cizinka do celkového obrázku města příliš nezapadala. O to víc zvědavých, odsuzujících, ale i obdivných pohledů Tala při své jízdě k hradbám sklízela. To vše ale nyní leželo za jejími zády. Před ní se rozprostírala vyprahlá a dusivá pustina, která v sobě ukrývala starobylou stavbu a mocný artefakt. Alespoň tak jí to Marauk vylíčil.
Rozhlédla se kolem sebe a všimla si, že hradby nalevo i napravo od ní lemují rozdrápané zahnědlé kůly opatřené řetězy s pouty. Některé z nich obklopovala rozrytá zem, na níž se válely vybělené a polámané kosti.
Takže Garaseen mě opravdu nekrmil smyšlenými báchorkami. Povzbuzující.
Tala zakroutila hlavou, aby setřásla pochmurné myšlenky a raděj se rozhodla soustředit se na své další počínání.
Můj pán říkal, že se mám vydat jihozápadním směrem.
Pokrčila rameny a pobídla koně k chůzi. V dohledu se nenacházelo nic, co by připomínalo výtvor inteligentních bytostí, což elfku utvrdilo v tom, že před ní leží dlouhá cesta. Dostat se k bráně nějaký čas zabralo, a tak mělo slunce víc než polovinu své denní pouti již za sebou. Ta myšlenka donutila Talu koně popohnat do mírnějšího klusu. Moc dobře si ale uvědomovala, že si nemůže dovolit v tom horku zvíře příliš hnát, aby jej neuštvala. Nedostatek času dělal z koně doslova nástroj k jejímu přežití.
Slunce se při cestě na obloze pomalu sunulo obloukem vpřed a elfka před sebou stále nic nespatřovala. Promáčené šaty se jí po dlouhé jízdě lepily k tělu, zatímco čúrky potu jí stékaly do očí a nepříjemně štípaly. Jestli ji předchozího dne v gurlašských uličkách spalovala nesnesitelná horkost, dnešního dne měla pocit, že už nějakou dobu hoří jasným plamenem. Nepřirozené dusno navíc otupovalo její soustředěnost. Aniž by si toho všimla, ocitla se s koněm v jednom momentě několik desítek kroků od podivné vybouleniny v písku. Tala zvíře okamžitě zastavila a zkoumavě si hrbol prohlížela. Ihned si však všimla, že kousek od něj leží další takový. A další a… další. Pustina před ní byla poseta desítkami, ne-li stovkami takových nerovností. Vražedkyně chvíli přemýšlela, co nebo kdo takové útvary způsobil, když si vzpomněla na Garaseenovo vyprávěno o karginech.
Je možné, že se ty stvůry zavrtávají přes den do písku?
Měla nutkání opatrně dojet k prvnímu hrbu a píchnout do něj šavlí, aby svou teorii prověřila, ale nakonec se rozhodla dané místo širokým obloukem objet. I když gurlašský obchodník zmínil, že se karginové štítí slunečního světla, neznamenalo to ještě, že je zabíjí. Tala rozhodně nechtěla probudit ty potvory k životu.
Jakmile se dostala z dohledu podivných vyboulenin, její útroby sevřel zvláštní, opojně známý pocit. A přesto tak cizí.
Magie… Můj pán měl pravdu.
Pozvedla hlavu a zadívala směrem, odkud cítila zdroj neznámé síly. Potáhla lehce uzdou směrem doleva, aby zkorigovala směr chůze svého koně, a pobídla zvíře k trošku rychlejšímu tempu. Teď už se měla čeho chytit, což jí dodalo na náladě. S každou ujetou mílí pocit sílil, což elfku přesvědčovalo o správnosti její cesty, na druhou stranu však stále nic neviděla. A čas pomalu ubíhal.
V jedné chvíli se Tala opět zadívala na slunce, které již s konečnou platností začalo klesat dolů, což ovšem nemělo žádný vliv ne nesnesitelné vedro. Začínala pochybovat o tom, jestli je v jejích silách se k tajemné stavbě dostat v době, kdy jí ještě zbude čas k návratu do města
Možná mě můj pán i tak poslal na jistou smrt.
Jakmile ale zrak opět upřela před sebe, v dáli zahlédla jakýsi výstupek. Přimhouřila oči, ale nebyla schopna rozeznat nic bližšího. Nasucho polkla a zadoufala, že by se mohlo konečně jednat o cíl její cesty. Když se však k útvaru dostala blíže, naděje v ní začala pomalu odumírat. Tala měla dojem, že se jedná spíš o nějakou rozvalinu. Její pán sice nespecifikoval, v jakém má být budova s artefaktem stavu, ale nepochybovala, že by zmínil, kdyby se jednalo o vykotlanou ruinu. Několik set kroků od tajemné zříceniny s konečnou platností hodila za hlavu veškerá očekávání. Rozhodně se jednalo pouze o kus nějaké pradávné trosky - možná obřího sloupu nebo zdi - a nezdálo se, že by ta v sobě ukrývala jakýkoliv vchod.
„Jde mi to skvěle,“ ulevila si Tala nahlas. Přesto však k rozvalině zamířila. Když nic jiného, chtěla zjistit, jestli nenalezne alespoň nějaké vodítko ke svému cíli.
Nakonec se ukázalo, že ruina není jednolitým kusem stavby, jak se předtím elfka domnívala, ale spíše haldou mnoha stavebních prvků. Mohutné kvádry, sloupy i neidentifikovatelné kusy kamení se kupily na sebe bez ladu a skladu. Vražedkyně nechápala smysl toho, proč by se někdo uprostřed pouště rozhodl kupit staré rozvaliny na sebe, ale ani ji to příliš nezajímalo. Rozhodla se dát si oddech. Toto místo zatím jako jediné v pustině poskytovalo ženě možnost dopřát si chladivého stínu. Unaveně se svezla z koně, chytla jej za uzdu a odvedla k tyčící se haldě trosek. Zvíře uvázala ve stínu vysokého sloupu, nabrala z čutory hrst vody a potřela mu rukou čumák. Ta troška osvěžení koni evidentně prospěla. Tala sama se došourala k nedalekému kamennému kvádru na úpatí hromady. Při každém pohybu se jí promáčené šaty nepříjemně odíraly o kůži, což vyvolávalo čvachtavý zvuk. Když se ztěžka posadila, odhrnula si přilepené prameny vlasů z čela a tváře.
Můj pán moc dobře věděl, jak mě potrestat. Pojdu vedrem mnohem dříve, než se probudí první kargin.
Ta myšlenka elfce na tváři vyloudila ironický úšklebek krátce předtím, než si opatrně přihnula z čutory. Nechtěla vodou příliš plýtvat, i když si okamžitě uvědomila, že nejspíš nemá k šetření důvod – do Gurlachu se už nejspíš živá nedostane.
Dlouholetý výcvik v ní však takové myšlenky zaplašil. Dopřála si ještě jeden doušek a poté čutoru opět zazátkovala.
V ten moment uslyšela zafrkání koně, což ji přimělo se ohlédnout. Zvíře mělo doširoka otevřené oči a neklidně popocházelo na místě. Tala se zamračila, pomalu vstala a rozvážně se ke svému oři vydala. Poslední, co potřebovala, bylo, aby se jí zjančil její dopravní prostředek. V půlce kroku strnula, když uslyšela nelidské zavrčení. Z temné průrvy mezi dvěmi kamennými kvádry se vynořila zdeformovaná hlava. Přestože ji stále skrýval stín, elfka viděla dost na to, aby dokázala vstřebat většinu detailů. Hlavu pokrytou pobledlou nezdravou kůži nerámoval jediný vlas. Lebka měla nepřirozený protáhlý a pokřivený tvar, jakoby někdo její tvar upravoval kladivem. Krátký zploštělý nos začenichal směrem ke koni a malá prasečí kalná očka svítila ze stínu. Otevřená tlama pak odhalovala špičaté zažloutlé zuby. Hlavu následovalo stejně tak pokřivené tělo, na němž se přelévaly provazce svalů, jakoby se zrůdě pod kůží svíjeli hadi. Nehty mělo stvoření špinavé, dlouhé a tak zrohovatělé, že tvořily nebezpečně vyhlížející drápy. Tala si nedokázala vybrat, jestli jí tvor víc připomíná démona nebo křížence skřeta s ghúlem. Rozhodně však nepochybovala o tom, že se právě dívá na kargina. Střelila pohledem po temné průrvě a přimhouřila oči.
Musí tam mít doupě. A já si tady udělala přestávku. Jsem kráva.
Stvůra se postavila na zadní a v přikrčeném postoji udělala krok směrem ke koni a hladově se zašklebila. V ten moment vražedkyni došlo, že karginové neprahnou pouze po lidském mase, ale nejspíš po čemkoliv, co se hýbe. Rychle vytrhla Garaseenovu šavli z pochvy a rozeběhla se ke svému koni, ale už bylo pozdě. Kargin mohutným skokem překonal vzdálenost ke zvířeti rychleji než ona a mávnul po něm drápatou tlapou. Kůň se postavil na zadní a kopal před sebe. Kargin máchnul znovu a podařilo se mu utrhnout uzdu, která zvíře poutala.
Doprdele, doprdele, doprdele…
Kůň, jakmile zjistil, že je volný, více neváhal, na místě se otočil a tryskem pádil směrem ke Gurlachu.
To ne.
Elfka se prudce zastavila a paže se zbraní jí poklesla. Zasáhlo ji náhlé uvědomění, že teď už byla definitivně ztracená. Znovu ji probralo ostré začenichání. Kargin otočil hlavu a jeho rudá prasečí očka se střetla s ženinýma světlýma. Celé Talino tělo hořelo hněvem, ale ona si ihned uvědomila, že i kdyby rozsekala kargina na kousky, nic tím nevyřeší. Navíc nevěděla, jestli náhodou není to démonické stvoření imunní vůči nemagickým útokům. K tomu všemu se přistihla, že stále ještě stojí ve stínu stejně jako kargin.
Na tváři zrůdy se objevil lačný výraz, trošku jiný než předtím. Kargin znovu začichal, zachrochtal, dlouhým jazykem si olízl bezkrevné rty a z koutku úst mu ukápla slina. Tala si zděšeně všimla, že nahý kargin je mužského pohlaví a jeho chlouba se probírá k životu. Chtěla rychle ustoupit ze stínu, ale stvůra ji opět předběhla. Další mohutný skok a kargin se ocitl až u ní. Pozvedla šavli a sekla, ale útočník se jejímu úderu mrštně vyhnul.
Kruci, je rychlý.
Znovu skočil z podřepu a vrazil do Taly zespodu. Žena prudce vydechla, když jí náraz vyrazil vzduch z plic, a svalila se na záda s karginem na sobě. Ten zabořil své pracky do ženiných paží a držel se silou mohutného válečníka. Jeho hlava se komíhala ze strany na stranu, zatímco hlasitě vrčel a chrochtal. Od toho, aby se k elfce zrůda dostala úplně, ženu zachránilo pouze to, že se jí mezi sebe a tělo stvůry podařilo při pádu vpáčit koleno. Oběma rukama se zapírala proti karginovým ramenům, ale ten se jí držel jako klíště. Elfka funěla ze všech sil a snažila se popadnout dech. Všimla si, že kargin mhouří očka a bledá kůže se mu pokrývá puchýři. V ten moment si uvědomila, že oba dopadli mimo stín.
Taky ti vadí to pálivé slunko, co? Aspoň něco máme společného…
Sarkastickou myšlenku přerušila slina, která ukápla na elfčinu tvář. Kargin natáhl hlavu a vyplazil jazyk. Jeho konec se nejdříve dotkl ženina nosu a pak její tváře a úst. Vehementně se snažil najít cestu mezi jejími rty. Tale se pod tím dotekem rozbouřil žaludek a na protest začal vysílat do hrdla kyselé šťávy. Elfka si ale uvědomovala, že jestli chce přežít, musí se plně soustředit na boj.
Sevřela kolem tlustého jazyka stvůry zuby a kousla do něj plnou silou svých čelistí. Měla dojem, jakoby drtila hadí tělo. Kargin zavřískal bolestí a odtáhl hlavu. To poskytlo vražedkyni drahocennou chvíli, kdy mohla popadnout dech. Její paže však zůstávaly v sevření karginových tlap, takže nedokázala dosáhnout ani k tesáku u nohy, ani ke spadené šavli.
Výborně, takže to budeme muset vyřešit ručně. Akorát, že ty máš drápy, krasavče.
Zhluboka se nadechla a s výdechem vložila co nejvíc sil do toho, aby kolenem odstrčila stvůru od sebe. Ta sebou házela a tlačila, ale i tak se Tale podařilo mezi obě zápasící těla vpáčit i druhé koleno. Nádech, výdech a znovu – tentokrát ale zatlačila oběma nohama proti tělu kargina a trošku jej odtlačila. Ten ve své zuřivosti nevěděl, co se děje a zjevně se chtěl od své kořisti odpoutat, aby mohl zaútočit drápy, ale tentokrát to byla elfka, kdo pevně chytil svého protivníka za ruce a nepustil. Moc dobře si totiž uvědomovala, že beze zbraní má výhodu kargin díky pařátům, pokud dostane možnost je použít. Zmatená stvůra sebou mrskla dozadu ve snaze vymanit se ze sevření, čímž poskytla Tale příležitost, na kterou ta čekala.
Elfka rychlým pohybem vymrštila nohy nahoru, pravou zahákla za karginovo rameno a levou mu protáhla pod paží. V následujícím úderu srdce pak chytila oběma rukama útočníkovo zápěstí a nohama zatlačila na jeho rameno. Podařilo se jí zkroutit karginovu ruku tak, až ten příšerně zařval a rozplácl se na zemi s celou vahou elfy zavěšenou na své ruce. Žena stále kroutila jeho zápěstím a tlačila nohama k sobě. Po chvíli se ozvalo nechutné lupnutí, když ramenní kloub stvůry vyskočil z jamky. Kargin příšerně zavřískal a nejspíš si konečně uvědomil, že role se obrátily. V ten moment jej pářící choutky nadobro přešly a drápy jeho volné ruky se zaryly ženě do stehna. Ta cítila, jak se látka jejích kalhot trhá a ostré nehty jí zajíždějí do masa. Na svém lýtku pro změnu pocítila sevření karginovy tlamy. Tala stiskla zuby a zavrčela.
Já mám ale pořád ruce dvě, ty šmejde.
Konečně mohla uvolnit jednu svou ruku, kterou sáhla po tesáku, připevněném v pochvě u nohy. V mžiku jej vytáhla, překulila se a bodla stvůru plnou silou do míst, kde mají lidé ledviny. Karginovo celé tělo se prohnulo, následovalo ještě zoufalejší zavytí, doprovázené křečovitými stahy. Vražedkyně bodala do stejného místa znovu a znovu, zatímco jednou rukou a nohama stále držela zrůdu v nemilosrdném sevření. Teprve, když celé karginovo tělo ochablo a jeho tlapa se svezla z jejího stehna, Tala povolila a znechuceně se od mrtvoly odtáhla.
Okamžitě zkontrolovala zranění na své noze. Drápance se táhly téměř po celé délce pravého stehna a zasahovaly poměrně hluboko do masa. O něco níže vytékala krev z drobnějších ranek od karginových zubů. Nešlo o nic, co by mělo cvičenou vražedkyni zabít, nicméně ona si dobře uvědomovala, že ji zranění bude nejspíš brzdit v pohybu a navíc neměla po úprku svého koně nic, čím by ránu vyčistila. Nechtěla ani hádat, jaké zanícení, ať už přirozené nebo ne, jí mohly drápy a zuby kargina způsobit. Od prohlídky vlastního těla ji vyrušilo další zavrčení. Volnou rukou proto hmátla po spadené šavli a rychle se postavila na nohy. Zranění na noze zapulzovalo, pálilo ji jako čert.
Z průrvy vylezl další kargin, čichal kolem sebe a jeho oči se rozšířily, když ucítil pach krve. Rychle přelezl přes kamení a poté po elfce skočil. Tentokrát však byla Tala připravena. Lehce ukročila dozadu a šavlí rozštípla karginovu tvář, zatímco stvůra ještě letěla vzduchem. Na zem dopadlo již mrtvé tělo. To ale již na vražedkyni zaútočil druhý. Jeho výpad drápy zablokovala šavlí a zespodu bodla tesákem stvůře do krku. Kargin zachroptěl a začal kolem sebe máchat rukama. Elfka jej mocným kopem srazila dozadu a ustoupila dále od stínu. Z průrvy se vyrojila celá tlupa těch stvůr, ale téměř všechny do jednoho se vrhly po svém padlém krvácejícím druhovi. Tala se od toho místa urychleně vzdálila, ještě se odvážila popadnout čutoru s vodou, kterou předtím upustila, a poté obezřetně couvala od ruiny pryč. Někteří z karginů k ní upírali svou pozornost, ale příliš daleko od stínu trosek se neodvážili. Pouze čenichali jejím směrem a občas pobouřeně zavyli.
Skvělé, aspoň už vím, co mě čeká, když to nestihnu včas.
Tala se zadívala na klesající slunce a poté směrem, kterým před chvíli utekl její kůň.
Což nestihnu.
Klopýtala od trosek tak daleko, dokud se ze skučení karginů nestala pouhá ozvěna, a tvrdě dosedla na zem. Vodou si opláchla rány na noze a poté je kusem látky stáhla, aby zmírnila krvácení. Zatímco seděla a oddechovala, rozmýšlela se, co podnikne dál. Měla v té chvíli pouze dvě možnosti. Vrátit se zpět do Gurlachu, což s největší pravděpodobností v jejím stavu nestihne, ani kdyby ze sebe vydolovala všechny síly a podařilo se jí udržet celou cestu klus. Nebo…pokračovat dál za svým úkolem. Netušila, jak daleko se od cílové stavby nachází, ale možná…
Možná v té budově najdu útočiště, kde budu moct do rána přečkat. Nebo tam žádná budova ani není, a pokud je, tak mi neposkytne bezpečí a karginové mě roztrhají na kusy tak jak tak.
Překonala bolest, postavila se znovu na nohy a lehce se ušklíbla. Všechno nebo nic. To jsem celá já.
S tou myšlenkou udělala jeden kulhavý krok, pak druhý a pomalu se vydala hlouběji do nehostinné pustiny plné dřímajících karginů. Slunce nad její hlavou se zatím neúprosně blížilo k západnímu obzoru.

Garaseen stál u okna své pracovny a usrkával z poháru vína. Stejně jako předchozího dne chtěl dlouhé čekání na večer strávit vyřizováním pracovních záležitostí, ale jestli mohl o snaze předešlého dne mluvit jako o neúspěchu, tento den se nejednalo o nic menšího než o naprostý debakl. Nedokázal se soustředit vůbec na nic jiného, než na celou tu záležitost s Talou. Krátce poté, co elfka opustila jeho sídlo, pověřil jednoho ze svých hlídačů, aby sledoval dění u západní brány. Obchodník chtěl být okamžitě informován, kdyby se elfka vrátila. Uvědomoval si však, že se jedná pouze o chabé gesto, kterým utěšoval především sám sebe. Ve skutečnosti už nemohl Tale jakkoliv pomoct.
Šanci jsem měl, ale nevyužil jsem ji. Možná jsem příliš tlačil. Nejspíš jsem vůbec neměl zmiňovat, že chci dítě. A u všech démonů, měl jsem ji rozvázat! Marauk by sice zuřil, ale…
Garaseen zatnul volnou ruku v pěst. Sám na sebe se hněval, že neudělal víc pro to, aby Marauka uklidnil. Jenže Talin život kouzelníkovi svým způsobem patřil.
Přesto se však obchodníkovi zdálo kruté, jak mág se svou služebnicí naložil. Jistě měl právo se hněvat, ale trest za elfčinu chybu byl až neúměrně vysoký. Tím spíš, že den předtím se Marauk chlubil Talinými schopnostmi.
Garaseen byl obchodník. Moc dobře si uvědomoval, jaký význam nese slovo investice. A Tala pro Marauka nepochybně znamenala dlouhodobou a nákladnou investici.
Nechce se mi věřit, že by se jí chtěl tak rychle zbavit. Ať už vysláním do pustin nebo tím, že ji daruje mně. Za tím něco musí být. Něco, co já nevidím.
Opět si přihnul z poháru a polaskal opojný mok na jazyku.
A aby těch problémů nebylo málo, pořád ve své rezidenci držím ženu, která je svědkyní vraždy gurlašského duchovního. Vraždy, za níž stojí můj ctěný přítel.
Garaseen udeřil pěstí do zdi a zaklel. Rozhodl se, že jakmile se vyřeší záležitost s Talou, bude po příteli vyžadovat zodpovězení všech otázek.
Z myšlenek jej vyrušilo pečlivě odměřené zaklepání na dveře.
„Ano?“
Obchodník se neohlédl. Za svými zády pouze uslyšel vrznutí pantů a poté zvuk kroků.
„Vidím, že jsi utopen v myšlenkách, příteli,“ ozval se pečlivě ovládaný Maraukův hlas.
Právě jsem na tebe myslel.
Garaseen pouze pokývnul hlavou, nic však neříkal. Kouzelník se postavil vedle něj a také upřel svůj zrak z okna na životem kypící zahradu.
Hodnou chvíli oba muži mlčeli, nakonec ticho opět přerušil Marauk. „Čekal jsem, že se na mě přiřítíš jako povodeň, budeš mi spílat, nadávat a vyčítat, jak jsem mohl něco takového udělat.“
Bývalý zabiják po očku na starého přítele pohlédl, hlavou však nepohnul. „Ty ale moc dobře víš, že si to i tak myslím.“
„Vím,“ odtušil kouzelník. „Přesto jsem to musel udělat.“
Garaseen opět sevřel ruku v pěst. „To mi teda vysvětli proč.“
„Tala potřebuje trošku dostat za vyučenou.“
Tentokrát obchodník nevydržel a na kouzelníka se zpříma hněvivě zadíval. „Tím, že ji zabiješ? Hodláš ji pak oživit jako nemrtvou, aby si to zapamatovala nebo co?!“
Maraukovy rty se stáhly do tenké linky. „Vidím, že se hněváš.“
Obchodník si odfrknul a zakroutil hlavou. „Tohle nemá cenu.“
„Mrzí tě, že si Tala nevybrala tebe? Že si nezvolila život jako tvá otrokyně?“
„Trošku,“ přiznal Garaseen. „Nemá cenu tajit, že mě Tala zaujala. Je to zvláštní žena.“ Další vyčítavý pohled. „Myslím, že bych se o ni dokázal postarat lépe než ty.“
Marauk se tiše zasmál. „Jenže se ti nepovedlo ji zlákat.“
„Ne,“ zafuněl obchodník. „To ne, ale nebýt toho, že…hm, ale to je jedno.“
„Nebýt čeho?“ Kouzelníkovo obočí se tázavě pozvedlo.
„Víš, Marauku, to že se Tala rozhodla, jak se rozhodla, je velkou měrou moje zásluha.“ Pozvedl ruku, rozevřel prsty a pomalu opět sevřel. „Mohl jsem ji mít…Kdybych chtěl.“
„Takže jsi ji odmítl. Na tom balkóně jsi jí řekl: Promiň, Talo, ale já tě nechci, takže ti stejně zbývá jen jedna možnost.“ Mág se svým slovům opět zasmál.
Co to děláš? Snažíš se mě vytočit?
„Sám moc dobře víš, že tohle bych neřekl.“
„Tak?“
„Dala mi podmínku. Když jí budu důvěřovat a rozvážu jí ruce, tak mou nabídku zváží. Nejspíš by to udělala, víš? Rozhodla by se pro mě.“
Maraukova tvář se opět stáhla za neutrální masku. „Tak proč jsi ji nerozvázal? Měl jsi strach, že ti ublíží? Nebo snad mně?“
Garaseen zakroutil hlavou a povzdechl si. „Nevěřím tomu, že by ti ublížila. Ani tehdy a ani předtím ráno… prostě tomu nevěřím. Zpanikařila, nevím proč, ale rozhodně se nechystala tě zabít. Kdybych jí rozvázal, tak by neudělala vůbec nic. Stejně jsi jí sám nakonec pustil a dal jí zbraně, aby mohla splnit úkol.“
Maraukova tvář stále postrádala jakýkoliv výraz, dokud mág opět nepromluvil. „Aha. Takže nebezpečí nehrozilo. Mohl jsi tedy Tale klidně rozvázat ruce, oba jste si mohli padnout kolem krku a žít šťastně až do tvé smrti.“
Kde se v tobě dnes ta jízlivost bere?
„Proč jsi to neudělal?“ naléhal plešatý kouzelník dále. „Co tě zastavilo?“
Obchodník odložil víno, rukama se ztěžka opřel o parapet a vydechnul. „Proč jsem to neudělal?“ zašeptal. „Protože sis to nepřál. Přese všechno, co se stalo…přesto, že s vyhnáním Taly nesouhlasím a přesto, že se mi líbí…“ Nasucho polknul. „Nedokážu jít proti svému dávnému příteli, kterému vděčím za svůj život. Tala je tvoje chráněnka a tvoje zodpovědnost.“
Marauk natáhl ruku a silně stiskl přítelovo rameno. „A já jsem ti za to vděčný. Ale nemusíš se bát, Tala se vrátí.“
Garaseen si odfrkl. „Možná, ale to nemění nic na tom, že se ji snažíš zabít.“
Kouzelník ruku stáhl a opět se na několik úderů srdce ponořil do ticha. „V tom se ale mýlíš.“
Něco v jeho hlase donutilo bývalého zabijáka otočit hlavu.
Ne, to co teď řekl, nebyla jen fráze.
„Kam tím míříš?“
„Nikdy jsem nehodlal svou služebnici obětovat. I já si uvědomuji, že se mě dnes ráno nepokoušela zabít. V té chvíli jsem si to myslel, ale…stejně jako ty vím, že ne.“
Obchodník otevřel ústa, aby promluvil, ale chvíli hledal slova.
Teď se nechytám.
„Ale…vždyť jsi ji chtěl poslat ven před setměním? Jestli nemá schopnosti, o kterých nevím, tak by tam venku neměla šanci přežít.“
„Ale já ji tam neposlal večer,“ usmál se tajemně Marauk.
Co…
„Ale jen proto, že jsem tě přesvědčil!“ vyhrkl Garaseen a do jeho hlasu se začalo vkrádat podráždění.
„Přesně tak.“ Mágův vědoucí úsměv se rozšířil. „Předpokládal jsem, že budeš žebrat o její život. Proto jsem chtěl, abys jejímu rozsudku byl přítomen.“
„Ale…“ Obchodník cítil, jak mu rudnou tváře. „Vždyť jsi jí nabídl otroctví. A nechal jsi mě, abych se ji snažil přesvědčit.“
„Ano, nechal. Už od včerejška jsem viděl, jak vás dva to k sobě táhne. Můj úkol zde v Gurlachu je životně důležitý. Musím mít absolutní jistotu v tom, že loajalita každého z vás ke mně je silnější než vaše vzájemná přitažlivost.“
Možná si ani neuvědomuješ, jak tohle znělo sobecky.
„Ty…tys věděl, že to takhle skončí?“ Garaseen zatnul obě pěsti.
Poprvé se do mágova obličeje vloudila špetka nejistoty. „Řekněme, že v tomhle ohledu má jistota nebyla absolutní, ale očekával jsem, že Tale se při samotné zmínce slova otroctví zatmí před očima. A doufal jsem v to, že naopak ty bys proti mně žádný podraz neplánoval. Což se potvrdilo.“
Obchodník nejdřív pevně stiskl rty, aby se uklidnil, ale nakonec vyrazil proti mágovi. Popadnul muže pod krkem, smýknul s ním a praštil o zeď tak silně, až se ozvalo zlověstné zadunění.
„Tím chceš říct, že celé to divadlo byla jenom zasraná zkouška?! Že sis hrál s našimi city jen proto, aby sis potvrdil, že figurky leží na správných místech v hracím poli?!“
Od Garaseenových běsnících rtů odlétávaly sliny a zkrápěly Maraukovu tvář, která zůstávala stále klidná.
„To je tvůj příměr. Chtěl jsem se jen ujistit, že jsi nezapomněl na to, kdo je tvůj přítel, a že je mi Tala stále loajální.“ S každým dalším slovem začínal i kouzelník postupně brunátnět.
„Od začátku jsem tě upozorňoval na to, abys té holce nelezl do hlavy, tak mi tady teď kurva nebreč něco o tom, že se mezi vás pletu!“
Garaseen svého přítele pustil ze sevření, opět popadl pohár s vínem a notně si přihnul.
Tohle je na mě moc.
Po chvíli oddechu se na druhého muže opět zadíval. Ten si urovnal své oblečení a opět nasadil neutrální výraz.
„Možná jsme to celé vzali za špatný konec,“ odtušil obchodník.
„To ano.“
„Ten úkol… opravdu jde o něco důležitého nebo jde jen o to, abys Talu prozkoušel.“
„Je to důležité. Poslal bych ji tam tak jako tak.“ Následovalo pokrčení ramen. „Má služebnice mi akorát dnes ráno poskytla odlišnou záminku.“
„Měl jsi ji poslat ráno.“
„To by nesplnilo účel,“ odsekl mág. „Chápej, já ji za tu opovážlivost musím potrestat. Nebo si to alespoň ona musí myslet. Kdybych ji poslal ráno, krátce po obědě by byla zpátky, což by nepůsobilo moc dobře. Jediné, co musí udělat, je dostat se na místo, vzít tu věc a vrátit se zpátky. To stihne i dnes. Bude to těsné, ale stihne to. Tala není typ ženské, který by někde lelkoval.“
Nepočítáš ale s tím, že se něco může pokazit.
„Když je to tak jednoduché, proč už tu stavbu někdo dávno nevykradl?“
Marauk se usmál. „A teď se dostáváme k tomu, proč potřebuji právě Talu. Když jsem ji poprvé potkal jako malé děvče, zaujala mě mimo jiné jednou důležitou vlastností. Do vínku dostala neobyčejně silnou odolnost proti magii. Její tělo odolává i velmi silným kouzlům, což je dar, který jsem nemohl nechat nepovšimnut.“
Počkat…něco mi tu nesedí. Jen nevím, co.
„A jak to souvisí s tím dnešním úkolem?“
„Vstup do té věže chrání neviditelná bariéra, která je spředena z velmi staré a mocné magie. Ani já jsem se přes ni nedostal. Věř, že jsem to v minulosti zkoušel.“
„A to je opravdu všechno?“ podivil se Garaseen. „Tala projde tou bariérou, vezme tu relikvii, pokochá se pozdním odpolednem v pustině a vrátí se?“
„Přesně tak,“ odvětil Marauk a usmál se. „Vzhledem k tomu, že touto dobou karginové spí a kromě nich do pustin nevkročí ani noha, je Tala pravděpodobně ve větším bezpečí než v ulicích města.“
Ano, zní to logicky, ale stejně mám divný pocit.
Garaseen se zahleděl na oblohu a přimhouřil oči. „Z dnešního dne už ale příliš nezbývá.“
„Ještě chvíli vydrž,“ prohlásil povzbudivým hlasem Marauk. „Věřím, že až se spodní cíp slunce dotkne západního obzoru, Tala zabuší na brány Gurlachu.“
V ten moment se ozvalo rázné zaklepání na dveře. Oba muži se na sebe tázavě zahleděli.
A mezitím někdo jiný buší na brány mé trpělivosti…
„Kdo je to?“ ozval se obchodník.
„Můj, pane, to jsem já, Harrain. Říkal jste, že se mám vrátit okamžitě, jakmile budu mít nějaké zprávy.“
Marauk si všiml, jak jeho příteli ztuhnul obličej, a svraštil obočí. „Co se děje? Kdo je to?“
„Poslal jsem jej, aby hlídal u západní brány, kdyby se Tala vrátila,“ zachraptěl Garaseen.
Znamená to, že je zpátky? Ale Marauk říkal, že je ještě čas. Rozhodla se snad svůj úkol vzdát a místo toho se mi podvolit?
„Pojď dál, Harraine!“
Do místnosti vstoupil pobledlý Gurlašan, který v rukách třímal svou přilbu. Jeho prsty nervózně rejdily po stále ještě rozpálené oceli, jakoby se snažily uniknout všemi směry.
„Co se děje,“ zeptal se Garaseen v neblahé předtuše, když spatřil hlídačův výraz.
„Můj pane, u západní brány se objevil…“ začal muž, ale přerušil jej mágův výkřik.
„Ha! Má služebnice je zpátky? Nechce se mi věřit, že by to dokázala tak rychle. Musela svého koně doslova uštvat.“
Strážný na kouzelníka trošku vystrašeně hleděl, ale nakonec se odvážil promluvit: „Omlouvám se, pane, ale není to tak. K branám města dorazil pouze kůň.“
Tvář jinak snědého kouzelníka pozbyla v tu chvíli všechnu barvu.
Garaseen sevřel prsty kolem číše, jakoby ji chtěl uškrtit. „Můžeš jít,“ šeptl směrem k hlídači. Ten se uklonil a urychleně z místnosti naplněné dusivým napětím zmizel.
Kouzelník a obchodník, dva staří přátelé, na sebe v tom tichu hleděli, každý z nich ponořen do vlastních chmurných myšlenek.
Takže je konec. Konec té zajímavé elfské šelmičky. To jsi nečekal, Marauku, že ne? Asi jsi přecenil síly své služebnice. Ale dost možná jsem ji zabil já tím, že jsem dostál tvým očekáváním.
Trpce se usmál. Těžko říct, kdo z nás dvou se ukázal jako větší břídil.
„Pořád si myslíš, že se Tala do soumraku vrátí?“ zeptal se nakonec Garaseen jízlivě.
Marauk na tu otázku neodpověděl, přesto však jeho zaryté mlčení mluvilo za vše.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 19.01.2012, 18:11:11 Odpovědět 
   Zdravím.

Víš, že jsi Talu nerozvázal? Když se Marauk vytratil z místnosti a Garaseen jí hodil šavli, nikde tam není ani zmínka o uvolněných Taliných rukou.
Navíc jsem si všimla jednoho překlepu (pospal místo popsal, taky s tím občas mám problémy).
To by asi tak bylo vše - sice by se některé věty daly ještě poupravit, ale tohle je čistě záležitost autorského stylu. Někdo si s textem hraje, dokud není podle nejlepších možností dokonalý, někdo jiný zase pracuje jinak. Čtivé to je, charaktery si pěstuješ, jak se patří, atmosférou ani popisy nešetříš - zkrátka dobré čtení. Já jsem spokojená :)
 ze dne 19.01.2012, 20:54:37  
   El Kostlivec: A jéje, s tím rozvázáním máš pravdu, to mi úplně uniklo. A to se snažím dávat na logické lapsy pozor.
Nad některými větami ještě zapřemýšlím, snad se do toho moc nezamotám ;-)
Děkuji za komentář, jsem rád, že jinak se příběh se líbil.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
K22TC - Loď duc...
Thorpe
SAUNA
Johannes Faustus
obr
obr obr obr
obr

Mesačný prach
Therion
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr