» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 2141738

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303544 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Skřetí spravedlnost ::

Opretis	publikováno: 28.01.2012, 23:01

Příběh skřeta, co se vzepřel zavedeným pořádkům.
Budu rád za komentáře.


	Plot z kostí sahající ke krku označoval okolí šamanova obydlí. Okolí, do něhož nesměl bez šamanova pozvání nikdo vstoupit. A já to povolení dostal. Ne, to nebyla pozvánka, to byl příkaz. Šaman se neodmítá. Kývnutím jsem pozdravil dva strážné v pozlacených bederních rouškách. Poodstoupili a ukázali oštěpy na dvířka. Už jsem vcházel ale jeden z nich mě zastavil. „ Zbraně odevzdat,“řekl a já mu poslušně předal svou dýku přivázanou k rameni i rapír schovaný v botě. Tehdy jsem si myslel – stejně jako mnoho dalších – že odbavování je zbytečnost. Kdo by také chtěl ohrozit šamana vlastního kmene? Ke dveřím šamanovy chatrče – asi se nesluší nazývat takto jeho příbytek, ale co – vedla kamenná cestička. Kolem ní byly hole zabodnuté do země. Na každé trůnila lebka. Někdy lidská, ale někdy i skřetí. A všechny světélkovaly. Netušil jsem jakým kouzel to tak je a to asi nikdo kromě šamana. Pro všechny pověrčivé skřety – jako jsem i já, i když si troufám tvrdit že zas tak moc pověrčivý nejsem, řekněme že v rámci mezí – to muselo působit jako škrtící šátek určený na mozek. Šaman zkrátka věděl jak ve věčně potemnělém lese vytvořit ponurou atmosféru. Těch pár metrů dělící mne od cíle bylo zatraceně dlouhých. Před dřevěnými dveřmi – nebyly kostěné, to byla celkem úleva – jsem se zastavil. Narovnat bederní roušku a koženou vestu, upravit si skalpovou kadeř na hlavě a stisknou náhrdelník označující můj kmen i náramek pro štěstí. Teprve potom jsem vstoupil. Dveře se otevíraly dovnitř a překvapivě nevrzaly, což mě vyděsilo víc. Vevnitř to zas děsivě nevypadalo. Obyčejná místnůstka – tu hlavní, kde šaman trávil většinu času, jsem nikdy nespatřil – se dvěma křesly potažených kůží, stolíkem, vyhaslým krbem nad kterým visela kuše a několik zajímavých nožů. Na druhém konci pokoje byl rudý závěs. „ Můžeš se posadit,“řekl šaman vynořiv se zpoza onoho závěsu. Na rozdíl od ostatních skřetů neměl skalpovou kadeř, byl plešatý. Kdo by také skalpoval šamana, že. Na sobě měl kožený hábit, opásaný byl zlatým řetězem. Amulety na něm tiše cinkaly. Opíral se o hůl ozdobenou – jak jinak – lebkou. Ta byla – podle protáhlosti a vystouplých dolních špičáků – jasně skřetí. Nesvětélkovala. Šaman znovu pokynul ke křeslu. Otočil jsem se a přitom, jak jsem si sedal, zavadil můj pohled o krb. Hořelo v něm. Předtím nikoliv. Rozhodl jsem se o tom nepřemýšlet. Koneckonců, byl jsem v šamanově domu. Můj hostitel se posadil naproti. „ Pití?“ zeptal se zdvořile. Podával mi býčí roh naplněný až po okraj vínem. Zavrtěl jsem hlavou. Usmál se a sám se napil. Odložil nápoj na stolík a opřel o něj i hůl. „ Jak se vám vede?“ zeptal se. „ Jde to, děkuji vám za optání. A ať se vám daří dvakrát lépe,“odvětil jsem vžitou frází. Stud a rozpačitost se vrátili vzápětí. Šamana to zřejmě neurazilo a s úsměvem řekl: „Přejděme rovnou k věci, Ughane Tesáku z rodu Draneiských - vlastně, mohu vám říkat Tesáku?“ Zkoprněle jsem přikývl. Potom jsem se neudržel a dodal: „Žádný rod Draneiských už není. Jsem jenom já.“ Povytáhl obočí nad mou upřímností, potom zavrtěl hlavou, jakoby na to chtěl zapomenout. „ Děkuji. Takže Tesáku…“ zahleděl se do ohně. Poznal jsem, že přemýšlí odkud začít. Zdvořile jsem mlčel. Potom konečně znovu promluvil. „ Oba moc dobře víme, že lov a špionáž není vaší jedinou specialitou. Ve vaší chýši bych mohl lehce najít několik zajímavých a vzácných směsí, které si do polévky rozhodně nedáváte.“ Aha, tak o tohle celou dobu jde. Přišel na to že se vyznám v jedech. Na naši rasu nic neobvyklého, ale já byl opravdu dobrý. Troufám si říct, že nejlepší. Šaman to zřejmě věděl. Kdyby mne chtěl za to potrestat, poslal by pár zabijáků, kdyby se mých jedů bál, a myslel si že proti němu kuji pikle – jak absurdní! – jednoduše by se mi na lovu stala nehoda, šipka nebo šíp v zádech. Nikdo z Draneiských už nežil, byl jsem poslední, najatý vrah by se nemusel bát pomsty. Sakra. Proč si mě dal tedy zavolat? Vzápětí mi to došlo. „ Ne že bych vám to vyčítal, žijete koneckonců sám.“ Znovu se odmlčel a potom konverzačním tónem prohodil: „Náš náčelník si tak trochu vyskakuje. Jeho schopnosti…hm, hm…řekněme, že neodpovídají jeho umístění. Kdyby ale náhle onemocněl, a poté, co bych jeho ctěnou mrtvolu rozřezal... by se přišlo na to že nějaký rod – nějaký slabý, bezvýznamný, s pár členy – se o onu nemoc přičinil…“ Významně se odmlčel. Pochopil jsem. Moje podezření bylo správné. Veškerá úcta k šamanovi byla pryč. A nevěřícnost v ruku v ruce se znechucením mi nedovolily mlčet. „ Chcete abych otrávil náčelníka tak, aby vina padla na nějaký z rodů – který se vám čirou náhodou nezdá. Zabijete – s mou pomocí – dvě mouchy jednou ranou. Doslova.“ „ Vidím, že si rozumíme. Ano tak by se to dalo říci,“přikývl šaman. „ A kdybych odmítl?“ Nevyřčená odpověď se vznášela ve vzduchu. Dlouho. „ Proč?“ zeptal se místo odpovědi. „ Protože to je …“ „ Hnusné? Ach, Tesáku nebuď takový naiva. Nebo snad nečestné? Čest je sloužit duchům, a to mohou pouze šamané. Vy ostatní jste jen figurky na poli mocných. Čest je pro prohnilé, co se snaží nějak ospravedlnit svou odpornost. Ne, Tesáku, já nejsem nečestný. Já jsem jenom realista. Jestli si myslíš, že to je totéž, budiž.“ Já byl taky realista. Proto jsem se musel nad jeho proslovem usmát. Pochopil to špatně, nebo to ignoroval, protože pokračoval. Už bez zápalu v očích. Opět nasadil ten přátelský tón co mě předtím tak znervózňoval. Teď mi nevadil. „ Jsem ale rád že jsi to pochopil. Koneckonců, ty jedy se rozhodně neshodují s náčelníkovými příkazy. Mohlo by se na to náhodou přijít.“ Mrkl na mně. „ Až se náčelníkovi stane ta politováníhodná událost, budeš vyvolen duchy lesa a staneš se jeho nástupcem. To už zařídím. Budeš náčelníkem ne jednoho kmenu, ale desítek kmenů. Dotáhneme to spolu daleko uvidíš…“ dodal úlisným tónem. „ Já vím co vám vadí. Náčelník neskáče jak pískáte. A já bych …“ Zbytečky úcty byly pryč. Nejspíš bych to i přehnal, ale šaman mi skočil do řeči. „ Za tuhle drzost by sis měl odpykat spravedlivý trest.“ Ten fanatický lesk se do zlatých očích vkradl znovu. „ Víš, všichni si zasloužíme víc než máme. Když říkám všichni, myslím opravdu všechny. Všechno se už rozeběhlo. Za chvíli začne velkolepý tah osudový pro celý náš národ. Pro všechny skřety. A my budeme u toho!“ Polkl sliny. Já také. Každý z jiného důvodu. „ Chci ti tím říci, Ughane Tesáku, že tohle všechno dělám pro blaho našeho národa.“ To neměl říkat. Tuto frázi jsem nenáviděl. A to od doby kdy jsem ukončil krevní mstu mezi mým rodem a rodem Bukolisů. Msta se táhla šest let. Do takových věcí kmen v dobách míru nezasahuje, dva bezvýznamné rody si mohly v klidu všechno vyříkat pomocí ostré oceli. Hlavně když při tom nedělají randál. Došlo to tak daleko, že z Draneiských jsem zbyl jen já a můj bratranec Mlok, z Bukolisů Alengoa Bělovlk se svými dvěmi manželkami a se čtyřmi dětmi. „ Je jich šest,“ zašeptal Mlok a natáhl kuši. „ Nevadí. Nahoru,“ řekl jsem a začali jsme po žebříku šplhat na rozložitý strom, v jehož větvích měl domov Alengoa Bělovlk. „ Ty domy na stromě jsou dost trapný…“ zafuněl jsem mezi zuby. „ Jo. Je to až moc el.. sakra!“ zaklel Mlok když mu uklouzla ruka. Konečně jsme byli nahoře. Na plošině, co tvořila jakýsi základ pro dům. „ Ty jdi doleva. Chci jen Alengoa. Ten to všechno začal. Kryj mi záda.“ Mlok místo odpovědi kývl a rozeběhl se. Pak se to stalo strašně rychle. Odněkud přilétl šíp a srazil ho z dřevěné plošiny dolů ze stromu. Nestihl ani zakřičet. Než jsem stačil zareagovat, někdo mi přiložil ke krku nůž. Alengoův hlas mi zasyčel do ucha: „ Než začneš panikařit, Ughane, chci ti říct, že ti odpouštím. Žádné hlouposti, jasné?“ Potom tlak nože povolil. „ Víš, chtěl bych tě adoptovat. Slyšel jsem, že máš nadání na jedy. To by se hodilo. A tvých příbuzných je mi líto. Vaše rodina byla vždy tak trochu…no, revoluční. Dělal jsem to pro blaho našeho národa.“ Mluvil jako by se nic nestalo. Jako by mi právě nesestřelil ze stromu posledního příbuzného, posledního člověka na kterém mi záleželo. Pustil mě úplně a odstoupil. Zavrčel jsem. Asi si to spletl se souhlasem, protože slavnostně prohlásil: „ Ughane Tesáku z rodu Draneiských, tímto definitivně ukončuji krevní mstu a také tě v této chvíli adoptuji a přijímám do našeho rodu Buk…“ Skok a útok na překvapený obličej skřeta, který si byl jist vítězstvím. Bělovlk se ve mně zmýlil. Platí nepsané pravidlo, že když je nějaký hlavní skřet rozhodnut k tomu, aby byly křivdy zapomenuty, může adoptovat nějakého mladšího. A ten mladší se mu podvolí. Nakonec je to výhodné pro obě strany. Starší získá věrného „syna“ a mladší se stane plnoprávným členem rodiny. A já to nepsané pravidlo porušil. Nikdy se na to nepřišlo. Nikdo z Bukolisů, který by to vyprávěl, nezůstal. A mně se v hlavě zažrala slova: „dělám to pro blaho našeho národa.“ Ta věta zafungovala jako spínač. My skřeti jsme docela chladnokrevní, ale když dojde na vztek, málokdo se nám vyrovná. Vztek, lítost a další emoce se dostaly na povrch v ohlušující explozi. Bum. Vyrazil jsem. Tak jako před osmi lety. Jen teď neměl můj protivník v ruce zbraň. Jenže tohle nebyl starý lovec, ale mocný šaman. Stejně byl překvapený. A možná ještě víc než tenkrát Bělovlk. Během okamžiku ale vypadal, jako by to dávno čekal. Alespoň okrajově. Vyskočil, křeslo se překulilo. Byl docela rychlý. Ale já byl rychlejší. Uhnul se mi, ale zakopl a padl vedle stolíku. Málem si dal o něj hlavou. Přiskočil jsem a automaticky sáhl po dýce. Nebyla tam. Ani rapír, samozřejmě. Rychle jsem strhl ze zdi kuši i se šipkou a něž stačil vstát, nabil jsem ji. Zašmátral po své holi. Odkopl jsem ji. Čekal jsem od něho víc. Pochopil že prohrál. Nebo ne? Upřel na mně své zlaté oči. Pohlédl jsem do nich. A viděl jsem něco, na co jsem myslet nechtěl. Chtěl jsem se odvrátit. Nešlo to. Otevřel jsem ústa… Zabít šamana je nemyslitelné. Neznám dokonce žádný kmen který by měl ve svém tenoučkém zákoníku zapsanou tuto situaci. Nedělal jsem si ale iluze. Rozhodně bych nezůstal bez trestu jen kvůli tomu, že s tím nikdo nepočítal. Právě naopak. Kmen by si na mně udobřil duchy lesa a vybil vztek. Rafinované mučení by byl jen začátek. Nějaký cizí šaman by dostal povolení vyzkoušet na mně nekalé praktiky. Uprchl jsem. Byl jsem Vyvrženec. Oba strážci nebyli zas takový problém. Kuše, rapír i dýka. Jed by se celkem hodil, ale riskovat skok domů jsem nechtěl. Rozběhl jsem se jih. Pryč. Z loveckého teritoria mého kmene jsem se dostal asi za tři hodiny. Běžel jsem s přestávkami dlouho. Jako nikdy v životě. Kuši jsem cestou zahodil. Po chvilce mi jenom překážela. Prchal jsem. Přes cizí území. Věděl jsem, že o mně již vědí. TeĎ jsem byl štvaná zvěř, která má v zádech dvě smečky. A brzy přibudou další. Naděje byla daleko. Hodně daleko. A ani tam mně nečekal klidný život. Čekalo hodně mil. Dlouhá cesta. Prchal jsem. Já, Vyvrženec. …a zase je zavřel. Vztek se začal menšit. Ne o moc. „Oba moc dobře víme, co se stane když to uděláš. Nemáš kam jít. Uděláš to a spravedlnost tě dostihne.“ Šaman měl pravdu. Ale zase plácl nanicovatou větu, kterou si podkopal dosavadní naději. Iluze zmizela. Teď jsem měl hlavní slovo já. Musel jsem se zasmát. „Spravedlnost?“ už jsem se doslova chechtal. Jako šílenec. Nikdy jsem nevěděl, jak se mohou různé emoce jako mávnutím kouzelného proutku změnit. „Jaká spravedlnost? Lidmi pohrdáme, ale nejvíc pohrdání si zaslouží…“ Odmlčel jsem se. Vztek se pomalu vracel. Rozepjal jsem ruce v teatrálním gestu. „Ty. Já. Oni. My všichni.“ Vztek se konečně vrátil v plné síle. Po odpočinku znovu udeřil. „Tak tady neblábol něco o spravedlnosti,“dodal jsem. Šaman konečně pochopil v jakém problému se ocitl. Začal škemrat. Jeho důstojnost byla pryč. „Ušetři mně. Nebuď Vyvrženec. Zasloužíš si víc. Můžu ti spl - “ „Já vím co se stane šamane. Vždyť si mi to sám ukázal. A víš že prchat chci. Vystřelil jsem. Prchal jsem. Čekalo mně mnoho mil a dlouhá cesta. Mně, vyvržence. Konec


celkové hodnocení autora: [ - ]		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 4.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 34		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Thorpe	06.02.2012, 15:02:49

Tak tohle dílko mne vcelku pobavilo. Šátek na mozek, RAPÍR v botě... dělám LARP a vím že rapír bys vážně neschoval do nějaké boty... Jinak příběh mě díky odvrácené straně i vcelku zaujal. Čekám na pokračování a jen bych dodal, dej na to, co ti tu Ekyelka vytkla a řekla, mě to pomohlo a nejen ve fantasy... Přeji hodně úspěchů, třeba ty další dílka budou lepší, já taky nezačínal nějak slibně...

Ekyelka	28.01.2012, 23:00:39

Zdravím. Mám otázku: kolik máš načteno? Nemyslím jen fantasy, ale obecně textů, protože gramatických a stylistických chyb je v textu hojně. Za každého autora mluví jeho text, tedy i úprava - a co si myslet o člověku, který v dnešní době není schopen ohlídat hrubky, přestože se chce věnovat psaní? Další věc, která mne vyloženě pobavila, jsou některé obraty. Šátek určený na mozek? Možná tuším, cos tím chtěl říct, ale prosím, takhle se to přeci nevyjadřuje. chce to rozšířit slovní zásobu - čtením. Navíc přestože je fantasy žánr ryze fabulační, ani ten největší fantasta ti neuvěří rapír v botě. Víš vůbec, jak takový rapír vypadá? Že je to zbraň podobná korku, tedy ostrá dlouhá dvoubřitá čepel se záštitou často opatřenou drápky, prstenci, oblouky? Svět fantasy je jen tak uvěřitelný, nakolik uvěřitelné jsou funkční detaily. Mohu tolerovat a představit si skřetí společnost, která funguje stejně civilizovaně jako kterákoliv jiná, ale ve chvíli, kdy narazím na podobnou blbost (ano, blbost, protože od čeho jsou internetové vyhledávače a stránky zájmových spolků, když už nevěříš tetičce Wiki?), celý text prostě padá. To máš to samé, jako bys napsal, že týpek vytáhl z boty kalašnikova. Přitom nápad máš obstojný, vedoucí linka není moc potrhaná. Jen ta práce s textem se zkrátka nedaří. Chce to víc myslet, víc kontrolovat, víc ověřovat. Učit se. Není třeba jít do všeho aktivně a přímo po hlavě (i když znát na vlastní kůži, co dělá s tělem boj z blízka, šerm, lukostřelba nebo delší jízda na koni není na škodu), ale aspoň termíny je třeba promyslet, dohledat, skloubit s daným světem. Jinak jde i příběh do háje.