» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."

Ingrid Bergmanová

počet přístupů: 2141736

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303544 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Černý jezdec - část 4 ::

Annún	publikováno: 15.11.2006, 18:09

Pokračování mého příběhu.


	Část 4. - Cesta do neznáma. Ráno se probudila a myslela si, že se jí vše jen zdálo. Pak zahlédla na svém krku řetízek s jemně bledě zeleným a přesto průzračným křišťálem. Uvědomila si, že ten sen byla svým způsobem přece jen skutečnost, ale na nic jiného se upamatovat nemohla. Nevěděla, kde přesně je, ani jak se zde, uprostřed hlubokého hvozdu ocitla, ale něco jí říkalo, že musí vstát a jít dál. Napila se ze studánky a potom se vydala na cestu do neznáma. Po propršené noci nastal krásný slunný den, i když jitro mělo trochu chladný nádech. Starou uježděnou lesní cestou jeli dva muži na koních. Ten první jel na ryzákovi, byl mladší asi kolem pětadvaceti let. Nakrátko sestřižené plavé vlasy ukrýval pod koženým kloboučkem ozdobeným sojčím pírkem. Vysoké boty na nohách, do nich zastrčené plátěné kalhoty hnědé barvy, lněnou košili, na níž měl vpředu šněrování místo knoflíků a přes ni starý ošoupaný kabát. Druhý cestoval na běloušovi. Tento muž byl starší, měl kolem pětačtyřiceti let, vyšší statné postavy a šedých očí. Jemně vrásčitý obličej skrýval pod úhledně zastřiženým plnovousem a kdysi čistě černé vlasy měl již místy prokvetlé šedinami. Na svůj věk vypadal mnohem starší. Jeho oděv byl o něco honosnější, než ten, ve kterém jel jeho společník. Skládal se z pohodlných jezdeckých bot, měkkých kalhot z jelenice, bělavé haleny s bohatou výšivkou do barvy tkaniny a poslední částí oděvu byl temně modrý až skoro černý sametový kabátec v pase přepásaný zdobným koženým páskem s připevněnou dýkou. Rytíř byl zahalen v plášti, jenž znal už i lepší časy, ale stále dobře sloužil svému pánu. U krku měl muž plášť sepnut ozdobnou sponou ze zašlého zlata. Na sedle z levé strany visel v koženém pouzdře velký meč, který zažil války, souboje, porážky, ale především vítězství. Z druhé strany sedla visela kuš, precizně ozdobená od kovotepce a toulec se šípy. Vzadu u sedla měl připevněnou deku a dvě cestovní brašny. Tím starším mužem byl rytíř Marcus z Lirie a za společníka měl svého věrného panoše a sluhu v jedné osobě Cedrika. Vraceli se po velmi dlouhé době do rytířovi domovské tvrze v Lirii. Lirie - malé území na západě jižní provincie Bretilonského království - to bylo nevelké panství rytíře Marcuse. Patřil mu hektarový kus Jižního hvozdu, dvě vesničky, několik luk a polí a samozřejmě Lirijská tvrz, na kterou měl dědičné právo. Rytíř Marcus prošel mnoho bitev a několik menších válek. Nesl si z nich hodně šrámů a jizev. Unaven věčným harcováním z místa na místo, požádal krále Frederika o propuštění z jeho služeb. Král sice ze začátku Marcuse, jednoho ze svých nejlepších mužů, přemlouval, aby ještě nějaký čas v jeho službách zůstal, ale když viděl, že je rytíř již pevně rozhodnut, svolil a svého věrného spolubojovníka uvolnil z vojska a nechal jej odejít. Marcus se už těšil na své panství, na svůj domov a především na měkkou postel, v níž si konečně pořádně odpočine po dlouhé cestě. Díky dešti nebyla cesta prašná a místy na ní stály menší kaluže. Na stromech, keřích i trávě kolem cesty se ve slunečním světle, jenž probleskovalo mezi vysokými borovicemi, třpytily kapičky dešťové vody. Ranní vzduch byl svěží, i když trošku chladný. Koně si pozvolna klusali po vlhké udusané hlíně a mladší muž si vesele pohvizdoval a prozpěvoval starou hospodskou odrhovačku. Šenkýřko, šenkýřko, pivečko nalévej. Hej, hej, hola, hej. Šenkýřko rozmilá vínečko mi dej. Hej, hej, hola, hej. Šenkýřka spanilá vínečko nalila. Hej, hej, hola, hej. Políbení sladké jak med mi dala. Hej, hej, hola, hej. Šenkýřka sladká, pivečko jak křen, vínečko dobré, z něj hned pod stolem jsem. Hej, hej, hej, hola, hej, dál nám muziko pěkně hrej. Rytíř se pousmál nad těmi slovy, co jeho panoš prozpěvoval a pak poznamenal. "Kdyby tě tak slyšela tvoje Meryen, ta by ti za to pěkně vyčinila." "Ale kdeže pane." mávnul rukou Cedrik. "Ona by mě nehubovala, moje milá má srdce ze zlata a dobře ví, že písnička nic špatného nedělá, ale zahřeje u srdce, když je člověku smutno." odpověděl. "Zdalipak na mě za tu dlouhou dobu již nezapomněla." posteskl si sluha. "Neměj obavy brachu, když žena ze srdce miluje, tak lehce na svého milého nezapomíná, to mi věř příteli." Utěšoval jej rytíř. "A pokud na tě zapomněla, tak by její láska stejně dříve či později vyprchala." zkonstatoval Marcus. Víc už neřekl a dál pokračovali mlčky v cestě, jen Cedrik si začal opět pohvizdovat. Vítr se proháněl mezi stromy, občasným silnějším poryvem rozhoupal větvě stromů a shodil z nich spršku zachycených dešťových kapek. Jeli stále vpřed po cestě hvozdem, slunce stoupalo po obloze nahoru a oznamovalo tím, že se blíží poledne. Náhle z houští, jež rostlo podél cesty, vyběhla malá postava. Rytíř i jeho panoš rychle zareagovali, hbitě trhli opratěmi vzad a křikli na koně. "Prr." Ryzák se zastavil ihned, kdežto běloušovi se to moc nelíbilo, protože se toho malého stvoření leknul. Vzepnul se na zadních, předníma nohama mával ve vzduchu, div neshodil svého jezdce a vylekaně zaržál. "Klid Velene, jen klid." zklidňoval tichým hlasem svého koně rytíř Marcus a poplácal jej po srsti. Oř dopadl předními kopyty opět na zem a neklidně pofrkával. Drobná bytůstka se též vylekala vzpínajícího se koně. Chtěla před ním ucouvnout, ale pod nohy se jí připletl kámen, zakopla a upadla na zem. Přistála rovnou do louže. Jen to žbluňklo, když se v ní ocitla. Oba muži sesedli z koňů na zem. Rytíř předal uzdu Cedrikovi a přistoupil blíž k tomu mrňavému stvoření. Nejprve si myslel, že je to skřítek, o kterých mu vyprávěla jeho matka, když byl ještě malým chlapcem, ale nebylo tomu tak, nýbrž se jednalo o vystrašené dítě. V louži před ním seděla malá dívenka s umazanýma a poškrabanými tvářičkami. Celá mokrá a špinavá v potrhaných šatech. Hnědé rozcuchané vlásky plné kousků větviček a lístků od toho, jak se prodírala houštím. Neplakala ani nepopotahovala, jen seděla a němě vyjukaně na něho hleděla velkýma, smaragdově zelenýma očima. Přidřepl si pomalu k ní na bobek a natáhl ruce směrem k dívence. Bál se, že jakmile se jí dotkne, začne ječet, křičet anebo dokonce pištět, proto na ni mile promluvil. "Nemusíš se mě bát maličká, já ti neublížím." Opatrně ji vzal v podpaží, zvedl a vytáhl ven z kaluže. Žádná hysterická scéna se nekonala, dívka mlčela a jen párkrát zamrkala. Zdálo se, že víc se obává nervózně pofrkujícího a přešlapujícího koně než jeho samotného. Postavil ji na zem. "Nevypadá na dítě z chudé rodiny." pronesl všímavě Cedrik, když si pečlivě prohlédl její zničený oděv. "Máš pravdu." přitakal rytíř a pak se zeptal holčičky. "Kde ses tu vzala?" Nic, neřekla mu vůbec nic. "Jak se jmenuješ?" dotázal se znovu, ale opět se žádné odpovědi nedočkal. Dívenka byla zticha jako pěnkava, nedostal z ní jediné slůvko. " Co s ní uděláme, pane?" zeptal se panoš držící oba koně. "Vezmeme ji s sebou." odpověděl rytíř na otázku svého sluhy. "Nemůžeme ji zde nechat." zkonstatoval. Pohlédnul na dítě a všiml si, že se celá chvěje od chladu. "Potřebovala by něco suchého na sebe a řekl bych i něco teplého do žaludku." dodal. Sklonil se a napřáhl k ní své velké ruce. "Pojď, vysadím tě na mého koně." řekl mile, ale dívenka ucouvla vzad, protože kůň znovu neklidně zafrkal a přešlápl z nohy na nohu. "Neboj se, on ti neublíží. Je to hodný kůň." ujistil děvčátko. Už dál neustupovala a nechala se zvednout ze země a vysadit na Velenův hřbet. Marcus si od Cedrika vzal opratě a vyšvihl se na svého oře. I Cedrik hbitě nasedl na svého ryzáka. Pobídli patami koně do slabin a vyrazili dál po lesní stezce. Rytíř přitáhl svůj plášť víc dopředu a zahalil jím dívenku sedící před ním, aby jí bylo teplo. "Zastavíme se v nejbližším hostinci." oznámil panošovi. "Chvíli si v něm odpočineme, najíme se a pak budeme pokračovat. Cestou uděláme menší zajížďku a vysadíme to nebohé dítě v Glenwoodském sirotčinci." dodal. Cedrik jen přikývnul hlavou na srozuměnou. Koně přešli z pomalé chůze do rychlejšího cvalu. Po půl hodině vyjeli z lesa a projížděli mezi poli, na nichž začínalo vyrůstat obilí a kukuřice. Stará cesta je zavedla k malé vísce a k hostinci, který stál na jejím okraji. Cedrik i rytíř Marcus sesedli dolů a potom rytíř sundal i dívenku, která při cestě dřímala. Panoš zavedl jejich koně do krytého stání v uzavřeném dvoře hostince. Snad to ani hostincem nazvat nejde, spíš vesnická krčma, kam chodili místí sedláci po práci a občas se tu zastavil nějaký ten náhodný pocestný. Byla to menší dřevěná roubená budova s malými ušmudlanými okny a vývěsním štítem, jenž hlásal jméno místní krčmy. Stálo na něm : "HOSTINEC u DĚRAVÉHO DŽBÁNU." 'Velice optimistický název, jen doufám, že se nezakládá na pravdě.´ pomyslel si ironicky Marcus. Cedrik se právě objevil po jeho boku, a tak společně vešli do hostince. Panoš otevřel těžké prkenné dveře, rytíř prošel do místnosti a v náručí nesl dívenku. Vyhlédl si opuštěný stůl u krbu, ve kterém plál oheň. Prokličkoval mezi místními hosty a dorazil ke stolu. Holčičku položil na kožešinu, která byla přehozená přes rozvrzanou dubovou lavici. Sedl si vedle ní a panoš Cedrik se uvelebil proti nim na skřípající stolici. Během chvilky se u nich ukázal zavalitý krčmář s dlouhým natočeným knírem a čepkou na hlavě. "Buďte pozdraveni vzácní hosté." uctivě pozdravil. "I ty hostinský." opáčil rytíř Marcus. "Co si bude panstvo přát? Čím vám mohu posloužit?" optal se úslužně. "A co nám vlastně nabízíš krčmáři?" odpověděl otázkou vznešený pán. Muž si pyšně promnul kroucený knírek a pravil sebechvalně. "Výtečnou šťavnatou vepřovou pečeni, podle domácké receptury. Prvotřídní teplý hovězí vývar, že i sám král by se po něm jen oblíznul. A na zapití bych tu měl lahodné víno a dobré pivo." "Nu, dobrá, to nezní špatně. Dáme si tedy dvakráte tu pečeni, k tomu dva džbánky piva a misku té tvojí polévky." řekl rytíř Marcus. "Jak si přejete vašnosti, hned vám to přinesu." poklonil se krčmář a už chtěl odejít, když ho rytíř ještě zastavil. "Hej hospodský!" zavolal na něho. "Ano, vzácný pane?" zpozorněl hostinský. "Chci se zeptat. Máš děti?" otázal se Marcus. "To se ví vašnosti, že mám nějaké ty ratolesti." přitakal souhlasně. "Smím-li být tak zvědav, proč to chcete vědět?" dotázal se zvědavě krčmář. "Inu, tady ta malá slečinka by potřebovala něco suchého a čistého na sebe." poukázal na dívenku sedící vedle sebe na lavici. "Pokud bys pro ni našel nějaké to odění dobře bych ti za to zaplatil." odpověděl mu rytíř. "Řeknu své choti pane, ta pro vaši malou milostslečnu určitě něco najde." řekl hostinský a odešel. Netrvalo to dlouho a u jejich stolu se objevila baculatá žena v zástěře. Představila se jako paní hostinská. Podívala se na dívenku sedící po boku rytíře a usmála se. Natáhla k ní svou ruku a pravila přívětivým hlasem. "Pojď se mnou milé dítě, podíváme se, zda v mé truhle najdeme něco, co by sis mohla vzíti na sebe místo těchto ušmudlaných šatů." Dívenka trochu váhala. "Jen jdi." pobídl jí pán Marcus. Slezla z lavice, vzala ženu za ruku a odešla s ní pryč.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kondrakar	06.02.2007, 18:31:11

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar* ze dne 06.02.2007, 13:12:58* Nj, ale než by se bohyně dostala k tomu ukrytí té dívenky, tak by jí ten kůň už dávno udupal


ze dne 06.02.2007, 18:52:02
Annún: Bohyně je téměř všemohoucí a pod její ochraným kouzlem se nikomu nic nestane, ani kdyby si na ní kůň zatancoval třeba flamenco. Jak si řekl autor je ve svém světě a obzvlášť ve světě fantasye svým vlastní pánem a vládcem.

Kondrakar	06.02.2007, 13:12:58

Tak jsem si udělal čas a přečet sem všechny díly. Asi takhle. líbilo se mi to a ne málo. Prazvláštní slovosled, který byl častokrát zmiňován mi přišel celkem k chuti, to už mě víc rušily gramatické chyby, ale svízele s nimi znám (kdo ne,že?). Bojová scéna v předchozím díle docela ušla (četl jsem horší). jen mi přišlo rošku přehnaný, že ta malá dokázala před jezdcem utíkat tak daleko. ty děcka byly od banditů padesát metrů, když byly zpozorovány. vyrazil za nimi jezdec (to už utíkaly) takže mohly být dejme tomu šedesát metrů daleko a jelikož dítě běží pomaleji než kůň, musel by je jezdec v brzké chvilce dohnat, ne-li předehnat. myslím že vystřelit zkuše by měl čas asi tak jednou, ale to je můj názor a mohu se mýlit. autor ve svém světě vládcem, ale tohle mi prostě nedalo. A technická. Tahle povídka se jmenuje černý jezdec, ale o něm tu zatím není zmínka ani slovem. doufám, že to bude mít pokračování a onen černý jezdec se objeví. když to všechno shrnu, porovnám pro a proti vyleze mi z toho zhruba 1,5, která tu bohužel neni, takže za 1. nechť tě múzy obletují


ze dne 06.02.2007, 18:27:55
Annún: Děkuji za roz sáhlí komentář. Na Černém jezdci pořád ještě pracuji, je to podlemě dost rozsáhlé dílo. Bojová scéna je dá se říci moje prvotina, já se moc v boji nevyznám a tak to popisuju dle svého vidění. S tím během máš tak trochu pravdu, proto zasáhla bohyně a tu dívenku zachránila.

m8m	16.11.2006, 14:52:17

Balancuje to sice na hraně naivity, ale řekl bych, že docela úspěšně. Vytváříš si svůj vlastní svět, který dopodrobna znáš a hlavně: cítíš se v něm dobře. Docela se to na mě přeneslo. Jenom bych zkusil psát pouze to, co je skutečně důležité- posouvá děj někam dopředu, je vtipné, napínavé nebo aspoň zvláštní. Takhle jsem se k tomu důležitýmu musel prokopávat nánosem banalit. Jinak poznámka o dialozích je samozřejmě trefná.


ze dne 16.11.2006, 18:10:12
Annún: Díky za komentář. To je těžký pro mě je důležitý i to co ty nazýváš banalitou. Ano, vytvářím si svouj svět, kde je mi moc hezky a chci ho trochu ukázat i vám. Dokázala bych děj tohoto dílu popsat i kračeji (šla lesem, potkala rytíře s panošem a on ji vzal sebou, aby se oni postaral), ale kde je příběh, nějaký rozvinutý děj a hlavně přiblížení toho okamžiku čtenářům. Možná to hraničí s naivitou, ale určitě to není naivnější než ty argentinské tetenoveli, co běži v telce (tomu říkám super naivita až bebilnost). Je to příběh jak ho cítím a vidím já. S těmi dialogi se zkusím polepšit, ale jak už jsem psala nic neslibuju.

Adrastea	15.11.2006, 18:07:41

Tenhle díl se mi zatím líbil nejvíc. I těch chyb v gramatice dost ubylo, i když se na pár místech ještě dá na nějakou narazit. Jen bys možná mohla trochu víc zpestřit ty dialogy, přidat do nich více osobitosti. Například ta hostinská asi nebude mluvit tak vznešeně, ale spíš naopak. Neboj se do toho tedy přidat víc hovorovosti. Lépe tak vyniknou charaktery jednotlivých postav ;)


ze dne 15.11.2006, 19:53:03
Annún: Děkuji za komentář Adrasteo. Pokusím se dialogy zpestřit, ale nic neslibuju. S gramatikou mi bylo částečně pomoženo a tím to tomu jistému člověku děkuji. Jinak by těch chyb bylo mnohem a mnohem víc.