» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"

Joseph Rudyard Kipling

počet přístupů: 2141736

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303544 komentářů :: on-line: 2 ::

:: TROJITÝ NELSON 7 ::

olda	publikováno: 17.01.2012, 12:39

... ze života ...


	III. NADĚJNÉ VYHLÍDKY (Charles Dickens snad promine) 100 101 28. Vlastík ho dovezl zase zpátky. Stejnou cestou. Jako by tam jeli včera! Jen listí zežloutlo a tu a tam už je kolem silnice vidět notové osnovy houfujících se vlaštovek. Cítí se ve formě! „Tak co, Kubo, jaké to bylo?“ byl první bezelstný Vlastíkův dotaz. Motor tiše přede. Krajina mlčky ubíhá za oknem. Jako by byli v temperovaném akváriu, které dění kolem nezajímá. A přitom svět je venku… Přemýšlí najednou, kde začít. Jak to říci všechno několika slovy. Že měl najednou v půli života čas se zastavit. Zamyslet se nad vším minulým. Nad motivy i smyslem všech svých činů. Jejich významem a taky nad změnou úhlu pohledu. Nad plány do budoucna a pocitem znovuzrození… Odraz od dna… Níž zatím v životě nebyl! „Celkem to šlo,“ zmůže se na odpověď, za kterou by si naliskal ještě dřív, než ji dokončil. Ale opravdu se mu už nechce mluvit. O ničem. Doma chladné přivítání. Realita se opět nekryje s představami. Výrazně! Jedna z věcí, na kterou se připravoval. Nesnít – brát věci tak, jak přijdou. Nikdo není povinen jásat. Vnějškově na něm není nic vidět a oni ho znají takového, jaký odjel. Chce to čas. 102 Pro něj i okolí. Ne slova, ale činy. Ne hrdinské činy, ale každodenní život. Bod 10. desatera „Snaha o lepšího člověka“, přičemž výklad pojmu „lepší“ záleží pouze na něm. A tak si hraje se psem – ten měl radost z jeho návratu největší. Nepřetvařoval se. Za pár dní se aklimatizoval. Ze začátku se doma často lekal, že zaspal, že nemá barevné korále, že si zapálil v nesprávný čas. Je to najednou pohoda, uvařit si kafe, zapálit si a pustit muziku. Kdy chce! Vůbec si to dřív neuvědomoval a hned si vzpomněl na období po operaci. Jasně! Tehdy si něco podobného říkal už jednou. Nemá totiž rád ten pocit potem ulepeného člověka upoutaného na lůžko. Vždy se oholil, vykoupal, převlékl a potom byl ten pocit snesitelnější, ale když měl rozřezané břicho a nohy, musel to s nelibostí snášet, protože měl koupání zakázáno. Jednou už to nevydržel. Rány přelepil igelitovými sáčky a sprchoval se. Ta nádhera! Voňavá pěna mu stékala po těle a se špínou jako by odplavovala i všechnu tu stísněnou náladu a šedivou clonu z očí. Tehdy si sliboval, že tento pocit bude vnímat při každém dalším koupání. Jak si jen dříve mohl něčeho tak příjemného nevšímat… Málokdo je však tak silný, aby si vážil naplněné touhy… Zkonzumuje ji a spěchá dál – za dalšími metami. Přičemž tu právě prožitou už téměř nevnímá. V tomto rozpoložení se mnohem lépe přemýšlí o dalším. Ale proč přemýšlet, vždyť už to má vymyšleno z léčebny. V prvé řadě zkusí chodit do práce. Má sice plný důchod, nemusí, ale dá to životu řád a bude mezi lidmi. V léčebně odvykl samotě… 103 No a kde to zkusit jinde, než na bývalém pracovišti. Původní ředitel sice už odešel, ale s Olgou na jeho místě se zná, tak to zkusí. Zařekl se sice, že už tam nepůjde, tehdy, když mu šéf z Bonnu vzkázal, že nyní je jeho hodnota na trhu práce nulová. „Má tři malá děcka,“ oponoval prý chabě šéf české pobočky. „Tak si je neměl nasekat, když chtěl pak onemocnět,“ uzavřel prý „boss“ diskusi a odměnil tak Kubu za sedm let práce pro fi rmu. Ale žádný sentiment! Olga neví, kam s očima. „Víš, Kubo, já teď nic odpovídajícího nemám, jenom jedno místo, ale to si ti netroufám nabídnout.“ „Jaké, sem s ním.“ „Víš,“ trošku polkla… „vrátného“. A je to venku. To nečekal. V hlavě mu začaly vířit myšlenky, které ne a ne se seřadit… Věděl, že bude začínat od nuly. Ale od takové!? A už je to tady zase. Ano, rád by začal od nuly, ale od takové té své, lepší! To by nebyl dobrý začátek nového života. Tak to ne! „Beru!“ odpovídá a snaží se tvářit naprosto nezúčastněně. „Vážně?“ „Tak to mi spadl kámen ze srdce, já si myslela, že se urazíš, a přitom tam potřebuji někoho, komu můžu věřit.“ „Tak vida,“ myslí si Kuba, tolik pozitivního pro začátek ani nečekal. Napětí opadlo. Má práci. Nastupuje prvního ledna. Je to vlastně pěkný dárek k Vánocům. Přemýšlí ve svém pokoji. Za oknem svítí sedmiramenný adventní svícen, který evokuje jakýsi vznešený klid. „Pojď mi pomoct pověsit záclonu,“ vytrhne ho Alžběta. Jako by se vrátil ze snu. 104 Svátky se měkce a líně převalovaly v hojnostech závěru měsíce prosince. Za zvuků stovek petard se ve snopech jisker ohňostrojů rodí nové milénium. Pozítří nastupuje na první směnu jako vrátný. 29. Kolem projela s pronikavým zvoněním tramvaj. Sedící lidé s hlavami natočenými jedním směrem vypadají směšně. Nikdy si toho nevšiml a teď se tím baví. Kdysi tak strávil i část přenosů z Wimbledonu. Víc ho zajímal synchronizovaný pohyb hlav v hledišti než samotný tenis. „Brr, tam je ale zima, dobrý den.“ A první zaměstnanec si čistí boty o vstupní rohožku a ometá si štítivě z kabátu vločky sněhu. „Á, my tady máme nového,“ ve tváři má výraz, ve kterém nad překvapením vítězí srdečnost. V průjezdu zahouká auto a přes skleněnou výplň boční stěny řidič v osobním autě nedbale zvedá ruku k pozdravu. Nezná ho, měl by všechny kontrolovat, ale riskne to, přece se takto neuvede. Zeleným tlačítkem zvednout závoru. Červeným tlačítkem zavřít závoru. Tak to by šlo. Zkouší si to několikrát, „nanečisto“. Pak si všimne, že ho z protější budově pozoruje rozcuchaná dívka v bílém triku. Asi vstává a to komíhání závory ji zaujalo. Buď pochopila, nebo si myslí, že je magor. Zamává jí, ale neodpoví mu. Ratata, ratata. 105 Další tramvaj. Tentokrát mu „divadlo“ ujelo, protože se příliš věnoval neznámé dívce. Ručičky hodin se posunuly k osmé a lidé se začali pomalu trousit. Vesměs kladné reakce. „Brr, tam je zima,“ slyší už asi po desáté. Usmívá se, ochotně otvírá dveře a mačká zelené a červené tlačítko. Do toho pár telefonátů. Také na chodníku se zvýšil provoz. Připadá si jako v lóži a venku probíhá představení. Pěkný holky! Teď si jedna v odrazu skla upravuje vlasy a špulí rty. Pak si uvědomí, že její „zrcadlo“ je průhledné, a záhy se její oči setkají s Jakubovými. Rychle zastrčí kapesník do kabelky, otočí se a kráčí pryč s výrazem přistiženého zloděje. V poledne se objevuje starší pošťačka. Přebírá dopisy a volá zaměstnance z fi rem, kteří si musí přijít pro doporučenou poštu. Pomalu se se všemi seznamuje. Den ode dne ho všichni berou samozřejměji. Už pomalu patří do „rodiny“. Kolikrát před lety touto vrátnicí procházel. Hlavu plnou starostí. Buď na něj čekala spousta úkolů v kanceláři, nebo návštěva, mnohdy už nastartované auto. Taky býval tak srdečný, ale v duchu si vždy říkal: „Tak bych se chtěl jednou mít, jako ty! Kafíčko, teplíčko, rádio tlumeně hraje a hlavně. Čistá hlava.“ A aniž o to usiloval, přání se mu splnilo. Musel se až usmát té důslednosti Osudu. Trochu hořce. Mnoho jeho známých tuto novou činnost přijalo s určitými rozpaky. I jemu je to jasné. Není to žádná sláva dělat „vratočuče“. 106 K jeho povinnostem také patří zametat dvůr, chodník do ulice, vyvážet před dům popelnice a večer zkontrolovat, zda jsou všechny kanceláře zamčeny. Včera večer při obchůzce to nevydržel. Opatrně odemknul a otevřel svoji bývalou kancelář. Rozsvítil. Dýchla na něj minulost. Až se sevřelo hrdlo. Všechno je na svém místě. I jeho židle. Jenom pokojové květiny, které sám vybíral, jsou větší a mohutnější… Pomalu jde po horní pavlači. Dnes nějak nevnímá krásu nasvícené dominanty města pod ním a krásný košatý platan na nádvoří vedlejší nemocnice. Zase si něco nalhával. Není to žádné vítězství, start, návrat do života. Spadnul pěkně na hubu a všichni kolem to tak vnímají taky, proto jsou na něj všichni tak hodní… Zametá dvůr a vítr mu pořád vrací zametané listí. „Dobrý večer.“ Ani si nevšiml, že ředitel tiskárny ještě neodešel domů. „Dobrý večer, co tak pozdě?“ Navazuje hovor. „To víte, konec roku, blázinec. Máte štěstí, že to neznáte,“ směje se bodře. „Ono zametání listí ve větru není taky žádná legrace,“ dodává. „Zametání listí ve větru je ideální zen-budhistické cvičení,“ odpovídá mu. Ředitel se přestal smát a zkoumavě si ho prohlíží. Ze zaměstnání se stala rutina. Popeláři mu minule nakutáleli popelnice až do dvora, a když jim děkoval, tak mu ten snědý povídá: „My si musíme pomáhat, a ne jako ti nahoře,“ a pohrdavě hodil hlavou nahoru, ke kancelářím. Tak vida, už není „gadžo“. Je také něco jako zpovědník. 107 Unavení manažeři s povolenými kravatami a unavenýma očima si rádi na vrátnici večer zapálí cigaretu a pohovoří. Hlavně o těžkostech života. O obtížnosti podnikání. O nedokonalé legislativě. O vampyrismu státní moci. O vysokých daních… Zrovna dnes se ledabylým krokem blíží ředitel tiskárny Karel Svolinský. Jo, ten co minule obdivoval jeho zametání listí ve větru. Kufřík, kabát hozený přes ruku, na vzdálenost dvora si odemyká svůj ford. Potom se na chvíli zastaví, hodí věci do vozu a jde k vrátnici. „Tak jak to jde?“ zahajuje obligátně. „Pomalu,“ zvedá Jakub oči od rozečtené knížky a upíjí kávu. „Mohu vám nabídnout kávu?“ ptá se. „Kávu ne, raději čaj, a pokud máte, tak nejraději nějaký ovocný a bez cukru.“ Tak to se ještě nestalo. Ano, občas se zastavil na kus řeči, řekl pár vtipů – většinou o sexu a zmizel. Má starost. Pozitivní starost. Firma se rozrůstá a přestávají to s tím počtem zaměstnanců co má zvládat. Všichni jsou už vyčerpaní a nervozita stoupá. Kvalita práce klesá. Bla, bla, bla… Tolikrát už to předtím slyšel. Natolik rozšířili servisní oddělení, že by potřebovali někoho, kdo má vzdělání elektro a obrysové znalosti logistiky. Jakub zbystřil. To je přece jeho parketa. „Tak vemte mě,“ říká pokud možno co nejlhostejněji. „Vy máte elektrotechnické vzdělání?“ ptá se Svolinský s úsměvem. „A jaké?“ „Elektrofakultu,“ odpovídá zase co nejlhostejněji. Údivem pozvednul obočí: „A proč děláte vrátného?“ 108 „Baví mě to!“ A oba se rozesmáli. Mezi nimi probleskla jiskra porozumění. „Víte co, doneste mi svůj profesní životopis a uvidíme.“ „Dobrou noc.“ A z projíždějícího auta mu kyne na rozloučenou. Nějak spiklenecky. Za týden nato si plácli. „Jste přesně ten, koho hledáme!“ „Tak vida, přece jenom to byl nový start,“ říká si a taky se zapřísahá, že tentokrát už to bude vše brát volně, sportovně. Nechtěl by si ještě jednou zopakovat to, co bylo. 30. „Tady se nedá bydlet, jak jsme tady namačkaní.“ „Jako sardinky,“ dá se slyšet už permanentně nespokojená Alžběta. „Já teď vydělávám a ta tvoje almužna není o moc větší než ve vrátnici.“ Škoda, že se na to téma nechtěla bavit dřív. To pouze komentovala tak, že jeho plat má dnes každý blbec. Ona dnes vydělává na rodinu, ale nemá ani tolik jako před lety každý blbec. Nebude se zbytečně rozčilovat. A zase náhoda! Po práci se zastavil chvíli na vrátnici, za bývalým kolegou. Jo, všechno je to o penězích, kýval hlavou starý kolega. Co ale my, s našimi platy. Jsme rádi, že přežijeme. „Potřebujete peníze?“ zpomalil běh kolem vrátnice pan Košutek, zaměstnanec fi rmy Finanční marketing. Jakub mu popsal svoji situaci a kupodivu se pan Košutek netvářil nijak zvlášť beznadějně. „Něco vymyslíme,“ zatvářil se při odchodu spiklenecky. 109 Svitla malá naděje. Malá, ale je. Alžběta pochybovačně kroutí hlavou: „Ty tvoje optimistické vize už známe.“ Podařilo se! Má schválenou půjčku tři sta tisíc korun. Průzkumy, nabídky, smlouvy, dohody a vše vypadá reálně. Kdyby mu někdo před půl rokem řekl, že bude mít slušnou práci a začne s tak rozsáhlou přestavbou, vysmál by se mu. Náhoda? Osud? Že by se opravdu ta pomyslná Štěstěna unavila…? Jen Alžběta se nějak zvlášť neraduje. „Co z toho! Stejně to zase budeme splácet jako magoři.“ Chová se k němu, jako by byl vzduch… „Budeme mít půdu, ale deset let budeme ještě víc utahovat opasek!“ Trošku mu to vzalo elán a euforii. Myslel si, že to trošku uvolní prostor i duše všech. Blbost! Alžběta chodí z práce čím dál později. Mají toho moc. Ráno v šest zařinčel zvonek u vchodu. Stálo tom sedm chlapů v montérkách. Start! Jejich šéf vypnul auto a se širokým úsměvem mu podává svoji medvědí tlapu. „Tak nás tady máte,“ „A nebojte se, máme plachty,“ říká konejšivě na Jakubovy bojácné pohledy k olověné obloze. Když odchází do práce, jsou už všichni na střeše a za ním se ozývá řinčení prvních starých tašek, které začaly v rychlém sledu dopadat do přistaveného kontejneru. Vrátil se z práce. Střecha je pryč. 110 Jen konstrukce z trámů je skutečně potažena celtami, které svými volnými konci práskají ve větru. Trošku se mu stáhnul žaludek. Teď to tedy přestalo vypadat na rychlou čistou akci ze sádrokartonu… Nejraději by si lehl. V práci toho bylo víc než jindy, ale nejde to. Pokrývačům do toho trošku zapršelo a celý dům je plný odporně jemné černé kašičky vytvořené jemným půdním prachem se sazemi a vodou. Před domem je rovněž a sousedé se chodí vyzývavě dívat. Proudy vody! Hadicí půl hodiny ostříkával celé prostranství před domem. Kbelíky a kbelíky vody se saponátem a dole není už skoro poznat, že nemají střechu, ale igelitový stan. Sedl si na trám a třesoucíma rukama scvrklýma od vody si zapálil. Je úplně hotov. Alžběta nikde. „Tati, co bude k večeři?“ volá zespodu nejmladší dcera. No nic. Zvedá se pomalu z trámu a překonává bolest v zádech. Tak toto asi nebude ten nejlepší pracovní pokus. Samoobsluha už je bez zákazníků. Koupil půlku chleba, sýry a salám. Výkřiky o hladu ustaly. Když ležel ve vaně a drhnul ze sebe tu černou špínu, rozštěkal se pes. Alžběta. „Taky mohlas přijít dřív, když víš, co se tady dnes děje,“ neubrání se útočnému tónu. „Byli jsme s Petrem nakupovat, je potřeba doplňovat zásoby,“ dívá se na něj jaksi posměšně. Nějak často v poslední době zaměňuje výraz „byla jsem“ za „byli jsme“, blýskne mu hlavou, ale rychle tu myšlenku zase zaplaší. To by tak scházelo, aby do přeplněné hlavy chtěl ještě vměstnat žárlivost. 111 „Mají holky hotové úlohy?“ Na to už raději neodpovídá. Ráno vstal silou vůle a za chvíli opět opouští řemeslníky, kteří ho dnes nebudou naštěstí moc potřebovat. Během týdne je dům pod novou střechou. Jsou hotové izolace a zabudována střešní okna. Až na poměrně těžký konfl ikt se sousedy se vše odehrálo bez technických problémů. I domluvená cena sedla. Jakub je spokojený. Alžběta se poprvé vydala na půdu. „No dobrý.“ Nová červená střecha září mezi starými domy v okolí a i jejich stará černá kočka Cína sedí na hřebeni a vše si jakoby nevěřícně prohlíží. „Dnes ne,“ odstrkuje ho v noci Alžběta. „Mám nějaké problémy, musím se poradit s doktorem.“ Pocit jakési divné cizoty s ponížením se ozval za hrudní kostí, ale je tak unavený, že rychle usíná. Jo, dnes už je to jiné, jako když stavěl před revolucí! Řemeslníci se o vše postarají, kde jsou ty časy s Žankem a jeho pověstné závěrečné: „Umýt!“ Našel si jenom jednoho pomocníka, co si bral padesát korun na hodinu. Jura z vedlejší ulice. Devatenáctiletý študák. Měl starou motorku Jawa dvěstěpadesát a se zářícíma očima vykládal Jakubovi, jak si šetří na novou, silnější. „Šéfe, tu sodovku mi do lednice nedávejte, nějak mě bolí v krku.“ „Na hodinu si někam zajedu a ještě přijdu,“ říká jedno odpoledne. Sousedka ze secondhandu přiběhla za necelou hodinu. Ubrečená. „Slyšeli jste to už!“ „Jurovi vjel do cesty z vedlejší cesty bagr, …urazil si hlavu!“ Nedopitá láhev sodovky ční jako vykřičník… V dřezu talíř s nedojedeným obědem… Nevynucená minuta ticha na stavbě… 112 V životě jde někdy vše strašně rychle. A nejrychlejší se zdá být nečekaná smrt mladého člověka. V tmavém saku stojí před čerstvým hrobem. Za nehty ještě sádru ze stavby. „Dneska jsme zase byli s Petrem nakupovat.“ Byli jsme tam, byli jsme onde… Dnes ho to nějak mine. Myslí na Juru a jeho matku, které se bůhvíproč stydí pohlédnout do očí. Zůstala sama. Její manžel, Jurův otec, zemřel na cirhózu jater. Několikrát neúspěšně léčený alkoholik. „Kluk si u tebe aspoň přivydělal… …na pohřeb,“ rozplakala se na ulici. Cítil, jak mu vlhnou oči. Dnes nebyly nákupy, pro změnu se řeší nějaký neodkladný úkol v práci. Co vlastně má smysl!? V této chvíli? A předivo v jeho duši jako by se rozrostlo o další jemné vlásečnice, které ještě pevněji sevřely ne srdce, ale celou jeho bytost, nad kterou se zhmotňovalo ono biblické: „Marnost nad marnost a všechno je marnost.“ „Já jsem ten, který je, a ty jsi ten, který není.“ Snad alespoň Jura byl už v této chvíli na oněch neznámých zelených pastvinách, kde nebude mít nikdy nedostatku a už vůbec ne toho, kvůli kterému šel k nim na brigádu… 31. Přístavba se chýlí ke konci. Cítí, že už jede na vůli. Už skoro dva měsíce.Ta únava je zase neskutečná, skoro jako před onkologií. Ale prázdné sádrokartonové místnosti jsou krásně hladké, bílé a do toho přírodně namořené staré trámy. 113 Taková krásná, hotová a velká stavebnice. Holky si sem už natahaly staré koberce a hračky. Najednou cítí, že mu síly docházejí… Malý, hnědý pes mu sedí na klíně a jeho oči indického mudrce mu hledí do duše. Jako by říkal: „Já to všechno vidím, výborně, ale už toho nechej.“ Pohladil ho a on mu položil hlavu na kolena, aniž uhnul pohledem. V tom tichu prázdného půdního pohledu se vznášela zvláštní láska s měkkýma psíma očima… A osud zase sehraje svoji scénu, když ze spodního pokoje někdo zesílí rádio. Zpívá dávno tragicky zesnulý Jiří Schellinger svoji „Jsem prý blázen jen…“. Bolí ho za hrudní kostí. Bolest, pálení a málo vzduchu… Dnes v noci se zase ukázal šedovlasý průvodce, který navzdory své východní vizáži pravil biblické: „Umírám pro tvrdost vašich srdcí…“ Ráno se rozhodl. Musí k doktorovi. Už si zase může dovolit chvíli oddech… Robert je jeho dlouholetý kamarád, doktor, který pracuje v nemocnici na endokrinologii. „Stav se ve středu, podíváme se na to,“ říká mu do telefonu. Zatím šel za obvoďačkou, která ho ochotně nechala doma. Je tady už štamgast. Pořád spí. Je to taková příjemná únava dvacet čtyři hodin denně. Jenom kdyby se tak nepotil a lépe se mu dýchalo. Pustil si potichu Bacha. Toccata a fuga D moll. Pokojem se zhmotňuje vibrující vznešenost. A Jakubovi tak probleskne hlavou při hluboce vibrujících basech, při kterých mu naskakuje husí kůže a cítí na jazyku divné sladko. Kdy a zda jemu se někdy nějací Mistři vůbec objeví. 114 Neví proč, ale chtěl by to. Neví jak najednou ovládat to pomyslné kormidlo. Život je zase v neznámých vodách. Alžběta má v očích divný lesk, když mluví o Petrovi… „Hic sunt leones!“ Zítra mu aspoň Robert řekne, co se děje. Je dlouhodobě přetažený, to ví sám, ale je to celé nějaké divné. „Zdá se hochu, že ti nepomůžu,“ mumlá polohlasně Robert, když si přes brýle pozorně prohlíží laboratorní výsledky. Jakubovi se točí hlava, pot mu stéká po zádech a celý se třese. „To snad není možné,“ myslí si. „Z něčeho to přece musí být.“ „A navíc je tady chyba z laboratoře,“ odhodí doktor papíry znechuceně na psací stůl. „Musíš jít na odběry znovu, tady ta hodnota taková být prostě nemůže!“ Nové odběry. Stejná hodnota. Robert neuvěřitelně zírá: „Th yreotoxikóza jako prase,“ zní diagnóza. „Th yreo…, co?“ „No, máš organismus pěkně otrávený hormony z nadměrné činnosti štítné žlázy. Už to musíš mít pěkně dlouho.“ Má to dlouho, ale až doposud mu doktoři říkali, že je to důsledek ozařování, že se s tím musí naučit žít. Tak se učil. Začal chodit do práce a k tomu si hrál na zedníka a muže v domácnosti… „Jeď okamžitě domů, lehni si a léky ti večer dovezu.“ Je svým způsobem rád. Hlavně, že se ví příčina. Už se zase viděl na onkologii. V trolejbusu si sedá na první volné místo. Madam v nejlepších letech, jež nastupuje za ním, se dívá velice opovržlivě a její oči říkají: „Takový lamželezo a schlamstne první místo, to je gentlemann! Kam ten svět spěje?“ Myslí si totéž, když vidí její vrstvu make upu a na každém prstě masivní zlatý prsten. Doma se skácí do postele. 115 Tak teď už to snad půjde jenom k lepšímu. Večer to říká i Robert. Naděje vysvitla. Už pokolikáté. 32. Probudil se s nepříjemným trhnutím celého těla. Má dojem a takový pocit, jako by byl celý špinavý a ulepený, i vnitřně. Nervová soustava otupěla. Za to mohou ty sny. Jen přívaly deště šlehnou občas do okna. Jako březovým koštětem. Otřásá jím zimnice. Převléká se rychle do suchého pyžama. „Tatínku, pojď mi zavázat boty,“ volá Janička. Nebude to tak jednoduché, jak se zdálo jemu i Robertovi. Po chvíli vstává Alžběta do práce. Závidí jí, že žije normálně a jde do práce. Ona závidí jemu, že může ležet. Ze splynutí se pozvolna rodí běh dvou paralelně se míjejících životů. A je to běh o vítězství, o život. On běží o život. Sám. Cítí, že ho hodila přes palubu. Má vůbec člověk morální právo na zásluhy? Život se začíná podobat vyprahlé poušti, kde absence lásky je sžíravější než rovníkové slunce a každá nová iluze oázy se jen znovu a znovu propadá do reality faty morgány. Tak při tomto útoku zůstal onen pomyslný Mount Everest nepokořen. Ba co víc! 116 Jakub má pocit, že se z něj stal Sisyfos, který se vrací pro těžký kámen na úpatí. Dře a ví, že se bude muset vrátit znovu a znovu, až ho to zabije. A věta příjemné paní doručovatelky: „Nesu vám důchod, pane inženýre,“ zazněla jako duté bouchnutí razítka pod rozsudkem. Pod rozsudkem, který zní: „Jsi na nic, nepotřebný!“ A ozvěna této marnosti vibrovala jeho myslí… Zase sedí za oknem svého pokoje. Panoptikum němého fi lmu z ulice… Být sám… Je hodně druhů samoty. Od té základní, kdy je dána absencí dalších osob, přes tu hrabalovsky hlučnou až po tu niterně vnitřní. Jakub se kdysi samoty bál. Viděl ji tím základním dětským pohledem. Bojí se jí i dnes. Ale jinak. Babička si často stěžovala, že je sama, nikdo za ní nejde. „Však počkejte, taky se dočkáte a uvidíte.“ Alžběta se už ani netají svou náklonností k Petrovi. „Bez sexu se žít nedá,“ opakuje posměšně. Dům je plný dětí! Jak jim to říct, že společný vlak se asi roztrhne. Že asi za výhybkou jeho část pojede už po jiné koleji… Připadá si jako trubec v úlu, který již splnil vše, co splnit měl, a nyní ho před krutou zimou nemilosrdně vymetou před česno… 33. Ráno začíná barevnou hrstí tablet v dlani. Ani už si ho neumí bez této chemické směsi představit. Jak asi v žaludku reagují všechny společně? To snad nemůže nikdo laboratorně odzkoušet… Dávky Carbimazolu se postupně zvyšují na maximum. 117 „Trošku tě zpomalíme,“ spiklenecky se usmívá Robert. Ano, to se daří, maximálním intelektuálním výkonem je pro něj četba titulů Josef Lada Dětem a Robinson Crusoe. Jen štítná žláza maká jako zběsilá, bez ohledu na hladinu chemikálií v žilách. „No nic, tak ji vyřízneme a její hormony substitučně nahradíme.“ „Do prdele, do prdele už!“ říká si v mysli. Zase na kudlu. Alžbětě to ani neřekl. Ví, že ji to nezajímá, a patologicky se domnívá, že by z toho měla možná i radost. „Jenom ať ten hajzl trpí…,“ úplně ji slyší. „Za to všechno, co nám udělal.“ Dost ho štve, že začala říkat místo mně nám. Není svatý, ale je přesvědčen, že jí, natož pak dětem, nijak zvlášť neublížil a už vůbec ne vědomě. Ví jen, že ho Alžběta strašně nenávidí. S Petrem se dohodli, že se s ním rozvede a vymačká z něj, co jen bude možné. Hromosvod pro všechny její životní prohry. Nenávidí tak fanaticky, jak jen může nenávidět padlý křesťan. Je to paradoxní, ale v posledních letech mu nejvíc ublížili křesťané. Takoví, co svoji víru předvádí na odiv jako šaty na molu, takoví, kteří jsou přesvědčeni, že už mají na propustce do nebe razítko, takoví, kterým se v Bibli říká farizejové. „Nesuď a nebudeš souzen, kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem,“ blýská mu poděšené svědomí v mysli, ale vztek je silnější. Je zlý a chtěl by se pomstít a tím ukázat, že když není lepší než ona, je aspoň silnější a lepší ve zlu. Cesta do pekel! Unuděné a unavené tváře nemocničního personálu ve svých bílých, zelených, modrých a žlutých montérkách. Továrna na zdraví, nebo spíš na iluzi zdraví. Člověk si myslí, že se může beztrestně huntovat a „oni“ ho zas nějak spraví… 118 Není možné beztrestně huntovat tělo a potom čekat, že mu někdo udělá generálku a „jede se dál“. V čekárně od slavnostně vymóděných paniček přes obtloustlé páprdy v malých oblecích až po lhostejně vyhlížející mladíky s dredy a náušnicemi, a co je nejhorší, děti, jejichž maminky mají v očích starost celého světa… Kulatým výřezem ve skle přijímací kanceláře na něj zavane silný parfém přijímací sestry a za chvíli se ubírá s haldou papírů a hader na pokoj. Nechali mu civil ve skříni na pokoji, mobil, walkmana. Neuvěřitelná vstřícnost. Na pokoji jsou dva ostřílení pacienti už na bůhvíkolikáté cévní operaci. Malíř-krajinář Pospec čeká na nové „kalhotky“. Tak se zde v hantýrce říká kompletní výměně cév v tříslech a stehnech. Honzíčkovi budou dělat by-pass krční tepny. Kuba je proti nim něco jako lehká chřipka. „Umíš mariáš?“ ptá se Pospec a rozzáří se mu oči po kladné odpovědi. Za chvíli karty pleskají o umakartový stolek. „Vidím, že jste mezi tu sebranku docela rychle zapadnul,“ pokouší se žertovat vrchní sestra. Je to onen nemocniční humor, kdy se ani těm nejveselejším a nejpohotovějším vtipům nelze smát ze srdce, protože bubák budoucnosti se každému pevně zakousnul do zátylku. Robert zapracoval. Hned zítra jde na řadu. Ještě vyšetření na krčním, aby po operaci mohli zjistit, zda mu nepoškodili hlasivky. A už jsou tady zase zřízenci. Tentokrát dva „stréci“, kterým by víc než praskající bílé košile slušela pepitová řeznická saka. Robert opravdu zapracoval. „Jsem doktorka Kašpárková a budu vaše anestezioložka,“ podává mu ruku vysoká, štíhlá blondýna s pestrobarevným šátkem uvázaným na piráta. 119 „A já jsem doktorka Moserová a budu vás operovat,“ zní do druhého stisku ruky. Přístroje pípají, monitory zobrazují průběhy křivek a digitální displeje jen podtrhují pocit, jak moderní je chirurgický sál číslo 3. Dr. Moserová mu kreslí fi xem na krku operační ránu. Dal si takový úkol, až mu píchnou oblbovák, pokusí se pozorovat, jak se propadá do prázdna. Zase se mu to nepodařilo. Probouzí se malátný a rozmazaná Moserová ho důrazně vybízí: „Řekněte Brno!“ „Blllno,“ odpovídá suchými rty. „Brrrno!“ zvyšuje hlas Moserová. „Blno,“ nutí se jak nejvíc může. Sestřička ve žlutém kimonu, oděvu to sester na jednotce intenzivní péče, se směje a říká: „Paní doktorko, my už jsme s panem inženýrem zkoušeli jiná slova s er.“ Asi byl v polonarkóze sprostý, napadá ho. Ale pravdu nezjistil. Tehdy, ani později. Pooperační kontrola na krčním dopadla sice dobře, ale hlas má jako tygr sedmi moří… Na návštěvu nepřišel nikdo a za týden je doma. Zase o jednu žlázu v těle míň. Je unavený, jako vždy po propuštění ze skleníkové atmosféry nemocnice. Taktak si nakoupil a uvařil vajíčka. Lidé v obchodě mu připadají takoví bezstarostní, soběstační. Ano, být soběstačný najednou stačí ke štěstí… Sny o postupném propracování z vrátnice do normálního pracovního života se zase rozplynuly jako ranní mlha na blatinách. Slunce sice svítí. Svítí i na opětně přidělený plný invalidní důchod. 120 34. Podzimní deprese, říká se s oblibou době, kdy se z oblohy stane těžká šedivá deka, chladný vítr smetá mlhou zvlhlé listí a tušení svátků Dušiček jen evokuje onu pomíjivost lidského života. Jakub toto období dobře zná, a proto ho o to víc překvapil tento stav duše na jaře, kdy slunce začíná pálit, vše svěže raší a ranní zpěv ptáků jako by začínal tu slavnost nového dne. Deprese i radost je kolem nás stále po celý rok, jen my ve svých hlavách pod dojmem kulis vytváříme svůj psychický stav. Potkalo ho to tedy na jaře a cpe se antidepresivy. „Slabochu,“ pohrdavě mu říkají známí. „Řešíš to tabletama a přitom se stačí projít, něco si přečíst, pracovat na zahradě a nepřemýšlet o blbostech.“ „Běžte všichni do prdele,“ křičel by na ně nejraději. Sám to zoufalství vnímá nejlépe a neví, jak ten pomyslný baťoh ze sebe shodit. Vůlí to nejde, činností to nejde a nečinnost je obludná. Pochopí někdo, že mu dvě hodiny trvá boj, než si zaváže boty a jde si koupit do sto metrů vzdálené samoobsluhy rohlíky? Pochopí někdo, že je mu do breku dvacet čtyři hodin denně a neví proč? Pochopí někdo, že nevidí budoucnost ani s vteřinovým předstihem? Pochopí někdo, že nenachází absolutně nic, co by dávalo smysl? Alžběta mu přestala vařit, prát, žehlit. O nějaké komunikaci není ani řeči (možná je to dobře) a děti si s ním zvídavě chtějí hrát a povídat. Jizva na krku bolí, že má pocit jako pes na obojku. Alespoň si teda myslí, že pes takový pocit má. Na hodně utaženém obojku. Nejsnesitelněji je mu v pokoji, i když chápe, že se stává dobrovolným vězněm, ale alespoň ho tady nic nepřekvapí a vydává minimum energie. Několik měsíců žil v tomto dobrovolném exilu zamženém léky… 121 35. Náhoda má v lidském životě často zásadní význam a vliv na běh věcí. „Nemůžeš být pořád zalezlý v té své noře, nebo zblbneš úplně,“ zachrčel jednoho dne z telefonního sluchátka Robert. „Objednal jsem tenisový kurt, sehnal dvě sestřičky od nás ze špitálu a potřebujeme čtvrtého a navíc trenéra!“ V tom „trenéra“ nezaslechnul ani při své vrozené podezřívavosti trochu ironie. „Tak zítra ve čtyři odpoledne.“ „Ahoj a dík.“ Klap… položil sluchátko. Tenis…!? V mládí věnoval této hře neuvěřitelné množství času. Strašně ho to bavilo, i když nikdy nevynikal. Něco jako šachy na antuce, a navíc na rozdíl od kolektivních sportů nebyl na nikom závislý, nikomu to nekazil. Byl sám za sebe. Vyštrachal někde vybavení a tupě zíral na tu hromádku nerozhodnut ještě, zda zítra půjde. Jakási nostalgie však začala v jeho nitru ožívat. Byl na kurtu už ve tři čtvrtě na čtyři. Slunce pražilo, vodou postříkaná, zametená antuka voněla a mechově se prohýbala pod tíhou kroků. Oslnivě bílé „lajny“ a fi alová napnutá síť. Až kýčovitý obrázek zarámovaný „italským nebem“ na straně jedné a zelení okolních stromů na straně druhé. Zkusil si pár podání. Pokaždé cítil, že úder nebyl takový, jaký by měl být. Ozval se potlesk… „Výborně, výborně…, trenér už ladí formu,“ pochopitelně Robert a s ním dvě „kočeny“. Představily se jako Klára a Alice. Bez ladu a skladu pinkali, měnili sestavy a různě tu a tam odpočívali. 122 Spíše společenská záležitost než sport. Jakub cítil, že jeho fyzička je ještě horší, než předpokládal. Ani společensky to nebylo ono. Kde je jeho výřečnost a pověstný suchý anglický humor!? Odloučení od tohoto druhu společnosti mu v této oblasti úplně zpomalilo mozek! Byl vzteklý. Sám na sebe. Vzteklý a nešťastný. Nestačil s dechem, potil se a za chvíli se třásl po celém těle… „Dáme smíšenou čtyřhru,“ navrhnul někdo. Los ho dal dohromady s hubenou, blonďatou Alicí. Hrála o poznání hůř než Klára a v jejích pohybech byla taková ta celková neohrabanost lidí, kteří nemají talent na žádný sport. „Dáme set, to jsem teda zvědavý, kdo vyhraje,“ zavelel Robert. „Přece my,“ vyhrkla Alice. „Mám velmi dobrého partnera,“ a mrkla spiklenecky na Jakuba. Něco! Záblesk! Nemohl se soustředit na hru… Citová vyprahlost posledního období se najednou začala jevit nekonečnou pouští.. „Neblbni, nehledej za tím nic, seš jen nadrženej chlap. Jí je pětadvacet a tobě bude pomalu pětačtyřicet. Pro ni to nic nebylo, reaguješ jako blázen…“ Vyhráli! Samozřejmě. Vybičoval se k výkonu. Byl tak unavený, že s nimi ani nešel po hře do hospody. Mám dobrého partnera, mrknutí, tvar očí, bezstarostný úsměv a pohupování ňader pod tričkem bez podprsenky. Toť vše. Zvláště pak v ostrém kontrastu s Alžbětiným zlým: „Užil sis!?“ Měl pocit jako ten švec ze staré pohádky, který se musel vrátit přes hranici země, kam si odskočil zasmát se, zpět na druhou stranu, do jiného království, kde zlý král toto lidem zakázal. 123 Vzal mobilní telefon a napsal krátkou SMS. Odpověď přišla vzápětí. Pozítří, po službě, jde s Alicí na kafe… 36. „Tak co to bude, panstvo?“ ptá se úlisně číšník, který se najednou zjevil u jejich stolu. Ulízaná, falešná zdvořilost, která za chladným pohledem říká: „No jo, další padesátník, co chytá druhou mízu s kočkou toužící po dobrodružství.“ Objednávka dvou káv a mattonek ho trošku překvapí. Jakub je překvapen, že se najednou baví o tématech, která byla dlouho kdesi hluboko v něm a pro spoustu povinností na ně téměř zapomněl. Znovu se vynořují. Pod jiným úhlem pohledu. Alice jimi žije aktuálně. Teď! Jako by omládl… Odchází s chutí polibku na rozloučenou. Chutnal vlhce, měkce, třešňově a má pocit, že omládl… Jak je možné, že doposud tak žil? Že vlastně sám sebe odsunul někam, kam ještě nepatří? Má pocit, že vše se kolem něj a na něj směje. Zamiloval se. Vášnivě a naplno. Jako v osmnácti co do síly vášně, ale nesrovnatelně víc co do barev pocitů. Není důchodce, ale chlap v nejlepších letech, kterého chce pětadvacetiletá holka… Oči měla rozšířené zájmem, když vyprávěl. Tolik toho zná a tolik těžkého zažil a překonal… Byl to až pocit hrůzy, se kterým si uvědomil, co ho čeká doma. Neupravená, nevrlá, uřvaná Alžběta. 124 „Ahoj, tati, cos koupil?“ vítají ho děti už tradičně. Rozdal kokina, jen zběžně se pozeptal na jejich školní povinnosti, potřeby atd. Alžběta nebyla tradičně doma. Je zase někde s Petrem. Pracují spolu a chodí spolu nakupovat zboží v akcích po supermarketech. Schází se spolu v jeho bytě blízko pracoviště. Občas mu doma i něco uvaří a je na ní vidět, že když vaří i pro něj, připravuje jídlo s láskou. Úplně jinak než když vaří „jenom“ pro děti. Ano, pro děti. Jakubovi už odmítla prát i vařit dávno. Polknul tuto hořkou pilulku jako zprávu o tom, že další komora Titaniku byla zaplavena vodou. Ne snad pro kvalitu její kuchyně. Ne pro schopnost pradleny. Dobře si vzpomíná, jak mu kdysi před důležitou obchodní schůzkou, kdy ji žádal, že by měl opravdu vypadat dobře, dala za chvíli vyžehlené šaty s jízlivou odpovědí: „Na to tvoje válení to stačí.“ Od té doby si stejně žehlil sám, nebo požádal ségru, když na tom jo záleželo. Pilulka byla tak hořká proto, že si znovu uvědomil, jak se vydali na cestu bez návratu. Uvědomoval si to už dlouho, ale nějak si zakazoval tomu uvěřit. Kvůli dětem. Kvůli dětem! Kvůli dětem… Ale kde je ta hranice, kde už by ono „kvůli dětem“ popíralo jeho vlastní existenci? Nebo je skutečně jeho povinností obětovat se beze zbytku, když jeden partner vědomě selže? Po setkání s Alicí měl pocit, že se mu vlila do žil nová energie. Uvaří dětem fazolovou polévku. Hustou s uzeninou a čerstvým chlebem. Hodně majoránky, česneku, zeleninu osmahnout na sádle… Jak to mají rády. 125 Nenamočil fazole, tak je dal pomalu vařit. Bude to trvat aspoň hodinu. Možná i víc, protože je koupil „výhodně“ v akci, za polovičku původní ceny. Zatím leží ve svém pokoji. Myšlenky dotírají jako hejno vos a tikot hodin jako by se ptal. „Proč tak?“ „Proč tak?“ „Proč…?“ Kdy se to vlastně mezi ním a Alžbětou začalo kazit? Ty vzpomínky jsou, jako by se mu v hlavě začal promítat starý, černobílý fi lm… Proti tomu byla Alice svěží, barevná a svůdná květina. Až mnohem později pochopil, že to byla krása trošku hollywoodská s příliš křiklavými barvami. Tlumená hudba kavárny, s mladou holkou po boku… Zítra proběhne hlavní rozvodové řízení. Nechce skočit do toho rozbouřené života nějak moc po hlavě? „Posloucháš mě vůbec!?“ Alice upíjí brčkem své oblíbené frappé. Bezstarostná, svěží. Má vůbec právo vtáhnout ji teď do těch sraček? „Fakt, jsi dnes úplně mimo,“ je už Alice mírně naštvaná. Copak to nechápe? Ty roky, i když už vše končí, se nedají zmačkat jako papír, hodit do koše a umýt si ruce. Hotovo… V noci byl asi desetkrát vzhůru. Na skříni se rýsují obrysy saka. Ráno prochází opět bezpečnostním rámem a policista mu kontroluje obsah tašky. 126 37. „Do jednací místnosti č. 6 nechť se ve věci rozvodu manželství dostaví obžalovaný Ing. Jakub Marek a žalobkyně Ing. Alžběta Marková,“ ozvalo se chraplavě z reproduktoru. Obžalovaný!? Najednou má pocit, že minimálně někoho zabil… „Předložte prosím doklady totožnosti a oddací list,“ odříkává právnička neosobně. „Zapisovatelka je nemocná, proto průběh líčení bude zaznamenáván na diktafon.“ Cože!? Tak tady ta holka, která je nejmíň o deset let mladší než on, je najednou rozsoudí? Posoudí podíl viny a neviny, vlivy okolností atd. atd.? Vždyť je to šaškárna. Rituál, aby bylo učiněno zadost nějakému razítku o rozvodu manželství a následných postupech. Tady nebude učiněno zadost právu a hlavou mu blikla věta z Bible o marnosti veškerých lidských soudů… Vzhledem k tomu, že se nedohodli na majetkovém vypořádání, je soud dokazovací. Zářivkové osvětlení, černé taláry a nábytek, který znal do té doby jen z fi lmů, dodávají celému „procesu“ zlozvěstný, a přitom jakýsi neosobní podtón. Jakubova právnička se dostavuje se zpožděním a jakousi výmluvou o zalomeném klíči. Stejně už předsedkyni odsouhlasil, že na přítomnosti svého právního zástupce netrvá. Oba odpřisáhli, že budou mluvit pravdu a jsou si vědomi možných následků při opaku. Schéma je jednoduché. Ústavně léčený alkoholik a toxikoman, invalidní důchodce versus utrápená matka tří malých dětí. A najednou není důležité, že tisíce hodin odpracoval na rekonstrukci domku, který by sám pro sebe nikdy nebudoval. 127 Není důležité, že po dobu osmi let, co byla Alžběta na mateřské dovolené, v průměru vydělával patnáct tisíc korun, které chodily přímo na její účet. Nechával si pro sebe patnáct stovek… Nikoho nezajímá, že při ozařování mu přestala vařit s tím, „že to stejně vybleje“. Ano. Byl kvartální piják a zneužíval psychofarmaka, která měl předepsaná na psychiatrii. Z velké lásky se dostala až k větě: „Měl jsi na té onkologii raději zdechnout!“ Z čeho měl deprese a utíkal z reálného světa? Proč se ho na to, do prdele, nikdo neptá?! Zanedlouho po svatbě poznal, koho si vzal a jak se zmýlil. Vzal si ženu, která ve své ambicióznosti a touze po majetku chtěla jen všemu velet. Vše mít pod kontrolou. Vše se muselo odvíjet jen a jen podle jejího scénáře. Uklízet a vařit bylo nehodno dvojnásobné inženýrky. Stála za hovno jako manželka, hospodyně, milenka i matka. A on žil z těch záblesků, ve kterých se zdálo, že by se mohla změnit a být jiná. Už byly na světě dvě chtěné děti, které byly na vahách samozřejmě tak, že ručička ukazovala na výsledek ZACHOVAT VZTAH. A potom se narodila Janička. Jednoduše. Alžběta si to naplánovala a jemu nic neřekla. Jakub má pocit, že mu praskne hlava. Vtáhla ho soudní mašinérie a už je předem odsouzen! Ještě slyší ten šepot medúzy „dnes je to naprosto bezpečné“. A zase Bible: „A jakž ji spatřil šel za ní jako beran, co na porážku chodívá.“ No, spíš si po sdělení sladkého tajemství připadal jako připuštěný plemenný býk. Ale to bylo ono. I v tomto šla Alžběta podle chladného scénáře. 128 Řekla mu potom, že mít třetí dítě bylo ekonomicky nejvýhodnější a navíc Ivka si bude mít s kým hrát. Ví Bůh, že Janičku má rád o to víc, protože chudinka neví, že není dítě lásky, ale dítě chladné kalkulace vlastní matky. Má rád všechny své děti! Každé jinak. Teď mu je seberou! Budou obědvat, slavit narozeniny, Vánoce… s Petříkem!!! A co měl už kurva víc dělat? Připadalo mu to, že už nikdy nebude šťastný. Nikdy nebude milovat. Nikdy se nebude o pěkné chvíle s nikým dělit a ve sračkách zůstane vždy jenom sám. Proč potom přišla s tím nápadem, že nutně potřebují půdní prostor? Vždyť už věděla, že se s ním chce rozvést! Ale kolik lidí žije v ještě stísněnějších podmínkách. Tak v době, kdy měl na onkologii tumormarkery značně nestabilní, začal vyřizovat půjčku. Invalidní důchodce a chce tři sta tisíc! V dnešním světě fi nancí téměř utopie… Nešlo jen o to půjčku získat, ale také ji mít z čeho splácet a přitom žít. Nastoupil tedy jako vrátný, i když po pár týdnech věděl, že jede za své možnosti. Jel na vůli. Zase záblesk, že když bude půdní prostor a pohodlné bydlení, možná to bude ten kamínek, na kterém se začne budovat celá nová, pevná stavba. Jen pro vyřízení půjčky musel absolvovat osmdesát dva právních úkonů. Příjmy, vinkulace, katastry, hygienici, projektanti, statici…. Chodil na konzultace do Finančního marketingu Brno. Chodil na vrátnici na směny. A přitom doma vařil ty husté polévky, co mají děti tak rády, nezdravé hranolky, přírodní řízky a pekl pocukrované jablečné štrůdly z kupovaného lístkového těsta, o kterém Alžběta řekla, že stojí za hovno. Měla možnost udělat lepší. 129 Vždy před svátky generální úklid dělal sám. Vysával, umýval podlahy, pral, umýval všechna okna… Záblesky. Přece konečně uvidí, že i když je v důchodu, tak je užitečný jinak! Hovno! V té době už měla Petříka. Svobodný, o deset let mladší kolega z práce s autem a třípokojovým bytem. Chata a bazén kousek od Brna. S předchůdcem Tomášem jí to nevyšlo. Chodil k nim sice taky, ale brzy rozpoznal, o co jde. Snažil se tedy Petrovi vysvětlit, že tady nejde o žádnou legraci, a když už není zbytí, ať tedy do toho jde, ale se vším všudy. To samozřejmě ne! Scházeli se u něj v bytě… Až nakonec oné listopadové noci musel vyřizovat ten spontánní potrat, nebo co to bylo – vzhledem k tomu, že Alžběta už jeden spontánní potrat prodělala. Vše mu té osudné noci řekla. Viděl ji, jak se pomalu šourá pokojem a prosí ho o pomoc. Byla to její jediná šance. Dostat Petříka do postele se jí podařilo, teď ještě donosit jeho dítě a měla by ho v hrsti. A přitom dokázala soudkyni do očí a pod přísahou říct, že nemá žádného přítele!!! Po nocích strávených s milencem pak s řevem nutila děti jít do kostela, kde šla sama bez ostychu k přijímání. A on stavěl půdu. Hlídal řemeslníky. Vařil pro ně – studenou kuchyni i teplá jídla, pivíčka, slivovičky. A ještě po nich uklidil a Alžběta se vracela od Petříka do domu, ve kterém ani nebylo poznat, že se něco děje. Dokonce jí někdy nechával na stole večeři přikrytou tou mísou z mikrovlnné trouby. Děti mají přece tři a ručička už navždy ukazuje na ZACHOVAT VZTAH!!! 130 Ale kde je ta hranice, kdy už neplatí „přece máme děti“, ale jde o zachování vlastní identity? A kde jsou ty kecy z léčebny, kde je ujišťovali, že po léčbě si jich bude rozumná část společnosti vážit, protože vítězit nad závislostí je hrdinství. Že nejsilnější je ten, kdo dokáže zvítězit sám nad sebou? Na co je mu čestné uznání za pětiletou abstinenci podepsané všemi lékaři a psychology léčebny? Současně léčení alkoholici a narkomani na komunitách tvrdí, že by chtěli být jako on, že je pro ně velkým vzorem. Opravdu by chtěli, kdyby věděli vše? Cítí se unavený. Stejně jako ta k spánku se ukládající zahrada. Zlatavé listí poletuje v paprscích létem unaveného slunce. Jakub si zapálil cigaretu. Kouř stoupá v trhavých obrazcích a mezi polonahými větvičkami vytváří romantickou a zároveň tajuplnou iluzi. Patnáct let života uběhlo. Zrovna jako ten kouř. Má však pocit, že teď je silnější. Má strašnou chuť vyšplhat na starý ořech. Až do vrcholu! Jako když býval kluk. Jde to ztuha. Ale postupnost větví si i po těch letech pamatuje… Jakub funí a potí se. Je na vrcholu! Má dokola nejen celý obzor, ale možná i netušené věci za ním. Když se vydýchá, úplně strne. Na vedlejším stromě sedí havran. Navlas stejný jako ten před patnácti lety na Vysočině. Černá hlava s tím bezčasovým pohledem z hlubin věků… Jakub si najednou nic jiného nepřeje, než aby na něj zakrákal: „Never more!“


celkové hodnocení autora: 99.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Maruška	31.01.2012, 20:58:38

Strašně se mi to líbilo. Dík.

čuk	17.01.2012, 12:38:19

Výborně vystiženo, zcela uvěřitelné. Ono postupné omotávání pavučin, víra ve změnu a samota s hořkostí Těžce zkoušený hrdina téměř bez pomoci, a kolem zlý a netečný svět, když je někdo přešaltrován na kolej, která neníí ostatním libá. Ale myslím, že jiskřička se rozhoří (pokud ji nenechá autor zhasnout). Moudré a hořké vyprávění, tady mi úsečnost zvláštní nepřipadá.